obrzek domeku-home logo-FB


CITACE:
Lucie Bachtíková, Kristýna Dostálková, Alžběta Novotná, Veronika Novotná. Buddhismus. [online] Hospodářská a kulturní studia. Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2007. Dostupné z: <http://www.hks.re/wiki/buddhismus>.

Buddhismus

Výzkumná otázka

Jaké jsou konečné cíle různých buddhistických cest?

(se zaměřením na vadžrajánové cesty a dzogčhen)

  • Rozdělení buddhistických cest a škol.
  • Pojetí konečného cíle v budd. naukách.
  • Počátek buddhismu; buddhismus a Tibet; buddhismus a západní svět.
  • Buddhistické pojetí božstev.
  • Buddhistické symboly.
  • Přiblížení metod a významu konkrétních praxí.
  • Pozorují žáci posun na své cestě v porovnání se svými začátky?
  • Kam chtějí, aby jejich cesta směřovala do budoucna?
  • Kolik času budd. praxím věnují?
  • Je rozdíl mezi kolektivní a osobní praxí?
    • Jaké jsou jejich výhody a nevýhody?
  • Jak žáci pracují s časem nemeditace?

Úvod

Předkládaná práce se zabývá buddhismem, jedním z nejstarších a zároveň však stále „živým“ náboženstvím. Seznamuje nás s jeho původem, který je datován do 6. st. př. n. l. v Indii, narozením Buddhy Šákjamuniho. Dále nastiňuje historii buddhismu, jeho rozvoj a šíření do jiných zemí. Zkoumá jednotlivé osobnosti buddhismu, symboly, božstva a rituální předměty, které jsou blízce spjaté s konkrétními buddhistickými meditacemi. Přibližuje nám pojetí buddhistických praxí a s jejich pojetím v západním světě. Hlavní výzkumná otázka této práce se týká konečných cílů jednotlivých buddhistických cest, a to pak cestami Hínajána (také označována jako Malý vůz), Mahájána (nazývána jako Velký vůz), Vadžrajána a Dzogčhen. Zde se pokouší vysvětlit a popsat rozdíly mezi jednotlivými cestami a jejich technikami vedoucími k osvícení, což lze stručně vysvětlit jako pochopení, že neexistuje žádná oddělenost mezi prostorem a energií v žádném čase ani místě. V rámci hledání odpovědí na výzkumné otázky byly uskutečněny návštěvy dvou z pražských buddhistických center, ve kterých byly pomocí zdejších žáků dané otázky lépe pochopeny, a také nám bylo více přiblíženo vnímání buddhistického učení v České republice. Odpovědi na výzkumné otázky jsou poté shrnuty na konci práce.

Literární rešerše

Odborných publikací pojednávajících o tématice buddhismu je podle našeho názoru dostatek, avšak vybrat ty správné už tak jednoduché není. Přesto se nám podařilo najít několik knih, ze kterých jsme mohli čerpat informace hodící se do našeho projektu. Při jejich výběru jsme kladli důraz na ,,typ“ autora. Některé knihy byly sepsány tibetskými buddhistickými mistry působícími už několik desítek let na Západě, kde předávají své bohaté vědomosti. Na dalších publikacích se pak podíleli autoři čeští, zejména pak profesor Josef Kolmaš, který je specialistou světového formátu v oblastech tibetologie, sinologie a kulturní antropologie. Bylo tedy zajímavé porovnat tyto dva odlišné náhledy na danou problematiku.

Stěžejním dílem této práce se stala kniha Křišťál a cesta světla1) C. N. Norbua. Autor zde velmi přehledně popisuje jednotlivé buddhistické nauky a její esenciální principy. Mimo jiné se také zaměřuje na charakteristiku nauky dzogčhen a jejího vztahu k ostatním (máhajánovým a hímajánovým) naukám. V první části knihy autor, v podobě reinkarnace několika významných buddhistických mistrů, popisuje své dospívání v buddhistickém klášteře, cestu za svým kořenovým mistrem a vysvětluje opravdové pochopení významu buddhistických nauk. Druhá část se zmiňuje o cestě dzogčhenového žáka a následně o samotném „cíli“ této cesty. Jelikož je C. N. Norbu dlouholetý praktikující a mistr dzogčhenu, a protože přednáší na západě již více než třicet let, je tato kniha nabytá informacemi a zároveň velice srozumitelná pro široké spektrum lidí. Díky všem těmto přednostem může čtenář nenásilnou formou více proniknout do podstaty buddhismu a uvědomit si, kam by tento náboženský systém měl jedince nasměrovat.

Další kniha C. N. Norba Nauky prvotní moudrosti2) napomohla k porozumění pravého významu pojmu jantrajóga v kontextu buddhistického učení. Dozvěděli jsme také více o symbolech buddhismu a o systému, na kterém fungují konkrétní buddhistické praxe. Dílo C. N. Norba nám tedy alespoň částečně pomohlo pochopit základy buddhistické nauky, co znamená být opravdovým žákem tohoto učení, jaký je význam buddhistického mistra, a jak se jím stát.

Další důležitou publikací je Tibetská jóga snu a spánku3), kterou napsal bönistický mistr Tenzin Wangyal. Kniha se zaměřuje na fungování energie v lidském těle z pohledu bönistické tradice a popisuje, jak s energií pracovat pomocí praktických rad získaných při zkoumání spánku a výkladu snů. Naše skupina se při studiu této knihy zaměřila především na problematiku fungování karmy, která zde byla autorem srozumitelně popsána a podrobně vysvětlena.

Další dílo, které osvětluje určité otázky týkající se buddhismu, je Starověký Tibet4). Kniha objasňuje, jakým způsobem se dostalo buddhistické učení do Tibetu, kde je již více než 14 století oficiálním náboženstvím. Seznámili jsme se s klíčovými postavami daného období a rovněž jsme se dozvěděli o tradici bönu, jež byla do příchodu buddhismu v Tibetu masově rozšířena. Kniha je určena spíše pro odbornější okruh badatelů, což však nijak nebrání jejímu pochopení. Dějiny Tibetu jsou zde popsány velmi přehledně, a čtenář tak získá přesné povědomí o tom, jakým způsobem buddhistické náboženství ovlivňovalo vývoj Tibetu, a naopak.

Tibetská kniha mrtvých5), kterou přeložil z originálu již zmiňovaný profesor Josef Kolmaš, je základním dílem tibetského buddhismu. Její vznik se datuje do 8. století n. l., kdy se o její existenci objevují první zmínky. Tato kniha čtenáři usnadňuje, alespoň z části, porozumět stavu, který následuje po fyzické smrti a předchází novému zrození. Dílo má sloužit jako poučení zemřelému na jeho cestě do zmíněného „mezistavu“. Rozhodně se však nejedná o pouhý popis pohřebního rituálu, jde především o správné pochopení životní cesty, která podle buddhistického učení vede k vysvobození.

Metodologie

Výzkumné metody sběru dat se rozdělují na kvantitativní a kvalitativní. Výzkum s pomocí každé této metody má potom specifický postup. Kvantitativní výzkum začíná určitou teorií, o kterou se výzkumníci ve svém projektu snaží opřít. Tato teorie se vysvětluje jako soubor předem známých vysvětlujících pojmů, se kterými výzkumníci pracují. Druhým stádiem je stanovení pracovních hypotéz dotýkajících se daného problému. Hypotézy se během výzkumu buď potvrdí, nebo vyvrátí (z části nebo úplně). Tyto hypotézy stanovují buď sami výzkumníci, nebo autorita v oblasti zkoumání, která je při výzkumu nápomocná. Dalším krokem je konstrukce vzorku. Tím se míní, že výzkumníci vyberou vhodný typ a počet respondentů (u kvantitativního výzkumu můžeme hovořit i o statisících), který bude nejlépe reprezentovat skupinu kolem daného problému. Vhodný výběr zkoumaného vzorku je velmi důležitým krokem a závisí na něm kvalita celého výzkumu. Po něm následuje sběr a analýza dat. V těchto dvou krocích jde o samotné testování daných hypotéz, zkoumání respondentů a následné vyhodnocování nasbíraných dat. Tento proces se opakuje několikrát, až do teoretického nasycení, kdy výzkumník už z daných možností, nemůže vyzískat více. Mezi kvantitativní techniky patří standardizované dotazovací techniky (anketa, dotazník, polostandardizovaný dotazník), dále pak studie oficiálních dokumentů (se zaměřením na jejich číselné údaje) a dokumentů hromadného sdělování. Může zde, v omezené míře, najít i techniku pozorování podloženou standardizovaným záznamem dat. Posledním krokem je testování validity daných hypotéz na základě dat nasbíraných během výzkumu. Výhodou kvantitativního výzkumu je fakt, že dokáže pojmout širokou část populace. Při silné standardizaci můžeme hovořit o vysoké reliabilitě, což znamená, že opakováním výzkumu ve stejných podmínkách získáme stejné či velmi podobné výsledky.

Na druhé straně kvalitativní výzkum se opírá v podstatě o opačné schéma. Začínáme definováním určitého sociálního problému, který budeme zkoumat. Hned na to následuje terénní výzkum, jehož techniky jsou například zúčastněné či nezúčastněné pozorování, které se dále dělí na zjevné a skryté, podle konkrétní role výzkumníka v životě dané skupiny respondentů. Dále zde používáme skupinové či osobní interview (nestandardizované) či studium dokumentů. Na tomto místě je nutno podotknout, že reprezentativní vzorek respondentů je velice malý (cca. 5 - 25 lidí). Po tomto kroku se začínají tvořit nové hypotézy na téma daného problému. Důležitý je však fakt, že se na základě těchto hypotéz ověřuje a zdokonaluje původní teorie či samotný cíl výzkumu. Může se tak stát, že nakonec projekt hovoří o úplně jiném tématu, který však je zajímavější než ten původní. Nicméně důležitým pravidlem je neustálé ověřování, jestli vyzkoumané hypotézy korespondují s původní teorií. Tyto dvě složky si tedy nesmí v žádném bodu protiřečit. Můžeme říci, že každá vyzkoumaná hypotéza se opírá o část (úsek věty) vyslovené teorie našeho výzkumu. Výhodou kvalitativního výzkumu je vysoká validita. Daný výzkum se tedy dá považovat za opravdový a reálný, odpovídající skutečnosti. Nevýhodou však zůstává fakt, že výsledné odpovědi na daný problém můžeme jen těžko vztáhnout na širší skupinu obyvatel mimo tu zkoumanou.

Během výzkumu jsme studovali odborné texty, které posloužily pro základní orientaci v dané problematice. Nezúčastněné pozorování a osobní rozhovor, který byl proveden v buddhistickém centru Diamantové cesty (Praha 3, Žižkov) a v pražské dzogčhenové pobočce (Praha 2), umožnil přímý kontakt se členy buddhistické skupiny a dal tak možnost nahlédnout do prostor, kde se buddhistické praxe provádějí. Při osobním rozhovoru se také naskytla možnost přehodnotit a pozměnit dotazy a následně přepracovat dotazník, který poté členové centra zpětně vyplnili.

Praktická část

Historie a rozvoj buddhismu

Dějiny buddhismu

Dějiny buddhismu začínají v 6. stol. př .n. l. narozením Buddhy Šákjamuniho (563 až 483 př. n. l.). Díky tomu patří buddhismus k nejstarším, avšak zároveň stále „živým“ náboženstvím.6)

Buddha Šákjamuni se narodil se v Kapilavastu, na území patřící dnešnímu Nepálu. Dostal jméno Siddhártha Gautama, a protože pocházel z klanu Šákjů, byl později nazýván Šákjamuni. Jeho otci, který byl králem, věštkyně předpověděla, že jeho syn bude v dospělosti osvoboditelem lidu nebo velký vládce a bojovník. Princ Siddhártha vyrůstal v blahobytu a dostalo se mu dokonalé výchovy, on však neznal „opravdovost“ a krutost světa mimo hradby paláce, ve kterém žil. Když mu bylo 29 let, potkal na čtyřech vyjížďkách postupně starce, nemocného, mrtvého a mnicha. První tři setkání mu dala poznat pomíjivost a utrpení lidského života a poslední setkání mu ukázalo cestu, jak se z utrpení osvobodit. Ocitl se na počátku poznání, neprodleně prchl od světského života a zůstal bez domova. Vydal se hledat cestu, jak překonat utrpení a najít duševní klid. Prošel cestou jógické meditace, kdy nejedl, nemyl se, a ani jiným způsobem se nestaral o své fyzické tělo, pouze naprostou většinu času meditoval. Ani tato extrémní metoda ho však nedovedla k cíli. Nakonec se rozhodl, že bude meditovat pomocí „střední cesty“, kdy struna meditace není ani moc povolená, ale ani moc napjatá. Přerušil půst, najedl se, vykoupal, oholil a ostříhal si vlasy. Aby se mu lépe sedělo, připravil si podušku z trávy a znovu usedl pod strom Bódhi, tváří k východu. Tam se rozhodl meditovat bez přestávky, až do úplného probuzení.

V tento okamžik se Mára, démon vytvářející překážky všem, kteří se snaží vymanit z koloběhu utrpení (viz podnadpis Mára), snažil Siddhárthu oklamat a přemoci. To se mu nepovedlo a Šákjamuni se vymanil ze své egoistické mysli a stal se buddhou. Poté začal předávat čistou nauku pro všechny ty, kteří se snažili dostat z koloběhu utrpení, tak jako Buddha Šákjamuni.

Buddhismus vznikl v Indii, avšak od Buddhovy smrti až do dob Ašóky 7) nebyl pravděpodobně na indickém subkontinentu příliš rozšířen. Prameny z té doby většinou chybí, jsou ale známy buddhistické koncily, které jsou většinou přijímány jako historické události.

První koncil se konal v 5. stol. př. n. l. krátce po Buddhově smrti a svolal ho jeden z Buddhových žáků. Úkolem koncilu bylo zpracovat Buddhovo učení tak, aby bylo uchováno budoucím generacím. Na koncil dorazil Buddhův bratranec, který měl výbornou paměť a přednesl tam veškeré Buddhovy rozpravy. Řádová pravidla vznikla odříkáním pravidel, mnichem Upálim.

Druhý koncil se konal ve 4. stol. př. n. l. na území Vaišálí, tedy asi 100 let po prvním koncilu. Tamější mniši byli obviněni z nedodržování řádových pravidel, a proto měl druhý koncil rozhodnout, do jaké míry se mají dodržovat. Koncil v čele s radou starších rozhodl o jejich přísném dodržování, a tak se odtrhli mnichové, kteří s tímto rozhodnutím nesouhlasili. Ti založili hnutí Mahásanghiků a rozvinuli nauku, která byla podobná pozdějšímu mahájánovému učení.

Když se stal Ašóka panovníkem, nejdříve začal podnikat vojenská tažení na jiná území za účelem rozšíření své říše. Po ohromných ztrátách na životech se ale Ašóka rozhodl přijmout buddhismus a s ním cestu nenásilí. Začal i s šířením buddhismu do ostatních zemí a úspěch slavil hlavně na Srí Lance, kde díky Ašókovu synovi buddhismus pěvně zakotvil.

Třetí koncil se konal kolem roku 350 př. n. l. Théravádová tradice jej ale odmítla uznat, protože byl svolán převážně Mahásanghiky. Za třetí koncil se tak považuje setkání sanghy za Ašókovy vlády, zhruba o sto let později. Po tomto koncilu se definitivně mnišská sangha rozchází.

Šíření buddhismu

Mahájánová expanze

INDIE

Jak už bylo řečeno, buddhismus pochází z Indie. Tam zažil období rozkvětu již od 3. Stol. n. l., zejména pak mezi 4. až 6. stol, kdy byla založena univerzita v Nálandě. Naopak úpadek buddhismu v Indii nastal, když turečtí islámští nájezdníci zničili univerzitu roku 1193. Od této doby buddhismus začal ztrácet své výsadní postavení. Mnišská centra se posouvala dále na jih na Cejlon či na sever do okolí himalájského pohoří. Úpadek indického buddhismu pak dovršily stále více se rozmáhající hinduistická hnutí. I v dnešní Indii je buddhismus spíše okrajovou záležitostí.

STŘEDNÍ ASIE

Centrální Asie byla dlouhou dobu místem, kde se střetávala čínská, indická a perská kultura, přesto sem buddhistické vlivy pronikly již za Buddhovy doby. I když se uchytil buddhismus ve 2. a 3. stol. na území Íránu, Uzbekistánu, Turkmenistánu nebo Tádžikistánu, zůstal zde spíše jen okrajovou záležitostí. Okolo 7. stol byl ale postupně vytlačen islámem a důležitější roli sehrál snad jen v Mongolsku.

ČÍNA

Buddhismus se pravděpodobně dostal do Číny okolo 1. stol. Mezi lety 178 – 189 byl pořízen první překlad mahájánového textu a začaly se stavět buddhistické kláštery a chrámy. Po krátkém pronásledování v 6. stol. nastal rozkvět a Čína se stala v 8. stol. jedním z hlavních center buddhismu. Buddhismus byl podporován i státem a mnohé kláštery tak brzy získaly velký vliv nejen na politickou situaci v zemi. To se ale protivilo tehdejší vládě a roku 845 nastalo násilné potlačování. V 10. - 13. stol. splynul buddhismus do jisté míry s konfucianismem a taoismem a buddhistické kláštery se staly centrem vzdělanosti. Tak jako všude jinde, i v Číně se buddhismus nevyhnul štěpení na různé školy. Asi nejvýznamnější je zde škola „Čisté země a čchan“, známější pod japonským jménem zen.

KOREA

Do Koreje se dostal buddhismus roku 372 př. n. l. z Číny a podle tradice se odtud přeneslo i učení čchan, které se v Koreji rozšířilo pod názvem son. Buddhismus se tak v Koreji těšil výsadnímu postavení až do konce 14. stol., kdy začal být potlačován, až byl takřka vyhlazen.

JAPONSKO

Do Japonska se dostal buddhismus přes Koreu a to v 6. stol. V 8. stol. zde zažil rozkvět a započala výstavba klášterů a chrámů, které jsou nazývány pagody. I sem se dostala v průběhu 12. a 13. stol. z Číny zvláštní forma buddhismu čchan a i zde je známá pod označením zen – zenový buddhismus.

VIETNAM

Buddhismus do Vietnamu pronikl již okolo počátku našeho letopočtu. Od 11. stol. zažil buddhismus období rozkvětu a stal se státním náboženstvím. V 15. stol. se však stal státním náboženstvím konfucianismus a zůstal jím až do konce 19. stol. n. l. Nastalo tak období úpadku Buddhova učení, avšak od 20. stol. n. l. zde probíhá znovuoživení buddhistických tradic.

Vznik a šíření vadžrajány

Vadžrajánový či tantrický buddhismus se poprvé objevil ve východní Indii mezi 5. a 7. stol. n. l. Měl mnoho společných prvků s hinduistickým tantrismem (hlavně praktikování jógy a odříkávání manter). Zejména pro laiky se stal přitažlivý tím, že nabízel probuzení již v jejich současném životě. Vadžrajánový buddhismus pevně zakotvil v Tibetu, který sem byl podle tradice přenesen v 8. stol. Avšak již v 11. stol. byla vadžrajána, podobně jako ostatní buddhistické směry, díky muslimským nájezdním kmenům zastíněna.

Šíření a znovuoživení theravády

expanze_theravadoveho_buddhismu_v_11._stoleti_i_dalsich Islámská expanze na Indický subkontinent vedla k úpadku buddhismu v celé jihovýchodní Asii. Spojení mezi Středním východem a Čínou se tak z velké části přemístilo z indických dopravních tepen na moře. Lodě tak stavěly na Srí Lance (dříve Cejlon), odkud se po moři théravádový buddhismus dále šířil do Myanmaru (dříve Barma) nebo Tahjska. Od 13. stol. se dále šířil zejména do Laosu a Kambodže. Naopak od 14. století se začal prosazovat na jižním pobřeží jihovýchodní Asie, jižních ostrovech Filipín, Malajsii a Indonésii islám, který z těchto oblastí buddhismus zcela vytlačil. Od roku 1934 ale dochází v Indonésii k obnově buddhismu. Buddhismus v současné době patří mezi pět oficiálních náboženství Indonésie, jimiž jsou islám, protestantské a katolické křesťanství, hinduismus a buddhismus.

Rozšíření buddhismu v Tibetu

Původně byla v Tibetu rozšířena víra bön, ze které později tibetský buddhismus převzal některé prvky a symboly.

Tibetský král Thisong Decän zavedl buddhismus do země jako první. Toto učení se postupně šířilo z Indie do Tibetu za pomoci indických panditů, neboli učenců, kteří přeložili texty a komentáře súter a tanter do tibetštiny.

Během vlády lhostejného krále Langdarmy v 9. stol. tato činnost na několik let ochabla. Brzy však opět nastalo oživení šíření buddhismu. Opět začali přijíždět pandité z Indie a Nepálu a překládali náboženské práce. Avšak když se začali v Tibetu rodit výborní domácí učenci, zmenšoval se postupně počet učenců přijíždějících z ciziny.8)

Tibetský buddhismus nebyl nikdy narušen změnami nebo dodatky z rukou tibetských lamů, a proto si podržel přesný základ Buddhova učení. Z tohoto důvodu bývá název tibetského buddhismu „lamaismus“ označován jako nesprávný.

Školy tibetského buddhismu

Buddhismus v Tibetu se tradičně rozděluje do čtyř hlavních proudů: Ňingmapa, Kagjüpa, Sakjapa a Gelugpa. Ty se dělí na množství řádů a podškol. Každá má svého duchovního vůdce a vlastní styl výuky a praxe, který odpovídá potřebám různých lidí.9)

ŇINGMAPA

Ňingmapa (doslova „stará“), nazývaná také „řád červených čepic“ kvůli červené barvě obřadní pokrývky hlavy, vznikla v první vlně šíření buddhismu. Její učení představuje směsici všech tří hlavních proudů buddhismu. Nejvýznačnější postavou tohoto řádu je Padmasambhava, který v předtuše budoucího stíhání buddhistů za krále Langdarmy ukryl množství vadžrajánových textů. Terma - jak se ukrytému textu říká, bude podle tradice objevena tehdy, až dozraje čas k jejímu pochopení. Škola Ňingmapa měla rovněž významný podíl na vzniku hnutí rime v tibetském buddhismu, které se rozvinulo ve východním Tibetu. Hlavní učení Ňingmapy je dzogčhen (Velká dokonalost).

KAGJÜPA

Kagjüpa se v Tibetu rozšířila díky Marpovi, prvnímu mnichovi ve škole Kagjü, který přinesl z Indie více odkazů od různých učitelů. Marpa nauky přeložil do tibetštiny a sjednotil do uceleného systému, čímž inicioval vznik řady dalších podškol Kagjüpy. Důraz je kladený na přímé předávání z učitele na žáka, což je příznačné pro všechny odnože Kagjüpy. Ve škole Karma Kagjü se poprvé v tibetském buddhismu vytvořila tradice vybírání nejvyšších představených řádu formou převtělování - Karmapy. Hlavním učením školy Kagjü je čhagčhen (Velká pečeť).

Sakjapa

Sakjapa, která nese jméno podle kláštera Sakja („Šedá země“), se věnuje hlavně tradování vadžrajánového učení. Tato škola získala na krátkou dobu i světskou moc nad Tibetem. Hlavním učením je lamdre (Cesta a výsledek).

GELUGPA Gelugpa vznikla ve 14. stol. a v překladu znamená „Škola ctnostných tradic“. „Řád žlutých čepic“, jak se této škole říká, navázal na učení školy Kadampy. Gelugpa převzala důležitou instituci regulování následnictví v čele řádu na principu reinkarnace. Mezi známé postavy této školy patří pančhenlama a dalajláma, který je zároveň světským vládcem Tibetu. Titul dalajláma (doslova „oceán moudrosti“) poprvé udělil 3. dalajlámovi mongolský chán.

Rozdělení buddhistických cest

Koloběh znovuzrození

Buddha Siddhárta Gautama ve své nauce stanovil 4 vznešené pravdy:

1. Pravda: Poukazuje na skutečnost, že trpíme díky pocitu neuspokojenosti, který je přirozeným pocitem všech cítících bytostí v koloběhu samsáry.

2. Pravda: Příčina této neuspokojenosti je neuhasitelná touha. Člověk, nebo jiná bytost, činí skutečným určitý objekt a snaží se jej získat jakýmkoli způsobem. Tato touha udržuje mysl a tělo daného člověka v iluzi, že je oddělená od vnějšího světa a celého vesmíru.

3. Pravda: Utrpení skončí, překonáme-li tuto iluzi a dosáhneme zkušenosti znovusjednocení. Takže se už necítíme odděleni od úplnosti vesmíru.

4. Pravda: Vysvětluje, že existuje cesta, která vede z utrpení.

Společným úkolem je překonat problémy spojené s naším subjektivním já, egem. Ego zažívá věci odděleně od sebe sama jako něco vnějšího a snaží se manipulovat se světem.

Člověk takto nikdy nedosáhne uspokojení a jistoty, protože příčinou utrpení je vědomí neúplnosti, které je důsledkem bytí v omezeném, neosvíceném stavu. Navíc všechny zdánlivě vnější jevy, které nám dopomáhají k pocitu bezpečí, jsou pomíjivé.

Všechny tradice se shodují na tom, že utrpení existuje, ale používají různé metody, jak tento problém vyřešit, a jak přivést člověka zpět ke zkušenosti prvotní jednoty.

Různé duchovní cesty, i když by se mohlo zdát, že jsou hierarchicky seřazené, jsou stejně hodnotné, protože slouží lidem s rozdílnými schopnostmi a různou kapacitou. To znamená, že praktikujícímu by nějaká „vyšší“ nauka nemusela vyhovovat a nebyla by mu tak prospěšná, jako ta zdánlivě „nižší“.

Hínajána: cesta zřeknutí se

Cesta odříkání, kterou Buddha učil v lidské podobě v Indii v 5. st. př. n. l. a je také označována jako Malý vůz.

