obrzek domeku-home logo-FB


1. Úvod

Jen stěží si lze uvědomit každodenní těžkosti života vozíčkáře, dokud se člověk do podobné situace sám nedostane. Život vozíčkářů v České republice není zcela určitě lehký, lze ale konstatovat, že v posledních letech se tento problém stále více dostává do popředí a o tyto lidi s postižením se společnost stále více zajímá. Ať už prostřednictvím různých charit, sbírek, nadací. Zcela určitě jsou lidé bez postižení k těmto handicapovaným osobám vstřícnější, ohleduplnější a náklonnější než dříve. Vždyť i vozíčkáři mají právo navštěvovat kulturní památky, různé sportovní a společenské akce, ale hlavně se potřebují přemisťovat z místa na místo. Lidé bez omezení začínají svým postiženým spoluobčanům více pomáhat, nebojí se je konktaktovat v pravou chvíli, jsou připraveni pomoci. Na druhé straně také stojí až přílišná ohleduplnost. Ve smyslu pouštění ve frontě, uhýbání na ulici atd. Lidí bez postižení si všimnou vozíčkáře a uvolní mu cestu mnohem větším prostorem než je nezbytně nutné. Pro vozíčkáře je to obtížné pochopit, protože se snaží, jako každý jiný člověk, „zapadnout“ do dané komunity, a tímto gestem mu dáváme nevědomky najevo, že k nám nepatří.

Možnosti dopravy a přemisťování lidí na vozíčku, pohodlnost při nastupování a vystupování nás, díky dvěma rozhovorům, které jsme v rámci našeho projektu provedli, zaujalo natolik, že jsme náš průzkum doplinili ještě o dotazníkové šetření ohledně této oblasti a zvolili jsme následující výzkumnou otázku.

Naše výzkumná otázka zní: Je pro vozíčkáře cestování po Praze obtížné a jaká je úroveň komunikace okolní společnosti s těmito lidmi?

Přes předpokládaný hypotetický závěr, že zcela určitě vozíčkáři nemají tak pohodlné cestování jako lidé bez vozíku, jsme chtěli zjistit názory nejen takto postižených lidí, ale i názory lidí „zdravých.“

2. Cíl

Cílem tohoto projektu je průzkum mínění o dopravě a přemisťování v Praze jak vozíčkářů tak lidí bez postižení a jejich vzájemná komunikace. Tato práce by měla přinést zjištění, zda dostupnost vybraných dopravních prostředků (viz níže) je stejná pro vozíčkáře jako pro občany bez postižení. Podcíl této práce je zjistit, jaký mají vůbec lidé bez postižení vztah k lidem na vozíčku a jak to tito lidé vnímají. Vybrali jsme si nejčastěji používané dopravní prostředky a způsoby dopravy po Praze.

Způsob dopravy:

  • metrem A,B,C,
  • autobusy,
  • tramvají,
  • autem.

3. Literární rešerše

3.1 Doprava v Praze

Údaje o městské hromadné dopravě, ale i speciální informace o dopravě pro cestující s postižením jsou nepřetržitě k dispozici na webových stránkách Dopravního podniku hlavního města Prahy (www.dpp.cz). S ohledem na téma projektu „ Život vozíčkářů v České republice“ se zaměříme na vozíčkáře. O přístupnosti městské hromadné dopravy v Praze se věnuje na zmíněných webových stránkách část „Bezbariérové cestování“. Na těchto stránkách mají vozíčkáři také možnost vyhledat si pro svou cestu optimální trasu, je zde totiž možnost vyhledávat pouze nízkopodlažní spoje.

Tramvaje

Co se týče tramvajových linek, nízkopodlažní spoje jsou garantovány na následujícíh spojích: linka č.1 Petřiny - Spojovací, linka č.2 Petřiny - Červený vrch, linka č.3 Levského/Sídliště Modřany - Lehovec, linka č.4 Čechovo náměstí - Smíchovské nádraží/Sídliště Barrandov, linka č.7 Ústřední dílny DP - Radlická, linka č.8 Podbaba - Starý Hloubětín, linka č.9 Sídliště Řepy - Spojovací, linka č. 11 Spořilov - Černokostelecká, linka č.12 Sídliště Barrandov - Palmovka, linka č.14 Sídliště Barrandov - Vozovna Kobylisy, linka č.15 Vysočanská/Nádraží Vysočany - Vypich, linka č.16 Kotlářka/Sídliště Řepy - Spojovací, linka č.17 Levského/Sídliště Modřany - Výstaviště/Sídliště Ďáblice, linka č.19 Lehovec - Nádraží Strašnice/Radošovická, linka č.20 Divoká Šárka - Sídliště Barrandov, linka č.22 Bílá Hora - Nádraží Hostivař, linka č.24 Kubánské náměstí - Kobylisy/Březiněvská, linka č.25 Špejchar - Palmovka/Vozovna Kobylisy a linka č.26 Divoká Šárka - Nádraží Hostivař. Z předcházejícího výčtu spojů je vidět, že ne všechny linky mají nízkopodlažní spoje. Nízkopodlažní spoje chybí u tramvajových linek č.5, 6, 13, 18 a 21. Bohužel, je u tramvajových linek nutné počítat s tím, že ne všechny spoje budou nízkopodlažní a budou mít bezbariérový přístup. Jízdní řád těhto nízkopodlažních spojů lze najít na stránkách Dopravního podniku hlavního města Prahy.

Autobusová doprava

V současné době jsou do provozu nasazovány nízkopodlažní autobusové spoje na většině linek, a to buď s výsuvnou, nebo výklopnou plošinou. Obě tyto plošiny jsou obsluhovány řidičem autobusu. V současné době DPP provozuje zvláštní linkovou dopravu v podobě dvou autobusových linek, které jsou především uzpůsobeny pro osoby na vozíčku, ale uvítají je také osoby se sníženou schopností pohybu a orientace a jejich doprovody, těhotné ženy a rodiče s kočárky. Do každého autobusového spoje se vejde přibližně 6 osob na vozíku, ovšem je zde i pár míst k sezení, například pro osoby pohybující se o berlích nebo které používají francouzské hole. Jedná se o linky č.1 a 3. Linka č.1 vyjíždí z Chodova a jede přes Kunratice, Krč, Pankrác, kde se nachází Jeldičkův ústav, I.P.Pavlova, Florenc, Náměstí Republiky, Karlín, Vysočany a Černý Most, kde končí ve stanici Bryksova. Tato linka vyjíždí približně každé dvě hodiny a délka celé trasy z Chodova do Bryksovy je přibližně 1 hodina a 45 minut, ovšem tím, že linka jede přes centrum hlavního města může být délka jízdy o poznání delší. Linka č.3 vychází ze zastávky U spojů (Praha - Ďáblice) a dále směřuje přes Střížkov, Prosek, Bulovku, Nádraží Holešovice, Náměstí republiky, Florenc, Malou Stranu, Vypich, Motol a Řepy do stanice Zličín. Interval linky č.3 je přibližně 2 hodiny. Obě linky se protínají na Náměstí Republiky a Florenci, kde je možné přestoupit z jedné na druhou. Z jejich trasy je tedy jasně vidět, že linky procházejí z jednoho konce města na druhý, aby co nejvíce ulevily osobám se zdravotním postižením při cestování po Praze. Linky jsou v provozu pouze v pracovní dny.

Metro

Pražské metro má v současnosti 54 stanic, z toho je pro vozíčkáře v současnosti přístupných 32, tedy 3/5 ze všech stanic. 22 stanic je pro vozíčkáře přístupné osobními výtahy, 3 výtahy technickými, 4 stanice schodišťovou plošinou, 2 stanice nájezdem a 1 je přístupná bez nutnosti použití technického zařízení.

