obrzek domeku-home


Domovská stránka HKS | Údaje o oboru

Hospodářská a kulturní studia

Antropologie - úvod

Co je to antropologie

Při studiu každé disciplíny, včetně antropologie, je nutné si nejprve položit otázku čím se disciplína zabývá, jaká je její definice, zjednodušeně co je to?

Antropologie je vědecká disciplína. Touto odpovědí antropologové naznačují, jakým způsobem chtějí pracovat – pokud je disciplína vědecká, metody této disciplíny musí být rovněž vědecké. Chceme-li pracovat vědecky, musíme zcela jednoznačně vědět, co od vědy očekáváme, ovšem tato očekávání mohou být velmi různá. Je tedy jasné, že jednoznačnou definici vědy nelze stanovit, protože tato definice bude závislá na dohodě těch, kteří chtějí pracovat vědecky.

Věda musí dávat odpověď na otázky. To je věc, kterou bychom měli od vědy nejen očekávat, ale především striktně vyžadovat.

Z obou dvou částí řeckého názvu je patrné, že se jedná o disciplínu zabývající se člověkem. Disciplín, které se zabývají člověkem, je ovšem celá řada. Půjdeme-li do důsledku, souvislost s člověkem má každá vědní disciplína – pokud člověka přímo nezkoumá (v tomto případě je člověk objektem zájmu), pak je zde vždy nutně taková souvislost, že člověk je zkoumajícím subjektem. Snahou zkoumajícího člověka je dát do souladu realitu (tedy to, co skutečně je) se svým myšlením a chápáním. Zároveň je třeba rozpoznat a případně oddělit vnímání a poznání, které nám skutečnost a realitu přináší zkreslenou a pokřivenou (tedy takovou, že naše myšlení a chápání není v souladu s tím, co skutečně je).

Paradoxem je, že někteří výzkumníci vynakládají velké množství úsilí, aby naopak realitu a skutečnost zásadním způsobem oddálili s myšlením a chápáním jiných lidí. Účelem tohoto postupu je nejčastěji snaha o ovládání jiných lidí mnoha způsoby (reklamou, politickými prohlášeními, předáváním ideologie, vytvářením veřejného mínění na objednávku, výrobou „dobrého jména“ u veřejnosti, tvorbou „demokracie na objednávku“).

I na tomto poli se mohou antropologové a výzkumníci dalších oborů zabývajících se člověkem uplatňovat. Pouze v USA se věnuje 170 000 zaměstnanců public relation ovlivňování zpráv, veřejného mínění a politiky podle požadavku platících klientů, což je asi o 40 000 vyšší počet, než všech novinářů. V oddalování reality a skutečnosti od lidského vnímání a poznání se zachází až tak daleko, že se například zaměstnávají ženy, které na různých shromážděních vystupují jako ženy v domácnosti a podporují požadované názory, vytváří se zavádějící průzkumy veřejného mínění přes zasílání dopisů od občanů a vytváření iluze občanské podpory pro směřování politiky a ekonomiky1). Je patrné, že tyto postupy sice vyžadují důkladné studium člověka a společnosti, ale přínos rozhodně není univerzální – slouží pouze určité skupině, nebo dokonce jednotlivci.

Přestože některým disciplínám nedělá vážnější problém vlastní definice (dermatologie – studuje a léčí choroby kůže; fyziologie – studuje normální funkce živých orgánů; pedagogika – studuje výchovu a výuku), v případě antropologie není situace zdaleka tak jednoznačná.

Má-li to být věda zabývající se člověkem, nutně musí zahrnovat studium tělesné stránky člověka. Z tohoto důvodu se antropologie dlouhou dobu omezovala na záležitosti, které se více blížily lékařství. Postupem času začala antropologie rozšiřovat okruh své působnosti i na odlišnosti mezi jednotlivými skupinami lidí a uplatňovala se při zjišťování rozdílu mezi jednotlivými lidskými typy a rasami. Správné zhodnocení archeologických nálezů (především těch, které se týkaly lidských pozůstatků) se rovněž bez znalosti anatomie a dalších lékařských disciplín neobejde a antropologie našla své uplatnění i zde.

Tělesná schránka člověka má svoji nespornou důležitost, ale rozsáhlejší studium chováním člověka (včetně studia způsobu jeho myšlení), se objevuje mnohem později. Právě zde začínají mnohé problémy s vymezením antropologie, které se vyskytují dodnes. Zatímco v některých zemích byla antropologie velice záhy chápána jako věda, která zkoumá i lidskou kulturu a lidskou společnost a toto chápání disciplíny má z tohoto důvodu v těchto oblastech již poměrně dlouhou tradici, v jiných zemích se formování disciplíny zabývající se člověkem ubíralo jiným směrem.

V USA a ve Velké Británii se pod pojmem antropologie zcela samozřejmě rozumí celostní (integrální) pojetí disciplíny. Pracoviště zabývající se antropologií mají části biologické (fyzické), které se mohou zabývat ergonomií, variabilitou člověka, genetikou… a kulturní antropologie, která zahrnuje archeologii (jako vědu o kulturách minulosti), etnologii/etnografii (jako vědu a popis kultur současnosti), lingvistiku, psychologii, sociální antropologii.

Zcela jednoznačně není ani definován pojem kulturní a sociální antropologie – často se tyto pojmy používají jako synonyma, v jiných případech se jim dává odlišný obsah:

Termín kulturní antropologie zavedený na konci minulého století pro syntézu přírodovědného a společenskovědního studia člověka, býval často spojován s termínem sociální antropologie, která se začala diferencovat přibližně ve stejném historickém období. Obě odvětví či směry bádání však nelze směšovat. Kulturní antropolog se zabývá především ekologií člověka, člověkem jako kulturním činitelem a studuje zákonitosti vývoje jednotlivých lidských skulin a kultur. Zabývá se nejen studiem kultury jako takové, ale zejména vztahem člověka jako jedince i jako společnosti ke kulturnímu prostředí a přírodě, studuje změny lidských skupin a kultur atd. Přitom výklad termínu kultura a společnost může být v kulturní i sociální antropologii rozdílný. Obecně však platí antropologické hledisko, podle kterého je předmětem studia vždy člověk, v kulturní antropologii člověk jako kulturní bytost, zatímco v sociální antropologii člověk jako sociální bytost, tj. zabývá se převážně studiem společenských organizací, strukturou společností a jejich institucemi, vzájemnými vztahy členů těchto skupin, jejich vývojem ap. V poslední době si většina sociálních antropologů uvědomila i význam studia vyspělých společností a těch skupin, které se obvykle pokládají za rozvojové společnosti třetího světa. Zde se antropologické výzkumy liší od většiny sociologických výzkumů přímým pozorováním a terénním studiem přímo na místě, zpravidla jak zaměřením, tak i metodikou práce. Typickým problémem v kulturní antropologii je např. otázka, jak a kdy osídlili lidé určitý kontinent a jak vznikly rozdíly rasové, jazykové a v kultuře, zatímco sociální antropologie se bude při studiu této společnosti zabývat otázkami: jaká je sociální struktura či povaha právních norem jednotlivých skupin, případně o jaký hospodářský, politický nebo sociální systém jde, na jakém stupni vývoje se nalézá, nebo bude dokonce zkoumat systém chování člověka. Svým způsobem je studium kulturní a sociální antropologie komplementární a jak patrno, nelze nahradit jedno druhým, lze však mluvit o určité posloupnosti při řešení hlavních otázek: na poznatky z fyzické antropologie může nejlépe navázat antropologie kulturní a z výsledků obou může a často i musí čerpat sociální a antropologie.2)

Zatímco v USA se spíše používá pojem kulturní antropologie, ve Velké Británii je to spíše sociální antropologie. Ve Francii měl až do poloviny 20. století pojem antropologie význam jako fyzická antropologie. Studiem kultury se zde zabývala etnologie. Někteří autoři dávali před termínem etnologie přednost termínu sociologie a později antropologie. Ve Francii se ujal termín etnologie, aby došlo k odlišení sociologie jako společenské vědy. Od šedesátých let 20. století byl ve Francii termín etnologie nahrazen termínem antropologie, a to kvůli globálnějšímu pohledu. Nicméně se udržuje užívání obou termínů podle institucí, okolností nebo metodologické orientace. Lze jich užít jako synonym, když se zdá, že termín antropologie je dnes rozšířen více3).

Německá tradice rozlišuje pojmy Volkskunde (etnografie) a Völkerkunde (etnologie). Volkskunde by se měla zabývat především vlastní kulturou, národopisem; zatímco Völkerkunde jakoby zaváněla více exotikou a do svého záběru zahrnuje vzdálené, především primitivní společnosti.

V Československu a později i v Čechách byl pojem antropologie dlouhou dobu spojován právě s tou částí, která se zabývala fyzickou stránkou člověka (podobně jako např. v SSSR, Polsku4).) V širokém povědomí veřejnosti tato představa zůstala dodnes (antropologie to je něco s kostmi). Studium dalších součástí člověka a jeho projevů bylo vyhrazeno pro jiné disciplíny (psychologie, sociologie, etnografie/etnologie).

Přejímání jiných tradic při zkoumání a popisu člověka, kultury a společnosti spolu s prolínáním mnoha disciplín, které mají v popisu své činnosti člověka a jeho projevy, vedlo k tomu, že se antropologie v současnosti v našich podmínkách teprve „usazuje“. Mnoho pracovišť i vědeckých pracovníků se nechalo okouzlit antropologickou vlnou a staly se antropologickými. Aby však poukázali na zásadní odlišnost od jiných disciplín, bylo třeba se nějakým způsobem vůči jiným disciplínám zabývajících se člověkem vyhranit. Velmi negativním doprovodným jevem se pak často stávalo, že náplní disciplíny, která chce být označována za vědu, bylo minimálně ze tří čtvrtin vymýšlení definic sebe sama, vyhraňování se vůči jiným disciplínám a učeném zdůvodňování proč toto ještě kulturní/sociální antropologie je a něco jiného už stojí úplně mimo. Tímto postupem se jakoby vytváří tajná společnost, která předpokládá, že její členové budou podstatnou část své energie věnovat popisu toho, co mají v popisu své práce.

Nejdůležitější pro každou vědeckou disciplínu jsou její výsledky. Není možné zůstat stát nad problémem definice pouhého obsahu disciplíny, je nutné popojít dále – obstát v umění klást otázky a na tyto otázky hledat a nacházet odpovědi. Specifikou jednotlivých disciplín zabývajících se člověkem jako přímým objektem svého zájmu je totiž odlišná metodologie – tedy postup, kterým budeme zjišťovat skutečnost.

Používané metody v kulturní a sociální antropologii

Určitým specifikem antropologického výzkumu je používání kvalitativních metod při samozřejmém využívání metod kvantitativních - kvantitativní metody nám umožňují prostřednictvím svých dat (v případě antropologického výzkumu používáme spíše sekundární kvantitativní údaje) získat určitou pevně danou kostru nebo rámec. Kvalitativní údaje pak dávají kvantitativním údajům určitou plasticitu nebo „třetí rozměr“.

Data získaná kvantitativními metodami je možné zpracovávat například statisticky. Každý statistický soubor v sobě zahrnuje určité množství rozdílných údajů, které navenek tvoří zdánlivě jednotný soubor. Pro lepší, a především přesnější poznání zkoumaného jevu je nutné tento jednotný soubor dále dělit na menší soubory a tímto způsobem lépe poznávat skutečnost a realitu.

Jako příklad je možné uvést statistické údaje o nezaměstnanosti v jednotlivých evropských zemích. Jako největší soubor (a zároveň soubor s nejnižší vypovídací hodnotou) bude obyvatelstvo Evropy a podíl všech nezaměstnaných v celé Evropě. Číslo udávající celkovou míru nezaměstnanosti v celé Evropě nám řekne velice málo o jednotlivých oblastech, kde je nezaměstnanost problémem číslo jedna a oblastech, které se potýkají se stálým nedostatkem pracovních sil.

Podmnožinou tohoto souboru může být další soubor poskytující zpřesňující informace – v tomto případě udávající míru nezaměstnanosti v jednotlivých evropských státech. Přestože se bude jednat o mnohem jemnější rozdělení, je i v tomto souboru značné zkreslení. Jednak budou postaveny na stejnou úroveň státy lišící se mezi sebou rozlohou i počtem obyvatelstva až o několik řádů a jednak ani toto rozdělení není schopné postihnout regionální rozdíly.

Problém je v tom, na jaké úrovni je ještě smysluplné provádět tato zpřesňování (kraje, okresy, jednotlivé obce, rodiny, jednotlivci), aby nedošlo ke ztrátě všeobecné vypovídací hodnoty.

Tyto kvantitativní údaje mají bezesporu svoji cenu. Pro účinný boj s nezaměstnaností je ovšem nutné jít ještě více do hloubky a zjišťovat na omezenějším vzorku například účinnost rekvalifikačních programů, motivaci k hledání zaměstnání prostřednictvím vyplácených sociálních dávek… Tyto údaje již není možné získat kvantitativními metodami, ale metodami kvalitativními.

Kvalitativní výzkum jde podstatně více do hloubky nastoleného problému, než výzkum kvantitativní. S tím ovšem na druhou stranu souvisí i hlavní omezení kvalitativního výzkumu – výzkum je možné provádět jen na velmi omezené skupině. Při hloubkových rozhovorech, dlouhodobém a intenzivním pozorování zkoumaného jevu nebo osob (což jsou kvalitativní metody) není možné obsáhnout takový záběr, jako například při použití dotazníku, který je možný v některých případech rychle rozeslat tisícům osob (kvantitativní metoda).

Platí zde nepřímá úměrnost – čím povrchněji se budeme problému věnovat, tím je možné snáze obsáhnout početnější vzorek, a naopak: čím půjdeme více do hloubky, tím se zkoumaný vzorek zcela přirozeně zužuje.

Přesto je použití kvalitativních metod (které jsou téměř specifikou pro antropology nebo etnology) často nenahraditelné, protože se pracuje s malou skupinou a výsledky je možné s úspěchem aplikovat i na jednotky větší. Výpovědi jednotlivých osob mohou být přes svoji subjektivnost nesmírně cenným zdrojem s nepostradatelnou hodnotou v podobě určitých nálad, momentálních pocitů, často i ucelených postojů a z těchto střípků je možné sestavit celistvý obraz. Kvalitativní výzkum se tak stává nezbytným předpokladem pro zpřesnění a vysvětlení údajů, které jsou získávány kvantitativním výzkumem.

Kvalitativní výzkum jako nový způsob empirického výzkumu v mnoha humanitních disciplínách se začal prosazovat (jako rovnoprávný vůči kvantitativnímu výzkumu) až v posledních dvaceti letech, i když s metodami kvalitativního získávání údajů se setkáváme již v antice. Aristotelés totiž chápe předměty rovněž skrze jejich cíle a účely a připouští tedy ve vědecké analýze i hodnotové soudy. Další významnou větev kvalitativního myšlení představuje hermeneutika (moderní představitelé jsou například Wilhelm Dilthey nebo Hans-Georg Gadamer). Základní myšlenkou hermeneutického přístupu je představa, že texty a vůbec vše, co vytvořil člověk, je spojeno vždy se subjektivním významem. Analýza povrchních vlastností jevů nevede dále, pokud tyto významy objektivně neprozkoumáme.

Nutná subjektivita při používání kvalitativních metod by ovšem neměla vést k rezignaci na hodnotu poznání, případně k rezignaci na objektivní možnost poznání vůbec.

Výše zmiňovaný Hans-Georg Gadamer přichází především ve společenských vědách s kritikou vědeckých metod a požaduje pro společenskovědní prostor jiný typ zkoumání založený spíše na instinktivním chápání a poznávání. Pro toto poznávání však neexistují postupy, které by bylo možné „exaktně“ definovat. Gadamerův postup relativizující hodnotu poznání (poměrně častý pro postmodernistické přístupy) může být velice poučný.

Kritičnost poznání totiž spočívá v povinnosti zkoumat své vlastní předpoklady – tento požadavek lze ovšem v tomto případě naplnit jen velmi obtížně, protože hermeneutický přístup je až dogmaticky naordinován. Nemožnost překročení hermeneutického stínu potvrzuje uskutečněnost dnešní touhy být v souladu s moderní filosofií. Ta totiž učí, že lidské myšlení není objektivně založitelné. Jestliže má být hermeneutika autentickým výrazem myšlení a jestliže má své kořeny v současné filosofii, pak nepřekvapuje, že vyhlašuje nutnost zkoumání předpokladů, ale vždy jen v limitech své vlastní metody. Dogmatismus takového postoje je nepřehlédnutelný.5)

Přestože mají kvalitativní metody sloužící společenskovědním disciplínám i disciplínám zkoumajícím kulturu jistá omezení a výrazná specifika (mezi tato specifika patří především to, že objektem jejich zájmu je člověk mající ze své podstaty svobodnou vůli k rozhodování, a proto nelze výzkumy společnosti a kultury snadno zevšeobecňovat a hledat zde stejné zákonitosti jako v jiných disciplínách), můžeme od kvalitativních metod společenskovědních disciplín požadovat podobné služby, jako od jiných vědních disciplín – dávat odpověď na (smysluplné) otázky; věc, kterou bychom měli od vědy nejen očekávat, ale především striktně vyžadovat.

Aby byl společenskovědní výzkum objektivní, je vždy nutné typizovat výzkumné otázky:

* jeden typ otázek nám dává výsledek pouze ze dvou možností – tertium non datur – třetí možnost není. * druhá množina zahrnuje vícehodnotové možnosti.

Zaměňování těchto typů dává velký prostor pro manipulaci – zvláště v etických otázkách, kde je často typ odpovědi pouze ze dvou možností (např. krást je nesprávné vers. krást je správné), mohou být předkládány (pseudo)možnosti i další, zatímco v případech, kde výsledkem by měla být vícehodnotová odpověď, dochází uměle k redukci možností na pouhé dvě.

Objektivitu společenskovědního výzkumu ovlivňuje i prezentace výsledku z pozice různých hodnotitelů. I zde je totiž velký prostor pro manipulaci – výsledky zjišťování se mohou prezentovat z „makrohlediska“, přestože toto hledisko může zastupovat pouze jeden typ hodnotitelů: „pozitiva“ pro jeden typ hodnotitelů ale často znamenají „negativa“ pro odlišný typ hodnotitelů.

1) PRAVDOVÁ, H. Paradoxy globalizačných procesov. In: Letavajová S. (ed.) Reflexia globalizácie v lokálnom spoločenstve. Trnava, 2006, s. 22.
2) WOLF, J. Integrální antropologie na prahu 21. století. Praha: Karolinum, 2002, s. 68–69.
3) COPANS, J. Základy antropologie a etnologie. Praha: Portál, 2001, s. 11–12.
4) V současnosti má v Polsku a Rusku většina pracovišť zaměřených na studium kultury v názvu jak etnologii/etnografii, tak i zároveň antropologii.
5) CARDAL, R. Interpretační manko hermeneutické metody. Distance 2/2004.

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017