Hínajána zahrnuje ty buddhistické školy, které zachovaly věrnost starým učením a odmítly inovace mahájány. K oddělení došlo před více než dvěma tisíci lety. Od mahájány se liší tím, že zavrhla mnohá písma, která považuje za pozdní a nekanonická. Hínajánový buddhismus je též označovaný jako théráváda a je rozšířený hlavně na jihu Asie – na Srí Lance, Barmě, Thajsku a Kambodže. Později bylo toto učení zapsáno pod názvem sútry, což jsou texty, týkající se chování, podmíněné sliby, jimiž se řídí činy jedince. V této tradici musí člověk překonat všechny své návyky a sklony, protože jsou chápány negativně, jako překážka na cestě za osvobozením.

Ego můžeme přirovnat k jedovatému stromu a metody, zde používané, k postupnému vytrhávání a ničení kořenů tohoto stromu.

Ideální typ praktikujícího je mnich nebo mniška, kteří přijmou co nejvíce slibů. Běžný způsob bytí je nečistý a je potřeba se ho zříci, a poté rozvíjet různé meditační stavy, abychom překonali příčinu utrpení. Poté budeme moci vystoupit z koloběhu znovuzrození.

Mahajána

Vznikla asi 500 let po Buddhově smrti. Je označována jako Velký vůz.

Mahájána se oddělila od hinájány zhruba v 1. století př. n. l.. Spásu činí dostupnou všem (proto Velký vůz) a také pozdní písma považuje za kanonická. Má tendenci do sebe vstřebávat božstva, na které narazila při svém šíření. Prostředkem, jak pomoci ostatním bytostem od utrpení, se stává probuzení. Mahájána zakotvila hlavně v Číně, Japonsku, Koreji a ve většině Vietnamu.

Z hlediska mahajány není vlastní osvobození z utrpení až tak důležité, pokud nadále trpí ostatní bytosti. Podle Mahajánového názoru by měl člověk konat pro vyšší dobro a usilovat o to, aby ostatní bytosti dosáhli probuzení dříve než on sám. Měl by se do koloběhu utrpení znovu a znovu vracet, aby jej pomáhal ostatním překonat. Takový praktikující je nazýván bódhisattva.

Existují tři analogie vztahu bódhisattvy k ostatním bytostem:

  • Král, který shromažďuje vlastní sílu, a pak je schopen prospívat velkému množství bytostí.
  • Převozník, který přeplouvá na druhý břeh i se všemi, které veze.
  • Pastýř, který se nejdříve stará o všechny ostatní, než pomyslí sám na sebe.

(I když králova sféra vlivu je největší, pastýř se bude rozvíjet nejrychleji, protože se soustředí jen na druhé a nemyslí sám na sebe.)

V Mahajáně je úmysl jedince stejně důležitý jako samotný čin, zatím co v Hínajáně jsou všechny činy podřízeny duchovním slibům.

Mahajána se od Hínajány liší tím, jak se vypořádává s egem. Pokud opět uvedeme příklad jedovatého stromu, pak mahajána pracuje na vytržení hlavního kořene, přičemž ostatní kořeny uvadnou samy. Pracuje na tom objevením prázdnoty subjektu a zdánlivě vnějších objektů (tato prázdnota se nazývá v sanskrtu šúnjata) a rozvojem universálního soucítění čímž se liší od hínajány, která hovoří pouze o prázdnotě ega, již je třeba odhalit.

Provádění praxí jsou v Hínajáně i Mahajáně podobné. Můžeme si představit člověka sedícího se zkříženýma nohama v tichu, soustřeďujícího se na svíčku nebo odříkávajícího mantry.

Zenový buddhismus je mahajánovou cestou, ale cestou negraduální. To znamená, že zenový žák vstupuje do stavu šúnjaty a snaží se v tomto stavu setrvat a rozvíjet ho až do úplného osvobození. Na rozdíl od cest graduálních, kde se k tomuto bodu musíte postupně dopracovat po jakési hierarchické pyramidě.

Vadžrajána

Vadžrajána je konečné stádium mahájány. Její nauky jsou sepsány v textech zvaných tantry. Nezbytným předpokladem je iniciace od realizovaného učitele, který uvede žáka na přímou cestu k osvícení. Dnes je praktikována především na území Tibetu, Nepálu, Bhútánu, Mongolska a některých částí Indie, Číny a Japonska. V současnosti se rychle rozšiřuje zejména na Západě (prakticky celá Evropa i Amerika).

Na rozdíl od předchozích cest pracují vadžrajánové techniky zejména na úrovni energie neboli „hlasu“. Energie je méně konkrétní než tělo a je těžší ji vnímat. Pochopit, jak funguje, je také složitější než porozumět jednouché pravdě o utrpení. Proto je k praxi tanter zapotřebí větší kapacity vnitřních schopností.

Významem slova tantra je „kontinuita“. Ve smyslu, že všechny jevy jsou prázdné, a přesto se neustále manifestují. Na rozdíl od súter už od začátku pracují s prázdnotou všech jevů, k níž se sútry teprve postupně dopracovávají. Tantrické cesty s tímto konceptem pracují už od začátku.

Z hlediska súter je relativní svět překážkou, zatímco z pohledu tanter je tato relativita chápána jako hybná síla k pokroku na cestě, která vše relativní překračuje. Postoj k vášním, kterých se musíme v sútrách zbavit, je tedy pozitivní. V tantrách můžeme najít rčení: „Kde je více dřeva (vášní), tam je více ohně (realizace).“

Tantry se dělí na vnější a vnitřní. Oba systémy používají při praxích jako hlavní metodu vizualizace a práci s vnitřní energií člověka.

Vnější Tantry

Pracují s vnějším chováním žáka, aby ho přivedli k očistě jeho činů a připravili ho na přijetí vnitřní moudrosti, důležitou k realizaci. Proto začínají cestou očišťování, což je první stupeň vadžrajány („Diamantové cesty“). Druhým stupněm vadžrajány je cesta přeměny, transformace. Zde se žák snaží pomocí meditace přeměnit (transformovat) svou nečistou mysl na mysl dokonalou, osvícenou.

V cestě transformace se mluví o 5 jedech, které se žák snaží transformovat na moudrost. Je to hněv, hloupost (nevědomost), pýcha, chtíč a závist.

Padmasambhava řekl: „Když provádíš duchovní praxi, musíš přetnout pět jedů u kořene.“ Ješe Cchogjal se otázala: „Co to znamená?“ Padmasambhava pravil:

„Člověk se silným hněvem trpí nejvíce.

Člověk s velkou hloupostí je jako zvíře a nemůže pochopit Dharmu.

Člověk s obrovskou pýchou si nemůže přisvojit ctnosti a má mnohé nepřátele.

Člověk se silným chtěním není schopen dodržovat duchovní závazky a bude hodně pomlouván.

Člověk s velkou závistí má silnou ctižádost a libuje si v intrikování.“

„Nehoň se za těmito pěti jedy, zab je zevnitř v okamžiku, kdy vyvstanou, a tím je osvoboď. Lidé, kteří nedrží pět jedů na uzdě, jsou tvůrci vlastního neštěstí.“10)

Vnitřní tantry

Pracují s energetickými systémy uvnitř těla pomocí vnitřní jógy, která působí přeměnu celé dimenze bytí praktikujícího na úroveň dokonale realizovaných bytostí. Žák si, po uvedení mistrem do praxe, vizualizuje sebe sama jako určité božstvo. Tímto způsobem může obdržet moudrost a určité schopnosti, ale hlavně po dosáhnutí realizace a v okamžiku smrti může vstoupit do čisté dimenze bytí sambhógakáji11). Tantrik, který dovrší svou praxi, se tedy v okamžiku smrti manifestuje jako božstvo, aniž vstoupí do barda.12) V tomto stavu jsou praktikující tantry i nadále schopni pomáhat druhým, přestože už nejsou přítomni ve hmotné sféře bytí.

Tuto dimenzi však mohou vnímat jen praktikující s rozvinutou jasností mysli a schopností přijímat moudrost této dimenze. Tento typ realizace je odlišný od prostého ukončení koloběhu životů, jež je cílem súter.

Díky práci s energií a jejím pohybem se konkrétní typy praxe liší od sútryckých. Praxe není tak statická. Následovník této cesty hlasitě zpívá a používá přitom různé předměty, jako je vadžra, vadžra zvonek, damaru (meditační bubínek) a tak dále. Ve vadžrajánových praxích můžeme také najít i praxe, které se zaměřují na fyzický pohyb, jako například jantrajóga (určitý druh jógy) nebo posvátné tace.

Chceme-li tuto praxi dokončit během života, je vhodné se uchýlit na dlouhá léta do meditačního ústraní a věnovat meditaci hodně úsilí a soustředění, což není v dnešní době jednoduché. Přesto tato metoda je mnohem rychlejší než praxe súter, jejíž dokončení trvá mnoho životů.

Dzogčhen

Dzogčhenové nauky nepatří k sútrám, ani k tantrám. Od tantrických metod se liší tím, že manifestace sebe sama jako božstva zde není to hlavní. Dzogčhenový žák však tuto metodu může použít, shledá-li to za prospěšné. A i zde můžeme najít mnoho praxí zaměřených na pohyb, jako tomu bylo u předchozího systému.

Tato nauka se často se milně přirovnává k zenovému buddhismu, protože i dzogčhen není graduální cestou. To znamená, že nepřímá hierarchický přístup. Změny je dosaženo ihned, jakmile mistr uvede žáka do prvotního stavu neduální kontemplace. Tímto mu umožňuje, aby se do tohoto stavu nadále vracel a dosáhl tak úplné realizace. Zenový buddhismus pokládá za konečnou fázi stav šúnjaty (prázdnoty všech jevů), což je oproti dzogčhenové neduální kontemplaci rozdíl.

Hlavní praxe pracují s rovinou mysli jako takovou, aby tak žáka přivedli do prvotního stavu osvícení. Vlastní metoda dzogčhenu se nazývá „cesta samoosvobozování“. Na této cestě tedy není potřeba se čehokoli zříkat, nebo cokoli transformovat. Vše co vzniká v naší karmické vizi světa, se využívá pro samotnou praxi takové, jaké to je. Není třeba nic měnit nebo s něčím manipulovat a posuzovat to. Pokud v tomtéž okamžiku na ničem nelpíme, pak se jakákoli myšlenka, pocit nebo koncept mysli bez mentálního či fyzického úsilí osvobodí.

Pokud tento proces přirovnáme opět k jedovatému stromu, pak v tomto případě semena stromu (semena našeho karmického vidění) nemají šanci ani vyklíčit, natož zapustit kořeny a vyrůst.

Transmise

Pro nauku dzogčhenu je typický pojem transmise. Hlavní funkcí transmise je přímé uvedení žáka do praxe. Přijmutím tohoto uvedení se žák spojuje s mistrem a může dosáhnout stavu mysli překračující všechna omezení, tak jako mistrova mysl. Bez tohoto činu by nauka pro žáka nemohla fungovat. Je to tedy základní, a velmi důležitý čin. Transmise se předává z mistra na žáka, už od vzniku dzogčhenu, a je tak zajištěna čistota a nefalšovanost učení.

Gurujóga

Gurujóga funguje díky transmisi a je to nejdůležitější technika praktikujícího. Žák se pomocí guruógy snaží připomenout neomezený mistrův stav, tak jako na počátku při transmisi.

„Rozpoznání našeho skutečného stavu a udržování si jeho přítomnosti je opravdová esence všech cest, základ všech meditací, završení všech praxí, cesta všech tajných metod a klíč ke všem hlubším naukám. Právě proto je životně důležité, že hledáme cestu k udržování si této nepřetržité přítomnosti bez toho, abychom se nechali jakkoli rozptýlit.“ 13)

Plod

Najdeme zde dvě úrovně konečného plodu. Tou první je Tělo světla (tib. Džalu). Mistři, kteří dovršili svou praxi tímto způsobem, ve správný okamžik odejdou na sedm dní do ústraní. Nejčastěji se nechají zavřít do stanu, který jeho žáci poté zašijí. Během tohoto procesu nejdříve mistr zemře a pak se sedm dní (někdy i více) jeho tělo pomalu rozpouští na esenci základních elementů, jíž je světlo. Po sedmi dnech se stan nechá opět rozpárat a ve stanu pak žáci najdou jen vlasy, nehty a mistrovy šaty.

Koncept rozplynutí do esence elementů se může zdát podobný jako u tantrických nauk. Avšak toto iluzorní tělo (tib. Gjulü), závisí na energetické práně jedince. Ta je však v dzogčhenu považována za relativní, tak jako například fyzické tělo. Nemůže být tedy považováno za plnou realizaci.

Velký transfer (tib. Phowa Čhenpo) je druhým a posledním stupněm realizace. Při tomto procesu není potřeba, aby praktikující fyzicky zemřel. Stále žije, a postupně se stá neviditelným pro druhé, kteří žijí v karmickém vidění světa. Této realizace dosáhl například velký mistr Padmasambhava či Vimalamitra (oba se zapříčinili o šíření buddhismu a zejména dzogčhenu v tibetu).

Osobnosti a symboly buddhismu

Padmasambhava

V Tibetu nazývají Padmasambhavu spíše Guru rinpočhe, byl představeným vysokého buddhistického učiliště v Nálandě a velmi dobře znal praktiky jógy. Do Tibetu přišel na pozvání krále Thisong Decäna, aby vymítal zlé duchy, jimiž byli Tibeťané neustále obtěžováni.

V 8. století pomohl založit v Tibetu první klášterní komplex Samjä. Podle legendy přiměl krále nágů, aby věnoval část svého pokladu na jeho stavbu.

Jeho naukou byl zejména tantrický buddhismus. Sám král jeho nauku přijal, a tak měla mnoho nepřátel v řadách bönistických mnichů, kteří viděli v Padmasambhavovi nebezpečného konkurenta. Přesto se však tantrický buddhismus ujal. Z Indie přicházeli noví a noví učitelé, kteří překládali do tibetštiny stále více buddhistických písem, takže původní bönismus byl brzy z veřejného života Tibeťanů zcela vytlačen.

Padmasambhava se objevil z květu lotosu v Uddijáně, tak jak to předpověděl Buddha Šákjamuni. Každého z tisíce Buddhů naší epochy měl provázet jako zjevné uskutečnění jejich osvobozujícího učení. Předtím než opustil Tibet a tento svět, udělil svým žákům poslední instrukce ve formě písně.

Dalajláma

Slovo dalajláma nebo také dalajlama se skládá ze dvou slov: z mongolského dalaj, což znamená „oceán, moře“, a tibetského láma či lama, které znamená „nejvyšší“, přeneseně mnich nebo guru, což je jeho sanskrtský ekvivalent. Slovní spojení dalajláma tak doslova znamená „oceánský lama“, čili láma, jehož moudrost a ctnost jsou hluboké jako oceán. V přeneseném slova smyslu bývá výraz dalajláma někdy překládán jako „oceán moudrosti“. Tibeťané používají k oslovení dalajlámy výrazy jako jižin norbu, gjälwa rinpočhe, kundün, gongsa čhenpo či kjabgön.

Současným, 14., Dalajlámou je Tändzin Gjamccho. Celým jménem Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho se narodil jako Lhamo Döndub 6. 7. 1935 jako páté z šestnácti dětí farmářské rodině ve vesničce Tagccher v tibetské provincii Amdo (dnes součást čínské provincie Čching-chai). Jeho rodilý jazyk je proto jeden z místních dialektů. Ve dvou letech byl rozpoznán coby nový dalajláma. V roce 1939 byl přiveden do Lhasy, kde o dva roky později, tedy v jeho šesti letech, začal s mnišským vzděláváním.

Měl dva hlavní učitele. Staršího Gjüta Linga Rinpočheho s mladšího Thičhang Rinpočheho. V jedenácti letech se setkal s rakouským horolezcem Heinrichem Harrerem. Harrer se brzy stal jedním z dalajlámových domácích učitelů, vzdělával jej především ve věcech z „vnějšího světa“, světa mimo Tibet. Harrer s Gjamcchem zůstali přáteli až do Harrerovy smrti v roce 2006. Dalajláma je považován za světského i duchovního vůdce Tibeťanů. Je hlavním světským představitelem školy gelugpa (duchovním je gandänthipa) a jeho tradiční sídlo je ve Lhase v paláci Potála a v letním sídle Norbulingce. Když v roce 1950 Tibet začala vážně ohrožovat Čína, byl teprve šestnáctiletý dalajláma požádán, aby se moci ujal. Jeho vláda však netrvala dlouho. V říjnu téhož roku zabrala tibetské území Čínská lidově osvobozenecká armáda a dalajlámovo působení v Tibetu v roli světského a duchovního vůdce bylo u konce.

V květnu 1951 byla v Pekingu podepsána tzv. Sedmnáctibodová dohoda, čímž měla být čínsko-tibetská krize zahnána. V září roku 1954 dalajláma společně s pančenlámou navštívil Peking, kde se kvůli mírovým jednáním setkal s představiteli čínské vlády v čele s Mao Ce-tungem. O dva roky později odešel do Indie, aby se zúčastnil oslav svátku Vesak a rozmlouval zde s předsedou vlády Jawaharlal Nehru o podmínkách a situaci v Tibetu, které se neustále zhoršovaly. V roce 1959 dalajláma ve svých dvaceti pěti letech slavnostně zakončil své dlouholeté studium zejména buddhistické nauky a obdržel titul geše. Jen o několik dní později, 10. března 1959 vypuklo povstání ve Lhase, které bylo rychle a krutě potlačené čínskou armádou, a díky následné okupaci byl dalajlama nucen o sedm dní později odejít do indické Dharamsaly (Himáčalpradéš) spolu s 80 000 dalšími exulanty, kde žije dodnes. Čínská vláda, jej považuje za symbol zastaralého teokratického systému.

V Dharamsale založil tibetskou exilovou vládu a přiměl OSN, aby se zabývala tibetskou situací. Výsledkem je postupné přijetí tří rezolucí z let 1959, 1961 a 1965, které Čínu vyzývají k respektování lidských práv Tibeťanů. Roku 1963 dalajlama veřejně vyhlásil tibetskou demokratickou ústavu, založenou na deklaraci lidských práv a buddhistických principech. Aktivně šíří buddhistické učení po celém světě a je vůbec prvním dalajlámou, který cestoval do Západního světa. Procestoval mnoho států například Severní a Jižní Ameriku, řadu evropských zemí, mezi nimi několikrát i Českou republiku, Velkou Británii, ale i Japonsko, Thajsko či Austrálii a hovořil s jejich politiky i náboženskými představiteli.

V roce 1989 byla dalajlamova cesta nenásilí, lásky, míru a porozumění kvitována Nobelovou cenou za mír. Dalajlama je mezinárodně uznávanou kapacitou ve věcech lidských práv a buddhistické filosofie. Je autorem zhruba čtyřiceti knih, některé z nich vyšly i u nás. Z těch nejznámějších např. Cesta ke svobodě, O tibetu a tibetském buddhismu, Radost ze života a umírání v pokoji. Letos v červenci oslaví své sedmdesátéšesté narozeniny a považuje se za marxistu.

Avalókitéšvara

Bódhisattva Padmapáni Avalókitéšvara (tib. Čenrezig) je esence řeči všech buddhů a ztělesnění nezměrného buddhovského soucítění. Drží v ruce osmiplátkový bílý lotos jako symbol ryzí čistoty, lásky a soucítění. Jako emanace Avalókitéšvary jsou dalajlamové obvykle rovněž zobrazováni s bílým lotosem soucítění v pravé ruce. Jeho mantra Om mani padmé húm je k nalezení vytesaná na skalách, napsaná na modlitebních mlýncích atd. Z relativního pohledu se Avalókitéšvara pro blaho všech bytostí zjevil ve vesmíru v podobě velkého bódhisattvy desáté úrovně jako milovaný syn všech buddhů. Z absolutního pohledu je samotným základem, ze kterého emanují všichni buddhové a jejich oblasti a všichni vesmírní monarchové této kalpy. Proto je znám jako Nejvyšší svrchovaný vládce vesmíru, čímž se myslí, že není jen králem v obvyklém smyslu, ale pánem Dharmy, nejvyšší moudrostí a soucitem, zcela osvobozeným od tří světů samsáry, navždy přesáhnuvším zrození, stáří, nemoc a smrt.

V nejstarším buddhistickém umění bývá zobrazován ve zcela lidské podobě, mívá dvě paže a královské zdobení bódhisattvy. V novějším umění bývá obvykle představován v bílé barvě se čtyřmi pažemi, s růžencem a lotosovým květem v hlavním páru rukou. K rozšířeným patří také podoba s jedenácti hlavami a šestnácti pažemi, nebo s jedenácti hlavami a tisíci pažemi.14)

Tárá

Je ženským bódhisattvou (dákiní15) ), který ztělesňuje ženský aspekt (mateřského) soucítění. Je jedním z nejoblíbenějších bódhisattvů v tibetském buddhismu a vadžrajáně. Podle legendy povstala ze slzy bódhisattvy Avalókitéšvary, kterou uronil, když viděl všechno utrpení světa. Doslova její jméno znamená „Vysvoboditelka“.

Na Táru je často pohlíženo jako na bytost, která lidem může pomoci před hrozícím nebezpečím. Podobně jako Avalókitéšvara je Tárá v tibetském buddhismu známá jako zachránkyně, která se objeví v okamžiku, kdy oddaný vyznavač vysloví její matnru óm táre tuttáré turé sváhá. Také pomáhá odstraňovat překážky na cestě k probuzení. Nejrůznější písemné záznamy se zmiňují o dalších schopnostech jako zejména přemáhání duchů a démonů, léčení nemocí a zdolávání všech možných druhů překážek.

Tárá má mnoho podob a ikonografických zobrazení. Je jich až 21. Vzájemně se odlišují především barvou, dále atributy a držením těla, hněvivou či přívětivou podobou. Většina vyobrazení, bez ohledu na to, jaké jsou barvy či jaké třímají atributy, jsou v podobě mladé dívky. Nejčastěji se vyskytuje jako Bílá Tárá a Zelená Tárá. Zelená Tárá představuje aktivní, energetickou stránku soucítění a je národní ochránkyní Tibetu. Bílá Tárá naopak ztělesňuje plodný, mateřský aspekt soucítění.

V levé ruce Tárá obvykle třímá stonek lotosu, jehož zpravidla modrý květ utpala jí vyrůstá u levého ramene. Pravou ruku má většinou položenou na pravém koleně s dlaní a okem směřujícím směrem ven. Toto gesto je tzv. gesto nejvyšší štědrosti a je velmi častým gestem (mudrou) pokojných buddhistických božstev. Levá ruka třímající lotos v drtivé většině případů bývá nastavena v gestu poskytování buddhistické útočiště. Toto gesto symbolizuje jak nauku, tak Tři klenoty.

Častým jevem bývá vyobrazení Zelené a Bílé Táry po stranách Avalókitéšvary. K nejznámějším a nejdůležitějším vyobrazením Táry patří dvě bronzové sochy nalezené na Šrí Lance, které jsou v současné době uloženy v Britském muzeu. Větší ze soch, jejíž počátky sahají do 7. - 8. století, pravděpodobně uchovávala ve svém vysokém účesu sošku Buddhy. Zelená Tárá (v sanskrtu Śjámatárá; śjáma označuje zelenou, modrou či tmavou barvu) je většinou zobrazována vsedě. Levou nohu mívá v lotosové pozici, což označuje dokonalý stav, avšak druhou má většinou pokrčenou do polohy, jakoby chtěla vstát, což symbolizuje její aktivnost v samsáře, a díky tomu připravenost kdykoliv pomoci všem cítícím bytostem.

Následující výčet ukazuje další, známější formy zobrazování Táry:

  • Červená Tárá - tato Tárá představuje energetické vlastnosti a aktivnost všeho dobrého
  • Černá Tárá - přitahuje větší sílu
  • Žlutá Tárá - je spojována s bohatstvím
  • Modrá Tárá - přetváří hněv

Tárá byla původně hinduistické božstvo. V buddhistické mytologii se začala objevovat v 11. Století. Buddhistických legend o tom, jak se Tárá zrodila, je více. V zásadě se však neliší - Tárá je emanací Avalókitéšvary a zrodila se z jeho slzy. Jedna z verzí praví, že když Avalókitéšvara sledoval kolo samsáry, uronil slzu, ze které se Tárá zrodila. Jiná legenda vypráví o tom, že když Avalókitéšvara sledoval kolo samsáry, rozplakal se a z jeho slz se stalo jezero. Když rozkvetl první lotos, který na jezeře vyrostl, z jeho květu vyšla Tárá.

V náboženském životě Tibetu dodnes Tárá zastává významnou roli. Reprezentuje podstatu láskyplné zbožnosti, která je základem každé náboženské praxe, od nejjednoduššího aktu uctívání (púdžá) až po hluboké meditace. Je proto nejpopulárnější, nejpřístupnější a nejpřitažlivější postavou tibetského pantheonu buddhů a bódhisattvů. „Sjednocuje v sobě všechny lidské i božské vlastnosti madοnny, její mateřská láska objímá vše živé. Rozšiřuje svou laskavou péčí na dobré i zlé, moudré i pošetilé, jako slunce září na hříšníky stejně jako na světce.“

V tibetštině se proto označuje jako dam-cchig-sgrol-ma (Věrná Dölma). Je ztělesněním víry a oddanosti, která se rodí z lásky a je posilována slibem bódhisattvy osvobodit všechny živé bytosti. Dam-cchig znamená doslovně „tajný či svatý slib“.

Milarepa

(1040 až 1123 n. l.)

Významný praktikující16), který i přes velmi špatné skutky (skrze magii zabil mnoho lidí) dokázal očistit svou karmu a dosáhnout realizace. Velmi známý je příběh, kdy Milarepa, na příkaz svého mistra Marpy, stavěl domy a následovně je musel zbořit, aby tak očistil svou karmu.

Milarepa byl známý také tím, že své meditační ústraní prováděl na vrcholcích hor. Díky cvičení Jógy vnitřního tepla (tib. Tummo) mohl být oděný pouze bavlnou. Každý den omezoval svou potravu, až se nakonec živil jenom kopřivami. Toho dosáhl díky meditaci.17)

Vadžrasattva

(Česky „Nezničitelná mysl“ nebo také „Diamantová bytost“, „Diamantová mysl“, tibetsky Dordže Sempa doslova dordže – „nezničitelný“, sempa – „mysl“)

Je buddha a buddhovský meditační aspekt (jidam) používaný v tibetském buddhismu. Na cestě Vadžrajány je důležitým buddhovským aspektem, který tvoří očistnou sílu přetváření emočních struktur a rychlé očištění zatemněné mysli od negativní karmy praktikujících. Pro tuto schopnost je také součásti vstupních přípravných cvičení, tzv. Ngöndra.

Vadžrasattva je sjednocenou očistnou silou všech Buddhů. Má zářivě bílou barvu a sedí na lotosovém květu a měsíčním disku.

V pravé ruce drží ve výšce srdce zlaté dordže, symbolizující metody a mužský princip. V levé ruce má na klíně stříbrný zvonek, symbolizující moudrost a ženský princip. Na sobě má ozdoby bódhisattvů. Náušnice symbolizují trpělivost, náramky na rukou a nohách symbolizují to, že Vadžrasattva pracuje pro dobro ostatních. Koruna na hlavě s pěti ozdobami představuje pět moudrostí (očištěná pýcha, žárlivost, hněv, touha a nevědomost).

Sedí v tzv. pozici bódhisattvy s pravou nohou vysunutou přes lotosový květ a měsíční disk, nebo v pozici dordže tzv. (lotosová).

V meditaci na Vadžrasattvu se používá tzv. stoslabičná Dháraní a její esence mantra, která meditujícího očišťuje od negativní karmy. Jako součást Ngöndra se tato Dháraní recituje sto jedenáct tisíc sto jedenáctkrát.

Dharma

Pojem Dharma18) vyjadřoval původně to, co drží pevně, tedy zákon, řád, právo. V jiné rovině postihuje Dharma pravidla, předpisy, zákazy a povinnosti především v etickém aspektu, tj. jako mravní zákon vypovídající o tom, co je dovolené, správné a prospěšné. V množném čísle se tohoto pojmu užívalo v nejstarší buddhistické filosofii pro věci nebo základní složky světa jevů, jak jsou vnímány myslí. V těchto složkách se jeví Dharma (v původním smyslu) jako přírodní a světový zákon o věčném vznikání a zanikání.

Buddha hlásal vesmírný zákon věčně proměnlivého existenčního procesu a v tomto významu překládáme Dharmu jako učení, nauku, systém. Jelikož Dharma je pravou naukou a nepostihuje pouze zákon sám, nýbrž i to, co je jeho podkladem a co v sobě také zahrnuje, mohli bychom interpretovat Dharmu jako pravdu nebo spravedlnost.

Dharma existuje objektivně, nezávisle na lidské vůli či chtění. Proto buddhismus není nijak závislý na víře, jak ji chápe např. křesťanství. Buddha Dharmu různým způsobem vysvětloval, nikdy však necítil potřebu jí zdůvodňovat nebo dokazovat. Ten, kdo dosáhl cíle a sám nazíral pravdu, nepotřeboval již důkazů.

Dalajlama vysvětluje tento pojem následujícím způsobem: „Dharma je sansktrské slovo znamenající držení. Pojímáno široce může se toto slovo vztahovat ke všem jevům, protože každý jev si podržuje svou vlastní entitu. Avšak v kontextu Dharmy a světa se Dharma vztahuje k jakékoliv praxi, která zadržuje od osoby, jež se jí soustavně věnuje, nějaký specifický děs. Toto zadržování či ochrana se může vztahovat na utrpení, jež je následkem, nebo na příčiny těchto útrap, škodlivé emoce. Usilujeme o ovládání mysli a praktiky, jimiž je mysl ovládána, jsou Dharmou. Zadržují od nás dočasně děs a v delším časovém úseku zadržují také nás od děsivých nebo špatných situací, které by vznikly tím, že by nastoupily škodlivé emoce.“

Pomocí Dharmy můžeme dovést všechny bytosti k dokonalému buddhovství. Proto je nezbytně nutné, abychom ve chvíli, kdy učení obdržíme, netrpěli obvyklými nedostatky: třemi chybami, šesti nečistotami a pěti špatnými způsoby v přijímání učení, které by nám mohly zabránit v jeho jasném pochopení.

Vadžra

(tib. Dordže) je slovo původem z sanskrtu a bývá často překládáno jako „diamant“ či „hromoklín“, ale skutečný překlad transliterace Dordže je „nezničitelný“. V buddhismu se slovo vadžra též používá pro označení rituálního předmětu, který je často používán v tantrických rituálech. Lze ji nalézt na mnohých vyobrazeních a je jedním z nejdůležitějších buddhistických symbolů vůbec. Představuje spolu se zvonkem vadžrajánu, jeden ze tří hlavních proudů buddhismu a především její cíl.

Výzkumná část

Diamantová cesta

Výzkum byl proveden v Buddhistickém centru Diamantové cesty v Praze 3, Žižkově, kde jsme byli přijati opravdu velmi vřele a dotazovaní se nám snažili vyjít ve všem vstříc. Konkrétně Kateřina Hamplová (osoba pro styk s veřejností) s námi udržovala emailový kontakt i po zkoumání a poskytla nám mnoho informací. Nejprve, na základě odpovědí respondentů a jimi doporučené literatuře, jsme vypracovávali obecné informace o buddhismu Diamantové cesty a později konkrétní dotazník.

Světové společenství Buddhismu Diamantové cesty vzniklo na základě misijního působení dánského lamy Oleho Nydahla (* 1942). On a jeho manželka Hannah se roku 1969 stali prvními evropskými žáky XVI. karmapy („pán buddhovské aktivity“) Rangdžunga Rigpä dordžeho (1924 – 1981) a strávili tři roky v Himálaji studiem a praxí školy kagjüpa tibetského buddhismu. XVI. karmapa Nydahla roku 1972 pověřil zakládáním center linie kagjüpa nejprve v Evropě, od roku 1980 i v USA a pak i v dalších částech světa. Po smrti XVI. karmapy Nydahl pracuje pod vedením a s požehnáním XVII. karmapy Thaje dordžeho.

Diamantová cesta (tib. dordže thegpa) je často popisována jako korunní klenot Buddhova učení. Jejím cílem je dosažení nedualistického stavu Velké pečeti, kde jakákoli událost je skutečná, protože vyjadřuje neomezený potenciál mysli. Diamantová cesta pracuje z úrovně výsledků (plodů) a inspirovaného vhledu za účelem přeměny všech zážitků na sebevysvobozující a přirozenou čistotu a využívá metody úplné identifikace s osvícením pro dosažení co nejrychlejších výsledků. Když žáci neviděli Buddhu jako boha, osobu nebo nějakou vnější sílu, ale důvěřovali mu jako zrcadlu vlastní mysli, mohl jim Buddha předat Diamantovou cestu. Díky své síle a vhledu probouzel kvality bytostí a využíval nesčetných dovedných prostředků k jejich plnému rozvoji. Ve své podstatě se tato nejvyšší nebo „třetí“ úroveň skládá ze tří přístupů: Nazývají se Cesta metod, Cesta vhledu a gurujóga. Pomocí těchto přístupů může mysl rozpoznat sama sebe buď skrze svoji energii, vědomí nebo sílu identifikace.

V Diamantové cestě jsou nejdůležitějšími metodami: splývání s osvícením, probouzení osvícených energetických polí prostřednictvím manter, vděčnosti a udržování čistého pohledu. Vedená meditace (tib. Gumblung) umožňuje – stejně jako dříve jeskynním dosažitelům v Tibetu 19) – i dnes velkému počtu meditujících přístup k nesčetným metodám Diamantové cesty. Hlavní společnou praxí v centrech Buddhismu Diamantové cesty. Hlavní společnou praxí v centrech Buddhismu Diamantové mysli je tzv. Meditace na 16. Karmapu, kterou pro tyto účely sestavil sám 16. Karmapa. Jedná se o formu gurujógy neboli editace na učitele (lamu) jako podstatu všech buddhů.20)

Otázky a odpovědi
  • Kolik času věnujete buddhistickým praxím?

V této otázce se shodli téměř všichni dotazovaní, a to tak, že buddhistickým praxím (konkrétně meditaci) věnují cca 1 hodinu denně. Jeden dotazovaný uvedl, že hodinu a půl.

  • Jak jste se dostali k buddhismu?

U této otázky jsme zjistili, že největší podíl na tom, že se dotazovaní dostali k buddhismu, mají jejich přátelé. Někteří z nich se o buddhismus zajímali již dříve, prostřednictvím knih a internetu. Jedna dotazovaná uvedla: „Chtěla jsem se naučit meditovat a Buddhistické centrum bylo jediné místo, o kterém jsem tehdy věděla, že se zde medituje a už jsem neodešla.“

  • V čem pozorujete posun na své cestě?

Nejvíce dotazovaných uvedlo, že jejich život získal příchodem buddhismu smysl, získali duševní klid a životní vyrovnanost. Jedna dotazovaná uvedla, že se zbavila depresí, další z dotazovaných uvedl: „Rozhodně mám mnohem více trpělivosti, lépe funguji mimo komfortní zónu, také dokážu lépe fungovat v kolektivu lidí.“

  • Vnímáte rozdíl mezi osobní a kolektivní praxí? Jaké jsou jejich výhody a nevýhody? Co preferujete?

Dotazovaní jednoznačně preferují osobní praxi, ale oběma přikládají stejnou důležitost. Pociťují sílu meditace ve více lidech, ale dle nich jde individuální praxe více do hloubky. Jeden z dotazovaných uvedl, že: „Kolektivní praxe má společnou sílu, osobní jde více do hloubky, nejlepší je metody střídat, jelikož jsou obě stejně důležité.“

  • Jak pracujete s časem nemeditace? Je čas mezi praxemi nějak důležitý? Jak se snažíte začlenit meditaci do běžného dne?

Všichni se snaží zkušenosti získané při meditaci praktikovat v běžném životě, vnímají to jako měřítko úspěšnosti jejich praxe. Jedna dotazovaná uvedla: „ Snažím se ho využít efektivněji a vybírám si, více než dříve, dělání věcí, které mají smysl. Nestává se, jako dříve, že bych se nudila. Snažím se udržet si stejný pohled jako při meditací, větší odstup od pocitů, být víc tady a teď a mít více soucitu.“

Dzogčhen

Druhou skupinou, kterou jsme navštívili, byla česká skupina dzogčhenových praktikujících. Konkrétně jsme se setkali s pražskou „pobočkou“ sídlící na Praze 2. Dzogčhenová komunita byla v České republice oficiálně založena v roce 2001 a dnes čítá přes 230 členů, přičemž nejvíce jich můžeme najít právě v Praze. A však větší centra můžeme nalézt i v Brně, Plzni, Karlových Varech či v Českých Budějovicích.

Dzogčhenová komunita praktikuje pod záštitou Čhögjala Namkhaie Norbua. Tento Dzogčhenpa21),po té co v Tibetu nastal politický převrat, odešel do exilu. Nejdříve pobýval několik let v Sikkimu a poté na pozvání Neapolské univerzity odešel do Itálie, kde čtyřiadvacet let učil tibetštinu, mongolštinu a kulturní dějiny Tibetu. Zde také začal od roku 1976 vyučovat první žáky nauku dzogčhenu. Dnes má tato komunita desítky center na všech kontinentech (kromě Antarktidy) a česká komunita je tedy jedním článkem obrovské sítě meditačních center tohoto učení na západě.

(Podrobnější informace o nauce dzogčhenu viz odstavec Dzogčhen)

Otázky a odpovědi

V Pražské gompě22) se nás ujal mladý praktikující Lukáš, který nám odpověděl na naše otázky.

  • Kolik času věnuješ buddhistickým praxím?

Snažím se meditovat co nejvíc, ale ne vždy má člověk energii a vůbec podmínky k tomu meditovat na tichém místě bez lidí. Zaleží tedy na okolnostech. Obvykle praktikuji půl hodiny až hodinu denně, ale někdy když k tomu není prostor, tak dělám jen esenciální praxi gurujógu, která zabere jen pár vteřin. Tuhle praxi se snažím opakovat co nejčastěji.

  • Jak jsi se dostal k buddhismu?

Přímo k dzogčhenu mě přivedla máma a její bývalý přítel, když mi bylo šestnáct. Zvláště moje máma se duchovnem obecně zabývá už dlouho, takže to pro mě byla a je celkem normální, obyčejná věc. Oba (přítel a máma) praktikovali dzogčhen pravidelně u nás doma. A časem mě to začalo zajímat taky. Přečetl jsem si pár knížek od Namkhaie Norbua, který je můj kořenový mistr a poté jsem od něj přijal transmisi (viz Transmise).

  • V čem pozoruješ posun na své cestě?

Meditace sama o sobě dodává člověku energii a uklidňuje mysl. Člověk pak není tak přepjatý a nestresuje se tolik. Navíc v tantře je mnoho praxí, které se vztahují k různým problémům a emocím. Když tedy máte nějaký problém, ta či ona praxe vám s tím může pomoci. Musíte se jí ale věnovat opravdu poctivě. Já pozoruji posun hlavně v tom, že mám lepší vztah k přírodě a hlavně k lidem, jsem víc otevřený a můžu snad říct, že nemám v sobě obecně tolik předsudků vůči ostatním.

To všechno jsou ale jen druhotné záležitosti. Hlavní je směřovat pořád k tomu hlavnímu a to je osvobodit svou mysl od konceptů a proniknout do rigpy.

  • Vnímáte rozdíl mezi osobní a kolektivní praxí? Jaké jsou jejich výhody a nevýhody? Co preferujete?

Říká se, že kolektivní praxe má tu výhodu, že zvyšuje kapacitu těm, kteří ji nemají tak velkou. Pro nové praktikující je tedy velmi užitečné, když praktikují ve skupině se staršími praktikujícími. Pro ty je to samozřejmě užitečné taky. V naší komunitě je pár praxí, které praktikujeme pravidelně a to je velice přínosné. Tou nejčastější a velmi důležitou je Ganapüja23).

Na druhou stranu ne všechny praxe je možné dělat ve skupině a navíc je lehčí praktikovat sám, protože ne vždy máte čas se sejít s ostatními.

  • Jak pracujete s časem nemeditace? Je čas mezi praxemi nějak důležitý? Jak se snažíte začlenit meditaci do běžného dne?

Snažím se praktikovat každý den pravidelně a v čase mezi praxemi je důležité, aby člověk pozoroval sám sebe, své myšlenky a emoce. Nijak se je nesnažil neměnit nebo nepotlačovat, jen je pozoroval. To je důležitá činnost. Člověk tak může poznat sám sebe, svou kapacitu a překážky, které si sám vytváří. Ale to jsem nevymyslel já, to jen papouškuji slova mého mistra.

Závěr

Na závěr práce bychom rádi shrnuli náš výzkum a stručně odpověděli na výzkumné otázky.

Na hlavní otázku odpovídáme tedy takto: Všechny buddhistické cesty v podstatě směřují k jednomu cíli, a to provést praktikujícího na cestě za osvobozením. Tohoto cíle se však snaží dosáhnout poměrně různorodými technikami, které bychom mohli zdánlivě hierarchicky seřadit, i když, jak už jsme nastínili v praktické části, toto seřazení není zcela oprávněné (viz podnadpis Koloběh znovuzrození). Tak jako se odlišují techniky a jejich míra složitosti, tak i konečný cíl cest se rozděluje tímto způsobem a vždy koresponduje a odvolává se na hlavní smysl konkrétních cest.

Například v hínajánových praxích se žák snaží dostat do stavu prázdnoty, poté i cíl této cesty je odhalení prázdnoty ega. Zde cíl této cesty končí.

Naproti tomu mahajánové techniky dodávají k tomuto cíli fakt, že vymanění se z ega, aniž se z něj vymaní ostatní bytosti, není tak důležitý. Praktikující musí nadále pomáhat na cestě ostatním bytostem.

Tantrické metody se pak snaží skrze své praxe, pracující s úrovní energie, dostat do dimenze sambhógakája. Kam žák vstoupí v okamžiku fyzické smrti. Zde jsou osvícená božstva a realizovaní mistři i nadále schopni pomáhat ostatním bytostem, ale ne už ve fyzickém těle. Toto tělo, stejně jako celá dimenze, je „pouze“ energetické, a pro jejich spatření je zapotřebí velké jasnosti a duchovní moudrosti. Jak můžeme vidět, všechny tantrické praxe pracují s energií, tedy i jejich cíl s energií souvisí.

Poslední zmiňovaná nauka je dzogčhen (tib. „velká dokonalost“), která má dnes na západě silné komunity, jedna z největších je vedena mistrem Čhögjalem Namkhai Norbuem. Cíl této cesty můžeme považovat za nejsložitější z uvedených. Plod této nauky spočívá nejen s překonání karmické vize světa na úrovni mysli, či energie. Na konci této praxe dojde k překonání i hmotné karmické vize, a to zpětným „rozpuštěním“ těla, energie a mysli na jeho základní elementy. Na elementy prostoru, větru, vody, ohně a země, ze kterých se skládá celý náš svět a vesmír.

Dále, jak vyplynulo z našeho výzkumu, praktikující v dnešní moderní společnosti, věnují tak velkým cílům relativně omezený čas. Je však nutno podotknout, že i když hodina meditací denně se nemusí zdát mnoho, dnešní svět ani nedovoluje věnovat se meditacím více. Už není hlavním smyslem, odejít na dlouhá léta do ústraní a zde meditovat. Toto dnes už není možné, například situace v Tibetu, kdy po revoluci v 50. letech byla většina jógínů vyhnána z meditačního ústraní a zavřena do vězení, to dokazuje. Hlavním smyslem „dnešní“ meditace je integrovat vlastní meditační praxi do obyčejného denního života. Tímto způsobem se pak tyto dva časy (čas meditace a nemeditace) spojí v jedno a nevznikne tak mezi nimi hranice. Tímto způsobem může být „moderní“ praktikující rovněž úspěšný. Cesta za vysvobozením však není jednoduchá.

Seznam použitých pramenů

Hlavní literární prameny:

KOLMAŠ, Josef. Starověký Tibet. Praha : Vyšehrad, 2006. 376 s. ISBN 80-7021-844-4.

NORBU, Čhögjal Namkhai. Křišťál a cesta světla : Sútry, tantry a dzogčhen. Praha : DharmaGaia: Dzogčhen, občanské sdružení, 2003. 260 s. ISBN 80-903123-1-4.

NORBU, Čhögjal Namkhai. Nauky prvotní moudrosti. Praha : Dharma Gaia, 2005. 292 s. ISBN 80-903123-7-3.

Tibetská kniha mrtvých. Praha : Odeon, 1991. 165 s. ISBN 80-207-0231-8.

WANGYAL, Tenzin. Tibetská jóga snu a spánku. Praha : Dharma Gaia, 2002. 268 s. ISBN 80-85905-89-2.

Sekundární literární prameny:

PADMASAMBHAVA. Rady mistra Zrozeného z lotosu : kolekce Padmasambhavových rad dákiní Ješe Cchogjal a jiným blízkým žákům. Praha : Dharma Gaia, 2004. 233 s. ISBN 80-86685-40-3.

GJAMCCHO, Tändzin. O Tibetu a tibetském Buddhismu. Praha : Panorama, 1992. ISBN 80-7038-263-5.

KOTLER, Arnold. Buddhismus. Praha : Pragma, 2000. ISBN 80-7205-775-8.

MCLOUGHLIN, Seán. Světová náboženství v kostce. Čestlice : Rebo Productions, 2005. ISBN 80-7234-446-3.

TOMÁŠ, Eduard. Tajné nauky Tibetu. Brno : Svatá Mahatma, 1990. ISBN 80-900-199-0-0.

Internetové odkazy:

Milarepa [online] Buddhismus.[cit. 2011-06-23]. Dostupné z WWW: <http://www.buddhismus.cz/milarepa.html>.

Buddhismus Diamantové cesty [online] 2000 [cit. 2011-06-23]. Dostupné z WWW: <http://bdc.cz/>.

Avalokitéšvara alias Čenrezig. [online] 2010 Buddhismus po troškách… 2010-12-31 [cit. 2011-06-23]. Dostupné z WWW: <http://maruska22.blog.cz/>.

Buddhistický svátek Vesak se slaví také na Valašsku. [online] 2011 Deník.cz : Valašský deník. [cit. 2011-06-23]. Dostupný z WWW: <http://m.denik.cz/mobile/valassky_denik/clanek/914852>.

Stručný životopis. [online] 2006 Dalajlama.info. [cit. 2011-06-23]. Dostupné z WWW: <http://www.dalajlama.info/prednaska/zivotopis/>.

Tibet - střecha světa. [online] 2006-09-23 Referáty- seminárky.cz. [cit. 2011-06-23]. Dostupné z WWW: <http://referaty-seminarky.cz/tibet---strecha-sveta/>.

Tibetský buddhismus. [online] 2006 Wikipedie : otevřená encyklopedie, poslední změna 2011-03-28 [cit. 2011-06-23]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Tibetsk%C3%BD_buddhismus>.

Dějiny buddhismu. [online] 2007 Wikipedie : otevřená encyklopedie, poslední změna 2011-02-21 [cit. 2011-06-23]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_buddhismu>.

ONDOMIŠIOVÁ, Zuzana . První šíření buddhismu v Tibetu - 3. díl. [online] Tibinfo : informační systém o Tibetu. 2010-10-15, 564165416, [cit. 2011-06-23]. Dostupný z WWW: <http://www.tibinfo.cz/clanek.php?id=64>.

YAO, Zhihua. Four-Dimensional Time in Dzogchen and Heidegger. [online] 2007-10 Philosophy East & West., vol. 57, č. 4: 512-532, [cit. 2011-07-15]. Dostupný z WWW: <http://web.ebscohost.com/ehost/viewarticle?data=dGJyMPPp44rp2%2fdV0%2bnjisfk5Ie46bNMrq2zSrOk63nn5Kx95uXxjL6trUmzpbBIr6eeUbimr1KwqJ5Zy5zyit%2fk8Xnh6ueH7N%2fiVbCutlC1qLFPtpzqeezdu3vxnOJ6u9e3gKTq33%2b7t8w%2b3%2bS7SrSss0quprM%2b5OXwhd%2fqu4ji3OSN6uLyffbq&hid=11>. ISSN 0031-8221.

Přílohy

Obsazení Tibetu

Od 13. stol byl Tibet nejprve mongolským a od 18. stol. čínským protektorátem, to byly ale zcela mírové svazky. Britská invaze roku 1904 přiřadila Tibet do své zájmové sféry. Jako hlavní cíl si určila omezit vliv Ruska a Číny. V souvislosti s pádem čínského císařství Tibet oficiálně vypověděl ze svého území čínské vyslance, kteří zde byli od doby čínského protektorátu, a vyhlásil nezávislost, kterou si udržel až do roku 1951.

Bohužel pro Tibet v roce 1949 v Číně zvítězila komunistická revoluce. Jako hlavní prioritu si nově vzniklá Čínská lidová republika zvolila tzv. osvobození Tibetu a znovupřipojení k mateřské Číně. Již v říjnu roku 1950 zahájily čínské ozbrojené síly invazi do Tibetu. Tibet byl pod hrozbou postupu do vnitrozemí donucen podepsat tzv. Sedmnáctibodovou smlouvu, ve které se vzdal suverenity ve prospěch Číny a umožnil rozmístění vojenských jednotek na tibetském území. Na druhou stranu měla být Tibeťanům zaručená určitá autonomie založená na respektu k náboženské víře, národnímu jazyku a kultuře.

V reakci na stupňující se nátlak, začaly v Tibetu vznikat partyzánské odboje, které byly podporované americkou CIA . To vyústilo 10. 3. 1959 masivním lidovým povstáním v hlavním městě Lhasa. Číňané této situace využili jako záminky k úplnému převzetí vlády nad Tibetem. Povstání bylo tvrdě potlačeno a 14. dalajlama s celou vládou uprchl do indického exilu.

Jakýkoliv odpor proti záměrům čínské státní moci byl trestán deportací do pracovních táborů, nebo smrtí. Popravy se konaly bez řádného procesu a způsobem, který měl ponížit lidskou důstojnost odsouzených a jejich rodin.

Odsouzení obvykle museli před shromážděnou obcí veřejně vypočítat svá provinění, poté byli kamenováni, mučeni a nakonec usmrceni svými rodinnými příslušníky a blízkými přáteli, kteří tak konali pod hrozbou stejného trestu. Mnohé rodiny, než aby podstoupily takovou proceduru, páchaly hromadnou sebevraždu. Celkový počet popravených přesahuje 150 000, dalších 9 000 osob spáchalo sebevraždu.

V roce 1966 nejvyšší představitel Číny Mao Ce-tung zahájil kulturní revoluci. Ta měla prvotně za cíl upevnit Maovo postavení v zemi a druhotně transformovat vzdělání, umění a literaturu jako nástroje socialismu. V Tibetu se hlavním cílem násilí staly kláštery, jejich obyvatelé a hlavně veškerý náboženský život. Ty náboženské budovy, artefakty či památky, které nebyly zničeny dřívějším násilím, byly vypleněny nyní. Z původního počtu 6.259 klášterů zůstalo po kulturní revoluci 8.

Také existovalo důvodné podezření, že se Čína v Tibetu dopouští genocidy. Na to však nejsou přímé důkazy.24)

Podle údajů exilové vlády Tibetu zahynulo v důsledku čínské přítomnosti na tibetském území více než 1, 2 mil. Tibeťanů, což je asi jedna pětina z původního počtu 4 – 6 mil. obyvatel.

Poslední demonstrace se v Tibetu konala v březnu roku 2008 a před tím v 80. letech 20. stol

Titul dalajláma

Titul „dalajláma“25) byl poprvé udělen mongolským vládcem Altanem-chánem, který jím v roce 1578 obdaroval Sönam Gjamccha. Sönam Gjamccho byl vysoce postavený láma, představený klášterů Sera a Däpung. Byl považován za převtělence (tulku) Gendün Gjamccha (1475–1541), Altan-chán pozval Sönam Gjamccha v 70. letech 16. století k mongolskému dvoru. Když až na druhé pozvání Sönam Gjamccho nabídku přijal, vydal se roku 1577 do Mongolska. Na dvoře Altan-chána začal s výukou buddhistické nauky, a také sám Altan-chán brzy buddhismus přijal za svůj. Když byla učitelská činnost Sönam Gjamccha v Mongolsku u konce, Altan-chán se rozhodl, že na oplátku Sönam Gjamcchovi udělí titul, který zněl dalajláma.

Titul pak byl zpětně přiznán také Sönam Gjamcchovým dvěma předchůdcům. Když se v roce 1642 stal Ngawang Lozang Gjamccho oficiálně pátým dalajlámou, stal se jako první dalajláma i světským vládcem Tibetu. Už jeho předchůdci zastávali vysoké postavení ve správě státu, avšak až 5. dalajláma se svými činy (reforma státní správ, navázání diplomatických styků s cizími zeměmi atd.) dokázal stát suverénním tibetským vládcem. Za Ngawang Lozang Gjamccha se poprvé naplno rozvinula myšlenka o „božském“ původu dalajlámů. 5. dalajláma totiž prohlásil sebe, své předchůdce i své nástupce za vtělení Avalókitéšvary.

Rozpoznání dalajlámů

Každý dalajláma je těmi, kteří ho uznávají, považován za převtělence (tibetsky tulku) předchozího dalajlámy, a zároveň za emanaci Avalókitéšvary (tibetsky Čänräzig), bódhisattvy soucitu.

V Tibetu bývá zvykem, že když takový tulku zemře, hledá se jeho příští zrození (jen pro představu, v Tibetu jsou takových tulkuů stovky). Logicky to je vždy osoba, která se narodila po smrti svého duchovního předchůdce (většinou okolo roku, ale může se jednat i o menší či mnohem větší časový odstup).

Poté, co dalajláma zemře, tak v příhodné době, kterou určí zodpovědný tulku nebo regenti této linie, se zvláště ustanovená komise z mnichů pustí do vyhledávání dalajlámova nového zrození. Místo, kde mají mniši hledat, může za svého života ještě blíže určit sám dalajláma. Může se tak stát formou „zvláštních znamení“. Jakmile mniši najdou dítě, které považují za vtělení zesnulého dalajlámy, je podrobeno zvláštním zkouškám. Jestliže je úspěšně složí, je slavnostně prohlášeno za nového dalajlámu, vzato od rodiny a vychováváno v klášteře, kde se mu dostane vzdělání a dalších náležitostí potřebných pro vykonávání funkce dalajlámy. V době studií za dalajlámu vládne regent. Poté, co svá studia završí, je do své funkce slavnostně intronizován.

Současná situace

Vlivem velmi nejisté situace v Tibetu, kdy se čínská strana snaží kontrolovat veškeré významné převtělence a zasahovat do vnitřních záležitostí tibetských buddhistů (jako se jí to podařilo např. v případě pančhenlámy) se v poslední době 14. dalajláma nechává slyšet, že jeho příští zrození nemusí být v Tibetu, jako tomu bylo u jeho předchůdců. Také připustil možnost, že se už v příštích letech zrodit více nemusí (čili že bude posledním tulkuem v linii a odejde dočasně do jiných světů) nebo může jeho příštím zrozením být žena. Je také možné, že nástupce současného dalajlámy bude vybrán demokratickými cestami, tzn. volbou podle schopností (v tomto případě by se však již nejednalo o tulkua předchozích dalajlámů, ale čistě o představitele tibetského národa).

Vztah k ČR

Čtrnáctý tibetský dalajláma již několikrát navštívil i Českou republiku. 1. ledna 1990 jej do tehdejšího Československa vůbec poprvé pozval Václav Havel a dalajláma v únoru téhož roku do země zavítal. Dalajlámovy další návštěvy ČR proběhly v letech 1997, 2000, 2002, 2003, 2007 a 2008. Většinou pořádá různá vystoupení a přednášky, navštěvuje senát, v roce 2007 byl hostem pořadu Na plovárně. Přítomnost dalajlámy v ČR vyvolává protestní reakce zejména u českých komunistů a u čínské strany.26)

Potála

Svůj název odvozuje palác Potála od mýtické hory Potály, sídla Avalókitéšvary, při ústí řeky Sindhu. Je dílem pátého dalajlamy a jeho nástupců. Ještě než byl palác dostavěn, dalajlama zemřel a jeho nejbližší spolupracovník skrýval tuto skutečnost před lidmi celých šestnáct let, nejspíš proto, aby Tibeťané nezanechali práce na stavbě.

Palác má tisíc místností a ve skutečnosti představuje celou městskou čtvrť, rozkládající se na jižním svahu skalistého kopce. Přední strana je dole obehnaná zdí, doplněná na několika místech různými budovami. Vlastní palác stojí na samém vrcholu kopce. Základy k němu byly položené tak, aby to co nejvíce odpovídalo charakteru terénu, ve kterém se stavba nachází, bez odstranění stávajících skalních výčnělků a pouhým vyplněním mezer mezi nimi. Je postavený z hlíny, kamene a dřeva těmi nejjednoduššími prostředky.

Lhasa

Hlavní město Tibetu Lhasa se někdy v poetických dílech označuje také jako Lhadan. Původ těchto synonymních názvů se vysvětluje tím, že zde jsou uchovávány dvě sochy Buddhy Šákjamuniho. Ty měl podle pověsti obdržet tibetský král Songcän Gampo jako věno svých dvou žen, princezny nepálské a princezny čínské. Tibeťané těmto sochám říkají Džowo.

Historická tradice vypráví, že nepálská žena krále Songcän Gampa dala v roce 653 zbudovat pro sochu Buddhy, kterou s sebou přinesla, chrám stojící dnes ve středu města Lhasa a nazývaný Thulnang cuglakhang. Král postavil na kopci Marpori, kde se dnes nachází palác Potála, svůj hrad. Padesátá léta 7. století je tedy možné považovat za pravděpodobné datum, kdy byla Lhasa založena. Město Lhasa leží na pravém břehu řeky Učhu. O několik kilometrů dál stojí dalajlamův letní palác Norbulingka.

Současná Lhasa se neustále rozšiřuje, starší domy jsou ničeny a místo nich se objevují i několikapatrová monstra. Stúpy, které stávaly v rohu potálského náměstí, a označovaly tak západní vchod do města, jsou již díky kulturní revoluci zničené. Na jejich místě stojí jenom napodobeniny, které nebyly postavené v souladu s předpisy pro stavbu stúpy.

Lotos

Vyrůstá z bahna, ale zůstává špínou zcela nedotčený. Je hlavním buddhistickým symbolem zřeknutí se, čistoty a osvobození z cyklické existence. Lotos bývá znázorňován se čtyřmi, osmi, šestnácti, čtyřiadvaceti, dvaatřiceti, čtyřiašedesáti, stem nebo tisícem okvětních lístků. Počty odpovídají vnitřním lotosům a čakrám.

Stonek pod květem bývá často zakroucený do podoby kořene. Palec a jeden z prstů ruky božstva nebo nositele linie učitelů jsou často ve výši srdce v gestu učení nebo poskytování útočiště a jemně svírají dolní část stonku. Stonek se následně stáčí vzhůru, ozdobený lístky až ke květu, který se rozvíjí na úrovni ucha božstva. Tím je symbolizována nektarová povaha Dharmy, která jako nektar vábí včely, přitahuje žáky svou ryzí a neopakovatelnou vůní řečené nauky. Hlavní stonek se většinou větví do tří: postranní nese semeník, hlavní uprostřed květ a třetí nerozvité poupě. Tato tři stádia květu symbolizují Buddhy tří časů - minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Lotos je především znakem Amitábhy, pána lotosové buddhovské rodiny, který je symbolem přerodu vášně v uvědomělou moudrost. Amitábhovým hlavním bódhisattvou je Padmapáni Avalókitéšvara, bódhisattva soucítění a ochranné božstvo Tibetu. Hlavním ženským bódhisattvou lotosové rodiny je Bílá Tára. Jejím znakem je šestnácti plátkový lotos, který symbolizuje dokonalost všech jejích vlastností a její podobu šestnáctileté dívky.

Mandala

Sanskrtské slovo mandala se do tibetštiny překládá jako dkjil-'khor. Význam slova mandala: manda znamená „esenci“ a la „uchopit“. Mandaly jsou považovány za mocný nástroj pro generování zásluh. Jsou obětí božstvu, které se umisťuje do jejich středu. Mnoho mandal má božstva jenom naznačena svými symboly, body, malými kroužky nebo jim příslušejícími slabikami. Některé mandaly jsou pak zcela prázdné, a proto pochopitelně vyžadují větší sílu představivosti.

Jsou tři druhy mandal: zhotovené z barevných prášků, malované na plátně a vizualizované v těle. Můžou být také obětní mandaly. Základní kruhová forma se opakuje ve všech jejích výkladech.

Mandala představuje velmi symetrický diagram soustředěný kolem svého středu a většinou rozdělený do čtyř stejně velkých kvadrantů. Slouží jako pomůcka při meditaci, vizualizaci a zasvěcení. Vnější forma těchto posvátných kruhů je geometrický obrazec - jantra, každý detail provedení mandaly má symbolický význam. Vnitřní účel mandaly je spojen s vzýváním, přivoláváním a uskutečněním duchovní síly uvnitř pozorovatele samotného. Termín mandala může označovat i jiné struktury, které obsahují posvátný střed nebo pro něj vytvářejí podklad. S mandalou se setkáváme již v Indii v půdorysu pohanského chrámu, přesto je jógická praxe s mandalami mnohem propracovanější v tantrickém buddhismu než v hinduismu. Po formální stránce je mandalám podobné i Kolo bytí, které na kruhovém půdorysu názorně vysvětluje příčiny a jejich následky.

Za trojrozměrnou mandalu se považuje třeba největší buddhistický monument na světě - Indonéský Borobudur, původní stavba kláštera Samjä v Tibetu nebo Džókhang, ústřední chrám ve městě Lhasa. Také půdorys a forma khmérských staveb, zvláště pak starého hlavního města Angkor Thom.

Damaru

Damaru27) (Devanagari) nebo damru je malý dvou-hlavý rituální bubínek ve tvaru přesýpacích hodin. Pomyslný trojúhelník vzhůru symbolizuje mužský orgán (Lingam) a klesající trojúhelník symbolizuje ženský orgán (Yoni). Symbolicky stvoření světa začíná, když se Lingam a Yoni spojí v polovině (bod Damaru), konec světa nastane při jejich oddělení. Bubínek je typicky vyrobený ze dřeva, kůže nebo z lidských lebek. Jeho výška se pohybuje od několika centimetrů až něco málo přes stopu. Hraje se na něj jednou rukou. Praktikující mají Damaru připevněné na konci kožené šňůry s korálky kolem pasu. Damaru je velmi běžné na celém indickém subkontinentu. Je znám jako síla, a když se na něj hraje, přináší duchovní energii. To je obzvláště spojené s hindským božstvem Shivou. Jedna legenda vypráví, že Shiva dal světu první slabikář jako zvuky sanskrtu, a ten se vynořil z jeho bubnování.

Kangling

Rituální trubka z lidské stehenní kosti. Dnes se používá i dřevěná nebo železná. Praktikující hraním na ni svolává hladové duchy, aby se „najedli„ z praktikujícího. Používá se u tantrické praxe Chöd28), spolu s bubínkem Damaru.

Mála

Tradiční29) pomůcka k počítání manter při meditacích. Podobá se křesťanským růžencům, ale je používána zejména v buddhismu a hinduismu. Mála, nebo jinak řečeno japa mála je soustava korálků na provázku, má zpravidla 108 korálků nebo menší počet vždy dělitelný 9. Mála o 27 korálcích je používaná pro praxi poklon, tedy součást Ngöndra. Mály jsou prvotně používané k počítání manter. Tyto mantry mohou být říkány pro různé účely, ale se společným cílem dosáhnout osvícení. Materiál se může lišit podle účelu použití mály. Většinou mohou být používány obecně pro veškerou praxi.

  • Mantry s uklidňující aktivitou by měly být říkány s používáním bíle obarvených mál, přednostně vyrobených z křišťálu, či perel. Slouží především k očištění mysli od různých překážek a rušivých pocitů.
  • Mantry s obohacující aktivitou by měly být říkány s používáním mál ze zlata, stříbra, mědi, nebo lotosového dřeva. Slouží především pro zlepšení životního stylu, vědomí a pro hromadění zásluh.
  • Mantry s fascinující aktivitou by měly být recitovány s málami vyrobenými ze santalového dřeva, jilmu, nebo broskvového dřeva.
  • Mantry s ochrannou aktivitou by měly být recitovány s málou vyrobenou z ořechů nebo kostí.

Mára

Představuje postavu pokušitele. Obvykle je nazýván Namuči, tedy ten, který brání osvobození. V textech se objevuje jednak jako skutečná osoba (božstvo) a jednak jako personifikace zla a vášní, totality světské existence a smrti. Pozdní pálijská literatura popisuje pět Márů:

  • Mára jako božstvo
  • Mára nečistot
  • Mára složek existence
  • Mára karmických formací
  • Mára jako smrt

Sedm let (šest let před probuzením a jeden rok po něm) pronásledoval Mára Buddhu a hledal nějakou jeho slabost. Také se snažil přimět Buddhu, aby neučil Dharmu a odešel do parinirvány. Když pak doba Buddhova odchodu do parinirvány nastala, tak ho pobízel. Ale Buddha jednal v obou případech podle vlastního uvážení.

Vesak

Nejvýznamnější buddhistický svátek Vesak je tradičně spojen se třemi událostmi ze života historického Buddhy Šákjamuniho. Na květnový úplněk se zakladatel buddhismu narodil, o třicet pět let později během květnového úplňku dosáhl osvícení a ve věku osmdesáti let opět na květnový úplněk zemřel. Celý měsíc květen je proto každoročně věnován oslavám, a to nejen v tradičně buddhistických zemích, ale také v Evropě, kde je o buddhismus rok od roku větší zájem.30)

Otisky Buddhových chodidel (Buddhapada)

Otisk jedné nebo obou Buddhových chodidel představují historického Buddhu. Z počátku se totiž v buddhistickém umění nevytesávaly žádné sochy. Stopy jsou rozesety po celé Asii. Hlavně v Indii, na Sri Lance, Thajsku, Myanmaru (Barmě), v Číně a také Tibetu.

Podle legendy Buddha cítil, že se blíží osvícení, tak jednomu ze svých žáků řekl: „Zanechám tu svou poslední upomínku. I kdyby se jí králové a vládci pokusili zničit, nikdy se jim to zcela nepodaří.“ A opravdu se dochovala do dnešních dnů.

Všechny prsty mají stejnou délku. Někdy se na bříškách prstů objevuje květ lotosu, ulita nebo svastika (původně indický znak pro štěstí, později zneužito Hitlerem). Uprostřed bývá zobrazeno kolo buddhistického učení. Jindy se po celé délce chodidla ukazují důležité události z Buddhova života. Ovšem například ležící Buddha v chrámu Wat Pho v Thajsku má na chodidlech 108 šťastných znaků.

Do chrámů, kde najdeme repliky Buddhových chodidel, často přicházejí věřící položit lotos nebo obětinku.

Osm šťastných symbolů

V tibetském buddhismu se objevuje mnoho symbolů, ale jen osm z nich je nejvýznamnějších a velmi populárních.

Původem pochází z Indie. Šťastné symboly darovala božstva historickému Buddhovi po dosažení osvícení.

Jsou zobrazovány zvlášť i dohromady. Každý ze symbolů můžeme vidět samozřejmě hlavně v chrámech všech buddhistických tradic. Jsou zobrazeny na nástěnných malbách, v domácnostech, krásných špercích nebo tibetských mincích. Pokud se objeví jako celá skupina, jejich síla se násobí. Musí ovšem dodržet přesné pořadí.

  • DRAHOCENNÝ SLUNEČNÍK znamená ochranu a vysoké postavení. Plášť slunečníku symbolizuje moudrost a lem na okraji zase soucit. Braní nás nejen před horkem a sluncem, ale pomáhá překonat nesnesitelné utrpení, velké překážky a nemoci.

  • ZLATÉ RYBY představují štěstí, velkou úrodu a hojnost. Také znamenají, že se člověk praktikující buddhistické učení nemusí bát proplouvat řekou utrpení. Hlavy mívají většinou směrem dolů. Většinou je zobrazován ve formě kapra, protože je po celé Asii považován za posvátnou rybu díky své elegantní kráse, velikosti a délce života.

  • NÁDOBA S POKLADEM symbolizuje dlouhý život a prosperitu. Je plná drahocenných a posvátných věcí. Nezáleží na tom kolik se z ní vytáhne, nikdy z ní neubude. V tibetském buddhismu ji používají pro tantrické obřady.

  • LOTOS, který často zobrazují spolu s různými božstvy, symbolizuje čistotu těla, řeči i mysli. Tibeťané ho většinou malují bílý. Plně rozkvetlý květ znamená blažené vysvobození.

  • BÍLÁ PRAVOTOČIVÁ ULITA reprezentuje buddhistické učení, které se dostává do nejvzdálenějších koutů země, jako její nádherný zvuk. Ten také žáky dharmy udržuje ostražité, aby se stále snažili dosáhnout osvícení.

  • NEKONEČNÝ UZEL nikde nekončí, ani nezačíná. Tento starý symbol vyjadřuje, jak dalekosáhlá je Buddhova moudrost a soucit. Tento znak může být významným dárkem, pro někoho, kdo je pro nás velmi důležitý.

  • PRAPOREC VÍTĚZSTVÍ symbolizuje Buddhovo osvícení. Vítězství těla, mysli a řeči nad negativními vlivy pomocí vědomosti, moudrosti a soucitu.

  • KOLO DHARMY alias kolo Buddhova učení se roztočilo, když Buddha poprvé předal svou moudrost svým žákům.
1) NORBU, Čhögjal Namkhai. Křišťál a cesta světla : Sútry, tantry a dzogčhen. Praha : DharmaGaia: Dzogčhen, občanské sdružení, 2003. 260 s. ISBN 80-903123-1-4.
2) NORBU, Čhögjal Namkhai. Nauky prvotní moudrosti. Praha : Dharma Gaia, 2005. 292 s. ISBN 80-903123-7-3.
3) WANGYAL, Tenzin. Tibetská jóga snu a spánku. Praha : Dharma Gaia, 2002. 268 s. ISBN 80-85905-89-2.
4) KOLMAŠ, Josef. Starověký Tibet. Praha : Vyšehrad, 2006. 376 s. ISBN 80-7021-844-4.
5) Tibetská kniha mrtvých. Praha : Odeon, 1991. 165 s. ISBN 80-207-0231-8.
6) Dějiny buddhismu. [online] 2007 Wikipedie : otevřená encyklopedie., poslední změna 2011-02-21 [cit. 2011-06-23]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_buddhismu>.
7) Ašóka (okolo 304 př. n. l. – 232 př. n. l.), byl třetí král Maurjovské říše a jeden z nejvýznamnějších panovníků v dějinách Indie. Je jedním z nejznámějších buddhistických vládců a zasloužil se o rozšíření buddhismu napříč Indickým subkontinentem i mimo něj.
8) ONDOMIŠIOVÁ, Zuzana. První šíření buddhismu v Tibetu - 3. díl. [online] Tibinfo : informační systém o Tibetu. 2010-10-15, 564165416, [cit. 2011-06-23]. Dostupný z WWW: <http://www.tibinfo.cz/clanek.php?id=64>.
9) Tibetský buddhismus. [online] 2006 Wikipedie : otevřená encyklopedie., poslední změna 2011-03-28 [cit. 2011-06-23]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Tibetsk%C3%BD_buddhismus>.
10) PADMASAMBHAVA. Rady mistra Zrozeného z lotosu : kolekce Padmasambhavových rad dákiní Ješe Cchogjal a jiným blízkým žákům, pocházejících z objevených pokladů terem Ňang Ral Ňima Özera, Guru Čhöwanga, Pema Ledrel Cala, Sangje Lingpy, Rigdzin Gödema a Čhogjur Lingpy. Praha : Dharma Gaia, 2004. 233 s. ISBN 80-86685-40-3.
11) (sambhóga= radost, ve smyslu hojnosti, nezměrné kvality a kvantity projevů energie; kája= tělo)Je to nehmotná dimenze světla a barev, které jsou esencí elementů, které tvoří hmotný svět. Každá forma Sambhógakájy je zosobněním určité moudrosti.
12) Termín, kterým označují různé stavy mezi smrtí a novým zrozením v různých formách života. Doslova se tento pojem dá přeložit jako „mezistav“. 1. Skje-gnas bar-do (bardo rození) - doba zahrnující dobu od těhotenství ženy nebo jiných cítících bytostí až do procesu umírání. 2. Rmi-lam bar-do (bardo snění) - období, kterou člověk stráví sněním 3. Bsam-gtan bar-do (bardo pohroužení mysli) - tento třetí stav v sobě zahrnuje období života, kterou člověk stráví skutečnou meditací např. mahámudra, dzogčen, lamrim. 4. 'Čhi-kha'i bar-do (bardo okamžiku smrti) - doba od okamžiku, kdy člověk započal proces umírání až po oddělení vědomí od těla. Tímto bardem započínají tzv. posmrtná barda. 5. Čhos-ňid bar-do (bardo prapodstaty) dharmaty - období, kdy člověk poznává svou pravou podstatu; v prvních sedmi dnech poznává pokojná božstva, v dalších sedmi dnech pak hněvivá 6. Srid-pa'i bar-do (bardo vznikání) - poslední fáze, která zahrnuje období, které zbývá do 49. dne od započetí posmrtného barda, tj. od barda okamžiku smrti do stavu nového barda rození.
13) YAO, Zhihua. Four-Dimensional Time in Dzogchen and Heidegger. [online] 2007-10 Philosophy East & West., vol. 57, č. 4: 512-532, [cit. 2011-07-15]. Dostupný z WWW: <http://web.ebscohost.com/ehost/viewarticle?data=dGJyMPPp44rp2%2fdV0%2bnjisfk5Ie46bNMrq2zSrOk63nn5Kx95uXxjL6trUmzpbBIr6eeUbimr1KwqJ5Zy5zyit%2fk8Xnh6ueH7N%2fiVbCutlC1qLFPtpzqeezdu3vxnOJ6u9e3gKTq33%2b7t8w%2b3%2bS7SrSss0quprM%2b5OXwhd%2fqu4ji3OSN6uLyffbq&hid=11>. ISSN 0031-8221.
14) Avalokitéšvara alias Čenrezig. [online] 2010-12-31 Buddhismus po troškách… [cit. 2011-06-23]. Dostupné z WWW: <http://maruska22.blog.cz/>.
15) (tib. khando; skt. dákiní) ženské zosobnění osvícené energie či ženský energetický princip spojený s vědomostmi, inteligencí a moudrostí. Patří mezi tzv. jidamy, které praktikující buddhisti při svých meditacích zpřítomňují. Meditace na dákyně slouží k rozpoznání podstaty mysli - osvícení
16) Milarepa [online] Buddhismus.[cit. 2011-06-23]. Dostupné z WWW: <http://www.buddhismus.cz/milarepa.html>.
17) , 20) Buddhismus Diamantové cesty. [online] 2000 [cit. 2011-06-23]. Dostupné z WWW: <http://bdc.cz/>.
18) KOTLER, Arnold. Buddhismus. Praha : Pragma, 2000. ISBN 80-7205-775-8.
19) Dosažitel = jogín, obecně termín používaný pro praktikujícího Diamantové cesty tibetského buddhismu. Používá se také jako speciální termín pro praktikujícího, který zažívá svou mysl současně na absolutní i relativní úrovni, pro člověka, který zažívá svou mysl v její přirozené podstatě
21) žák, který ovládl všechny nauky dzogčhenu
22) tibetský název pro meditační centrum
23) Praxe,kdy symbolicky obětujete ochráncům nauky
24) Tibet - střecha světa. [online] 2006-09-23 Referáty- seminárky.cz. [cit. 2011-06-23]. Dostupné z WWW: <http://referaty-seminarky.cz/tibet---strecha-sveta/>.
25) GJAMCCHO, Tändzin. O Tibetu a tibetském Buddhismu. Praha : Panorama, 1992. ISBN 80-7038-263-5.
26) Stručný životopis. [online] 2006 Dalajlama.info. [cit. 2011-06-23]. Dostupné z WWW: <http://www.dalajlama.info/prednaska/zivotopis/>.
27) TOMÁŠ, Eduard. Tajné nauky Tibetu. Brno : Svatá Mahatma, 1990. ISBN 80-900-199-0-0.
28) (Z tibetštiny se dá přložit jako „odseknutí“)Buddhistická praxe, která má kořeny v systému Bön. Při této meditaci praktikující „nabízí“ části svého těla hladovým démonům, tím se zbavuje svého ega, až dosáhne prvotního stavu. Praktikuje se často na pohřebištích a na jiných místech, kde se hladový duchové nachází
29) MCLOUGHLIN, Seán. Světová náboženství v kostce. Čestlice : Rebo Productions, 2005. ISBN 80-7234-446-3.
30) Buddhistický svátek Vesak se slaví také na Valašsku. [online] 2010 Deník.cz : Valašský deník.[cit. 2011-06-23]. Dostupný z WWW: <http://m.denik.cz/mobile/valassky_denik/clanek/914852>.

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako