obrzek domeku-home logo-FB


Arabská kultura stokrát jinak

J. Mrlinová, K. Strynková, M. Tillová, M. Sladká, L. Šlechtová

Citace:
J. Mrlinová, K. Strynková, M. Tillová, M. Sladká, L. Šlechtová Arabská kultura stokrát jinak [online] Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2008. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/arabska_kultura_stokrat_jinak

1. Úvod

Sousedství Evropy a islámského světa, vedoucí ke zvýšenému kontaktu obou civilizací, nás vybízí k zamyšlení nad podstatou obou těchto civilizací, nad jejich kulturními základy a hodnotami. Vzhledem k tomu, že Evropa sousedí převážně s arabskou odrůdou islámské civilizace, je třeba ji terminologicky odlišit od širší kultury islámu, která je společná všem islámských zemím. Nabízí se proto označení islámsko-arabská kultura. Islámsko-arabská kultura se vyznačuje sadou náboženských a kulturních prvků, které jsou velmi odlišné od těch evropských a častou jsou i v přímém rozporu s nejzákladnějšími a nejpřísněji dodržovanými zásadami právního státu a liberální demokracie tak, jak ji chápe západní svět. Obyvatelé Západu se neodlišují od muslimů jen jménem Boha, kterého uctívají, nebo jídly, které konzumují, ale i samotným stylem myšlení, hodnotami a prioritami.

Arabský svět je ta část Afriky a Asie, kde žije převážně arabské obyvatelstvo. Jejich sjednocujícím prvkem je islám, jelikož drtivá většina obyvatel jsou muslimové. Arabský svět lze rozdělit na bohatý východ, který má příjmy z ropy, a chudý západ, představující sever Afriky. Mezi oběma územími se nachází Levanta, tedy arabské země východního Středomoří, kromě Izraele. Ve všech zemích arabského světa žije okolo 300 miliónů lidí, mluvící jedním jazykem – arabštinou. Ta má ale různé dialekty.

Státy, které tvoří arabský svět:[1]

• Maghreb – Alžírsko, Libye, Maroko, Mauritánie, Tunisko, Západní Sahara

• Levanta – Egypt, Jordánsko, Libanon, Palestina, Sýrie

• Arabský poloostrov – Bahrajn, Jemen, Katar, Omán, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty

• Sahel – Súdán

V 70. letech existovaly tendence na sjednocení arabského světa do celku s názvem Sjednocená arabská republika, tyto tendence však zkrachovaly. Jako organizace, která usměrňuje politiku arabských zemí, ale vznikla Arabská liga, která má dnes sídlo v Káhiře – ta byla zamýšlena jako centrum SAR. Členy této jednotky měly být Sýrie, Egypt a Palestina. Jejich poloha je předurčuje k vedení arabské vůle po sjednocení. Dnes tato idea není dost dobře proveditelná, už jen kvůli rozdrobenosti a značné názorové, jazykové a kulturní odlišnosti obyvatelů jednotlivých arabských států.[1]

2. Cíl práce

Hlavním cílem této práce bylo vystihnout kulturní rozdíly mezi jednotlivými příslušníky arabských zemí. Šlo o srovnání arabských kultur mezi sebou. Konkrétně jsme se zaměřily na obyvatele Egypta, Saudské Arábie a Libye. Pokusily jsme se porovnat jejich chování v rámci své kultury a ke kulturám odlišným. Poukázaly jsme na jejich rozdíly a pokusily se vysvětlit, proč každý z nich, ačkoliv jsou všichni součástí arabského světa a vyznávají stejné náboženství, žije odlišně a určité záležitosti vnímá jinak. Dále jsme porovnaly životní styl Araba a Čecha. To jsme prováděly na základě několika konkrétních situací, ve kterých jsme vysledovaly reakce těchto dvou zcela odlišných kultur.

Výzkumná otázka:

Jako hlavní výzkumnou otázku si v této práci stanovujeme otázku: „Jsou si jednotlivé kultury v arabském světě podobné?“ Podotázkou je: „V čem se tyto kultury liší, jaké mezi nimi nalezneme rozdíly?“

3. Metodika práce

V první části práce jsme se věnovaly nastudování problematiky z různých zdrojů – internet, knihy, časopisy, odborné články a jiné publikace. Na základě zjištěných informací jsme sepsaly literární rešerši, která slouží jako teoretický podklad pro tuto práci.

V praktické části jsme využily kvalitativní výzkum, který byl proveden formou spolupráce s vědeckým pracovníkem RNDr. Janem Mrlinou, CSc. Ten nám vyprávěl o svých zkušenostech s arabským světem, které načerpal během mnoha let soužití s touto kulturou. Pokusily jsme se o získání informací, které člověk z knih nevyčte, jde především o osobní zážitky, vztahy a pocity, které dotyčný prožil. Především jsme se pokusily zjistit, zdali takto odlišná kultura dokáže člověka ovlivnit natolik, aby se začal cítit její součástí.

Informace, které nám byly poskytnuty, jsme dále zpracovaly a zamyslely se nad tím, jak je arabský svět viděn očima „literatury“ a jak ho člověk vnímá na vlastní kůži. Závěrem jsme zhodnotily, v čem je nám arabská kultura podobná, v čem se liší, jak může být v jednotlivých částech světa odlišná a zdali je jednoduché se s touto kulturou ztotožnit a sžít.

Adekvace metod: náš výzkum byl proveden prostřednictvím rozhovoru s RNDr. Janem Mrlinou. Tento rozhovor byl zaznamenán na diktafon a posléze přepsán jako vyprávění. Jednalo se tedy o kvalitativní typ výzkumu. Pro náš výzkum jsme zvolily pouze jednoho člověka, protože jeho dlouholeté soužití a zkušenosti s touto kulturou jsou pro náš výzkum dostačující. Tato metoda se nám osvědčila, byly jsme schopny zjistit z tohoto rozhovoru veškerá potřebná data.

4. Zvyklosti vybraných arabských kultur

Setkávání kultur, vzájemné poznávání se, nová citlivost, inspirace, tolerance a otevřenost jsou nejpodstatnější otázkou dneška. Současnost je však plná předsudků, klišé, nenávisti a strachu ze všeho jiného, neznámého. Média zprostředkovávají mnohdy zkreslený, černobílý obraz skutečnosti, čímž živí nejrůznější sociální fóbie. Častým terčem těchto předpojatostí se stává dnes především vše spojené s arabským světem, kulturou, společností, náboženstvím, zvyky.

Na stránkách novin, v televizních a rozhlasových vysíláních i v našich myslích zakořenila nebezpečná, zjednodušující a nepravdivá rovnice mezi terorismem a islámem, hidžábem (Hidžáb je termín pocházející z arabského slova hadžaba, což znamená skryta pohledům, zahalena. Jedná se o roušku, kterou si muslimka zakrývá vlasy a krk.) a porušováním lidských práv, politikou a kulturou atd. Odevšad se na nás valí zprávy o boji proti islámskému terorismu, o tzv. střetu kultur a civilizací a zapomíná se na to, že arabská kultura v pravém slova smyslu je pokladnicí světové kultury a vzdělanosti, naší kultury a naší vzdělanosti, a že nabízí jeden z klíčů k pochopení naší civilizace. [2]

Arabské státy představují různorodou skupinu zemí, která se nachází v oblasti Středního východu a na severu Afriky. I přes řadu odlišností, převažují mezi těmito státy četné podobnosti.

Během posledních dvaceti let doznal arabský svět značných změn. V některých zemích se počet vzdělaných lidí zdvojnásobil, také víc arabských žen se vzdělává a začíná být profesně aktivní. V arabských státech je zřejmá značná diferenciace mezi společenskou elitou – obchodníky, úředníky, manažery a intelektuály, a venkovským obyvatelstvem, u nějž tradice islámu mají nejsilnější vliv.

Arabská společnost je konzervativní, věří, že mnoho věcí v životě je kontrolováno a určeno spíše osudem než lidmi. Na rozdíl od západní kultury je zde silná úcta k tradicím. Cizincům se obvykle chování Arabů zdá být nelogické a těžko pochopitelné. Ve skutečnosti je však předvídatelné, protože se podřizuje určitým pravidlům a vzorům. Arabové považují sami sebe za štědré, lidské, zdvořilé a loajální a jsou pyšní na svou historii a kulturní dědictví. Obávají se vlivu „západní kultury“, kterou někteří vidí jako hrozbu pro arabskou společnost.[3]

4.1 Egypt

Pro obchodní jednání s místními partnery je důležitá především trpělivost. Státní úředníci spolu s jejich byrokratickými postupy velice zpomalují a znesnadňují průběh celého obchodního jednání. K uzavření kontraktu s egyptskými partnery v žádném případě nedojde hned po první návštěvě v zemi. Celý proces uzavření obchodu může trvat rok i déle. Důležité je též chápání času v arabské kultuře. Čas zde není přesně určen a nemá takový význam jako v západní společnosti. Je třeba být flexibilní, neboť každý očekává prodlení.

Další zásadní podmínkou pro uzavírání obchodu v Egyptě je znalost místní kultury. Egypťané jsou velice hrdí na svou 5 000 let starou civilizaci a kulturu. Proto osvojení si kulturních vědomostí a pochopení islámského náboženství může usnadnit celý další vývoj vztahů mezi partnery (a to nejen obchodními). Vítaná je i znalost a používání alespoň několika základních slov v arabštině.

Arabská kultura (obecně) je řazena mezi kultury „skupinově orientované“, což znamená, že Vás nejspíš čeká jednání s týmem, než s jednotlivcem. Dalším charakteristickým rysem arabské kultury, který se vyskytuje u všech námi zkoumaných kultur, je blízký osobní kontakt. Západní partneři mají často pocit, že Arabové jsou brzy příliš osobní. Budou Vás hned oslovovat křestním jménem, i když samozřejmě před nim budou uvádět „Pan“ či „Paní“. Používají se i tituly. Obvyklé jsou též otázky ohledně partnerova platu (což je například ve Francii považováno za nevhodné) či rodiny. Arabové mají tendenci stát a sedět blíže a dotýkat se při rozhovoru ostatních lidí (stejného pohlaví) více, než jejich západní partneři. Při setkání, po pozdravu a potřesení rukou může partner nadále naši ruku podržet a pokračovat v konverzaci, pokud se očekává pouze krátký rozhovor. Potom nám rukou potřese znovu a rozloučí se. Arabové též výrazně gestikulují a gestikulace je významnou součástí komunikace. Muži gestikulují více než ženy a méně vzdělaní lidé užívají gest více než lidé vzdělaní. Je dobré těmto gestům porozumět, avšak cizincům se nedoporučuje je používat. [2]

Pro lepší orientaci v místním obchodě je v zájmu každého, najít si dobrého místního zástupce, který bude schopen na místě vyřídit všechny administrativní záležitosti, což by pro neznalce prostředí mohlo být velice obtížné.

Celý arabský trh, tedy i ten egyptský, se velice rychle mění. Proto je nutné být flexibilní a neustále připravený adekvátně reagovat na měnící se podmínky. Nelze očekávat, že podmínky a termíny smlouvy zůstanou beze změny po celou dobu vyjednávání.

Do Egypta je zapotřebí vysílat jen ty nejlepší a zkušené pracovníky s vynikající znalostí místního trhu, kultury a zvyklostí. Jen ti budou schopni uzavřít dobré obchody se zdejší obchodní komunitou.

Kdo dělá obchod v Egyptě, musí respektovat egyptské tradice, jinak ztrácí čas. Některé zahraniční firmy, které při počátečních obtížích odešly z trhu, nenávratně proinvestovaly, zatímco mnoho jiných, které se dokázaly etablovat a adaptovat zjistily, že trh je rentabilní.[4]

4.2 Libye

Pro naši, českou, kulturu je ta libyjská velmi neobvyklá. Libyjci při obchodních jednání nepovažují za nutné se svému obchodnímu partnerovi představit jménem. Téměř nikdy nepředstaví ani přísedícího. Nenabízejí vizitky. Tyto situace jsou pro Čecha, který představení se někomu vnímá jako základ slušného chování a začátek rozhovoru, velice obtížné a často mohou vést (při neznalosti dané kultury) až k nastolení nedůvěry mezi oběma stranami.

V místních novinách se u osob libyjské národnosti uvádějí pouze jejich funkce, nikoliv však jejich jména, jako je tomu běžné u nás.

Pro cizince neznalé místní mentality může být při jednání zpočátku obtížné rozeznat kladnou a zápornou odpověď. Pohyb hlavy dozadu a brady dopředu totiž znamená „Ne“, zatímco souhlas bývá vyjádřen pohybem hlavy do strany.

Jednání je nutno, stejně jako u Egypťanů, zahájit neformální konverzací zaměřenou na rodinu, zdraví apod. Není vhodné přejít „rovnou k věci„. Libyjci jsou, stejně jako jiné „jižní národy“, ve společenských a pracovních kontaktech (ve vnějším projevu) v zásadě spíše „vřelé povahy“ a inklinují spíše k otevřenějším, rodinnějším, neformálnějším lidským typům (obchodníkům) a způsobům jednání.[5]

4.3 Saúdská Arábie

Pro navázání kontaktu se saúdským partnerem, stejně jako pro získání důvěry, je velice důležitý osobní kontakt mezi stranami. Je třeba brát v úvahu fakt, že v arabských zemích je vzájemná vzdálenost mezi komunikujícími osobami podstatně kratší, než je tomu v Evropě.

Pokud vás hostitel drží při vítání dlouze za ruku, vyjadřuje tím svoji pohostinnost. V Saúdské Arábii není nijak neobvyklé, když muž provází na veřejnosti muže a drží ho přitom za ruku. Toto gesto však nevyjadřuje nic jiného, než přátelství k dané osobě. Vysloveným projevem přátelství je objetí s krátkým dotekem oběma tvářemi, a to jedenkrát na levou tvář a jednou či vícekrát na tvář pravou.

Formální anglický pozdrav „How are you“ je při komunikaci v anglickém jazyce naprosto běžný, ba dokonce nutný. I přesto, že jednání budou probíhat v angličtině, je zdvořilé pozdravit arabsky, tedy „salam alejkum“ („mír s Tebou“), potažmo na takovýto pozdrav od partnera odpovědět „alejkum salam“. Méně formální rozloučení zní „másalama“. Pokud saúdský partner neovládá angličtinu, což je spíše výjimkou, je obvykle schopen z řad vlastních zaměstnanců, podřízených či kolegů zajistit tlumočníka z angličtiny do arabštiny a naopak.

Typickým občerstvením, kterého se vám dostane na uvítanou, je světlá trpká káva, kterou vám vždy musí dolívat obsluha. Dále pak přeslazený čaj v malém šálku s ouškem a někdy také datle. Káva by se neměla nechat nalít více než třikrát. Pokud již další šálek kávy nechceme, krátce pokýváme šálkem v prstech ze strany na stranu. Šálek se drží v pravé ruce, stejně tak se pravou rukou konzumují i veškeré nápoje a potraviny. Levá ruka se při konzumaci zásadně nepoužívá. Při typické arabské večeři se hoduje na zemi, rukama a bez příboru.

Při jednání se saúdským partnerem je zvykem nejprve zahájit rozhovor obecnými tématy, např. o klimatických podmínkách, o sportu, o významných událostech v zemi či světě, je však vhodné, zdržet se jakýchkoliv kritických komentářů k odlišnostem způsobu života a myšlení v Saúdské Arábii. Saúdský partner rovněž nebude kritizovat způsob života a myšlení v ČR. Obecně však lze konstatovat, že saúdský partner bude odmítat islamistický terorismus, resp. jakékoliv formy politicky zaměřeného terorismu. Je rovněž zdvořilé se optat na rodinu, pokud již partnera a jeho rodinné poměry známe.

Při jednání se saúdským partnerem bychom také měli brát v úvahu časy modliteb. V případě potřeby bychom měli přerušit právě probíhající jednání a umožnit tak svému partnerovi odebrat se na modlitbu. Dále je nevhodné společné jednání protahovat více než je obvyklá pracovní doba. Saúdský partner je však ochoten jednat i v pozdních večerních hodinách, které se na evropské poměry mohou jevit až příliš pozdní.

Při návštěvě saúdského partnera, se kterým jsou udržovány dobré vztahy, je vhodné jej obdarovat nějakým dárkem (např. český křišťál). Vždy je třeba se vyvarovat takových dárků, které jakkoliv naznačují jiné než islámské náboženské symboly. Nepřijatelné jsou publikace se zaměřením na židovskou symboliku či židovské památky v ČR. Saúdský partner vždy rád přivítá jakékoliv informace o České republice.

V případě, že Saúdskou Arábii navštívíte během devátého měsíce, zvaného ramadán, očekává se i od cizinců, že by na veřejnosti neměli jíst, pít, kouřit stejně jako arabští pravověrní. Večer však všichni bohatě hodují. V první polovině místního dvanáctého měsíce se organizuje výroční pouť do Mekky zvaná „hadždž“, které se schopný muslim musí zúčastnit alespoň jednou za život. V době hadždže a ramadánu se doporučuje raději neorganizovat žádná obchodní ani jiná jednání, či setkání.

Veřejné a mnohé soukromé prostory bývají vyhrazeny pouze pro muže. V některých případech jsou určité prostory rozděleny zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy.

Ženy nesmějí řídit automobil.

Na veřejnosti (a tedy i při jednáních) musí i cizinky nosit přes normální oblečení základ místního kroje zvaný abája, tj. tenký černý plášť od krku až po kotníky a k tomu musí mít vlasy zakryté černým šátkem. Občas je tolerance zvyku evropských žen nemít hlavu zakrytou šátkem například při nákupech ve velkých nákupních střediscích či na ulici dokonce kontrolována mutawou (náboženskou policií). V tomto případě je nutné si hlavu okamžitě zakrýt. Pokud je to možné, mutawa upozorňuje nejprve muže, který takto „odhalenou“ ženu doprovází.[6]

5. Vyprávění RNDr. Jana Mrliny, CSc.

Vyprávění Jana Mrliny bylo zaznamenáno na diktafon a posléze přepsáno do této podoby vyprávění. Vybraly jsme si pro náš výzkum pouze jednoho kandidáta, který má však s pobytem mezi těmito kulturami bohaté zkušenosti a jeho vyprávění je dostačující pro zodpovězení námi stanovených výzkumných otázek.

5.1 Egypt

Popis prvního setkání Jana Mrliny s arabskou kulturou. Egypt, 2:30 místního času, letiště Káhira.

„Budou mě očekávat?“ Jak se mnohokrát ukázalo, naprosto oprávněná otázka. Slíbit a neučinit je zcela běžná věc, nad níž se Arab nepozastaví. Pro našince – projev nespolehlivosti, pro některé našince na hranici infarktu. Cokoliv se domluví či naplánuje, je z jejich strany doprovázeno tím známým slůvkem „insh’allah“ (dá-li pánbůh). Tohle jsem pochopil naštěstí dost rychle, jinak bych tu už možná nebyl, nebo určitě ne v jakékoliv arabské zemi. Je to trochu jako známé španělské „maňana“ (klídek, zítra je taky den). Jenže v Arábii je zcela odlišná atmosféra, člověk tak nějak úplně neví, co se stane, postrádá evropskou jistotu, že všechno lze vyřešit, že žádné nebezpečí nehrozí a věci budou fungovat. Zvláště v současnosti může být pocit nejistoty v Arábii docela intenzivní, vezmeme-li do úvahy vše, co se na světě událo právě ve spojení s Araby.

Ale zpět na letiště v Káhiře. Byli tam! Jeden sporý, hodně tmavý, druhý obtloustlý, skoro světlý. Přivítání bylo uctivé, zdálo se upřímné. „How are you“ nebyla formalita, s jakou se člověk setká jinde, kde „how are you“ je spíš dodatek pozdravu bez čekání odpovědi. Ne tak v Egyptě (a celé Arábii). Tady je to součást pouhého začátku potkávací konverzace, jak později mnohokrát potvrdil čas. Setkání či potkání nejen příbuzného, ale i známého či kolegy je z našeho pohledu rituál, při němž zdaleka nestačí „salam aleykoom“, ale padne několik dalších otázek (a odpovědí), jako „kefaalak“ (jak se vede), „hamdullah“ (dobře, díky bohu), „kulu tamam“ (vše je v pořádku), atd. atd. Je to sice taky konverzační praktika, ale rozhodně odráží jakýsi hlubší zájem o bližního a jeho rodinu, a to zjevně v srdečném a upřímném duchu. Jak rozdílné od našeho „…brejden“.

Z letiště se nejelo do žádného hotelu či ubytovny, ale překvapivě domů k tomu tmavšímu, říkejme mu třebas Anwar. No domů – byl to holobyt v chudší čtvrti (jak se v některých částech světa sluší na vědeckého pracovníka), plný prachu a nepořádku, stěny neomítnuté, syrový panel. Ale po pravdě, strávil jsem tam s Anwarem dohromady nějakých 5 - 6 týdnů během všech mých návštěv, a musím říct, že pohodových. Nechal mi soukromí, byl kdykoliv přichystán cokoliv zařídit. Čas přinášel stále zajímavější diskuze a otevřenost, a dnes mohu říct, že přátelství. Sedli jsme si. Ne k pivu, ale asi povahami, a to i přes veškerou různorodost „kmenovou“, politickou, náboženskou, pracovní, zájmovou a tak vůbec. Asi i podobný způsob vnímání situací a komentářů k nim, krčení ramen a zdvihání očí, a hlavně nadhled v humoru. A to přestože maličko formálnosti (či zbytek bariéry) zůstalo – oslovujeme se stále Dr. Anwar a Dr. Jan, nebo Mr. Anwar a Mr. Jan, a to i v terénu. Nutno poznamenat, že to absolutně neznamená to známé potrpění si na oslovení, tady spíše trvalou úctu jeden k druhému.

Společná činnost (geofyzikální měření v terénu) byla dlouho kamenem úrazu. Ne kvůli často primitivním podmínkám, na něž jsou oni zvyklí, a já vlastně taky coby geofyzik-prospektor. Trvalo totiž věky, než pochopili, že 6 ráno je v podstatě 6 ráno, a ne 7:30, nebo raději rovnou 8. Nebylo to snad ani rozporem mezi leností a normální aktivitou, spíš přímočarý střet životních filozofií. Tady se pozná, jak je našinec odolný, zda udrží nervy na uzdě nebo podlehne přinejlepším jenom depresi, že se nedá nic zařídit, zorganizovat, a už vůbec ne změnit. Nic není včas, na všechno či všechny se čeká – z našeho pohledu katastrofa. Ale Anwar, jsa si vědom tohoto konfrontačního stresu, měl jednoduchou odpověď spojenou s pokrčením ramen: „We have no system“. Tahle báječná větička se stala vtipnou relaxační záchranou všech situací, kterým jsme společně čelili s celým místním týmem dalších kolegů, řidičů, atd. Jeho „no system“ vždycky fungoval, usmáli jsme se a zůstali v pohodě. Vždyť – o co jde – nejde-li o život. Vlastně, čím víc jsem si to uvědomoval, tím víc jsem inklinoval k tomu ptát se sám sebe – nemá náhodou vlastně pravdu? Není ten jejich systém, či „no system“ vlastně výhrou? Výhrou nad námi Středo- a Severo-evropany, stále se někam ženoucími, podléhajícími častému stresu a chvatu? Nakonec jsme něco změřili, svět se tím moc nezměnil, pokud vůbec, a nálada byla většinou dobrá až výborná. Každopádně tedy byly i chvíle, kdy jsem se zasmušil a tvářil se tvrdě, když to už jako přesáhlo všechny meze. Cítili to, drželi se „vzadu“, až nakonec přišel Anwar a jakoby bezelstně prohlásil „you know, we have no system“. Odzbrojující. Ale sedí to. Když si vzpomenu na ten jeho byt, tak … naše známá, jejímž koníčkem je úklid, by tam zavraždila jeho, nebo sebe, ale nejspíš oba. Odborné knihy a separáty, místní noviny a žurnály, fotografie, suvenýry – vše dohromady nacpáno jedno přes druhé ve skříni, která přímo vybízela k logickému roztřídění. Zkusil jsem to Anwarovi navrhnout, dokonce jsem s tím sám i začal, ale při příští návštěvě to bylo vše jako vždycky. No system. Kuchyňka (ta by byla pro naši známou jasně na sebevraždu), hnijící zelenina pod stolem, nádobí tu i onde, čisté i špinavé, na zemi i nahoře, mravenci v cukru, ale vše to nějak fungovalo, pořád byl čaj a něco k jídlu – Anwar občas i uvařil (úspěšně).

Možná někoho napadne - dva chlapi spolu v jednom bytě. Ale vidět chlapy v Arábii společně – je naprosto normální. Jiná varianta vlastně ani nepadá do úvahy. V Egyptě jsem sice zahlédl (asi studenty) chlapce s děvčetem držíce se za ruce, ale to byla fakt výjimka. V Libyi nic takového, no a v Saudské Arábii – to je nemyslitelné – nábožensko-mravnostní policie má oči všude, a byť jen minimální kontakt muže s cizí ženou na veřejnosti je fakticky zločin! Takže daleko jednodušší, a dosti časté, je vidět dva muže či chlapce vedoucí se za ruce, aniž by to bylo potvrzením vyššího procenta homosexuality ve srovnání se zbytkem světa. Tak daleko jsme se ovšem s Anwarem nedostali, pochopitelně cítil, že tady je jakási kulturní zeď. Jinak bylo s trojitým líbáním na tvář, přesněji řečeno objímání s přiloženou lící. Další důkaz jakési větší pospolitosti a lidské blízkosti ve srovnání s naším potřesením rukou. Já v tom neviděl nic vedlejšího, ono tam nic vedlejšího totiž není, tak jsem si to užil. Velmi příjemný pocit, že je člověk někde opravdu vítán, upřímně a vřele. V těch dalších dvou zemích tomu tak nebylo, ale asi taky proto, že pracovní vztahy byly kratší a formálnější.

Diskuze s Anwarem nabíraly na zajímavosti a hloubce, jak běžel čas. Krom práce-spolupráce šlo hlavně o to, jak se vlastně žije tu či onde. No a to je v Arábii ihned otázkou náboženskou, jako skoro všechno. Dopředu mohu říct, že Anwar je dobrý muslim. Na všechny mé všetečné otázky odpovídal s přesvědčením, na vše měl odpověď vlastní nebo z koránu. V poslední době se začal už ptát on, zda vím jaká je ta správná cesta…? Že by mi pomohl ji najít. Tohle mi přišlo jako docela roztomilá cesta šíření islámu – slovem, nikoli mečem. Neuspěl, ale neodradilo ho to. A nic se nezměnilo. Pouze to dokládá, jak hluboký je rozdíl ve víře, určitě tedy v případě atheisty jako jsem já a muslima jako je Anwar – upřímně přesvědčeného o své pravdě a nabízejícího příteli to pravé Poznání.

Kdybych trochu generalizoval, většina Egypťanů se vlastně chovala docela podobně, uctivě a přívětivě, a když od sáhiba (jako mě) slyšeli pár arabských slov krom „salam alleykoom“, byli nadšeni. Ať to bylo na vesnici nebo v poušti.

5.2 Libye

V Libyi jsem měl dost odlišný pocit, skoro až nevraživosti, a to ne kvůli incidentu na hranici zbití či zabití u malého městečka v oáze uprostřed pouště. Spíš tak celkově, naprosto odlišný postoj k cizincům založený patrně na zcela jiné politicko-náboženské a historické zkušenosti národa, vedeného excentrickým vůdcem, jenž po dlouhá léta bojoval proti všemu „západnímu“. Ani se pak nelze tomu našemu incidentu příliš divit – oáza v poušti, domorodci nespokojení se svými životními podmínkami, které ani bohatství „jejich“ pouště – nafta – nezměnilo. A kdo za to může? Přeci všichni ti cizinci, co se tu motají. Ještě teď mi není úplně volno, když si vzpomenu… A to nebyli islámští extremisti, jen běžní domorodci.

5.3 Saúdská Arábie

A Saudská Arábie? Kapitola sama pro sebe. Někdo by řekl – šťastná země. Já bych řekl – země, která měla štěstí. Bez vlastního přičinění jedna z nejbohatších na světě. A to dramaticky mění všechny úhly pohledu, bohužel hlavně životní náhled Saudů.

Mohlo by se zdát, že doba strávená v Arábii mě naučila srovnat se se vším, co vidím kolem sebe. Omyl. Je několik věcí, které dodnes nemohu překousnout (ale možná jsem jen mezitím zestárl a dávka tolerance začíná klesat). Pět modliteb denně! Neuvěřitelné, jak těžko se s tím lze vyrovnat. Už ta představa, že minimálně třikrát se zavírají obchody, a to právě v době, která se k jejich návštěvě a pořízení něčeho do žaludku nejlíp hodí (když nestihnete zaplatit, tak zůstanete uzavřen v supermarketu, než se zas za 40 – 50 minut otevře). Časový úsek mezi modlitbami je odpoledne třebas jen hodina či hodina a půl, takže se skoro nevyplatí začít něco zařizovat, nakupovat, podnikat, neb „za chvíli už zase zavíráme“. Tohle je, jako většina ostatních nepřekonatelností nejtypičtější právě v nábožensky naprosto totalitní Saudské Arábii. Dokonce mi tam jeden kolega sdělil, že je to anachronismus, který vznikl v 7. stol. ze zcela pragmatických důvodů – udržet nové přívržence islámu v aktivitě a dobré kondici pro šíření nové víry. Jenže mi neřekl, proč se to ještě po 14 stoletích nezměnilo. Mimochodem, zavírání obchodů rovněž kontroluje náboženská policie, jinak hrozí skutečné zavírání. Ať je majitel obchodu hinduista, křesťan či muslim, tohle se dodržovat musí.

Bílé róby mužů a černé žen! Žena, ten symbol čistoty, rodiny a mateřství, snad bychom řekli i Světla, je zachumlaná víc než po uši v černém, zatímco muž je v bílém, na čemž si dává záležet a evidentně to podporuje jeho sebevědomí. Žena jako černý přízrak (není se co divit, že v Británii zakrytí hlavy včetně většiny obličeje muslimským učitelkám ve školách zakázali), a muž jak bělostný, zženštilý pán tvorstva. Nejsem feminista, ale… (Tady by se uživilo klidně 50000 feministů, ale bez výzbroje amerických speciálních jednotek stejně neprorazí!). Jeden takový bělostný manažer si přisedl v letištní hale, hovor byl příjemný, nějak jsme se dostali i k vousům a já z legrace řekl, že si je snad barví, když jsou v jeho věku tak černé. No, a já odhalil jedno z tajemství místních pánů tvorstva! Ale v omezenější míře tohle existuje v Arábii všude – muž se obléká, jak chce, např. pohodlné kalhoty a triko, žena je vždy celá zahalená, většinou do černého. Venku je 45 stupňů ve stínu!!! Opravdu si jsou tak málo jistí sebou nebo svými ženami, že je raději balí do černého, aby si ji zajistili? Saudie je díky naftě tak nějak nejvíc deformovaná - ta bílá s tím souvisí – pán tvorstva nepracuje, nebo pracuje v pozici, kde se neumaže. Na to má zástup Bangladešanů a Filipínců, kteří měsíc dřou za to, co si on „vydělá“ za několik hodin. Ti chudáci se dostanou domů za rodinou nejdřív za dva roky na měsíc. To nemohu strávit. A na druhé straně – i technologický a celkový progres závisí na expertech ze zahraničí. Jak by to v Saudii asi vypadalo nebýt nafty – já to vím…

5.4 Shrnutí

Takže, jakkoliv to mohlo vypadat, že s Arábií jsem ztotožněn, není tomu úplně tak. Ano, mám tam přítele nebo přátele, jsem tam rád (i když ne všude stejně, v Egyptě rozhodně ano, v Saudii…???), uznávám, že většině z nich víra v Allaha pomáhá, a nevadí mi to. Anwar zkouší šířit islám dobrým slovem (a dobrým srdcem), ale jinak, obecně, je na pozadí všeho cítit ten meč. Ne meč vesničana z údolí Nilu, ani oázy v Libyi, to přichází odněkud shora, ne z nebe, ale od vůdců. Ne že by tomu bylo jinde jinak, ale v tomto případě je expanze příliš markantní a někteří z nás by si mohli myslet, že není nutná, nebo vítaná. Každému co jeho jest, nechť zůstane jeho. Jenže islám je, např. v USA!, nejrychleji se šířícím náboženstvím…

Na závěr asi nutno dodat, že to vše je má subjektivní zpověď, jistě závislá na podmínkách, ve kterých jsem žil a pracoval, ale hlavně na lidech, se kterými jsem se potkal. Taky dojmy člověka s mírnou, vstřícnou, nekonfliktní, nerasistickou a neagresivní povahou. Cholerikům delší pracovní pobyt v Arábii ze zdravotních důvodů nedoporučuji. A kdyby se mě někdo ptal, zda bych mohl v Arábii trvale žít, odpověď by zněla – mohl, ale asi nechtěl. A ztotožnit se s arabským světem, stylem a kulturou? Jen do určité míry, a s něčím nikdy.

6. Zhodnocení

Obsahem této práce bylo srovnání kultur tří arabských zemí: Egypta, Libye a Saudské Arábie. Vzhledem k tomu, že všechny tři zmiňované země jsou charakterizovány jako země islámské, jelikož zde nad všemi náboženstvími převažuje islám, bylo by snadné říci, že jejich kultura si bude značně podobná, neboť mají stejné náboženství, které řídí většinu denních činností a životů tamních lidí. Avšak podle našeho zkoumání tomu tak není. Existuje mnoho velmi důležitých skutečností, kterými se mezi sebou tyto kultury liší.

Pokud srovnáme tyto tři země s ohledem na vztahy v obchodním jednání s cizinci, zjistíme, že podmínky jsou víceméně podobné. Jak v Egyptě, Libyi či Saudské Arábii je dán důraz na osobní kontakt. Přivítání je vřelé a srdečné, často je potřeba při zahájení jednání hovořit o osobních zdvořilostních záležitostech, aby se ukázal zájem o osobu a rodinu zúčastněného obchodního partnera. Velmi důležitý je respekt místních tradic. Dále je zdvořilostí naučit se pár základních vět daného jazyka. Avšak i tyto podmínky se v jednotlivých zemích v určitých věcech liší. Jedná se například o používání jmen zúčastněných osob, stolování či čas pro modlitby.

Dalším bodem, který je možné srovnat, je propojení kultury a náboženství. Zde jsou zřejmé podobnosti, neboť se jedná o stejné náboženství, avšak v jednotlivých zemích jsou kulturní zvyklosti vycházející z islámu poněkud odlišné. Z našeho zkoumání zjišťujeme, že Egypt je sice islámská země, avšak společnost je zde více otevřena západnímu světu, který víceméně toleruje. Je pravděpodobné, že se tak děje díky rozvinutému turistickému ruchu. Naopak Libye a Saudská Arábie jsou země, které jsou ryze islámské a netolerují kulturu evropskou či jiná náboženství. Cizinci či lidé příslušní k jinému náboženství jsou povinni podřídit se místním zvyklostem, které vycházejí z islámu (zahalování ženského těla, zavírání obchodů v době modliteb apod.).

Nyní se nabízí porovnání vztahu muže a ženy v těchto třech zemích. V islámském světě je žena podřízena muži. I v Egyptě, který není v určitých pravidlech tak striktní, je veřejný vztah muže se ženou tabu. Je častější vidět spolu dva muže než muže a ženu. Avšak jedná se zde spíše o zvyk, než o povinnost. Naproti tomu v Libyi či Saudské Arábii je i minimální kontakt muže s cizí ženou na veřejném prostranství roven zločinu. Tyto delikty, stejně tak jako povinnost zahalování žen, řeší mravností a náboženská policie. Vztah mužů k ženám je v těchto zemích odlišný. Žena je sice muži podřízena a má méně práv, avšak to se mezi jednotlivými zeměmi liší. Egypt je chápán jako mírnější, kdežto Libye a Saudská Arábie staví hlubokou propast mezi mužským a ženským pohlavím. Ať se jedná o postavení ve společnosti, odlišnou svobodu v oblékání či rozdělené veřejné prostory.

Pokud obecně srovnáme českou kulturu a kulturu arabskou, zjistíme, že věci, které my máme zažité, jsou pro Araba naprosto cizí. Jedná se například o dochvilnost, spolehlivost či jistotu. V arabském světě si těmito Evropan nemůže být nikdy jist. V arabském světě věci a činy prostě plynou. Čech je zvyklý na to, že to, co očekává, že bude fungovat, bude fungovat nebo alespoň by mělo fungovat. V arabském světě jistotu nemá. Dalším rozdílem je vztah muže a ženy, který je v evropských poměrech diametrálně odlišný. V ČR je vztah muže a ženy ze zákona i v rámci zvyklostí rovnoprávný. Muž a žena mají stejná práva a možnosti ve všech oblastech lidského života. Jak již bylo zmíněno výše, tak tomu v arabských zemích není. Dalším faktorem, který arabskou kulturu odlišuje od české, je netolerance. Pokud arabskou netoleranci chápeme obecně, uvědomíme si, že Arabové nejsou tolerantní k jiným náboženstvím, jiným zvyklostem a jiným morálním zásadám. Nyní hovoříme především o Libyi a Saudské Arábii, neboť Egypt je ve věci tolerance otevřenější. Asi nejcitelnějším rozdílem je však všeobecná přítomnost islámu. Už samo slovní spojení náboženská policie je Čechovi nepříjemné. Vzhledem k tomu, že náboženství nijak zvlášť aktivně neprostupuje náš veřejný život, nedokážeme si představit, že by tomu tak bylo.

7. Závěr

Závěrem můžeme říci, že odpověď na naši hypotetickou otázku je „ano, ale…“. Zároveň tato odpověď souvisí i s odpovědí na naši podotázku.

Jednotlivé kultury v arabském světě si jsou podobné, ale nejsou stejné. A to je důležité rozlišovat. Na první pohled se zdá, že všechny arabské národnosti můžeme „zaškatulkovat“ do jednoho pohledu a říci „Egypťan je muslim, Libyjec je stejný muslim“. Toto je však špatný pohled. Ačkoliv základ arabských kultur (islám) je stejný, jednotlivé kultury prošly různým historickým a politickým vývojem a v mnoha ohledech se odlišily. Tudíž, a vyplývá to i z našeho výzkumu, námi zkoumané země Egypt, Libye a Saudská Arábie jsou na poli kulturním do jisté míry odlišné, lišící se ve výše zmíněných a jistě i mnohých jiných bodech.

8. Použité zdroje

[1] Arabský svět. encyklopedie.seznam.cz [online]. 2008 [cit. 2008-11-26]. Dostupný z WWW: <http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/5608-arabsky-svet>.
[2] NĚMEČKOVÁ, Lucie. Nad Prahou půlměsíc : Den Orientu na …příští vlně…. Divadlo Disk [online]. 2007 [cit. 2008-12-16]. Dostupný z WWW: <http://www.divadlodisk.cz/repertoar-detail.php?id=10087>.
[3] SARKISYAN, Inna. Obchodní jednání III.-Arabové. Dům financí.cz [online]. 2007 [cit. 2008-12-16]. Dostupný z WWW: <http://dumfinanci.cz/?text=174-obchodni-jednani-iii-arabove>.
[4] Ministerstvo zahraničních věcí ČR : Souhrnná teritoriální informace-Egypt [online]. 2008 , 1.10.2008 [cit. 2008-12-10]. Dostupný z WWW: <http://www.mzv.eu/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={83B1A8D7-2368-4310-9692-C4BB5F9FC1FD}#1.11.>.
[5] Ministerstvo zahraničních věcí ČR : Souhrnná teritoriální informace-Libye [online]. 2008 , 1.10.2008 [cit. 2008-12-10]. Dostupný z WWW: <http://www.mzv.eu/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={547A5E63-DB43-44AA-8FB9-59A16FBFC2C7}#1.11.>.
[6] Ministerstvo zahraničních věcí ČR : Souhrnná teritoriální informace-Saúdská Arábie [online]. 2008 , 25.9.2008 [cit. 2008-12-10]. Dostupný z WWW: <http://www.mzv.eu/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={EC968A9B-6140-4ABF-B22F-06F78C0A7C66}#1.11.>.


Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako