obrzek domeku-home logo-FB


Koncept přirozeného mravního zákona

1 Úvod

Koncept přirozeného mravního života je otázkou, která se řeší odedávna. Snad každý „zdravý“ jedinec řeší otázky etiky a mravnosti, hledá dobro a zlo, nějaké předepsané způsoby chování a uvažování. Ne vždy se však všichni můžeme spolehnout jen na vlastní rozum, a proto přijímáme pomoc v právních normách, zkušenostech ostatních, náboženských dogmatech, ale zejména si tyto „dovednosti“ předáváme z generace na generaci.

2 Cíle

Cílem této práce bude seznámit se s pojmy, které s přirozeným mravním zákonem úzce souvisejí a na základě těchto poznatků si uvedeme několik praktických pohledů na problematiku mravnosti z antropologického hlediska.

3 Metodologie

Jako nástroj pro zpracování problému použijeme v této práci zejména empirických a obecně teoretických metod, jako jsou pozorování, analýzu, syntézu a Indukci.

4 Vymezení pojmů

Na úvod bychom si měli vymezit základní pojmy, abychom se jimi mohli dále zabývat.

4.1 Vymezení z biologického hlediska

Zde začneme tak trochu od konce.

Nejprve si vyjasníme pojem zákon. Dle definice slovníku cizích slov je zákon obecně závazným právním předpisem přijatým zákonodárným sborem, tedy jakási univerzální poučka 1). Může to být psaný zákon v rámci právních norem, ale když se nebudeme omezovat striktními definicemi, můžeme na tento pojem nahlížet i jako na tzv. nepsaný zákon, který se předává ve své přirozenosti z generace na generaci.

Nyní si vysvětlíme pojem mravnost (mravní). Mravnost můžeme dle slovníku cizích slov chápat jako závaznost, které člověk podléhá při svém jednání či jako všeobecný nárok, který míří na rozum člověka, kvalitu jednotlivce, jež se v mravním posuzování a jednání orientuje k dobru a může proto rozlišovat dobro a zlo 2).

Nakonec si řekneme něco o přirozenosti (přirozeném). Přirozenost (řecky fysis, lat. natura, srov. s českým nátura) je podstata, trvalá struktura jsoucna, pokud je základem či pevnou součástí jeho chování. Tento pojem pochází z aristotelské filozofie (spolu s techné) a tvoří jeden ze základů filozofické antropologie. Původně však termín pochází z presókratického myšlení autorů jako Hérakleitos, Démokritos nebo Empedoklés. První výskyt je v Homérově Odyssei, když bůh Hermés vytrhává ze země rostlinu a ukazuje Odysseovi její kořen a popisuje jeho účinek, tak je použito výrazu fysis. Autoři jako Johannes Scotus Eriugena či Baruch Spinoza později rozlišují natura naturata (příroda/přirozenost stvořená) a natura naturans (příroda/přirozenost tvořící), jíž je bůh. 3)

Pokud tedy shrneme jednotlivé definice daných pojmů, získáme např. informaci, že přirozený mravní zákon je něco, co se očekává, že daný jedinec bude vykonávat a kontrolovat vlastním rozumem v souladu s psanými i nepsanými pravidly chování společnosti v rámci své vlastní přirozenosti (rozlišovat dobro a zlo), tedy informacemi genetickými a zejména naučenými v rámci daného sociokulturního prostředí. Z řady provedených výzkumů se zjistilo, že sociální a kulturní prostředí velmi silně ovlivňuje chápání etiky a morálky.

4.2 Mravní zákon z teologického hlediska

V tomto případě na zákon nahlížíme jako na mravní činitel, resp. jako na normu v oblasti chování. Mravní zákon tedy můžeme z tohoto pohledu definovat tak, že mravním zákonem obecně je mravní řád, uložený lidem jako povinnost bohem. Řád mravních hodnot činí Boží autorita řádem mravních povinností svým věčným aktem (věčný zákon) a vyhlašuje jej jako přirozený a pozitivní božský zákon, který je dále konkretizován lidskými zákony. To vše dohromady je mravní zákon jako objektivní norma, věcný řád, stojící nad vůlí subjektu, člověka. Objektivní mravní zákon však může ovlivnit jednání jen tenkrát, když je poznán a stane se tak i subjektivní normou ve svědomí, které jej bere na vědomí jako faktor určující svobodné jednání mravním tlakem.

Přirozený zákon je „účast věčného zákona v rozumném tvoru“. Moudrá Boží vůle se představuje rozumu člověka ve věcech samých, prostřednictvím jeho sklonů, které ho vedou

  • jako součást vesmíru k zachování existence,
  • jako příslušníka živé přírody k předávání života potomkům,
  • jako inteligentní bytost k poznání Boha a k životu podle rozumu.

Přirozený mravní zákon je tedy rozumem poznatelný řád lidského jednání vyplývající z lidské přirozenosti. 4) Nebo Přirozený jím je „návod“, který poznáváme ve svém svědomí, abychom správným způsobem používali lidskou přirozenost.

5 Aplikace vlastních poznatků v realitě

Většina z nás se takovým přirozeným mravním zákonem řídí, nebo jej alespoň může poznat. V rozvinutých zemích k tomu slouží povinná školní docházka, kde se takovéto zákony předávají, děti se jim učí v rámci řady školních předmětů.

Kdybychom si měli nadefinovat dobro a zlo, pak jako dobro bychom mohli říci, že je to něco prospěšného a užitečného pro druhé v rámci sociální skupiny. Kdybychom přihlédli ke Kantově teorii, chápali bychom dobro jako to, co odpovídá příkazům morálního života vloženého do každé rozumné bytosti a nezávislého na tom, v jakých podmínkách člověk žije, a na okolnostech, do nichž se dostává 5)

Naproti tomu zlo je něco, co škodí, zraňuje, nemá význam, případně co je nesmysl. Z teologického hlediska bychom zlo mohli definovat jako jakoukoli negaci.

Ale co je zlo?! Můžeme jednotlivé situace nahlížet z různých úhlů pohledu, a tedy je velmi obtížné tento pojem jasně specifikovat. Pokud bude jedinec vychováván v prostředí, které mu bude předávat „špatné“ návyky, např. rodina, která se po generace živí okrádáním jiných, asi těžko vychová jedince, který by ctil obecně závazná etická (morální) hlediska. Z pohledu jeho rodičů či jiných příbuzných se však jeho výchova jeví jako uspokojivá, aby mohl navázat na jejich „tradice a zvyky“. Avšak člověk vychovaný v jiném, dnes „běžném“ prostředí bude mít v tomto ohledu řadu námitek. Krást není dovoleno, tedy je to špatné (zlo). Zde například chybí právě vzdělání, sociální příklad vychovávajícího, ale zřejmě i rozumová složka, která by měla jedinci napomoci se správně rozhodnout. Toto je však z pohledu člověka vzdělaného a mravně vyvinutého dle běžných mravních zásad.

Můžeme se ale podívat i na jiné situace, třeba ke kanibalům. Je špatné jíst jiné lidi? Pokud je to v souladu s jejich vírou, může to být právě jedním z přirozených mravních zákonů. Pokud by tradice daného společenství, dnes již velmi výjimečného na některých ostrovních státech, ale i jinde, vyžadovala například, že duše člověka odejde v poklidu teprve po tom, co jeho tělo bude spořádáno ostatními členy společnosti, nemůžeme mít námitek k jejich chování. Pro danou společnost je to právě přirozeným mravním zákonem. I zde tedy vzniká jakýsi rozpor vyvolaný úhlem pohledu, resp. pozicí pozorovatele. Zde hraje jistou roli objektivnost.

Zde se ukazuje, že takový přirozený mravní zákon je vázán především na lidské pudy a sklony, např. zachování sama sebe, rodu apod. Velmi zásadním se zde jeví rozum, díky kterému rozeznáváme dobro a zlo. A v neposlední řadě jsme si ukázali důležitost vzdělání, výchovy a životních zkušeností, které také pomáhají formovat osobnost jedince a přispívají k formování jeho morálky.

V souvislosti s morálními řády a chováním je jedním z důležitých pojmů také svoboda. Svoboda totiž dovoluje jedinci právě tu potřebnou možnost rozhodnutí, jak se v dané situaci zachovat. Podle W. Weischedela svoboda znamená „volný prostor možností volby, v jehož rámci může člověk rozhodovat sám o sobě za sebe sama“. 6)

Po přečtení knihy Bílá Masajka, je možné ukázat řadu takovýchto rozporů. Ať již půjde o obřízky mladých žen před svatbou, mnohoženství či jiné místní návyky u obyvatel jednotlivých afrických kmenů (zde jde o kmeny Samburů, v konfrontaci s evropskou kulturou – švýcarskou). V této knize a v navazujících pokračováních se velmi jednoznačně ukazuje, že se společnost vyvíjí, je ovlivňována moderními způsoby života, ale i přesto některá zakořeněná pravidla a zákony se stále zachovávají.

Případ, který mne zaujal, ale zcela určitě nejde o jeden z nejzávažnějších, spíše to bylo „vyčteno mezi řádky“, zde uvedu. Jde o přirozenost, kterou lidé v takovýchto oblastech vnímají poměrně silně. Po založení školy pro „masaje“ se část potomků nechala vzdělat místní školou, založenou místní (evropskou) misií, což zanechalo značné stopy v jejich zažitých zvyklostech, které budeme nahlížet z evropského pohledu, tedy jaksi standardním pohledem „běžného Evropana“).

To, že Samburské kmeny žijí velmi jednoduchým a skromným způsobem života, zde nebudu rozebírat. V knize jsem si všimla toho, že Samburové, kteří se poměrně často přesouvali v rámci „svého“ území za vodou a potravou, se potkávali s členy jiných kmenů, rodových skupin (pěšky), a bylo běžné, že když se potkali, vedli dlouhé rozhovory, kde si předávali různé poznatky, rodinné informace (kolik dětí se narodilo, jaké mají potíže, co se jim podařilo – zkrátka taková nepsaná kronika či u nás běžné SMS nebo e-maily). Ti ze Samburů, kteří navštěvovali školu, však byli poznamenáni evropskou kulturou, která je neustále v pohybu a „chvátá“. Někteří si pořídili moderní dopravní prostředky, motorku nebo auto, které takováto setkávání často narušily a nebylo již možné si tyto informace předávat. V knize je to jen okrajově zmíněno, protože jde o autobiografii Evropanky, která zde popisuje vlastní prožitky, ale nezaměřuje se na antropologické jevy. Po absolvování přednášek antropologie jsem si zpětně uvědomila některé situace v knize popsané. Zde se právě projevuje proměnlivost přirozeného morálního zákona ve vztahu k jednotlivým společnostem (společenstvím) a prostředí.

Je tak velmi těžké definovat dobro a zlo obecně, vždy je to nějakým způsobem vztaženo k dané společnosti a úhlu pohledu.

6 Závěr

V souhrnu tedy přirozený mravní zákon říká, jak má člověk jednat, aby byl ve shodě se svou přirozeností a s jejími cíli ( avšak s ohledem na dané prostředí). Člověku je dán rozum a s ním i schopnost poznávat dobro a odlišovat ho od zla, a navíc to dobro konat. Přirozený mravní zákon se nedá měnit, protože je v hloubi našeho lidství. Ale?! Můžeme přirozený mravní zákon definovat? Zejména obsah jednotlivých požadavků na jedince.

Dle výše uvedených příkladů z různých sociálních skupin to je velmi obtížné, vzhledem k různorodosti společností, ať už u kanibalů, Samburů či Evropanů. Vždy je celá situace velmi silně ovlivněna pohledem jednotlivce, který na danou situaci nahlíží.

Tyto a i jiné názory by mohly velmi silně napadat vědeckost provedených výzkumů, ale i antropologii jako vědu samotnou. Jak jsme si řekli, Antropologie je sice vědou, ale je nutné přiznat chybovost, vzhledem k tomu, že jde o vědu spíše kvalitativního charakteru, že se můžeme mýlit a že výsledky výzkumu budou vždy nutně vztaženy k jejich autorovi (záleží na jeho úsudku).

K tomu nahrává i studie Margaret Meadové, která, jak bylo později dokázáno, svou teorii postavila na velmi vratkých základech. Tedy závěrem, při definici přirozeného mravního zákona musíme postupovat velmi opatrně s ohledem nejen na náboženské vyznání či striktní biologickou podstatu, ale i na dané sociokulturní prostředí, náhled pozorovatele či řadu dalších ovlivňujících faktorů.

1) , 2) Kraus, J. (2005). Nový akademický slovník cizích slov: A-Ž. Praha: Academia.
3) Wikipedie. (25. 4 2015). Načteno z Otevřená encyklopedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99irozenost
4) Mádr, O. (3 2014). Teologické texty. Načteno z Časopis pro teoretické a praktické otázky teologie: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2014-3/Mravni-zakon.htm
5) Kant, I. (1797). The Metaphysics of Morals. Cambridge University Press.
6) Weischedel, W. (1999). Skeptická etika. Praha: OIKOYMENH.

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako