obrzek domeku-home logo-FB


Židovský svatební obřad a podoba manželského svazku

svatba.jpg

Úvod

Svatba je jednou z nejdůležitějších událostí, tradic, a to jak v křesťanství, tak v judaismu. Je slavnostním vznikem manželství, slibem muže a ženy. Tématem této semestrální práce je svatba a manželství u Židů (v židovské komunitě). Židé jsou etnikem, „vyvoleným národem“, tedy ne jen náboženskou skupinou. Judaismus je považován za nejstarší monoteistické náboženství a svatba je předpokladem pro založení rodiny (výchova a vzdělání dětí), která je jednou z nejvyšších priorit Židů. Manželský sňatek je spojen s konceptem náboženským, tudíž svazek mezi mužem a ženou je možný pouze mezi Židy nebo mezi konvertitou k judaismu a Židem. Model manželství vychází z Tóry (z pěti knih mojžíšových), kde manželství jest druhem společenské smlouvy mezi dvěma lidmi různého pohlaví, jejímž záměrem je žít společný život.

Svatební akt patří mezi specifikované právní záležitosti, přičemž vychází z biblických a talmudských zvyklostí. Svatba a manželství má určitá pravidla, která nejsou závislá na zákonech většinové společnosti, nicméně podoba svazku byla usměrněna restrikcemi v období 18. a 19. století. V semestrální práci bude zahrnut aspekt geografický, který blíže objasní členové židovské obce v Praze, ve smyslu porovnání tradic, zvyklostí a způsobu života židovské komunity žijící v České republice (brána jako součást západní společnosti) s židovskými obyvateli Izraele - místa střetávání moderního židovství, ortodoxie a ultraortodoxie.

Cíl práce

Cílem předkládané práce je seznámit čtenáře s tradicemi a rituály židovské svatby a pravidly manželského sňatku obecně. Pomocí níže vypsaných podotázek bude zodpovězeno na otázku hlavní, tedy do jaké míry se v současnosti dodržují svatební tradice na území České republiky ve srovnání se státem Izrael.

Podotázky:

  1. Je možné, aby pár vstoupil do svazku manželského, pokud jeden z páru není Žid?
  2. Kde v Praze se provádí židovský svatební obřad a jak je to s tradicí, kdy se budoucí novomanželé nesmí vidět?
  3. Dodržuje se dnes ještě levirátní sňatek?
  4. Jak musí být svatebčané oděni při obřadu?
  5. Jaké pokrmy se vyskytují na svatební hostině? Mají popřípadě nějaký význam?
  6. Je možné židovské manželství rozvést?

Literární rešerše

Problematika judaismu a židovské kultury obecně patří bezesporu k nemálo vyhledávaným tématům české i světové literatury. Autoři se ve většině případů zaměřují na popisy židovským zvyklostí, svátků a tradic a právě židovská svatba a veškeré rituály s ní spojené patří k nejoblíbenějším.

Řád omezující sňatky a dobu kdy mohou probíhat sepsali členové takzvané Nové izraelitské chrámové obce a tento řád je obsažen v knize Reformní Judaismus. Dalším zajímavou informací, která bude důležitá i pro náš výzkum, je, že během některých Vysokých svátků jsou svatby zcela zakázané. Takovýto zákaz platí v době svátku Deseti dnů pokání, který je v sedmém měsíci v roce a trvá od prvního do desátého dne. Svatby jsou také zakázány v době 17. tamuzu a 9. avu. Toto období smutku trvá tři týdny. 17. tamuz má připomínat prolomení hradeb města Římany a den, kdy bylo přerušeno pravidelné obětování bohu. Také tento den došlo k rozbití prvních desek Desatera. Dílo dále pojednává o dalších historických událostech, na jejichž základě se dnešní, moderní judaismus odvíjí a členové jsou s nimi povinni víru konfrontovat. Kniha je dílem britských a amerických reformních rabínů, o jejíž přeložení do češtiny se zasloužili členové Židovské liberální unie ČR. Podstatná část knihy se týká právě problematiky židovských svatebních obřadů. Můžeme se zde například dočíst o židovském svatebním řádu, který byl reformován r. 1817 a týkal se do velké míry území dnešního Německa, kupříkladu měst Hamburk.

Tématem svatebních rituálů a průběhem židovské svatby obecně se zabývá rigorózní práce Dany Veselé: Židovské svatební obřady v Čechách a na Moravě v minulosti a přítomnosti, která byla zpracována v rámci FF UK. Jak už název napovídá, autorka se v práci mimo vlastního popisu svatebního rituálu zabývá i historickým srovnáním, čehož dosáhla i zevrubným studiem historických pramenů. Hned v počátcích práce se lze dočíst o rozdílnostech židovských svateb a svateb českého etnika, přičemž Dana Veselá dochází k názoru, že židovské rituály jsou po staletí prakticky neměnné, ne tolik hektické a postižené rozvodovostí. Další kapitoly díla se zaobírají právním rámcem židovského manželství, postavením ženy ve svazku či otázkou endogamie, přetrvávající až do dnešních dnů. V závěru rigorózní práce se autorka snaží o celkové zhodnocení problematiky a dospívá k názoru, že se i přes značnou snahu židovské sňatky doby (od pol. 19. století) v mnohém od starších, středověkých odlišují, což je dáno zejména uvolňujícími se křesťanskými tlaky v 19. století a snahou o ne tak radikální vyloučení židů z veřejného života.

V rámci literárního souhrnu je nutné zmínit i publikaci Mazal Tov - Hodně štěstí - Good luck, sepsané u příležitosti výstavy v Galerii Roberta Guttmanna, která objasňuje problematiku svatebních darů a nutného šatstva. Zevrubně popisuje jednotlivé svatební dary, jak pro nevěstu, u níž ke klasickým darům náleží stříbrný či zlatý pás, nazývaný stejně jako ostatní dary shonot, tak pro ženicha. Velká část textu se věnuje rituálům oblékání a jednotlivým druhům svátečního šatu, zejména tradiční pokrývce hlavy nevěsty. Jedná se o těžký závoj často zdobený vlečkou nebo honosnou krajkou. Dílo, které je prostoupeno řadou rozmanitých fotografií, podává výstižné svědectví o složitosti obřadu a velkém důrazu na zachování nepřeberného množství tradic, zvyků a rituálů.

Obdobným tématem se mimo výše zmíněné publikace zabývá i řada dalších, neméně závažných a zajímavých děl, nicméně pro zevrubné seznámení s problematikou židovského svatebního rituálu předkládaný výčet bohatě postačí.

Metodologie

V této práci jsou použity dva typy výzkumu, a to kvalitativní i kvantitativní.

Kvalitativní výzkum hledá určité odpovědi na otázky. Danému problému se věnuje více do hloubky. Naproti tomu kvantitativní výzkum dává spíše numerické vyjádření reality, poskytují význam získaných informací. Odpovědi na výzkumnou otázku a její podotázky byli získány kvalitativními metodami, které umožňují opatřit validní data obsahující hloubku získaných informací o dané problematice. Kvantitativní metody jsou lépe ověřitelné a zpracovatelné, tedy reliabilní nebo-li spolehlivá. Z kvantitativního výzkumu byla zvolená technika sběru dat, a to srovnání informací, údajů z jednotlivých odborných dokumentů. K četbě dokumentů byly použity především odborné publikace, které pomohly objasnit problematiku daného tématu. Díky této literatuře bylo možné získat historický vývoj svateb. Z výzkumu kvalitativního byla použita technika dotazování. Dotazování bylo zprostředkováno pomocí semistandardizovaného interview (rozhovoru), který umožňuje tazateli pokládat doplňující otázky v průběhu rozhovoru. Tedy rozhovor je volnější a je možné získat více informací.

Prvním respondentem je Marek Straka, pracovník ostrahy lauderovy školy, z jehož výpovědí mimo jiné vyplynulo: Členové židovské obce za svatbu neplatí. Pan Straka, jakožto bezpečnostní pracovník, se svatby zúčastnil, a to konkrétně svatby cizinců, kteří ač byli ortodoxní židé, za svatbu a vše sní spojené platili. Dále uvedl, že židů, kteří striktně dodržují pravidla, je v židovské obce zhruba deset. Sám pan Straka se zúčastnil za poslední rok dvou svateb, z toho jedna byla zahraničních židů. Většina židovských svateb v České republice je pořádána pro zahraniční židovské páry. Pokud se pořádá svatba, musí tam být deset lidí s židovskou matkou, ale protože v České Republice je takových židů málo, musí sem za tímto účelem židé ze zahraničí cestovat.

Rabín Daniel a Hana Mayerovi - Manželství je micva, ale také neustálá zkouška, jestli člověk dostojí morálním předpokladům k plnění této micvy. Židovský svatební obřad není ničím mystickým, ale zveřejněním smlouvy, kterou pár uzavřel a která jim umožňuje žít spolu. Žádná mystika a žádné okázalosti. K uzavření sňatku jsou potřeba oddávající rabín, z náboženského hlediska dva způsobilí svědkové (edim kšerim), a minjan, přičemž ženich i svědkové a rabín se do minjanu počítají. Svatby nemusí být přepychové. To teprve v posledních letech jsou svatby honosnou společenskou událostí, kterou musí snoubenci a jejich rodiny připravit do detailu, a která je provázena nemalými výdaji.1)

Židovství a svatební tradice

Židovstvím neboli judaismem se rozumí náboženství židovského národa, které vzniklo na ve 3. tisíciletí před naším letopočtem na historickém území Palestiny, kde se v současnosti rozprostírá stát Izrael. Judaismus je zároveň nejstarším monoteistickým náboženstvím, tzn. uznává jediného boha. Vyslovovat boží jméno je však zakázáno, proto je Bůh v židovské tradici označován různými jmény - Hospodin, Jahve či Adonai. Židovské náboženství je také nedílnou součástí každodenního života věřících, přičemž na znamení oddanosti Bohu a jeho přikázáním nosí Židé na hlavě malou přiléhavou čapku, které se nazývá kipa neboli jarmulka. Značné množství zákazů a nařízení se týká také jídla. Veškeré pokrmy musí být obřadně čisté, tzv. košer, tedy připravené podle židovských rituálních předpisů - je kupříkladu zakázáno maso vepřové, ryby bez šupin apod. Židovské víry se týká i řada svátků. Pravidelně každý týden se slaví Den odpočinku (Sabat nebo Šabat), který začíná v pátek po západu slunce a končí sobotní nocí. Tímto svátkem se připomíná, že Bůh sedmého dne po stvoření světa odpočíval. Židé mají v tento den zakázáno pracovat, vařit, psát apod. Mezi další židovské svátky můžeme zařadit např. Pesah, která trvá 8 dní a připomíná odchod Izraelitů z Egypta, nebo Sukot, svátek stánků, připomínájící pobyt Izraelitů na poušti.

Od počátku letopočtu byli Židé vzhledem k svému postavení v křesťanské společnosti nuceni rozptýlit svou komunitu po celém světě, žili tak v Babylonii, Alexandrii, Římě a prakticky po celém pobřeží Středozemního moře. I v těchto oblastech se však dočkali častého pronásledování a odporu, tudíž se rozprostřeli po celé Evropě a v pozdějších dobách i po jiných kontinentech, zejména Americe (v USA žije v současnosti největší absolutní počet Židů - zhruba 6 milionů). Vytouženého vlastního státu se příslušníci židovské komunity dočkali r. 1948, kdy byl na území původního výskytu komunity založen nezávislý stát Izrael.

Judaismus má několik odnoží, a to ortodoxní judaismus, do něhož spadá i chasidismus nebo ultra-ortodoxní judaismus, konzervativní judaismus, prograsivní judaismus, rekonstruktivní či karaitský judaismus.

Židé v Čechách

V následující kapitole bude vyvinuta snaha o přiblížení židovské komunity, která v současnosti žije na území České republiky. Židé, žijící na našem území, bezvýjimečně náleží k aškenázské populaci, přičemž prapředci současných příslušníků komunity se zde usadili již v 10. století. Stejně jako v jiných státech, i na území Čech se Židé setkávali s nevolí a odporem místních obyvatel, z historie jsou známé i nemalé pogromy. Částečnou změnu přineslo až osvícenství. V důsledku rostoucího nacionalismu došlo ve 20 století k tragédii holocaustu, které podlehlo na 80 tisíc českých, moravských a slezských Židů, přičemž po únoru r. 1948 se díky politice vládnoucí strany počet příslušníků etnika dále snižoval a v dnešní době představuje pouze zlomek původního počtu.

Podle American Jewish Year Book žilo roku 2012 v České republice 3 900 židů. Podle předběžných výsledků ze sčítání lidu roku 2011 se k židovskému vyznání přihlásilo 1 132 obyvatel. Federace židovských obcí (FŽO) však uvádí, že registruje okolo 3 000 svých členů, a celkový počet Židů v ČR odhaduje na 15–20 tisíc.

V současné době se v České republice nachází 10 židovských obcí (z toho 7 v Čechách a 3 na Moravě) sRpených pod Federací židovských obcí. Bohoslužby se konají ve čtyřech synagogách v Praze (Španělské, Jeruzalémské, Staronové a Vysoké synagoze) a v některých dalších městech.

Svatební obřad a manželství

Židovské náboženství, stejně tak jako židovské komunita obecně představují po staletí nedílnou součást společnosti většiny evropských států i zemí mimo kontinent. Přesto se problematika rodinných obřadů zmíněné minority nesetkává, zejména v našem (českém) geografickém prostoru, s větší odezvou badatelské veřejnosti. Události druhé světové války a genocida českého i moravského židovského obyvatelstva z velké části zpřetrhaly rodinné a místní vazby a přerušily tak nejen rodinnou, ale i společnou komunitní paměť, čímž se podoba svatebního obřadu, ale i jiným tradic a rituálů trvale pozměnila. Studium zvyků v původním prostředí se tak výrazně zkomplikovalo.

Pokud budeme v našem prostředí srovnávat židovské sňatky se sňatky zde žijící majority (jejíž příslušníci v současné době často sňatek i manželství zcela vynechávají a upřednostňují spíše tzv. volné soužití, případně, pokud se k sňatku odhodlají, volí pro obřad mnohdy bizardní místa za přítomnosti velkého množství hostů), vykazuje židovská svatba již celá staletí stabilní, neměnné rysy, nepodléhající moderním trendům. Srovnávat lze i podoby židovských manželství a svatebních obřadů v jednotlivých státech. Česká republika patří k zemím s velice nízkým počtem příslušníků židovského etnika, z toho důvodu se během roku můžeme setkat s pouze nevelkým počtem svatebních obřadů. Na druhé straně lze tvrdit, že právě onen nevelký počet obřadů vede k větší míře dodržování starých svatebních rituálů. Je to zřejmě kvůli tomu, že si lidé uvědomují možný blízký kulturní zánik a tak se kulturu snaží zachovávat prostřednictvím zvykové a rituálové ortodoxie. Tento stav lze například srovnávat s židovskou komunitou v Izraeli, státu s nejvyšším relativním počtem Židů na planetě. O větší četnosti obřadů je zbytečné mluvit, zajímavější okolností na porovnání je kupříkladu výběr partnera.V českém prostředí se výběr partnera řídí povětšinou osudem, přičemž potencionální manželé na sebe mohou či nemusejí narazit. V Izraeli, zejména u ultraortodoxních Židů, sňatky povětšinou sjednávají (podle staré tradice) a pro své potomky ideální protějšky vyhledávají rodiče. Nutno ovšem dodat, že po vybrání nevěsty a ženicha není pro děti rozhodnutí rodičů závazné a mohou ho odmítnout. Když však dívka mladého muže zaujme, dochází k několika schůzkám, které zpravidla probíhají v místě ženina bydliště, mladí lidé spolu rozmlouvají, poznávají se a navazují milostné kontakty, které mohou vyústit v sňatek.

Následující kapitoly práce si kladou za cíl blíže seznámit čtenáře s podobou, pravidly a rituály židovské svatby a partnerského svazku.

1. Výběr partnera - primární otázka budoucího sňatku

Manželství a sňatek jsou v judaismu úzce vázány nejen na náboženský, ale i židovský právní koncept, přičemž budoucí rodina je chápána jako nejpodstatnější prvek rozvoje židovského světa a kultury. Zahledíme-li se do minulosti, jsme schopni konstatovat, že, co se problematiky výběru partnera týče, byla většina židovských sňatků sjednávána. Sjednaný sňatek zprostředkovával profesionální dohazovač (hebr. šiduch), který tím zastával význačnou pozici pro celou komunitu. Není proto divu, že tento post zastávali i mnozí význační rabínové. Po segregaci židovského obyvatelstva go ghett se tato činnost zprofesionalizovala a namísto rabínů se dohazovači stávali dobře placení profesionálové. Profesionální šachden však nespojoval pouze páry odpovídající si věkem či stavem, nýbrž musel dále brát v potaz stránku ekonomické výhodnosti budoucího sňatku a pochopitelně myslet i na svůj vlastní zisk. Pokud byly podoba a složení budoucího páru zřejmé a sňatek zprostředkován, nestálo nic v cestě sepsání svatebních podmínek (hebr. tnajim). Postupem času se však od sjednávání sňatků ustupovalo, přičemž začaly být preferovány zejména zájmy jednotlivce. Dohazování se tak do dnešních dob udrželo pouze v ortodoxních komunitách (viz výše - srovnání Čech a Izraele) mimo území České republiky, kde již prakticky vymizelo. Ve výjimečných případech je možné se setkat se směřovanými aktivitami rodinných příslušníků či přátel, kteří při různých příležitostech zprostředkovávají setkání s vhodnými protějšky - děje se tak zejména kvůli omezenému výběru potencionálních partnerů. Vlastní výběr je však na jednotlivci samém.

Sňatek muže a ženy je uskutečnitelný pouze v tom případě, že oba budoucí novomanželé prokáží židovský původ, výjimku tvoří sňatek mezi Židem a konvertitou k judaismu, tzv. proselytou. Tímto způsobem je tak uplatňována, pro judaismus určující a typická, náboženská endogamie, s jejímž naplňováním se můžeme v minulosti setkat u obou základních skupin evropských Židů, tedy jak u Sefardů, tak u Aškenázů.

Pokud jeden z partnerů není Žid, může samozřejmě konvertovat k judaismu a následně má nárok na náboženský svatební obřad. Zde je pouze třeba poznamenat, že liberální judaismus je ke kandidátům na konverzi vstřícnější a méně tvrdý než ortodoxní, ale následné uznání dotyčného konvertity jako Žida bude je celém světě omezeno na neortodoxní komunity.2)

Na základě výpovědí respondentů, vybraných pro předkládaný projekt, bylo zjištěno, že endogamické pravidlo je v České republice vlastní a závazné pro všechny členy židovské náboženské skupiny, prakticky bez výjimek. Počet vyznavačů judaismu je na našem území poměrně nevelký, prakticky existuje pouze několik center, proto komunita vyzařuje navenek zcela uzavřeně, přičemž se snaží zachovat víru a množství členů národa alespoň v té podobě, jaká existuje v současnosti. Proto tradice, Bůh, právo ani komunita nedovolují uzavření manželství mezi příslušníky jiných, než židovských vyznání. Nutno však konstatovat, že sňatek mezi Židem a členem jiného náboženství uzavřít jde. V moderní době se s tím ve výjimečných případech setkáváme například v USA. Nejde však o plnohodnotný sňatek, vybraní (neortodoxní) rabíni mohou provést pouze část svatebního obřadu, nejčastěji ve formě požehnání. Takovýto svazek je však podle zásad židovského práva neplatný a jeví se spíše jako symbolický odkaz na židovství během obřadu.

2. Vhodná místa pro svatební obřad a míra dodržování tradic

Svatba židovského páru, který ač věří se nemusí nutně konat v synagoze. V synagoze se svatba koná zejména tehdy, jsou li budoucí manželé oba ortodoxní židé a jsou tak domluveni. V České republice je nízký počet ortodoxních židů a tak se svatby konají často pod širým nebem či na úřadě. V zemích, kde je kladen větší důraz na tradici, se ale svatby ve velkém počtu v synagogách konají. Jedná se například i ortodoxní židy v Izraeli a skupiny ortodoxních židů v USA.

Synagoga je slovo řecké původu, které znamená „shromáždění“. Synagoga je velký sál, který slouží jako zázemí pro modlitby obce a dnes už i pro mnohé další aktivity. Mezi tyto aktivity lze zařadit společenský život obce či výuku. Synagoga ovšem nebyla vždy považována za „centrum“ společenského života. Jako takovéto středisko sloužil původně jeruzalémský chrám - odvěké srdce náboženského a národního života Izraele. Ten však v prvním století zničili Římané, a tak tyto aktivity připadly ke svému konání v synagoze. V synagoze přednáší, lépe řečeno předčítá, Rabín, též označován zkratkou rabi, který má funkci kazatele. Samotný průběh bohoslužby zajišťuje kantor, označováný jako chazan, kterému pomáhá zvolený představený, též označován jako gabaj. Každá ze synagog je stavěna podle vzoru jeruzalémského chrámu. Nejdůležitějším místem v synagoze je svatostánek (hebr. aron ha-kodeš), který ukrývá nejcennější věc synagogy. Tou je Tóra - biblických Pět knih Mojžíšových, která jsou psány ručně na svitku pergamenu. 3)

Svatby se mohou konat v jakékoliv ze synagog. Za zmínku tak určitě stojí Španělská synagoga, která je nejmladší ze všech synagog nacházejících se na Starém Městě pražském. Založena byla až roku 1868. Španělská se jí říká proto, že její výzdoba obsahuje motivy ze španělského maorského paláce Alhambry. Další známou a za zmínku stojící synagogou je Staronová synagoga. Ta byla založená už během 13. století a zastávala úlohu hlavní pražské synagogy. Je jednou z nejstarších gotických památek Prahy a dokonce i nejstarší synagogou v Evropě vůbec. V této synagoze je jedna výrazná zajímavost - můžeme zde naleznout sedadlo s číslem jedna, kde měl sedět legendární Rabín Löw, který stvořil Golema. Celá synagoga je velice zajímavá a hojně navštěvovaná turisty, takže není problém si ji prohlédnout.4)

Zajímavostí je tradice, která říká, že se ženich s nevěstou nesmějí před svatbou vidět a to po dobu sedmi dní. Dělá se to proto, aby se na sebe nevěsta s ženichem pod baldachýnem více těšili. Těchto sedm dní, kdy platí zákaz shledat se se svým protějškem, je rovněž jako konání samotných svateb v synagogách dodržováno spíše v ortodoxních obcích. V Izraeli, kde se svatba koná venku a je potřeba hodně času na přípravy samotné svatby, není proto pro budoucí novomanžele prakticky možné, aby se po 7 dní nesetkali. Pokud tedy není kvůli obdobným předsvatebním peripetiím sedm dní dodrženo, neměla by nevěsta vidět svého ženicha alespoň den před svatbou. Minhag (hebrejsky: מנהג‎‎, zvyk či zvyklost; pl. minhagim) je v judaismu akceptovaný zvyk nebo skupina zvyků. 5) Více informací o oblékání svatebčanů je uvedeno v kapitole čtyři.

100

3. Levirát

Levirátním sňatkem, respektive levirátem se rozumí příbuzenské pravidlo, na jehož základě se musí muž v případě smrti svého bratra oženit s jeho vdovou (svou vlastní švagrovou). Levirát v judaismu se od ostatních náboženství liší v tom, že k sňatku dochází pouze za situace, kdy vdova zůstala bezdětná, resp. zatím neporodila syna. Levirátní sňatek byl, a to zejména ve starších dobách, chápán jako jeden ze základních pilířů manželského práva, přičemž jeho podstata i možné vyvázání je detailně popsáno v páté knize Mojžíšově - Deuteronomiu. Primárním účelem sňatku je jednak majetkové zajištění osiřelé ženy a ochrana jejích práv (postavení vdovy, zvláště bezdětné, by nebylo z nejdednodušších), ale také zajištění pokračování rodové linie, které nebylo zesnulým bratrem naplněno.

.První biblickou zmínkou o naplňování levirátu je příběh Judy a Támar, jíž náleží po smrti jejího muže, Judova syna Hera, právo sňatku s Herovým mladším bratrem Onanem: „Tehdy řekl Juda Onanovi, vejdi k ženě bratra svého, a podle příbuznosti pojmi ji, abys vzbudil símě bratru svému.„ Je patrné, že předkládaný příběh pochází z dob, kdy se levirát jako právní akt teprve ustavoval, a kdy ještě nebyla zcela rozvinuta legální možnost pro některou ze stran se z nevyhovujícího stavu vyvázat. Levirát je dále rozebírán v deuteronomickém zákoníku v šesti navazujících verších. Díky mnohým příkladům ,které Bible poskytuje, můžeme usuzovat, že právo švagrovského sňatku byla poměrně rozšířeným a obecně užívaným pravidlem.

Praktikování levirátního sňatku je, jak bylo potvrzeno i výpověďmi respondentů, v dnešní době již zcela ojedinělé. V oblastech, které jsou obývány aškenazskými Židy, tedy zejména střední a východní Evropy, se dokonce nepraktikuje již celá staletí. V případě smrti manžela a ovdovění bezdětné ženy se pro tyto oblasti praktikovalo zejména vyvázání obou dotčených prostřednictvím chalicy, tedy obřadu, při kterém se švagrovi před rabínským soudem zouvá speciálně zhotovený střevíc, a to jako symbol rozvázání smlouvy. K běžným zvykům nadále patřilo a patří, že mužští sourozenci novomanžela poskytli ženě, a to ještě před uzavřením sňatku, prohlášení, že se nebudou rozvázání levirátního sňatku v případě smrti svého bratra bránit a obřad chalicy bude uskutečněn. Tento závazek umožňoval vdovám možnost opětovného uzavření manželství. V dnešní době je právo ženy na obřad chalicy pro většinu židovské komunity určující, ba dokonce platí za zákonnou normu. S levirátním sňatkem se v současnosti můžeme setkat pouze u menších, krajně ortodoxních skupin židovského obyvatelstva, a to především sefardského původu.6)

4.Svatebčané a jejich oděv při svatebních slavnostech

V minulosti na svatbu nebyl potřeba nějaký vybraný typ oděvu symbolizující neopakovatelnou událost. Nevěsta si tradičně oblékala šabatové šaty, které odpovídaly módě dané doby, někdy byl součástí oděvu hedvábný kabátek s kožešinou, tzv. kirsen. Kabát byl většinou dar od ženicha, který odívaly ženy vdané při slavnostních příležitostech. Důležitou součástí svatebního oděvu byl dlouhý těžký, krásně vyšívaný závoj, opatřený krajkou či jinými ozdobnými materiály.

Tradice nošení závoje je odvozena z biblické části Genesis 24:65, kde si Rebeka zakryla tvář závojem, když uviděla svého budoucího manžela Izáka. Přes staletí se objevovaly různé výklady, např., že závoj může poskytnout ochranu před „ďáblovým zrakem“, zakázat žádostivé pohledy ostatních lidí nebo zakrýt nevěstinu vadu tak, aby ženich nemohl svatbu odvolat.7)

Od druhé poloviny 19. století si nevěsty oblékaly bílé šaty, tedy se přizpůsobily většinovému vnímání, že bílá symbolizuje panenskou čistotu. Střih svatebních šatů by měl odpovídat pravidlům cniut (hebr., cudnost)8), tedy dlouhá sukně, dlouhé rukávy, neměla by být odkrytá ramena, ani hrudník. Svatební oděv ženicha je jeho nejlepší oděv, jedná se většinou o černý kabát a hlavně černý klobouk s kožešinou, který se nazývá štrajml. V ortodoxních obcích ženich pod oděvem nosil kitl, bílé roucho, které bylo darem od nevěsty. V Izraeli se dodnes pod baldachýnem nebo- li chupou nosí bílá kipa (jarmulka). V dnešní době, kdy se koná stále méně svateb ortodoxních, je takovýto oděv viděn pouze málo a spíše vůbec, protože pokud se člověk, který není židovského vyznání, chce na takovou svatbu podívat, musí mít dobré kontakty. Tyto kontakty potřebuje ať už k tomu, aby věděl, kdy a kde se svatba koná, ale také proto, aby měl zaručené, že ho ze svatby nikdo nevyhostí.

5. Jaké pokrmy se vyskytují na svatební hostině? Mají případně nějaký význam?

Jídlo, které je součástí svatební hostiny, je známo jako SEUD micva, tj. takové, které naplňuje náboženská přikázání k radosti. Vše, co na svatbě dodává radost nevěstě a ženichovi je považována za způsob, jak chválit Boha.9)

Při zahájení hostiny si všichni omyjí ruce a poté je možné lámat tzv. barches nebo-li challah,což je velký chléb. Každý přítomný si vezme jeden kousek. Poté již začíná opravdová hostina s několika chody. Jídlo na hostině musí samozřejmě splňovat zásady židovského stravování (hebr. kašrut) a musí být čisté a upravené odpovídajícím způsobem. Konzumovat je povoleno pouze rituálně čisté potraviny, upravené povoleným způsobem v odpovídajícím nádobí. Častými pokrmy, podávanými ve slavnostní úpravě, byly vždy ty, které určitým způsobem souvisely s plodností nebo představovaly lidové atributy svatby či manželství. Podle těchto zásad se i v současnoti připravuje například cukroví, které svou sladkou chutí symbolizuje sladkost společného soužití. Oblíbeným jídlem svatební hostiny se stala ryba, např. kapr, která je symbolicky spojována s plodností podle biblického verše, v němž Jákob žehná Josefovým synům, aby se rozmnožili jako ryby. Nejčestnější porcí je rybí hlava, kterou obvykle dostává nejčestnější host. Dále se jako symbol manželské lásky podávají holoubátka, případně kuře či vejce (obojí jako symboly plodnosti podle talmudického požehnání: „ Ploďte a množte se jako drůbež“). Mezi sladší pokrmy patří např. Fluden, což je zákusek podobný českému závinu, který obsahuje ořechy, datle, rozinky a marmeládu.

Hlavní postavou svatební hostiny býval v minulosti profesionální konferenciér a bavič (hebr. badchn), který putoval po kraji a spolu s tradičními hudebníky (hebr. klezmorin) býval zván na svatby, kde plnil řadu důležitých úloh. Kromě tzv. kale bazingen, truchlivého zpěvu, kterým obvykle u východních Aškenázů rozplakal nevěstu i ostatní ženy a jehož obsahem bylo líčení obtížných úloh, které čekají dívku v budoucím životě, patřilo k jeho úkolům především bavení svatebních hostů laškovnými zpěvy a průpovídkami.

Na hostinu, jako jeden z nejdůležitějších atributů židovského svatebního obřadu, je, stejně jako za dávných časů, i v současnosti kladen velký zřetel, přičemž je snaha připravovat jednotlivé chody podle starých receptů a praktik, které se dochovaly do dnešních dob. Výzkumem bylo potvrzeno, že jak v Izraeli, tak v České republice patří mezi základní pokrmy svatební hostiny ryba, případně kuře nebo holoubátka a celé svatební veselí se opírá o nepřeberné množství rozmanitých druhů alkoholických nápojů, zejména vína.

6. Rozvod a jeho průběh

Židovské, stejně tak jako křesťanské manželství lze za určitých podmínek rozvést, přičemž lze tvrdit, že narozdíl od křesťanské tradice je rozvod v judaismu méně komplikovaný a židovská obec prokazuje o něco větší míru tolerance. Rozvod, po vzájemné dohodě obou manželů, povoluje rabínský soud, a to za předpokladu, selžou-li veškeré možnosti smíření. Stejně jako svatební obřad se rozvod děje za přítomnosti 2 svědků, před jejichž očima předává muž ženě rozvodový dopis, který za tímto účelem sám vytvořil či jeho zhotovení zadal písaři. Po všech peripetiích rozvodového obřadu dochází k odloučení manželů, přičemž žena se poté může provdat za kteréhokoliv příslušníka židovské komunity, vyjma těch, s nimiž byla před rozvodem v příbuzenském stavu, včetně svého bývalého manžela. Nutno konstatovat, že v rámci rozvodového řízení má žena oproti muži lepší pozici a týká se jí i větší míra práv a rozvodových náhrad. Pro úspěšné řízení je nutné vykonat oba typy rozvodu , jak náboženský, tak civilní, který upravuje zejména majetkové poměry.

V rámci výzkumu, který se snažil odpovědět na otázku, jak se liší míra rozvodovosti v Izraeli, jako státu s největším relativním počtem Židů, a na Západě (případně v České republice) byla zjištěna následující fakta. V Izraeli se rozvádí v průměru každé třetí manželství, z čehož je patrné, že izraelská společnost je otevřena všem moderním vlivům a potýká se se stejnými problémy jako západní svět. Co se týče jednotlivých židovských komunit, myšleno židů sekulárních, ortodoxních, masiánských atd., nelze z dostupných zdrojů jednoznačně určit, která skupina je rozvodovostí postižena více, jelikož oficiální izraelské statistiky udávají pouze kategorie židé, muslimové, křesťané a drúzové, přičemž nerozlišují mezi ortodoxními a sekulárními židy. Protože záležitosti sňatků i rozvodů spadají v Izraeli pod ortodoxní soudy, bylo by velmi těžké se k takovým údajům dostat. Například ultraortodoxní židé žijí ve vlastních komunitách v oddělených čtvrtích, a veřejnost o jejich způsobu života ani mnoho neví. Jejich používání médií je velmi opatrné. Informace si většinou předávají pomocí plakátů vyvěšených na zdech. Podle pozorování se dá vycházet z toho, že rozvodovost je u náboženských skupin nižší.

K rozvodům židovských manželství dochází na území České republiky poměrně zřídka, což je dáno především nerozsáhlostí židovské komunity, což s sebou přináší i jistou sevřenost, důraz na tradice a myšlenku zachování českého židovstva i za cenu velkých, často osobních obětí.

Tradice v moderní době

Jak vyplývá z mnohých částí předkládané práce, svatební rituál a s ním spojené dodržování tradic a zvyků má pro členy, možno tvrdit snad i pro všechny členy židovské komunity na území České republiky, velký význam, a to nejen pro náboženská nařízení, ale i pro rozsáhlost a rozmanitost celé akce. Na rozdíl od svatby křesťanské či zcela světské (tyto 2 příklady byly vybrány pro největší četnost na území ČR), které se prakticky soustředí jen na novomanželské „ANO“, je židovský rituál protkán nepřeberným množství, často i detailních, atributů, jejichž dodržování je pro svatbu podmínečné a pro Židy velice důležité.

Nutno tedy konstatovat, že na rozdíl od některých náboženských přikázání v průběhu dne či celého života, které již mnozí příslušníci židovského etnika zanedbávají (zejména pro omezení a nesoulad s moderním světem) se průběhu svatebního rituálu přikládá velká váha a dozajista patří k nejdůležitějším životním momentům v životě každého Žida.

Závěr

Judaismus, jakož i židovská komunita na území České republiky obecně, se v současné době, stejně tak jako v minulosti, vyznačují svébytností, uzavřeností a značnou neochotou ovlivňování jejich života ostatními lidskými etniky. Ve svém nevelkém počtu udržují a pro další generace zachovávají rituály a tradice, které by se mnoha lidem mohly zdát přinejmenším podivné a v dnešní předimenzované době zbytečné a směšné. Avšak právě díky tomu se židovství, přes staletí trýzně a nenávisti ze stran jejich odpůrců, jak původem vznešených, tak prostých, do dnešních dnů zachovalo, přičemž silná diferenciace ve způsobu života sloužila jako bariéra. Svět židů byl vždy zahalen rouškou tajemství a i tato práce, díky lákavosti tématu dozajista ne první ani poslední, se čtenáři snaží poskytnou vhled do židovské problematiky, konkrétně se zaměřením na podobu židovského sňatku a s ním spojených tradic.

Není ovšem pravdou, že se striktnímu a ortodoxnímu dodržování veškerých židovských náboženských tradic zevrubně věnuje celá komunita. Nutno konstatovat, že současná vyspělost techniky a do značné míry zrychlený způsob života jsou tomu značně nepřátelské. Z rozhovoru s panem Markem Strakou, pracovníkem ostrahy a členem židovské obce, který se pravidelně s mnohými z ostatních členů pražské židovské komunity setkává, vyplynulo, že většina Židů se skutečně ortodoxnímu dodržování pravidel náboženského života nevěnuje, některé rituály zanedbávají a zaměřují se pouze na nejpodstatnější boží nařízení. Dále uvedl, že naopak počet krajně ortodoxních členů je minimum, dle jeho slov maximálně 10.

Jak již bylo výše v textu uvedeno, židovská komunita v Čechách není rozsáhlá, z toho důvodu nedochází ani k velkému počtu svateb (co se týče ročního bilance). Sám pan Straka tento fakt potvrdil tím, že se jako vyhledávaný člen ostrahy mnoha židovských akcí zúčastnil v posledním roce pouze dvou svateb, ze kterých jedna se dokonce sestávala ze zahraničního páru, který si Prahu údajně vybral pro její atraktivitu. Svou výpověď doplnil pro poměrně překvapivým tvrzením, že většina svatebních obřadů, které se konají v Čechách, je připravována právě pro zahraniční páry. Díky výpovědi pana Straky byla zjištěna další zajímavá okolnost, a sice, že má-li být svatební obřad proveden podle platných nařízení, musí být na svatbě přítomno minimálně 10 lidí, jejichž matka byla židovský původ – z tohoto důvodu, pro opět připomínanou nevelkost české židovské komunity, se svateb velice často zúčastňují zahraniční hosté.

Má-li být ještě jednou zodpovězena otázka, zda židovská komunita dodržuje svatební rituály a tradice, pak odpověď zní ano, na rozdíl od veškerých pravidel náboženského života, je snahou celého společenství svatební rituály dodržovat, i když nic nejde bez obtíží, zejména pro rozdrobenost a nevelké počty členů židovského etnika po celé České republice.

Seznam literatury

Odborné zdroje

  • VESELSKÁ, Dana. 2006. Mazal tov: Hodně štěstí : židovské svatební obřady, historie a současnost = Good luck : Jewish wedding ceremonies, past and present. V Praze: Židovské muzeum v Praze, 172 p. ISBN 978-808-6889-313.

Internetové zdroje

1) MAYER, Daniel. Židovská tradice a manželství. Židovské listy. [online] listopad 20013. [cit. 2015-06-26]. Dostupné z: http://zidovskelisty.blog.cz/1311/zidovska-tradice-a-manzelstvi
2) GOLDBERG, David . Židovské manželství. Maskil. [online] listopad 2007. [cit. 2015-02-05]. Dostupné z:http://www.maskil.cz/5768/2.pdf
3) Střípky židovství. Svatý Hostýn [online]. 2009 [cit. 2015-04-22]. Dostupné z: http://www.hostyn.cz/judaismus.htm
4) PRAŽSKÉ ŽIDOVSKÉ MĚSTO A JEHO PAMÁTKY. PRAGUE CITY LINE: Poznej Prahu sám [online]. 2011 [cit. 2015-04-22]. Dostupné z: http://www.praguecityline.cz/prazske-pamatky/prazske-zidovske-mesto
5) Minhag, Wikipedie otevřená encyklopedie, dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Minhag
6) VESELSKÁ, Dana. 2006. Mazal tov: Hodně štěstí : židovské svatební obřady, historie a současnost = Good luck : Jewish wedding ceremonies, past and present. V Praze: Židovské muzeum v Praze, 172 p. ISBN 978-808-6889-313.
7) , 9) SORGEN, Carole. Bound by Tradition: The Jewish Wedding [Online] Jewish Exponent 1/1996 (25. ledna 1996). [cit. 2015-05-15]. Dostupné z: http://searchproquest.mlp.cz/docview/227237126/D547905F79BE473CPQ/5?accountid=16579. Databáze odborných časopisů ProQuest, Městská knihovna v Praze.
8) VESELSKÁ, Dana. 2006. Mazal tov: Hodně štěstí : židovské svatební obřady, historie a současnost = Good luck : Jewish wedding ceremonies, past and present. V Praze: Židovské muzeum v Praze, 172 p. ISBN 978-808-6889-313.

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako