obrzek domeku-home logo-FB


ALBÁNCI V MAKEDONII

Úvod

Albánci, přestože mají svůj stát – Albánii, tvoří výraznou menšinu v Makedonii, která s Albánií sousedí. Makedonie je vnitrozemský stát bývalé Jugoslávie, ležící v centru Balkánu. Cílem práce bylo objasnit vztahy mezi těmito dvěma státy a nastínit jejich historii v teoretické části práce. Vlastním výzkumem potom zjistit, jak se navzájem tyto dvě národnosti vnímají a jak vnímají Albánci sami sebe, a to pomocí dotazníků a polostandardizovaných rozhovorů.

Výzkumné otázky

"Jak vnímají Albánci a Makedonci v Makedonii etnické rozdíly?"

  • Jaké jsou typické vlastnosti makedonských Albánců?
  • Jak se tyto vlastnosti odlišují od vlastností obyvatel jejich „původní„ (národní) země Albánie?
  • Jaké jsou typické vlastnosti Makedonců?
  • Jaké jsou vzájemné vztahy mezi oběma národnostmi?

Literární rešerše

O Albáncích v Makedonii se nezmiňuje mnoho autorů, přesto Rychlík a Kouba1), kteří popisují celkově historické události a milníky v Makedonii a uvádějí strukturu obyvatelstva této země, věnují Albáncům v Makedonii značnou část knihy, protože „při sčítání lidu v roce 1994 bylo na území Makedonie zjištěno 23 % Albánců“, což v té době bylo skoro 450 tisíc lidí.

Ve své knize Makedonie2) autor Přemysl Rosůlek seznamuje čtenáře s dějinami jednoho z nejmladších států Evropy. Hranice Makedonie i význam pojmu se v průběhu historie měnily, i proto je samotný začátek zaměřen na vymezení názvu a území. Velká část textu rovněž přibližuje vývoj na makedonském území od starověku přes středověk až do rozpadu Osmanské říše. Hlavní část knihy se však zaobírá problematikou současné Republiky Makedonie, zejména vztahy mezi většinovými pravoslavnými Makedonci a početnou menšinou etnických Albánců muslimského vyznání. Podrobněji je rozebrána i problematika vztahů se sousedními státy v prvních letech konsolidace nového státu. Přestože u některých témat, především pak historických, jde autor až příliš do hloubky, posloužila kniha jako cenný zdroj informací pro zpracování teoretické části práce.

Zsolt Bottlik ve svém článku upozorňuje na skutečnost, že největší makedonská menšina – Albánci, žijí v nejvyšších počtech a koncentraci v ekonomicky slabých a nevýhodných okresech a toto ekonomické napětí s sebou přináší možnost dalších etnických konfliktů. 3)

V březnu letošního roku napsal Martin Dorazín4) článek o násilných nepokojích mezi Albánci a Makedonci, které se odehrávají na území Makedonie. Obě etnika se navzájem obviňují z incidentů v několika městech ve státě. Autor se také odkazuje na minulost, kdy díky NATO byly odvráceny před 11 lety nepokoje a velký etnický konflikt právě v Makedonii. Nyní se dále opakují lokální nepokoje, které souvisí s náboženským vyznáním. Největší problémy mezi občany se objevují na severovýchodě Makedonie. Policie se snaží provádět kontroly, aby u sebe ani jedna z etnických skupin neměla zbraně.

Statistiky říkají, že před 10 lety bylo v Makedonii 25 % Albánců. Proto není divu, že se chtějí více podílet na fungování státu, mít svá práva a nebýt utlačováni.

V polovině měsíce dubna 2012 napsal Ondřej Kosina5) článek o násilí v Makedonii s názvem Kdo stojí za etnickým násilím v Makedonii? Přijdou také o své „Kosovo“?. Píše, že početná skupina Albánců v Makedonii vytváří dlouhodobě neudržitelnou situaci, která může způsobit dokonce i změnu hranic státu. Autor se dále zmiňuje o několika násilných sporech muslimských Albánců a slovanských Makedonců, které se odehrály od počátku letošního roku. Jednalo se o dvě města s převahou Albánců, a dokonce i o hlavní město Skopje. Největší nepokoje představuje islamitská skupina, která usiluje o sjednocení všech Albánců do jednoho státu. Tato skupina se snaží o vypalování pravoslavných náboženských objektů.

Důvodem nepokojů může být velká nezaměstnanost Albánců, jejich snaha o sjednocení či snaha o změnu ústavního pořádku země. Nepokoje mohla způsobit i samotná vláda Makedonie, aby odvrátila pozornost od špatné ekonomické situace země.

Deník Týden.cz6) zveřejnil v říjnu 2010 článek o předčasném ukončení sčítání lidu v Makedonii, protože vyvolávalo etnické napětí mezi albánskou menšinou a makedonským obyvatelstvem. Vláda nemohla dodržet procesní normy Evropské unie. Díky sčítání obyvatelstva mělo být zajištěno vyvážené zastoupení etnických skupin ve státních orgánech. Problém byl s komisaři, kteří se nedokázali domluvit na stejném postupu sčítání lidu. Albánští komisaři chtěli uznávat fotokopie průkazů jako důkaz k započtení narozdíl od komisařů makedonských.

Tatiana P. Rizova v článku A Case of Contested Sovereignty: Explaining Ethnic Conflict in the Former Yugoslav Republic of Macedonia, 1991-20027) zkoumá, proč etnické skupiny využívají násilných prostředků, aby dosáhly významných ústupků ze strany vládnoucí většiny. Zvolila přitom bývalou jugoslávskou republiku Makedonie, neboť na jejím příkladě je možné vyhodnotit vznik etnického násilí jak z hlediska domácích příčin, tak také z těch mezinárodních. Tvrdí rovněž, že makedonští a albánští lídři využili vnějších výzev k svrchovanosti Makedonie, aby zmobilizovali své podporovatele, a také pomohli radikalizovat mezietnické vnímání, což vedlo až ke sporům mezi oběma tábory.

Jak poukazuje Ulf Brunnbauer ve svém příspěvku Fertility, Families and Ethnic Conflict: Macedonians and Albanians in the Republic of Macedonia, 1944–20028), předpokládá se, že Albánci se nechtějí integrovat do většinové makedonské společnosti, ke které jsou neloajální, a naopak mají tendence sjednotit se s Albánci z Albánie a Kosova. Sami Makedonci přitom konflikt s etnickými Albánci často vidí také jako součást „Makedonské otázky“, kterou dle svého přesvědčení vnímají jako prastarý boj makedonského lidu proti aspiracím sousedních národů (Bulharů, Řeků, Srbů a Albánců) na makedonské území.

Metodologie

V této práci je použito tří metod kvalitativního výzkumu, který představuje Disman jako „nenumerické šetření a interpretace sociální reality“ 9). Výsledky tohoto výzkumu nelze kvantifikovat, jako je tomu u kvantitativního přístupu, kde se výsledky zapisují do tabulek či grafů. Kvalitativní přístup byl zvolen, jelikož kvantitativní se pro tuto práci nehodí z důvodu toho, že kvantifikace výsledků výzkumu by nedopomohla k zodpovězení výzkumných otázek. Výzkumné otázky totiž v této práci směřují spíše k zodpovězení způsobu, nikoli počtu. Otázky se ptají „proč?“ a „jak?“, nikoli „kolik?“.

V teoretické části práce byl výzkum prováděn technikou studia dokumentů. Tato technika je neinvazivní, čerpá informace z odborné literatury, a to z knih a odborných článků, zkoumá a hodnotí lidské stopy a artefakty a je neovlivnitelná výzkumem. Možnost studia výpovědí nedostupných či nežijících osob, většinou vysoká kvalita dokumentů, které vytvořil profesionál, a finanční nenáročnost patří mezi hlavní přednosti této kvalitativní výzkumné metody. 10). Cílem této části bude uvést čtenáře do problému a nastínit historii obou států.

Z kvalitativních výzkumných metod bylo v empirické části práce použito dotazování, které je nejrozšířenější technikou sběru dat. Odpovědi na otázky byly zjišťovány pomocí dotazníků, které byly rozesílány přes internet a prostřednictvím polostrukturovaného interview. „V takovém interview jsou otázky jasně a přesně formulovány a jsou kladeny obvykle stejným způsobem a v tomtéž pořadí. Tazatel podle odpovědi na základní otázku klade ještě další doplňující otázky, nechá respondenta odpověď rozvíjet a ptá se na detaily dalšími otázkami – sondami.“ 11). Hendl právě možnost pokládat další otázky považuje jako největší výhodu polostrukturovaného rozhovoru 12). Dotazník je na rozdíl od tohoto interview standardizovaný – má pevně stanovené otázky, které musí být položeny ve stejném pořadí i znění všem respondentům a musí být plně srozumitelné a dobře formulované.

Pro výzkum této práce byli při rozhovoru přítomni oba respondenti najednou. Vzhledem k tomu, že mají oba názory na tuto problematiku skoro totožné, odpovídali na otázky společně a pouze doplňovali jeden druhého. Bylo jim položeno 5 otázek, které se rozvíjely mnoha doplňujícími otázkami a celý rozhovor trval bezmála dvě hodiny. Často se rozhovor stočil na témata, která se netýkají výzkumných otázek či podotázek, přesto nám dopomohla vytvořit si vlastní názor a pochopit danou situaci ze strany Albánců v Makedonii. Výhodou rozhovoru byl samozřejmě osobní kontakt. Sběr dat byl rychlý a především umožňoval pozorovat emoce a díky sondám se odpovědi respondentů obohatily o další zajímavé informace a poznatky.

Dále bylo použito dotazníkové metody. Dotazníky byly rozesílány přes internetové stránky www.couchsurfing.org a www.facebook.com náhodně vybraným osobám z oblasti Makedonie a Albánie. Makedoncům bylo zasláno 5 otázek, týkajících se jejich pohledu na Albánce žijící v Makedonii a pohledu na samotné Makedonce. Nevýhodou takovéto dotazníkové metody je nestoprocentní návratnost stejně jako nezodpovězení otázek více do hloubky, ba dokonce vynechání odpovědi. V případě albánských Albánců byla komunikace o trochu jednodušší vzhledem k tomu, že jsme obdrželi přímý kontakt od známých. Dotazování probíhalo na www.facebook.com, ale kvůli jejich vytíženosti jsme museli na odpovědi déle čekat. Otázky jsme položili pěti respondentům, z nichž pouze dva nám byli ochotni odpovědět. Všechny otázky byly pro každého z oslovených stejné a také se týkaly vztahů mezi Albánci a Makedonci a rovněž typických charakterů samotných Albánců. Všichni respondenti odpověděli jen na otázky, které jim byly položeny, a nikdo z nich žádnou svoji odpověď více nerozepisoval.

Teoretická část

Historie Makedonie

Když se řekne Makedonie, většině lidem se nejspíš vybaví starověký státní útvar, který se za panování Alexandra Makedonského (Velikého) rozprostíral od Jaderského moře až k Hindikúši a povodí řeky Indus (323 před n. l.). Ještě před expanzí k této slavné starověké říši se Makedonie rozprostírala severně od Thesálie, západně od Thrákie a východně od Ilýrie, tedy v oblasti dnešního Řecka a jižní Makedonie. Jednalo se původně o oblast severně od poloostrova Chalkidiki, zejména povodí řeky Vardar.

V době vlády Alexandrova otce Filipa II. (vládl 359-336 před n. l.) pojem Makedonie geograficky představoval teritorium sahající na západě až k Jaderskému moři, tedy na území současné Albánie, a na východě zasahující do území dnešního Bulharska až za řeku Mesta. Právě v době vlády Filipa II. začali Makedonci vojensky sílit, když král Filip II. porazil v bitvě u Chairóneie (338 před n. l.) koalici řeckých států a Makedonie ovládla celé Řecko. Jeho syn, Alexandr Makedonský, který nastoupil na trůn v roce 336 před n. l. ve svých 20 letech, přitom dokázal ještě mnohem víc, když ovládl velkou část tehdy známého světa, včetně Egypta a Persie, a jehož impérium sahalo až do Indie. Již zmiňovaná územní expanze a Makedonská říše nepřežila svého tvůrce Alexandra Makedonského, který zemřel jako nikdy neporažený vojevůdce v roce 325 před n. l. v hlavním městě říše Babylónu. Po jeho smrti se říše zhroutila a vojevůdcovi generálové a nástupci si ji rozdělili. Samotná Makedonie se přitom pod vládou Antigonovců smrskla na území, které nedosahovalo ani rozlohy Makedonie za Filipa II. a zmítána vnitřními konflikty nedokázala efektivně čelit vnějším nepřátelům.

V první polovině 2. století před n. l. – po sérii válek – byla Makedonie pohlcena Římem. Římskou provincií Macedonia se stala v roce 148 před n. l. Římané k ní připojili také Épeiros a Ilýrii, takže Makedonie se znovu rozprostírala od Jaderského moře v oblasti dnešní Albánie přes současnou Republiku Makedonie a Chalkidiki na východ, kde rovněž zahrnovala rozsáhlé oblasti dnešního severního a středního Řecka.

Rozpadem Římské říše se Makedonie stala součástí Východořímské, tedy Byzantské říše. Stala se tedy silně zranitelnou, neboť se rozprostírala na jejím okraji, což se plně projevilo v době tzv. stěhování národů. Do oblasti stále častěji pronikali nájezdníci nejrůznějšího etnického původu a plenili území. Také se často mísili s místním obyvatelstvem, což nakonec vedlo k tomu, že etnická skladba obyvatel Makedonie byla na konci starověku zcela odlišná ve srovnání s obdobím Alexandra Velikého.

V 6. a 7. století začaly do oblasti proudit početné kmeny Slovanů, kteří se stali většinovým etnikem, a tak je tomu dodnes. Slovanské kmeny byly v té době roztříštěné do více kmenových svazů, z nichž na teritoriu Makedonie vynikali například Strumičané. Pro svůj jazyk, národnost i stát převzali Slované původní název Makedonie.

V 9. století se stala oblast součástí Bulharské říše. Na přelomu 9. a 10. století prožívá říše svůj „zlatý věk“. Makedonie se dokonce stala po dobu několika desetiletí střediskem bulharského státu. Následující úpadek říše zapříčinily především ničivé nájezdy Maďarů v první polovině 10. století. Na konci 10. století přišlo druhé slavné období makedonské historie. Čtyři bratři – Aron, David, Mojžíš a Samuil - chtěli vytvořit vlastní stát a vzbouřili se proti Bulharům. Bulharská říše byla zároveň vyvrácena Byzantinci. Čtyři bratři ale dokázali vybojovat celé území Makedonie i Bulharska zpět. Samuil se postupně zbavil tří bratrů a stal se makedonským (západobulharským) králem. Jeho sídlem se stal Ohrid, kde postavil pevnost a který se stal zároveň centrem samostatné větve pravoslavné církve. Samuil ale skončil neslavně, v roce 1014 prohrála jeho vojska v bitvě s Byzantinci. Přišla tedy znovu vláda Byzance.

Ve 14. století nakrátko ovládli Makedonii pro změnu Srbové, resp. srbský král Štěpán Dušan. Slavný středověký stát Srbů, říše Dušanova, se až do jeho smrti rozprostíral roku 1355 od Bělehradu přes Skopji, Peč a Prizren a zahrnoval také téměř celou Thesálii. Po katastrofální porážce Srbska, v bitvě na Kosově poli v roce 1389, připadla celá oblast Turkům.

Příchod osmanských Turků do Makedonie od konce 14. století změnil státně-organizační strukturu a kolonizace území velkým množstvím turecky hovořícího obyvatelstva z asijského kontinentu ještě více obohatila už beztak rozmanitou etnickou strukturu místní populace.

Oficiálním náboženstvím Osmanské říše byl islám. Ústřední myšlenkou islámu je koncepce společenství věřících bez ohledu na etnickou příslušnost nebo jazyk. Na druhou stranu, islám je ze své podstaty tolerantní vůči lidem Knihy (Bible) a v tomto případě Židům a křesťanům. Tento respekt k příbuzným monoteistickým náboženstvím se odrazil i v náboženském systému říše. Muslimové však jednoznačně patřili mezi privilegované skupiny obyvatel, tj. měli přístup do úřadů, mohli jezdit na koni a nosit zbraň. Naproti tomu křesťané na rozdíl od muslimů museli platit daně a neměli šanci dostat se do vysokých funkcí, proto mnoho z nich konvertovalo k islámu dobrovolně. Osmanským Turkům se však podařilo islamizovat většinu jen u albánského obyvatelstva.

Autonomní postavení měla křesťanská církev. Nad pravoslavnou balkánskou populací měl patronát řecký patriarchát se sídlem v Konstantinopoli, jenž se v rámci Osmanské říše těšil značným privilegiím. Některé kostely přesto byly přeměněny na mešity a stavěly se i nové mešity, kryté bazary, domky s balkóny, později např. také hodinové věže. Do úrodné Makedonie přicházeli muslimští přistěhovalci, což vedlo k častým povstáním.

V 18. a 19. století osmanské impérium postupně sláblo a na Balkáně začaly vznikat nové státy. Jako vůbec první povstali Srbové (1804), ale státnost získali nejdříve Řekové, byť tomu bylo za přispění evropských mocností, zejména Velké Británie (1830). S menším zpožděním se emancipovaly i další národy: Bulhaři a Rumuni, následovali je i Albánci, v rámci Rakouska, respektive Uher, se o autonomii ucházeli Chorvaté. Některé z těchto nových států chtěly pro sebe získat co největší část zatím stále turecké Makedonie. Zároveň se probouzelo národní cítění samotných Makedonců. Koncem 19. století založila skupina intelektuálů Vnitřní makedonskou revoluční organizaci (VMRO). V roce 1903 zorganizovala skupina tzv. Ilidenské povstání, které Turci krutě potlačili.

Po balkánských valkách (1912-1913) bylo území Makedonie rozparcelováno mezi Bulharsko, Řecko a Srbsko. Hned v roce 1913 se však pohádali, protože Bulhaři pro sebe získali obrovskou část Makedonie, a tak začala druhá balkánská válka, ve které se pro změnu všechny okolní státy spojily proti Bulharsku. A zvítězily. Války, při nichž byly pustošeny makedonské vesnice, vedly k rozdělení území Makedonie mezi Řecko (Egejská Makedonie se Soluní), Srbsko (Vardarská Makedonie) a Bulharsko (Pirinská Makedonie).

Během 1. světové války, konkrétně roku 1915, zahájili Bulhaři okupaci Vardarské a Egejské části Makedonie. Zásah Trojdohody, na jejíž straně stáli Srbové a Řekové, ale změnil poměr sil na Balkáně. Po válce se největší část geografické Makedonie (Vardarská Makedonie) stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, zatímco Egejskou Makedonii získalo Řecko. Obě územní změny se uskutečnily na úkor poraženého Bulharska, kterému zůstala Pirinská Makedonie. Touha Makedonců po nezávislosti nedošla naplnění, přestože se války údajně měly vést za jejich svobodu. Ve druhé světové válce obsadili srbskou část Makedonie znovu Bulhaři, kteří byli spojenci Hitlera, další část byla okupována Mussoliniho Itálií v rámci tzv. Velké Albánie.13)

V samotné Makedonii převažovaly v prvních fázích 2. světové války ještě probulharské nálady. Po válce se však Makedonie znovu stala součástí Jugoslávie pod vedením Josipa Broze Tita. Rozpad Jugoslávie provázely krvavé války, ale Makedonie se odtrhla mírovou cestou. Makedonský parlament přijal v červnu 1991 Deklaraci o svrchovanosti Makedonie a současně i usnesení o uskutečnění referenda. V zářijovém referendu se pak přes 95 % hlasujících vyslovilo pro nezávislost země.

Země bývalé Jugoslávie, usilující o nezávislost, měly dodržovat lidská práva, práva menšin a jejich občané měli v referendu vyjádřit s nezávislostí souhlas. Makedonie splňovala všechna tato kritéria, ale když se otázka mezinárodního uznání jugoslávských republik stala v prosinci 1991 nanejvýš aktuální, formulovala řecká diplomacie – disponující v tehdejším Evropském společenství (ES) právem veta – základní podmínky pro uznání Makedonie: Skopje musí změnit název státu Makedonie tak, aby takový název nemohl vést k územním požadavkům vůči řecké části Makedonie (Egejské Makedonie), a musí vyslovit souhlas s tím, že v Řecku neexistuje žádná makedonská menšina.

Makedonský parlament reagoval na řecké požadavky okamžitě a již začátkem roku 1992 schválil ústavní změny. Komise prohlásila, že Makedonie splňuje všechna kritéria, jejichž splnění ES vyžaduje pro uznání nových států východní a střední Evropy. Řecko však prohlásilo záruky dané změnou ústavy za nedostatečné a nadále se velice energicky stavělo proti tomu, aby mezinárodní společenství uznalo nezávislost nové republiky pod názvem Makedonie. Řekům nepřidala na klidu ani nová vlajka s tzv. hvězdou z Verginy, symbolem objeveným na sarkofágu Filipa II. Makedonského na řeckém území. Vztahy s Řeckem částečně zlepšila až změna ústavy a státní vlajky. 14)

Titulní stránky nejen domácího tisku ale začala Makedonie plnit zejména v roce 2001. To totiž snahy albánské menšiny o autonomii přerostly v ozbrojené povstání. Reálná možnost občanské války nenechala klidné ani zahraniční státy a i s jejich pomocí byla hrozba zažehnána po několika měsících. K uklidnění situace přispěla smlouva uzavřená v srpnu 2001 v Ohridu, která vedla ke změně ústavy, uznání jazyka a kultury albánské menšiny a poskytnutí větší autonomie oblastem s převažujícím albánským obyvatelstvem. To nakonec ocenila i Evropská unie, která Makedonii zařadila mezi kandidátské země pro vstup v prosinci roku 2005. 15)

Makedonie jako součást Jugoslávie

„Pokud se jedná o Makedonii, makedonský národ se také rozhodl, že se jeho země stane součástí jugoslávské federace. Dnes nemůže nikdo ani v Bulharsku, ani v Řecku vznést žádné požadavky na Makedonii, neboť Makedonie již více není otevřena k plenění a dělení mezi četné balkánské hegemonisty a imperialisty. Makedonský národ je samostatný národ v jugoslávské federaci,“ prohlásil slavnostně jeden z nejvýznamnějších jugoslávských komunistických představitelů Alexandr Ranković roku 1944.

Za klíčový okamžik pro makedonskou státnost je však možné brát rezoluci druhé konference Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ) v bosenském městečku Jajce v listopadu 1943. Zde se pro vytvoření poválečné jugoslávské federace, ve které budou Makedonci tvořit jednu ze šesti republik rovnoprávných národů, vyslovilo shromážění 208 delegátů národněosvobozeneckých výborů a partizánských vojsk z celé Jugoslávie.

Co se této rezoluce týče, ta sice ještě nestanovila poválečné hranice pozdější Lidové republiky Makedonie v rámci Federativní republiky Jugoslávie, ale představovala významný krok pro budoucí makedonskou státnost: poprvé totiž v celojugoslávském prostředí zazněla jednoznačná řeč o „makedonském národu“. Tak byl v Jajce zcela eliminován bulharský vliv na makedonské záležitosti.

Ústředním výborem makedonských komunistů byla potom založena Národně osvobozenecká armáda, jejíž generální štáb přišel s deklarací, že makedonský lid touží po svobodě a nezávislosti ve vlastním suverénním státě sjednoceném v rámci rovnoprávných národů Jugoslávie.

V dnešním jižním Srbsku vzniklo 2. srpna 1944 v klášteře Sv. Prochor Pčinski Antifašistické shromáždění pro národní osvobození Makedonie (ASNOM). V rozhodnutí ASNOMu z ustavujícího shromáždění je možné najít, že v makedonském státu bude makedonský jazyk ustaven coby jazyk oficiální a že toto rozhodnutí vstupuje okamžitě v platnost. Vícenárodnostní tvář poválečné Makedonie a vůli různých národností v ní žít měla potom symbolizovat skutečnost, že se tohoto shromáždění zúčastnili rovněž dva Albánci, dva Turci, Srb, Žid a Vlach.

ASNOM se fakticky dostalo pod vládu projugoslávských komunistů, kterým zbývalo již jen vypořádat se s vnitřní opozicí - spojenci Bulharska, velkosrbskými nacionalisty, řeckými monarchofašisty, albánskými separatisty a nekomunistickou opozicí. Pokud jde konkrétně o Albánce, v letech 1944-45 bylo mezi Albánci v Makedonii, Kosovu, Černé Hoře, jižním Srbsku a Albánii mnoho příznivců Velké Albánie, kteří se s vizí nové Jugoslávie obtížně smiřovali.

Po 2. světové válce je v Makedonii také možno pozorovat vznik řady organizací navazujících na předválečné VMRO. Tyto organizace usilovaly o širší autonomii Makedonie v rámci Jugoslávie, nebo dokonce její plnou nezávislost. Obnovené VMRO například přišlo s tvrzením, že Makedonie není součástí Jugoslávie na základě svobodné vůle makedonského lidu, ale kvůli nátlaku Srbů - a to za přímé podpory velmocí.

Další činnost VMRO (Vnitromakedonská revoluční organizace) na území Vardarské Makedonie však byla znemožněna rozsáhlými vlnami zatýkání od konce 2. světové války až do roku 1950. Proces budování národního státu v rámci jugoslávské federace tak byl zcela již pod kontrolou komunistů a tajné policie. Komunistická strana Makedonie potom hrála roli nejdůležitějšího pilíře při budování makedonské státnosti. Nemusela se přitom potýkat s žádnou oficiální opozicí, jelikož narozdíl od jiných jugoslávských republik zde v důsledku chybějících tradic po válce nevznikly žádné další politické strany.

V průběhu několika málo let po 2. světové válce se v rámci Jugoslávie vytvořila pevná samostatná jednotka, národní stát Makedonců, který měl „národní“ znaky v kulturním a společenském životě. Na bázi kompromisního dialektu mezi bulharštinou a srbštinou byla také Komisí pro jazyk a pravopis vytvořena jazyková norma. Kompletní pravopis byl sestaven v listopadu 1950 a v platnost vstoupil po vydání tiskem v březnu 1951.

Makedonská státnost v rámci svazové Jugoslávie (1944-91) byla dále posilována oficiální antibulharskou propagandou a přispěla k definitivní konsolidaci makedonského národa a jeho svébytnosti. Makedonci se tak v době Titovy Jugoslávie bezesporu považovali za příslušníky samostatného makedonského národa.

V době politické krize na přelomu 60. a 70. let lze vidět projevy liberalizace zejména v Chorvatsku, ale nevyhnuly se ani Makedonii. I tady se vedly diskuse o reformách, politickém liberalismu a nemarxistických postojích. Liberální křídlo komunistů však bylo v letech 1971-74 odstřiženo konzervativní částí strany.

Nastupující nacionalistické a liberalizující tendence v Jugoslávii koncem 60. a začátkem 70. let však silně otřásaly nezpochybnitelným heslem Jugoslávie J. B. Tita Jednota a bratrství. Politické procesy a čistky a stejně tak reforma ústavy v roce 1974 potom měly především zajistit funkčnost federace i po smrti maršála Tita.

Národní shromáždění Socialistické republiky Makedonie také schválilo novou republikovou ústavu, a to v únoru 1974. V ústavě je země definována jako „stát makedonského národa a albánské a turecké menšiny“.

Po smrti J. B. Tita se federální Jugoslávie musela potýkat se složitými národnostními problémy, které ještě zhoršovala prohlubující se ekonomická krize. V létě roku 1991 Slovinsko a Chorvatsko vyhlásily nezávislost, přičemž tento akt se stal inspirací i pro ostatní republiky federace.

Makedonie však byla ještě na jaře roku 1991 v otázce nezávislosti rozdělena. Byly zde totiž obavy z početné albánské menšiny a neperspektivního hospodářství závislého na přerozdělování finančních toků z centra federace. Problémy viděli i v případných územních nárocích sousedních států a také v nevyřešených vztazích mezi Makedonskou a Srbskou pravoslavnou církví.

Avšak poté, co v Jugoslávii selhaly pokusy o vytvoření reformovaného společenství jugoslávských národů, měla Makedonie už pouze dvě možnosti: zůstat v Jugoslávii pod srbským vedením, nebo začít budovat samostatný stát. Svazová republika Makedonie se nakonec rozhodla jít ve stopách Slovinska a Chorvatska a vyhlásila nezávislost 21. listopadu 1991, a to v hranicích zcela totožných s bývalou federální jednotkou.16)

Historie Albánie

Dnešní Albánci jsou s největší pravděpodobností potomci kmene Ilyrů, jenž na místním hornatém území žil už v době bronzové. Z ilyrštiny pochází naše dnešní pojmenování pro Albánii (alba = sídliště, osada). Těsný kontakt Ilyrů s vyspělými Řeky jim ve starověku přinesl hospodářský i kulturní rozvoj, což se projevilo například na pobřeží, kde Řekové založili několik kolonií. Ve 2. století území Ilyrů ovládli Římané a udělali z něj součást provincie Macedonia. Římané odtud dováželi obilí a otroky a něktěří z nich se tu usazovali.

Rozpad Římské říše znamenal, že se oblast dostala pod nadvládu Východořímské, tedy Byzantské říše. Jejich vláda však měla přestávky, neboť v 10. století zde vládli Bulhaři, potom opět chvíli Byzantinci a od roku 1081 Normani, jejichž základna byla na Sicílii. Jak šel čas, získávala na vlivu i mocná obchodní republika Benátky. První nezávislý státní útvar Albánců byl nakrátko ustanoven ve 12. století, jednalo se o tzv. Arberešské království v hlavním městě Krujë.

Ve 13. století se region stal pro změnu součástí Epirského despotátu, který se odtrhnul od Byzance, a jehož centrum se nacházelo v severozápadním Řecku. V polovině 14. století přišli do oblasti Srbové, jejichž král Štěpán Dušan vytvořil tehdy velkou říši. Po jeho smrti v roce 1355 se Albánie rozpadla na malá knížectví, která mezi sebou bojovala, přičemž severní města ovládli Benátčané. Podstatné je, že většina Albánců v těchto stoletích přijala od Řeků a Slovanů pravoslavnou větev křesťanství.

14. století znamenalo vpád osmanských Turků na Balkán, kteří rychle dobývali jedno území za druhým, a v bitvě na Kosově poli porazili širokou koalici Srbů, Maďarů, Bosňanů, Bulharů a Albánců. Turci postupně pronikali i do hornaté Albánie. Potom se ale na scéně dějin objevil nejslavnější Albánec a národní hrdina, Gjergj Kastrioti Skanderbeg, který vyrůstal na tureckém dvoře, kam ho musel jako rukojmí vydat jeho otec. Skanderbeg, jenž nezapomněl na svůj albánský původ, zběhl od tureckého vojska na svůj rodný hrad v Krujë a povedlo se mu takřka nemožné - přesvědčil všechny znepřátelené vůdce albánských klanů, aby se sjednotili proti Osmanům. Více než 20 let Skanderbeg osmanským Turkům úspěšně vzdoroval a hájil tureckou nezávislost. Pro Albánce se stal hrdinou a symbolem. S jeho smrtí však už Albánci ani Benátčané nedokázali odolat tureckému přívalu.

450 let vlády osmanských Turků znamenalo velké změny. Přestože Osmani nechali vesměs vládnout místní klanové vůdce, vybírali daně a pravidelně odváděli syny křesťanských rodin do Konstantinopole, kde se z nich stávali úředníci nebo vojáci vychovaní v muslimské víře. Ačkoli Albánci nebyli nuceni konvertovat k islámu, rozhodně tak činili daleko častěji než Srbové, Bulhaři či Řekové, a to vše ve snaze vyhnout se nepříjemným povinnostem a mít větší šanci udělat kariéru. Promítlo se to tak, že na konci turecké vlády už 70 % z nich vyznávalo islám. Albánci také rozšiřovali svůj sídelní prostor, když například v 17. století začali obydlovat Kosovo.

Jak Osmanská říše postupně slábla, získávaly balkánské státy jeden po druhém nezávislost. V roce 1912 došlo k 1. balkánské válce, v níž si chtěly Srbsko, Černá Hora, Bulharsko a Řecko s podporou Ruska rozdělit zbylá evropská území Turků, jakými byla Albánie a Makedonie. Albánci, kteří byli v Evropě zdejšími obyvateli mylně považováni za Turky, často utíkali od turecké armády a 28. listopadu 1912 vyhlásili nezávislost země. Po skončení války velmoci vznik nového státu formálně uznaly, ovšem třetina albánského obyvatelstva zůstala za hranicemi země.

První světová válka opět způsobila zmatek, když se země rozdělila na malé státečky, které si uzurpovaly válčící strany nebo okolní státy. Po válce byla ale znovu uznána v Paříži nezávislost Albánie. Ve 20. letech se k moci dostal jeden z vůdců místních klanů, Ahmed Zogu, který nejprve vládl jako prezident a od roku 1928 jako král Zogu I. Přestože se zemi snažil modernizovat, zároveň vládl jako neomezený diktátor.

V meziválečných letech nastal růst italského vlivu, jehož obchodníci ovládli zdejší obchod, italští architekti tu stavěli silnice a nové přístavy. Nakonec došlo až k okupaci Albánie Mussoliniho Itálií v dubnu 1939. Strategicky se jednalo o výhodné území, neboť mu poskytlo základnu pro útok na Řecko na jaře 1941. Po italské kapitulaci vznikla loutková vláda kontrolovaná německými nacisty, ale albánští nacionalisté a komunisté se proti Italům a Němcům postavili. Po osvobození komunisté pod vedením Envera Hodži založili lidovou republiku.

Albánie se stala součástí východního bloku. Při roztržce mezi SSSR a Jugoslávií, ke které došlo v roce 1948, zůstala Albánie na straně Sovětského svazu a se svým sousedem přerušila veškeré styky. Avšak když se potom rozhádal Sovětský svaz s Čínou, Hodža se postavil na čínskou stranu a Albánie naprosto přerušila diplomatické styky i s SSSR. V roce 1967 bylo Hodžou pod vlivem Číny v zemi dokonce zakázáno praktikování náboženství a Albánie byla vyhlášena jako první ateistický stát na světě. Po smrti Mao Ce Tunga ale Číňané ztratili o Albánii zájem a země se v roce 1978 ocitla totálně izolovaná od okolního světa, na jehož hospodářské pomoci byla coby nejchudší stát Evropy závislá.

Navzdory revolučním hnutím ve východní Evropě Albánie dlouho zůstávala posledním ortodoxně marxistickým a stalinistickým režimem, a to až do revolučního roku 1991. Přestože v prvních svobodných volbách ještě slavili vítězství komunisté, po dalších demonstracích a stávkách se v roce 1992 dostala k moci Demokratická strana studentského vůdce Sali Berishy. Jeho vláda nakonec musela odstoupit v roce 1997 po vlně protestů, neboť došlo ke krachu mnoha fondů, kterým svěřila většina lidí často své celoživotní úspory. Země se tedy musela potýkat s úplným zhroucením státní moci, došlo k anarchii a všudypřítomnému drancování (uloupeno bylo i na půl milionu zbraní).

Situaci uklidnil až příchod mezinárodního vojenského sboru a nástup socialistické vlády Fatose Nana. Stabilitě země ale příliš nepomohla válka v Kosovu v roce 1999, kdy země přijala půl milionu albánských uprchlíků právě z této oblasti. V současnosti se však Albánie dává dohromady a jejím dlouhodobým cílem je vstup do Evropské unie.17) Členem Severoatlantické aliance se stala už v roce 2009. 18)

Albánsko-makedonské vztahy

Nedlouho po vzniku samostatné Makedonie navázala Albánie s novým státem diplomatické vztahy a uznala jeho územní celistvost i státní hranice. Otevření hranic mezi Makedonií a Albánií také umožnilo některým obyvatelům makedonské menšiny v Albánii návrat do vlasti a Albáncům na obou stranách hranice setkání se svými příbuznými. Brzy také došlo ke schůzce mezi albánským prezidentem a jeho makedonským protějškem, která se uskutečnila už v červnu 1992.

Jednu z hlavních překážek pro pozitivní vývoj albánsko-makedonských vztahů šlo vidět ve snaze Albánců hrát roli jakéhosi ochránce albánské komunity v Makedonii. V albánském tisku i ve vládních kruzích došlo také na námitky proti existenci „cizího státu“, který by se měl stát novým domovem etnických Albánců.

Od roku 1981 byli albánští zaměstnanci svými makedonskými nadřízenými propouštěni. Policie, armáda i soudnictví bylo ovládáno Makedonci, kteří rozhodovali o tom, kdo bude kde zaměstnán. Velká část albánské populace byla donucena hledat si práci v zahraničí. 19)

Christopher Chivvis publikoval, že většina Albánců si myslí, že ústava, kterou Makedonie přijala po svém získání nezávislosti na Jugoslávii v roce 1991, jim vzala práva a učinila z nich podřadné občany. Ve vládě byli v naprosté většině Makedonci, kteří se snažili, aby se Albánci integrovali co nejpomaleji. Albánci měli problém s komunikací, jelikož oficiálním jazykem byla makedonština. Měli špatné ekonomické vyhlídky a museli se potýkat s velmi vysokou nezaměstnaností. 20)

V roce 1993 už albánský prezident Berisha nepokrytě podporoval radikální křídlo uvnitř strany etnických Albánců v Makedonii. Ohradil se rovněž proti strategii Skopje přísněji střežit hranice s Kosovem, přestože Makedonie namítala, že se jedná o obrannou reakci. Tirana totiž podle nich jen pasivně přihlížela tomu, že přes albánsko-makedonské hranice prostřednictvím ozbrojených gangů proudí velké množství nelegálního zboží včetně zbraní.

Albánsko-makedonským vztahům neprospěl ani rok 1997, kdy Albánii postihlo zhroucení hospodářství a státní administrativy, což ruku v ruce se všeobecným chaosem vedlo až k občanské válce. Poté, co došlo k vyrabování armádních skladů, se rozjelo naprosto nekontrolovatelné šíření zbraní mezi místním obyvatelstvem a k jejich pašování ve velkém do Kosova.

Za obrat k lepším vzájemným vztahům je možné považovat změnu vlády po opakovaných parlamentních volbách, které se konaly pod dozorem mezinárodního společenství. Nový albánský premiér Nano navštívil Makedonii začátkem roku 1998 hned dvakrát, přičemž Makedonie podepsala s Albánií také řadu dohod včetně ekonomických. Nano rovněž zklamal nacionalistické Albánce v Tetovu, když konstatoval, že budoucnost občanů na Balkáně, ať žijí kdekoli, leží pouze v jejich integraci do nové Evropy.21)

Albánci jako obyvatelé Makedonie

Makedonie byla odjakživa zemí s velmi pestrým složením obyvatelstva, kde spolu žili řecky hovořící Slované, bulharsky mluvící Řekové, poalbánštění Srbové, pořečtění Arumuni, Turci, ale i Albánci. Právě posledně jmenovaní dnes tvoří nejpočetnější etnickou menšinu v Makedonii a považují se za nejstarší národ na Balkáně.

Přestože se k rozsáhlejší migraci pravděpodobně odhodlali až později, migrace albánských kmenů z horských oblastí do úrodnějších údolí byla započata patrně již v 11. století. Za stěžejní důvod jejich stěhování lze přitom označit chudobu a vyčerpání zdrojů horských pastvin. Na základě srbských záznamů, mezi které patří kupříkladu listina Štěpána Dušana z roku 1343, zakazující v jedné části západní Makedonie používání pastvin Albáncům a Arumunům, je možné potvrdit existenci albánského obyvatelstva v Makedonii již ve 14. století.

I přesto ještě na začátku 20. století žil na území Makedonie stále relativně malý počet Albánců, který se pohyboval od 130 do 230 tisíc (přesná čísla nejsou známa, protože jednotlivé odhady se velmi různí). V důsledku spojení dvou faktorů - mohutné migrace z Kosova a velké porodnosti - v současnosti strmě roste jejich populace ve městech a obcích, a to především v západních částech Makedonie.

Od konce 2. světové války, kdy už byla k dispozici přesnější čísla, se počet etnických Albánců v Makedonii takřka ztrojnásobil. Po roce 1950 je možné pozorovat již jednou zmíněný výrazný migrační trend stěhování Albánců do měst, přičemž začátkem 90. let 20. století byla města domovem již pro téměř 40 % albánského obyvatelstva. Jak potvrzují statistické údaje, objevují se velké demografické změny, a to v rozmezí několika desetiletí.

Stojí za tím poměrně vysoká migrace etnických Albánců do Makedonie z dalších částí Jugoslávie: zejména z Kosova a jižního Srbska. Vysoká porodnost Albánců v tomto období měla výrazný vliv na politické zřízení nezávislé Makedonie a společensko-politické klima v zemi. 22)

Albánci jako menšina

Etničtí Albánci obývají v Makedonii prakticky výhradně západ a severozápad země, v tetovské, gostivarské a debarské oblasti, dále ve městě Struga a jejím okolí. Hodně Albánců však také žije v hlavním městě Skopje, kde tvoří přibližně pětinu obyvatelstva, a na severu v oblasti Kumanova. V současnosti Albánci představují zhruba čtvrtinu ze 2 miliónů obyvatel Makedonie, je jich tedy asi okolo 500 tisíc.

Už od samého počátku nezávislé Makedonie se albánská menšina stavěla k makedonskému státu s velkou rezervou a nedůvěrou, což se projevovalo například tím, že většinou bojkotovali oficiální referendum o nezávislosti země, zato však sami organizovali začátkem roku 1992 vlastní ilegální referendum o autonomii severozápadní Makedonie. Tohoto referenda se zúčastnilo přes 90 % albánských voličů a takřka všichni se vyslovili pro autonomii. Na základě kladného výsledku mezi albánskými voliči byla etnickými Albánci ve městě Struga v dubnu 1992 vyhlášena autonomní republika Ilirida.

U většinového makedonského obyvatelstva vyvolávaly albánské požadavky na autonomii v západní Makedonii velké obavy v tom smyslu, že se jedná o první krok k plnému separatismu, který povede k odtržení západních částí země a k jejich následnému připojení k Albánii či Kosovu. Tehdejší prezident Makedonie však albánské požadavky na federalizaci země jednoznačně odmítl.

Velké pobouření u etnických Albánců vyvolala nová ústava, která podle nich vytváří národní stát makedonského lidu, v němž jim nebude náležet rovnoprávný statut. Jejích cílem bylo tedy dosáhnout revize ústavy tak, aby se stali druhým konstitučním národem republiky a albánský jazyk druhým úředním jazykem země.

Další z jejich požadavků se týkal terciálního vzdělávání v albánském jazyce. Ještě v době existence Jugoslávie bylo celé generaci etnických Albánců v Makedonii umožněno studovat na univerzitě v kosovské Prištině, a to až do výrazného okleštění autonomie Kosova Miloševičovým režimem roku 1989. Zanedlouho po uzavření prištinské univerzity se do Makedonie přestěhovala celá řada bývalých učitelů a studentů z Prištiny s cílem založit zde novou albánskou univerzitu, tentokrát v makedonském Tetovu.

Nelibě nesli Albánci rovněž všeobecné sčítání lidu v Makedonii, které proběhlo v roce 1991. Jejich námitky se týkaly především toho, že hlasovací lístky měly být dvojjazyčné. Jejich kritice neušlo ani složení sčítacích komisí, neboť ty byly podle nich složeny pouze z etnických Makedonců, kteří měli s výsledky údajně manipulovat. S těmito zveřejněnými výsledky projevili etničtí Albánci zásadní nesouhlas a prohlásili, že podle jejich vlastních odhadů představují Albánci až 40 % obyvatelstva země, nikoli necelých 22 %, jak uváděly oficiální údaje. Na základě těchto stížností tedy došlo pod patronátem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě k opakování sčítání lidu v roce 1994. Zásadně odlišné výsledky však nepřineslo.

Další rozdíl je možné vidět v náboženství. Přestože v osobním životě nehraje pro většinu Makedonců ani Albánců religiozita podstatnější roli, dodnes jsou pravoslaví na straně slovanského obyvatelstva a islám na straně albánské populace považovány za silný symbolický význam pro sebeidentifikaci obou odlišných etnik. Příčinu toho lze hledat v nástupu omezujícího nacionalismu v prostředí Osmanské říše, který redukoval funkci církve k pouhému ztotožnění se s národem a národními zájmy, přičemž obdobně tomu bylo i v komunistické Jugoslávii.

Albáncům se nelíbil zejména výslovný odkaz na Makedonskou pravoslavnou církev z 19. článku makedonské ústavy. Tím jsou podle nich ostatní náboženská vyznání degradována na „náboženské společnosti“ a „náboženské skupiny“. Albánci, kteří jsou většinově sunitští muslimové, dále nesouhlasili s tím, aby se na nových bankovkách objevily symboly Makedonské pravoslavné církve.

Pokud jde o angažovanost etnických Albánců v politice, za obranu jejich zájmů se od počátku své existence důsledně stavěla albánská Strana demokratické prosperity (PDP), která se označovala jako prodemokratický a projugoslávský subjekt nezpochybňující územní celistvost Makedonie.

Realita však hovoří spíše o opaku, když na jednom z předvolebních mítinků albánské PDP v Tetovu koncem roku 1990 zpívalo na 40 000 příznivců nacionalistické a separatistické písně. Po skončení shromáždění byla skandována v ulicích i různá nepřátelská hesla, včetně jednoznačného: „Tady je Albánie!“ PDP také už od roku 1991 doporučila Albáncům bojkovat referendum o nezávislosti Makedonie, nehlasovala pro přijetí ústavy a napadla legitimitu obojího sčítání lidu v letech 1991 a 1994. Stála také v pozadí neoficiálního referenda o politické a teritoriální autonomii Albánců v západní Makedonii začátkem roku 1992.

Navzdory těmto vyhraněným postojům zasedli zástupci PDP po parlamentních volbách v roce 1994 ve společném vládním kabinetu s makedonskými levicovými stranami. Ačkoli se partaj snažila prosazovat albánské zájmy, jakými bylo například prosazení ústupků ve školství ve prospěch vzdělávání učitelů albánského jazyka, albánští radikálové považovali politiku PDP za „umírněnou“.

V létě 1997 tedy vytvořili vlastní politickou stranu - Demokratickou stranu Albánců (DPA). Makedonské úřady však stranu krátce před parlamentními volbami roku 1998 odmítly zaregistrovat, neboť písmena v logu strany, které mělo silně připomínat albánskou vlajku, byla napsaná latinkou a nikoli cyrilicí. I přes ne zcela legální statut se DPA nakonec přeci jenom mohla voleb zúčastnit. Dokonce se stala součástí nově vzniklé pravicové vlády, přičemž tímto krokem již nikdy nebyla existence strany zpochybněna. 23)

Rámcová dohoda

Přestože obě albánské politické strany měly pozitivní vliv na otupění antialbánských postojů svých koaličních partnerů a zlepšení mezietnických vztahů, vždy šlo pouze o dočasný jev. Zlomovým se stal až rok 2001, kdy došlo k několika ozbrojeným incidientům v severozápadní Makedonii, k nimž se přihlásila dosud neznámá skupina, tzv. Národně osvobozenecká armáda (NLA).

NLA veřejně prohlásila, že jejím cílem není porušení územní integrity země, ale že se snaží přimět makedonskou politickou reprezentaci k tomu, aby poskytla více práv etnickým Albáncům v zemi. Do konfliktu se vložily i EU a NATO, kteří se obávaly o stabilitu Makedonie a měly strach z případné eskalace konfliktu, jenž by rychle mohl dostat celobalkánský rozměr. Apelovaly proto na makedonské a albánské politické strany a jejich předáky, aby zahájili diplomatická jednání.

Třebaže se albánští politici veřejně distancovali od násilných metod NLA, z druhé strany se plně ztotožňovali s politickým programem albánských ozbrojenců. S dalšími body k jednání tedy albánské strany přicházely úměrně s úspěchy NLA na bojištích v západní Makedonii. Po dlouhých měsících mnohostranného vyjednávání, doprovázeného ne vzácně dramatickými epizodami a verbálními urážkami politických aktérů, se za vydatné pomoci mezinárodních vyjednavačů podařilo v srpnu 2001 podepsat Rámcovou dohodu.

Ta měla zajistit revizi 15 článků makedonské ústavy, změnu znění řady zákonů a dále přijetí různých opatření k budování důvěry. Významnou součást dohody tvořila proklamace o zachování unitárního charakteru státu, součástí textu je rovněž dobrovolné odzbrojení a rozpuštění organizace albánských rebelů z NLA. Makedonština zůstala jediným oficiálním jazykem země v oblasti mezinárodních vztahů, avšak nově bylo ustanoveno, že albánština, kterou hovoří více než 20 % obyvatelstva, se stala rovněž jazykem oficiálním, a to jak na celostátní úrovni, tak v příslušných opštinách, kde mohly místní samosprávy vyvěsit paralelně se symboly makedonské státnosti i symboly albánského společenství.

Další důležité ústavní změny se týkaly například principů nediskriminace a rovnoměrného zastoupení osob náležících do všech společenství v institucích veřejné správy na všech úrovních. Za klíčovou je ale považována reforma samosprávy, jenž zajistila větší autonomii institucím, které uskutečňují chod samosprávy.

Jak potvrzují údaje ze sčítání lidu, albánská populace - narozdíl od té makedonské - se vyznačuje i v této zemi velmi vysokou porodností. Makedonci se tedy začínají obávat o budoucnost „jejich“ země, neboť pokud se demografické trendy nezmění, už v letech 2025-30 bude v Makedonii více etnických Albánců než slovanského makedonského obyvatelstva. Demografický faktor by tedy mohl mít dalekosáhlé důsledky jak pro budoucnost Makedonie bez ohledu na perspektivu jejího budoucího členství v EU či NATO, tak pro obě etnické skupiny. 24)

Praktická část

Semistandardizovaný rozhovor

Albánci v Makedonii

Semistandardizovaný rozhovor byl použit při dotazování dvou respondentů, manželského páru Shpendiho a Romy - Albánců z Makedonie, kteří na předem připravené otázky odpovídali. Během rozhovoru se jejich odpovědi mohly podle potřeby dále rozvést pomocí doplňujících otázek, takzvaných „sond“.

Na první otázku „Jak se cítí Albánci v Makedonii, vnímají, že jsou minorita?“ odpověděli, že minorita nejsou. Cítí to tak, že území bylo jejich a Makedonci jen chtějí, aby se jako minorita cítili. Nyní je dostatek časopisů, novin i rádiových stanic v albánštině, a na druhém kanálu státní televize je denně čtyřhodinový program v albánštině. Připravuje se v ní dokonce celý nový třetí kanál. Za to jsou rádi a cítí zlepšení v přístupu Makedonců, ale dříve se cítili utlačováni. Tvrdí, že Albánci v Makedonii tvoří 40-50 % obyvatelstva, ačkoli podle sčítání v roce 2001 jich je pouze 23 %. Tento výsledek pokládají za lživý. Počet porodů na jednu makedonskou ženu je totiž 1,79. Albánie však má nejvyšší porodnost v Evropě. Většina Albánců v Makedonii jsou muslimové, kteří mívají pět až šest dětí, a Makedonci jsou především pravoslavní křesťané, kteří mají jedno až dvě děti. Nejvíce je tíží, že v roce 2001, kdy byla občanská válka, vláda povolala albánské muže z vojny, aby šli bojovat proti svému lidu.

Druhá otázka se zabývala zachováváním kultury a začleňováním se mezi Makedonce. Respondenti odpověděli, že vesnice jsou nenamíchané. Dělí se na albánské a makedonské. Hlavní město Skopje dělí řeka Vardar na dvě poloviny. Ta albánská je zanedbaná, podle jejich slov je to „Afrika“, stát do ní neinvestuje, i když by měl, jelikož je tam spousta historických památek. Vnímají i utlačování a diskriminaci. Zachovávají si svou kulturu a drží pohromadě.

Třetí otázkou jsme se ptali na rozdíly Albánců z Albánie a Albánců z Makedonie. Dostalo se nám odpovědi, že Albánci se dělí na Gegy, Tosky a Dardany, kteří žijí v Makedonii. Dardani mají i různé jazykové formy. V Makedonii mají severní a jižní dialekt. Nerozumí Albáncům z Albánie. Albánci v Kalábrii (jih Itálie) mluví staroalbánštinou, které ostatní Albánci také nerozumí. Albánci v Makedonii se bez makedonštiny neobejdou, i když v roce 2001 bylo referendum po devítiměsíční válce, kdy Albánci chtěli albánštinu jako úřední jazyk spolu s dalšími požadavky. 70 % požadavků bylo splněno a albánština jako úřední jazyk se prosadila, ale albánské jsou zatím jen dvě školy a univerzita. Pasy jsou dvojí. Další důkaz toho, že Albánců v Makedonii je více než 23 %, byl, když albánské pasy, které byly vyrobeny pro těchto 23 % obyvatelstva, došly.

Čtvrtá otázka: „Typický Albánec?“ Respondenti nevěděli, jak na ni odpovědět, tak jim bylo navrhnuto využít asociace. Vzniklo z toho „hrdý, divoký, hlučný, pohostinný“ a následný výrok: „Kdyby nebyli cikáni, tak jsme cikáni my!“ Jsou to prý typičtí jižani, kteří stále mluví a zpívají albánské písně. Přirovnali se k Italům či Řekům. Co se práce týče, přiznávají, že moc pracovití nejsou. Ženy si mohou vybrat, zda chtějí či nechtějí pracovat, avšak pro muže by to byla potupa, kdyby nepracoval a jeho žena ano. I když se traduje, že v Albánii se k ženám muži chovají neuctivě, oni to zásadně popírají. Albánie je prý poslední země, kde platí čestné slovo.

Pátou otázkou jsme se ptali na tradice a typická jídla. Hlavní je zelenina, saláty s vajíčky a především paprika na všechny způsoby a skoro v každém jídle. Hojně se připravuje maso na ohni, zásadně na dřevěném uhlí. Většina Albánců se prý stravuje v občerstveních, kde se jen griluje. Zvláštní je také dezert flíja, který se připravuje na grilu. Jsou to trojúhelníkové palačinky s tvarohem, máslem a medem.

Dotazník

Makedonci v Makedonii

Součástí praktické části výzkumu byla dotazníková metoda, která měla především posloužit k získání kvalitativních odpovědí. Dotazník sestával z pěti rozšířených otázek směřujících na Makedonce v Makedonii. Jejich odpovědi měly nastínit názor Makedonců na Albánce žijící na území Makedonie. Vzhledem k tomu, že dotazník byl rozeslán pomocí internetu, konkrétně internetové stránky www.couchsurfing.org, nedalo se spoléhat na stoprocentní návratnost, k čemuž nakonec došlo. O to víc se dají získané odpovědi považovat za cenné.

Z cca dvou desítek rozeslaných dotazníků náhodným obyvatelům Makedonie přes www.couchsurfing.org se vrátily tři odpovědi, z čehož se daly použít pouze odpovědi dvě, protože třetí respondent, který odpověděl, měl tureckou národnost. Věk ani pohlaví respondentů pro výzkum nehrál velkou roli, důležité bylo se dozvědět o pohledu Makedonce na Albánce, o tom, jaký je Makedonec a Albánec a jaký je jejich společný vztah.

Stevce

Dvacetiletý student odpovídal podle svých slov stručně a pravdivě. Na otázku, jaký má vztah k Albáncům, kteří žijí v Makedonii, odpověděl, že proti nim nic nemá, pokud se jedná o vzdělané a civilizované osoby, avšak víc ho „trápí“ muslimové z Kosova. Ti podle něj vyrabějí celý čas nějaké problémy a jsou nevzdělaní. Stevce nechápe, jak je možné, že tito muslimové žijí v zemi, která je živí, dává jim práci, zdravotní péči a oni ji na oplátku ničí. Další otázku, zda pozná Albánce na první pohled, zodpověděl, že Albánce pozná, že mluví albánsky, ale neplatí to na všechny. Podle Stevca není důležité Albánce rozlišovat přímo na Albánce, pokud nedělají žádné problémy. Na Albáncích neshledává obecně nic zajímavého. Miluje svou zemi, jediné, co mu zde vadí, jsou politické neshody. Jako každý jiný Makedonec, podle svých slov, miluje zábavu, jíst maso a pít makedonské pivo, víno a zřejmě nejvíce rakiji.

Nikola

Další student z Makedonie odpovídal na naše dotazníkové otázky. Nikola odpovídal velice jasně a někdy, bohužel, málo rozsáhle. On konkretně s Albánci žádný problém nemá, žije se mu s nimu dobře, s některými z nich se stýká a chodí ven. Dokonce se vzájemně navštěvují na náboženské svátky. Nikola říká, že Albánce na první pohled pozná určitě, mluví albánsky a studují v albánštině, ale také v makedonštině. Při vzájemné komunikaci s Nikolou používají makedonštinu, protože to je jediný jazyk, jakým se mohou nejlépe domluvit. Nejraději na Albáncích v Makedonii má fakt, že jsou to pracovití lidé. To samé si myslí o Makedoncích, kteří jsou mimo jiné velmi přátelští, komunikativní, pohostinní. Svůj volný čas tráví Makedonci s přáteli venku, o víkendu v barech a klubech, které jsou díky tomu přeplněné. Oblíbená jídla Makedonců jsou podle Nikoly Tavche Gravche a Polneti Piperki. Nikola si dopřává rád Ajvar, a to jak na snídani, tak i na večeři. Na svou zemi je pyšný jako každý Makedonec.

Albánci v Albánii

Stejně jako v případě Makedonců v Makedonii, i tentokrát byla použita dotazníková metoda. Oslovena byla dívka jménem Klejda Tani, pocházející z Tirany a zároveň její přítel Kleti Kaprata, taktéž bydlící v hlavním městě Albánie. Jejich názory na jednotlivé aspekty Albánie jsou vcelku podobné, přesto se však tyto subjektivní náhledy od sebe v něčem liší. Je možné, že je to zčásti způsobeno Klejdiným dlouhodobým pobytem v zahraničí.

Klejda

Klejdě je 28 let. Jak již bylo zmíněno, Klejda pobývala několik let v Řecku a posléze studovala 6 let v České republice na univerzitě. Klejdina rodina pochází z Albánie, ale na rozdíl od Kletiho nemá žádného sourozence. Klejda sdílí názor, že působení ve své zemi je jednodušší než v cizině. Po získaných zkušenostech v zahraničí se proto vrátila zpět do Albánie, přesto si však myslí, že lidé v naší zemi mají více příležitostí. Jak sama říká: „Jdou si za svým snem.“

Klejda má svoji zemi velmi ráda a tvrdí, že je krásná, přesto by některé věci chtěla změnit. Jako největší problém Albánie chápe politickou situaci. Albánci mají podle ní těžko popsatelný charakter, zároveň je přesvědčena, že jsou to lidé velmi přátelští a milí, kteří mají velké pochopení pro cizince. Na druhou stranu mohou být také temperamentní a často impulzivní, což je podmíněno i oblastí, ve které žijí.

Klejda nám přiznala, že žádného Albánce z Makedonie osobně nezná, proto jako jediný znatelný rozdíl mezi Albánci z Albánie a Albánci z Makedonie uvedla rozdílné vnímání jazyka těchto dvou skupin.

Kleti

Kletimu je 29 let a žije stejně jako jeho rodina v Tiraně. Na rozdíl od své sestry, která studuje v Itálii, neměl možnost odcestovat, a proto se přizpůsobil tamnímu životu.

Podle jeho názoru má život v Albánii svá pro i proti. Jako člověk, který nepobýval v zahraničí, je přesvědčen o jeho snadnější přístupnosti k nalezení práce, než by se mu dostalo v cizí zemi. Negativní stránkou je pro něj, stejně jako pro Klejdu, politická situace Albánie. Život v Tiraně je velmi nákladný a není tak v souladu s výší zaměstnaneckých platů.

Albánce vnímá Kleti jako tvrdohlavý a velice temperamentní národ. Dobrou vlastností Albánců je podle něj přátelskost a pracovitost. Typickým rysem jsou pro ně tmavé vlasy a oči. Jsou to lidé milující zábavu a své přátele. Rozdíl mezi Albánci z Albánie a Albánci z Makedonie pociťuje značně velký, už jen proto, že obě skupiny žijí v rozdílných zemích. Kvůli odlišné kultuře proto nemají příliš mnoho společného. I přes značnou rozdílnost jsou vztahy mezi Albánci z Albánie a Albánci z Makedonie velmi vřelé.

Závěr

Cílem práce bylo zjistit, jaké jsou vztahy Albánců a Makedonců, a to jak v Makedonii, tak v Albánii. S dvěma respondenty, makedonskými Albánci, žijícími v této chvíli v Praze, byl při osobním setkání proveden semistandardizovaný rozhovor. Naopak od Albánců z Albánie a Makedonců byly informace zjištěny za pomoci dotazníků, rozeslaných přes internetovou stránku www.couchsurfing.org.

Z odpovědí, které byly poskytnuty formou dotazníků a interview, bylo vyhodnoceno, že Albánci jsou národ hrdý, avšak ti makedonští se cítí být neprávem potlačováni a diskriminováni, což vytváří napjatou atmosféru mezi těmito dvěma národy, obývajícími jeden stát. Snaží se upozornit na sebe a na své etnikum a je jisté, že by se rádi osamostatnili. Podle jejich slov Albánci z Albánie makedonské Albánce vřele podporují, jelikož se považují za národ soudržný. Podle odpovědí na otázky a z celého rozhovoru bylo patrné, že Albánci znají velmi dobře svou historii, jelikož jejich odpovědi plně korespondovaly s naučnou literaturou a rádi se s ní chlubí, jelikož jsou na svůj národ pyšní.

Pokud jde o rozdíly mezi Albánci z Makedonie a Albánci z Albánie, bylo z obou stran potvrzeno, že největší odlišnosti je možné vidět v používaném jazyce. Jak bylo řečeno makedonskými Albánci, často si některé albánské skupiny ani nevzájem příliš nerozumí mezi sebou. Například s Albánci z Kalábrie si nerozumí makedonský Albánec.

Na druhé straně Makedonci, kteří žijí s Albánci na jednom území, je nevnímají jako nějaké vetřelce mluvící cizím jazykem a ani se nesnaží je ze „svého“ území vypudit. Je však těžké zobecnit tento názor pouze na základě odpovědí malého množství účastníků výzkumu, podle kterých to vypadá, že situace Albánců v Makedonii není tak špatná, jak je mnohdy v médiích i jimi samotnými prezentována.

Seznam literatury a pramenů

Internetové zdroje a odborné články

  • BRUNNBAUER, Ulf. Fertility, Families and Ethnic Conflict: Macedonians and Albanians in the Republic of Macedonia, 1944–2002. Nationalities Papers. 2004, Vol. 32, s. 565-598.

Knižní publikace

  • DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 2007. 374 s.
  • DOROVSKÝ, I. Makedonie: Zrození, nebo obrození národa?. Boskovice: Albert, 1995. 77 s.
  • HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál, 2008. 407 s.
  • HLADKÝ, HRADEČNÝ. Dějiny Albánie. Praha: Lidové noviny, 2008. 716 s.
  • MAJEROVÁ, V., MAJER, E. Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství – Část I. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2006. 158 s.
  • ROSŮLEK, P. Makedonie. Praha: Libri, 2008. 136 s.
  • RYCHLÍK, KOUBA. Dějiny Makedonie. Praha: Lidové noviny, 2003. 457 s.
1) RYCHLÍK, KOUBA. Dějiny Makedonie. Praha: Lidové noviny, 2003. 457 s.
2) ROSŮLEK, P. Makedonie. Praha: Libri, 2008. 136 s.
3) BOTTLIK, Z. Ethnic background of regional disparities in Macedonia in the years of transition. Ebscohost.com [online]. 2008 [cit. 2012-09-06]. Dostupné z WWW: http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=2510d3fc-c533-4b98-98bd-71f234b1fa5e%40sessionmgr4&vid=6&hid=24
4) DORAZÍN, M. V Makedonii pokračují násilné incidenty mezi Albánci a Makedonci. Rozhlas.cz [online]. 2012 [cit. 2012-09-03]. Dostupné z WWW: http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/v-makedonii-pokracuji-nasilne-incidenty-mezi-albanci-a-makedonci--1030869
5) KOSINA, O. Kdo stojí za etnickým násilím v Makedonii? Přijdou také o své „Kosovo“?. Euserver.parlamentnilisty.cz [online]. 2012 [cit. 2012-09-03]. Dostupné z WWW: http://euserver.parlamentnilisty.cz/PrintArticle/394-kdo-stoji-za-etnickym-nasilim-v-makedonii-prijdou-take-o-sve-kosovo-.aspx
6) ČTK. Albánci chtějí podvádět. Makedonie nesečte obyvatele. Tyden.cz [online]. 2011 [cit. 2012-09-03]. Dostupné z WWW: http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/albanci-chteji-podvadet-makedonie-nesecte-obyvatele_214631.html
7) RIZOVA, Tatiana P. A Case of Contested Sovereignty: Explaining Ethnic Conflict in the Former Yugoslav Republic of Macedonia, 1991-2002. Review of European Studies. 2011, Vol. 3, s. 73-89.
8) BRUNNBAUER, U. Fertility, Families and Ethnic Conflict: Macedonians and Albanians in the Republic of Macedonia, 1944–2002. Nationalities Papers. 2004, Vol. 32, s. 565-598.
9) DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 2007. 374 s.
10) , 11) MAJEROVÁ, V., MAJER, E. Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství – část I. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2006. 158 s.
12) HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál, 2008. 407 s.
13) ROSŮLEK, P. Makedonie. Praha: Libri, 2008, s. 10-44.
14) ROSŮLEK, P. Makedonie. Praha: Libri, 2008, s. 45-64.
15) ROSŮLEK, P. Makedonie. Praha: Libri, 2008, s. 78-86.
16) ROSŮLEK, P. Makedonie. Praha: Libri, 2008, s. 45-54.
17) HLADKÝ, HRADEČNÝ. Dějiny Albánie. Praha: Lidové noviny, 2008. 716 s.
18) Albánie. Wikipedie - Otevřená encyklopedie [online]. 2012 [cit. 2012-09-11]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Alb%C3%A1nie
19) RIZOVA, Tatiana P. A Case of Contested Sovereignty: Explaining Ethnic Conflict in the Former Yugoslav Republic of Macedonia, 1991-2002. Ebscohost.com [online]. 2011 [cit. 2012-08-31]. Dostupné z WWW: http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=cda4c48f-16d5-4cc6-bdbd-02b73fdb48df%40sessionmgr13&vid=6&hid=7
20) CHIVVIS, Christopher S. Making of Macedonia. Ebscohost.com [online]. 2008 [cit. 2012-09-06]. Dostupné z WWW: http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=2510d3fc-c533-4b98-98bd-71f234b1fa5e%40sessionmgr4&vid=6&hid=24
21) ROSŮLEK, P. Makedonie. Praha: Libri, 2008, s. 69-70.
22) ROSŮLEK, P. Makedonie. Praha: Libri, 2008, s. 30-31.
23) ROSŮLEK, P. Makedonie. Praha: Libri, 2008, s. 60-74.
24) ROSŮLEK, P. Makedonie. Praha: Libri, 2008, s. 78-86.

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako