obrzek domeku-home logo-FB


OK

2. hodnocení: Ta vlastní práce je už podstatně lepší, ale pořád tam chybí nějaký ucelený doprovodný text. Výroky respondentů by měly být jakoby potvrzením toho, co konstatujete.

1. hodnocení: Rozjezd jste měli velice dobrý, ale ke konci to začalo trochu drhnout. Tím mám na mysli především kapitolu Vlastní práce.
Psal jsem to (i několikrát říkal), že výsledkem práce nemůže být pouze přepis rozhovorů. Vy jste měli něco zjistit a dát odpověď na výzkumnou otázku.
Je také dost zvláštní, když na začátku máte jednu výzkumnou otázku a na konci odpovídáte na jinou.
Opravte si ještě pár překlepů, především pak psaní malých a velkých písmen v přídavných jménech. Před a dokonce se píše čárka...

1. Úvod

Kultura vaření je jednou ze součástí lidské kultury. Každý region do jídel vnesl vlastní specifika a vytvořil tak svou charakteristickou kuchyni. V oblasti gastronomie docházelo a stále dochází k postupným změnám. V minulosti bylo používání jednotlivých surovin významně spjato s klimatickými podmínkami a lidskou činností - rozvojem obchodu (zámořské cesty), objevem nových technologií vaření (uzavření ohniště). Po generace se dovednost vařit předávala z matky na dceru. Tradiční kuchyně se upevňovala lidovými zvyky, přípravou pokrmů, např. při svatbách či křesťanských svátcích jako jsou Vánoce a Velikonoce. V současné době se setkáváme s recepty v novinách, časopisech, na internetu, a dokonce v televizních pořadech. Lidé mají možnost seznámit se s pokrmy různých zemí nejen díky cestování, ale i existenci množství zahraničních restaurací v jejich domovské krajině. S postupnou globalizací se kultury celého světa navzájem ovlivňují. Mimo jiné dochází ke změnám v gastronomii jednotlivých zemí. Jak se změnila ta česká? Vlivů existuje jistě několik, zaměřme se na kuchyni jednu z nejvyhlášenějších, tedy francouzskou. [9]

2. Cíl práce

Cílem práce je získat odpověď na výzkumnou otázku. Tento cíl zahrnuje získat informace o české a francouzské kuchyni, odhalit rozdíly ve stravovacích návycích a pokrmech obou kultur. Zaměřuje se na vzájemnou změnu ve stolování či jídelníčku mezi Čechy a Francouzi. První část práce se věnuje charakteristice kuchyně, pokrmům a kultuře stolování v České republice a Francii. Druhá část je rozborem kvalitativního výzkumu v této oblasti.

Výzkumná otázka: Změnili Češi a Francouzi navzájem svou tradiční kuchyni a jak konkrétně?

3. Literární rešerše

3.1 Charakteristika komunikace a kultury

Komunikace má svůj cíl. Lidé komunikují s určitým záměrem, vede je k tomu jistá motivace. Když mluví nebo píší, snaží se předat své myšlenky někomu dalšímu a dosáhnout určitého cíle. Ačkoli různé kultury kladou důraz na odlišné záměry a motivy, pro většinu forem komunikace, ne-li pro všechny, se zdá být relativně společných pět hlavních cílů:

  • Učit se: získávat znalosti o druhých, o světě a o sobě,
  • Spojovat: vytvářet vztahy s dalšími lidmi, vzájemně na sebe reagovat,
  • Pomáhat: naslouchat ostatníma nabízet jim řešení,
  • Ovlivňovat: posilovat nebo měnit postoje či chování druhých,
  • Hrát si: těšit se z okamžitého zážitku.

Kulturu tvoří přesvědčení nebo víra, způsoby chování a artefakty určité skupiny. Kultura se získává a priori komunikací a učením, nikoli dědičností.

  1. Komunikace je nevyhnutelná a často k ní dochází i tehdy, když člověk nemá v úmyslu nebo nechce komunikovat. Nevyhnutelnost se může projevit v podobě nezájmu, nudy nebo nějakých starostí ze strany jedné osoby vnímané druhou osobou. Dva lidé musí být v situaci, kdy mohou reagovat jeden na druhého a kdy chování jednoho musí druhý vnímat, aby princip nevyhnutelnosti fungoval.
  2. Další nanejvýš důležitou vlastností komunikace je nevratnost. Jakmile jednou něco řeknete nebo odešlete e-mail, nemůžete vzít sdělení zpět. Ve skupinové a veřejné komunikaci, kde sdělení přijímá velké množství lidí, je velmi důležité uvědomovat si nevratnost komunikace.
  3. Komunikace je neopakovatelná. Všichni a všechno se neustále mění. Nikdy se nemůžete s někým znovu setkat poprvé, nemůžete znovu poprvé vést nějakou skupinu nebo pronést projev k veřejnosti, nemůžete úplně stejně jako prve utěšit zarmouceného přítele. První dojem (i negativní) nikdy nesmažete, ale můžete se pokusit s ním bojovat.

Pohlaví je považováno za kulturní proměnnou, protože kultury učí chlapce a dívky odlišným postojům, přesvědčením, hodnotám a vzájemným způsobům komunikace a vztahů. To znamená, že jednání mužů a jednání žen vychází zčásti z toho, co je naučila kultura o tom, jak by měli jednat muži a jak ženy. To ovšem neznamená popření role biologických rozdílů v odlišném chování mužů a žen. [3]

Kultura prostupuje všemi formami komunikace. Musíte tedy pochopit vliv kultury, chcete-li komunikaci porozumět a zvládnout ji. Pozornost věnována kultuře pomáhá odlišit, co je univerzální (platné pro všechny lidi), od toho, co je relativní (platné pro lidi z jedné kultury, ale ne pro jiné). Kulturní rozdíly existují napříč spektrem komunikace, počínaje způsobem použití zrakového kontaktu a konče chováním při navazování a ukončení vztahu. Ale tyto rozdíly by vám neměly bránit vidět velice mnoho podobností, které existují i mezi velmi vzdálenými kulturami. Rozvoj médií a technologie a rozšíření internetu, kromě jiných faktorů, ovlivňují kultury a jejich změny a snad je i homogenizují, zmenšují rozdíly mezi nimi a posilují podobnosti. [3]

3.2 Pokrmy

Příprava pokrmů podle cizích kuchyní si získává stále větší oblibu v mnoha našich domácnostech. Kuchyně každého národa má své dlouholeté stravovací zvyklosti, tradiční pokrmy a speciality, připravované mnoha generacemi. Jsou produktem toho, co poskytuje země, její zeměpisná poloha, co vyrobil lid ve svém zemědělství, často ovlivněném přízní nebo nepřízní podnebí nebo složením půdy. [10]

Vybrané pokrmy cizích kuchyní mohou přispět i k racionalizaci naší výživy, oplývající v současné době především přemírou tuků, cukrů a energetické hodnoty se všemi neblahými důsledky z tohoto plynoucími. Měly by to být především pokrmy z kuchyně francouzské, která představuje vzor racionální výživy moderního člověka, výživy s hojností zeleniny, libového masa a drůbeže, ryb, sýrů a ovoce, s pokrmy chuťově vytříbenými, s nízkým obsahem tuků. [10]

3.3 Hvězdička od Michelina

Průvodce s názvem Guide Michelin vydává společnost Michelin každý rok ve dvanácti různých zemích. Červený průvodce Michelin je gastronomická bible, nejstarší a nejslavnější průvodce po nejlepších restauracích v dané zemi. Přiděluje jim hvězdičky «étoiles Michelin» podle kvality nabízených pokrmů a poskytovaných služeb. [4]

Počtem hvězdiček se restaurace náležitě pyšní, jejich udělení je totiž otázkou cti a často na něm dokonce závisí samotná její existence. Ve Francii jsou obvykle s jednotlivými restauracemi spojováni slavní šéfkuchaři, od jejich umění se počet hvězdiček odvíjí. Přidělení či odebrání hvězdičky provádí nezávislá komise, která restaurace anonymně navštěvuje a hodnotí. [4]

Nejlepší restaurace co do pokrmu, servisu, prostředí a chování personálu mají tři hvězdičky. Díky tomu také bývají jedněmi z nejdražších v zemi. Restaurace s menším počtem hvězdiček nabízí menu sice za vyšší, ale přijatelné ceny. Vynaložené finanční prostředky jsou však několikanásobně vykompenzovány zážitkem z pokrmu. Šéfkuchaři z „hvězdičkových restaurací“ často pořádají kurzy vaření. Lidé se tak mohou v nejmoderněji vybavené kuchyni špičkové restaurace přiučit nejen novým pokrmům, ale zejména trikům a postupům od opravdového mistra v oboru. [4]

3.4 Francouzská kuchyně

Minulost francouzské kuchyně lze odvodit z římské a italské kuchyně. Vysoké úrovně dosáhla francouzská kuchyně v době vlády Ludvíka XV, v té době se nejvíce odlišovala od jiných národních kuchyní. Za vysokou úroveň vděčí dostatku surovin a kuchařskému umění.

Francie je jeden z mála států, kde je gastronomie a vaření v tak veliké úctě a vážnosti, že je skutečně možno mluvit o kuchařském umění. Zároveň nikde na světě není tolik znalců a labužníků jako ve Francii. Každý Francouz zná zásady gastronomie a umí si složit menu k obědu nebo večeři s takovou samozřejmostí jako málokdo. Pokud jde o druhy jídel, spíše než o kuchyni francouzské je namístě mluvit o kuchyni jednotlivých regionů. Společným rysem všech je pestrost jídel, bohatství zeleniny a ovoce, vynikající sýry a víno. Samozřejmostí jsou co nejčerstvější suroviny a šetrné způsoby jejich úpravy. Velmi často se používají vejce, ať již přímo, nebo v moučnících. [2]

3.4.1 Francouzská kuchyně dle oblastí

Za kolébku typické francouzské gastronomie je často považováno Burgundsko. Oblast je proslavená především vínem a hovězím masem, není tedy žádným překvapením, že místními specialitami jsou bourguignonne (hovězí na víně) nebo coq au vin (kohout na víně). Neodmyslitelné jsou zvěřina, houby, lanýži, sladkovodní ryby a smetana. Domov zde má dijonská hořčice jako přísada do omáček k masům a likér z černého rybízu (cassis).

Charakter alsaské kuchyně je ovlivněn již po staletí svou kulturou mezi Francií a Německem. Místní specialitou je kysané zelí podávané s nejrůznějšími masovými a uzeninovými specialitami, nejčastěji s vepřovým nebo s párkem. Region je známý pěstováním ovoce, používáním husích a kachních jater a slanými koláči zvanými kiš (quiche). V produkci piva je na prvním místě ve Francii, známé značky jsou Kronenbourg a Fischer. Rovněž je vyhlášený svými bílými rýnskými víny.

V rybářském kraji, Bretani, samozřejmě vládnou především ryby – sardinky, tuňák nebo platýz, dále humři a mušle v nejrůznější úpravě a další mořské plody. Vyhlášenou specialitou jsou palačinky (crepes), které se plní např. sýrem, šunkou, rybami, zeleninou nebo také čokoládou a zmrzlinou.

Provensálská kuchyně je barevná a plná vůní místních bylinek – tymiánu, estragonu, bazalky, šalvěje, fenyklu či vavřínu (bobkový list). Charakterizuje ji olivový olej, bohaté použití zeleniny (zejména baklažány, rajčata, artyčoky) a mořských plodů. Z masa se konzumuje jehněčí, skopové a králík. Proslulý je rybí pokrm bouillabaisse (často označovaný jako rybí polévka), připravený vždy z několika druhů ryb, se šafránem a dalšími druhy koření. Podobná je bourrida, připravovaná výhradně z mořských ryb, nejlépe z mořského ďasa. Místní lahůdkou jsou dršťky a známé paštiky, často vyrobené z masa drobných ptáků (drozdi, skřivani).

Dobytek volně se pasoucí v rovinaté krajině a „matka“ camembertu, to je Normandie. Místní kuchyně je založená na kvalitním mase a mléčných výrobcích. Zde se připravují dršťky na několik způsobů, v oblibě jsou černá jelita (boudin noir) a jitrnice (andouille). Tradičním produktem jsou jablka. Ve zdejším menu je najdete na všechny způsoby až po jablečné víno cider (cidre) a calvados. Smetana, máslo, jablečný mošt a calvados jsou běžným základem omáček k masu. Typická je hustá zeleninová polévka, podávaná jako hlavní jídlo, či marmitte de poisson („rybí kotlík”), vařená z několika druhů ryb na bílém víně a smetaně se zeleninou, doplněná slávkami, mušlemi a krevetami (obdoba marseillské bouillabaise).

Blízkost moře ani vliv jižního souseda nezapře kuchyně z oblasti Biskajského zálivu u španělských hranic. Ke klasickým pokrmům patří na různé způsoby upravená slepice, a rovněž paella – směs rýže, krevet, langust, oliv, kuřecího masa a hrášku. Běžně zde konzumují mořské ryby, kachny a husy, husí sádlo, koroptve i drobné ptáky (hrdličky, drozdy, strnady). Najdou se zde i ostřejší jídla, chilli papriky a slané ryby. Při vaření se také užívá destilátů z místního vína bordeaux. Ze sýrů převažuje kozí a typickým alkoholem je armagnac. [2]

3.4.2 Shrnutí znaků francouzské kuchyně

Typickým znakem francouzské kuchyně je příprava pokrmů na másle nebo rostlinných olejích, dalším znakem je široký výběr surovin a pokrmy dohotovované přímo u stolu hosta. Ryby, hlemýždi a mořští živočichové se vyskytují ve velkém množství receptur. Typické jsou studené a teplé předkrmy z vajec. Nejčastěji používané druhy masa jsou hovězí, skopové a telecí, dále maso z drůbeže a zvěřiny. Vepřové maso se připravuje ojediněle. Pro Francii je typický výběr studených a teplých omáček. Omáčky bešamel a velouté používají Francouzi na přípravu velkého množství složitých omáček. Gratinování, příprava pokrmů na roštu (opékacích deskách), je atraktivitou francouzské kuchyně. Masité pokrmy jsou doplňovány širokou škálou zeleninových doplňků – doplňky se ve francouzské kuchyni nezahušťuje. Nejčastěji se připravují dušením na másle, nebo vařením. K zahušťování se používá škrobová moučka, druhý způsob zahušťování je mouka rozmíchaná s máslem, které se přidává do vařícího pokrmů (francouzské máslo). Saláty se připravují v různých obměnách a kombinacích (dresinky, zálivky). Dezerty jsou lehké a chutné, pouze sýr je skutečným ukončením jídla. K určitým pokrmům se ve francouzské kuchyni používají jako doplňky různé druhy ovoce. Jedním z tajemství francouzské kuchyně je střídmé, ale výrazné kořenění (kyenský pepř, saturejka, bazalka, rozmarýn nebo jejich směsi). Francie je domovem dobrých vín, a ta se používají na přípravu mnoha pokrmů, nenahraditelný je i koňak, který zvýrazňuje chuť, a také se používá při flambování. Moučníky se připravují přímo před hostem, známé jsou flambované palačinky. Další jemný moučník je soufflé, oblíbené jsou malé zákusky z mandlové hmoty, oříšků, čokolády ovoce a šlehačky (petits fours). [6]

3.4.3 Stravovací zvyklosti

Ve Francii má jídlo své výsadní postavení. Francouzi u jídla tráví hodně času. Jedí zásadně třikrát denně, případně mají ještě dopolední svačinu. Oběd nebo večeře má hlavně společenský význam, jí se velmi pomalu a hodně se diskutuje. Rychlý oběd trvá většinou cca 1h a skládá se ze 3 chodů - předkrmu, hlavního jídlo a dezertu + kávy. Hlavním jídlem dne je večeře, podávaná zpravidla kolem 20. hodiny. [4]

Stolovník má látkový ubrousek, papírové ubrousky jsou k vidění spíše v provozovnách s rychlým občerstvením. Ke každému jídlu se servíruje voda ve velké karafě nebo skleněné láhvi a chléb v podobě pokrájené bílé bagety. Říká se, že francouzská hostitelka podle nadrobení z bagety pozná, jak moc hostům chutnalo. Během celé večeře se zpravidla jí 1-2 kusy, a slouží také jako předmět k podávání pokrmu na vidličku a k vytírání šťávy nebo omáčky na talíři. Francouzi chleba zásadně nakupují v malých místních pekárnách (boulangeriích), odborníci jich rozlišují přes třicet základních druhů. [4]

Víno ve Francii zaujímá výsostné postavení, podobně jako pivo v Čechách. Pije se pouze k jídlu a dělá tak z každého jednoduchého jídla obřad. Míchání vína s perlivou vodou do podoby střiku by Francouzi považovali za vrchol nevkusu až nevychovanosti. Největší sklenice u talíře je vždy určena na vodu, širší na červené víno a menší, užší na bílé víno. Jako aperitiv pijí, např. pastis (anýzový průhledný likér, který se ředí vodou a získává mléčně neprůhlednou barvu), kir (bílé víno smíchané s likérem, nejčastěji černorybízovým nebo i malinovým atd.) nebo kir royal (šampaňské smíchané s ovocným likérem). Po jídle se často servíruje digestiv. [4]

Završením oběda či večeře jsou sýry servírované zpravidla v několika druzích. Ve Francii se jich vyrábí na čtyři stovky druhů, a to z kravského, ovčího a kozího mléka. Součástí menu je také zelenina v každé době, syrová jako salát, sterilovaná nebo zapečená. Nejčastěji to jsou artyčoky, chřest, špenát (v celých listech), baklažány a čekanka, karotka, květák, zelený hrášek nebo fazolové lusky. Běžnou součástí, především večeří, jsou různé druhy omáček a polévek. V přímořských oblastech se samozřejmě těší velké oblibě ryby a mořské plody („fruits de mer”) od nejrůznějších mušlí a ústřic, mořských ježků a hvězdic až po humry a langusty. [2]

Vzhledem k francouzskému rytmu se polévky připravují převážně k večeři, neboť ta je hlavním chodem dne. Převládají vývary, specialitou je cibulová polévka. Naopak snídaním Francouzi nepřikládají velký význam. [2]

Vybrané pokrmy

ÚSTŘICE Populární francouzský předkrm a zejména o vánočních svátcích. Podávají se zásadně čerstvé v dobře uzavřených mušlích (6 nebo 12 ks). Otvírají se speciálním ústřicovým nožem. Opláchnuté zaledované ústřice se uchopí levou rukou do utěrky (ubrousku) a opatrně se páčí, po otevření se opatrně pokládají na mísu nebo talíř, aby nevytekla šťáva. Podávají se s citrónem na pokapání a krajíčky bílého chleba s máslem. K tomuto pokrmu se nejlépe hodí víno suché, chlazené Muscadet a Chablis, a nebo šampaňské.

CIBULOVÁ POLÉVKA Kolečka cibule osmažené dozlatova, zalité vývarem, dochucené solí a pepřem. Vložkou jsou osmažené krutony z tmavého chleba. Polévka se v šálku ještě posype strouhaným ementálem. Často se zapéká.

MERIDON Z KREVET Z dušené rýže se udělá věnec, do kterého se připraví náplň z krevet – krevety podušené na cibulce s bílým vermutem, spojené bešamelem, dochucené citrónem, solí a doplněné strouhaným sýrem. Zdobí se plátkem citrómu, krevetkou a petrželkou.

KUŘE NA VÍNĚ Dušené kuře dochucené s cibulí, česnekem, slaninou, žampióny a kořením (divoké), dochucené červeným vínem a koňakem, příloha vařené brambory nebo bílý chléb.

PROFITEROLKY S ČOKOLÁDOU Malé nočky z odpalovaného těsta smažené dozlatova se nechají vychladnout a plní se zmrzlinou, vloží se na mísu (misku, pohár) a přelívané horkým čokoládovým krémem se ihned podávají.

3.5 Česká kuchyně

Česká kuchyně má staletou tradici, přestože ji v minulosti ovlivnily kuchyně sousedních zemí (Rakouska, Maďarska a Německa). Základem českých tradičních pokrmů jsou suroviny, které bylo možné vypěstovat doma – především obilí, luštěniny, brambory, z masa to je vepřové, drůbež, jehněčí a kůzlečí, v některých oblastech jsou to sladkovodní ryby a zvěřina. Z těchto zdánlivě prostých surovin vznikla vynikající a nápaditá jídla. Často velmi složitá příprava vyžaduje skutečně kuchařské mistrovství a dlouhá léta učení. [1]

3.5.1 Historie české kuchyně

Česká kuchyně je pojmem nejen pro lidi, kteří hovoří česky, ale i pro cizince, kteří v poslední době stále více českou zemi navštěvují. Je vzácnou směsicí tradic a kultur, které se na území České republiky dotvářely. Českou kuchyni v dávné minulosti ovlivnil keltský a slovanský původ. V době vlády Karla IV. a Rudolfa II. byla Praha a Čechy centrem evropské politiky a kultury - to také nutně ovlivnilo českou kuchyni. Díky své pozici na křižovatce Evropy, díky věrnosti tradici spojené s uměleckou a technickou invencí a řemeslnou dovedností se stala i česká kuchyně věcí poctivou a gruntovní. Všechny vlivy ze severu a jihu, východu a západu byly českými lidmi tvořivě přejímány. Nejinak tomu bylo s kuchyní. Využívala dostupných surovin a rychle se otevírala všemu novému. [8]

Vydejme se tedy na chvíli do historie české kuchyně. Její počátky sahají do dob utváření českého národa. Tehdejší člověk již dokázal plně využít všech domácích surovinných zdrojů, které mu poskytovala rostlinná i živočišná výroba, lov a sběr a s použitím domácího, možná i cizího koření nejen k utišení hladu, ale i uspokojení individuální chuti a záliby. Důležitou složkou stravy byly obiloviny a luskoviny, ceněnou potravinou se stalo mléko, sýry a samozřejmě vejce, lidé jedli některé houby a lesní plody. Běžným sladidlem byl včelí med. Pilo se pivo, víno a medovina. K výraznému zpestření potravy přispěl rozvoj řemesel a řeholních řádů. Již od počátku 11. století nabízejí řezníci vedle běžného výseku také uzené maso a šunky. Svébytnou českou úpravou masa je vaření, vedle toho se však maso peče v pekáči, na rožni nebo na roštu a nadívá se. Počátkem 15. století se již v našich zemích těší oblibě některé uzenářské výrobky, věhlas získává jemné a sváteční pečivo. Celé 16. století jako by rázem popustilo uzdu rozmařilosti. Existují recepty na úpravu exotické zvěřiny a vzácných cizích ryb, doporučují se dosud ztěží známá koření. Do svébytné české kuchyně tak vstupují jídla italská, španělská, francouzská i anglická. Prvé plody vydává i objevení Ameriky - z brambor za krátkou dobu po jejich zdomácnění vzniklo v Čechách takové množství původních jídel, že to snad nemá ve světě obdoby. 18. století se vyznačuje značnými rozdíly mezi kuchyněmi “zámku a podzámčí”. Vedle rafinovaných lahůdek zámeckých bohatě zásobovaných kuchyní tu stojí jednoduchá většinou rostlinná strava, která je jen vzácně při slavnostních příležitostech vylepšena masem. Průmyslová výroba řepného cukru, vejce a nadmíra tuků poznamenávají kuchyni 19. století. V této době se knedlík, převzatý patrně od tyrolských horalů, stává národním českým pokrmem. Městská kuchyně se v mnoha ohledech inspiruje gastronomií francouzskou, prostší venkovská kuchyně s vynalézavostí a umem zpracovává především brambory a různé druhy zeleniny. Za doby I. světové války se česká kuchyně sjednocuje a zjednodušuje, začínají se již prosazovat zásady novodobé racionální výživy, sledující zájem dietetický i zdravotní. Po II. světové válce vedl zájem o kuchařské speciality jiných národů k tomu, že v Čechách zdomácněla mnohá jídla italská, balkánská a asijská. [8]

3.5.2 Speciality a tradiční pokrmy

Některé kraje České republiky jsou vyhlášené svými specialitami. K Praze patří pražská dušená šunka, děti po celé zemi znají pardubický perník a jižní Čechy se díky chovu kaprů dostávají do centra pozornosti pravidelně kolem Vánoc. Fenomén české kuchyně, zrající sýr z netučného tvarohu pod názvem olomoucké tvarůžky, má dokonce i své muzeum. Pro Valašsko jsou typické brynzové halušky, pečené skopové maso, pravá valašská kyselica a valašský kontrabáš (zapečenina z bůčku, brambor a pohanky). Frgále jsou místní velké kulaté koláče rozdělené rozmanitou nádivkou na několik dílů. Koláčky plněné tvarohem a ozdobené povidly jsou specialitou především střední a jižní Moravy, pro kterou jsou mimo jiné typické pokrmy ze zvěřiny, nebo tradiční trdelníky (krajové pečivo z kynutého těsta navinutého na bukový válec a pečeného nad žárem dřevěného uhlí). [1]

Svátky během roku jsou spojené s tradičními pokrmy. Při štědrovečerní večeři je obvykle servírován kapr a bramborový salát. Období tohoto zimního křesťanského svátku je typické pečením cukroví. Základem jsou vanilkové rohlíčky, linecké pečivo, medové perníčky nebo zapletená vánočka s rozinkami a mandlemi. O Velikonocích se peče beránek, z kynutého těsta se připravují mazance, koblihy nebo jidáše. Významnou událostí bývá také zabíjačka, která probíhá tradičně v zimních měsících. Jedná se o porážku a zpracování celého domácího prasete. Zabíjačková polévka, jitrnice, jelita nebo tlačenka bývají častou specialitou zabíjačkových hodů. [5]

Lidé na celém světě znají české pivo a označují Čechy za národ pivařů. Označení podporuje skutečnost, že na hlavu jednoho obyvatele připadá nejvíce litrů vypitého piva na světě. Za tímto rekordem stojí vysoká kvalita českého piva, kterého velké a malé pivovary ročně uvaří více než 470 druhů. Vinné sklípky jsou typické pro moravský kraj. Z bílých vín nabízí Veltlínské zelené, Müller-Thurgau nebo Muškát moravský a z červených vín je hlavně Frankovka nebo Svatovavřinecké. [1]

Na položenou otázku, co je česká národní kuchyně, lze odpovědět, že je to kuchyně středoevropská vyznačující se specificky českými prvky, jako jsou houskové a ovocné knedlíky, některé polévky a omáčky, mnohá bramborová jídla, koláče a buchty, a poměrně široký repertoár svátečních jídel. S českou kuchyní jsou všeobecně spojována jídla jako vepřové s knedlíkem a zelím, svíčková s knedlíkem, bramboráky, švestkové knedlíky či borůvkové koláče. Existuje však ještě mnoho velice chutných jídel, na která se postupem času pozapomnělo, jejichž znovuobjevení může být malou gastronomickou slavností. K české kuchyni patří i nápoje, v první řadě pivo, kvalitní jsou i vína, zejména jihomoravská, Češi se mohou pochlubit slivovicí či karlovarskou bylinnou BECHEROVKOU, což je proslulý hořkosladký likér. Tento likér pochází ze světového lázeňského města Karlovy Vary, kde také díky svým léčivým účinkům získal přezdívku „13. pramen“. [8]

3.5.3 Nová česká kuchyně

„Co to vůbec je - česká kuchyně? Španělský ptáček, vídeňský řízek, maďarský guláš nebo frankfurtská polévka či turecká káva? Cizinec by asi těžko připustil, že jde v našich zemích o běžné výrazy, které často nemají nic moc společného se svým zahraničním jménem. Pochopitelně tu hraje roli historický vliv bývalého Rakousko-Uherského impéria, během něhož byla česká země křižovatkou různých kultur, jazyků, vlivů politických, etnických i etických. Židovská, německá, ruská a maďarská, ale také francouzská gastronomie v České republice zapustily kořeny a vnesly sem spousty vlivů, ingrediencí a specialit, které si Češi postupně přizpůsobili svým chutím a možnostem. [7]

Před Sametovou revolucí 1989 byly v Praze všeho všudy tři zahraniční restaurace: indická Mayür, ruská Berjozka a čínská China. Dostat se do nich byl zážitek, lidé si museli rezervovat stůl týdny dopředu. Poté, co do České republiky „vtrhl“ kapitalismus, přibyla i kulinářská exotika. Dnes jen v Praze lze ochutnat přes 40 druhů kuchyní ze všech koutů světa. Je možné osobně vyzkoušet syrové ryby zabalené do mořských řas v mnoha sushi barech, obří steaky z kvalitního uruguayského nebo argentinského masa, ochutnat francouzská husí játra (foie gras) sypaná černými či bílými lanýži (lanýž je vzácná houba, kterou vyhledávají cvičení psi a jejíchž několik tenkých hoblinek stojí stovky korun). Člověk si může dát chobotnicový salát, brazilské maso na meči, a nebo může ochutnat typické židovské „košer“ jídlo, jehož příprava proběhla pod dohledem rabína. Statistiky o oblibě jídel u nás ale mluví jednoznačně: nejvíc (asi 85 procent) dotazovaných dává přednost takzvané české klasice – knedlo-vepřo-zelo, svíčková na smetaně, guláš. To jsou české evergreeny, to chtějí čeští lidé jíst. [7]

Když se člověk zeptá šéfkuchařů, či „food kritiků“ co je podle nich nejtypičtější a unikátní české jídlo, odpovědi jsou nejednoznačné. Objevuje se v nich řada tipů od Krkonošského kysela, vepřo-knedlo-zela, svíčkové, povidlových buchet, až po obložené chlebíčky, houbového kubu, bramborák, nudle s mákem či dokonce smažený sýr s tatarkou. Že by se odborná veřejnost jasně shodla se zatím nestalo. Vytvořit logo charakterizující českou gastronomii je oříšek i pro renomované výtvarníky. Symbol by měl být snadno srozumitelný pro Čechy, ale pochopitelný i v mezinárodním měřítku. U italské kuchyně je to jednoduché: rajče, špagety, pizza. U maďarské paprika, u japonské sushi, u francouzské třeba žába nebo šnek. Ale co u té české? Knedlík? Kachna? Pivo? Není to vůbec snadné, protože nic z toho není jen české. Třeba knedlíky dělají i v Bavorsku a jsou na ně hrdí. Česká kuchyně je a vždy byla pod vlivem oné míchanice kultur, vlivů, jazyků a názorů. I proto je zajímavá a tolik důležitá současná snaha některých osvícených kuchařů a restauratérů „oprašovat“ staré zapomenuté recepty českých kuchařek, podporovat rozvoj lokálních specialit a využití domácích kvalitních surovin. [7]

3.5.4 Stravovací zvyklosti

Stravování obyvatel České republiky se příliš neliší od evropských zvyklostí. Den rozděluje trojice jídel - snídaně, oběd a večeře. Pro většinu Čechů je hlavním jídlem dne oběd. Obvykle se skládá ze třech částí, polévky, hlavního jídla a dezertu (případně salátu). České maminky dětem říkají, že polévka je základ. Silný hovězí či kuřecí vývar přijde vhod, ať už se člověk právě zotavuje z nemoci nebo chce uklidnit rozbouřený žaludek. [1]

Česká kuchyně nabízí nepřebernou řadu polévek, vedle masových vývarů umějí čeští kuchaři výborné zahuštěné polévky. Základ může být maso, zelenina nebo luštěniny, proto zasytí téměř jako hlavní jídlo. Obvyklou součástí hlavního chodu je pečené či dušené maso přelité omáčkou (např. svíčkovou, křenovou, rajskou, koprovou, houbovou). Jedinečnou přílohou jsou houskové, bramborové popřípadě „chlupaté“ knedlíky. Velmi často se setkáte s různě upravenými bramborami. Bramborák, bramborové placky, bramborová kaše a jinak upravené brambory jsou další možnou variantou přílohy. Vegetariáni si mohou pochutnat na smaženém květáku, knedlících s vejcem, smaženém sýru, hrachové kaši, čočce na kyselo atd. Gurmánským závěrem může být jablkový závin, plněné buchty (mákem, povidly, tvarohem) a další moučníky. Sladký pokrm jako samostatné jídlo bývá zejména obědem. Mohou to být knedlíky plněné ovocem, posypané mákem, tvarohem nebo ořechy a přelité rozpuštěným máslem. Dále dukátové buchtičky s vanilkovým krémem, bramborové šišky sypané smaženou strouhankou, palačinky s marmeládou, skořicí apod. Jednou z variant pro snídani, svačinu i studenou večeři je uzenina s pečivem. [5]

4. Metody a techniky

Pro nalezení odpovědi na výzkumnou otázku bude použita metoda kvalitativního výzkumu, a to strukturovaný rozhovor. Tuto metodu jsme zvolili jednohlasně. Otázky, které jsme pokládali dotazovaným byli sestaveny metodou brainstormingu a za pomocí teoretické přípravy, prostudované literatury a internetových zdrojů. Strukturovaný rozhovor byl zvolen z důvodu porovnatelnosti otázek jednotlivých dotazovaných. Tyto odpovědi budou analyzovány ve vlastní práci a z těch bude vyvozen závěr. Techniku strukturovaného rozhovoru jsme zvolili osobní a telefonickou, neboť jednotliví dotazující jsou buď členy rodiny někoho z týmu, nebo přátelé. Abychom dostali hodnotnější odpovědi, které by vedly k dostatečné odpovědi na námi zvolenou výzkumnou otázky, vybrali jsme dotazované následovně:

  • jeden Čech středního věku, který nyní žije ve Francii (zkratkou ČS - Čech starší)

Petra Č. - přistěhovala se za manželem před deseti lety, pracuje pro stavební firmu - něco jako architektka,

  • jeden Čech do 26 let věku - student, který žije ve Francii (ČM - Čech mladší)

Daniela D. - studentka vysoké školy chemické, bydlí v pronajatém bytě spolu se spolužáky necelý rok,

  • jeden Francouz středního věku, který žije v Čechách (FS - Francouz starší)

Jean-Francois S. - původem z Alsaska, přistěhoval se za přítelkyní před pěti lety, co se rozešli žije sám, pracuje v počítačové firmě,

  • jeden Francouz do 26 let věku - student, který žije v Čechách (FM -Francouz mladší)

Nina K. - původem z Normandie, studuje českou vysokou školu v Brně - farmaceutickou fakultu již třetím rokem, v Čechách má příbuzné.

5. Vlastní práce

Vlastní práce spočívá na rozhovorech s námi vybranými jedinci.

V naší práci jsme nejprve chtěli zjistit, co je pro jednotlivce základem jejich kuchyně. Spolu se srovnáním s literární rešerší se nám potvrdila naše definice jednotlivých kuchyní. Česká kuchyně je sice kuchyní hlavně středoevropskou, která se vyznačuje typicky českými prvky, jakou jsou již zmíněné houskové knedlíky s určitou omáčkou, ovocné knedlíky, koláče a buchty a mnoho dalších, nicméně knedlo, zelo, vepřo považuje velká většina Čechů za jídlo typicky české. Zajímavé také je, že náš „mladý Francouz“ si při položené otázce vybavil smažený sýr. Ve Francii, v zemi sýrů, jídlo takřka neznámé, ale v Čechách velice oblíbené. Možná bychom smažený sýr mohli také považovat za typicky české jídlo, aniž by si to Češi uvědomovali. Z francouzské kuchyně jsou pro mnohé typické šneci, pro jiného maso, hlavně hovězí, skopové a telecí, dále maso z drůbeže a zvěřiny, které francouzští kuchaři umí velmi dobře připravit. Završením oběda či večeře jsou sýry servírované zpravidla v několika druzích. Francouzi si také rádi dají na závěr dezert a kávu.

Dále jsme se zaměřili na jednotlivé preference dotazovaných. Chtěli jsme tím poukázat na to, že i když se určité kuchyně nějakým stylem definují, tzn. odpovídá se na otázku, co je pro ně typické, nemusí to vždy odpovídat oblíbenosti jednotlivců, žijící v dané zemi. Pro některé Čechy je oblíbený ovar, který se konzumuje především na Silvestra, pro jiného paradoxně francouzské brambory. A kde je pověstná svíčková, nebo již několikrát zmíněné knedlo, zelo, vepřo? Francouzi jsou v tomto směru poněkud odlišní, jsou hrdi na svou tradiční kuchyni, takže zákonitě musí být i jejich oblíbené jídlo z tradice jejich kuchyně. Dotazy, co mají oblíbené Francouzi na české kuchyni a Češi na francouzské jsme položili spíše ze zvědavosti, co komu chutná, a zda nemají k opačné kuchyni „odpor“. Francouzům nemusí chutnat na příklad knedlíky, proto můžeme být někdy svědky i toho, že si Francouzi objednávají ke svíčkové hranolky, někteří Češi by zase nevzali do úst hlemýždě. V našem případě se toto ale nepotvrdilo.

V českých stravovacích zvycích můžeme pozorovat tendence obohacovat jídelníček právě zeleninou, rybami, saláty atd., což jsou pokrmy více typické pro kuchyni francouzskou, proto se nemůžeme divit, když Čech upřednostňuje kuchyni zahraniční, před tradiční českou. Toto tvrzení podporuje i již dříve zmínění fakt, že Češi si svou kuchyni nechrání tolik, jako třeba právě Francouzi. Nicméně z našich dotazníků by se mohlo zdát, že česká kuchyně vítězí, ale to bez dodatku Francouze Jeana Francoise, který by preferoval svou tradiční kuchyni (tj. francouzskou), pokud by v Čechách byla kvalitní. To na druhou stranu právě ukazuje, jak hrdí Francouzi na svou kuchyni jsou: „To pravé francouzské jídlo tu není k dostání,“ říká Jean-Francois. S oblibou také tvrdí, že české sýry chutnají jako umělá hmota. V případě Francouzky Niny se můžeme dohadovat, že je možná již ovlivněna svojí babičkou, která je z Čech.

Typické jídlo pro období Vánoc je ryba, ať už smažený kapr nebo jinak upravovaná ryba. Pro Čechy je typičtější s bramborovým salátem. Zde se objevuje určité přecházení Češky Daniely k francouzskému stylu, neboť jíst na Vánoce zeleninu je tradičnější ve Francii. Nicméně ani v Čechách už v dnešní době není výjimkou, že se na štědrovečerní večeři nepodává kapr, ale na příklad losos nebo i řízek, a že se v mnoha rodinách dostávají do vánočního jídelníčku různé jiné pokrmy na úkor tradičního kapra.

Dále jsme zjišťovali, co komu chybí v nové zemi oproti jeho vlasti. Každá ze zemí má například jiný chléb. Francouzi s tímto problém nemají a přešli na náš tmavý chléb, případně si kupují rohlíky, toasty a jiné pečivo. Naopak pro Čechy to představuje problém docela velký, neboť jim český chléb chybí natolik, že si ho i dováží ze své rodné země. Dále zde postrádají české pivo, což se dalo očekávat. Zajímavostí je absence kremžské hořčice, neboť Francie je proslulá svými pikantními hořčicemi, především Dijonskou hořčicí, ale kremžskou u nich nenaleznete. Francouzům v Čechách chybí především sýry, víno a mořské ryby. Panuje zde i nedostatek polotovarů, které jsou ve Francii k dostání téměř všude, v českých obchodech člověk nenalezne mnoho polotovarů z české kuchyně, natož pak z francouzské.

Našich respondentů jsme se také ptali, zda nejsou vázáni jen na českou nebo francouzskou kuchyni. Zajímalo nás zda jedí i jídla z ostatních zemí. Z odpovědí vyplývá, že další kuchyní, kterou dotazovaní mají rádi, je italská kuchyně. Zmíněna byla i kuchyně čínská. Spojení Francouzů s Italy nás nijak nepřekvapilo, neboť obě jejich země jsou přímořské, jedí tedy především mořské ryby, a dále má v obou kuchyních velké zastoupení zelenina. Obecně lze říci, že k sobě obě kuchyně mají blízko. Dá se i spekulovat, zda si Francouzi neoblíbili například italskou pizzu, protože v Čechách se pizza těší veliké oblibě. S ní jdou v ruku v ruce také italské těstoviny, ať už se jedná o různé druhy nebo různé způsoby úpravy. Češi nás ale překvapili, neboť čínská kuchyně podobná té české moc není. Oblíbenost vidíme zejména díky obrovskému množství čínských bister, kde si zákazník může během několika minut odnést cokoliv s sebou, a tím vyřešit třeba oběd v pracovní době nebo v každodenním shonu, ale také v oblíbenosti ostrých jídel. Toto je ovšem ale poněkud zavádějící, jelikož lze těžko říci, kolik Čechů opravdu navštívilo pravou, typickou čínskou restauraci se vším, co k čínské kuchyni patří. Těžko můžeme tvrdit, že máme rádi čínskou kuchyni, pokud navštěvujeme pouze čínská bistra, která mají s pravou čínskou kuchyní pramálo společného.

Protože právě to, co lidé vaří doma, je pro ně typické, zjišťovali jsme preference respondentů v domácí kuchyni. Ne v restauracích, bistrech a jiné, ale doma. Češka Petra nepřestala ani po přestěhování do Francie vařit tradiční českou kuchyni, a zřejmě vaří velmi dobře, neboť ji konzumuje i její manžel, který je Francouz. Mladá Češka Daniela v novém bytě ve Francii moc nevaří, a když, tak spíše z polotovarů, nebo jí mimo domov. Je to dáno spíše věkem a stravováním se v menze. Francouzi v Čechách vaří ryby a polévku. Dalo by se říct, že je to spíše francouzská kuchyně, ale ryby se již vaří i u nás, a stejně tak i cibulová polévka.

V našem dotazníku jsme porovnávali jídelny a menzy v Čechách a ve Francii. Menza ve Francii má mnohem větší úroveň než zde. Kvalitnější prostředí, větší výběr jídel, větší zastoupení zeleniny. V této oblasti jsme došli k názoru, že Češi mají co dohánět. Co se týče jídelen v práci, tak ty se ve Francii téměř nevyskytují. V Čechách má každá větší firma svou jídelnu, ve Francii toto není. Francouzi se chodí stravovat do restaurací, případně jedí bagety, a hlavní jídlo konzumují až večer po práci. Co se této otázky a odpovědí týče, tak nijak nepotvrzuje vzájemné ovlivnění, neboť v českých menzách se nevaří nic z francouzské kuchyně a naopak. Rozdíly jsou značné již v prostředí stravování. Francouzi si zde oběd vychutnávají, naopak Češi se ho snaží sníst co nejdříve.

6. Závěr

Cílem naší práce bylo nalézt dostatečnou odpověď na výzkumnou otázku, zda změnili Češi a Francouzi navzájem svou tradiční kuchyni a jak konkrétně. Na základě získaných odpovědí od respondentů je vidět, že se česká kuchyně přizpůsobuje spíše zvykům přistěhovalců, v našem případě tedy Francouzům. Silný vliv na typickou českou kuchyni mají právě Francouzi, kteří jsou proslulí svojí výjimečnou gastronomií. V Čechách dochází k větší konzumaci sýrů a zeleniny, což je typické spíše pro francouzskou kuchyni. Dále, co si Češi osvojili za zvyk od Francouzů, je téměř pravidelné pití kávy po dobrém obědě či večeři. Je možné pozorovat i rozrůstající se porce zeleninových příloh, které dříve na českém stole byly těžko k vidění, a zvyšování počtu nabídek zeleninových salátu v menu běžné restaurace. Rozrůstá se i konzumace mořských ryb, což můžeme pociťovat zejména v pozorování rozšiřující se nabídky supermarketů.

Ve francouzské kuchyni velké ovlivnění nevidíme, důvod je zřejmě proto, že česká kuchyně není tak proslulá jako francouzká, a pro dnešní životní styl je poněkud těžká. Velký problém mají Francouzi s pochopením konzumace sladkých hlavních jídel typu ovocné knedlíky. Ve Francii se sladká jídla konzumují pouze ve formě desertů, možná proto k českým jídlům tolik nepřivyknou. Velmi ovšem obdivují například smažený sýr, který ve Francii není k nalezení.

Francie je možná typická svými sýry s proslulým vínem, ovšem i téměř každý cizinec cestující do České republiky zná „vepřo, knedlo, zelo“ nebo „svíčkovou,“ což je pro tak malý stát, jako Česká republika je, výborné postavení. Někteří Češi, kteří se přestěhovali do Francie a mají francouzskou kuchyni, jak se říká „hned za rohem“, dávají přednost nadále českým jídlům, někteří kuchyně střídají, jiní prolínají a někteří svoji tradiční kuchyni vymění za kuchyni v zemi, kde momentálně žijí. Stejně tak se chovají i Francouzi v Čechách. Každá ze zemí má co nabídnout světu a záleží jen na jedincích čemu dají přednost v danou chvíli, jako jsou například Vánoce či jinak obyčejné všední dny.

7. Seznam literatury

[1] CZECHTOURISM. Česká kuchyně – umění vykouzlit z jednoduchých surovin vynikající jídlo [online]. 9. 2. 2008, [cit. 2009-01-11]. Dostupné z: <http://www.czecot.com/cz/?id_tema=369>

[2] ČEDOK. Francie [online]. 26. 1. 2007, [cit. 2009-01-11]. Dostupné z: <http://www.ct24.cz/cestovani/destinace/22874-francie/>

[3] DEVITO, J.A.: Základy mezilidské komunikace, Grada Publishing, 2008, ISBN 978-80-247-2018-0, str. 51-57

[4] FRANCE GUIDE.: Francouzská gastronomie a stolování [online]. 2009, [cit. 2009-01-11]. Dostupné z: <http://cz.franceguide.com/uzitecne-informace/Francouzska-gastronomie-a-stolovani.html?nodeID=124&EditoID=199546>

[5] INFOČESKO. Charakteristika české kuchyně [online]. 7. 6. 2005, [cit. 2009-01-11]. Dostupné z: <http://informace-ceska-republika.infocesko.cz/content/informacni-texty-charakteristika-ceske-kuchyne.aspx>

[6] KAČÍRKOVÁ, J.: Francouzská kuchyně. [online]. 5.5. 2004, [cit. 2009-01-07]. Dostupné z: <http://www.oahshb.cz/phprs/view.php?cisloclanku=2006050501>

[7] MAURER, P.: Česká kuchyně. [online]. 18.11. 2008, [cit. 2009-01-08]. Dostupné z: <http://eu2009.cz/cz/czech-republic/culture/czech-cousine/ceska-kuchyne-445/>

[8] POLÍVKOVÁ, Š.: Česká kuchyně. [online]. 3.9. 2005, [cit. 2009-01-07]. Dostupné z: <http://www.oahshb.cz/phprs/view.php?cisloclanku=2005090303>

[9] SEIDLOVÁ, A. Česká tradiční kuchyně [online]. [cit. 2009-01-11]. Dostupné z: <http://www.cvvm.cas.cz/upl/nase_spolecnost/100013s_seidlova_kuchyne.pdf>

[10] VLACHOVÁ, L.: Co chutná v Evropě. Avicenum, 1989

8. Přílohy

* Co si představíte pod pojmem česká kuchyně?

ČS: Stoprocentně knedlo, zelo, vepřo a pivo

ČM: Znojemnská omáčka s knedlíkem

FS: Knedlíky, ovocné knedlíky - nerozumím tomu, jak to můžete jíst

FM: Smažený sýr

* Co si představíte pod pojmem francouzská kuchyně?

ČS: Velké množství sýrů a červené víno

ČM: Fondues

FS: Vynikající maso, chřest a na konci výborná káva

FM: Hlemýždě

* Jaké je Vaše nejoblíbenější české jídlo?

ČS: Ovar s křenem, horčicí a chlebem

ČM: Francouzské brambory, bramboračka

FS: Smažený obalovaný sýr

FM: Guláš s knedlíkem a koprová omáčka s knedlíkem

* Jaké je Vaše nejoblíbenější francouzské jídlo?

ČS: Hlemýždi, restované ryby

ČM: Fondue

FS: Brambory ve slupce se sýrem

FM: Žabí stehýnka, bifteky

* Které z jídel upřednostňujete a proč?

ČS: České, jsem Češka

ČM: Francouzské, je zdravější

FS: České, to pravé francouzské jídlo zde není k dostání

FM: České, miluji knedlíky, babička je dělala často

* Co jíte na Vánoce?

ČS: Obalovaný kapr s bramborovým salátem

ČM: Rybu s bramborem a se zeleninou

FS: Řízek

FM: Přírodní rybu s chřestem a se zeleninou

* Co postrádáte (z hlediska stravování) v zemi, kam jste se přestěhoval/a?

ČS: Český chléb a kremžskou hořčici

ČM: Pivo

FS: Francouzské víno a velké množství nabídky v sýrů v obchodech

FM: Polotovary

* Co si vozíte z Vaší rodné země, do nynějšího domova?

ČS: Polohrubou a hrubou mouku, chléb

ČM: Slivovici, pivo, chléb

FS: Sýry, mořské ryby

FM: Ovčí sýr

* Jakou další cizí kuchyni máte rádi?

ČS: Čínskou

ČM: Italskou

FS: Italskou

FM: Italskou

* Co si nejčastěji objednáváte v restauraci v Čechách?

ČS: Smažený sýr s hranolkama a s tatarkou

ČM: Hotová jídla typu guláš, knedlo zelo a další

FS: Smažený sýr

FM: Omáčka s knedlíkem

* Co nejčastěji vaříte doma?

ČS: Omáčky, knedlíky - jsme na ně zvyklí s celou rodinou

ČM: Francouzské polotovary, jinak moc nevaříme, chodíme se stravovat ven

FS: Ryby

FM: Cibulovou polévku

* Jak vypadá (vypadala) jídelna v práci/menza studentů ve Vaší rodné zemi?

ČS: Moc dobře nevypadala, ale vařili tam dobře, ve Francii se to moc nevyskytuje

ČM: S porovnání s francouzskou je velmi chudá, je pěkné vybrat si ze sice menších porcí, ale většího druhu

FS: My ve firmě žádnou neměli, ani nyní v Čechách ji nemám, chodím do restaurací na oběd

FM: Větší výběr jídel o více chodech, velké množství salátů, čisté, velmi pěkné, o hodně lepší než v ČR

* Co jste měli včera k večeři?

ČS: Topinky s míchaným vajíčkem

ČM: Bagetu z automatu

FS: Salát, nestihl jsem si nic uvařit

FM: Kuřecí Kung pao s rýží

Tato otázka byla položená jen pro úsměv na konec a pro vyzkoušení paměti dotazovaných.


Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako