obrzek domeku-home logo-FB


Lužičtí Srbové

Úvod

Lužičtí Srbové jsou malým slovanským národem žijícím v jihovýchodní části východního Německa, která se nazývá Lužice. Část území zasahuje jak do České republiky, odtud název Lužické hory, tak do Polska. Lužice se dělí na dvě části - Horní a Dolní. Horní Lužice leží u hranic s Českou republikou, v Sasku, a jejím největším centrem je Budyšín (Bautzen). Dolní Lužice leží v Braniborsku s centrem v Chotěbuzi (Cottbus). Území se neliší pouze názvy, nýbrž i jazyky a konfesí. V katolické Horní Lužici se mluví hornolužičtinou, v protestantské Dolní Lužici se na několika málo místech ještě setkáme s dolnolužičtinou.

Počet příslušníků tohoto etnika je stále menší a menší. V současnosti se k srbskému etniku hlásí zhruba 60 tisíc lidí, z nichž pouze polovina aktivně používá srbský jazyk. Obyvatelé této oblasti postupně podléhají asimilaci německého obyvatelstva, přesto jsou však snahy o zachování této menšiny nejen ze strany příslušníků etnika, ale i ze strany odborníků, o čemž svědčí i vznik filosofického oboru sorabistika, který se zabývá literaturou a jazykem Lužických Srbů.

Na mapě je možné vidět, kde ještě se lze s Lužickými Srby setkat:

  • žlutá oblast - oblast kolonizovaná ve 13. století, od té doby je německá
  • červená oblast - území dnešního Polska, kde se k lužickosrbské identitě již nikdo nehlásí
  • modrá oblast - na území dnešní České republiky tvoří neoficiální menšinu v Rumburku, Varnsdorfu a Jiříkově
  • fialová oblast - centrum Dolní Lužice - vyjma Chotěbuze se zde k lužickosrbskému etniku téměř nikdo nehlásí a lužickosrbskou kulturu a jazyk nezná
  • světle zelená oblast - Horní Lužice, kde se ještě daří lužickosrbskou tradici udržet, nicméně i zde dochází k poněmčování
  • sytě zelená oblast - katolická část Horní Lužice, území mezi městy Budyšín, Kamenec a Wojerecy - zde se k lužickosrbské identitě hlásí většina obyvatel (cca 10 000), běžně hovoří lužickou srbštinou a udržují lužickosrbské tradice

Výzkumná otázka

Souvisí užívání bilingvních jmen Lužických Srbů s udržením národní identity?

Podotázky
  1. Využívají Lužičtí Srbové obou svých jmen (srbského i německého)?
  2. Liší se nějak okolnosti, za kterých jich využívají?
  3. Vyhovuje srbským ženám připojování odlišné koncovky příjmení, která jednoznačně ukazuje na to, že je žena ještě neprovdaná?
  4. Jaký postoj zaujímá německá většina vůči bilingvnosti lužickosrbských jmen?

Metodologie

Seminární práce byla vypracována na základě informací získaných metodami jak kvalitativního, tak kvantitativního výzkumu. Kvantitativní metody jsou ve společenských vědách méně akcentovány kvůli povrchnosti generovaných dat, nicméně i tyto informace jsou, především v počátcích výzkumu, velmi důležité, protože poskytují první obraz zkoumaného jevu. Jejich hlavní předností je, že z nich lze získat velké množství dat, která se dají kvantifikovat a přehledně roztřídit do tabulek či grafů. Na druhé straně metody kvalitativního výzkumu se zaměřují na jádro problému. Počet respondentů sice není tak vysoký jako u kvantitativního výzkumu, ale takto získané informace mají mnohem vyšší vypovídací hodnotu.

Nejprve jsme se zaměřily na sekundární zdroje informací, tedy na studium odborných publikací, internetových článků či televizních a rozhlasových pořadů s lužickosrbskou tematikou. Na základě takto načerpaných dat jsme sestavily dva typy elektronických dotazníků - jeden adresovaný Lužickým Srbům a druhý určený německým respondentům. Třetího dotazníku nebylo třeba, neboť Lužičtí Srbové nemají svůj vlastní stát, tudíž není možné získat vyjádření příslušníků tohoto etnika žijících v mateřské zemi. Oba dotazníky jsme vytvořily pomocí internetové aplikace GoogleDocs (viz. příloha) a rozeslaly respondentům, kteří byli náhodně vybráni prostřednictvím sociálních sítí Facebook, Google+ a různých diskuzních fór zaměřených s touto, či podobnou, tematikou. Tyto prostředky nám velmi usnadnily práci spojenou právě s vyhledáváním respondentů, a jak se později ukázalo především v případě Google+, byly téměř jediným platným komunikačním kanálem mezi námi a dotazovanými Němci. V závislosti na dotazníkovém šetření jsme se snažily vést rozhovory prostřednictvím zmíněných sociálních sítí a e-mailu. Nutno však podotknout, že o tyto rozhovory byl pramalý zájem jak ze strany Němců, tak ze strany Lužických Srbů.

Návratnost dotazníků byla velmi nízká. Jak bylo řečeno výše, respondenty jsme získávaly ze sociálních sítí a diskuzních fór, ovšem jak se ukázalo, zájem o tuto problematiku je mizivý. Přímo jsme oslovily přibližně 90 Němců, kterým jsme odeslaly dotazník buď do e-mailové schránky nebo na osobní profil na sociální síti. Zároveň jsme dotazníky umístily na několik diskusních fór. Výsledek byl tristní - dotazníků se vrátilo 8 a pouze 3 respondenti byli ochotní nám odpovědět na doplňující otázky. Situace s Lužickými Srby byla překvapivě obdobná. Byli kontaktováni jak přímo na osobních profilech na sociálních sítích(cca. 20 potenciálních respondentů), tak, stejně jako u Němců, skrze tématicky odpovídající diskuzní fóra. Výsledkem bylo 5 vyplněných dotazníků. Oproti německé většině byli ale téměř všichni ochotní poskytnout nám doplňující odpovědi.

Teoretická východiska

Literární rešerše

„Odrazovým můstkem“ nám byla semestrální práce studentů z roku 2009, Bubák - Patočková, která podává všeobecné informace o minoritě. Práce čtenáři nastiňuje historický vývoj menšiny, podává základní informace o Lužických Srbech, o jejich tradicích, soustřeďuje se na to, zda má menšina snahy o větší autonomii a zda cítí určitou diskriminaci ze strany státu.

Kolektiv autorů Lenka Bobková, Luděk Březina a Jan Zdichynec v knize Horní a Dolní Lužice podrobně probírají historii států od příchodu Polabských Slovanů na území dnešní Lužice až po současnost. V knize se dočteme o historických událostech, vývoji jazyka a rozdělení konfesí.

Kniha Tonoucí ostrovy upozorňuje na zvláštnosti některých jmen, které se v Lužici objevují. Jde především o zvláštní kombinace španělských křestních jmen se slovanskými příjmeními jako například Pedro Libš, Felicitas Korjeńkec nebo Dolores Nowakova. Tato rarita vznikla především proto, že slovanských křestních jmen je velmi málo.

Karl-Markus Gauß ve své knize Vymírající Evropané hovoří o pěti etnických minoritách v Evropě, mezi nimiž věnuje 30 stran i Lužickým Srbům. Popisuje zde jak lužickou krajinu, tak zvyky Lužičanů. Stejně tak se zde zmiňuje o historii Lužice. Krátce se pozastavuje nad bilingvností jmen Lužických Srbů: „Každý Lužický Srb má dvě jména, německé a srbské. Německé má v pase a potřebuje je pro úřady. Lužickosrbské nosí ve všední den a na náhrobku… když jde přihlásit své dítě do školy, musí to udělat německy…“. Stejně tak zmiňuje i způsob vytváření příjmení: lužickosrbské ženy sice přijímají jméno po muži, ale jeho tvar je závislý na hlásce, kterou končí manželovo jméno. Neprovdané ženy navíc mají jinou koncovku příjmení, než rodiče:„…Petr Krawc a Lubina Krawcowa mají neprovdanou dceru, která se jmenuje Krawcec“.

Justyna Walkowiak se ve své práci Minority language policy regarding personal names věnuje osobním jménům a právním předpisů EU týkajícím se této problematiky, resp. minorit. Walkowiak mezi jinými zmiňuje i situaci Lužických Srbů v Německu:„Pro Lužické Srby v Německu není volba jména omezena žádným oficiálním dokumentem, ale uznávaná forma jména a příjmení (v pasech nebo křestních listech) je ta německá. Lužickosrbská verze jména může být používána v regionálních periodikách a knihách, na členských kartách místních organizací a v srbských školách.“

Milan Tyler-Pohontsch napsal anglický článek Wendish Genealogy, ve kterém věnuje několik odstavců lužickým jménům. Autor uvádí, že lužická jména se mohou odvozovat jak od profesí, tak od zvířat, řek, hor či jiných území, která odkazují na původ rodiny. Příjmení Bramborski kupříkldu udává, že jeho nositel pochází původem z Brandenburgu. Autor se zmiňuje, že od 19. století jsou jména v oficiálních dokumentech uváděna pouze ve své německé formě. Pro konverzi slovanských jmen, resp. specifických slovanských hlásek do němčiny, se užívá přepisů: č = tsch; š, ř = sch…

Autoři článku Sorbs of East Germany se věnují historii Lužických Srbů a zmiňují mimo jiné i fakt, že používání srbských jmen bylo zakázáno nacisty. Nacisté potlačili veškeré snahy o rozvoj a udržení minority. Zničili veškeré srbsky psané knihy, zakázali všechny spolky a organizace. Mnoho veřejně známých osobností srbské národnosti bylo za druhé světové války deportováno do koncentračních táborů. Po válce docházelo opět k postupné revitalizaci tradic a jazyka. Již tehdy však probíhal proces asimilace a s lužickou srbštinou se dnes setkáme spíše jen na venkově.

Historická Lužice

Pojem Srbové je novodobým termínem, který se začal objevovat až v důsledku integračních procesů slovanského obyvatelstva1). Nejprve se Srbům říkalo Wenden (Vendové), toto označení se váže k římským kronikářům, kteří neznámé kmeny z východu nazývali „Venetové“2). Později se tedy přistoupilo k oživení termínu Sorben (oproti Serben, což jsou Srbové na Balkánu). Tento termín byl kdysi používaný v písemných pramenech pro západoslovanské etnikum, které se nacházelo mezi řekami Sálou, Muldou a středním Labem. Od roku 1945 se obyvatelé území Horní a Dolní Lužice nazývají Srbové.

Existuje předpoklad, že Slované do Lužice přicházeli již během šestého století, ale spolehlivě to lze doložit až od konce sedmého století. Na území Lužice bylo dříve více slovanských kmenů: na jih od Lužičanů (obyvatelé luhů) osidlovali území Milčané a Bezunsané. Pojmenování Milčané se pravděpodobně vyvinulo ze starosbrského slova milk, což znamenalo mělký či rovný. Toto pojmenování dostali podle nížin, které osidlovali. Nejstarší zmínka o kmenu Surbi se objevuje v 7. století u kronikáře Fradegara. Šlo spíše o srbské kmeny usazené na západ od středního toku Labe. Bavorský geograf popsal v devátém století toto území jako region Surbi3).

Ota I. na konci 10. století rozdělil území své říše na šest oblastí. Jednou z nich bylo Východní markrabství, které zahrnovalo Lužici. Na těchto územích začala vznikat i nová správní struktura, která byla organizována německým obyvatelstvem, a pravděpodobně zde započala postupná germanizace obyvatelstva. Roku 1002 uzavřel Boleslav Chrabrý dohodu s Jindřichem II. o tom, že mu Jindřich podstoupí Lužici v léno. V této době se Lužice postupným procesem christianizovala.

Ve 12. století připadla Lužice Přemyslovcům, kteří přispěli k rozvoji oblasti. Noví vládci vedli správu země pomocí tzv. viliků (úředníci, kteří měli na starosti příjmy)4). S procesem osidlování se postupně začaly formovat hranice Horní Lužice, na jejichž utváření působil především český panovník. Od 13. století se Lužice postupně zalidňovala. Vedle srbských vesnic vznikaly nové vesnice vystavěné německým obyvatelstvem. Začala vznikat srbská sídliště oddělená od těch německých, ale samozřejmě existovala i smíšená srbsko-německá sídliště. Postupně začala vznikat města, která byla centrem obchodu, k jehož rozvoji přispělo i to, že přes Horní Lužici procházela jedna z nejdůležitějších středověkých komunikací - Královská cesta. Dolní Lužice v průběhu 12. až 14. století neustále měnila panovníka. Narozdíl od Horní Lužice zde existovaly zvlášť srbské a zvlášť německé vesnice. Během 13. století se zde pomalu zformovala i města, která však nedosahovala takového eknomického potenciálu jako ta v Horní Lužici, i přesto však měla velký význam.

Po nástupu Lucemburků na český trůn se vedly spory o vlastnictví lužické oblasti. Jan Lucemburský uzavřel dohodu s Jindřichem Javorským, že Budyšínsko připadne českému králi. Nástupci Jana Lucemburského Karlu IV. se podařilo ovládnout i Dolní Lužici a pevně ji spojit s Korunou království českého. Toto spojení s českou Korunou vydrželo až do roku 1635, a od této doby až do roku 1815 byla Lužice českým lénem.

Období husitských válek nebylo pro Lužici vůbec příznivé, jelikož mnoho bojů probíhalo právě na tomto území (Lužice stála za Zikmundem Lucemburským). Větší výpravy do Lužice podnikl Prokop Holý v letech 1427-1431. Během těchto válek byla řada měst v Lužici poničena a zpustošena.

Ve středověku se díky kolonistům začalo postupně měnit složení měst. Slované byli postupně vytlačováni z měst na venkov a poměr německého obyvatelstva oproti Srbům neustále rostl. Začaly se objevovat tendence k potlačení slovanského etnika, především ke zmírnění jeho vlivu na chod města a vedení cechů. Při vstupu do cechů byl od kandidáta požadován doklad nebo jiný důkaz o jeho německém původu. Roku 1463 se Jiří z Poděbrad zasadil o zrovnoprávnění Srbů s německým obyvatelstvem.

V 16. století část Lužice přijala reformaci církve a myšlenky Martina Luthera. Významnou roli v tomto ohledu sehrála i geografická poloha Lužice v bezprostředním sousedství dnešního Saska, kolébky luteránství. Reformace v Lužici probíhala zdola, bez podpory státu, a dokonce proti jeho vůli. Ke změně liturgie a církevně-organizačních poměrů docházelo v Lužici pozvolna od 20. let 16. století. Jelikož Lužice byla poměrně samostatnou stavovskou obcí, neměl tehdejší český král dostatečnou moc na to, aby zarazil šířící se vlnu protestantismu. Roku 1554 slíbily hornolužické stavy králi poslušnost a věrnost, ale luteránství se už nehodlaly vzdát. Daleko silnější vlna protestantismu zasáhla Horní Lužici, ale díky těsné blízkosti Čech se zde zachovala část katolických institucí a farností. V Dolní Lužici se nové učení šířilo pozvolna. Obrat Dolní Lužice k luteránství byl formálně dokončen kolem roku 1540. Poté však trvalo velmi dlouho, než učení zakořenilo i na venkově, kde převládali Lužičtí Srbové.

Důležitým milníkem v lužickosrbské historii je stavovské povstání proti Habsburkům v roce 1546. Za svou neposlušnost byla lužická města tvrdě potrestána, a od této doby již nikdy nedosáhla takového vlivu a moci jako dříve. V roce 1635 připadla celá Horní Lužice a část Dolní Lužice Sasku a přestaly tak být přímou součástí Zemí Koruny české, zákony zaručující poklidné soužití katolíků s protestanty však zůstaly v platnosti. Horní Lužice si až do roku 1815 udržela svou celistvost, Dolní Lužice v 17. a 18. století trpěla neustálým dělením a nejednotností svého území.

Rekatolizační opatření zaváděná po bitvě na Bílé hoře vedla k silnému přílivu protestantských přistěhovalců z Čech i Slezska do Saska a Horní Lužice. Rekatolizační mandáty, které vycházely na území Čech, nemohly v Lužici vyjít v platnost, neboť zde platila výše zmíněná dohoda o zachování náboženských poměrů. Postavení exulantů v Lužici ovšem nebylo jednoduché a po ukončení třicetileté války se stali především pracovní silou ve zpustošených městech i na venkově. Většina se usadila v žitavském panství a v Budyšíně. V některých místech na lužickém venkově byl počet exulantů tak vysoký, že bohoslužby zde byly kázány v českém jazyce.

Podobně jako za třicetileté války trpěla Lužice i na přelomu 18. století v prusko-rakouské válce o Slezsko, jelikož přes její území procházela jak saská, tak i cizí vojska, a Horní Lužice se stala centrem hlavních bojů. Roku 1745 markrabství obsazovala saská a rakouská armáda. Nakonec byl po měsících bojů uzavřen drážďanský mír, který trval deset let. Roku 1756 vpadlo pruské vojsko znovu do Lužice. Tato expanze měla katastrofální dopad na město Žitava, které bylo zdevastováno. Po sedmileté válce se obnovy země zhostil Fridrich August III., který nastoupil na saský trůn. Zasadil se o opravy a rozvoj měst, zakládal školy,… Za jeho panování zahájila svou činnost řada společností, mezi nimi např. Hornolužická společnost věd.

Během napoleonských válek uzavřelo Sasko spojenectví s Napoleonem, který vpochodoval se svými vojsky do Budyšína, kde se roku 1813 střetli prusko-ruští spojenci s francouzskou armádou a Napoleon mohl slavit jedno ze svých posledních vítězství. Poté totiž následovala bitva národů u Lipska, kde byla napoleonská vojska poražena. Sasko jako Napoleonův spojenec přišlo o výraznou část svého území - celou Horní a část Dolní Lužice, které připadly Prusku.

Rozdělení Lužice mělo neblahé dopady na další vývoj. V pruské části Lužice byl poměrně silný centralizační tlak, který zasáhl do osudů tamních Lužických Srbů. Hornolužičtí Srbové si udrželi své centrum v Budyšíně, a tak u nich mohlo proběhnout skutečné národní obrození. Vývoj v Dolní Lužici byl složitější, ale navzdory veškerým překážkám kladeným vládními úřady i německou vrchností vzniklo v Chotěbuzi během 19. století středisko srbské kultury.

Roku 1831 se Sasko stalo konstituční monarchií a byla k němu připojena Horní Lužice. Na základě zákona o elementárních školách, který vešel v platnost v roce 1835, byla zavedena povinná školní docházka (obzvlášť na venkově) a mimo jiné bylo stanoveno, že Srbové nemají být přímo ani nepřímo nuceni vzdát se své národnosti.

„Blesková“ rakousko-pruská válka v létě roku 1866 byla pro Lužici událostí, ve které proti sobě stanuly obě části Lužice jako soupeři - pruská část Lužice (celá Dolní a část Horní Lužice) na pruské straně a Sasko se zbytkem Horní Lužice na straně Rakouska. Tato válka by se dala považovat za první pomyslný hřebíček do rakouské rakve. Jedním z důsledků války byl totiž vznik Rakouska-Uherska v roce 1867, a zároveň Rakousko jako poražená strana muselo uznat rozpuštění tzv. Německého spolku, tedy volného svazku německých zemí, který podporovalo. Mikulovská mírová dohoda, která byla stvrzena tzv. pražským mírem podepsaným 23. srpna 1866, obsahovala také záruku, že pruská armáda opustí území Čech a Moravy a Sasko si zachová své hranice. Nicméně v roce 1870 se Sasko připojilo k Severoněmeckému spolku a od roku 1871 se stalo součástí Německého císařství, které bylo vyhlášeno 18. ledna 1871. Po roce 1870 se v Lužici začal plně rozvíjet průmysl (textilní, sklářský, zpracování dřeva) a těžba hnědého uhlí. V obou lužických oblastech rychle přibývalo obyvatelstva, které se stěhovalo do měst, a zároveň se rychle snižoval podíl srbsky hovořícího obyvatelstva.

Po 1. světové válce se díky podpoře Spojenců objevily snahy o vytvoření samostatné slovanské Lužice. Na konci října 1918 byl vytvořen Srbský národní výbor pod vedením srbského poslance Arnošta Bárty, který požadoval zrovnoprávnění srbské menšiny. V roce 1919 se však místo vytvoření samostatného státu začalo uvažovat o připojení srbské oblasti k nově vzniklému Československu. To však ztroskotalo především na nezájmu spojenců. Roku 1920 byl zřízen centrální úřad, kde měli zastoupení delegáti ze Saska a Pruska. Úkolem tohoto úřadu byla koordinace státní politiky v otázkách srbské menšiny. Výbor fungoval až do roku 1945.

Během 2. světové války bylo zrušeno provinční shromáždění, které hájilo práva regionu. Lužice přišla o všechny dosavadní samosprávné instituce. Nevyhnulo se jí ani uplatňování rasových zákonů a antisemitská propaganda - Křišťálová noc proběhla v Budyšíně, Zhořelci a Žitavě. Největší existenční krizi prožili Lužičtí Srbové za nacionálně socialistické vlády, kdy byl zakázán srbský jazyk a jeho použití bylo trestáno.

Krátce po skončení války se znovu objevily snahy připojit Lužici k Československu. Jedním z nejčastějších argumentů byla jazyková blízkost lužičtiny s češtinou. Tento projekt podporovala řada politiků a hlavní důraz byl kladen na historické propojení Lužice a Čech. V roce 1945 byl vytvořen Lužickosrbský zemský národní výbor v Praze, který se snažil právě o připojení Lužice k Československu. V tomto směru se angažovala i obnovená Domowina. Všechny tyto snahy však vyšly vniveč - Horní a Dolní Lužice připadly Německu a zčásti Polsku. Roku 1952 Správní reforma Jednotné socialistické strany Německa vytvořila nové okresy, čímž byla Lužice opět rozdělena. Cílem tohoto rozdělení bylo vytyčení oblasti, kde se bude intenzivně těžit hnědé uhlí.

S přesídlením do měst řada lidí upustila od svých zvyků a jazyka. Německá demokratická republika však podporovala a dokonce i legislativně garantovala srbskou kulturní svébytnost a řeč. Srbové sloužili jako výstavní ukázka německé menšinové politiky.

Po politických změnách z roku 1989 mohli Lužičané poprvé rozhodovat o administrativní příslušnosti svých domovů. Vešly v platnost zákony na ochranu Srbů (1994,1999), které vymezují srbskou sídelní oblast a jejichž prvotním účelem je ochrana zájmů Srbů.

Jazyk

Lužická srbština patří mezi západoslovanské jazyky a podle Mezinárodní organizace pro normalizaci je řazena do standardů ISO 639-2, resp. ISO 639-5 s kódem wen. Lužická srbština nicméně není jednotným jazykem - dělí se na hornolužickou srbštinu (ISO 639-2 a 639-3 s kódem hsb), která je podobná staré češtině a dolnolužickou srbštinu (ISO 639-2 a 639-3 s kódem dsb) podobnou polštině. Lužická srbština jako taková se vyvinula z jazyka Polabských Slovanů, kteří na území dnešní Lužice přišli přibližně v 7. století n. l. Poté, co s výjimkou Lužických Srbů, všechny polabské kmeny vymřely, začalo být minoritní slovanské etnikum utlačováno Germány a zcela logicky jeho značná část podlehla germanizaci. Stejně tak neustálé boje o území nepřispěly k upevnění pozice menšiny. Lužičtí Srbové jsou zatím bilingvní, nicméně počet osob, které umí hornolužickou či dolnolužickou srbštinu stále klesá a osud etnika je „ve hvězdách“.

Ve středověku převládali Srbové na venkově, kde také hovořili lužickou srbštinou. Jazyk byl nadále udržován díky srbským kazatelům. Lužice však spadala pod míšeňské, německojazyčné biskupství, to v praxi znamenalo, že samostatný církevní život se tu ve slovanském jazyce nerozvinul a nevznikla ani vlastní intelektuální elita. Absence slovanských vyšších vrstev jistě hrála negativní roli při utváření novodobého srbského národa 5). Lužickou srbštinou hovořili především bohatí sedláci, venkovské střední vrstvy, ale i bezprávní nádeníci. Později se ve středověku vyvinuly tři formy jazyka - hornolužická srbština evangelická, hornolužická srbština katolická a dolnolužická srbština. V 15. století existoval speciální soud pro Srby, u kterého působili srbští přísedící a soudci a jednalo se zde pouze v srbštině.  Německo-lužickosrbské Matoušovo evangelium

Nejstarší psanou památkou hornolužické srbštiny je tzv. Budyšínská přísaha, která vznikla patrně záhy po nastoupení krále Ferdinanda I. Jde o slib věrnosti budyšínských měšťanů, v němž lze najít i četné bohemismy. Dochovala se také přísaha měšťanů z Lieberose, zapsaná do tamní městské knihy roku 1550. Prvním hornolužickým tiskem je překlad Lutherova Malého katechismu z roku 1597. V 16. století se jazyk udržoval i pomocí různých divadelních představení, hrály se duchovní školské hry inscenované v kostelích. Ve městech se zakládala kantorská společenství, kde se intenzivně pěstovala hudba a zpěv. Bohatou tradici mělo i kronikářství ve Zhořelci.

Během reformace církve v 16. století se postupně Horní i Dolní Lužice přidávala k luteránství. Sám Luther neměl tento slovanský národ příliš v oblibě a při bohoslužbách nepovažoval za nutné používat srbštinu jako rovnocenný jazyk s němčinou. Avšak v Dolní Lužici se ukázalo nezbytné respektovat početné Srby, proto jim byly překládány náboženské knihy i Bible do srbštiny. Reformace tak měla vliv na vytvoření psaného srbského jazyka, který zažil svůj první vrchol v roce 1548 rukopisným překladem Nového zákona do dolnolužické srbštiny. Na jednu stranu reformace povzbudila rozvoj srbského jazyka a písemnictví (vedle náboženských knih i tvorba slovníků a gramatik), ale na stranu druhou se právě se zaváděním reformace prohlubuje i sílící poněmčování slovanských oblastí.

Větší národnostní uvědomění měli katoličtí Srbové, jejichž jazykové území (Budyšín a Kamenec) bylo poměrně celistvé. Sami Lužičané se z jazykových i konfesních důvodů odmítali mísit s Němci a evangelíky, což je chránilo před asimilací. Postavení katolické menšiny udržovaly také vazby na České království, posilované pocitem slovanské vzájemnosti.

 Bible v němčině a lužické srbštině

V 17. a 18. století se rozvíjelo lužickosrbské písemnictví. V literární činnosti měli určitý náskok evangelíci, ale později se ukázalo, že protestantská reformace znamenala, spolu se systematičtějším rozvojem školství, počátek germanizace. Poměrně velký vliv na to měly i studijní pobyty srbských intelektuálů v čistě německých městech, stejně jako míšená manželství. Znalost němčiny výrazně zvyšovala možnost kariérního růstu a německá kultura byla vnímána jako nadřazená nad srbskou kulturou. Srbové byli vnímáni a spojování především s venkovem a poddanským stavem, což vycházelo z historické zkušenosti, jak bylo řečeno výše.

Po napoleonských válkách v 19. století, kdy propadla celá Dolní a část Horní Lužice Prusku, rozpadla se na dvě části i srbská jazyková oblast. Srbové v Pruské Lužici byli vystavěni tvrdšímu a silnějšímu poněmčování, než saská část Lužice.

V důsledku státoprávně-politického rozdělení Horní a Dolní Lužice, kulturních, náboženských i hospodářských odlišností vyvstávaly mezi oběma regiony nářeční rozdíly, až se nakonec vytvořily dva samostatné spisovné jazyky. Toto rozdělení mělo nakonec vliv na utváření srbského národa a oslabovalo jeho jednotlivé části. K formování spisovné dolnolužičtiny došlo v 17. století. V rukopise Johannese Chojnana je dochována gramatika srbštiny, která je nejstarší učebnicí tohoto jazyka.

Během 19. století začal stát řešit jazykový problém na venkově. Úřednický aparát si uvědomoval jazykovou bariéru, která v oblasti byla. Začala se rozvíjet průprava učitelů v srbském jazyce. V polovině 19. století proběhla v Sasku revoluce, která zasáhla i lužická města. Přestože byla nakonec potlačena, měla podstatný význam pro srbskou inteligenci, která se právě během revoluce začala více ozývat a angažovat v politickém životě. To vedlo ke vzniku vlasteneckých a řečnických spolků.

Ještě v roce 1835 vyšla první sbírka lužických písní v orgánu společnosti „Neues Lausitzisches Magazin„, které do němčiny přeložil H. A. Broniš a následně další sbírka i v roce 1939. Už roku 1830 vyšla vůbec první tištěná sbírka lužických národních písní, „Prostonárodní písně Slovanů v Lužici Dolní“, v „Časopise Českého Musea„. Jednalo se o 11 dolnolužických písní6).

Během let 1949-1990, kdy byla Lužice součástí NDR, se lužickému obyvatelstvu nežilo vůbec špatně. Byla vystavěna řada institucí - škol, redakcí a divadel, nicméně tento „komfort“ byl vykoupen plnou integrací do NDR. Na druhou stranu komunistický režim naprosto změnil vývoj hospodářství v Lužici. Bylo upuštěno od staré textilní tradice a od poloviny 50. let se středobodem hospodářství stal chemický průmysl a těžba uhlí.

Lužičtí Srbové za svou menšinu, udržení tradic a jazyka bojovali po mnohá staletí, ale až roku 1990 byla lužická srbština prohlášena za úřední jazyk, kterým se mluví v oblasti Lužice. V současnosti se snaží Lužičtí Srbové udržet svůj národ pomocí divadelních spolků, publikací, knih, časopisů, novin, rozhlasu, televizních programů aj.

Zajímavostí je fakt, že v lužické srbštině nenajdeme žádná sprostá slova, když si chce Lužický Srb ulevit nebo zanadávat musí použít němčinu.

Hornolužická srbština

Hornolužickou srbštinou v současné době hovoří zhruba 40 000 mluvčích, vyjma několika měst především ve venkovských oblastech. Jak již bylo zmíněno výše, „poslední baštou“ lužickosrbské kultury je území mezi městy Budyšín, Kamenec a Wojerecy, kde se tímto slovanským jazykem stále běžně hovoří a na jeho udržení se dbá.

Hornolužičtina, jak bývá hornolužická srbština alternativně nazývána, je velmi podobná češtině z doby Karla IV. Do této doby se totiž i v češtině užívalo duálu, či aoristu, který se v hornolužičtině dochoval dodnes. Zakonzervování těchto gramatických jevů, především aoristu (ve staročeštině „bych“ znamenalo „byl jsem“, v hornolužičtině widźach = viděl jsem), který již téměř vymizel (lze ho najít ještě v bulharštině, klasické řečtině a novořečtině), je připisováno především několika set leté izolaci Lužických Srbů od ostatních Slovanů. Některá staročeská slova se v hornolužičtině užívají i v současné době: čłowjek, chlěb, morjo, njebjo, lěs, zwěrjo, běły, nowy,…

„Wšitcy čłowjekojo su wot naroda swobodni a su jenacy po dostojnosći a prawach. Woni su z rozumom a swědomjom wobdarjeni a maja mjezsobu w duchu bratrowstwa wobchadźeć.“ 7)

„Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“8)

Hornolužická abeceda: Hornolužická abeceda se liší od dolnolužické v těchto bodech: dolnolužická nemá Ó, Ř je nahrazeno Ŕ a má navíc písmeno Ź9)

V hornolužické srbštině se praslovanské „G“ změnilo na „H“, tedy stejně jako v češtině. Slabikotvorné „R“ a „L“ chybí, před počáteční „O“ se předsouvá „W“ (wón, wokno). Souhláska „Ć“ nahrazuje české „T“ či „Ť“ (ćěło (tělo), ćeńki (tenký), ćichi (tichý) atd.), objevuje se také jako zakončení infinitivu: čitać, sedźeć, wuknyć (učit se), spěwać atd. Souhláska „DŹ“ nahrazuje české „D“ a „Ď“ (dźěći (děti), dźěłać (dělat), nadźija (naděje), dźesać (deset), njedźela (neděle) atd.)10)

Dolnolužická srbština

Dolnolužičtina (dolnolužická srbština) je jazyk na pokraji vymření. Odhaduje se, že má přibližně 20 000 mluvčích, ovšem to je víceméně číslo, které kopíruje počet lidí hlásících se k lužickosrbské identině v Dolní Lužici. Reálný počet mluvčích je však pravděpodobně výrazně nižší, protože Dolní Lužice je mnohem více germanizovaná, než Horní Lužice a stejně tak dolnolužičtina, která je ze slovanských jazyků nejvíce podobná polštině, obsahuje výrazně více německých slov, než-li hornolužičtina. Od hornolužické srbštiny se liší mj. zachováním G a změnou R na Š po hláskách P, T, K (tráva = tšawa), dále změnou Č na C (čas = cas)

„Wšykne luźe su lichotne roźone a jadnake po dostojnosći a pšawach. Woni maju rozym a wědobnosć a maju ze sobu w duchu bratšojstwa wobchadaś.“11)

„Wszyscy ludzie rodzą się wolni i równi pod względem swej godności i swych praw. Są oni obdarzeni rozumem i sumieniem i powinni postępować wobec innych w duchu braterstwa.“12)

dolnolužická abeceda

Lužická jména

V lužické srbštině se setkáváme se zajímavým jevem, a to sice s používáním odlišných koncovek příjmení pro ženy vdané a pro ženy svobodné. Příjmení vdané i svobodné ženy se odvozuje z mužského příjmení.

Pokud příjmení muže končí na souhlásku, koncovka jeho manželky bude -owa, tedy podobně jako v češtině. Mužská příjmení končící na –a, -o, -ski, cki se přechylují příponami –ina/-yna, například Markula-Markulina. Dále se můžeme setkat s ženskými příjmeními s příponou –ka, která se v češtině nepovažují za spisovná např. Urbanka.

Svobodné ženy přejímají svá příjmení od mužských předků - otců. Jestliže bude mužské příjmení končit na souhlásku nebo koncovkou -ka, -ca, bude mít neprovdaná dcera koncovku příjmení -ec. Odlišná koncovka se používá, končí-li příjmení otce na samohlásku, pak bude příjmení svobodné ženy končit -ic. V případě, že mužské příjmení končí na souhlásku nebo na –o, tvoří příponu –ojc/-jejc. Od mužských příjmení končících na –a, se tvoří přechýlené tvary příponou –ic/-yc. S podobnými tvary se můžeme setkat v českých nářečích například Mařka Novákovic. Takže pokud se slečna Čornakowa vdá za pana Krawce, po svatbě se bude jmenovat Krawcova a jejich dcera ponese příjmení Krawcec.

Pro ilustraci uvádíme několik dalších příkladů:

Německo se jako signatář Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin (FCNM The Framework Convention for the Protection of National Minorities, v platnost vešla k 1. 2. 1998) podle článku 11 zavazuje“…uznávat, že každý příslušník národnostní menšiny má právo používat své příjmení (jméno po otci) a křestní jméno v menšinovém jazyce a právo na jejich uznání způsobem, určeným jejich právním systémem“. Nicméně situace ohledně tohoto článku není v Německu příliš jednoznačná. Dle německé legislativy je totiž možná změna jména a příjmení na základě Zákona o změně jména příjmení z 5. ledna 1938 13), na druhou stranu Německo garantovalo příslušníkům menšin jejich právo na užívání jmen v menšinovém jazyce.

Česká jména přejatá z lužické srbštiny

Blízkost češtiny a lužické srbštiny dokazují například i česká příjmení, která byla přejata z lužické srbštiny. Proces přejímání probíhal hlavně v obdobích, kdy Češi a Lužičtí Srbové patřili pod stejného panovníka. Bylo to především v období Samovy říše, Velké Moravy a v letech 1370 - 1635. Nicméně přejímání jazykových prvků probíhalo i v době, kdy Čechy a Lužice nebyly pojeny jedním státním zřízením, protože srbské kmeny obklopovaly kmeny české podél severní části území od Jizerských hor přes Lužické hory, Krušné hory a Smrčiny na západ až k Šumavě. Česká jména, která mají původ v lužické srbštině, se tak vyvinula například z názvů povolání, z německých jmen atp.

Pro příklad uvádíme několik přejatých jmen

a) Budař - hls. budar, německy budenbesitzer v překladu do čeština boudař

b) Čumpelík - dls. tšumplik v češtině výrůstek, přívěsek, z hls. čumpjel znamená houpačka

c) Dundr - hls. dunder, dundyr, dundr v češtině znamená tulák, pobuda

d) Hojer, Hoyer - hls. hojeŕ v překladu do češtiny znamená hojič.

e) Klumpar - hls. klumpaŕ v češtině pumpař

f) Koller, Goller - hls. kolaŕ přeloženo do češtiny jako kolář

g) Renč - německy rentsch - hls. i dls. rjenč znamená krásnější

h) Rutar - hls. archaické wrotař nyní wrotnik přeloženo jako vrátný.

Praktická část

Lužickosrbští respondenti

Pro dotazníkové šetření a následné rozhovory s několika respondenty, kteří byli ochotní s námi o této problematice mluvit, se nám podařilo získat vcelku homogenní výzkumný vzorek. Relativně vyrovnaný byl poměr mezi pohlavími - tři muži a dvě ženy. Stejně tak se příliš nelišilo místo trvalého pobytu respondentů. S výjimkou dvou Lužických Srbek, z nichž jedna žije ve spolkové zemi Baden-Württemberk a druhá jako své bydliště uvedla západní Německo, všichni žijí v Sasku, resp. Horní Lužici.

V národnostní otázce se ukázal poměrně zajímavý jev, který by se dal považovat za ukazatele postupující asimilace lužickosrbské menšiny. Z pěti dotázaných se pouze jeden respondent označil za Lužického Srba, zatímco všichni ostatní se sice vidí jako Lužičtí Srbové, ale zároveň i jako Němci.

Odpovědi na otázku používaného jazyka byly zcela identické s otázkou národnosti. S výjimkou jednoho respondenta všichni ve svém životě používají jak němčinu, tak lužickou srbštinu (ve všech případech se jedná o hornolužickou srbštinu). Z následné komunikace vyplynulo, že lužičtinu dotazovaní používají ke komunikaci mezi lužickosrbskými přáteli nebo doma, zatímco němčinu využívají při formálních situacích, například při komunikaci s úřady, v obchodech nebo třeba školách, resp. univerzitách.

„Bydlím v Kolíně nad Rýnem, kde samozřejmě používám jen němčinu, když přijedu domů, do Horní Lužice, mluvím lužickou srbštinou. Tu také používám, pokud telefonuji se svými přáteli ze školních let, protože jsou to také Lužičtí Srbové…“ Markus Sende.

Otázka používané formy jména (německá či lužickosrbská) opět přesně kopírovala výsledky národnostní otázky a používaného jazyka. Většina dotazovaných přiznala, že v závislosti na situaci používá buď německé, či lužickosrbské jméno. Například doma nebo mezi přáteli používají spíš lužickou srbštinu, resp. srbskou formu jména, zatímco při formálním styku využívají německou formu jména. Nicméně jak jsme si mohly všimnout již při internetovém vyhledávání respondentů, německá jména se u lidí, u nichž se dá předpokládat lužickosrbský původ, objevují výrazně častěji, než lužickosrbská jména. Respondentka Jana nám v rozhovoru také řekla, že Lužičtí Srbové mají na výběr, jestli chtějí mít v oficiálních dokumentech uvedenou původní, tedy lužickosrbskou verzi jména, nebo dají přednost poněmčené formě. Jako příklad uvedla muže, který se jmenuje Jurij Kowar, ale v pase může mít uvedené jméno Georg Schmied.

Jak již bylo řečeno výše, dotazníkového šetření se zúčastnily pouze dvě ženy, což se nejvíce projevilo právě v otázce spokojenosti se způsobem vytváření lužickosrbských příjmení. Tato otázka byla určena pouze ženským respondentkám, protože se jich týká výše zmíněná abnormalita - fakt, že z lužického příjmení lze jednoznačně poznat, zda je žena vdaná, či nikoliv. Z grafu (viz. níže) je zcela zřejmé, že naše respondentky nejsou v této otázce za jedno. Marlen nevyhovuje tento způsob tvorby lužickosrbských příjmení, navíc se jí nelíbí, že je dle jména na první pohled jasné, zda se jedná o muže, či ženu. Němčina, resp. německá jména, jsou v tomto ohledu mnohem lepší.

Poslední bod dotazníkového šetření představuje absolutní shodu všech zúčastněných. Všech pět respondentů se shoduje na tom, že užívání lužickosrbských jmen je důležité, a to především pro udržení jejich vlastní, lužickosrbské, identity. Například Jana z Baden-Württemberku říká, že užívání srbských jmen je důležité, protože je to součást lužické kultury. „Podle mě je lepší, když se někdo jmenuje Hilža Krawcec, než Elisabeth Schneider. Tady v Baden-Württemberku spousta lidí ani neví, že existují nějací Lužičtí Srbové. Já mám německé příjmení po otci, ale kdybych si mohla vybrat, raději bych měla matčino dívčí příjmení.“ Další respondent, Jan, sice připouští, že v závislosti na situaci Lužičané mohou použít to, či ono příjmení, nicméně užití srbského jména reprezentuje lužickosrbskou identitu a je projevem tzv. „Sorbdom“, což lze chápat jako jistou formu národní hrdosti. Marlen, která sice mluví jen německy a používá jen německé jméno je toho názoru, že používáním lužickosrbských jmen tento národ neupadne v zapomnění. „Jméno k nám patří jako naše kultura a tak by mělo být zachováno! Pořád jsme Slované, i když žijeme tady v Německu.

„Jméno vyjadřuje mou identitu. Mnoho příjmení a názvů měst, ulic… je odvozeno z různých povolání, krajin a starých míst. Pokud tedy poznáme původ příjmení, můžeme se lépe zorientovat, odkud člověk pochází.“ Paweł Szczepański

Němečtí respondenti

Narozdíl od lužickosrbských respondentů se nám v německém případě podařilo získat poměrně nehomogenní vzorek respondentů - poměr pohlaví již není tak vyrovnaný jako v předchozím případě (z celkových osmi respondentů je pět mužů a tři ženy), stejně tak se liší i místa, kde naši respondenti žijí.

Již první otázka týkající se lužickosrbské menšiny přinesla poměrně zajímavý výsledek. Většina respondentů totiž nepovažuje Lužické Srby za Němce, ale nahlíží na ně jako na cizince, kteří zrovna žijí v Německu. Nutno však dodat, že někteří z těchto respondentů už ale nevědí, kde daná menšina žije. Nicméně se objevily i opačné názory. Třeba Carina z Kolína nad Rýnem je toho názoru, že Lužičtí Srbové samozřejmě jsou skuteční Němci: “Skuteční Němci jsou směsí různých lidí a národností…

Na otázku, zda by respondenti souhlasili s tím, aby Lužičtí Srbové směli používat obou forem jména (tedy jak německou, tak lužickosrbskou) se opět vyjádřili poměrně jasně v neprospěch Lužických Srbů. Polovina respondentů je totiž proti. Například devatenáctiletý Tobias řekl: “Každý kdo má jiné, než německé jméno, je pro mě cizincem. Ať žije v Německu nebo ne.

Otázka významu užívání lužickosrbských jmen u této menšiny se u německých respondentů nesetkala s přílišným úspěchem. Celá polovina z nich odpověděla, že neví, zda je užívání srbské formy jména pro příslušníky této menšiny nějak důležité, či významné. A ti, kteří se k této otázce vyjádřili kladně, již ale neměli příliš argumentů, proč si to myslí. Například třiatřicetiletá Jennifer svou odpověď zdůvodnila poměrně prostě:“Myslím si, že je to pro ně stejně důležité jako udržení srbského jazyka„ a o moc sdílnější nebyl ani jedenačtyřicetiletý Florian:“…vzhledem k tomu, že se jejich počty pořád snižují, to pro ně asi důležité je. Chtějí dát najevo, že tady jsou.„ Elisabeth Ulmann vyjádřila svou domněnku, že “…zachování lužickosrbského jména by pro Lužické Srby mohlo být důležité z důvodů zachování jejich vlastní identity a kořenů…„.

Závěr

Závěrem lze říci, že námi dotazovaní Lužičtí Srbové svou národnost nijak neskrývají a jsou na ní hrdí. Na druhou stranu ovšem nemůžeme nevyjádřit domněnku, že Lužičtí Srbové se příliš nesnaží o zviditelnění vlastní minority, udržení svých tradic, jazyka či o získání větších práv. Je vysoce pravděpodobné, že většina žijících Lužických Srbů již pochází ze srbsko-německých manželství, resp. ze srbsko-německých rodin. Toto prolínání etnik můžeme téměř jistě považovat za jednu z hlavních příčin upadajícího zájmu o udržení lužickosrbského vědomí a tím vymírání lužickosrbského etnika.

Již několikrát zmíněná vysoká míra asimilace se projevuje i ve výběru a užívání jmen. Prvním a zcela přirozeným důvodem úbytku nositelů, resp. nositelek, lužickosrbských příjmení, je uzavírání srbsko-německých manželství, tedy situace, kdy se Lužická Srbka vdá za Němce, přijme jeho příjmení a jejich děti nesou příjmení otce. Další příčinu je třeba hledat v poměrně nedávné minulosti - ve 30. a první polovině 40. let 20. století. V tomto období byla jména Lužických Srbů automaticky převedena do německé formy. Za další příčinu zanikání lužickosrbských jmen je do jisté míry možné považovat i současný trend na trhu práce - oficiálně sice pohlaví jedince nesmí být důvodem pro přijetí, resp. nepřijetí, na danou pracovní pozici, nicméně tento jev stále ještě nevymizel a většina lidí si toho je dobře vědoma. Proto je pro Lužické Srbky často výhodnější zvolit si německé jméno, protože z něj nelze určit, zda se jedná o muže, či ženu (natož pak ženu svobodnou nebo vdanou), a tak si uchazečka o nové místo může zčásti zajistit objektivnější posouzení.

Na základě zjištěných informací můžeme Lužické Srby ještě stále považovat za bilingvní, ačkoliv se počet mluvčích lužické srbštiny stále snižuje. Ona zmíněná bilingvnost může být považována za dobrý způsob, jak si udržet svůj jazyk, ale stejně tak může být přímou cestou do záhuby tohoto jazyka, a tím být dalším pomyslným hřebíčkem do rakve dané menšiny. Bohužel pro Lužické Srby, lze jejich případ zařadit spíše do druhé kategorie. Svůj původní jazyk už používají pouze při neformálních situacích - k hovorům s rodinou, či některými přáteli, ale jinak používají němčinu, k čemuž jsou nepřímo nuceni většinovou společností.

Vzhledem k nízké návratnosti dotazníků z německé strany se můžeme domnívat, že tuto národnostní menšinu buď ignorují, mají ji za plně asimilovanou nebo o ní dokonce ani neví. Tento jev se dá vysvětlit hned několika způsoby. Například může být způsoben násilnou germanizací Lužických Srbů nacisty, ale stejně tak může být způsoben samotným nezájmem Lužických Srbů o zviditelnění se a prosazení se vůči většinové společnosti.

Zdroje

Použitá literatura

BOBKOVÁ, Lenka; BŘEZINA, Luděk; ZDICHYNEC, Jan. Horní a Dolní Lužice : Stručná historie států. Praha : Libri, 2008. 232 s. ISBN 978-80-7277-382-4.

GABAL, Ivan, a kol. Etnické menšiny ve střední Evropě. Praha : G plus G, 1999. 341 s. ISBN 80-86103-23-4.

GAUß, Karl Markus. Vymírající Evropané. Vitalis. Praha. 2003. 197 s. ISBN 80-7253-122-0.

VYDRA, František. Tonoucí ostrovy. Tišnov : SURSUM, 1999. 79 s. ISBN 80-85799-68-5.

Elektronické dokumenty

Peoples in search of freedom. [online] Eurominority, 2010 [cit. 2011-04-26]. Dostupné na: <http://www.eurominority.eu/version/eng/minority-detail.asp?id_minorities=239>.

Frinta, Antonín. Česká jména lužickosrbského původu. Naše řeč [online]. Naše řeč 9-10, ročník 39/1956 [cit. 2011-05-04]. Dostupné na: <http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4509>.

Sorbs of East Germany. [online] Internet FAQ Archives, 2008 [cit. 2011-04-26]. Dostupné na: <http://www.faqs.org/minorities/Eastern-Europe/Sorbs-of-East-Germany.html>.

Kotrba, Štěpán. 1000 let Budyšína - historie a současnost Lužice. [online] Britské listy, 26.4.2002 [cit. 2011-04-29]. Dostupné na: <http://www.blisty.cz/art/10291.html>.

Lužičtí Srbové v SRN. [online] Společnost přátel Lužice, 2010 [cit. 2011-04-29]. Dostupné na: <http://stare.luzice.cz/?rubrika=16>.

Tyler-Pohontsch, Milan. Wendish Genealogy. [online] Family search, 2010 [cit. 2011-04-26]. Dostupné na: <https://wiki.familysearch.org/en/Wendish_Genealogy>.

Walkowiak, Justyna. Minority language policy regarding personal names – an overview. [online] Scholar google user content, 2011 [cit. 2011-08-28]. Dostupné na: <http://scholar.googleusercontent.com/scholar?q=cache%3Az1bTTlDb3bYJ%3Ascholar.google.com%2F+sorbian+names&hl=cs&as_sdt=0>.

Přílohy

Dotazníky byly rozesílány v elektronické formě pomocí aplikace GoogleDocs.

Dotazník pro německé respondenty: https://spreadsheets.google.com/embeddedform?formkey=dDJ0ZDNObEhhdy1mZDlEMUdYMk9zdHc6MQ

Dotazník pro lužickosrbské respondenty: https://spreadsheets.google.com/embeddedform?formkey=dHNFZUVBR19qOW1CSWEwTFhvWjJsRnc6MQ

1) BOBKOVÁ, Lenka; BŘEZINA, Luděk; ZDICHYNEC, Jan . Horní a Dolní Lužice. Praha : Libri, 2008. Geografické vymezení Lužic, jejich obyvatelé a zemské znaky, s. 232. s. 11.
2) BUBÁK; PATOČKOVÁ. Lužičtí Srbové. [online] Hospodářská a kulturní studia PEF ČZU. 2009 [cit. 2011-04-27]. Dostupný z WWW: <http://www.hks.re/wiki/luzicti_srbove>.
3) BOBKOVÁ, Lenka; BŘEZINA, Luděk; ZDICHYNEC, Jan . Horní a Dolní Lužice. Praha : Libri. 2008. Geografické vymezení Lužic, jejich obyvatelé a zemské znaky. s. 232. s. 17-18.
4) Hradská soustava, správa. [online] Šermířský spolek Opava o. s. 2011 [cit. 2011-04-28]. Dostupný z WWW: <http://sermiri.net/zivot-v-minulosti/14-hradska-soustava-sprava>.
5) BOBKOVÁ, Lenka; BŘEZINA, Luděk; ZDICHYNEC, Jan . Horní a Dolní Lužice. Praha : Libri. 2008. Lužice - domov Srbů. s. 232. s 91.
6) ČERNÝ, Adolf. Rozhled po lužické folkloristice : I. Písně. ČESKÝ LID [online]. 1892 [cit. 2011-08-14]. s. 77-82. Dostupný z WWW: <http://tyfoza.no-ip.com/ceskylid/html/knihy/ceskylid01/index.htm>.
7) , 12) United Nations Human Rights. [online] Universal Declaration of Human Rights. 1996-2011 [cit. 2011-08-28]. Dostupné z WWW: <http://www.ohchr.org/EN/UDHR/Pages/Language.aspx?LangID=wee>.
8) United Nations Human Rights. [online] Universal Declaration of Human Rights. 1996-2011 [cit. 2011-08-28]. Dostupné z WWW: <http://www.ohchr.org/EN/UDHR/Pages/Language.aspx?LangID=czc>.
9) , 10) Hornolužická srbština. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 22. 7. 2004, 22:16 , last modified on 28. 8. 2011, 12:54 [cit. 2011-08-28]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Hornolu%C5%BEick%C3%A1_srb%C5%A1tina>.
11) Upper and Lower Sorbian language, alphabet and pronunciation. [online] Omniglot. 1998-2011 [cit. 2011-08-28]. Dostupné z WWW: <http://www.omniglot.com/writing/sorbian.htm>.
13) Gesetz über die Änderung von Familiennamen und Vornamen. [online] Verfassungen. 2004 [cit. 2011-08-28]. Dostupné z WWW: <http://www.verfassungen.de/de/de33-45/namenaenderung38.htm>.

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako