obrzek domeku-home logo-FB


Citace:

M. Brebtová, J. Čulík, B. Kloudová, L. Řepková, M. Svobodová Češi a Slováci. Bratři nebo sokové? [online] Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2008. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/cesi_a_slovaci._bratri_nebo_sokove

1. Úvod, cíl a metodika práce

Úvod

V roce 1918 vzniklo Československo – společný stát dvou národů - Čechů a Slováků. Začíná společná historie vývoje, řešení nelehkých problémů po dramatické cestě dvacátým stoletím, na jehož konci se pak oba národy domluví, že svůj pětasedmdesátiletý společný život ukončí vznikem dvou samostatných států.

Vzhledem k tomu, že v lednu 2009 uplyne 16 let od rozdělení federace, je zajímavé zjistit, jak na minulost nahlížejí obyvatelé České i Slovenské republiky, co si myslí o kořenech české a slovenské kultury, jak se na kulturu obou národů dívají dnes, zda vnímají kulturní rozdíly a pokud ano, tak konkrétně jaké, co považují za typické pro českou a slovenskou kulturu, zda jsou schopni a ochotni ji přijímat, nebo obě kultury odlišují, jestli si myslí, že i dnes se obě kultury ovlivňují a prolínají, jak se dívají na jazykové odlišnosti, zda je čeština a slovenština pro ně srozumitelným jazykem. Zajímavé bylo i zjistit, jaký existuje náhled na vztah obou národů v současnosti, jak vzájemné vztahy hodnotí, zda se vnímají jako spolupracující národy, kteří jsou si bratry, anebo stojí proti sobě jako rivalové, sokové, kteří spolu soupeří o prestiž.

Cíl a metodika

Cílem práce je, jak již bylo i v úvodu řečeno, zjištění názoru Čechů a Slováků na kulturu obou zemí v době po rozpadu Československa, získání informací o tom, zda oba národy nadále vnímají kultury obou zemí jako společné, či výrazně odlišné, zda se oba národy vnímají jako bratři, nebo jako vzájemní sokové.

Teoretická část práce se zabývá pojmem kultura, akulturace, jazyk v kultuře. Připomíná v historických souvislostech vztahy mezi Čechy a Slováky ve společném státě a pozornost věnuje kulturním vazbám mezi Čechy a Slováky.

Pro výzkumnou část práce byly osloveny čtyři osoby. Vybrali jsme nejstarší a nejmladší generaci. Oslovili jsme dva studenty a dva seniory, vždy jednoho Čecha a jednoho Slováka. Rozhovory s nimi jsme zaznamenávali na diktafon a pak provedli jejich přepis. Porovnali jsme obě věkové kategorie v jejich názorech na daný problém a výsledky vyhodnotili.

Pro získání informací jsme zvolili kvalitativní výzkum. Jako nejvhodnější se nám jevila metoda individuálního hloubkového rozhovoru, protože tato metoda dokáže odhalit hluboce zakořeněné příčiny určitých názorů nebo určitého chování, které si dotazovaní sami často vůbec neuvědomují. Rozhovory s respondenty tváří tvář (face-to-face) probíhaly tak, že se o tématu přátelsky diskutovalo v prostředí, které dotazovaným nejvíce vyhovovalo.(alespoň podle našeho přesvědčení). Rozhovory se uskutečnily v domácím prostředí, na vysokoškolské koleji a v privátním bytě studenta. Uvědomovali jsme si, že úspěch našeho výzkumu bude záviset rovněž na dalších faktorech, například na uvolněném a vzájemně sympatickém vztahu mezi tazatelem a dotazovaným (touto skutečností byl zvolen výběr respondentů), na schopnosti usměrňovat diskusi k zkoumanému námětu. Existence zpětné vazby mezi tazatelem a respondentem, možnost vyjasnit si případná neporozumění a nejasnosti byl další důvod, proč jsme zvolili metodu individuálního rozhovoru. Rozhovory s dotazovanými trvaly přibližně 35 minut. Respondentům byly pokládány otevřené otázky, a tak se mohla diskuse doširoka rozvinout. Uvědomovali jsme si i rizika, která metoda rozhovoru může přinést. Byla to naše malá zkušenost s vedením rozhovoru, obavy z navázáním kontaktu především u věkově starších respondentů a časová náročnost na přípravu a provedení rozhovoru.

2. Kultura a její pojetí v odborné literatuře

2.1 Kultura

Neexistuje jediná správná definice slova kultura. V literatuře se již od nepaměti setkáváme s různými názory na to, co je kultura. Termín kultura se dá chápat z různých aspektů a hledisek. Jeho vymezení je velmi obtížné, neboť každá „kultura“ vymezuje termín kultura svými slovy, svým jazykem. A to už samo o sobě vysvětlení pojmu velmi zkresluje. Každá kultura, lidská společnost už má nějaké zažité stereotypy a tím již vlastní definici pojmu není možné popsat zcela objektivně. Není snadné nezaujatě definovat kulturu, neboť člověk je prostřednictvím společnosti ovlivněn právě kulturou, ve které on sám od narození žije. Je velmi obtížné posuzovat jinou kulturu jinak než podle měřítek té naší. Při studiu jiné kultury se musíme orientovat podle jejích významů a hodnot a snažit se omezit ty naše. Sociologové tento pojem nazývají etnocentrismus, tj. posuzování jiných kultur podle našich měřítek.

O jedno z nejstarších vymezení se pokusil E.B. Taylor (1865, 1867/I.): „Kultura neboli civilizace je komplexní celek, zahrnující poznání, víru, umění, morálku, zákony, obyčeje a ostatní způsobilosti a zvyklosti, získané člověkem jako členem společnosti.“ V tomto duchu hodnocení kultury pokračovali i další autoři. Z této definice vyplývá, že člověk je členem nějaké společnosti, nějakého uskupení lidí, kteří k sobě mají blízko. Jsou spojeni jazykem, prostředím, ve kterém žijí, vírou a morálkou. To jsou asi nejdůležitější aspekty v rozlišení jednotlivých kultur.

R. Linton (1936, 1945) považuje kulturu za „soubor naučených způsobů, chování a převzatých postojů, hodnotového systému a znalostí, které jsou členy velké skupiny sdělovány a tradovány“, tedy za určité „úhrnné sociální dědictví lidstva“. S tím lze souhlasit. Kultura se sice nedá dědit ve smyslu biologickém, ale od narození žijeme v určité společnosti, která funguje již před naším narozením. Jsme tedy ovlivňování již od útlého věku kulturním prostředím kolem nás, prostředím, ve kterém vyrůstáme, ve kterém s největší pravděpodobností vyrůstali již naši rodiče.

Podle moderního pojetí významného sociologa A. Giddense (1999): “kulturu tvoří hodnoty, k nimž se lidé hlásí, normy, které dodržují, a hmotné statky, které vytvářejí“. Za hodnoty považuje abstraktní ideály, zatímco normy jsou podle Giddense konkrétní principy či zásady, o kterých se očekává, že se jimi lidé budou řídit. To znamená, že se člověk narodí a odmalička ho jeho blízcí učí určitému způsobu chování, určitým zvyklostem, tomu, co je dobré a co se považuje za špatné. Postupně si člověk vytváří svůj vlastní hodnotový systém, kterým se bude řídit, ale tyto hodnoty jsou opět velmi výrazně ovlivněny výchovou a společností, ve které se narodí.

Pojem kultura může být na základě představených definic a přístupů chápán ze dvou hledisek. První, a významnější, je hledisko společnosti. Kultura jako společnost lidí, kteří mají podobné smýšlení, podobné životní návyky, podobné názory. Kultura je chápána jako protiklad přírody. Je to něco, co vytváří svým chováním a jednáním člověk. Něco, na čem se příroda podílí, pokud vůbec, jen minimálním vlivem. Druhé hledisko, ze kterého lze kulturu chápat, je kultura jako prostředí, ve kterém lidé, tedy společnost žijí. Otázkou tedy je, zda společnost formuje kulturu, nebo zda kultura vytváří společnost.

V této práci bude za kulturu považována společnost. Společnost jako společenství lidí, kteří hledí na svět podobným názorem. Jak je z předchozích slov zřejmé, pojmy kultura a společnost jsou pojmy, které se od sebe dají jen velmi těžko oddělit. Bez společnosti by neexistovala kultura a společnost bez kultury si lze též velmi obtížně představit. Tyto dva pojmy jsou tak úzce spjaty, že se někdy mohou zaměnit. V této práci však budeme uznávat rozdíl v tom, že společnost je jakýsi systém lidských vztahů, kdežto kultura je jakýsi způsob toho, jak určitá společnost funguje. Do pojmu kultura můžeme zařadit vše, co člověk během svého historického vývoje vytvořil a stále vytváří, celý komplex myšlenek, názorů a postojů, prvků posvátných i světských, každodenních i svátečních, statků hmotných i nehmotných, předmětů uměleckých i užitečných (O lidech, kulturách a interkulturních vztazích, 2002).

Někteří sociologové pojímají kulturu jako „soupravu nářadí“ na zvládání všedního života společnosti (Swidlerová, 1986) nebo jako „soubor sdílených idejí nebo zvyků, víry a poznatků, které charakterizují způsob života společnosti; idejí, které se lidé naučili od jiných a přecházejí z generace na generaci“ (Coser, 1991). Zde je vidět, že kulturou se nemyslí jen nějaké obecné zvyklosti, ale také to, jak žijeme náš každodenní život. To znamená, že existují velké rozdíly mezi kulturami i v jednotlivých každodenních činnostech. Co je běžný denní úkon pro Evropana, ještě neznamená, že to takovým způsobem budou dělat lidé na celém světě.

Kultura se tedy nedá popsat jedinou správnou definicí. Nejde ani vlastně úplně stoprocentně správě říci, co je kultura. Kultura je tak široký pojem, že obsahuje vlastně všechny aspekty našich životů. Ať se jedná o způsob stolování, způsob, jakým se lidé zdraví, jak tráví volný čas nebo co je pro člověka správné a co ne.

2.2 Akulturace

Na světě je nespočet různých kultur. Nelze říci, že jedna je lepší než druhá, že jedna je na vyšší úrovni než ta druhá. Ovlivňování kultur navzájem, neboli akulturace, je významným prvkem při dotváření kulturních specifik. V dnešním globálním světě nelze žít naprosto izolovaně. „Akulturace nastává tehdy, když mezi dvěma nebo více společnostmi dochází k přímému a dlouhotrvajícímu vzájemnému kontaktu.“ (Murphy, 1998). Vzhledem k tomu, že skoro všechny společnosti jsou nějakým způsobem v kontaktu s ostatními, můžeme akulturaci považovat za obecný společenský faktor. Svět se „zmenšuje“ díky moderním technologiím, jsme ovlivněni masovými médii, a tak máme blíže i k ostatním kulturám. Interakce mezi kulturami je přínosem. Můžeme se mnoho naučit, budeme-li poslouchat a pozorovat druhé.

2.3 Jazyk jako významná součást kultury

Velmi významným znakem kultury je jazyk. Právě díky jazyku jsme schopni vyjádřit naše pocity, myšlenky a touhy. Každý jazyk je jiný. Má svoje specifika i potřeby. Například Eskymáci mají prý 17 různých výrazů pro odlišné typy sněhu. To by nám středoevropanům ovšem zřejmě bylo k ničemu. Naproti tomu Eskymáci nemají tak širokou slovní zásobu například v oblasti ekonomie či zemědělství (O lidech, kulturách a interkulturních vztazích, 2002). Je tedy vidět, že i jazyk se přizpůsobuje určité kultuře, která je zase naopak ovlivněna prostředím, v němž společnost žije. „Jazyk je centrální součástí kultury, jádrem všech symbolických systémů“ (Murphy, 1998). Jazyk je to, čím se mezi sebou lidé dorozumívají, nástroj, jak předat kulturu příštím generacím. Jazyk je hlavním prostředkem sociálního života. Složitost společnosti nemá nic společného se složitostí gramatiky jazyka, který používá. Jazyk moderní průmyslové společnosti se od jednodušších společností liší pouze větší slovní zásobou. To není tím, že jednodušší společnosti by nebyly schopny mít také velkou slovní zásobu, ale tím, že ji nepotřebují.

3. Vztahy mezi Čechy a Slováky – Československo v historii

3.1 První republika

18. října 1918 T. G. Masaryk jménem československé vlády proklamoval ve Washingtonské deklaraci nezávislé Československo jako demokratickou republiku. 28. října 1918 před desátou hodinou dopoledne byla přijata zpráva, že Rakousko-Uhersko přijalo nové podmínky prezidenta USA Wilsona, který prohlásil, že pouhá autonomie pro ujařmené národy nestačí. Vypukla spontánní manifestace Pražanů. Uprostřed nadšených davů byla proklamována nezávislost státu.

Pro upevňování nového státu byla velmi důležitá situace na Slovensku. Na Slovensku v září toho roku vznikla Slovenská národní rada, a protože se bouřili také Jihoslované a Rumuni, tak i země Svatoštěpánské koruny (Uhersko) stály před rozpadem. 30. října se v Turčianském svatém Martině sešli přední slovenští politici. V přijaté Martinské deklaraci se přihlásili k právu na sebeurčení pro česko-slovenský národ. „Slovenský národ je čistka i rečovo i kulturní-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobili známym na celom svete, mala účast i slovenská vetev.“ Tak se tedy zformoval nezávislý československý stát, k němuž byla na základě mírových jednání v Paříži i podle přání obyvatel připojena Podkarpatská Rus.

Jednoduše neprobíhalo soužití Čechů s Slováků. Kamenem úrazu se stala oficiální teorie tzv. čechoslovakismu, která - i při uznání svébytnosti slovenštiny - prosazovala, že jde o dvě větve jednoho národa. Tato myšlenka měla své zastánce i mezi Slováky, ale především své politické opodstatnění. Po celou dobu první republiky byla totiž německá menšina v ČSR početnější než slovenský národ a Češi představovali při vzniku republiky pouze asi 46% obyvatelstva. Jen „spojením“ obou národů se dosáhlo potřebné většiny. Navíc Slováci v roce 1918 stáli na samém prahu zániku národa (díky tisícileté maďarizaci, která se na sklonku 19. století značně vyostřila) a až na výjimky neměli vlastní inteligenci. A tak to byli Češi, kteří založili a vedli Univerzitu Komenského, Slovenské národní divadlo, kteří nastoupili na místa Maďarů v státním aparátu, v nemocnicích, ve školách všech stupňů, kde vychovali generace slovenských vzdělanců. Podobně jako v případě Němců se i vztahy se Slováky vyhrotily v době krize. Tehdy už nová slovenská inteligence těžce nesla, že místa jsou obsazena Čechy. Rostoucí nezaměstnanost nutila stále více Slováků k emigraci. Úplná autonomie by prý všechny problémy vyřešila, ale bylo zřejmé, že mnohým by ani autonomie nestačila. Oslava 1100 let od vysvěcení prvního kostela v Nitře se pak roku 1933 stala protivládní a protičeskou demonstrací, ačkoliv měla ukázat jednotu státu. Nejhorší bylo, že Slováci bezděčně nahrávali svými výpady snahám Hitlera i Maďarska na rozbití demokratické republiky.

Je však třeba říci, že prudký vzrůst nacionalismu spadal i na vrub chyb vlády, zejména v hospodářské politice. Ovšem krize byla těžkou zkouškou i pro český národ. Rozbití okleštěného Česko-Slovenska krátce po Mnichovu a vznik Slovenského štátu i vypovězení Čechů – to vše představovalo trpké zklamání. Republika jistě nedokázala dát svým národům vše, co chtěly a potřebovaly. Nelze však říci, že v ní panoval národnostní útlak a že pro své národy byla jen macechou (Augusta, Honzák, 1992).

3.2 Druhá republika

Události po Mnichovu dopadly na zrazený národ jako rána za ranou. 5. října 1938 odstoupil prezident Beneš. Zatímco politici v Čechách diskutovali, kdo se stane Benešovým nástupcem, Hlinkova slovenská ĺudová strana (HSĹS) přijala už 6. října v Žilině Manifest slovenského národa, v němž vyhlásila autonomii Slovenska. K této iniciativě, která v Praze prakticky nenarazila na odpor, se přidaly i další slovenské politické strany. Předsedou autonomní vlády se stal dr. Jozef Tiso. 22. listopadu odhlasovalo Národní shromáždění ČSR nový název státu: Česko-Slovensko a přijalo zákon o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. 14. března 1939 vyhlásil slovenský sněm nezávislou Slovenskou republiku. Toto bolestivé místo česko-slovenských vztahů lze hodnotit jako černou zradu na Československu, které po roce 1918 zachránilo Slováky před pomaďarštěním, ale také jako vyvrcholení snahy Slováků o národní a státní nezávislost a svrchovanost.

Zatímco zbytek republiky byl okupován Německem a vznikl Protektorát Čechy a Morava, Slovensko s Německem 23. března podepsalo smlouvu o „ochraně“, ale do určité míry zůstalo suverénním státem. K prvním krokům slovenské vlády patřilo vyhnání Čechů. Tisíce učitelů, úředníků, umělců, techniků či státních zaměstnanců, mnozí z těch, kteří pomáhali vychovávat slovenskou inteligenci, budovat státní správu, školství i průmysl, museli Slovensko rychle opustit. Pro prostého Slováka nová situace přinášela výhody. Nemusel to být jen bezpracně získaný český či židovský majetek. Slovensko bylo také zbaveno české konkurence, která byla jistě nemilosrdná, a Německo se stalo vítaným odbytištěm výrobků i všech surovin a potravin.

Mnoho Slováků bylo hrdých na to, že žijí v samostatném státě. Že mají vlastní vlajku, hymnu, prezidenta, vládu, vlastní peníze, poštovní známky a další znaky suverenity. Nemuseli se už cítit jako „mladší“ bratr, nikdo jim nevnucoval ideu jednotného československého národa, která mnohé urážela. V prosinci 1943 bylo už zřejmé, že německý satelit – Slovenská republika – nevsadil na správnou kartu. V roce 1944 proběhlo Slovenské národní povstání. Slovenské národní povstání, ale především postup Rudé armády a československého armádního sboru osvobozujících území ČSR od německých vojsk, ale i od gardistů a úřadů slovenského státu znamenaly konec Slovenské republiky. Ta se jaksi zvolna rozpouštěla a spolu s ní – na několik desítek let – i idea samostatného slovenského státu. Většina Slováků už zase považovala za samozřejmé, že osvobozené Slovensko se znovu stane součástí Československé republiky. Mnozí si to i upřímně přáli. Ale bylo nemálo těch, kteří jen kalkulovali s tím, že bude lépe stát spolu s Čechy na straně vítězů, než aby zůstali poraženými spojenci Německa. Ale idea samostatného slovenského státu nebyla zapomenuta a v příhodných podmínkách po pádu totality našla znovu uplatnění (Augusta, Honzák, 1999).

3.3 Poslední fáze Československa

Když válka skončila, přála si převážná většina Čechů a Slováků, aby obnovené Československo bylo lepší než to předválečné. Nový stát neměl být pouhou kopií první republiky. Proto byli ochotni souhlasit i s celou řadou nedemokratických opatření, jež ve svém programu košická vláda nabízela. Celá společnost byla prodchnuta myšlenkou národní jednoty a odmítala vše, co tuto harmonii ohrožovalo. Levicová orientace československé veřejnosti se promítla i do výsledku prvních poválečných voleb do parlamentu, které se konaly v roce 1946. Vítězně z nich vyšla Komunistická strana Československa. V novém státě se tak pozvolna otevíraly dveře nezákonnostem a zvůli.

Po únoru 1948 byla nastolena vláda komunistů. 11.7. 1960 schválilo Národní shromáždění novou ústavu, která Československo prohlásila „socialistickým“ státem, přijalo nový název státu – Československá socialistická republika (ČSSR). 27.10. 1968 bylo uzákoněno federativní uspořádání státu. V jeho důsledku vznikla s platností od 1. 1. 1969 v rámci socialistického Československa Česká socialistická republika s vlastní vládou a s vlastním zákonodárným orgánem – Českou národní radou a Slovenská socialistická republika rovněž s vlastní vládou a se Slovenskou národní radou jakožto slovenským zákonodárným orgánem. V čele celého státu byla federální vláda a Federální shromáždění ČSSR.

Generální stávka 27. 11. 1989 byla naprostou prohrou komunistické vlády. Dne 10. 12. 1989 se úřadu ujala nová federální vláda, nazývaná „vládou národního porozumění“. Poté, co byla demokratizována federální vláda, proběhly obdobné změny ve vládách národních. Předsedou české vlády se stal Petr Pithart, předsedou vlády slovenské Vladimír Mečiar. Obnovení demokracie v Československu vytvářelo všechny předpoklady pro nalezení skutečně spravedlivého způsobu života českého a slovenského národa ve společném státě. Začaly se stále častěji ozývat hlasy volající po samostatnosti pro Slováky. Slováci své požadavky stále stupňovali. Rozpoutala se tzv. „pomlčková válka“, která vyvrcholila přijetím nového názvu státu, jenž slůvko „socialistická“ již neobsahoval. Dochází ke vzniku České a Slovenské Federativní Republiky. Řešení řady problémů se nepodařilo a ve sdělovacích prostředcích se objevila myšlenka na rozdělení Československa na dva samostatné státy. Vyvolala obrovské vzrušení jak v českých zemích, tak na Slovensku, a většina obyvatel ji odmítla. Situace v zemi se přitom vyhrocovala.

Slovenský politik Fedor Gál v roce 1992 konstatoval: „Obávám se, že stát už se začal rozpadat: rozkazy ministra vnitra na Slovensko nedocházejí, armáda se pomalu, ale jistě rozděluje na českou a slovenskou, dělí se ekonomiky…“

Značná část veřejnosti si rozdělení státu nepřála. Stále hlasitěji se ozývalo volání po referendu, jímž se mělo zjistit mínění většiny obyvatel. Lidové hlasování se nikdy nekonalo. Řada politických úvah se stavila proti umělému udržování Československa za každou cenu. Po obtížných jednáních, která byla ze slovenské strany mnohdy vedena tak, aby k dohodě dojít nemohlo, přestalo Československo k 1. lednu 1993 – po necelých 75 letech trvání – existovat. Vznikla samostatná Česká republika a samostatná Slovenská republika (Pernes, 1997).

Po oficiálním vzniku samostatných republik následovalo rozdělení státního majetku, závazků a kompetencí, revize státní hranice a udílení občanství.

3.4 Ohlasy po rozpadu

Dne 31.12. 2007 uplynulo 15 let od zániku federace. Rozpad ČSFR byl připomenut ve vysílání Českého rozhlasu, kde jako hosté byli přítomni bývalý politik, politolog a sociolog Fedor Gál a expředseda ODA a místopředseda vlády Jan Kalvoda.

Fedor Gál, bývalý politik, politolog a sociolog: „Většina Čechů vnímala Slováky jako mladšího bratra, trošku nevychovaného, trošku nedovzdělaného, trošku zaostalého, ale milého. Všechny sociologické výzkumy, které znám, a to nejen z devadesátých let, ale i dnešní říkají, že Češi mají Slováky nejradši ze všech národností a národů, se kterými přichází do styku, to je fajn. Ale i přesto to byl ten pocit vztahu staršího, silnějšího a moudřejšího vůči Slovákům.“

Jan Kalvoda, bývalý předseda ODA: „Česká politika totiž, podle mého soudu, mezi lety 1990 a 1992, přistupovala k problému legitimních národních aspirací Slovenska velmi lehkomyslně, trošku nadřazeně, a touto politikou vlastně nepřinutila ty skutečné slovenské separatisty, aby s tím programem separace obou států vystoupili na veřejnost. Málokdo si vzpomene, že národní střety v rámci federace střet národních politik odvíjely vlastně nepochopitelně, protože obě dvě politické reprezentace si přály společný stát, každá trošku jiný. A tím, že česká strana vlastně neexponovala to, jak nemožné je fungování společného státu na základě slovenských požadavků. Mávla rukou a řekla, to je nedospělost, to je nacionalismus, který si musí každý prožít, oni toho nechají, oni se vyřádí, tak tím vlastně česká politika ani neučinila pokus, aby federace byla zachráněna.“

Fedor Gál: „Já jsem byl při tom a vím, kdo byli vítězi. Byli to například Vladimír Mečiar a Jan Svota, ti lidé zblízka byli politici pro mne nepřijatelní, politici, jejichž rétorika, jejichž politické chování bylo pro mne suverénní. A oni vyhráli. Politici, jako já, kteří chtěli zachovat federaci, prohráli. To znamená, že historická pravda je jejich. To oni budou v učebnicích zakladatelé nezávislé Slovenské republiky. Já mohu jenom říct, i s odstupem 15 let, že to byla hrozná chyba. Že to byla chyba, která postihla spoustu lidí, kteří byli zvyklí žit v Československu, pro které bylo Československo značka. Pro kterou hodně obětovali. Vědci byli zvyklí na československé týmy, umělci byli zvyklí na Československo jako na svůj parket, svojí arénu, podnikatelé, manželé, přátelství, komunity, mnozí utrpěli strašnou ránu. Ale dostali jsme se z toho, pro mladé lidi, kteří jsou narození někdy v devadesátém roce je Československo daleká historie a vůbec je to netrápí.“

3.5 Vztahy mezi Čechy a Slováky na základě oficiálních výzkumů

Žádné dvě evropské země k sobě nemají tak blízko jako Česká republika a Slovensko. To je dáno geograficky i kulturně-historicky. Jak napsal v roce 2003 analytik CVVM (Centrum pro výzkum veřejného mínění) Daniel Kunštát, obě země spojuje sdílený osud v jednom státním svazku, který rozvinul silné kulturní i osobní vazby a vytvořil společnou historickou paměť. Bilaterální vztahy obou států jsou hodnoceny veskrze kladně, a to s mimořádně vysokou mírou konsensu (9 z deseti Čechů považuje vztahy ČR a SR za dobré). Řada šetření potvrzuje, že „občanské“ názory poměrně citlivě reagují na proměny klimatu v rámci „vysoké“ politiky. Svůj odraz tato skutečnost našla i ve faktu, že ještě v r. 1996 považovala vztahy obou zemí za dobré jen přibližně polovina respondentů. O blízkosti obou národů svědčí fakt, že více než dvě pětiny Čechů mají na Slovensku kamaráda či známého, čtvrtina vzdáleného příbuzného a desetina dokonce blízkého příbuzného (sourozenec, rodič, dítě). Čtyři pětiny občanů ČR rozumí dobře slovensky, bezmála třetina deklaruje, že umí slovensky mluvit a pětina dokonce čte knihy ve slovenštině. Jinými slovy: k žádné „cizí“ zemi se dnes mimo jakoukoliv pochybnost nemůžeme pochlubit natolik úzkými, v mnoha ohledech přímo intimními vazbami. V době rozpadu společného státu s odlukou národů tehdy souhlasila pouze čtvrtina dotázaných, naopak odpůrců rozdělení bylo v daném období bezmála 60 %. V roce 2003 už došlo k poměrně zásadnímu posunu.Více než polovina respondentů hodnotí rozdělení federace jako správný krok, naopak jako nesprávný jej vnímá „pouze“ zhruba třetina dotázaných. Zajímavá zjištění z roku 2003 přineslo i hodnocení současných vztahů mezi Čechy a Slováky v porovnání se situací v době před rozdělením, kdy bezmála polovina oslovených považuje kvalitu dnešních vztahů mezi oběma národy za stejnou oproti období před rozpadem společného státu. Zhruba třetina dotázaných je dokonce považuje za lepší, za horší pak jen 17 %. Jakoby zánik Československa v očích české veřejnosti znamenal – navzdory původně převažujícímu nesouhlasu s tímto krokem – jistou očistnou katarzi, která prosvětlila vztahy obou blízkých pospolitostí.

Paulína Tabery z CVVM se rovněž zabývala názory na rozdělení Čechů a Slováků a jejich vzájemný vztah. Její výsledky šetření jsou nejnovější, protože výzkum byl uskutečněn v roce 2008. V obecné rovině je rozdělení Československa v současné době vnímáno českou veřejností převážně jako správný a nutný krok, v posledních pěti letech takto rozdělení hodnotí o něco více než polovina lidí (2003 – 55 % ; 2006 – 56 % ; 2007 – 55 %). Naprostá většina veřejnosti (80 %) je přesvědčena, že rozdělení bylo spíše záležitostí politiků než obyčejných lidí, a 55 % souhlasí, že rozdělení přišlo spíše ze strany Slováků, protože nechtěli žít s Čechy v jednom státě. I přes tyto historické události však česká veřejnost stále považuje Slováky ve srovnání s ostatními v Evropě za národ, který je jí bližší (74 % „rozhodně + spíše bližší“, 22 % „stejně blízký jako ostatní“) a obecně jsou vztahy Čechů a Slováků obyvateli České republiky vnímány jako velmi dobré. Až 77 % občanů si myslí, že by Česká republika měla mít bližší vztahy se Slovenskem než s ostatními sousedními zeměmi. Co se týče proměny vztahů od rozdělení federace, největší podíl lidí se domnívá, že zůstaly stejné. A to jak v otázce, zda jsou současné vztahy ve srovnání se situací před rozdělením lepší (25 %), stejné (51 %) nebo horší (12 %), tak v otázce, zda se oba národy od rozdělení vzájemně sblížily (13 %), zůstaly stejné, jako byly před rozdělením (45 %), nebo se vzdálily (32 %). V tomto kontextu je zajímavé, že zatímco vztahy obou národů nejsou dnes oproti době před rozdělením ve větší míře vnímány jako horší, současně se v nezanedbatelné míře objevuje názor, že dochází ke vzdalování obou národů.

Jistě nepřekvapí, že faktorem, který hraje velmi zásadní roli v nazírání na problematiku rozdělení Československa a vztahy se Slovenskem, je věk. Starší spoluobčané (zpravidla 45 let a více) byli podle svých vyjádření častěji proti rozdělení Československa, a také se o něm častěji vyjadřují jako o špatném kroku. Rovněž jsou ve větší míře přesvědčeni (tentokrát zejména lidé starší 60 let) o tom, že zánik federace nebyl nutný. A zatímco lidé ve vyšším věku (nad 45 let) pociťují se vznikem samostatné republiky po rozdělení Československa více smutek, lítost nebo i hanbu, mladší věková kategorie 30 – 44 let se o něco častěji hlásí k pozitivním pocitům, jako je radost, hrdost nebo naděje. Jsou to právě starší spoluobčané, kteří si také nejsilněji myslí, že Češi a Slováci se od rozdělení vzdálili, a je nutno říci, že jejich názor není zcela neopodstatněný. Je totiž pozoruhodným zjištěním, že v hodnocení blízkosti ke Slovákům ve srovnání s ostatními národy v Evropě mladí lidé do 29 let vskutku častěji deklarují, že Slováci jsou národem stejně blízkým jako ostatní. Vnímání výlučnosti vztahu k obyvatelům bývalého společného státu se u nich z pochopitelných důvodů chybějící historické zkušenosti vytrácí, je však nutné také dodat, že jen postupně: mladých lidí s tímto názorem je zhruba třetinový podíl, většina ještě stále považuje Slováky za národ jim osobně bližší než ostatní evropské národy.

4. Kultura mezi Čechy a Slováky

Proces neustávající diachronní i izochronní konfrontace Čechů a Slováků byl intenzivnější ještě o etnické a jazykové příbuzenství. Jazykové příbuzenství umožnilo výjimečnou vzájemnost mezi českou s slovenskou kulturou. Tímto tématem se zabýval Miroslav Vlček a v jeho díle Dějiny české literatury tvrdí: Slovensko totiž přejalo některé duchovní tradice české, pěstovalo je a do českých zemí je vracelo, jakmile politický útlak, panující například po Bílé hoře nebo za dusivé cenzury metternichovské, opadl. Oba národní systémy tedy projevily schopnost přejímat – v určitém kruhu – řízení uspořádanosti druhého systému, tak řečeno „na střídačku“.

Vlastenectví, jaké zdědili Češi, spočívá spíše v pocitu náklonnosti k zemi, kterou po staletích sdíleli s jinými národy. Je také možnost jiných příčin a zdrojů česko-slovenského společenství, než jsou etnická a jazyková příbuznost. Společenství založené pouze na takových „přírodních“ příčinách nikdy nemůže dospět k složitým a vyspělým svazkům, k tomu je třeba především vytvoření komunikace mezi dvěma společenskými systémy. V době „pomlčkové války“ byla některými slovenskými historiky zpochybněna etnická příbuznost s Čechy, zato po rozpadu státu vznikl časopis programově udržující česko-slovenské duchovní spojenectví a byl nazván Mosty.

E. Sapir tvrdil o česko-slovenském společenství, že během dějinného procesu zde vznikly dvě etnické osobnosti a vše nasvědčuje tomu, že to, co je nazýváno česko-slovenské společenství nebo kontext, jsou dílčí důsledky procesu přizpůsobování, který mezi nimi probíhal a probíhá. Nezáleží zde ani tak na skutečném etnickém příbuzenství nebo na etnické identitě těchto dvou skupin jako spíše na tom, že se utvářely jako dvě sociální jednotky s vlastní subjektivitou. Tato subjektivita se při přechodu z feudální do buržoazní formace centrovala zřejmě kolem mluvy jakožto nositelky dvou základních komunikačních schopností jazyka: vztahových a výrazových forem.

Dosavadní dějinný průběh soužití nasvědčuje tomu, že už v počátcích styku byl zachován odstup, který měl na další vývoj akulturace příznivý vliv, takže přijímající i dávající etnickou osobností mohly být oba celky (Reis, Kintnerová, 2006).

5. Výzkumná část práce

5.1 Český senior

Miloslava K., 78 let, důchodkyně (bývalá učitelka), Strakonice

Rozdílnost mezi českou a slovenskou kulturou vnímá hlavně z pohledu jejich historie. Poukazuje na rozdílnou dobu trvání obou kultur. Česká kultura staví na tradicích, které mají kořeny začínající už v 9. století a související s působením Cyrila a Metoděje na Velké Moravě. Zatímco slovenská kultura má podle respondentky tradici nepoměrně mladší, teprve od poloviny 19. století. Tedy česká kultura má nesrovnatelně hlubší historické kořeny než slovenská kultura. Slovensko bylo kulturně rozvíjeno díky připojení k Čechám. Oproti češtině považuje slovenský jazyk za měkčí a Slováky vnímá jako národ, který více dodržuje tradice a svátky a kde katolické náboženství má větší pole působnosti a více zde zasahuje do každodenního života lidí. Dále považuje Slováky za národ hrdý a vzrušivý, více nacionální a hledící si svého jazyka. Rozpadem Československa nepociťuje ztrátu části kultury, poukazuje na neustálý vliv Slovenska. Příkladem udává působnost slovenských umělců v České republice. Z pohledu oslovené vztahy mezi oběma národy po revoluci v roce 1989 značně ochladly převážně z politických důvodů. Slováci více chtěli samostatný stát. Rozpadem pociťuje navrácení vzájemných vztahů do dřívější podoby. Zastává ovšem názor, že Češi mají Slováky více rádi než Slováci Čechy. Rivalitu mezi oběma národy nevnímá a osobní zkušenosti tohoto rázu nemá. Kulturu před rozpadem Československa považovala jako československou nikoliv jako českou a slovenskou. Vyjadřuje se také s úsměvem o typickém jídle pro Čechy, což je vepřo, knedlo, zelo a svíčková, a pro Slováky halušky. Přepis rozhovoru se nachází v Příloze č.1: Český senior.

5.2 Slovenský senior

Veronika I., 78 let, důchodkyně (bývalá vychovatelka ve školce), Brezno

Dotazovaná vnímá rozdíl mezi českou a slovenskou kulturou především v náboženství a národních zvycích. Dalším rozdílem je tradiční národní kuchyně obou zemí (halušky, brynza, parenica, oštiepok / knedlo-vepřo-zelo, guláš). Českou republiku považuje za původce rozvoje školství a průmyslu. Český jazyk je jí bližší než rodný. Považuje za zbytečnost předabovávat české filmy do slovenštiny. Rozdělení vnímá jako největší hloupost, kterou kdy zažila. Oba národy se podle dotazované vzdalují, což je vidět hlavně u mladé generace, která nemá ve druhé zemi alespoň část své rodiny. S rivalitou mezi oběma národy se osobně nesetkala, ale myslí si, že existuje, například ve školství. Před rozpadem se cítila jako Československa. Kulturu viděla jen jednu, společnou. Přepis rozhovoru se nachází v Příloze č. 2: Slovenský senior.

5.3 Česká studentka

Kateřina J., 25 let, studentka pedagogiky volného času, TF JCU České Budějovice DZZ (diplomovaný zdravotnický záchranář), Strakonice

Mezi českou a slovenskou kulturou pociťuje rozdíl. Udává příklad Čech a Moravy, kde každá část má své odlišnosti, které se do sebe pomalu „vpíjejí“, ale mezi českou a slovenskou kulturou momentálně chápe propast. Opět se setkáváme s typickými haluškami pro Slovensko a pro Česko knedlo, vepřo, zelo. Slovenský jazyk je ovlivněn maďarštinou a český jazyk je ovlivněn nářečími. Křesťanství převažuje v obou zemích a zachováváme si podobné svátky a tradice. Dále poukazuje na typické hory pro každou zemi. Zda jsme přišli po rozpadu Československa o část své kultury nekonstatuje jednoznačné ano či ne. Přirovnává situaci ke koláči, který je nejdříve chápán jako celek. Nakrájením tohoto koláče se ztrácí ohled na celek. Tohoto přirovnání používá i pro Českou republiku a Slovensko. Osobně vnímá oba národy jako bratry, ale zároveň národy, které žijí vlastní život. Rivalitu chápe jako fakt, kterému se nelze vyhnout, osobní zkušenost nemá. Před rozpadem Československa chápala kulturu jako československou. Přepis rozhovoru se nachází v Příloze č.3: Česká studentka.

5.4 Slovenský student

Vlado L. 22 let, student Vysoké školy ekonomické v Praze, Považská Bystrica

Opět je tímto slovenským studentem vnímán rozdíl mezi českou a slovenskou kulturou. Československo chápal a chápe jako dva rozdílné národy, které měli část společnou, ale rozdílné sny a cíle. Pro Slováky je typický důraz na folklór a tradice. Jsou více nábožensky zaměření. Z jídel opět uvádí halušky. Pro Čechy vepřo, knedlo, zelo a pivo. Čechy rovněž vnímá jako národ chalupářů a chatařů. Rozpad Československa byl příležitostí pro samostatnější rozvoj, Češi a Slováci se dle jeho názoru více vzdalují. Příkladem tohoto vzdalování udává menší jazykové porozumění dětí obou národů. Rivalitu mezi oběma národy připouští, osobní zkušenost však nemá. Zda vnímal kulturu před rozpadem Československa jako celek, nebo jako českou a slovenskou nedokázal posoudit. Odůvodňuje to nízkým věkem v době rozpadu Československa. Přepis rozhovoru se nachází v Příloze č.4: Slovenský student.

6. Závěr

Na základě výpovědí dotazovaných osob lze učinit tyto závěry.

6.1 Generace seniorů

Obě dvě seniorky se shodují na tom, že spojení Slovenska s Českou republikou přineslo Slovensku řadu příležitostí a rozvoj – hlavně v kulturní oblasti, průmyslu a školství. Obě dvě považují Slovensko za daleko silněji nábožensky založený stát. Rozdílnost v národních jídlech vidí téměř stejnou – obě uvádějí jako tradiční české jídlo vepřo-knedlo-zelo, tradiční slovenské jídlo pak halušky a brynzu. Česká seniorka považuje slovenský jazyk za měkčí a melodičtější, slovenská pak upřednostňuje jazyk český – jeho výhodu vidí ve větší květnatosti, což vnímá hlavně v textech českých písní. S rivalitou mezi oběma národy se osobně obě dvě nesetkaly, avšak slovenská seniorka si myslí, že existuje.

6.2 Generace studentů

Na otázku rozdílnosti mezi českou a slovenskou kulturou se názory obou studentů nerozcházejí. Oba pociťují rozdílnost v kulturách jednotlivých zemí. Je zde vnímána propast a odlišnosti. Typické jídlo v rámci slovenské kultury považují halušky a pro Čechy knedlo, vepřo, zelo a pivo. Zajímavý je pohled slovenského studenta, který označil Čechy jako národ chatařů a vodáků. Oba národy si udržují poměrně stejné tradice a svátky, je zde vnímána spojitost v křesťanství. I když podle slovenského studenta jsou Slováci více zaměření na křesťanství. Zda jsme po rozpadu Československa přišli o část své kultury, se oba shodují, že vnímali kulturu obou zemí jako prolínající se a rozpadem státu se osamostatnily a prochází každá svým vývojem. Vnímají vzdalování se národů od sebe a hlavně se pozastavují nad zhoršující se srozumitelnosti jazyka pro dětí. Poukazují na televizní produkci a s ní jazykovou rozdvojenost. Shodně vnímají jakousi rivalitu mezi oběma zeměmi, osobní zkušenost ovšem nemají. Před rozpadem Československa nerozlišovali kultury na českou a slovenskou.

6.3 Shody obou generací

Pokud provedeme průřez generacemi, zjistíme, že obě generace považují Slovensko za více nábožensky zaměřený národ. Typické slovenské jídlo jsou pro všechny dotazované halušky s brynzou a pro Čechy vepřo-knedlo-zelo. Všichni se také shodnou na tom, že je rozdíl mezi českou a slovenskou kulturou a v tomto směru se budou Češi a Slováci postupem času od sebe více a více vzdalovat. Obě kultury se už nyní vyvíjejí a budou vyvíjet svým vlastním tempem. Domnívají se, že mladší generace bude mít čím dál tím větší problémy při vzájemné komunikaci, neboť už nyní je možné vysledovat jazykovou bariéru. Na otázku rivality mezi oběma národy tři z dotazovaných odpovídají, že určitě existuje, ale osobní zkušenost nemají. Před rozpadem Československa na dva samostatné státy respondenti chápali Československo jako jeden národ a kulturu jako společnou - československou.

Jak již ve svém díle o kultuře mezi Čechy a Slováky napsali Vladimír Reis a Jiřina Kintnerová : „Je třeba, aby se neopakovaly chyby, aby se podporovalo vše efektivnější, aby se objasnilo, co přetrvává do budoucna a co zaostává v minulém, co Čechy a Slováky na cestě před rozdvojovalo, ale především jaký cíl je spojoval.“

Lévi Strauss: „Jestliže úkol, s kterým se lidé potýkali, byl vždy týž, totiž vytvořit společnost, v níž se dá žít, síly, z nichž čerpali svou energii naši vzdálení předkové, jsou stejně přítomny i v nás. Nic není dohráno, se vším můžeme začít znovu. Co bylo učiněno a pochybeno, může být učiněno znovu a dobře: Zlatý věk, který slepá pověra umisťovala za nás (nebo před nás), je v nás.“

7. Literatura

1. Giddens, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-124-4.

2. Murphy, F. R. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Sociologické nakladatelství(SLON), 2001. ISBN 80-85850-53-2.

3. Reis, V., Kintnerová, J. Kultura mezi Čechy a Slováky. Praha: Academia, 2006. ISBN 80-200-1460-8.

4. Augusta, P., Honzák, F. Československo 1918-1938. Praha: Albatros, 1992. ISBN 13-141-KMČ-92.

5. Augusta, P., Honzák, F. Československo 1938-1945. Praha: Albatros, 1999. ISBN 13-778-99.

6. Pernes, J. Československo 1946 – 1992. Praha: Albatros, 1997. ISBN 13-174-KMČ-97.

7. Svobodová M. Kultura ve městě a její ekonomicko-sociologické souvislosti. Praha: ČZU, 2007.

Internetové zdroje

8. Člověk v tísni. O lidech, kulturách a interkulturních vztazích. [online]. 2002 [cit. 2007-01-06]. Dostupné z WWW: <http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/a04olidech.pdf>

9. Zánik Československa. [online]. 2008 [cit. 2008-11-20]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1nik_%C4%8Ceskoslovenska>.

10. ŠAMONILOVÁ, I. 31.12. 1992: Rozpad ČSFR. [online]. 2008 [cit.2008-11-22]. Dostupné z WWW:<http://www.rozhlas.cz/radio_cesko/vyroci/_zprava/410482>

11. KUNŠTÁT, D. Češi a Slováci po deseti letech. [online]. 2003 [cit.2009-01-11]. Dostupné z WWW:<http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=145&lst=113>

12. TABERY, P. Rozdělení Československa: Je pro Čechy stále tématem? [online]. 2008 [cit.2009-01-11]. Dostupné z WWW:<http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=303&lst=113>

8. Přílohy

Příloha č.1: Český senior

Miloslava K., 78 let, důchodkyně (bývalá učitelka), Strakonice

1) Je rozdíl mezi českou a slovenskou kulturou? Pokud ano, jaký? „Pochopitelně, musí být. Protože česká a slovenská kultura má jinou a nesrovnatelnou dobu trvání. Naše kultura má tradice už od 9.století, kdežto Slováci od půlky 19. století. Ale velmi rádi se Slováci hlásí k odkazu Cyrila a Metoděje. Velmi mě překvapilo, když jsem nedávno v televizi slyšela, že se Slováci nehlásí k 28. říjnu 1918 (nedrží státní svátek jako my). Přesto by mohli být rádi, že je Masaryk vzal po první světové válce do společného státu s Čechy. Díky nám se mohla rozvíjet jejich kultura na slušné úrovni. Peníze šly především na rozvoj zaostalého Slovenska ve všem – průmysl, silnice, školy i kultura.Vždyť měli i Husáka, sice mluvil česky, ale Slovákem byl se vším všudy.“

2) Co je typické pro českou a slovenskou kulturu?

jídlo „Ostrá jídla na Slovensku, to si asi vzali od Maďarů a taky halušky s brynzou, to už je snad od Jánošíka. Češi mají své vepřo, knedlo, zelo a svíčkovou.“

jazyk „Češi a Slováci si dobře rozumějí. Když jsme byli pohromadě, tak se třeba v televizi každé pondělí vysílaly velmi pěkné slovenské inscenace a těšili jsme se na ně a vlastně jsme ani nevnímali, že se mluví jiným jazykem. Mezi českým a slovenským filmem nebyl rozdíl. Slovenský jazyk je oproti češtině měkčí, oni mají třeba ie, ia, iu. my máme víra, oni mají viera. Zní to jemněji. Ale zase nemají ř, to máme jenom my.“

tradice, svátky, náboženství „Slováci víc dodržují své tradice a svátky. Katolické náboženství tam má větší sílu. Je tam určitě víc věřících než u nás. Náboženství více zasahuje do každodenního života Slováků. Češi víru tolik neprožívají.“

dále „Slováci jsou víc nacionální a vzrušivější. Jsou víc hrdí na Slovensko. Myslím si, že si více hledí svého jazyka.“

3) Přišli jsme po rozpadu Československa o část své kultury? „Asi ne. Slovenský vliv na českou kulturu se rozpadem nezměnil. Spousta slovenských umělců žije v Čechách. Když se dívám na seriál, hraje tam spousta Slováků.“

4) Vzdalují se vzájemně Češi a Slováci, nebo jsou stále „bratři“? „Po revoluci v roce 1989 vzniklo napětí, ale já si myslím, že ho vyvolali hlavně politici. Spousta Čechů a Slováků přestala spolu mluvit, skoro se až nenáviděli. Hlavně Slováci chtěli samostatný stát. A když jsme se rozpadli, vztahy se dostaly tam, kde byly dřív. Myslím si ale, že Češi mají Slováky raději než Slováci nás.“

5) Existuje rivalita mezi Čechy a Slováky? Máte osobní zkušenosti? „Těžko říct. Myslím si, že ne. Žádné takové zkušenosti nemám.“

6) Brala jste před rozpadem Československa naši kulturu jako československou nebo jako českou a slovenskou? „Československou. Vždyť jsme byli Československá republika. Třeba jsme si říkali, že si Slováci zase vymýšlí blbosti, ale brala jsem nás dohromady.“

Příloha č.2: Slovenský senior

1) Je rozdíl mezi českou a slovenskou kulturou? Pokud ano, jaký? „Ano, určitě je tu rozdíl. Slováci mají daleko hlubší náboženskou tradici. Daleko více dodržují národní zvyky, jako je např. nošení krojů nebo vánoční zvyky. Je ale pravda, že díky Čechům jsme tam, kde jsme teď. Za dob Československa došlo na území Slovenska k rozvoji řady škol a průmyslových staveb.„

2) Co je typické pro českou a slovenskou kulturu? „Já si myslím, že česká a slovenská kuchyně je hodně odlišná. Pro Slováky jsou typické halušky, brynza a jiné druhy sýra (parenica, oštiepok, atd.). Pro Čechy jsou typické knedlíky – bramborové nebo houskové – vepřové se zelím a guláš. Slováci mají řadu svátků stejných jako v Čechách – to je z dob, kdy jsme byli jeden národ. Mají ale i své vlastní, a to např. Tři krále. Vánoční zvyky máme hodně odlišné. U štědrovečerního stolu jíme oplatku potřenou medem smíchaným s drceným česnekem. Česnek představuje zdraví, med štěstí a oplatka peníze. Na každém stole také nesmí chybět talíř pro mrtvé, kam každý stolovník musí dát část svého jídla. Salonky ze stromečku se smějí jíst až po Třech králích. Češi a Slováci mají své zvláštnosti v jazyce, ale jsou si dost podobné. Přijde mi proto naprostá blbost dabovat české filmy nebo dávat k českým filmům slovenské titulky. Nedá se pak pořádně soustředit na film. Slováci Čechům rozuměli vždy dobře. Já osobně mám raději český jazyk – je daleko bohatší na slova (to je vidět hlavně v textech písní). Dokonce se mi líp čte.“

3) Přišli jsme po rozpadu Československa o část své kultury? „Myslím si, že rozpadem Československa se akorát výrazněji projevila naše kultura. Připadá mi, že si Slováci stále na něco hrají. Chtějí Čechům dokázat, že na to mají a při tom rozhodnutí o rozpadu byla ta největší hloupost, kterou jsme mohli udělat.„

4) Vzdalují se vzájemně Češi a Slováci, nebo jsou stále “bratři”? „Pro československé rodiny se myslím nic nezměnilo. Dále se budou jezdit navštěvovat, budou spolu hovořit „československy“ a budou se brát více méně jako jeden národ. Pro mladší generace, které nemají v Čechách příbuzenské vztahy, se budou národy stále více vzdalovat.“

5) Existuje rivalita mezi Čechy a Slováky? Máte osobní zkušenosti? „Osobní zkušenost žádnou nemám, ale myslím si, že určitě ano. Stále více Slováků jezdí studovat či pracovat do Čech. Myslím si, že tohle se Čechům asi nelíbí.„

6) Brala jste před rozpadem Československa naši kulturu jako československou nebo jako českou a slovenskou? „Před rozpadem jsem kulturu brala jako československou. Teď jí vnímám spíše jako slovenskou. Rozpadem se pro mě Čechy více vzdálily.“

Příloha č.3: Česká studentka

Kateřina J., 25 let, studentka pedagogiky volného času, TF JCU České Budějovice DZZ (diplomovaný zdravotnický záchranář), Strakonice

1) Je rozdíl mezi českou a slovenskou kulturou? Pokud ano, jaký? „Když se ptáte takto otevřeně, ano. Každá část jak Čech, tak Moravy má svá tajemství, zvyklosti a odlišnosti. A přece tvoří jakýsi celek a v případě, že nejsou tyto části nijak odděleny od ostatních, zvyklosti a odlišnosti se do sebe začínají pomalu „vpíjet“ a mísit. A nejinak je tomu i na Slovensku, i když my máme teď smůlu, protože mezi českou a slovenskou kulturou je propast, kterou jen tak něco nepřekročí.“

2) Co je typické pro českou a slovenskou kulturu?

jídlo „Na Slovensku halušky s brynzou, zelňačka, v České republice je to knedlo, zelo, vepř, svíčková.“

jazyk „Slovensko má slovenčinu s častými prvky maďarštiny, Česko má češtinu se svými nářečími.“

tradice, svátky, náboženství „V této oblasti bych řekla, že si stále udržujeme podobné tradice a svátky, a to především díky tomu, že v obou zemích převažuje křesťanství. Proto ze svátků bych vyzdvihla Vánoce, Velikonoce, Dušičky atd.“

dále „Asi nemůžu pozapomenout na hory, které jsou pro každou ze zemí typické. Pro Slovensko jsou to především Vysoké Tatry, Roháče, Lomnický štít, ale stejně tak i Malé Tatry. Pro Čechy jsou to Krkonoše a jejich sjezdovky, Adršpašské skály s jejich nezapomenutelnou atmosférou uprostřed skalního města a stovky dalších míst.“

3) Přišli jsme po rozpadu Československa o část své kultury? „Podle mého názoru ano a zároveň i ne, přirovnala bych to k velkému koláči. Nejprve ho berete jako celek a nepozastavujete se nad tím jestli je napravo více máku nebo povidel. Pak ale přijde návštěva, a tak koláč nakrájíte, aniž byste i jednu část snědli nebo odstranili. Máte stále celý koláč, ale zároveň už je každý kousek někde jinde a už nebere ohled na celek. Záleží mu už jen na něm samotném. Podobné, bych řekla, je to i s Čechy a Slováky. Stále jsme vedle sebe, ale protože už máme mezi sebou propast ve formě hranic a jiné státní politiky, najednou už se každý stará sám o sebe.“

4) Vzdalují se vzájemně Češi a Slováci, nebo jsou stále „bratři“? „Pro mě osobně jsou stále bratři, ale všeobecně si myslím, že tato představa zakořeněná v dávné historii je ta tam. Stejně jak jsem se již zmínila před tím. Koláč je rozdělen a každý stát si žije vlastním životem. A je jasné, že se postupem času setkáváme i s tím, že ať ta, či ona strana si bude ztěžovat, že má málo máku, povidel nebo dokonce, že tvaroh není dobře umíchaný a něco v něm chybí. Řekla bych, že je to vývojem daná situace. Jen mě trochu mrzí, že Čechy se separovaly natolik, že děti již nerozumí slovenskému jazyku. Nejen, že veškeré zahraniční filmy začali dabovat, ale začali dabovat i filmy slovenské….vlastně, čemu se divit, Slovensko je cizina.“

5) Existuje rivalita mezi Čechy a Slováky? Máte osobní zkušenosti? „Té se nikdo nevyhne. Rivalita je i mezi Čechy (např. stačí uvést města Praha a Brno), tak aby nebyla mezi tak „blízkými“ státy. Když tak ale přemýšlím, žádná osobní zkušenost mě nenapadá.“

6) Brala jste před rozpadem Československa naši kulturu jako československou nebo jako českou a slovenskou? „Rozhodně československou, byli jsme jeden celek.“

Příloha č.4: Slovenský student

Vlado L. 22 let, student Vysoké školy ekonomické v Praze, Povážská Bystrica

1) Je rozdíl mezi českou a slovenskou kulturou? Pokud ano, jaký? „Myslím si, že i přes dlouholetý společný vývoj byli a jsou určité rozdíly v obou kulturách. I když jsme byli „společný národ„, myslím, že jsme byli dva rozdílné národy, které měli z části společné, ale z větší časti odlišné cíle a sny.“

2) Co je typické pro českou a slovenskou kulturu? „Tak typické? Pro slovenskou kulturu to bude asi důraz na folklór (v každém regionu rozdílný tanec, zpěv, jazyk) a tradice, které se ještě snaží mnozí lidé zachovat i pro mladší generace, a také hlavně halušky. Asi se nenajde Slovák, kterému by nechutnaly halušky. Sice v Čechách studuji 4 roky, tak myslím, že z jídla to bude česká klasika knedlo, vepřo, zelí a hlavně skvělé pivo, které je snad nejlepší na světě. Na rozdíl od Slováků jsou Češi (aspoň podle mě) národ chalupářů (chatařů) a vodáků. Co se týká náboženství, tak tam je rozdíl v tom, že Slováci jsou (aspoň podle mě) víc zaměření na křesťanství.“

3) Přišli jsme po rozpadu Československa o část své kultury? „Po rozpadu si myslím, že se kultury víc osamostatnily a naskytl se prostor pro jejich větší a samostatnější rozvoj.“

4) Vzdaluji se vzájemně Češi a Slováci, nebo jsou stále „bratři“? „Myslím si, že se po rozdělení Češi a Slováci od sebe vzdalují. Vidím to hlavně na malých dětech (z Čech), které už méně, anebo skoro vůbec nerozumějí slovenštině (méně se s ní setkávají v TV). Sice slovenské děti mají stále značnou část produkce v TV (seriálů a filmů) dabovaných v českém jazyce, i u nich jsou menší schopnosti porozumět českému jazyku. U starších generací je ale vidět, že je ještě stále značná propojenost mezi oběma národy, či už vlivem vzájemných rodinných vazeb, anebo pracovních propojeností.“

5) Existuje rivalita mezi Čechy a Slováky? Máte osobní zkušenosti? „Osobní zkušenost zatím nemám, a to i přesto, že jsem Slovák a studuji a pracuji v Čechách 4 roky. Ale myslím si, že rivalita mezi Čechy a Slováky existuje a bude tu nadále, však kdo by nechtěl byt lepší než ten druhý.“

6) Bral jste před rozpadem Československa naši kulturu jako československou nebo jako českou a slovenskou? „Když se naše národy dělily, tak jsem byl ještě dítě, které nerozlišovalo kulturu, jestli je slovenská, anebo česká, anebo československá.Tak to nedokážu posoudit.“


Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako