Jílková M., Papugová Š., Rysová Z.

Důvodem výběru tématu Administrativní dělení Turkmenistánu byla snaha ukázat, že Turkmenistán není jen jednolitý celek, jakým se tváří být a který je známý pouze díky bývalému prezidentu Türkmenbašymu (možno psát také: Türkmenbašy, Türkmenbaši, Turkmenbašy) a svému nerostnému bohatství. Je to především stát s bohatou kulturou a specifickými tradicemi. Dnešní administrativní dělení na správní celky - velajaty vychází z rozdílné kultury, tradic a historie kmenů (možno psát také: rody = příbuzenské jednotky, kmeny = příbuzenské jednotky s politickým podtextem, klany) a kmenových společenství, které danou oblast osidlují.

Východní Turkmenistán byl po staletí součástí perské provincie Khurasan, ve středověku Merv (dnes známý jako Mary) a byl jedním z velkých měst islámského světa a důležitou zastávkou na Hedvábné stezce. Turkmenistán se etabloval jako nejvíce autoritářský stát z bývalých sovětských republik 27. října 1991, kdy získal svou nezávislost. Geograficky, na zhruba 488 000 čtverečních kilometrů, je Turkmenistán čtvrtým největším státem bývalých sovětských republik a po Uzbekistánu druhým největším státem ve Střední Asii. Osmdesát procent Turkmenistánu tvoří poušť a dříve sloužil především jako dodavatel surovin do Sovětského svazu. Naděje na lepší budoucnost spočívá v obrovském bohatství, které by mohl přinést vývoz ropy a zemního plynu. Problémem však zůstává závislost na ruských plynovodech, které nutí Turkmenistán vyvážet své velké zásoby přes Rusko a i když stát již dlouho hledá alternativní trasy na mezinárodní trhy, stále se nedaří v této otázce pokročit dopředu.

Cílem práce je zmapovat odlišnosti Turkmenistánu podle jednotlivých velajatů. Cíle bude dosaženo pomocí dvou kroků. Práce bude vycházet z celkových obecných charakteristik Turkmenistánu, nejprve bude popsána geografie pro utvoření obrazu o poloze země a jejích přírodních podmínkách. Na geografii naváže hospodářství, kde bude rozebrán průmysl a zemědělství země, tedy možnost využití přírodního bohatství země. Další část bude zaměřena na kulturu, tradice a náboženství obyvatel. Uzavírat obecné charakteristiky země bude současný politický systém, historie a historické dělení země, na které pak plynule naváže druhý krok, současné administrativní dělení země. Zde budou popsány jednotlivé správní celky - velajaty, u každého velajatu budou vyzdvižena jeho specifika z oblasti geografické polohy a přírodních podmínek, hospodářství, památek a kmenů, které danou oblast osídlují. Práce se snaží dokázat, že země není tak jednotná ve svých tradicích, zvycích, hospodářství a jiných, jak se může na první pohled zdát. To, co je prezentováno jako čistě Turkmenské, nemusí být zdaleka pravda.

Práce je zpracována na základě poznatků z odborné literatury a internetových stránek zabývajících se problematikou Turkmenistánu jako celku. Při studiu Turkmenistánu bylo čerpáno z několika českých knih. Většina knih se zabývá Střední Asii jako celkem a historií Střední Asie. Z těchto knih byl vytvořen pouze jakýsi obraz o původu obyvatel Turkmenistánu. Čerpáno bylo především z knihy Slavomíra Horáka, Střední Asie mezi Východem a Západem. V této knize se autor zaměřuje spíše na politickou scénu země v době vlády prezidenta Türkmenbašyho. Čerpání informací z knihy Petra Kokaisla a Jana Pragače, Lidé z hor a lidé z pouští, bylo raději omezeno na minimum. Bohužel ani jedna z uvedených publikací, se nezabývá administrativními celky země nijak podrobněji. Bylo tedy čerpáno především z internetových stránek. Kvalitní české stránky o Turkmenistánu byly stránky Slavomíra Horáka, méně obsáhlé pak stránky sdružení Alterra. Ze zahraničních stránek bylo čerpáno z oficiálních i neoficiálních stránek o Turkmenistánu, z internetových stránek C.I.A, a především z vládních stránek - ze souborné anglické studie o Turkmenistánu. V této studii bylo pojednáváno o administrativních celcích o něco hlouběji a podrobněji. Druhá stěžejní část práce - Administrativní dělení byla čerpána hlavně z této studie a byla doplněna o poznatky získané z výše zmíněných knih a webových stránek.

Turkmenistán se rozkládá na území o velikosti 488 000 kilometrů čtverečních, zhruba 3/4 území je tvořeno pouští nebo polopouští Karakum (tzn. Černý písek), v pouštích je častý výskyt solných jezer. Zajímavé je solné jezero Sarykamyš Koli s velkými výkyvy vody, které leží pod úrovní moře. Turkmenistán se nachází v oblasti pánve, která klesá až na úroveň aralsko - kaspické prolákliny, ve svém nejnižším bodě dosahuje -45 metrů pod úroveň moře. Na východě země zasahují výběžky Pamíru s nejvyšším vrcholem Ayrybaba 3139 m. Urodná půda se v Turkmenistánu objevuje jen na severních úpatích Kopet Dagu, pohoří ležící při hranicích s Íránem a v maryjských oázách podél řek Tadžan, Murghab, Karakumského kanálu a na severovýchodě kolem řeky Amudarji. Na úkor Aralského jezera se podařilo moderním zavlažováním zúrodnit stepní oblasti. Vzhledem k vysokým nákladům, které s tímto systémem souvisí, se nedá říci, že by moderní postupy byly nějak efektivnější. Podíl orné půdy tvoří pouze 3 % z celé rozlohy země, z toho 93 % musí být neustále pod závlahou.

Turkmenistán je převážně pouštní zemí, z čehož vyplývá tradiční pastevectví a kočovnictví. Je to však i země s velkými zásobami ropy a zemního plynu. Ostatní obchodně rentabilní zásoby jsou brom, jód, draslík, mramor, onyx aj. Díky vysokým cenám ropy a zemního plynu na celém světě v letech 2003 a 2007 Turkmenistán zvýšil své příjmy z vývozu o téměř 15 % ročně. Ekonomika Turkmenistánu je všeobecně charakterizována chudobou, špatným vzdělávacím systémem a zneužíváním vládních příjmů. V oblasti hospodářských reforem je Turkmenistán velmi opatrný. Od svého zvolení prezident Berdymuhamedov usiluje o zlepšení zdravotnictví a školství, sjednotil dvojí směnný kurz, nařídil redenominace manat, snížení státních dotací na benzín, zlepšil přístup k internetu ve školách a internetových kavárnách, nařídil nezávislé audity zdrojů plynu v Turkmenistánu a na pobřeží Kaspického moře zřídil speciální zóny pro cestovní ruch.

Jak bylo řečeno, plyn a ropa jsou hlavními surovinami a celkové příjmy Turkmenistánu jsou z 80 % z těžebního průmyslu a vývozu ropy a zemního plynu. Podle údajů z US Economy má Turkmenistán více zemního plynu než Kanada. Tyto zdroje jsou rozmístěny pod Karakumskou pouští a v jižních turkmenských stepích. Otázka ropy je také úzce spojená s Kaspickým mořem. Větší část ropných nalezišť se nachází v západní části země (Balkánském velajatu) a největším ropným terminálem je kaspický přístav Türkmenbašy (bývalý Krasnovodsk). Potenciální zásoby zemního plynu na území Turkmenistánu se odhadují na 22,4 mld. m3 a ropy na 12 mld. tun, což představuje 2. místo za Ruskem v zásobách uhlovodíků a 4.- 5. místo ve světě v zásobách plynu. Turkmenistán v současnosti těží 80 miliard kubíků zemního plynu a svoji těžbu chce zvýšit na 240 miliard kubíků ročně a i při této úrovni těžby má zásoby na desítky let. Proto je klíčovou oblastí nejen pro Rusko, ale také pro EU, která již vícekrát oznámila, že chce zmenšit energetickou závislost na Rusku, a proto navrhla Turkmenistánu, vybudovat plynovod přes Kaspické moře. Podle představitelů EU by takový plynovod umožnil Turkmenistánu dodávat zemní plyn do Evropy za vyšší ceny, než je tomu nyní, kdy se turkmenský plyn prodává do Ruska. V současnosti totiž těží kolem 70 mld. m3 a z toho 45 mld. m3 nakupuje Gazprom (ruský státní monopol ve vlastnictví zemního plynu) a dodává – podle uzavřené dohody – na Ukrajinu, kolem 10 mld. m3 se vyváží do Íránu, zbytek spotřebuje Turkmenistán sám. Dalšími zájemci o naleziště zemního plynu v Turkmenistánu je Irán, Čína, Turecko, Pákistán, Indie a dokonce i USA. Tyto země jsou ochotné investovat do zemního plynu, pokud je nová vláda ujistí, že jejich investice nebudou znárodněny. Hlavním cílem nových distribučních cest je obejít ruské sevření.

Na těžební průmysl navazuje výroba ropných produktů a textilií. Průmyslová výroba tvoří 53,1 % HDP a zaměstnává 14 % ekonomicky aktivních obyvatel. V oblasti energetiky je v Turkmenistánu vysoká míra hospodářského růstu. Růst průmyslové výroby v roce 2008 byl 37,8 % ve srovnání s předchozím rokem. Celkové tempo růstu HDP v roce 2007 bylo 11,6 % a v roce 2008 bylo 10,5 %. Terciární sektor, který zahrnuje obchod, telekomunikace, dopravu a bankovnictví, poskytuje zaměstnání téměř 38 % obyvatel. Jeho příspěvek k HDP činí 28,2 %. Příznivé makroekonomické výsledky však zakrývají minimální pokrok Turkmenistánu v strukturálních reformách, nehovoře již o reformách tržního charakteru.

Ropa, ropné produkty, zemní plyn, bavlněná vlákna a textilie jsou hlavní exportní komodity v Turkmenistánu. Klíčovými obchodními partnery jsou Ukrajina, Turecko, Rusko, Čína, Írán, Ázerbájdžán, Německo a USA. Například bavlny ročně vyprodukuje zhruba 400 tis. tun a je po Uzbekistánu jejím druhým největším dodavatelem do Ruska, kam ročně doveze cca 150 tis. tun. V roce 2008 činil obrat zahraničního obchodu 17,2 mld. USD a ve srovnání s předchozím rokem vzrostl o 32 %. Kladné saldo obchodní bilance za uvedené období činilo 6,4 mld. USD. Celá řada důležitých druhů produkce se však vyváží v surovém stavu (zemní plyn, ropa, síra, jód, barevné kovy, draselná a kamenná sůl, aj.).

Turkmenistán je zemí s intenzivním zemědělstvím v zavlažovaných oázách. Polovina zavlažované půdy je osázena bavlnou (dříve to byl 10. největší producent na světě). Špatná úroda v posledních letech však vedla téměř k 50 % poklesu vývozu. Proto se vláda snaží o samostatnost v produkci potravin a rozšiřuje skladbu osázených plodin. Například plocha osázeného obilí (převážně pšenice) se od dob post-sovětské éry téměř ztrojnásobila. Významný je i chov hovězího dobytka, tradičně i velbloudů a achaltekinských koní. Usedlé zemědělství je tedy možné pouze v okolí větších řek nebo kanálů. Důležitou roli zde hraje řeka Amudarja na severu a severovýchodě země (Lebapský velajat), Mervská oáza (křižovatka mnoha obchodních cest a kultur, dnes Maryjský velajat) a ve 20. století vybudovaný Karakumský kanál (dnes kanál prvního prezidenta republiky Saparmurata Turkmenbašiho v Achalském a Maryjském velajatu). Lze tedy vysledovat, že nejlépe, co se závlahy týče, jsou na tom Maryjský a Lebapský velajat. Problémem zemědělství je degradace půdy, její kontaminace a kontaminace podzemních vod zemědělskými chemikáliemi, pesticidy, zasolováním a v neposlední řadě podmáčení půdy v důsledku špatné metody zavlažování. Navíc zneužití velké části toku Amudarji na zavlažování, přispívá k tomu, že zbývající množství vody nestačí k doplnění Aralského moře, čímž dochází k desertifikaci. Zemědělský sektor poskytuje zaměstnání více než 48 % ekonomicky pracovní síly, a činí více než 12 % HDP.

Graf č. 1 Rozdělení jednotlivých odvětví na struktuře HDP v roce 2008

Podle sčítání lidu z roku 2001 počet obyvatel Turkmenistánu dosáhl 4 603 200 obyvatel. Průměrná hustota obyvatelstva je 9,43 obyvatel na metr čtvereční. Nejhustěji obydlené oblasti jsou jižní, východní a severovýchodní oázy. Nejméně obydlený je západ republiky. V centrálních pouštních oblastech je hustota jeden obyvatel na několik čtverečních kilometrů. V Turkmenistánu žijí různé národnosti. Většina z nich jsou Turkmeni (72 %). V Turkmenistánu existují velké komunity Uzbeků (9 %) a Kazachů (2,5 %). Značná část obyvatelstva jsou Rusové (9,5 %) a rusky-mluvící lidé (cca 7 %). Jinými národnostmi jsou Arméni, Ázerbajdžánci, Tataři, Peršané, Lezginci, Ujguři, Beludžové, Kurdové atd. Turkmeni jsou příbuznou transkaspickou rasou s Jihoevropany. Turkmeni jsou vysocí s podlouhlou hlavou, úzkým obličejem, vysokým čelem, s relativně tmavými vlasy, očima a pokožkou. Mongoloidní rysy obličeje jsou zanedbatelné. Turkmenistán se jako ostatní středoasijské státy se vyznačuje vysokou porodností, většina rodin má hodně dětí.

Stejně jako v ostatních zemích Střední Asie byly nejvíce rozšířenými náboženstvími zoroastrismus, buddhismus a křesťanství. Od 7. - 8. století, kdy Arabové dobyli území, se stal dominantním náboženstvím islám. Drtivá většina věřících v Turkmenistánu jsou sunnité - větev Khanifitů. Malá část místního obyvatelstva, kterou představují rodáci z Íránu, jsou šíité. Velkou roli ve společnosti Turkmenů hraje súfismus - mystická větev muslimů, která se vyznačuje kombinací metafyziky a asketické praxe, doktrína o postupném přiblížení Bohu skrze mystickou lásku. Súfismus do značné míry ovlivnil literaturu, umění a národní i politický život domorodců. Ve 20. století tvořili velkou část obyvatel Evropané. Ti byli především pravoslavní křesťané, katolíci a luteráni.

Turkmenský jazyk vznikl z dialektů turkických jazyků, zvláště z dialektu západních Oguzů. To bylo také ovlivněno Kipčaky a starými uzbeckými (čagatajskými) jazyky. V roce 1928 byla nahrazena arabská abeceda latinkou, v roce 1940 byla nahrazena latinka ruskou abecedou. Turkmenský literární jazyk se vytvářel v 20. století vlivem tekkinských (možno psát: Tekke, Teke) kmenových dialektů. Dnešní spisovný jazyk je původním dialektem Achalských (možno psát také: Akhalských, Ahalských) Tekkinců, kteří jsou v současnosti vládnoucím kmenem. Moderní turkmenské psaní bylo založeno na azbuce, ale v 21. století bylo nahrazeno latinkou.

Turkmenská kultura se poněkud liší od kulturních tradic sousedních států muslimské Střední Asie. Důvodem je to, že předkové Turkmenů byly kočovné kmeny, zatímco Tádžikistán a Uzbekistán jsou obydlené usedlými kmeny zemědělců. Tato skutečnost se odráží zejména na takových aspektech, jako je kulturní rozvoj turkmenského lidu. Základní kulturní mylníky Turkmenistánu jsou spojeny s tradicí turkicky mluvících Oguzech. Tradice Oguzů je vidět v literatuře, hudbě, folklóru Turkmenů. Turkmenská umělecká próza a dramatické umění se začaly rozvíjet v sovětské době. Literatura tohoto období velebila úspěchy socialismu: práva žen, kolektivizace zemědělství, a později vítězství sovětského lidu ve druhé světové válce. Berdy Kerbabaev (1894-1974), básník, prozaik a dramatik byl jedním z nejznámějších turkmenských spisovatelů sovětské éry. Nejznámější zdrojem z tohoto období je ogužský národní epos „Oguz-nameh“, který mimo jiné patří ke kulturnímu dědictví Turkmenů, Ázerbájdžánců a Turků. Ten byl ústně předáván z generace na generaci a sepsán byl v polovině 16. století. Další památkou je epická báseň „Kitabi Dede Korkud“, která odráží původní pre-islámskou domorodou kulturu Oguzů a vliv islámu v 11. až 12. století. Epické básně byly přednášeny zpěváky-vypravěči. Spolu s rozšiřováním islámu se začalo rozšiřovat i arabské písmo ve Střední Asii. Nicméně turkmenská poezie používala široce rozšířený jazyk ve Střední Asii, a to jazyk chagatai (velmi podobný perskému). Tento jazyk byl také používán velkými turkmenskými básníky 18. století. Jedním z největších národních básníků v Turkmenistánu byl Makhtumkuli (1730-1880). Před Makhtumkulim byla turkmenská poezie velmi podobná perské, ta je ve formě sufi - filozofických poetických pojednání. Makhtumkuli a jeho následovníci začali vytvářet svá díla, která přesahovala úzké hranice konvencí charakteristických pro perskou poezii. Přitom používali motivy turkmenské národní poezie a epické tradice. Seitnazar Seyidi (1775-1836) a Kurbandurdy Zelili (1780-1836) jsou považováni za Makhtumkuliho nástupce.

Od poloviny 19. století vliv súfismu v běžné tuzemské literatuře vybledl. Díla turkmenských básníků získala politický charakter. Po připojení Turkmenistánu k Ruské říši v roce 1870-1890 zaujímala přední příčky poezie sociální a politická satira. Turkmenská umělecká próza a dramatické umění se začaly rozvíjet až v sovětské době. Literatura tohoto období velebí úspěchy socialismu: práva žen, kolektivizace zemědělství, a později vítězství sovětského lidu ve druhé světové válce. Berdy Kerbabaev (1894-1974), básník, prozaik a dramatik byl nejvýznamnější turkmenský spisovatel sovětské éry.

Největšími zástupci tradičního turkmenského umění jsou Bakhshi - hudebníci, vypravěči zpívající a hrající na dutar. Hudebníci-Bakhshi byli vždy ctěni a respektováni. Bakhshi se potulovali se svými písněmi od vesnice k vesnici a všude se na jejich návštěvu těšili: zařídili témata pro konverzaci a místo pro zábavu, atd. Rozvinuli koberec na velké platformě, udělali velký oheň a pár metrů od něj ležel dastarkhan-ubrus s ovocem, chel-pek (tence nakrájené smažené těsto) a další občerstvení. Bakhshi nosí zvláštní oblečení: Don (těžký vatový župan), telpek (čepici z bílé a černé beraní vlny), bílou košili, vysoké boty z měkké kůže a široké kalhoty. Pijí vodu ze svého vlastního pramene a využívají své vlastní výrobky, které si berou všude s sebou. Bakhshi začne zpívat mezi pátou a šestou hodinou večer a přestanou kolem osmé až deváté hodin ráno. Každé dvě hodiny je krátká přestávka 10-15 minut), během které se pije čaj a mluví se s lidmi. Hudebník je vždy doprovázen asistentem, který zná Bakhshiho návyky a chutě.

Hudební nástroje

Dutar je smyčcový hudební nástroj. Slovo je původem složeno ze dvou íránských slov: du - dva, dehet - řetězec. Nejstarším hudebním nástrojem je (asi ze 3. století)-oscar. Je to dechový keramický nástroj podobný flétně. To se stal velmi populární a to nejen ve Střední Asii, ale také v Indii, Pákistánu, Íránu, Afghánistánu a Kazachstánu. Gopuz je smyčcový hudební nástroj s vibrační píšťalou. Hudebník ho drží svými rty a jeho jazyk používá k tvorbě velmi neobvyklého zvuku. Další populární smyčcový nástroj je ghidzhak. K hraní na něj je potřeba smyčec. Někdy nazýván orientálními houslemi. Tuiduk je dechový nástroj (podobně jako surnai). Turkmeni říkají, že Adam, který byl tvarován z hlíny, neměl duši. Tu do něj vdechl archanděl Gabriel svou hrou na tuiduk. Podle turkmenské legendy hlavní roli ve vynálezu tuiduku hrál ďábel. Hraní na tuiduk je rituál, kterým se zvou hosté k oslavě, tento zvyk přežil z dávných dob. Dva hráči na tuiduk stojí proti sobě, nástroje drží vzhůru a hrají v souzvuku. Při tomto procesu se dělají magické krouživé pohyby, které připomínají, že se tento rituál používá pro napojení se šamanismem.

Písně

Zpěv národních písní je velmi staré umění. Jejich témata jsou různá a jsou spojeny s různými aspekty života. Matky zpívají ukolébavky svým dětem, děti zpívají během hry, dívky zpívají svatební písně, pracovní písně se zpívají během tkaní koberců, dojení velbloudů, mletí obilí, atd. Národní eposy, neboli destany jsou v Turkmenistánu velice populární. Jsou složeny z hudebně-poetického pomalého vyprávění pohádek, legend a příběhů. V destanech je kombinováno prozaické vyprávění s poetickým příběhem. Destany jsou zpívány s doprovodem na dutar. Originalita turkmenské hudby je vyjadřována originálním způsobem zpěvu. Zpěváci zpívají a napínají své hlasivky do velmi vysokých tónů. Zvláštnosti krajiny (stepi a pouště) a kočovný životní styl způsobily, že Turkmeni mluví velmi hlasitě. Proto je hlasitý zpěv, který je v ostrém kontrastu s tichým jemným zvukem dutaru tak jedinečný.

Pohostinství

Turkmenské pohostinství je charakteristickým rysem těchto přátelských lidí. Turkmeni často soudí lidi podle toho, jak se chovají ke svým hostům. Host je uvítán frázi „Khosh geldiniz!“ a kromě toho jsou nutností věty jako: „Jak rádi vás vidíme! Jaká čest, že jste nás navštívili!“. Ubrus, na kterém je jídlo, je považován za svatý a to je hřích, stoupnout či sednout si na něj. Před jídlem se musí všichni povinně pomodlit k Pánu. Říká se, že v Orientu: „Každý host byl poslán Alláhem!“. Znamená to, že pohostit návštěvu není jenom slušnost, ale i povinnost od Jeho Svatost. Tradice se zrodila ve starověku a v současném moderním životním stylu Turkmenů lze najít tyto kořeny. V dřívějších dobách to byla jednoduchá forma zabezpečení. Lidé by nemohli přežít v poušti bez vzájemné podpory. Proto, pokud by někdo nepohostil cestovatele, pohrdali by jím i členové vlastní rodiny. Turkmeni považovali vždy chléb a sůl za posvátný. Šlápnutí na ně znamená neštěstí. Každý rod má svůj vlastní znak či ornament, který se do chleba před upečením vyryje. To samé platí u všudypřítomných koberců, každý kmen má svůj vlastní vzor. Například vzor Achalských Tekkinců můžeme vidět na státní vlajce Turkmenistánu.

Respekt ke stáří

Uctivý postoj k seniorům je založen na starodávné tradici. Je považováno za nepřijatelné, aby jim mladí nepomohli, odmlouvali jim, podívali se na ně zamračeně nebo ukázali svou nespokojenost, čekali vděčnost za poskytnutou pomoc. Je zvykem ctít rodiče a seniory. Turkmenské rčení říká: „Zlato a stříbro nemusí zestárnout, otec a matka jsou k nezaplacení“. Otec jako hlava rodiny má právo hodnotit chování svých dětí, a je povinen chránit je. Děti by měly uctívat své matky a respektovat je. Sebemenší projev neúcty nebo neposlušnosti matce, nebude odbyto pouhým vyhubováním, ale viník bude na místě potrestán.

Morálka

Turkmeni jsou vysoce morální lidé. V přístupu k životu jsou kultivovaně pohostinní, ctí seniory, jsou skromní, ušlechtilí, pravdomluvní, poctiví, odvážní, velkorysí a upřímní. Říká se, že „Jenom ušlechtilý člověk může držet své slovo“. Turkmeni si vysoce cení čest. „Moje čest je čest mé rodiny, můj národ, můj lid“. Turkmeni mají silně vyvinutý vztah k příbuzenství. Turkmeni vždy ocení upřímnost. „Řekni pravdu, i když je proti tobě“. Ctí se povinnost a závazek, svobodomyslnost a upovídanost se odsuzuje. V turkmenské společnosti se negativně staví k drbům, říká, že „ten, kdo s tebou pomlouvá, šíří klepy i o tobě“. Jako nevhodné rysy jsou považovány zbabělost a nevděčnost. Turkmeni si cení přátelství a lásky a udržují přátelské vztahy se sousedy. Existuje na to řada národních pořekadel: „Před stavěním domu zjisti,kdo je tvůj soused“, „Je-li váš soused šťastný, budete také šťastní“, „V první řadě se postarej o souseda“, „Soused od vedle je lepší než vzdálený bratr “.

Svatební rituály

Turkmenské svatby byly vždy doprovázeny mnoha zvyky a ceremoniály. Jedním z hlavních rolí hraje oblečení. Zdá se, že mají magické vlastnosti ochrany a očištění. Nevěsta je vždy zahalena pod několika vrstvami oblečení a závojů, nikdo kromě manžela ji 14 dní nesmí spatřit. Podle kmenů se tradice různí, výše uvedená tradice se udržuje u kmenových svazů Tekke. ¹⁾

Dějiny v oblasti dnešního Turkmenistánu jsou velmi bohaté a první zmínku nalezneme již v 7. století př. n. l., kdy bylo území součástí Baktrie. Od 3. století př. n. l. se stalo součástí Parthské říše a v 6. století připadlo území tureckému kaganátu. Od 8. století se do země postupně dostávali Arabové a začali šířit islám. V 11. století přišli kočovní Turkmeni, za jejichž potomky můžeme považovat dnešní obyvatele.

Důležitou roli v dějinách Turkmenistánu sehrála především Ruská říše, ať v 18. století carské Rusko nebo později SSSR. Nejprve ruský car Petr Veliký poslal první výpravy do Turkmenistánu z důvodu nalezení nových cest pro ruský obchod s jižní Asii a Středním východem. Rusové hledali nové trhy pro své zboží, úrodné půdy pro pěstování bavlny a přístup k přírodním zdrojům z Turkmenistánu. Ze spojenectví měly výhodu obě strany.

Rusko začalo posílání vojenských výprav do Turkmenistánu v druhé polovině 19. století. Lidé v západní části Turkmenistánu se ochotně připojili k Ruské říši, ale východní a jížní Turkmenistán se urputně bránil ruské expanzi. V době před postupným ovládnutím území dnešního Turkmenistánu na konci 19. století carským Ruskem patřily východní oblasti částečně k Chivskému chanátu a částečně k Bucharskému emirátu. Západní část dnešního Turkmenistánu nespadala pod žádnou administrativní kontrolu a jednalo se především o oblasti využívané pasteveckými Nomády. Od roku 1885, byly všechny turkmenské klany podřízeny ruské kontrole.

Na počátku 20. století se začala šířit nespokojenost s přísnou carskou vládou mezi lidmi Ruské říše. Pod nadvládou carského Ruska zůstal Turkmenistán do bolševické revoluce v roce 1917. Turkmenistán vyhlásil nezávislost a začal bojovat proti bolševickému Rusku. Na konci roku 1920 však komunistická Rudá armáda postupuje z Taškentu a od Buchary. Komunisté postupně utlumí Turkmenistán vojenskou okupací a převezmou kontrolu místních samospráv. V roce 1922, je založen Svaz sovětských socialistických republik (SSSR)a o dva roky později se stává Turkmenská sovětská socialistická republika řádným členem SSSR.

Turkmenská sovětská socialistická republika byla původně rozdělena na okresy: Kerkinsky, Lenin (později Chardzhujsky), Mervsky, Half-Toratsky (později Ašgabat) a Tashauzsky. Ale v roce 1939 měla následující regionální rozdělení:

• oblast Ašgabat (možno také psát: Ashgabat, Ašgabad)

• oblast Krasnovodsk

• oblast Maryjsky

• oblast Tashauzsky

• oblast Chardzhousky

V roce 1943 vznikla oblast Kerkinsky, která existovala jen do roku 1947, poté byla zrušena.

V roce 1952 byla obnovena oblast Krasnovodsk, ale po 3 letech byla také zrušena.

V roce 1963 se zrušily tyto oblasti: Maryjsky, Tashauzsky a Chardzhousky, ale v roce 1970 byly opět obnoveny.

V roce 1973 došlo k obnovení Ašgabatu a Krasnovodsku, ale v roce 1988 bylo toto regionální rozdělení opět zrušeno.

Do konce roku 1980 se mnoho sovětských republik pokusilo získat nezávislost na Moskvě. V roce 1990 Turkmenská sovětská socialistická republika prohlásila, že chce mít větší kontrolu nad místní a hospodářskou politikou. Vláda zřídila úřad prezidenta a jmenovala jím Saparmurata Nijazova. Ten sám sebe představil jako zastánce turkmenské kultury a muslimských tradic. Avšak de facto se stal neomezeným vládcem země. Začal si říkat „Türkmenbašy“ (otec Turkmenů). Snahy o sebeurčení a o samostatný stát Turkmenistánu se vyplnily v roce 1991, kdy se SSSR rozpadl na 15 nástupnických států. Dne 27.října 1991 Turkmenistán vyhlásil svou nezávislost.

V roce 1992 na území bývalé oblasti Ašgabat vzniká Achalský velajat. Balkán a Maryjská oblast jsou přejmenovány na Balkánský a Maryjský velajat. Oblast Tashauzsky se stal Dasoguzským velajatem a oblast Chardzhousky Lebapským velajatem. Celkově je tedy Turkmenistán rozdělen na 5 administrativních částí, tzv. velajaty, které můžeme považovat za naše okresy. Město Ašgabat je samostatnou správní jednotku a není součástí žádného velajatu. Velajaty se dále dělí na etrapy (oblasti) a města.

Turkmenistán (od roku 1924 republika Sovětského svazu) získal po rozpadu SSSR v roce 1991 samostatnost. V témže roce se země stala členem Společenství nezávislých států. Prezidentem nově vzniklé republiky byl Saparmurat Nijazov. Turkmenská ústava byla přijata 18. května 1992, převzala některé prvky západních demokratických ústav, na druhou stranu i nestandardní vlastní prvky. V roce 1995 došlo k úpravě v souvislosti se schválením neutrality státu OSN. Následující úprava proběhla v roce 1999, kdy byla posílena pravomoc Halk Mashlaty, Medžlisu a doživotních pravomocí prezidenta Türkmenbašyho, který nenadále zemřel na selhání srdce roku 2006. Mnoho lidí z Turkmenistánu uteklo a založilo opoziční hnutí proti Nijazovově diktatuře. Po smrti Nijazova v prosinci roku 2006 se novým prezidentem stal Gurbanguli Berdymuchamedov, který byl v úřadu potvrzen ve volbách v únoru 2007 89 % voličů. Ústava země byla novelizována v březnu 2007. Další významná ústavní změna proběhla v září 2008, kdy byl zrušen nejvyšší státní orgán Chalk Maslachaty a byl rozšířen okruh prezidentských pravomocí.

Turkmenistán je prezidentskou republikou. Role prezidenta v životě země je výjimečně velká. Prezident je hlavou státu (a vrchním velitelem ozbrojených sil) a zároveň hlavou vlády (Kabinetu ministrů). Prezident vydává výnosy, nařízení atd., které mají platnost na celém území země, podepisuje popř. zamítá zákony, přijaté parlamentem, jmenuje a odvolává představitele státní správy, řídí realizaci zahraniční politiky atd.

Nová ústava zrušila systém jedné strany a povolila volnou soutěž politických stran. Prezident jmenuje se souhlasem parlamentu předsedu Nejvyššího soudu, generálního prokurátora, ministra vnitra a spravedlnosti. Nového prezidenta jmenuje Národní bezpečnostní rada (NBR). Hlavu státu odvolává parlament.

Nejvyšším zákonodárným orgánem je Medžlis (profesionální parlament s 50 poslanci, zastupujícími územní jednotky země), který přijímá zákony (a jejich změny), vyhlašuje prezidentské a parlamentní volby, schvaluje programové prohlášení vlády, státní rozpočet atd. Medžlis má 5 výborů - pro ekonomiku a sociální politiku, pro vědu, vzdělání a kulturu, pro právní otázky, pro celkovou legislativu a pro mezinárodní a meziparlamentní styky. V souladu s ústavou disponuje právem zákonodárné iniciativy kromě Medžlisu rovněž prezident a Kabinet ministrů. Nový prezident Berdymuhammedov po svém zvolení v únoru 2007 vyhlásil kurs liberalizace režimu – započal odbožštění Turkmenbašyho, obnovil vyplácení penzí a nemocenské, otevřel uzavřené okresní polikliniky. Také povolil vysokoškolské vzdělání, kde umožnil vyučování v ruštině (návrat 23 000 pedagogů). Dále se zavázal, že umožní volný přístup k internetu a pomalu přistupuje k propouštění politických vězňů.²⁾

Příchod k moci nového turkmenského prezidenta poklidnou cestou, a s tím spojené vnitropolitické procesy z přelomu roku 2006, ukázaly, že autoritativní režim je schopen přežít svého zakladatele a pokračovat ve své existenci. Hlavní příčinou tohoto jevu, který jak se zdá narušil předpoklady o křehkosti středoasijských režimů, je snaha samotných politických elit zachovat stabilitu systému, jež byla silnější než vzájemný souboj o moc. Tyto politické elity v Turkmenistánu představovaly zejména osoby okolo silových orgánů státu (tzv. siloviki) soustředěné ve Státní bezpečnostní radě, která fakticky převzala celkovou moc nad republikou. Kolektivní vedení se ihned od Nijazovovy smrti podílelo na vybudování nového režimu a na jeho legitimizaci. Ve své podstatě to znamenalo výběr nového prezidenta, a poté schválení této osoby lidovým hlasováním. Nehledě na ústavu, podle níž měl být v případě indispozice prezidenta vedením země pověřen předseda parlamentu, došlo k jmenování vicepremiéra a ministra zdravotnictví Gurbanguly Berdymuhammedova.³⁾

Nejvyšší moc byla soustředěna v instituci Halk Mashlaty, která zahrnovala prezidenta, členy vlády, členy parlamentu, generálního prokurátora a předsedu nejvyššího soudu, dále pak Halk wekilleri (zástupci jednotlivých etrapů = okresů), welaýaty hakimi (představitelé administrativních jednotek), šaher welaýatyň hakimi (primátor Ašgabatu) a arčinové (předsedové místních rad obcí, které jsou centry jednotlivých etrapů). Toto ustanovení vycházelo z tradičního přijímání rozhodnutí významných osobností daného kmene. Prezident Nijazov jmenoval většinu Halk Mashlaty, mimo jiné i představitele administrativních jednotek – velajatů.

Propracovaná politická ideologie současného politického systému nového Turkmenistánu je ojedinělým fenoménem. Již při vyhlášení turkestánské ASSR měl výsadní postavení kmen Achalských Tekkinců, který osidluje oblasti okolo hlavního města Ašgabatu. V Sovětském svazu se dařilo vyrovnávat rotaci mezi kádry a nejvýznamnějšími turkmenskými kmeny. To však narušovalo plynulý chod státu. Pokud byl do vládnoucí funkce dosazen příslušník jiného kmene než jeho předchůdce, začaly probíhat v řídících funkcích čistky a na funkce byli dosazeni příslušníci daného kmene. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1991, byla snaha prezidenta obracet se ke kmenové historii národa. V ideologické rovině byla koncentrace moci v rukou prezidenta zdůvodněna jako zajištění jednoty Turkmenů prostřednictvím prezidenta postaveného nad kmeny. Při apelaci prezidenta Nijazova na turkmenský národ, je myšlena část tekkinského kmenového svazu Achal. Tento kmen se stal hlavní oporou prezidenta Türkmenbašyho, po jeho dosazení do čela státu v roce 1985. Politický boj v Turkmenistánu je především boj o moc mezi kmeny a kmenovými svazy.

Tradiční rozdělení turkmenské společnosti je rodokmenové a tato identita je spojena s příbuzenskými liniemi, příslušnost k danému kmeni se dědí po otci. Turkmeni se pohybovali v určitém prostoru, což při postupném usazování původně kočovných kmenů vedlo k posílení regionálního faktoru. Vzhledem k geografickým podmínkám země, byli Turkmeni vždy nuceni kočovat radiálním způsobem (to znamená pouze v dosahu oáz). Tento fakt také přispěl k nepomísení kmenů a jejich touze po ovládání určitého území. Jednotlivé kmeny vytvářely širší rodová společenství, která dodnes hrají důležitou roli v rámci turkmenských elit. Kmenový faktor zůstal zachován i v sovětském období. Příslušnosti k určitému kmeni se hlásí 88 % obyvatel. Pro Turkmeny je příslušnost ke kmeni to samé jako pro obyvatele Evropy jejich národnost. Nejvýznamnějšími kmeny jsou kmenová společenství Tekke, Jomud a Ersary.

Turkmenistán se dělí na pět administrativních celků tvz. velajaty. Na západě Turkemnistánu na pobřeží Kaspického moře se nachází Balkánský velajat, východní hranici sdílí s Dasoguzským velajatem a s pod ním ležícím Achalským velejatem. Na severovýchodě státu leží Lebapský velajat a na jihovýchodě Maryjský velajat, který pokrývá území maryjských oáz.

Historické a kulturní památky v Turkmenistánu jsou nedílnou součástí světové civilizace. Velký význam je přikládán k činnostem, které vedou k zachování a rekonstrukci národního dědictví. Některé památky jako například mauzoleum Abula Phazla v Saraxu, mešita Talhatan-baba Iolotanu, či mauzoleum Alamberdaru v Atamuratu byly zachráněny před zničením a posléze zrekonstruovány. Území z nejznámějších osad byly vyhlášeny jako historické a kulturní rezervace, a ty zmíníme v jednotlivých velajatech.

Jednotlivé velajaty lze ještě rozdělit na tzv. etrapy. V Turkmenistánu je 50 etrap, 16 obcí, 9 měst v etrapách, 77 osad, 565 gengeshliks (venkovské obce) a 1937 venkovských komunit. Všechny obce s výjimkou Ašgabatu - hlavní město Turkmenistánu - jsou podřízeny velajatu, na kterém jsou umístěny. Viz příloha č. 1 Administrativní dělení v Turkmenistánu.

Obr. č. 1 Administrativní dělení Turkmenistánu na jednotlivé velajaty

Zdroj: http://geology.com/world/turkmenistan-satellite-image.shtml

Obr. č. 2 Achalský velajat

Zdroj:http://www.freebase.com/view/en/turkmenistan/-/location/country/administrative_divisions

Achalský velajat se rozkládá na jiho-středu země na území o rozloze 97 200 km2 a hraničí s Afghánistánem a Iránem podél pohoří Kopet Dag. Počet obyvatel v roce 2001 činil 785 800, což představuje přibližně 14 % obyvatelstva Turkmenistánu. V této provincii žije 11 % z celkového počtu zaměstnaných, kteří vytváří 23 % zemědělské hrubé produkce a 31 % celkové produkce země.

Hlavní příjmy ekonomiky velajatu tvoří průmysl. Největší část hrubého regionálního produktu je z odvětví: plynárenského průmyslu, elektrické energie, strojírenství, chemie, stavebnictví, textilního průmyslu a potravinářského průmyslu. Achalský kraj má největší zásoby zemního plynu v zemi, má 44 % všech prozkoumaných zásob zemního plynu. Během let své nezávislosti vznikal v regionu komplex textilních prací, který se zaměřuje na vše od pěstování bavlny až po výrobu jeansů a pletenin. Podniky potravinářského průmyslu jsou zaměřeny především na zpracování místních surovin. Aktivní investiční politika a technologie rozvíjí potenciál velajatu. Vytváří příležitosti pro další rychlý rozvoj, jehož hlavním úkolem je tvorba projektů pro elektroenergetiku, ropu a zemní plyn, chemický, textilní, potravinářský průmysl, dopravu a komunikace, cestovní ruch a infrastrukturu.

Zemědělství Achalského velajatu je závislé na zavlažování z Karakumského kanálu, který se táhne celou provincií od východu na západ, podél jižní hranice s Iránem. Dalším zdrojem vody je řeka Tejen, která tvoří část hranice mezi Afghánistánem a Iránem. Na této řece jsou jižně od města Tejen dvě významné vodní nádrže, které hrají důležitou roli při zavlažování. Díky přírodně-klimatickým podmínkám velajatu je tato oblast jedinečná pro pěstování nejcennějších druhů jemné bavlny. Kromě toho se zde pěstují pšenice, zelenina, hrozny a ovoce. Velajat je lídrem země v pěstování obilí. Dostupnost značného půdního fondu a racionální využívání vodních zdrojů řeky Karakum, vnitřní i záplavové vody a regulace toku řek umožňuje v oblasti rozvoj pěstování zemědělských plodin. V oblasti existují možnosti pro další rozvoj chovu dobytka.

Výhodná geografická poloha, vyvinutý dopravní a komunikační systém, dostupnost rekreačních zdrojů, přírodní a historické památky podporují rozvoj nejen výrobní sféry, ale také služeb a cestovního ruchu.

Achalský velajat je známý bitvou Geok Tepe v roce 1881, dnes je na tomto místě postavena nová mešita. Západně od Ašgabatu v Kov Ata nalezneme teplé podzemní jezero (jedná se o krasovou jeskyni).

Hlavní centrum Achalské provincie je Anau (nebo Annau), leží jiho-východně od Ašgabatu. Jiná pozoruhodná města jsou Abadan (dříve Büzneýin) severo-západně od Ašgabatu a Tejen u hranic s Maryjskou provincií a Nissa. Nissa je starobylé město ležící v podhůří Kopetdag. Platí za jedno z prvních hlavních měst Parthianské říše, které je v pořadí největších státních útvarů antického světa. Nacházely se tu chrámové stavby, palác a obrovské sklady vína. Opevněné hradby měly tloušťku svých základů 8 – 9 m a k tomu ještě byly posíleny 43 obdélníkovými věži. Největší město Turkmenistánu Ašgabat, se nachází rovněž v provincii Achal.⁴⁾

Další významné osady, které byly vyhlášeny jako kulturní a historické rezervace jsou tyto:

• Staré Sarahs - je starobylé město na horním toku řeky Tejen. Osídlení oázy Sarahs začalo již ve 4. století př. n. l. Jako většina starobylých měst, tak i Sarahs si muselo projít obdobím rozkvětu i úpadku. Jedna z nejdůležitějších věcí, které Sarahs proslavilo, je architektonická škola, ze které pochází několik mistrů. Mistři ze Sarahs dosahovali takové slávy, že bývali pravidelně zváni na rekonstrukce měst v Íránu a ve Střední Asii.
• Abiverd – dokonce v písemných arabských pramenech se nachází zmínka o existenci tohoto města. Ve středním věku bylo město centrem kultury a řemesel, proto je možné tu zhlédnout mince místní úpravy či keramické nože.
• Shehr-Islam – je jedním z velkých centrem řemesel Severního Khorasanu z dob středověku. Jako první osídlení tu byla postavená malá pevnost, která měla sloužit k ochraně zemědělské oázy před útoky kočovníků. Díky výborné geografické poloze se sem stěhovalo stále více lidí a město se tím pádem rychle rozrůstalo. Podle archeologických dat byli lidé ze Shehr-Islamu velice úspěšní ve stavení městských staveb. To dokazuje především to, že stavby byly vyzdobeny okrasnými cihlami a řezbářským uměním. Kromě toho bylo i vodovodní potrubí pokryto cihlou, což v té době platilo za jedinečnou hydrotechnickou stavbu.
• Tvrz Geokdepe - byla obranná stavba Akhala Tekese, která byla postavena v roce 1879 těsně před útokem ruské armády. Stěny stavby byly ohraničeny příkopem a pokryté vrstvou hlíny. Území pevnosti dosahovalo rozměrů 40 ha, byla tu jen rovina, pouze v severozápadním cípu se tyčil kopec a na jihu území se nacházely studny a uzavřený dvůr. Během obléhání pevnosti se tu shromáždila polovina všech obyvatel oázy, což bylo přibližně 45 tisíc osob. Území Turkmenistánu v současné době také způsobuje velký zájem mnoha archeologů, historiků, protože se tu objevuje mnoho nevyřešených záhad.

Jižní oblast Turkmenistánu je osídlena tradičními kmeny Tekke, které se dělí na 2 skupiny Tochamyš, známý jak Achal Tekke a Uchtamyš, který osídluje oblast Maryjského velajatu. Příslušníci kmenového svazu Tekke mají největší podíl na obyvatelstvu Turkmenistánu. Kmeny Achal Tekke byly vždy nejvlivnějšími v zemi a v současné době jsou nejpočetněji zastoupenými kmeny ve vládnoucí struktuře.

Obr. č. 3 Balkánský velajat

Zdroj:http://www.freebase.com/view/en/turkmenistan/-/location/country/administrative_divisions

Balkánský velajat se nachází na západě země, kde hraničí s Uzbekistánem, Kazachstánem a západní částí leží u Kaspického moře. Na jihu velajat sousedí s Íránem. Balkánský velajat má rozlohu 138 000 km², což je 28,4 % z celkového území Turkmenistánu a počet obyvatel, kteří žijí na tomto území je přibližně 424 700 lidí. Hustota zalidnění činí 3,3 osoby na km², což je nejméně z celého Turkmenistánu. Centrem velajatu je město Balkanabat, dříve známý jako Nebit Dag. Ostatní významná města jsou: Türkemnbasy, Gumdag, Serdar, Hazar, Gyzyletrek a Esenguly.

Region je bohatý na nerostné surovinové zdroje, které hrají významnou roli v hospodářství země. Jsou zde velké zásoby uhlovodíkových zdrojů, jejich produkce a zpracování vedly k orientaci ekonomiky této oblasti na vývoj paliv a energie. Vytváří 18 % elektrické energie v zemi. Turkmenistán vyváží z tohoto velajatu ropu a ropné produkty, technický uhlík, jód, štěrk, cement a soli. Transport ropy a ropných produktů prostřednictvím ropovodu rok od roku roste. 2/3 hrubého regionálního produktu Balkánského velajatu jsou obsaženy v průmyslu. Z hlediska objemu průmyslové výroby velajat zaujímá přední místo (21,9 %) v zemi.

Balkánský velajat má dobrou geografickou polohu v oblasti přepravy. Mohl by mít důležité postavení na přepravní trase „Sever – Jih“. V současné době byla zahájena výstavba mezinárodní dopravní tepny „Sever-Jih“, která bude spojovat železniční trasy Rusko - Kazachstán - Írán se vstupem do Perského zálivu a Indického oceánu. Balkánský velajat je velmi důležitý při rozvoji potrubní dopravy. Byla podepsána třístranná dohoda mezi Turkmenistánem, Ruskem a Kazachstánem o rekonstrukci současných a výstavbu nových plynovodů z a v Kaspickém moři. Realizace daného projektu umožní rozšířit schopnosti regionu v oblasti uhlíkových surovin třikrát rychleji. V současné době se Turkmenistán zabývá alternativními možnostmi poskytování svých energetických zdrojů na mezinárodních trzích.

Mořská brána země - Türkmenbashi je důležitým přepravním bodem v oblasti vnějších hospodářských vztahů Turkmenistánu a přitahuje pozornost evropských států, protože je považován za důležité tranzitní místo pro efektivní rozvoj mezinárodního dopravního koridoru se zeměmi Evropy a Asie. Po rekonstrukci námořního přístavu, trajektového terminálu, dokonalé přístavní infrastruktury a výstavby nových kotvišť ve shodě s mezinárodními požadavky lze očekávat zvýšení objemu námořní přepravy.

Vzhledem k velmi malému množství vody, je zemědělská produkce v této oblasti zanedbatelná, nachází se zde pouze 4,5 % orné půdy. Do Balkánského velajatu je rovněž zahrnutý ostrov Ogurja Ada, který se nachází v Kaspickém moři a je jeden z nejdůležitějších ostrovů v Turkmenistánu a zároveň jeden z největších v oblasti Kaspického moře.

Dostupnost bohatých rekreačních zdrojů umožňuje rozvoj mezinárodního cestovního ruchu a odpovídající infrastruktury na území velajatu. V procesu rozvoje mezinárodního cestovního ruchu v Balkánském velajatu je také velice důležitá letecká doprava. V této souvislosti je plánována výstavba prvotřídního leteckého terminálu ve městě Turkmenbashi. Jeho konstrukce umožní kvalitnější produkčně dopravní infrastrukturu spojující region s řadou zemí.

Za zmínku v tomto velajatu stojí historické město Dehistan. Starověký Dehistan vznikl kolem 3. tisíciletí př. n. l. Největší památku středního věku tvoří osídlení Misrian, které bylo v největším rozkvětu v období Khorezmhaks. Vybavení a podoba Dehistanu hovoří o jeho vysoké úrovni v tehdejší době. Podle archeologických nálezů bylo město vybaveno např. systémem zásobování, vodou, kanalizací, lázněmi, dlažbou.⁵⁾

Balkánský velajat je osídlen kmenem Jomud, které se snaží být vnitřní opozicí k vládnoucím kmenům Tekke.

Obr. č. 4 Lebapský velajat

Zdroj:http://www.freebase.com/view/en/turkmenistan/-/location/country/administrative_divisions

Lebapský velajat se nachází v severojižní části Turkmenistánu a hraničí s Uzbekistánem podél řeky Amudarji. Celkově se rozkládá na území s rozlohou 94 000 km² (19 % z celkové rozlohy země) s počtem obyvatel přesahující jeden milion, 1 034 700 obyvatel (21 % celkového počtu Turkmenistánu). Centrum velajatu je město Türkmenabat.

Region je zemědělsko-průmyslového zaměření. Velké zásoby různých minerálních produktů slouží jako základ pro rozvoj průmyslového potenciálu regionu. Největší podíl ve struktuře průmyslové výroby zaujímá průmysl pohonných hmot, zejména plynu. Ve zpracovatelském průmyslu zaujímá největší část lehký a potravinářský průmysl. Rozvíjí se chemický průmysl a stavebnictví. Velajat se zaměřuje na výrobu elektrické energie, zkapalněného plynu, bavlněných tkanin, pleteného zboží, mléčných výrobku, mouky, pekařských výrobků a cukrářských výrobků.

Zemědělství zde funguje na základě tzv. vysoké farmářské kultury, ta je zastoupena produkcí bavlny, obilím, pěstováním zeleniny, vinařstvím, chovem skotu, chovem bource morušového, atd.

Výhodná geografická poloha velajatu má značný hospodářský potenciál, Lebapský velajat plní funkci křižovatky. Spojuje Turkmenistán s ostatními zeměmi regionu Střední Asie dvěma železničními sítěmi a rozvětvenou sítí automobilových silnic. Ty jsou umístěny podél „Hedvábné stezky“ od nejstarších dob. Díky tomu má region všechny podmínky pro rozvoj moderního, vysoce efektivního a konkurenceschopného cestovního ruchu. V této oblasti se nachází dvě přírodní rezervace, Repetek a Koytendag, kde leží nejvyšší hora Turkmenistánu Ayrybaba (3137m.n.m.). Zvláštností tohoto velajatu je, že turkmenští občané a cizinci potřebují speciální povolení k návštěvě části provincie, která hraničí s Uzbekistánem, protože vláda tuto hranici označila jako uzavřené hraniční pásmo.

Region vždy přitahoval obchodníky a cestovatele z daleka i ze sousedních zemí. Mnozí vědci, básníci, historici, geografové a další známé osobnosti cestovali na jeho území. Posvátná místa velajatu vždy přitahovala poutníky, a pohoří Kugitang přitahuje turisty a vědce z jiných zemí svou tajemnou a malebnou přírodou. Zajímavé je především město Atamurat (bývalé Kerki) – první zmínky o tomto městu pochází ze 7. století. Město mělo tenkrát jiný název a to Zemm. V Atamuratu se nachází dvě zříceniny archeologických památek, jedna z nich je pevnost Bekov, která byla až do roku 1917 sídlem Kerki Beck a ta druhá nese název: „Ruská rezidence“. Na konci 19. století byl zde nalezen pátý poklad stříbrných a zlatých mincí, který v pátém století patřil caru Varakhranovi. Za prohlídku tohoto starobylého města stojí především mauzoleum Astana-baba, komplex staveb, který byl během několika let několikrát zrekonstruován.⁶⁾

Východní oblasti jsou osídleny převážně kmenem Ersary. Tento kmen je úzce spojen s Uzbekistánem, vztahuje se k dřívější náležitosti k Bucharskému emirátu. Kromě Turkmenistánu žijí i členové kmene Ersary v severním Afghánistánu. Jejich zastoupení v politice bylo především v 70. a 80. letech. Významnými osobnostmi kmene jsou Muhammetnazar Gapurov a Muhammet Nazarov.

Obr. č. 5 Maryjský velajat

Zdroj:http://www.freebase.com/view/en/turkmenistan/-/location/country/administrative_divisions

Maryjský velajat leží na jiho-východě země o rozloze 87 150 km² a hraničí s Afghánistánem. Jeho centrálním městem je Mary. Na tomto území našlo svoje domovy okolo 1 287 700 obyvatel (2000), což tvoří 23 % obyvatel Turkmenistánu. Průměrná hustota zalidnění je přibližně 15 osob km², ale dosahuje v nejrozvinutějších oázách i 150 až 200 osob km². Počet osob pracujících v zemědělství v tomto velajatu vytváří 26 % HDP z celku a průmyslová výroba 21 %.

Výstup plynu, elektřiny, strojírenství a zpracování kovů, zpracování surové bavlny a dalších zemědělských produktů, výroba stavebních hmot, minerálních hnojiv a spotřebního zboží tvoří základ průmyslu velajatu. Hlavní finanční zdroje čerpá z odvětví zemního plynu, elektrické energie a textilního průmyslu (tkaní koberců). V roce 2001 se zde vyrobilo 74 % elektrické energie z celého Turkmenistánu a vytěžilo 26 % zemního plynu. Podle jiných zdrojů Maryjskému velajatu připadá 81 % výroby hnojiv, 40 % textilu a 23 % obuvi. Zemědělství zde produkuje 31 % vláken bavlny a 32 % rostlinného oleje z celého Turkmenistánu. Největší elektrárna Turkmenistánu se nachází ve městě Mary a vyprodukuje více než 70 % veškeré elektrické energie v zemi, která pokryje nejen místní poptávku, ale také se vyváží za hranice. Co se dopravní struktury týče, je zastoupena především železniční a automobilová komunikace a letecký transport.

Zemědělství v Maryjském velajatu je závislé na zavlažovaní z Karakumského kanálu, který vede od východu na západ přes centrum provincie a na řece Murghab, která protéká územím od jihu k severu a vstupuje do provincie z Afghánistánu. Základem zemědělství je pěstování bavlny, obilí a chov dobytka. Maryjský velajat je oblastí pěstování unikátních druhů jemných vláken bavlny. Dalšími pěstovanými plodinami jsou zelenina, především vodní meloun a tykev. V zemědělství i přes veškeré snahy zavlažování převažuje chov dobytka. Farmy Maryjského velajatu jsou hlavními producenty masa, medu, mléka, vlny a vajec v zemi. Více než 40% hrubého regionálního produktu je vyrobeno zemědělstvím.

Maryjský velajat má obrovský potenciál pro tvorbu moderního cestovního ruchu.

Existuje zde mnoho památek dávné civilizace Merv. Starověké Merv je jedním z nejstarších měst Střední Asie. Nachází se v blízkosti města Bairamali a je součástí Marginy, což je jedna z nejstarších civilizací. Pokud byly dříve známy čtyři nejstarší centra civilizace (Mezopotámie, Egypt, Indie, Čína), je nyní Margiana považována za páté centrum. Mary je jedno z nejstarších archeologických míst ve Střední Asii, nachází se tu několik osad (Erk-Kala, Gyaur-Kala, Sultan-Kala, Abdullahan a Bairamali-Kala-Kala), podle nichž je snadno čitelná historická topografie tohoto města, a to od dob antiky až do pozdního středověku. Mezi nejznámější architektonické památky se řadí: Velký a malý Kyz-Kala, mauzoleum Muhammed ibn-Zajd a Ashabs, mešita Khodja-Yusup Hamadani. Nachází se tu i žlázové hrobky sultána Sanjara, které jsou odborníky považovány za mistrovské dílo středověké východní architektury. Mary není jen místem významných architektonických památek, ale také působiště významných myslitelů středověké doby, jako jsou např. Al Khorezmi, Omar Khayam, al-Mervezi, as-Samani, Enveri. Starověké město Mary, které se nachází na křižovatce řeky Mugreb a Karakumského kanálu, je v současnosti v seznamu světového dědictví UNESCO a jeho hlavním lákadlem jsou archeologické vykopávky. Zároveň je jedním z nejlépe dochovaných oáz na staré hedvábné stezce. Ostatní města Maryjského velajatu, která stojí za povšimnutí, jsou Baýramaly, Ýolöten (Iolotan,), a Serhetabat na hranici s Afghánistánem.⁷⁾

Maryjský velajat je osídlen především kmenovou skupinou Uchtamyš, jednou ze dvou částí tradičních kmenů Tekke.

Obr. č. 6 Merv

Zdroj: http://images.travelpod.com/users/schwate/emigrationtrip.1213021980.merv01.jpg

Obr. č. 7 Dasoguzský velajat

Zdroj: http://www.freebase.com/view/en/turkmenistan/-/location/country/administrative_divisions

Dasoguzský velajat se rozkládá na severu země u hranic s Uzbekistánem. Zabírá 15 % území Turkmenistánu (73 400 km²) a žije zde 21,7 % (1 370 400 obyvatel 2005) obyvatel země. V centru velajatu je město Dasoguz.

Na většině území provincie se rozkládá poušť, která je důsledkem ekologické katastrofy a degradací životního prostředí v důsledku vysychání Aralského moře. Zvýšená salinita půdy zničila tisíce kilometrů čtverečních zemědělské půdy.

Ekonomika velajatu je zaměřena na zpracování zemědělské a průmyslové výroby. Hlavními plodinami jsou pšenice a bavlna, dále se chová dobytek a drůbež. Podíl zemědělství na společném objemu výroby je cca 50 %. Podíl průmyslu na výrobě přidané hodnoty není tak velký. Ten je reprezentován hlavně lehkým a potravinářským průmyslem, výrobou stavebních materiálů a pohybuje se v rozmezí 20 %. Více než 11 % hrubého regionálního produktu země se vyrábí v regionu. Úzké hospodářské vazby jsou jak mezi velajaty navzájem, tak i se zahraničím (Kazachstán, Uzbekistán, Rusko a evropské země).

Přírodní rekreační zóny činí Dasoguzský velajat atraktivním místem pro rozvoj cestovního ruchu.V Dasoguzském velajatu je dobře rozvinutá dopravní síť. Prochází zde železnice, která spojuje Turkmenistán se zahraničím a na území je rozvinutá síť místních automobilových komunikací. Prochází zde plynovod do Ruska a Uzbekistánu. Pohraniční pásmo je vládou uzavřené a dobře střežené.

Nejznámějším starobylým městem je v tomto velajatu Koneurgench. Koneurgench bylo starobylé hlavní město Severního Khorezm, které bylo založeno v 1. století našeho letopočtu. V polovině 7. století se město dostalo pod nadvládu Arabů, o 2 století později bylo přejmenovalo na Gurgandge a stalo se sídlem Khorezmshaks. Kyoneurgench platilo v tehdejší době za kulturní a obchodní centrum středověku. Pýchou města se stali dva významní muži, a to: Encyklopedista Reikhan Abu al-Bírúní a přírodovědec, lékař a filozof Abu Ali Ibn Sina, kteří byli na západě známí jako Avisenna. Město si v průběhu let své existence prošlo několika zničení, v roce 1221 bylo napadeno tatarsko-mongolským davem a v roce 1338 vojskem z Tamerlanu. To je také důvod, proč je spousta památek v Koneurgenchu poškozena. Ale zůstaly pomníky, které i po tolika letech vyvolávají obdiv, jako jsou například mauzoleum Tyurabek-Khanum, minaret Kuřláka Timura a mnoho dalších. Město Koneurgench je v současnosti zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Nyní Kyoneurgench není jen komplex historických památek přitahující turisty z celého světa, ale jeho velkolepost spočívá hlavně v tom, že se tu nachází jedna z nejvyšších staveb světa starověkého minaretu, její výška dosahuje 60 metrů a je to posvátné místo jak muslimů, tak jiných náboženství. Další výjimečné místo je posvátný komplex Nejmeddin Kubra, které se nazývá „360“ a slouží jako pouť muslimů z celého světa.⁸⁾

Na severozápadě státu v Dasoguzském velajatu je převládajícím kmenem kmen Jomud, který je vnitřní opozicí kmenovému svazu Tekke. Část kmene Jomud žije v současné době v Íránu.

Hlavní město Turkmenistánu leží v Achalském velajatu při jižních hranicích s Iránem v poušti Karakum a je největším městem v zemi.

Ašgabat je správní, průmyslové, kulturní i vědecké středisko země. Formoval se zde vzdělávací, výzkumný a intelektuální potenciál země. V městě je rozvinutá široká síť dopravních a komunikačních systémů, služeb, obchodu, hotelnictví a zábavního průmyslu.

Ašgabat byl založen v roce 1881 jako pevnost. Roku 1917 bylo město přejmenováno na Poltoratsk po místním revolucionáři. 6. října 1948 bylo město narušeno zemětřesením. Podle administrativně-právního statusu, je přirovnáván k velajatu a je také rozdělen do pěti etrap: Azatlyk, Kopetdag, S.A.Niyazov, Chandybil a Archabil.

Dnes je Ašgabat bílé mramorové město, které okouzluje své hosty neobvyklou krásou administrativních a obytných domů, muzei, divadly, hotely, parky, náměstími a nádhernými památkami. Počty postavených ministerských a úředních budov, institucí vyššího vzdělávání, budov s moderním komfortem bydlení a designem, stejně jako další sociálně kulturní budovy vytvářejí na území Ašgabatu jednotný architektonický ráz.

V roce 2008 byla jedna památka ve městě zahrnuta do Guinnessovy knihy rekordů. Jedná se o nejvyšší stožár na světě (133 m), na jehož vrcholu je vlajka nezávislého Turkmenistánu - symbol státnosti, hrdosti a cti. Stožár má být znakem, který poukazuje na vlastenectví, morálku a národní obrození Turkmenistánu. Velikost gigantické vlajky je 52, 5 m x 35 m a její hmotnost je 420 kg.⁹⁾

Jelikož město leží v Achalském velajatu a je zde soustředěna vláda, která je složena především z Achalských Tekkinců, je více než zřejmé, že kmenem žijícím v Ašgabatu jsou především Achalští Tekkinci.

Turkmenistán je celkem rozdělen do 5 správních celků, tzv. velajatů, které přibližně odpovídají dřívějšímu kmenovému rozdělení. Jedná se konkrétně o Achalský, Balkánský, Lebapský, Maryjský a Dasoguzský velajat. Každá z těchto oblastí má specifické přírodní podmínky, od kterých se odvíjí hospodářská a zemědělská úroveň celého Turkmenistánu. Hlavním městem je Ašgabat, který se nachází v Achalském velajatu.

Největší území Turkmenistánu zabírá Balkánský velajat, který tvoří 28,4 % země a zároveň má také nejmenší hustotu zalidnění (3,3 os/km²). Nejmenší rozlohu má velajat Dasoguzský, ve kterém žije nejvíce obyvatel z celého Turkmenistánu.

Hlavním zdrojem bohatství Turkmenistánu je ropa a zemní plyn. Největší zásoby zemního plynu má Achalský velajat (44 %), v kterém je celkově průmysl dobře vyvinut. Hlavní příjmy Turkmenistánu plynou z plynárenského průmyslu, elektrické energie, strojírenství, chemie, stavebnictví, textilního průmyslu a potravinářského průmyslu. Z hlediska objemu průmyslové výroby zaujímá přední místo Balkánský velajat. Naopak Maryjský velajat vyniká v tvorbě elektrické energie a je na jeho území největší elektrárna v zemi.

Důležitou podmínkou rozvoje země je dostatek vody na zavlažování, neboť 80 % země tvoří pouště. Důležitou roli zde hraje řeka Amudarja v Lebapském velajatu, Mervská oáza a ve 20. století vybudovaný Karakumský kanál. Nejlépe, co se závlahy týče, jsou na tom Maryjský a Lebapský velajat naopak Balkánský velajat má vody nejméně. Zemědělství se specializuje na produkci bavlny, obilí, pěstování zeleniny, vinařství a chov skotu. Leaderem v produkci bavlny je Achalský velajat.

Kromě ropy, zemního plynu a zdroje vody, jsou pro velajaty velkou výhodou kulturní a historické památky a strategická poloha pro dopravu. Například Balkánský velajat by mohl mít důležité postavení na přepravní trase „Sever – Jih“, která bude spojovat železniční trasy Rusko - Kazachstán - Írán se vstupem do Perského zálivu a Indického oceánu. Současně je velmi důležitý při rozvoji potrubní dopravy. Také Lebapský velajat plní funkci dopravní křižovatky.

Finance z cestovního ruchu má největší potenciál získat Maryjský velajat, neboť zde existuje mnoho památek dávné civilizace Merv a také Balkánský velajat díky Kaspickému moři.

Příloha č. 1 Administrativní dělení v Turkmenistánu

Jedná se o sekundární rozdělení Turkmenistánu, jejíž zdrojem byla mapa administrativního dělení Turkmenistánu zveřejněná v Ašgabatu v roce 1995

Zdroj: http://www.statoids.com/ytm.html

FRAIS, Josef, et al. Toulky minulostí světa. Zdeněk Volný. Praha : Via Facti, 2007. 223 s. ISBN 978-80-239-9452-0.

HORÁK, Slavomír. Střední Asie mezi východem a západem. Praha : Karolinum, 2005. 259 s. ISBN 80-246-0906-1.

KOKAISL, Petr, et al. Lidé z hor a lidé z pouští: Tádžikistán a Turkmenistán : Střípky kulturních proměn Střední Asie. Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2007. 343 s. ISBN 978-80-7308-167-6.

ROUX, Jean - Paul. Dějiny Střední Asie. Zdeněk Müller. Praha : Nakladatelství lidové noviny, 2007. 435 s. ISBN 978-80-7106-867-9.

JUST, Jiří. Turkmenská zahraniční politika nabírá nový kurz [online]. Respekt.cz 2007, [cit. 2009-12-07]. Dostupný z WWW: <http://just.blog.respekt.cz/c/16178/Turkmenska-zahranicni-politika-nabira-novy-kurz.html>.

AbsoluteAstronomy.com [online]. 2009 [cit. 2009-11-14]. Dostupný z WWW: <http://www.absoluteastronomy.com/>.

Amadeo, K. Turkmenistan's Economy [online]. About.com, [cit. 2009-12-01]. Dostupný z WWW: <http://useconomy.about.com/od/worldeconomy/p/Turkmenistan.htm>.

Economy.gov.tm [online]. [cit. 2009-12-09]. Dostupný z WWW: <http://www.economy.gov.tm/arhiw/GID/GID_eng.doc>.

Turkmenistan [online]. Advantour, 2001-2009 [cit. 2009-12-17]. Dostupný z WWW: <http://www.advantour.com/turkmenistan/index.htm>.

Turkmenistán [online]. Alterra, [cit. 2009-12-17]. Dostupný z WWW: <http://www.alterra.cz/turkmenistan/turkmenistan.html>.

Turkmenistán: základní informace o teritoriu [online]. BusinessInfo, 1997-2005 [cit. 2009-10-25]. Dostupný z WWW: <http://www.businessinfo.cz/cz/sti/turkmenistan-zakladni-informace-o-teritoriu/1/1001497/>.

Turkmenistan [online]. CIA, 2009 [cit. 2009-11-14]. Dostupný z WWW: <https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/tx.html>.

Current Political and Economic Situacion - Turkmenistan. Eurasianet [online]. 2009 [cit. 2009-11-14]. Dostupný z WWW: <http://www.eurasianet.org/turkmenistan.project/files2/eu%20country%20profile.doc>.

Turkmenistan Economy [online]. Economy watch, [cit. 2009-12-01]. Dostupný z WWW: <http://www.economywatch.com/world_economy/turkmenistan/>.

Slavomír Horák [online]. [cit. 2009-12-04]. Dostupný z WWW: <http://slavomirhorak.euweb.cz/>. 

Počet shlédnutí: 170