obrzek domeku-home logo-FB


Význam difuzionistické antropologie v současnosti

Vypracovala Viktoriya Naumova

VSSR Klatovy - 2.ročník

1. Úvod

Difuzionistická antropologie je směr v sociokulturní antropologii, kde základním paradigmatem je difuzionismus (z latiny: dif-fundere, diffusiō, „rozptylovat, šířit; vylévat, rozlévat“). V druhé polovině 19. století vystřídala evolucionismus a znatelně ovlivnila vědy o člověku a kultuře. Difuzionisté (i předchůdci evolucionisté) se hlavně věnovali studiu kulturní změny. Ačkoliv evolucionalisté vysvětlovali změnu kultury pomocí inovaci uvnitř té dané kultury, neboli endogenní změnou, difuzionisté se přikláněli k ovlivnění kultury vlivy vnějšími, neboli exogenní změny. K těmto vnějším vlivům řadili šíření kulturních prvku a komplexů mezi společenství navzájem, a to hlavně pomoci kontaktu mezi příslušníky různých kultur. A proto při studiu kultury kladli důraz na prostor (geografický) proti času a konkrétní vývoj oproti abstraktně stanoveným evolučním stádiím. Mezi hlavními pojmy difuzionistické antropologie se tedy projevily mechanismy difuze kulturních prvku a migrace etnických systému v prostoru. Difuze byla definována jako proces, při kterém byli navzájem předávané různé prvky lidské činnosti (ideje, artefakty) mezi nejrůznější kultury, tedy jako rozptýlení prvku a komplexů daných společnosti z jedné do druhé. Oproti tomu migrace je definována jako vlastní pohyb obyvatelstva z jedné geografické oblasti do druhé. 1)

2. Literární rešerše

2.1 Difuzionismus

Za zakladatele evropského difuzionismu jsou považování Friedrich Ratzel (jeho dílo Anthropogeographie. I: Grundzüge der Anwendung der Erdkunde auf die Geschichte, 1882. II: Die geographische Verbreitung des Menschen, 1891. [Antropogeografie. I: Základy aplikace zeměpisu na dějiny. II: Geografické rozšíření člověka] a jeho žák Leo Frobenius, neboť byli mezi prvními, kdo prosazoval výzkum kulturních kontaktů etnik v minulosti, migrace, hustoty obyvatelstva a jiných faktorů, které pomohli k objasnění průběhu kulturního vývoje. Z knih těchto autoru je znatelná interpretace společnosti jako biologického organismu. Největší rozkvět difuzionizmu, v prvních desetiletích 20. století, přinesl ří základní směry, neboli tři difuzionistické školy: 2)

- Boasova škola historismu, kde se jedná o americkou variantu difuzionismu, někdy také označovaná jako škola historického partikularismu

- německo-rakouská škola kulturních okruhů, jejíž představitele rozvíjeli danou difuzionistickou koncepci především v Evropě

- britská heliolitická škola

2.2 Americká škola historismu Franze Boase

Zakladatelem této školy je antropolog německého původu Frank (Franz) Boas (1858-1942), ale působily zde i osobnosti jako Clark David Wissler, Alfred Louis Kroeber, Robert Harry Lowie a jiné. Jak uvádí Václav Soukup (2004, s. 48) „Charakteristickým rysem Boasova přístupu ke studiu kultury je jeho důraz na výzkum role lidských emocí, které se podle jeho názoru zásadním způsobem promítají do chování a prožívání lidí, fungování institucí a sociálních vztahů. Klíčem k pochopení významu emocí pro fungování společnosti jsou zvyky - naučená schémata pro jednání ve standardních situacích.“ 3)

Frank Boas - narodil v rodině židovského podnikatele v Mindenu ve Vestfálsku. Původně vystudoval přírodovědní obory – studoval fyziku, matematiku a geografii na univerzitách v Heidelbergu, Bonnu a Kielu. Postupný odklon k etnografii a etnologii způsobila expedice na Baffinův ostrov, kde se věnoval studiu eskymácké kultury. Díky této expedici vznikla v roce 1888 jeho první monografie, kde znázorňuje nejrůznější oblasti eskymácké kultury (řemeslnou výrobu, způsob obživy, náboženství, obchod a umění) a primárně tedy vlivu přírodních podmínek, zejména klimatu, na způsob života Eskymáků. Z vycházejících vlastních výzkumů prokázal, že zde nedochází k mechanický determinaci přírodním prostředím, ale že odlišné skupiny Eskymáků ověřují a využívají podobné přírodní prostředí jiným způsobem. Po další expedici na území Britské Kolumbie, začal Boas studovat kulturu indiánů a to zejména indiánů severozápadního pobřeží Ameriky. Studoval zde více kmenů a z této oblasti vzniklo významné dílo Sociální organizace a tajné spolky indiánů Kwakiutl (1897) a Mytologie Cimšjanů (1916). Boas dokázal popsat nejrůznější oblasti života Kwakiutlů. Hlavním předmětem výzkumů z těchto kmenů byl folklor, umění, jazyk a mytologie. Pro Boasovy terénní monografie je charakteristická strohá forma, deskripce faktů a popisný objektivismus. Po této expedici se antropologii věnoval naplno. Rozdělil antropologii na dvě součásti – fyzickou a kulturní (vztah člověka jako jedince i jako společnost ke kulturnímu prostředí a přírodě). Jako zakladatel této americké školy stanovil přísné empirické metody výzkumu proměn daných kulturních prvků v čase a prostoru a zdůrazňoval jejích zaznamenávání v časové a prostorové posloupnosti. 4) 5)

2.3 Německo-rakouská škola kulturních okruhů

Zakladatelem této školy je Robert Fritz Graebner. Spolu s dalšími představiteli (Bernhard Ankermann, Wilhelm Schmidt, Wilhelm Koppers) rozvíjeli koncepci difucionismu německo-rakouské školy kulturních okruhů (Kulturkreise) a navázali na dílo Friedricha Ratzela a Lea Frobenia. Působení této školy však nebylo jen na střední Evropu, ale vliv byl znatelný i ve Švýcarsku, Argentině, Francii a Belgii. Zakladatel této školy Robert Fritz Graebner vypracoval polycentrické pojetí dějin kultury, dle níž prvotní lidské pospolitosti byly izolované a vytvořily mnoho specifických „kulturních okruhů“. Následný kulturní vývoj přišel až s rozvojem kulturních kontaktů pomoci difuze kulturních prvků a migrace obyvatelstva. Dle difuzionistů docházelo šíření a ukládání komplexu kulturních prvků v kulturních vrstvách a to z Asie. Pomocí studii těchto jednotlivých kulturních vrstev docházelo k rekonstrukci dějin celé kultury. 6)

2.4 Britská heliolitická škola

Jedná se o monocentrické pojetí dějin kultury, kde kromě osobností William Henry Robert Rivers a William James Perry, byl hlavním představitelem Grafton Elliot Smith.

Grafton Elliot Smith – byl to australský anatom a antropolog. Působil jako profesor anatomie na lékařské fakultě v Káhiře, kde díky památkám starověkého Egypta nastal zvrat a probuzení jeho zájmu o kulturní prvky staroegyptské civilizace, které však existovali i v jiných světových kulturách. Protože G. E. Smith se zajímal nejen o geografické sousedy v bezprostřední blízkosti Egypta, nebál se nalézt souvislosti v celosvětovém měřítku. Při svém působení (jako přednášející) na Univerzitě v Mancherstru začal spolupracovat s W. Perrym, s kýmž založili základy monocentrické difuzionistické koncepce dějin lidské kultury. G.E. Smith byl přesvědčen, že princip kontinuity a geografické propojení světové kultury, neboli difuze v času a prostoru, je základním kamenem činitele při tvorbě lidského jednání a myšlení jako takového. Názory na vznik lidské kultury G. E. Smith promítl v pracích Migrace rané kultury (1915), Staří Egypťané a původ civilizace (1923), Evoluce člověka (1927), Dějiny člověka (1930) a Difuze kultury (1933). Primárním faktem heliolitické kultury je předpoklad vzniku značné většiny kultur v Egyptě. G. E. Smith a jeho kolegové nalézali podklady svých hypotéz z nejrůznějších oblastí lidské kultury u různorodých národů světa. Němečtí a američtí difuzionisté vypracovávali přísná metodická kritéria, pomocí kterých byli schopni určit opravdový původ podobných kulturních prvků a časoprostorové vztahy mezi nimi, však u heliolitické kultury vznikly další koncepce (monodifuzionistické) lišící se od sebe umístěním: 7) 8)

- monodifuzionismus panorientální (Sophus Müller, Fritz Schachermeyr, Vere Gordon Childe, Vladimir Milojčić, aj.)

- monodifuzionismus babylonský (Friedrich Delitzsch)

K rozpadu difuzionismu přispělo více faktorů: 9)

- na území současné Číny byly objevený pozůstatky starověkých civilizací a to hlavně z doby předkolumbovské v Americe. Tyto objevy, které byly zcela odlišné od stanovených difuzních center

- změna představy o časové posloupnosti evropského pravěku, která byla způsobená radiokarbonovým datováním, zpochybněla jednoznačnou představu o panorientálním vlivu. Díky těmto faktům zaniká představa o několika světových kulturních centrech a samotné ideje o jedinečnosti a výlučnosti invencí a naopak, to vše přispělo k náhledu o možnosti konvergence.

K oživení pojetí tohoto myšlenkového směru došlo v nedávné době. Gustafa Kossinny se pokusil o vzkříšení difuzionismu a migracionismu (prohlašuje, že téměř každá změna kultury znamená příchod nového lidu s jinou kulturou). Jednalo se o německého archeologa, který prosazoval hypotézu o výlučnosti nordické rasy. Zásluhou tohoto pokusu o vzkříšení, který byl izolovaný a neumělý, získal hyper difuzionismus relativně širší základnu. Osobnostmi tohoto konceptu jsou G. Kraus a C. E. Joel, kteří založili časopis The New Diffusionist: A Study of Inter-Relationships in Cultural Anthropology (Nový difuzionista: Studie vztahů v kulturní antropologii), kde se snažili o renesanci koncepce z dob W. J. Perryho a G. E. Smitha. V důsledku ani tento pokus nebyl přijat a nenašel odezvu ani podporu, neboť byl řízen v podstatě stejnými prostředky jako v dobách vzniku a rozkvětu.

3. Závěr

V současném období ob antropologie se projevilo, že koncepce migracionismu a difuzionismu zůstávají stále nosnými (pokavaď jsou užívány k vysvětlení pouze některých jevů). Prokazatelné to je obzvláště v poslední době, kdy bylo rozpracováno více technik a metod pro účely monitorování zákonitosti šíření nějakého jevu v prostoru z určitého centra. Bylo prokázáno, že i přes všechny nesrovnalosti monitorovaných jevu, jako jsou migrace historických etnik, šíření infekčních nemocí, genové skladby v populacích, probíhá jejich difuze v podstatě podobně. Jako příklad můžeme uvést šíření neolitického zemědělství v Evropě. Jedná se o jev tak rozlehlý, že můžeme ho sledovat jak archeologií, tak i paleoekologií, genetikou ale i jinými vědami. Každý z jednotlivých výsledků je možné navzájem propojovat a konfrontovat. Situaci si můžeme názorně ukázat na italských badatelích Luigi Luca Cavalli-Sforza (1973) a Alberta J. Ammermana, kteří onen daný jev v zemědělství identifikovali s nálezy domestikovaných obilnin, kde za středisko této difuze považovali Přední východ. Předpokladem těchto badatelů pro šíření zemědělství byla přímá závislost s migraci zemědělců vzhledem k počtu obyvatelstva. V tom jim pomohly nejstarší zemědělské pozůstatky archeologické evidence, aby uvedli matematický model difuze a vypočítali standardní odchylku „migrace“. Ta promítá posun o osmnáct až pětadvacet kilometrů při jediné lidské generace. Počítač byl hlavní pracovní pomůckou pro veškerý proces simulování této difuze. Byla stanovená hypotéza, že danou difuzi by bylo možné sledovat geneticky, popřípadě i antropologicky (jako příklad můžeme uvést obyvatelstvo Afriky, kteří mají podobně rozšířené procentuální rozložení Rh genů a to na stejné úrovni jako jsou etnicky rozlišitelné skupiny obyvatelstva). Pavel Markovič Doluchanov, ruský badatel, vyzdvihl nesrovnalosti spojené s identifikací vlastností prvotní a kultury migrantní. Dané kultury se mohou také mnohdy podstatně lišit. Populační genetika a její modely vypracování zle dostatečně vysvětlit dle jeho názoru a to především americkým biologem Theodosiem Dobzhanským. Z toho plyne, že je několik možných případů z celé řady, kterými můžeme dokázat posunutí v metodách, které oživili staré koncepce a prokazatelně dělají z nich účinné nástroje moderní archeologie a antropologie v současnosti. 10)

Klíčová slova: antropologie, difuzionismus, evolucionismus, migrace, heliolitická kultura

4. Zdroje

[1] KOKAISL, Petr. Základy antropologie. Praha: Česká zemědělská univerzita Praha. s. 146 - 151 ISBN 978-80-213-1722-2.

[2] SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál, 2004. s. 39 - 50 ISBN 80-7178-929-1 [citováno 29.04.2015]

[3] Difuzionistická antropologie [online] Nakladatelství Portál [citováno 29.04.2015] Dostupné z WWW: http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=3623.

1) , 2) , 4) , 6) , 7) , 9) , 10) Difuzionistická antropologie [online] Nakladatelství Portál [citováno 29.04.2015] Dostupné z WWW: http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=3623.
3) SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál, 2004. s. 39 - 50 ISBN 80-7178-929-1 [citováno 29.04.2015]
5) , 8) KOKAISL, Petr. Základy antropologie. Praha: Česká zemědělská univerzita Praha. s. 146 - 151 ISBN 978-80-213-1722-2.

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako