obrzek domeku-home logo-FB


Příliš nechápu, proč tak tvrdošíjně odmítáte do Vaší práce napsat výzkumnou otázku a proč tady nemáte literární rešerši.

1. Úvod, cíl a metodika práce

1.1 Úvod

Ve vývoji českého a srbského národa lze najít mnoho podobného, ale i rozdílného - tak například na rozdíl od českého prostředí (kde území obklopené horami, symbolizuje stabilitu jejího centrálního teritoria) se nikdy nevytvořilo pevné, neměnné jádro srbského státu. Srbské dějiny se od českých liší také v dalším aspektu, nelze je souběžně vykládat jako dějiny národa a státu - srbský stát totiž v moderním období nikdy nezahrnoval celý srbský etnický prostor. Další rozdíl v historickém vývoji obou národů je možné najít v roli církve - srbská pravoslavná církev představovala instituci, reprezentující srbskou pospolitost v období zániku srbské státnosti.

Po balkánských konfliktech se Srbsko a jeho dějiny staly předmětem zájmu široké, laické veřejnosti. Pod vlivem nepřátelsky laděné propagandy ze strany médií začala západní (a částečně i česká veřejnost) vnímat srbské dějiny negativně. Velmi často se při výkladu srbských dějin objevují falešné (jak negativní, tak ovšem i pozitivní) stereotypy, je tudíž obtížné zaujmout nestranný postoj k srbským dějinám a k dění na Balkáně vůbec.

Česko-srbské vztahy byly v minulém roce dosti často diskutovaným tématem, hlavně díky problematickému kroku české vlády, kterým bezpochyby uznání nezávislosti Kosova bylo. U české veřejnosti byl totiž tento krok přijat značně rozporuplně. Často byly v tomto kontextu zmiňovány historicky velmi dobré, nadstandardní vztahy mezi oběma národy. V naší práci bychom se chtěli zaměřit mimo jiné na to, jakým způsobem různé historické události ovlivňovaly česko-srbské vztahy (česko-srbské vztahy jsme zkoumali především na základě historického vývoje v Srbsku, historické události jsou v naší práci naznačeny pouze v hrubých obrysech, především kvůli omezenému rozsahu práce). Dále se budeme snažit zjistit faktory, které obě kultury spojují.

V práci bychom chtěli zjistit, co je základem vzájemných nadstandardních vztahů, zda je to pocit slovanské vzájemnosti či podobný historický vývoj obou zemí - oba národy byly po staletí v područí, ať už habsburském nebo tureckém.

Na druhou stranu, podle výzkumů veřejného mínění z let 2003-2007 Srbové příliš Čechům sympatičtí nejsou. Na stupnici 1 až 7, kde 1 znamená nejsympatičtější a 7 nejméně sympatičtí, byli Srbové hodnoceni poměrně stabilně kolem 4. To svědčí o neutrálním vztahu dotazovaných respondentů vůči tomuto národu. Pro ilustraci uveďme, že například Angličané se pohybují kolem 2,6, Němci do 3,5, Indové v rozmezí 3 až 4, Rusové mírně přes 4. Někteří novináři rovněž odůvodňují vzájemné dobré vztahy například velkou vzdáleností mezi oběma zeměmi a ne moc velkou intenzitou vztahů a tudíž i nemožností vzniku výraznějších konfliktů.

1.2 Cíl a metodika práce

Na počátku naší práce jsme si položili otázku – „Jaké jsou vztahy mezi Čechy a Srby?“ – a následně jsme se snažili tuto otázku zodpovědět. K této otázce nás přivedly zejména rozporuplné reakce na vznik samostatného státu Kosovo a to jak mezi politickými představiteli ČR, tak i mezi obyčejnými občany. K jejímu zodpovězení jsme použili primární i sekundární zdroje dat. Prostudovali jsme odborná díla zabývající se touto problematikou, průzkumy veřejného mínění i veřejná prohlášení čelních politických představitelů. V návaznosti na hlavní výzkumnou otázku jsme ještě hledali odpovědi na následující podotázky - „Jaký byl historický vývoj česko - srbských vztahů?“, „Jak tyto vztahy ovlivnily události na Balkáně v 90. letech minulého století a postoj některých čelních českých představitelů k těmto událostem?“, „Ovlivnilo vzájemné vztahy uznání nezávislosti Kosova Českou republikou?“

V práci jsme dále obsáhli výsledky a vyhodnocení řízených rozhovorů s několika Čechy a Srby, žijícími v současnosti v ČR. K těmto rozhovorům jsme použili předem pečlivě připravené otázky, které nám posloužily jako základní osnova pro dotazované, kterým měla poskytnout obraz o tom, co nás nejvíce zajímá a zároveň je příliš neomezovala v tom, aby nám sdělili vše, co k danému tématu chtějí sdělit.

Pro řízený rozhovor (jako stěžejní součást naší práce) jsme se rozhodli proto, že jakožto kvalitativní metoda umožňuje právě získání hlubších informací, aniž by dotazovaného příliš omezovala.

2. Literární rešerše

V rámci historického vývoje vzájemných česko - srbských vztahů je v publikacích někdy velmi obtížné sledovat kontury jejich vývoje, jelikož se autoři zabývají historickými vztahy k příslušníkům jihoslovanských národů jako celku (v rámci bývalé Jugoslávie). K tématu česko - srbských vztahů bylo zvláště v poslední době (především v souvislosti s uznáním nezávislosti Kosova českou vládou) vyslovena celá řada názorů. Můžeme se setkat s množstvím protichůdných vyjádření, jak mezi politiky, tak mezi odborníky i laickou veřejností. Je však možné říci, že převažují názory hodnotící tyto vztahy pozitivně a stavící se na stranu srbskou. Mezi čelní představitele podporující zlepšování vzájemných vztahů je možné zařadit prezidenta ČR Václava Klause, který například uvedl: „Přátelství mezi Českou republikou a Srbskem má dlouhou tradici…“; „Můj nesouhlas s tím, že česká vláda uznala Kosovo, je všeobecně známý. Případ Kosova otevřel Pandořinu skříňku a každá země, která Kosovo uznala nebo uzná, musí vědět, že za to nese zodpovědnost. Uznání Kosova bylo chybou a obávám se budoucího vývoje na různých místech světa, který to potvrdí.“; „Já velmi soucítím s tím, co Srbové v té chvíli cítili. Srbové mají v České republice mnoho přátel a Češi mají mnoho přátel v Srbsku; přátel, kteří v klíčových momentech naší historie stáli při nás. Když byl srbský velvyslanec odvolán do Bělehradu poté, co česká vláda uznala Kosovo, chtěl jsem svým setkáním s ním vyslat signál lidem u nás i v Srbsku, že se na vztazích Čechů k Srbům nic nemění.“

Ing. Jiřina Dienstbierová, která je pracovnicí Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES) Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, uvádí ve své publikaci „Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou“: Pokusili jsme se položit první z kamínků uvědomování si společných věcí z minulosti, které se povedly a spojují nás. Dále je nutné hledat společné priority do budoucna. Mluvíme-li konkrétně o Srbsku, nestabilní Balkán je v době rozmáhajícího se světového terorismu pro budoucí vývoj a bezpečnost Evropy nepřijatelný. Tato situace se bude muset řešit a Česká republika by v tom díky svým dlouholetým vztahům se Srbskem mohla sehrát významnou roli.

Politolog Miroslav Mareš uvádí: „Česká republika bez ohledu na stávající kosovskou kauzu může být Srbům do budoucna v lecčems nápomocná. Srbové budou mít zřejmě v následujících letech starosti se začleňováním do EU, a zde mohou potřebovat českou pomoc a zapomenout na domnělé stárnoucí křivdy.“

Naopak, právě v souvislosti s uznáním nezávislosti Kosova, vyjádření mnohých politiků i postoj vlády jako celku česko - srbské vztahy mohly poškodit. Nicméně nelze říci, že by se nějací představitelé ČR či autoři publikací vyloženě vyhraňovali proti Srbsku. Mezi výroky, které mohly vzájemné vztahy poškodit lze zcela jistě zařadit výrok Karla Schwarzenberga týkající se uznání samostatnosti Kosova: „Nechci stanovit žádné datum. Uznám to, jakmile uvidím, že valná většina evropských států je již uznala, a za druhé uvidím, že chování kosovských autorit je takové, že za to můžu s dobrým svědomím nést zodpovědnost.“ nebo výrok premiéra Topolánka: „Nemáme jinou šanci, než to udělat teď. A je to lepší, než kdybychom to udělali před srbskými volbami.“ a především pak výrok tehdejšího prezidenta Václava Havla: „Domnívám se, že existuje za NATO intervencí na Kosovu element, který nikdo nemůže popřít: nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární…“

3. Vývoj česko - srbských vztahů na pozadí historických událostí

3.1 Česko-srbské vztahy do začátku 19. století

Vývoj Srbska je velmi podrobně rozebrán v knize Dějiny Srbska, vydané nakladatelstvím Lidové Noviny. Podle této knihy, byli do začátku 19. století česko-srbské vztahy spíše nahodilého charakteru. Přes srbské území putovaly pouze ojediněle významnější osobnosti z českých zemí (například biskupové do Jeruzaléma či ve 12. století účastníci křížových výprav do Svaté země). Za významný lze považovat list Karla IV. caru Štěpánu Dušanovi z roku 1355, který zdůrazňoval jazykovou blízkost obou panovníků.

Jednotky českých žoldnéřů v 15. století hájily spolu s uherskými vojsky srbské země proti osmanskému náporu. Po podmanění si srbských zemí Osmany (od roku 1459 se většina srbského etnického prostoru stala definitivně součástí osmanské říše, v jejímž područí zůstala až hluboko do 19. století) přes toto území putovala mnohá císařská poselstva do Istanbulu, jejichž součástí byla i řada českých šlechticů.

Ne vždy se však jednalo pouze o kontakty mírové - srbské oddíly bojovaly po boku Matyáše Korvína proti Jiřímu z Poděbrad v roce 1470 (dobové kroniky se zmiňují o tom, že Srbové ostřelovali české ležení hlavami zabitých nepřátel).

3.2 Zintenzivnění vztahů mezi oběma národy od počátku 19. století

Zintenzivnění vztahů je možné přisoudit obdobným problémům, s nimiž se oba národy musely potýkat. Vztahy Čechů a Srbů se rozvíjely v duchu dobových představ o slovanské vzájemnosti.

V roce 1804 proběhlo srbské povstání (označované dnes jako „první“), které prakticky znamenalo počátek osvobozenecké války proti osmanské nadvládě. Čeští vlastenci sledovali boj Srbů za nezávislost (informace o tomto boji a o poměrech v Srbsku přinášely noviny Václava Matěje Kraméria).

K faktickému vzniku autonomního Srbska došlo v roce 1807, po porážce povstání od osmanské armády přichází další povstání v roce 1815 a obnovení autonomie roku 1816 (vznik de facto polosamostatného srbského státu na území bělehradského pašalíku), kdy Miloš Obrenović byl sultánem uznán za knížete Srbů. Definitivně byla autonomie Srbska prohlášena v roce 1830, kdy sultán (ve smyslu ustanovení drinopolského míru mezi Ruskem a Tureckem z předchozího roku) vydal zákon doplněný speciálními výnosy, kterými bylo zvláštní postavení Srbska sankcionováno. Dále však Srbsko zůstávalo pod vrchní suverenitou sultána.

Další vlnu zájmu o srbskou problematiku přineslo oživení politického života v českých zemích po pádu bachovského absolutismu. Povstání křesťanského obyvatelstva v Bosně a Hercegovině v roce 1875 tento zájem ještě zvýšilo.

V roce 1876 uzavřeli Srbové smlouvu s Černou Horou a vypověděli válku Vysoké portě (na pomoc bojujícímu Srbsku odcházeli čeští dobrovolníci, kteří posílali zprávy do českého tisku). Po českých zemích se také konaly manifestace a sbírky na osvobození slovanských národů na Balkáně zpod cizí nadvlády.

Přes velkou bojovnost a nadšení srbských a černohorských vojáků se válka nevyvíjela příznivě, krátký konflikt vyčerpal Srbsko hospodářsky i politicky a ještě v říjnu roku 1876 bylo uzavřeno příměří. V roce 1877 pak uzavřeli Srbové s Turky mír (po diplomatickém zásahu Ruska). Rusko ještě v dubnu téhož roku vypovědělo válku (ve které dosáhlo významných úspěchů), do které se opět zapojili i Srbové v prosinci 1877. Výsledkem jednání na berlínském kongresu v roce 1878 byla mezinárodní smlouva s Tureckem, která upravovala poměry v jihovýchodní Evropě. Srbsko bylo uznáno za zcela nezávislý stát.

Politické kontakty začaly nabývat na intenzitě počátkem 20. století, například díky Karlu Kramářovi, T. G. Masarykovi a Václavu Klofáčovi. Do Srbska pronikal v předválečném období český kapitál, přičemž nejaktivnější byla Živnostenská banka.

Velký zájem české veřejnosti vzbudily balkánské války v letech 1912 a 1913, které pro Srbsko skončily jasným vítězstvím. Po těchto konfliktech se zvýšila prestiž Srbska mezi jihoslovansky smýšlející mládeží v Rakousko-Uhersku. V první balkánské válce se Srbsko, Černá Hora, Řecko a Bulharsko spojily proti Turecku - válka skončila vítězstvím spojenců a Turecko ztratilo většinu svých evropských území. Ve prospěch válčícího Srbska se na našem území opět konaly sbírky a manifestace, které po nepřátelském vystoupení vídeňské diplomacie proti Srbsku dostaly na mnoha místech ostře protirakouský charakter. Po tomto konfliktu se objevil velký problém v srbsko-bulharských vztazích, týkající se dobytých území (především makedonského teritoria). V roce 1913 se tak opět rozhořel na Balkáně konflikt, ve kterém Srbsko zvítězilo (spolu s ním bojovalo proti Bulharsku ještě Řecko, Rumunsko a tentokrát i Turecko).

3.3 Češi a Srbové po roce 1914

28. června byl v Sarajevu spáchán atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este, který spolu se svou chotí padl pod výstřely studenta Gavrila Principa. Hlavními pachateli atentátu byli mladí Srbové z Bosny, kteří navázali kontakt s představiteli organizace Sjednocení nebo smrt (Černá ruka), kteří mladíkům poskytli zbraně, základní informace, jak s nimi zacházet a zajistili jim ilegální přechod přes hranice. Gavrilo Princip si pak odpykával svůj trest v terezínském vězení, kde v dubnu roku 1918 zemřel.

28. července 1914 pak byla Rakousko-Uherskem vyhlášena Srbsku válka, která v důsledku fungujících vojenských spojení přerostla na začátku srpna ve válku světovou. V první světové válce si Srbsko získalo u spojenců velký respekt, díky heroické obraně svého území proti daleko silnějším protivníkům. Cena za vítězství však byla pro Srbsko strašlivá. Srbsko celkem na bojištích ztratilo asi 400 000 vojáků, v procentu padlých z celkového počtu mobilizovaných je Srbsko na prvním místě mezi všemi zúčastněnými zeměmi; obrovskou daň zaplatilo i civilní obyvatelstvo.

Za první světové války se Srbskem sympatizovala drtivá většina českého veřejného mínění. Již v roce 1915 se někteří čeští důstojníci snažili o vytvoření dobrovolnického sboru v rámci srbské armády (zajatců bylo v Srbsku na konci roku 1915 asi 25 000), tyto pokusy však (i v roce 1917) ztroskotaly. Asi 1500 českých vojáků a přes 200 důstojníků se však účastnilo bojů v Rusku v rámci srbského dobrovolnického oddílu.

Zahraniční akci pod vedením T. G. Masaryka pomáhali srbští diplomaté v dohodových metropolích. O jihoslovanském dění informoval oficiální orgán československé zahraniční akce La Nation Tchèque, který zvlášť energeticky protestoval proti útlaku obyvatelstva, páchaném v okupovaném Srbsku. Srbská vláda uznala Masarykovu československou vládu v Paříži již 23. října 1918. Po první světové válce byly v lednu roku 1919 navázány diplomatické vztahy mezi Československem a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca - SHS) vzniklým 1. prosince 1918. Oba státy se pak (ještě spolu s Rumunskem) staly spojenci v nově utvořené Malé dohodě.

Království SHS bylo světu prezentováno jako uskutečnění sebeurčovacího práva trojjmenného srbsko-chorvatsko-slovinského národa. Tento stát chtěl (s 248 488 km² a s 12 miliony obyvatel) na Balkáně hrát roli regionální velmoci. Pro Srby nebylo žádným problém nový stát přijmout - zvláště pro ty radikálnější představoval realizaci velkosrbského programu v nejširší možné variantě. Jak jsme ovšem zjistili z rozhovorů, tak v kontextu dalších událostí (rozpad jugoslávské federace a krvavé konflikty jej provázející) lze ovšem chápat vznik tohoto velkého státu jako velkou chybu, tento stát totiž neměl předchozí společenské ani náboženské kořeny a více suverénních států mělo vzniknout již po první světové válce.

Po dobu existence československého a jugoslávského státu lze jen těžko rozlišit kontury vzájemných česko-srbských vztahů, většina československé veřejnosti totiž přistupovala k nově vytvořenému státnímu útvaru jako celku až do 90. let 20. století. V rovině politických vztahů v meziválečném období oficiální postoj československých vládních míst fakticky uznával srbskou nadvládu v novém státě (srbští vládní politikové totiž byli nejčastějšími partnery při jednáních se svými československými protějšky, stejně tak důležité ekonomické kontakty, především zbrojní zakázky, procházely rukama srbských představitelů). Československo patřilo ve 20. letech k nejvýznamnějším partnerům jihoslovanského státu (investice směřovaly především do textilního, potravinářského a obuvnického průmyslu a do bankovního sektoru). Ve 20. letech Škodovka ovládala až 90 % zbrojních dodávek.

3.4 Vývoj od roku 1938 do konce druhé světové války

Další pro vývoj vzájemných vztahů zajímavé období lze sledovat od dramatických událostí v roce 1938. Veřejné mínění v Srbsku tehdy stálo plně na straně Československa (a to bez ohledu na neutrální postoj jugoslávské vlády), v červnu proběhla demonstrace na bělehradské univerzitě za podporu ohroženého slovanského státu. Po okupaci českých zemí se stal Bělehrad v letech 1939 - 1941 významnou přestupní stanicí pro mnoho Čechů prchajících zpod nacistického područí.

Zajímavý byl v roce 1941 vývoj Jugoslávii - 25. března 1941 podepsali předseda vlády D. Cvetković spolu s ministrem zahraničí protokol o přistoupení Jugoslávie k paktu Osy - část srbské politické elity se chtěla (traumatizována velkými ztrátami na životech za první světové války) hrozícímu novému válečnému konfliktu vyhnout za každou cenu. V srbských městech ale propukly již 25. března demonstrace odmítající spojenectví s Německem; ve dnech 26. a 27. března došlo v Bělehradu k puči, který svrhl režim prince Pavla a D. Cvetkoviće. Tento odvážný čin však znamenal téměř jistotu německé agrese a z ní vyplývající utrpení srbské populace. Německé a italské jednotky zahájily 6. dubna 1942 tažení proti jugoslávskému území z několika směrů. Válka, které se Hitler mimochodem velmi obával, pak skončila po 12 dnech triumfem Německa a Itálie (také díky národnostnímu rozklížení jugoslávské armády - především ve slovinských a chorvatských oblastech se obyvatelstvo stavělo k obraně velmi pasivně a někde i vítalo německé vojáky jako osvoboditele) a jugoslávský stát přestal de facto existovat (na území Chorvatska vznikl Nezávislý chorvatský stát pod vedením ustašovců).

Již v květnu roku 1941 se začal formovat srbský nekomunistický (četnický) odboj pod vedením Dragoljuba Mihailoviće a v červnu téhož roku komunistický (partyzánský) odboj, který vedl Chorvat Josip Broz Tito. V červenci propuklo ozbrojené povstání proti okupantům. Zároveň však konflikty a zásadní ideové a politické rozdíly mezi oběma křídly osvobozeneckého hnutí přerostly ještě na podzim roku 1941 v občanskou válku. V řadách Titových partyzánů, kteří postupně vybojovali v občanské válce i ve válce proti okupantům vítězství, bojovali i Češi žijící v Srbsku.

Československá vláda v Londýně udržovala po roce 1941 diplomatické vztahy s exilovým jugoslávským kabinetem. Českým veřejným míněním otřásly zprávy o teroru nacistů vůči srbskému civilnímu obyvatelstvu.

Osvobození užšího Srbska a faktické převzetí moci komunisty završilo dobytí Bělehradu po společné operaci partyzánského vojska a sovětské armády 20. října 1944. Podle upravených údajů zahynulo násilnou smrtí či v důsledku války 1,1 milionu lidí (z toho přibližně 560 000 Srbů - nejvyšší ztráty utrpěla srbská populace v Bosně a Hercegovině), což staví Jugoslávii na třetí místo z evropských zemí. Velmi významná část těchto ztrát přitom připadá na oběti občanské války a vzájemné vyvražďování Jihoslovanů a jiných národností žijících na území Jugoslávie.

3.5 Vývoj po druhé světové válce

Po druhé světové válce byly obnoveny vztahy mezi oběma státy, byť za jiných podmínek. Jugoslávie (Federativní lidová republika Jugoslávie vznikla 29. listopadu 1945) byla vnímána ještě více jako celistvý útvar, národnostní a náboženské otázky zůstávaly pro většinu české veřejnosti skryty (dokladem je existence oboru jugoslavistka na československých vysokých školách). Oživila se opět také kulturní a školská spolupráce mezi oběma zeměmi.

Od poválečných let měla federace charakter státu ovládaného jednou stranou. V čele země stanul Josip Broz Tito, který prohlašoval: „Budujeme jeden jugoslávský stát, ve kterém má každý národ stejná práva. Komunisté musí být elementem, který všechny sjednocuje v jeden celek“. Komunistický režim rozhodně potlačoval všechny pokusy o diskriminaci na nacionálním základě. V letech 1948 - 1954, tedy v době roztržky Jugoslávie a východního bloku (především SSSR), Československo a Jugoslávie tehdy přerušily veškeré hospodářské i kulturní styky a na minimum omezily styky diplomatické.

Srbská společnost pozorně sledovala vývoj v Československu v letech 1968 -1969, například tragická smrt Jana Palacha vyvolala v Srbsku obrovský ohlas. Srbská veřejnost, stejně jako veřejnost po celé Jugoslávii tehdy vyjádřila svou solidaritu s Československem, obsazeným vojsky pěti států varšavské smlouvy.

3.6 Rozpad jugoslávské federace

Vývoj a rozpad Jugoslávie podrobně rozebírají autoři Rychlík a Perenčevič ve svém díle Dějiny Chorvatska. Jak zde uvádění, po smrti Josipa Broze Tita v roce 1980 následoval téměř okamžitý chaos a rozvrat. Již roku 1981 dochází k vlně nepokojů Albánců v Kosovu (k velkým demonstracím docházelo již v roce 1968). Dochází k nárůstu srbského nacionalismu, i příslušníci ostatních národů se přestávají identifikovat s jugoslávskou ideou a přecházejí na nacionalistické pozice. V roce 1986 byl zvolen předsedou Svazu komunistů Srbska Slobodan Milošević, který se později postavil do čela masového nacionalistického hnutí, s cílem obnovení srbské kontroly nad autonomními oblastmi. V roce1989 se stal nejvyšším státním představitelem Srbska a podněcoval srbskou nacionalistickou kampaň v Chorvatsku a Bosně, opírající se především o připomínání vyvražďování Srbů v Nezávislém státě Chorvatsko za druhé světové války. V roce 1991 dochází k rozpadu „titovské“ Jugoslávie a začíná válka v Chorvatsku, kde Srbové tvořili velkou a kompaktní menšinu především v tzv. Krajině (centrální a západní oblast Chorvatska při hranicích s Bosnou). Počátkem jara roku 1992 vyvrcholila krize v Bosně a Hercegovině, když zdejší chorvatská a muslimská politická reprezentace vyhlásila její nezávislost a rozhořel se velmi krvavý vojenský konflikt, který trval do roku 1995, kdy válku v Bosně a Hercegovině ukončil daytonský mír.

Rozpad jugoslávské federace postavil českou veřejnost před dilema. Naprostá většina českých i zahraničních médií totiž připisovala jednoznačnou vinu za krvavý a tragický rozpad federace straně srbské. Teprve později tento velmi zjednodušující obraz celé situace ustoupil diferenciovanějšímu vnímání a uvědomění si komplexního charakteru balkánské problematiky. Většina české populace ovšem jasně odmítla ozbrojené řešení kosovského konfliktu silami Severoatlantické aliance. Po pádu Miloševičova režimu na podzim roku 2000 spolu se zrušením restrikcí, začalo další budování nadstandardních vztahů mezi oběma národy.

Balkánská krize 90. let způsobila emigraci tisíců příslušníků srbského národa do České republiky (ani dnes ovšem nelze určit přesný počet Srbů, kteří se zde za posledních zhruba 15 let usadili).

Již v průběhu 19. století se v Bělehradu začala vytvářet krajanská kolonie, čítající zhruba 400 osob. Českou komunitu zde tvořili lidé různých profesí (společenskou elitu tvořili mlynáři a samozřejmě také sládci). Česká komunita v Srbsku čítá přibližně 2 500 členů, přičemž centrum komunity se nachází v jihovýchodním cípu Banátu (součást Vojvodiny), poblíž hranic s Rumunskem, kde se Češi jako zemědělští kolonisté začali usazovat od 20. let 19. století.

3.7 Kosovo

Pro naši práci je důležité alespoň nastínit situaci v Kosovu, od roku 1996, i když se tato část práce přímo nedotýká česko-srbských vztahů.

Od jara roku 1996 nebezpečně eskalovala už tak dost vyhrocená situace v Kosovu. V roce 1996 vznikla na území Kosova ilegální organizace, která se nazývala Kosovská osvobozenecká armáda - UÇK (kterou mimochodem americký velvyslanec na Balkáně Robert Gelbard v únoru 1998 označil za nepochybně teroristickou organizaci). UÇK postupně zahájila ozbrojený odpor. Nejprve prováděla teroristické útoky proti policejním stanicím, úřadům a institucím, poté sváděla i drobné potyčky se srbskými policejními jednotkami. Její financování probíhalo zejména prostřednictvím organizovaného zločinu v evropských zemích, zejména obchodu s drogami a „bílým masem“. Roku 1998 zesílily akce UÇK (podle jejího tvrzení operovala na 40 % Kosova). V reakci na zesílení činnosti UÇK vstoupila do bojů na srbské straně kromě policie také armáda a jejich koordinované akce byly stále úspěšnější. Z Kosova začalo prchat velké množství kosovských Albánců. Na obou stranách docházelo k mnoha krutostem a utrpení civilního obyvatelstva. UÇK, zřejmě ve snaze vyvolat mezinárodní zásah podniklo protiofenzívu, která ji však zcela vyčerpala a 8. října 1998 ohlásila dočasné zastavení bojů.

V září zasedala Rada bezpečnosti OSN i vedení NATO, které 13. října 1998 dalo Miloševićovi čtyřdenní ultimátum, aby stáhl svá vojska z Kosova, Milošević se ultimátu podřídil (obě strany však mír využily k přípravě na další konflikt).

16. ledna 1999 došlo k masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito asi 45 albánských civilistů (většina západních médií toto tvrzení přijala a událost masakrem pravděpodobně nesprávně označila). Srbové s touto interpretací nesouhlasili a tvrdili, že šlo o manipulaci, která měla zdůvodnit intervenci NATO. 19. března zahájily srbské jednotky další ofenzívu, docházelo i k dalším akcím polovojenských srbských jednotek vůči Albáncům, k dalšímu zabíjení.

Severoatlantická aliance se poprvé za svou existenci rozhodla pro vojenskou akci proti suverénnímu státu. První bomby a rakety dopadly na území Srbska a Černé Hory kolem osmé hodiny večer 24. března 1999; nálety pak pokračovaly celých 78 dní. Tato akce byla oficiálně označena za „humanitární“ intervenci. V samotném Srbsku zavládlo rozhořčení z útoku proti suverénnímu státu, který žádného svého souseda nenapadl (toto rozhořčení a zásadní nesouhlas s operací NATO trvá na srbské straně, jak jsme mohli díky rozhovorům zjistit, dodnes). Po zahájení náletů začaly srbské polovojenské oddíly, ale i jednotky policie a Jugoslávské armády terorizovat albánské civilní obyvatelstvo. V Kosovu se do pohybu daly vyděšené davy desítek tisíc lidí, které utíkaly před bombardováním, útoky srbských jednotek, ale i mobilizací vyhlášenou UÇK do Albánie, Makedonie, Černé Hory i Srbska. Na základě dohody podepsané 9. června 1999 v Makedonském Kumovanu, se měli srbské jednotky do 11 dnů stáhnout z Kosova; 10. června NATO zastavilo letecké útoky. Místo srbské vlády nadále, podle rezoluce č. 1244 RB OSN, spravuje Kosovo mise OSN (UNMIK - United Nations Mission in Kosovo), na klid v Kosovu (bezpečnost srbské menšiny) v té době dohlíží jednotky NATO pod označením KFOR (Kosovo Force). Mezinárodní správa v Kosovu tedy měla zajistit zachování multietnického charakteru a ochranu všech národností na území Kosova, přitom ale jen přihlížela mstě albánského obyvatelstva. Mělo také dojít k demobilizaci UÇK, ta však probíhá pouze „naoko“. Kosovští Albánci vyhání velký počet kosovských Srbů z jejich domovů (oběťmi se stali také příslušníci jiných etnik, hlavně Romové). V březnu roku 2004 rozpoutali Albánci další rozsáhlé protisrbské akce, bylo zničeno mnoho domů a pravoslavných chrámů. Po nastolení mezinárodní správy a vyhnání desítek tisíc Srbů sice Kosovo formálně zůstalo součástí Jugoslávie, začalo však již nezadržitelně směřovat k nezávislosti.

17. února 2008 došlo parlamentem autonomní oblasti k jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova, kosovská deklarace nezávislosti na Srbsku byla jednohlasně přijata výsledkem hlasování 109 ku 0, přičemž všech 11 reprezentatntů srbské menšiny proces bojkotovalo. Oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska, postoj ostatních států není jednotný (54 ze 192 států OSN samostatnost Kosova uznalo). Mezi prvními zeměmi, které uznaly samostatnost republiky Kosovo, patří například USA, Francie, Velká Británie, Turecko a Albánie. Samostatnost Kosova také uznala většina států EU. Mezi státy, které odmítají uznat nezávislost Kosova, patří především Rusko, Řecko, Slovensko, Španělsko, Kypr, Rumunsko a Čínská lidová republika. 8. října 2008 schválilo Valné shromáždění OSN žádost Srbska, aby legálnost vyhlášení nezávislosti Kosova přezkoumal Mezinárodní soudní dvůr v Haagu.

4. Výzkumná část

4.1 Vyjádření významných představitelů

Česká vláda rozhodla o uznání nezávislosti Kosova dne 21. května 2008 v Teplicích, byť tento bod nebyl na jejím programu. Proti vyznání nezávislost Kosova se postavilo mnoho českých politiků.

„Pan prezident byl rozhodnutím vlády překvapen. Dopředu o něm nebyl informován. Pokud by byl členem vlády, zachoval by se jako ministři za KDU-ČSL,“ uvedl Klausův mluvčí Petr Hájek. Lidovci pro Schwarzenbergův návrh uznat nezávislost Kosova nezvedli ve vládě tento týden ruku, byli však přehlasováni. Proti uznání Kosova jsou kromě lidovců i opoziční sociální demokraté a komunisté. Prezident dva dny po uznání Kosova Českou republikou přijal srbského velvyslance a ujistil ho, že „na vztazích Čechů k Srbům se nic nemění“. Srbského velvyslance Vereše, který byl na protest povolán zpátky do Bělehradu, poté přijal na Pražském hradě. A pak exkluzivně pro MF DNES napsal, že se za uznání Kosova českou vládou styděl. „Velmi mne zneklidnila slova pana Vereše, že Srbové nebrali nijak osobně, že Kosovo uznaly země jako Finsko nebo Holandsko, ale krok české vlády že je zasáhl,“ uvedl Klaus pro MF DNES. Dodal, že mu srbský velvyslanec na Hradě připomněl, že Jugoslávie v roce 1968 jako jedna z mála socialistických zemí nezradila Československo. V trochu opožděné reakci na uznání Kosova českou vládou odjel prezident ČR Václav Klaus spolu s manželkou Livií Klausovou na začátku listopadu na pozvání srbského prezidenta Borise Tadiće na státní návštěvu Republiky Srbsko. Tato návštěva je z hlediska vzájemných vztahů poměrně významná i proto, že Václav Klaus při nich prohlásil, že uznání Kosova bylo uspěchané a že stejně jako on přemýšlí v ČR většina jeho obyvatel i mnozí politici, což jistě může tyto vztahy opět vylepšit.

21. května 2008, Štrasburk: Josef Zieleniec se domnívá, že rozhodnutí Vlády České republiky uznat Republiku Kosovo jako nezávislý stát bylo chybou. „Bohužel jsme se nechali - s ohledem na náš historický prožitek trestuhodně - vmanévrovat do pozice, která pro nás nebyla dlouhodobě udržitelná“.

„Vývoj byl takový, že se Kosovo osamostatnilo. A my s tímto faktem musíme pracovat, a uznat realitu, která se stala. Obzvlášť když máme v této oblasti přes 500 našich lidí, sdělil ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Ctím názor pana prezidenta,“ říká ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který uznání Kosova prosadil. „Mně je taky líto, že srbský velvyslanec odjíždí, ale naše vláda nemohla rozhodnout jinak než Kosovo uznat.“

4.2 Názory české veřejnosti a současná spolupráce

V rámci svého červnového šetření CVVM zkoumalo postoj české veřejnosti k diplomatickému uznání nezávislého Kosova ze strany České republiky, o němž v květnu tohoto roku rozhodla česká vláda, a také mínění našich občanů o některých možných důsledcích jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku, pokud jde o stabilitu regionu a mezinárodní vztahy. Česká veřejnost je v otázce uznání Kosova Českou republikou z velké části nepříliš vyhraněná, když největší, téměř dvoupětinový podíl respondentů na položenou otázku odpověděl, že neví, ale zároveň i značně rozpolcená, protože podíly souhlasících (30 %) i nesouhlasících (31 %) s rozhodnutím vlády uznat někdejší jihosrbskou provincii jako nezávislý stát jsou statisticky zcela vyrovnané. Informovalo o tom CVVM.

Asi desetina lidí přitom tento krok rozhodně vítá a jen nepatrně větší část (13 %) občanů je naopak rezolutně proti. Stávající postoje k již učiněnému rozhodnutí v tomto ohledu se tak zřejmě příliš neliší od rozložení názorů na případné uznání Kosova, které sledoval ještě před tímto krokem březnový výzkum CVVM, i když znění otázky a především její kontext v dotazníku2 byly tehdy poněkud odlišné, takže srovnání výsledků je třeba chápat jen jako orientační.

Kromě základního postoje k uznání Kosova šetření prostřednictvím otevřené otázky zjišťovalo i důvody souhlasu a nesouhlasu s uznáním Kosova Českou republikou. Mezi souhlasícími jednoznačně dominovala odpověď, že samostatnost Kosova je rozhodnutím tamních obyvatel, na které mají plné právo a které bychom my měli respektovat (71 %). Kromě toho si část souhlasících od tohoto kroku slibuje uklidnění situace na Balkáně (8 %), jiní poukazovali na analogické případy uznání jiných států, včetně uznání samotné ČR po rozdělení federace (5 %), dalším opakujícím se důvodem pak bylo i to, že Kosovo už dříve uznaly některé jiné státy v čele s USA a většinou členů EU (4 %).

V případě nesouhlasu se jako důvod opakovaně objevovaly obavy z další balkánské krize provázené vojenským konfliktem (21 %), výhrady, že tento krok odporuje mezinárodnímu právu a zasahuje do územní celistvosti Srbska (18 %), nesouhlas s odtržením Kosova jako takového, případně s desintegrací existujících států obecně (15 %), tvrzení, že tento krok je nepřátelským aktem či zradou, často srovnávanou s Mnichovem 1938, vůči tradičně spřátelenému Srbsku, který naruší naše vzájemné dobré vztahy (8 %), okolnost, že většina států s uznáním Kosova váhá nebo jej přímo odmítá a že uznání Kosova naší vládou může zhoršit vztahy s nimi (7 %), výhrady vůči Kosovu jako entitě ovládané válečnými zločinci, teroristy a mafií, která ohrožuje existenci Srbů a jiných nealbánských menšin (6 %), předčasnost uznání Kosova, které je politicky nestabilní, nepřipravené pro samostatnou existenci, ekonomicky závislé na Srbsku a odkázané na vnější pomoc a ochranu (6 %), obavy, že případ Kosova může sloužit jako vzor pro jiné separatistické menšiny (5 %), a také výtka, že tímto svým rozhodnutím česká vláda pouze podlézá Spojeným státům a některým větším západoevropským zemím, které odtržení Kosova podporovaly (3 %). Další otázka šetření v souvislosti s Kosovem se zabývala tím, jak podle mínění českých občanů jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova za současných podmínek ovlivní stabilitu a bezpečnost v oblasti, vztahy mezi Srby a Albánci a mezinárodní vztahy na globální úrovni i uvnitř v tomto ohledu nejednotné Evropské unie.

O nadstandardních vztazích mezi Českou Republikou a Republikou Srbsko hovoří současných 26 bilaterálních smluv uzavřených mezi oběma zeměmi na nejvyšších úrovních. Probíhají také jednání o ekonomické spolupráci mezi oběma státy, které jsou při nich zastoupeny Smíšenými výbory. Zatím poslední kolo se odehrálo 24. – 25. listopadu 2008 v Bělehradě. Jeho součástí bylo jednání pracovních skupin pro Obchod, cestovní ruch a podnikatelství, Energetiku, Dopravní a komunální infrastrukturu, Ochranu životního prostředí, Zemědělství a Rozvojovou spolupráci.

Podle informací poskytnutých ministerstvem zahraničí ČR je Srbsko největším příjemcem vládního programu české zahraniční rozvojové spolupráce. Strategický program rozvojové spolupráce mezi ČR a Srbskem na období let 2006-2010 přisuzuje nejvyšší prioritu oblasti sektorům životního prostředí, ekonomicko-průmyslového rozvoje, dopravy, zdravotnictví a práce a sociálních věcí. Zvláštní kapitolou jsou projekty tzv. transformační spolupráce, při jejichž realizaci ČR čerpá z vlastních zkušeností s politickou, hospodářskou a politickou transformací a předává je Srbsku.

Z řad českých občanů se proti uznání Kosova zformovalo několik petičních výborů. Na celém území ČR také proběhlo několik desítek protestních shromáždění a demonstrací.

Pozitivní může pro vzájemné vztahy být to, že současná česká vláda, která uznala samostatnost Kosova, což je pro Srby jistě bolavým místem vzájemných vztahů, v současnosti má jen minimální podporu svých občanů. Současný ministr zahraničí reprezentuje ve vládě stranu, která se podle průzkumů pohybuje pod hranicí, která by jí umožnila po příštích volbách vstup do parlamentu. Preference českých voličů se přesouvají spíše k levicovým stranám, které výrazně protestovaly proti uznání Kosova českou vládou. Při úspěchu těchto stran v parlamentních volbách by jistě mohlo dojít k oživení tradičně dobrých vztahů mezi Čechy a Srby.

4.3 Vyhodnocení našeho výzkumu

Řízený rozhovor jsme vedli se dvěma Srby žijícími v současnosti v ČR a dvěma Čechy. Vybrali jsme lidi, kteří se alespoň okrajově zajímají o českou zahraniční politiku, kteří nám mohli poskytnout relativně znalý pohled na problematiku, leč subjektivní. Bohužel to určitým způsobem může zkreslovat výsledky, které se mohou lišit od výzkumů prováděnými na zcela náhodném vzorku respondentů.

Dotazovaní, jak se ukázalo, příliš nadstandardně Česko-Srbské vztahy nevidí. Objevují se zde jisté náznaky, že mají pocit toho, že ze srbské strany jsou vztahy vřelejší než ze strany české.

Naopak si jsou všichni vědomi určitého pozitivního vlivu společných slovanských kořenů, zejména pak v otázce jazykové blízkosti.

Respondenti se vůbec neshodli ve společných rysech obou kultur. V této otázce se rozcházeli, aniž by záleželo na národnosti či věku respondentů. Zřejmě jde pouze o subjektivní vnímání každého.

Rozdíly mezi oběma národy jsou oproti tomu vnímány podobně. Nejčastěji zmiňované rozdíly se týkají vlivu náboženství, který je jistě nesporný. Další rozdíly vycházejí ze společných rysů pro všechny středoevropské národy proti rysům společným pro jižní národy. Mezi ty lze zařadit rozdílné sociální vztahy zejména v rodinách, rozdílný temperament a srdečnost jižních proti odměřenosti středo a severoevropských národů.

Vzájemnou ekonomickou spolupráci by rádi prohloubili všichni, s kterými jsme vedli rozhovory. Jedinou negativní odezvu jsme zde dostali v podobě obavy, že obě země sledují rozdílné politické cíle, které mohou spolupráci bránit. To jistě mohlo ovlivnit i politická rozhodnutí ze strany ČR týkající se balkánských konfliktů a uznání samostatnosti Kosova. Celkově lze říci, že výhodu prohlubování těchto vztahů si uvědomují všichni, rozchází se pouze v názorech na realizovatelnost.

Naprosto jednoznačná shoda je v otázce přistoupení Srbska k Evropské Unii. Všichni námi oslovení byli jednoznačně pro. Chápeme to jako velmi dobré znamení ze strany obou národů. Na jedné straně, té Srbské, jako známku toho, že Srbové přes všechna příkoří, která museli v posledních letech překonat, nezanevřeli na evropské struktury, do kterých by se rádi zařadili. Na straně Čechů vnímáme jako pozitivní pro vzájemné vztahy to, že by rádi viděli Srby v EU a to i přes to, že nelze očekávat, že by případný vstup Srbska do EU byl pro unii nějakým významnějším přínosem.

Další shoda byla v otázce týkající se vývoje vzájemných vztahů. Respondenti dospěli nezávisle ke shodě, že vztahy byly v posledních letech značně poškozeny, zejména kvůli souhlasu některých vrcholných představitelů ČR s bombardováním srbského území a později uznáním nezávislého Kosova českou vládou. Všichni ti, s kterými jsme vedli řízené rozhovory, vyjádřili názor, že případné zlepšování vztahů mezi oběma národy závisí především na české straně, která může za zhoršení vztahů v poslední době.

Otázkou „Znáte reakce Srbů na události roku 1968 v Československu?“ jsme zamýšleli zjistit, nakolik jsou lidé informovaní o významné podpoře ze strany Jugoslávie pro Československo ve zmíněném roce. Zjistili jsme, že zmíněné události nejsou příliš známy ani jednomu z národů, ale přeci jen na straně Srbů jsou známy více. Považujeme za nepříjemné, že zejména Čechům jsou tyto události jen málo známé, což zbytečně ochuzuje vzájemné vztahy.

S rozpadem Jugoslávské federace jako takovým naši respondenti víceméně souhlasí, avšak shodují se na tom, že byl proveden nanejvýš nešťastně. Z našich výzkumů vyplývá, že s takovým zásahem sil NATO, jaký zde byl proveden, nikdo souhlasí a nepovažují ho za pozitivní.

V otázce objektivity českých medií v informování o těchto konfliktech se Srbové jednoznačně vyjádřili tak, že tato média objektivně Čechy neinformovala. Příčinu vidí jednak v tom, že média byla pod politickým a ekonomickým vlivem a dále pak v tom, že většinou podávala pouze zprostředkované informace, aniž by adekvátně ověřovala jejich věrohodnost. Češi se v názorech rozcházejí. Zástupce starší generace je přesvědčen, že nikoli. Zástupkyně mladší generace s váháním říká, že doufá v to, že média objektivně informovala a posléze se opravuje, že si myslí, že ano.

Když jsme se ptali, zda považují vedoucí představitele Svazové republiky Jugoslávie a Republiky Srbská Krajina z 90. let minulého století za válečné zločince se oba dotazovaní ze Srbska vyjadřovali poměrně opatrně. Přiznali, že některé ano, ale u jiných to není jednoznačné. Češi oproti tomu tyto představitele za válečné zločince spíše považují. Upozorňují však i na jiné strany těchto konfliktů, jejichž představitelé měli na také svůj podíl na hrůzách, odehrávajících se v těchto konfliktech.

Všichni respondenti se napříč národností i věkem shodují, že řešení kosovského konfliktu způsobem, který NATO zvolilo, byl jednoznačně špatný. Srbové jednoznačně hovoří o znechucení a o podivných motivech, Češi pak o zločinu a o tom, že NATO mělo naopak podpořit Srbsko.

Další shoda panuje v uznání samostatnosti Kosova českou vládou i v problematice uznání samostatnosti Kosova jako takové. Nikdo z námi oslovených nesouhlasí ani se samostatností Kosova, ani s uznáním samostatnosti českou vládou. Srbové se vyjadřují ve smyslu, že vyhlášení Kosova již bylo v podstatě nevyhnutelné, jakkoli bylo nespravedlivé. Ze strany české vlády to vnímají jako chybu, která může značně poškodit vzájemné vztahy. Dotázaní Češi samostatnost Kosova vidí rovněž jako velkou nespravedlnost vůči Srbsku. S postojem své vlády nesouhlasí.

Otázka na respondenty, jak vidí další možný vývoj vzájemných vztahů je velice subjektivní. Srbský zástupce mladší generace je poměrně optimistický předpokládá, že se budou zlepšovat. Zástupce starší generace vidí problém v rozvoji vzájemných vztahů zejména ve stavu Srbské ekonomiky a ve stavu právní úrovně své země. Češi shodně odpověděli, že záleží zejména na české politické vůli snažit se tyto vztahy rozvíjet.

Z našich rozhovorů podle nás vyplynulo, že se Češi i Srbové ve většině podstatných otázek poměrně shodují. Možná i v tom je vidět určitá podobnost obou národů. V problémech, ve kterých česká vláda jednala v rozporu se srbskými zájmy, s ní čeští respondenti většinou nesouhlasí. Je zde však nutno zohlednit fakt, že šlo o lidi, kteří se o zahraniční politiku zajímají. Ze zveřejněných výzkumů veřejného mínění vyplývá, že česká veřejnost je více rozpolcená. Dalo by se tak s trochou nadhledu říci, že srbsko-české vztahy může zhoršovat zejména neznalost kontextu některých událostí na balkánském poloostrově českými občany. Srbové si oproti tomu dobře uvědomují obtížnou situaci (především ekonomickou) své země i to, že by jim s nimi ČR mohla alespoň částečně pomoci.

5. Závěr

V naší práci jsme se pokusili nastínit vývoj česko-srbských vztahů na základě historického vývoje. Dále jsme podrobili zkoumání námi stanovenou hypotézu - „Češi a Srbové mají tradičně výborné vztahy, které přetrvávají do současnosti“. Tuto hypotézu jsme vytvářeli například na základě sledování zahraničně politické situace a vyjádření čelních politiků obou zemí, kteří často zmiňovali tradičně velmi dobré vztahy mezi oběma národy. Dále jsme chtěli najít odpověď na „podotázky“ (např. rozdíly a podobnosti mezi oběma slovanskými národy). Ve výzkumné části jsme na základě vytvořených dotazníků (ty sloužily jako podklad pro řízený rozhovor) zjišťovali postoje příslušníků obou národů. Je zřejmé, že jejich názory nutně nemusí respektovat názory většiny populace, do výzkumné části jsme totiž vybírali respondenty, kteří se zajímají o zahraniční vztahy ČR a kteří mají mnohdy subjektivní názory, pro někoho možná vyhraněné a jednostranné. Byla také znát určitá opatrnost ve vyjadřování k určitým (i přes uplynulý čas stále živým) událostem kolem rozpadu Jugoslávské federace (otázky na toto téma na první pohled do naší práce nezapadají, přesto jsme považovali za zajímavé, je do dotazování zapojit). Z naší práce je možné zjistit, že za největší rozdíl mezi oběma národy je považován vliv náboženství, určitý „jižanský temperament“, funkci rodiny a národní hrdost na straně srbské. Za společné pro oba národy respondenti považují zejména slovanské kořeny obou národů a také podobnosti v historickém vývoji obou národů. Vztahy mezi oběma národy dotazovaní vidí stále jako docela dobré, ale v poslední době již ne jako nadstandardní (zvláště z české strany, díky uváděným skutečnostem, zejména s uznáním Kosova českou vládou). Většina dotazovaných ovšem doufá v opětovné zlepšení vzájemných vztahů, přičemž výraznou roli by zde mohlo hrát dle názoru dotazovaných zintenzivnění ekonomických vztahů mezi Srbskem a jisté vstřícné diplomatické kroky, především z české strany (české vlády).

6. Přílohy

Řízené rozhovory

Muž, národnost srbská, věk 24

1. Zajímáte se o mezinárodní vztahy ČR? Ano, samozřejmě.

2. Považujete Srby za národ blízký Čechům? Považujete vztahy mezi oběma národy za nadstandardní? Ano, ale myslím si, že dříve si byly oba národy blíže. Vztahům ublížila agrese NATO bez mandátu OSN a uznání Kosova českou vládou. Vzájemné vztahy ale stále považuji za nadprůměrné. 3. Považujete společné slovanské kořeny za významné? Považuji, celkově si myslím, že slovanské národy jsou si blízké, i díky relativně malé jazykové bariéře.

4. Jaké jsou podle vás podobnosti těchto národů? Potřeba kolektivní zábavy a také podobný historický vývoj (Češi pod Habsburky, Srbové ještě delší dobu v područí osmanském).

5. V čem vidíte největší rozdíly mezi oběma kulturami? V národní hrdosti, významu rodiny a tradic, pohostinnosti a částečně také ve vlivu náboženství 6. Měla by se dle vašeho názoru prohlubovat ekonomická a politická spolupráce ČR a Srbska? Určitě, vzhledem k tomu, že obě země jsou si blízké, mohou tak dobře spolupracovat. V Srbsku existuje velká možnost významných investic.

7. Jaký je váš názor na případný vstup Srbska do EU? Souhlasím se vstupem Srbska do EU, v co nejbližší době, samozřejmě ale ještě existují bariéry, především ekonomické.

8. Myslíte si, že se vztahy mezi oběma národy zhoršují, případně zlepšují (zůstávají na stejné úrovni)? Oproti minulosti se dle mého názoru vztahy mírně zhoršily, především díky postoji představitelů ČR k nelegitimnímu bombardování svrchovaného státu a také díky uznání Kosova vládou ČR.

9. Znáte reakce Srbů na události roku 1968 v Československu? V Srbsku vyvolalo obsazení Československa negativní reakce.

10. Jaký je váš postoj k rozpadu jugoslávské federace a konfliktům, které jej provázely? Rozpad federace je dle mého názoru velká škoda, největší chyba se ale podle mě stala již v roce 1918, kdy vznikl velký stát, který neměl předchozí společenské ani náboženské kořeny. Už po první světové válce mělo vzniknout více suverénních států. Konflikt by nebyl tak rozsáhlý bez účasti západních států na konfliktu, většinou z ryze ekonomických důvodů.

11. Informovala podle vás česká média o těchto konfliktech objektivně? Určitě ne, v Čechách to bylo dáno tím, že ve většině českých médií byla přítomna účast západního kapitálu a také účast například ve vedení. Zahraniční média (především ta západní) také nebyla objektivní - vlády měly své prostředky, jak ovlivňovat tisk.

12. Považujete vedoucí představitele Srbska (Svazové republiky Jugoslávie, RSK) za válečné zločince? Z části ano, u některých je ovšem problém zjistit přímý podíl na válečných zločinech, je těžké zjistit, kdo vydal konkrétní rozkazy (například v případě Miloševiće). Velký rozdíl vidím také v přístupu k válečným zločincům na chorvatské a muslimské straně.

13. Jaký je váš názor na řešení kosovského konfliktu silami Severoatlantické aliance? Vyjadřuji nad tímto způsobem řešení velké znechucení.

14. Jaký je váš názor na uznání samostatnosti Kosova českou vládou a na samostatnost Kosova jako takovou? Ze strany české vlády to byl jednoznačně špatný krok. Samostatnost Kosova považuji za naprostý paskvil, už z toho důvodu, že nikdy samostatný stát neměli a nemají na to ani žádný nárok. Na území Kosova docházelo k umělému dosídlení, po druhé světové válce se tam mělo stát něco podobného jako v případě Československa s jeho Benešovými dekrety. Navíc Kosovu vládne prakticky mafie. Jedná se také o porušení všech mezinárodních dohod.

15. Jak vidíte další možný vývoj česko-srbských vztahů? Předpokládám, že se budou výrazně zlepšovat, a že dosáhnou úrovně velmi blízké té předválečné.

Muž, národnost srbská, věk 48

1. Zajímáte se o mezinárodní vztahy ČR? Příliš ne, pouze okrajově.

2.Považuje Srby za národ blízký Čechům? Považujete vztahy mezi oběma národy za nadstandardní? Srbové mají k Čechům pochopitelně blíž, než obráceně. Vztah mezi národy rozhodně nepovažuji za nadstandardní.

3.Považujete společné slovanské kořeny za významné? Důležité jsou snad jedině proto, že se Srbové snáze naučí česky.

4. Jaké jsou podle vás podobnosti těchto národů? Nevšiml jsem si podrobností, které by nemohly být i mezi jinými národy.

5. V čem vidíte největší rozdíly mezi oběma kulturami? Češi jsou po padesáti letech totality stále zakřiknutí, bojí se dávat najevo své postoje a názory. Srbové bývají otevřenější.

6. Měla by se dle vašeho názoru prohlubovat ekonomická a politická spolupráce ČR a Srbska? Prohlubování ekonomické spolupráce záleží na stavu trhu, což nemohu posoudit. Obě země mají protichůdné politické zájmy, takže jejich bližší spolupráci nevidím jako reálnou.

7. Jaký je váš názor na případný vstup Srbska do EU? Myslím, že pro Srbsko by to byl veliký krok kupředu. Pro EU by byl ale přínos minimální.

8. Myslíte si, že se vztahy mezi oběma národy zhoršují, případně zlepšují (zůstávají na stejné úrovni) a jaké faktory to podle vás způsobují? Působí faktory ekonomicko – politické. Srbsko nemá silnou ekonomickou situaci, významný trh ani není velikým politickým hráčem. Pro Čechy může být zajímavé jako místo k investici

9. Znáte reakce Srbů na události roku 1968 v Československu? Jedna generace má tyto události v povědomí, ale nevím o přesných reakcích.

10.Jaký je váš postoj k rozpadu jugoslávské federace a konfliktům, které jej provázely? Považuji tu situaci za velmi nešťastnou, komplikovanou a nepřehlednou. Zcela mimo rozsah tohoto dotazníku.

11. Informovala podle vás česká média o těchto konfliktech objektivně? Jistě že ne. Na druhou stranu informovala povětšinou zprostředkovaně, takže to není až tak chyba českých médií.

12. Považujete vedoucí představitele Svazové republiky Jugoslávie a Republiky Srbská Krajina z 90. let minulého století za válečné zločince? Jak které. To je záležitost soudu a důkazů.

13. Jaký je váš názor na řešení kosovského konfliktu silami Severoatlantické aliance? Jednalo se o mediálně zmanipulovanou akci s podivnými motivy a nejasnými výsledky.

14. Jaký je váš názor na uznání samostatnosti Kosova českou vládou a na samostatnost Kosova jako takovou? Jednání ČR bylo značně zbrklé, ale v zásadě korespondovalo s klíčovými hráči EU. Samostatnost Kosova je nevyhnutelná. Vyhrocené situaci by se dalo předejít jednáním, které by přišlo s kompromisem, jenž by odblokoval neprůchodný stav věcí. Bohužel, zdá se, že nic takového nehrozí.

15. Jak vidíte další možný vývoj česko-srbských vztahů? Srbsko se musí stát právně věrohodnou a stabilní zemí, která by byla schopna oslovit české investory. Jinak v podstatě nemá co nabídnout. Snad kromě lidských zdrojů.

Muž, národnost česká, věk 45

1. Zajímáte se o mezinárodní vztahy ČR? Ano snažím se o zahraniční vztahy ČR zajímat.

2. Považuje Srby za národ blízký Čechům? Považujete vztahy mezi oběma národy za nadstandardní? Myslím, že všechny slovanské národy mají k sobě blízko. Určitě jsou i národy Čechům bližší, jako např. Slovensko nebo Polsko, ale i přes to jsou si Češi a Srbové poměrně blízcí. Bohužel z vývoje posledních let mám pocit, že ze strany Srbů jsou vztahy přátelštější než ze strany Čechů a že mnoho Čechů na dobré historické vztahy zapomíná a raději se soustředí na „západ“ a na případný profit z toho. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak mohl být po léta nejpopulárnějším politikem člověk, který se postavil proti odporu západoevropských zemí proti bombardování a vraždění mnoha Srbů a jak i v současnosti může být jedním z nejpopulárnějších politiků ministr zahraničí, který se zasadil o schválení odtržení části Srbska a následného vytvoření státu albánských přistěhovalců českou vládou. Bohužel z české strany vztahy za nadstandardní příliš nepovažuji, ze strany Srbska ano.

3. Považujete společné slovanské kořeny za významné? Ano, lidé by neměli na své kořeny zapomínat.

4. Jaké jsou podle vás podobnosti těchto národů? Oba národy mají mnoho společných rysů v mentalitě, které jsou dány mnohdy podobnými historickými zkušenostmi. 5. V čem vidíte největší rozdíly mezi oběma kulturami? Rozdílů je mnoho. Myslím, že Češi jsou do značné míry „poněmčení“, zatímco v Srbech koluje „jižanská“ krev. Srbové jsou temperamentnější a z toho vyplývá, že mnohdy radikálnější. Češi jsou mírnější. Rozdíly jsou dány mimo jiné dány i vlivem a důležitostí náboženské víry. 6. Měla by se dle vašeho názoru prohlubovat ekonomická a politická spolupráce ČR a Srbska? Rozhodně ano. Rozdíly v obou ekonomikách jsou značné a to může poskytovat mnoho příležitostí k obchodu. Z toho vidím velké obchodní příležitosti, možná více na straně ČR. Ta by na oplátku měla ukázat solidaritu, kterou nám Srbové prokázali v roce 1968. ČR může hodně Srbsku pomoci při vstupu do EU a celkově při rozvoji ekonomiky. Má možnost do Srbska investovat kapitál, ale hlavně zkušenosti. Ze vzájemné spolupráce by profitovaly obě strany.

7. Jaký je váš názor na případný vstup Srbska do EU? Jsem jednoznačně pro. Srbsko do Evropy patří. Potřebuje investice z Evropy a může nabídnout evropským firmám zajímavý, poměrně nový trh.

8. Myslíte si, že se vztahy mezi oběma národy zhoršují, případně zlepšují (zůstávají na stejné úrovni) a jaké faktory to podle vás způsobují? Vztahy se určitě zhoršují. Můžeme jen doufat, že je to krátkodobý jev, který zmizí spolu se současnou českou vládou. ČR Srbsko zradila a je na ní, aby si napravila reputaci. Kromě škod, které napáchal Havel v úřadu prezidenta a těch, které způsobila současná vláda uznáním Kosova je dalším faktorem to, že mnoho Čechů se domnívá, že jim větší ekonomický profit přinese spolupráce se západní Evropou a zapomíná na další hodnoty anebo se prostě o historii a o světové dění nezajímá.

9. Znáte reakce Srbů na události roku 1968 v Československu? Ano, ale jen přibližně.

10. Jaký je váš postoj k rozpadu jugoslávské federace a konfliktům, které jej provázely? Bohužel nemám dostatek vědomostí, abych se k tomu mohl nějak jednoznačně vyjádřit. Mám pocit, že se v nich provinily všechny zúčastněné strany. Konflikty byly řešeny zbytečně brutálně.

11. Informovala podle vás česká média o těchto konfliktech objektivně? Jednoznačně ne. Snažila se všemi prostředky podpořit názory Havla.

12.Považujete vedoucí představitele Svazové republiky Jugoslávie a Republiky Srbská Krajina z 90. let minulého století za válečné zločince? Ano, s jistými polehčujícími okolnostmi. Za válečné zločince považuji rovněž vedoucí představitele NATO a jejich přisluhovače, bosenské muslimské vůdce, chorvatské válečné vůdce a zejména Kosovské představitele, kteří v současnosti představují „legitimní“ kosovskou vládu.

13. Jaký je váš názor na řešení kosovského konfliktu silami Severoatlantické aliance? Bylo to jedno z nejhorších možných řešení. „Humanitární bombardování“ byl zločin proti lidskosti.

14. Jaký je váš názor na uznání samostatnosti Kosova českou vládou a na samostatnost Kosova jako takovou? Česká vláda tak prokázala svou nekompetenci a sama to i přiznala tím, že se nedovedla vyjádřit sama, dokud se nevyjádřili jiní. Mrzí mě, že jako jediný důvod uznání Kosova uvedla, že to tak udělala většina zemí. Myslím, že přistěhovalci v žádné zemi nemají právo jednostranně vyhlásit nezávislost. 15. Jak vidíte další možný vývoj česko-srbských vztahů? Bude záležet na chování českých politiků. Srbský postoj je jasný. Obávám se, že současná vláda vztahy vylepšit nedokáže, takže zlepšení vztahů považuji za možné až v delším časovém horizontu.

Žena, národnost česká, věk 24

1. Zajímáte se o mezinárodní vztahy ČR? Ano, zajímám.

2. Považuje Srby za národ blízký Čechům? Považujete vztahy mezi oběma národy za nadstandardní? Vztahy považuji za běžné, rozhodně ne nadstandardní, ale srbský národ považuji za národ hodně blízký českému, kulturou, povahou, humorem,jazykovou podobností.

3. Považujete společné slovanské kořeny za významné? Určitě napomáhají větší empatii se Srby, vcítění se do jejich kultury, porozumění.

4. Jaké jsou podle vás podobnosti těchto národů? slovanské kořeny – z hlediska jazyka, 2. podobné historické události (20. stol.), relativně podobná kultura, povaha, smysl pro humor

5. V čem vidíte největší rozdíly mezi oběma kulturami? Určitě náboženství – Srbsko pravoslavná církev, ČR - ateismus a katolická církev Z toho vyplývající jiné národní zvyky – jiné Vánoce, jiné národní tradice Rodina jako celek má v Srbsku mnohem větší význam, větší hodnotu než v ČR, lidé drží víc při sobě a rodinné vztahy jsou pro ně hodně důležité ( X v ČR se každé druhé manželství rozvádí)

6. Měla by se dle vašeho názoru prohlubovat ekonomická a politická spolupráce ČR a Srbska? Jakákoliv mezinárodní spolupráce je vždy dobrá, tedy se domnívám, že určitě ano (politickou situaci je potřeba dost zlepšit, ekonomická spolupráce by mohla nabídnout další možnosti mezinárodního obchodu ČR a současně napomoci rozvoji mez. obchodu Srbska)

7. Jaký je váš názor na případný vstup Srbska do EU? Podporuji vstup Srbska do EU

8. Myslíte si, že se vztahy mezi oběma národy zhoršují, případně zlepšují (zůstávají na stejné úrovni) a jaké faktory to podle vás způsobují? Dle mého názoru se razantně zhoršily, díky tomu, že ČR je v NATO a podporovala útok Spojených států na Srbsko,, nedá se říct, že by to vzájemným přátelským vztahům napomohlo, navíc ČR se postavila na stranu obhajoby a uznání Kosova V politické sféře a především diplomatické oblasti je tedy dost co vylepšovat

9. Znáte reakce Srbů na události roku 1968 v Československu? Bohužel nevím jaká byla reakce ze strany Srbska

10. Jaký je váš postoj k rozpadu jugoslávské federace a konfliktům, které jej provázely? Osamostanění států nepovažuji za špatný krok ( z historie je dokázáno, že udržet velký celek států pohromadě má vždy za následek rozpad – viz SSSR, tedy i rozpad Jugoslávie byl otázkou času), ale způsob provedení byl neštastný a nesprávně provedený, především tomu napomáhaly konflikty mezi jednotlivými státy z hlediska území

11. Informovala podle vás česká média o těchto konfliktech objektivně? Žádné medium není nikdy dostatečně objektivní, i když by mělo být, ale doufám, že česká media informovali obyvatelé ČR objektivně, domnívám se, že ano

12. Považujete vedoucí představitele Svazové republiky Jugoslávie a Republiky Srbská Krajina z 90. let minulého století za válečné zločince? Ano považuji

13. Jaký je váš názor na řešení kosovského konfliktu silami Severoatlantické aliance? Zásah do konfliktu ze strany Severoatlantické aliance byl asi již nevyhnutelný, ale dle mého názoru mělo být podporováno Srbsko a ne Kosovo

14. Jaký je váš názor na uznání samostatnosti Kosova českou vládou a na samostatnost Kosova jako takovou? Nesouhlasím s tím, oblast o kterou se dlouhá léta vedly spory je významné území z hlediska historie Srbska, dle mého názoru měli Kosovští Albánci odejít zpátky do Albánie, i když jich na daném území byla nadměrná většina (připodobnila bych to situaci v ČR – viz Sudetští Němci)

15. Jak vidíte další možný vývoj česko-srbských vztahů? Momentálně jako ne příliš pozitivní, zapříčiněný postojem ČR proti Srbsku z hlediska uznání Kosova, ČR by se měla pokusit navázat lepší diplomatickou politiku vůči Srbsku, pokud se tak nestane, předpokládám, že se vztahy ještě zhorší

7. Prameny

PELIKÁN, J., HAVLÍKOVÁ, L., CHROBÁK, T., RYCHLÍK, J., TEJCHMAN, M., VOJTĚCHOVSKÝ, O. Dějiny Srbska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 670 s. ISBN 80-7106-…-.

RYCHLÍK, J., PERENĆEVIĆ, M. Dějiny Chorvatska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 567 s. ISBN 978-80-7106-885-3

ČERVENKA, Jan. Česká veřejnost o Kosovu. Centrum pro výzkum veřejného mínění: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. [online]. 2008 [cit. 2009-01-12]. Dostupný z WWW: <http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100770s_pm80403.pdf>.

ČERVENKA, Jan. Občané o uznání Kosova vládou ČR. Centrum pro výzkum veřejného mínění: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. [online]. 2008 [cit. 2009-01-11]. Dostupný z WWW: <http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100816s_pm80725.pdf>.

ŠKODOVÁ, Markéta. Vztah Čechů k vybraným národnostem. Centrum pro výzkum veřejného mínění: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. [online]. 2008 [cit. 2009-01-16]. Dostupný z WWW: <http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100750s_ov80131.pdf>.

Wikipedie : Otevřená encyklopedie [online]. 2005 , 20.1.2009 [cit. 2009-01-21]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Kosovo>.


Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako