V NZ se dovršuje a naplňuje Boží zjevení skrze Ježíše Krista (srv. Žd 1,1-2). Ve čtyřech evangeliích apoštolové nebo jejich učedníci podávají to, co Ježíš konal a čemu učil; Skutky apoštolů vypravují o počátcích církve a o jejím rozšíření; Listy Pavlovy a jiné apoštolské spisy potvrzují poselství o Kristu, objasňují jeho učení a hlásají spasitelnou moc jeho díla. Kniha Zjevení předpovídá dovršení Kristova díla a konečné vítězství Boží i těch, kdo věrně vytrvají ve spojení s Kristem.
Jednotlivé knihy NZ, napsané v průběhu druhé poloviny I. stol., byly brzy soustředěny ve sbírku. Pro Pavlovy listy máme o tom náznak už ve 2Pt 3,16. Ve spisech apoštolských otců Klementa Římského, Ignáce z Antiochie a Polykarpa na přelomu I. a 2. stol. nacházíme četné narážky téměř na všechny knihy NZ. Před polovinou 2. stol. je církevní spisovatelé citují se stejnou autoritou jako Písmo svaté Starého Zákona.
Bludné názory (Markionův soupis kolem r. 150) vedly církevní autoritu k přesnému vymezení kánonu posvátných knih, to jest ke stanovení, které křesťanské spisy jsou inspirovaným slovem Božím. První soupis (kánon) knih NZ se zachoval v tzv. zlomku Muratoriho, který vznikl ve druhé polovině 2. stol. v římské církevní obci a byl objeven r. 1740 L. A. Muratorim v Ambroziánské knihovně v Miláně. V tomto kánonu chybí list k Židům, Jakubův, dva listy Petrovy a jeden Janův. Protože však Hippolit Římský tyto listy přijímá jako Písmo svaté, lze říci, že v západní církvi byla v té době již úplná sbírka knih NZ.
Ve východních církvích nepoužívali někteří církevní otcové jako Písmo svaté list Židům, Jakubův, 2. Petrův, 2. a 3. Janův, Judův a Apokalypsu (deuterokanonické knihy NZ). První úplný seznam knih NZ na Východě je obsažen ve 39. listu biskupa Athanasia z r. 367. Nejstarším zachovaným úředním dokumentem, který uvádí úplný výčet nz knih, je 36. kánon plenárního sněmu afrického v Hippo Regiu r.393; nejstarší papežskou listinou je list Inocence I. biskupu Exsuperiovi z r. 405.
Všechny NZ knihy byly sepsány řecky, tehdejším běžně používaným typem řečtiny, zvaným koiné dialektos (obecný jazyk). Jazyková úroveň jednotlivých knih je různá. Nejlepší řečtinou jsou psány list Židům, list Jakubův a Skutky apoštolů.
Originály NZ byly zřejmě psány na papyrusových svitcích, krátké knihy na listech. Pozdější opisy byly pořizovány na papyrusových nebo pergamenových listech spojovaných v knihy (kodexy). Protože papyros velmi trpí opotřebováním a vlivy vlhkosti, nezachoval se žádný z originálů. Z opisů na papyru se zachovalo, především v suchém písku egyptských pouští, přes 80 zlomků. Nejstarší z nich je malý zlomek s několika verši 18. kap. evangelia Janova (papyrus Rylands 457, P 52) z I. třetiny 2. stol. Z doby kolem 1.200 pocházejí papyry Bodmerovy, původem z Egypta; obsahují evangelium Lukášovo a Janovo. Z téže doby Je papyrus P 4 s rozsáhlými zlomky evangelia Lukášova. Ze 3. stol. se dochovaly rozsáhlé zlomky kodexů. Papyry Chester-Beatty: P 45 obsahuje zlomky ze všech čtyř evangelií a Skutků, P 46 listy Pavlovy (list Židům je zařazen na druhé místo za list Římanům), P 47 velkou část zjevení Janova.
Hlavními svědky a prameny textu NZ jsou pergamenové kodexy. Nejstarší a nejdůležitější jsou: ze 4. stol. kodex vatikánský (značka B), snad jeden z padesátí opisů Bible, které dal pořídit císař Konstantin Veliký, a kodex sinajský (značka S nebo Alef); z 5. stol. kodex alexandrijský (A), kodex Efrémův (C), z 6. stol. kodex Bezův (D). Tento rukopis má mnoho textových odchylek od ostatních kodexů. Celkem se uchovalo na 4000 rukopisů bible nebo jejích částí, zvláště lekcionářů, z toho na 200 majuskulních-unciálních (psaných velkými písmeny řecké abecedy) ze 4.-9. stol. a na 2500 minuskulních-kursivních (napsaných v malých písmenech) z 10. až 16. stol. Žádná starověká kniha se nezachovala v rukopisech tak starých a tak početných jako NZ.
Přirozeným a nutným důsledkem tak velikého počtu rukopisů jsou různá čtení, varianty. Kritický rozbor ukázal, že sedm osmin textu je bez odchylek. Jen jedna osmina textu má varianty, ale ve většině případů se jedná o přehození slov nebo o bezvýznamné gramatické a stylistické rozdíly. Vážnějších odchylek je málo (např. J 7,53-8,11; L 22,43n; Ř 16,25-27). Varianty vznikaly bez zlého úmyslu přehlédnutím nebo přeslechnutím při pořizování opisů. Opisovači byli někdy vedeni snahou uvést v soulad paralelní texty z různých knih nebo rozdělit skupinu hlásek (psalo se bez mezer mezi slovy) tak, aby slova dávala jasnější smysl, nebo omylem psali do textu poznámku napsanou na okraji.
Množství odchylných čtení vedlo ke snahám o nápravu recenzemi, tj. kritickým sjednocením textu. Tak vznikly skupiny rukopisů s charakteristickými typy textu. Z tohoto hlediska je možno rozdělit NZ rukopisy do několika skupin: např. text západní, byzantský apod.
Řecký text NZ byl velmi záhy překládán do jiných jazyků. Nejstarší překlady byly pořízeny z řeckého textu staršího, než je dochován v kodexu vatikánském i v papyrech Chester-Beatty. Starý syrský překlad vznikl už kolem r. 200. Koptské (egyptské) překlady se zachovaly v rukopisech ze 4. a 5. stol. Do latiny byl NZ přeložen ve 2. stol. Tento starý Latinský překlad se zachoval ve dvou typech, africkém a evropském: evropský typ v kodexech z Vercelli (4. stol.) a z Verony (4.-5. stol.), africký v kodexech z Bobbia (4.-5. stol.) a palatinském (5. stol.). Byl zrevidován církevním otcem Jeronýmem a v této podobě se pod jménem Vulgata stal úředním textem latinské církve.
Řecké slovo evangelium (euangelion) znamená dobrou zprávu či radostnou zvěst. V křesťanském prostředí nabylo zvláštního významu. První křesťané je ještě před napsáním nejstarších NZ spisů použili pro svědectví o Ježíši Kristu, především o tom, že jeho život neskončil potupnou smrtí: Kristus vstal z mrtvých a byl vyvýšen. Bůh se k němu a k jeho dílu přiznal a zjevil jeho božství. Toto zjeveni není jen vnějším sdělením, ale znamená přetvořeni celé osobnosti toho, kdo je přijímá. Přijímáno je vírou a předáváno je vyznáním. Proto mělo evangelium v původním smyslu tvar formuli viry, ustálených ústní tradici, jako např. 1 K 15,3b-5 nebo Ř 1,3-4. Spisy o Ježíšově vystoupeni, které jeho vzkříšením teprve vrcholí, začaly být označovány jako evangelium až v polovině druhého století.. V Novém zákoně se tedy slovo evangelium všude vztahuje na ústní zvěst: přesevším na zvěst o Ježíšově vzkříšeni, místy i na Ježíšovu zvěst o království Božím, protože první křesťané chápali velikonoční události jako počátek jejího naplněni. Z toho plyne, že i na začátku Markova evangelia (1,1) se slovo evangelium vztahuje na zvěst o vzkříšeni, kterou celé evangelium vrcholí (16,6). Jestliže v prvním verši Markova evangelia čteme, že jde o "začátek evangelia", vztahuje se to patrně na celý spis, jenž je tak charakterizován jako "začátek" zvěsti o vzkříšení. Má být vypsáním toho, co Ježíšově smrti a jeho vzkříšení předcházelo a co je pro jeho pochopeni nezbytné v pozdější době a v prostředí, v němž nebylo možno předpokládat znalosti o Ježíšově životě a o jeho učení. Evangelia jako knihy vysvětluji, kdo to byl a jak jednal vzkříšený Spasitel za svého pozemského života. Zachycuji jak pašijní příběh a zvěst o Ježíšově vzkříšeni, tak i soubory jeho výroků a lidovou tradici o jeho činech. Z úvodu Markova evangelia, které je z biblických evangelií nejstarší, bylo později slovo evangelium vzato jako označeni celého tohoto druhu náboženské literatury.
Při četbě evangelii mějme na mysli, že důvodem k jejich sepsáni byla zkušenost s živým Kristem, který je uprostřed církve přítomen v jejím zvěstováni i ve svátostech. Tato zkušenost ovlivnila i literární podobu evangelii a jejich způsob vyjadřováni. Nejde v nich jen o popis události, i když evangelijní vyprávění má historický základ. Zvláštní literární formy, které evangelisté používají, mají naznačit, že to, čeho se jejich vyprávěni týká, přesahuje běžnou zkušenost. Proto musíme uvažovat o tom, zda ten který oddíl vyrostl z kázáni, z vyučováni (katecheze), z disputace, z napomínání (pareneze), z modlitby, z hymnu, z misijního projevu, z obrazného vyprávěni, z křesťanského přetlumočeni některého místa ze Starého zákona a pod.
První tři evangelia se v mnoha ohledech shoduji v rozvrhu podávané látky i v slovních formulacích. Nazývají se proto synoptická (tj. sousledná). Badatelé většinou předpokládají, že příčinou této shody je závislost Matoušova a Lukášova evangelia na evangeliu podle Marka. Usuzujeme, že Matouš a Lukáš užívali i další společnou tradici, která obsahovala především Ježíšovy výroky. V Janově evangeliu je starší tradice hlouběji zpracována evangelistou a ještě úžeji spojena s jeho osobním svědectvím.
Snahy o sjednoceni evangelii do jednoho spisu, živé v prvních stoletích v Sýrii, se v církvi neprosadily. Vnitřní jednota evangelii vystupuje v jejich literární rozrůzněnosti zřetelněji, než by se mohla projevit ve zcela zharmonizovaném spisu. Je zakotvena v evangeliu jako radostné zvěsti, z niž všechna čtyři kanonická evangelia vycházejí.