Nejméně problematické pro vozíčkáře je, když je přístup do stanice možný bez použití technického zařízení, případně osobním výtahem. Vsoučasnoti je těchto stanic dohromady 23, tedy necelá polovina ze všech. V případě technických výtahů, které je možno použít u 3 stanic metra, je problém v tom, že na jeho obsluhu musí mít osoba, která výtah obsluhuje, zvláštní průkaz. Tento průkaz nemůže získat osoba na vozíku, protože výtah často nelze přivolat a držitel průkazu musí pro výtah po schodech. Navíc se musí na tento průkaz dvakrát ročně proškolovat a osoba musí doložit lékařské potvrzení. Pro osoby na vozíku, které se pohybují bez doprovodu je proto použití technického výtahu vyloučené. Bylo také navrženo, aby byl vytipován jeden zaměstnanec DP, který by v případě potřeby pro vozíčkáře vyvezl. Tento návrh byl ovšem ihned zamítnut, protože v každé stanici pracuje minimum zaměstnanců nutných pro provoz dané stanice a ti nemohou opouštět svá stanoviště. Jiná situace je ovšem na stanici metra Chodov, kde v případě poruchy plošiny či výtahu přepraví osobu na vozíku technickým výtahem zaměstnanec DP. Co se týče stanic dostupných nájezdem, tak i ty jsou pro vozíčkáře bezproblémové. Ovšem tyto stanice jsou pouze dvě, a to ještě stanice Vyšehrad pouze ve směru konečné stanice Háje, kdy pokud chce osoba na vozíku opačným směrem, musí se dopravit do stanice Pražského povstání a teprve potom přejet do vlaku metra, který jede požadovaným směrem. Pokud se podíváme na stanice metra trasy A, je z jejich 13 stanic přístupných pouhých 5, a to Dejvická (osobní výtah), Muzeum A, přestup (osobní výtah), Strašnická (schodišťová plošina), Skalka (technický výtah) a Depo Hostivař (bez nutnosti pouiží technického zařízení). Metro trasy B má z 24 stanic přístupných 13, a to Černý Most (os. výtah), Rajská zahrada (nájezd), Hloubětín, Kolbenova a Vysočanská (os. výtah),Florenc B, přestup (systém os.výtahů), Smíchovské nádraží (systém schodišťových plošin), Nové Butovice (schodišťová plošina) a stanice Hůrka, Lužiny, Luka, Stodůlky a Zličín (os. výtah). Nejlépe je pro osoby dostupná trasa metra C. Z celkového počtu 20 stanic je jich přístupných 17. Od výchozí stanice Letňany jsou až po stanici Muzeum C, přestup dostupné všechny stanice osobním výtahem, úplně nepřístupná je stanice I.P.Pavlova,Pražského povstání a Kačerov, Vyšehrad pouze ve směru Háje, Pankrác a Budějovická (os. výtah), Roztyly, Opatov a Háje (technický výtah) a stanice Chovodv kombinací plošiny a osobního výtahu.

Častým problémem v poslední době ovšem bývá, že osobní výtahy a plošiny jsou nefunkční a hlavně ve stanicích Holešovice, Hlavní nádraží a Muzeum jsou prostory od počátku znečištěné. Zda je plošina nebo výtah funkční, lze zjistit na webových stránkách Dopravního podniku hlavního města Prahy.

Osoby na vozíku mají kromě nepřístupnosti stanice ještě další potíže v metru. Jedním z nich je výškový rozdíl mezi vagonem soupravy a nástupištěm, který záleží na míře zatížení soupravy. Dalším úskalím je mezera mezi vozem a nástupištěm, kdy pokud se osoba na vozíku pohybuje bez doprovodu, v této mezeře často uvíznou kolečka vozíku. U mnohých vozíčkářích tyto problémy spojené s nepřístupností stanic budí strach a bojí se bez doprovodu sami cestovat metrem.

Pokud potřebuje osoba na vozíku pomoci naplánovat trasu pro svou cestu, může využít vyhledávače na webových stránkách www.dpp.cz nebo navštívit Informační centrum DP, která se nacházejí ve stanicích Muzeum, Můstek, Anděl, Nádraží Holešovice, dále na letišti Ruzyně a v Infocentru Magistrátu hlavního města Prahy. Všechna tyto infocentra mají bezbariérový přístup.

Cestování vlakem po Praze

České dráhy, a.s. jsou v tomto ohledu také flexibilní. Vozíčkáři mohou při cestování po Praze použít také vlakovou dopravu. Je překvapivé, že stejně jako u velké části stanic metra, je významná část vlakových zastávek bariérová. Mobilní zvedací plošinu může osoba na vozíku použít na nádražích Praha hlavní nádraží, Praha Masarykovo nádraží, Praha-Holešovice, Praha-Libeň, Praha-Smíchov a Praha-Vršovice.

mapka_kolejove_dopravy

Osobní automobil

Stále nejpohodlnější a bezproblémová cesta bývá pro osoby na vozíku osobním automobilem. Na webových stránkách Pražské organizace vozíčkářů, o.s. (www.pov.cz) lze najít buď na interaktivní nebo klasické mapy části Prahy, kde jsou parkovací místa pro vozíčkáře, aby to tyto osoby měly k cíli své cesty co nejblíže. Informace o parkování jsou zde k dispozici o Praze 1, 2, 3 a 7.

4. Metodologie

Cílem tohoto projektu je zjistit jak se cestuje vozíčkářům po Praze. V porovnání oproti lidem bez postižení je to zřejmé. V každém případě je to odlišné. Lidé bez postižení mají možná nějaká omezení, ale nemají omezený přístup se bezproblémově dostat do metra, tramvaje či autobusu.

Sběr primárních dat umožňující evidovat výskyt jevů i chování lidí, ale také zjistit jejich názory, postoje a motivy. Ke zjištění odpovědi na námi zvolenou výzkumnou otázku jsme se vybrali dva typy kvalitativního výzkumu. Prvním je pozorování.

Pozorování provádí vyškolení pozorovatelé. Pozorovatel pouze registruje sledované reakce a způsoby chování. Předpokládá se přitom objektivita pozorovatele, tj. nezávislost pozorovatele a objektu tak, že se vzájemně neovlivňují, nepůsobí na sebe.

Podle stupně standardizace rozlišujeme pozorování standardizované a nestandardizované. Při nestandardizovaném pozorování je určen pouze cíl pozorovaní, pozorovatel má jinak volnost rozhodovat sám o jeho průběhu i jeho hlediscích. To však znemožňuje porovnávat výsledky získané různými pozorovateli. U standardizovaného pozorování jsou přesně definovány jevy, které má pozorovatel sledovat, jsou dány kategorie, do kterých bude pozorované skutečnosti zařazovat, je stanoven způsob pozorování, záznamu i chování pozorovatele.

Pozorování lze uskutečňovat zjevně nebo skrytě. Skryté pozorování se používá tehdy, když by zjevná přítomnost pozorovatele narušovala průběh pozorované skutečnosti. Dále rozlišujeme pozorování zúčastněné a nezúčastněné. Při zúčastněném pozorování se pozorovatel snaží zatajit svoji úlohu pozorovatele. Volí se tehdy, je-li obzvláště nutné sledovat přirozený průběh chování nenarušený zásahem pozorovatele.

Velmi důležitý je systematický záznam pozorování. Výzkumník zaznamenává skutečné chování a jednání, a to buď osobně, nebo pomocí elektronických přístrojů. Obrovské množství jevů, s nimiž se pozorovatel setkává, je třeba si utřídit, a proto je nutné sestavit seznam kategorií pozorování.

Druhou metodou kvalitativního výzkumu, kterou jsme si vybrali je dotazník. Tato forma pro naše zjišťování se zdála být co nejvhodnější.

Dotazník by měl vyhovovat dvěma hlavním požadavkům:

Účelově technickým – sestavení a formulování otázek, aby mohl dotazovaný co nejpřesněji odpovídat na to, co nás zajímá.

Psychologickým – vytvoření podmínek, prostředí, okolností, které by co nejvíce pomáhaly tomu, aby se mu tento úkol zdál snadný, příjemný a žádoucí, chtěný. Aby respondent odpovídal stručně a pravdivě.

Dotazník by měl být rozdělen do následujících čtyř oblastí:

• celkový dojem,

• formulace otázek,

• typologie otázek,

• manipulace s dotazníkem.

5. Praktická část

Pro nalezení odpovědi na námi zvolenou výzkumnou otázku jsme si vybrali, jak již bylo zmíněno v předchozí části, metodu formou pozorování, řízeného dotazníku a rozhovoru. Hlavní komunikace probíhala prostřednictvím internetových stránek určené především pro vozíčkáře. Na těchto stránkách jsme umístili dotazník a pokusili se najít odpovědi. Ptali jsme se na otázky typu: Jak často jezdíte hromadnou dopravou? Který dopravní prostředek Vám nejvíce vyhovuje? Máte problémy s nastupováním nebo ne a hlavně proč? Vrátilo se nám 30 vyplněných dotazníků, které jsme vyhodnotili. Dotazníky nebyly pouze na internetových stránkách, ale také byly rozesílány všemi členy týmu prostřednictvím emailových adres. Rozhovory probíhaly za přítomnosti jednoho či více členů našeho týmu. V projektu jsou uvedeny odpovědi dvou vozíčkářů.

Pozorování probíhalo vždy na určitých stanicích metra, tramvaje a zastávek autobusů.

Bylo vypozorováno, že lidé na vozíčku mohou použít všechny druhy dopravy viz výše. Co se týče dopravy metrem, zde jsou vybaveny stanice osobními výtahy nebo plošinami, které vozíčkář může použít. Bohužel se může stát, že výtah nebo pojízdná plošina je nefunkční, což je možné zjistit dopředu na webových stránkách Dopravního podniku. Dalším problémem v metru je výškový rozdíl mezi vagonem soupravy a nástupištěm. V poslední řadě mezera mezi vozem a nástupištěm je místo, kde často uvíznou kolečka vozíku. Z těchto důvodů vozíčkáři raději využívají jiný druh dopravy. Pokud se rozhodnou cestovat metrem, tak jedině s doprovodem, který pomůže zdolat překážky. Bohužel jsme také zjistili, že důležitá místa pro vozíčkáře respektive stanice, kde sídlí společnosti, které se zabívají jejich problémem a pomáhají jim řešit nejen problémy, které mají způsobeny z fyzické činnosti, ale také psychycké, nejsou vybaveny těmito plošinami a pro vozíčkáře jsou velmi těžko dostupné. Proto vozíčkář musí najít jinou a to mnohem složitější cestu, jak se na ta místa dostat.

Cestování autobusem nebo tramvají je pro vozíčkáře velmi podobné. Je vždy zapotřebí si počkat na nízkopodlažní soupravu s výsuvnou nebo výklopnou plošinou. Z tohoto důvodu je dobré si cestu naplánovat přes internet nebo informační služby. Obě tyto plošiny jsou obsluhovány řidičem autobusu nebo tramvaje. V Praze jezdí pravidelně každá třetí souprava s nízkopodlažním vybavením, za posledních 10 let se to v tomto směru velice zlepšilo.

Vozíčkáři mohou při cestování po Praze využít i vlakovou dopravu. Na většině stanic je k dispozici zvedací plošina, která je obsluhována zaměstnancem Českých dráh, a.s.

Nejsvobodnější cestování pro vozíčkáře je upraveným osobním automobilem. Zde je jediným úskalým výběr parkovacího místa.

Vzhledem k tomu, že drtivá většina vozíčkářů si nemůže dovolit jezdit osobním upraveným autem, tak v podmínkách hlavního města Prahy je cesta kombinovat nízkopodlažní MHD a zvláštní linkové dopravy. Pokud se jedná o Prahu, tak jsou na tom tito lidé mnohem lépe než v jiných menších městech. Proto také dochází k časté migraci vozíčkářů do hlavního města, kde mají přece jenom mnohem lepší dostupnost do různých institucí, ale také i do práce.

I když společnost v posledních letech ve směru k handicapovaným občanům prochází změnami k lepšímu a oproti dřívější situaci jsou handicapovaní lidé zařazování do běžného života (dříve bylo spíše výjimkou, když člověk na vozíku byl viděn v městské dopravě), přeci „vozíčkář“ působí trochu „rušivě“. Vytváří se kolem něj volný prostor a lidé přesně neví, jak se k němu chovat. Jedna skupina chce pomoci a projevuje někdy i nepatřičný „zájem“ a soucit, druhá skupina lidí chce handicapovaného brát naprosto normálně a dochází k extrému, že si ho jakoby nevšímá.

Pocity lidí na vozíku jsou pro nás mnohdy nečitelné. Někteří se naučili se svým „problémem“ žít naplno a naprosto si nepřejí být litováni. Osobně jsme se však setkali s vozíčkářem na chodníku mezi panelovými domy a velmi hrubě se na nás obořil, že mu neuhneme z cesty, že chodník je barevně označen na část pro pěší a cyklisty a pro vozíčkáře. Snažili jsme se mu vysvětlit, že jsme si tohoto označení nevšimli a omluvili se, ale jeho postoj to příliš neovlivnilo a s nadávkami se vzdálil. Zdravý člověk by měl podle něj nést všechnu odpovědnost, a vůbec nepřipustil, že jsme to neprovedli ve zlém úmyslu. Nebo si někdy člověk s handicapem potřebuje ulevit a vyventilovat svou bolest a bezmoc. Záleží jistě na povaze a celkové situaci daného jedince (například rodinném zázemí, finančních prostředcích, atd), o níž nenáme v nástálé situaci čas uvažovat. Komunikace mezi oběma skupinami vyžaduje vzájemnou úctu a porozumění, empatii. Musíme se učit chovat naprosto přirozeně, ale přitom vstřícně.

Dotazníková část

Celkem nám na dotazník odpovědělo 30 respondentů. Dotazník byl rozdělen na dvě části. První část se týkala lidí bez postižení a druhá část byla určená přímo pro vozíčkáře. Obě části byly rozděleny na 15 respondentů.

1. Všímáte si možností dopravy pro vozíčkáře během Vaší cesty po Praze? Pět respondentů odpovědělo ano a zbylí ne.

2. Jaká doprava je, podle Vás, nejvhodnější pro vozíčkáře po Praze? Na tuto otázku nám odpovědělo všech 15 respondentů - osobní automobil.

3. Vídáte často lidi na vozíčku v autobuse, v metru, tramvaji? Spíše ne odpovědělo 12 respondentů a ostatní tázaní - nevšímám si.

4. Všimnete-li si vozíčkáře, je u něho přítomen doprovod? Tuto otázku zodpovědělo 9 respondentů - nevšímám si. Tři ano a tři ne.

5. Pokud vidíte vozíčkáře, který potřebuje pomoci, protože nefunguje výtah, co uděláte? Jeden respondent se bojí oslovit vozíčkáře. Dva respondenti by šli dál, protože na pomoc nemají dostate fyzické síly. Tři respondenti nevědí, jak se v této situaci zachovat. Devět respondentů odpovědělo, že ihned jdou nabídnout svou pomoc.

6. Myslíte si, že je pro lidi na vozíčku doprava po Praze obtížná? Na poslední otázku, myslíte si, že je doprava pro vozíčkáře po Praze obtížná? Na tuto otázku nám odpovědělo 11 respondentu ano a čtyři respondenti ne.

Na druhou část odpovídaly pouze vozíčkáři.

1. Jaký způsob dopravy jste nuceni v Praze nejčastěji používat?

  • autobus
  • metro
  • tramvaj
  • osobní automobil

2. Máte vždy osobní doprovod? Ano, odpovědělo 12 respondentů a 3 respondenti ne.

3. Z jakého důvodu? Cítím se bezpečněji, odpovědělo 5 respondetů. Pohodlí zvolilo 7 respondentů a tři respondenti udali jiný důvod. Jsem soběstačný a cítím se bezpečně i bez pomoci někoho jiného.

4. Je pro Vás celkově doprava po Praze obtížná? Spíše ano, hlavně v zimě odpovědělo 7 respondentů. O dotazovaných odpovědělo spíše ne. Na rozdíl od jiných měnších měst, kde nemají zatím takové vybavení pro vozíčkáře.

5. Jak často používáte tento dopravní prostředek? Každý den odpovědělo 8 respondentů. Pět dotazovaných odpovědělo 3x týdně, jeden respondent odpověděl 1x týdně a jeden dotazovaný odpověděl jiné - podle potřeby. Někdy 3x týdně a někdy pouze 1x týdně.

6. Kde byste provedli změny? V metru odpovědělo 10 respondentů, 3 respondenti odpověděli v metru i v tramvaji současně a zbylí 2 respondenti odpověděli v tramvaji.

7. Jste spokojeni se snahou města Prahy, co se týče dopravy ve městě? Spíše ano odpovědělo všech patnáct respondentů.

8. Máte zkušenosti s dopravou pro lidi na vozíku v zahraničí? Ne odpovědělo 11 respondentů a 4 respondenti odpovělěli ano.

Rozhovory

1. rozhovor

Jméno, věk, bydliště

Tomáš (na žádost dotazovaného uvedeno pouze křestní jméno), 29, Praha

Povolání, koníčky

Jsem vyučený kuchař, dříve jsem pracoval v restauraci na okraji Prahy. Nejraději jsem plaval, hrál tenis, počítače a měl spoustu kamarádů. DnR mi zůstali jen ty počítače, někteří kamarádi zůstali, ale přibylo také mnoho jiných, spousta z nich právě taky na vozíku.

Jak dlouho se pohybujete na vozíku?

V září to bude již šest let. Stačila chvilka.

Jak se to stalo?

Jeli jsme s kamarádem z oslavy, která se konala na jedné malé chatě v horách. Byla na samotě, takže ideální.. Do Prahy jsme se vraceli ještě za světla. Najednou vyskočil z lesa jelen a já ho viděl v poslední chvíli. Než jsem si uvědomil co se děje, byli jsme mimo cestu a pak si pamatuji až nemocnici.

A co Váš kamarád?

Ten je naštěstí v pohodě, jsem rád, že navíc nemám na svědomí něčí život.

Bylo těžké se naučit žít na vozíku a zvládnout denní program tak jako dříve?

Jako dřív už to nikdy nebude. Naštěstí jsem se s tím v nemocnici za těch několik měsíců srovnal a beru to jak to je…Nejvíc mi pomohlo, že mě podržela a zůstala se mnou moje přítelkyně Katka a pak moje rodina. Co mě nejvíc trápí je občasná bezmoc a někdy vztek, že to prostě sám nezvládnu.

Co Vám dělá největší potíže?

Největší problém byl předělat prakticky celý byt, od kuchyně po přístupovou cestu do domu. Ještě že máme rodinný dům. Naši se museli přestěhovat do patra a my zase dolů, abych neměl v cestě schody. Jinak naštěstí můžu hýbat horní polovinou těla, tak spoustu věcí už zvládám. Co se týče věcí mimo dům, nejhorší je to s přístupem a dopravou po městě, protože pokud mě rodiče nebo přítelkyně neodvezou, je to děs. Bydlím v okrajové části, kam zajíždí jenom autobusy a na nízkopodlažní někdy čekám třeba dvě hodiny. V práci mi vyšli vstříc, takže tam „chodím“ vypomáhat. (smích) Musím jet autobusem na Chodov, přestoupit na metro a pak ještě jednou přestoupit na Florenci na B. To je občas hrůza, protože se mi taky stalo, že nefungoval výtah. Problém je i u některých divadel, o muzeích ani nemluvím, aspoň že třeba na úřad nebo k lékaři je to teď mnohem lepší s dostupností. Pak mi taky dělá problém to, že se ke mě lidi chovají jinak…i někteří kamarádi. Musel jsem jim vysvětlit dost věcí, co potřebuji a kdy to zvládnu sám.

A jak řešíte problémy s dopravou, pokud nefunguje některé ze zařízení? Jako jste říkal,že nefungoval výtah..

Ze začátku se mnou vždycky někdo jezdil, takže pokud se něco stalo, sehnali někoho třeba z dopravních podniků nebo někoho z kolemjdoucích..Když už jsem zvládl nástup do soupravy a natrénoval trasu, začal jsem jezdit sám. Ovšem když někde nefunguje výtah nebo je podobný problém, je to těžké. Ze začátku jsem se prostě obrátil a jel zpátky. Teď už se nestydím oslovit lidi kolem, i když to není snadné, protože stále někam spěchají. Navíc když tam jsou klasické schody, potřebuji pomoc alespoň od dvou lidí,každého z jedné strany.

Máte nějaké plány do budoucna?

Ano. S Katkou (přítelkyně) se chceme brzy vzít a mít děti, i když to bude pro Katku větší zátěž. Ale jdeme do toho:)

Ještě otázka na závěr. Mohl byste nám poradit jak se zachovat k lidem na vozíku, například ve zmíněném metru?

Určitě je berte jako ostatní. Nechte jim trochu místa, aby mohli manévrovat s vozíkem. Pokud mají problém například s nástupem do soupravy, kde se někde zasekne kolečko, a jsou bez doprovodu, tak se je nebojte oslovit. Ale určitě se předem zeptejte, nesmíte je hned někam tahat. To je hrozně nepříjemné. Co se týká těch výtahů, tak tady platí, že pokud stojí vozíčkář u schodů a rozhlíží se, tak zaručeně potřebuje Vaší pomoc.

2.rozhovor

Jméno, věk, bydliště

Štěpánka, 17 let, Praha

Povolání, koníčky

Studentka, četba, televizní seriály, pes Matěj

Jak dlouho se pohybujete na vozíku?

Dá se říct, že od narození. Prodělala jsem DMO (dětskou mozkovou obrnu). Někdo po ní nemluví, někdo má epilepsii a já na delší trasy používám vozík. Po bytě se pohybuji o berlích.

Činí Vám potíže nějaké další činnosti?

Všude mě doprovází Anežka, moje asistentka. Její pomoc ocením hlavně po cestě do školy nebo když vyrazím do krámu nebo za kamarády. Problém je, že na spoustu věcí třeba nedosáhnu a pokud bych musela změnit trasu cesty, na kterou jsme nacvičené, byl by to velký problém. Jinak asi nejvíce mi vadí, že do spousty míst se nedostanu, třeba do některého kina, divadla, když jedeme s rodiči na dovolenou, je bezbariérový přístup prioritou. Mám spoustu kamarádů bez vozíku a musími často pomáhat, abych mohla tam kam oni. Ať už jdeme na pizzu nebo vezmou do parku, protože po trávě to moc nejede. (smích)

Co plánujete do budoucnosti?

Chtěla bych jít na vysokou. Na farmacii. Problém je, že školy nejsou stále moc vybavené pro bezbariérový přístup, ale zlepšuje se to. Navíc bez Anežky to půjde velmi těžko.

6. Závěr

Na naši výzkumnou otázku jsme nejdříve stanovili hypotetický závěr, který podle nás vyplývá. Podle našeho mínění je zřejmé, že lidé s nějakým druhem postižení budou mít vždy omezenější možnosti cestování než lidé bez postižení.

Ale byli jsme zvědaví, jestli si to sami tito lidé s postižením uvědomují nebo je to pro ně již zvyk a žádnou velkou zátěž v tom nehledají. Podle všech získaných údajů a informací jsou vozíčkáři zvyklí na překážky, které jim jejich handicap vnáší do denního života. Naučili se s nimi žít, stejně jako se svým postižením. Ovšem je otázkou, zda jsou všechny tyto těžkosti nutné nebo zda jim jejich život mohou spoluobčané a stát ulehčit. Velkým plusem oproti minulým let je to, že vozíčkáře doprovází (nebo alespoń může doprovázet) asistent. Na tom by nebylo nic k pozastavení se, ovšem v minulosti tato asistence nebyla placená, nýbrž závisela pouze na dobrotě a dobrovolniství těchto osob. Jak jsme zjistili, pro osoby na vozíku je tato pomoc k nezaplacení, protože je i vítaným společníkem na cestě běžným životem. Pro mnoho z těchto osob je důležitě, že mají psychickou oporu a v případě pomoci se nemusí „doprošovat“ pomoci cizích lidí.

V současné době se lidé bez postižení setkávají spíše s negativními odpověďmi na pomoc od vozíčkářů. Je to zřejmě způsobeno „přílišnou„ opatrností a pozorností k lidem na vozíčků, pro vozíčkáře a nejen pro ně jsou tyto převelké snahy spíše určitou informací – jsem postižený a nutně potřebuji pomoci. Dnes už na tuto snahu pomoci vozíčkáři mají zcela jiný pohled. Zájem od lidí bez postižení si vysvětlují jako vynucenou pomoc, mají pocit, že jsou nesoběstační, neschopní. Proto se setkáváme s reakcemi, že naši pomoc odmítnou a jsou i tak trochu naštvaní, že jsme je oslovili. Poté nastanou situace, kdy potkáme člověka na vozíku a nevíme, zda jim pomoc nabídnout či nikoliv. Pak už je to pouze o lidské svědomí. Vlivem technického pokroku a vyspělých zdravotnických pomůcek se snaží okolní svět vozíčkářům pomoci, přesto si ale myslíme, že lidská pomoc by se i beztak neměla odmítat.

Z našeho výzkumu vyplývají dvě různé strany pohledu, ovšem je stejně těžké je tyto odpovědi, i když na podobné otázky srovnat. Dalším pohledem na věc by mohl být experiment, kdy zdravá osoba dobrovolně usedne na nějaký čas na vozík a zkusí si několik dní či týdnů být vozíčkářem. Jinak se dá velmi těžko posoudit jak se osoby na vozíků cítí, ale také to, jak bychom jim mohli nejlépe pomoci a usnadnit jim jejich běžný život.

7. Použitá literatura

[1] Foret, M., Stávková, J.: Marketingový výzkum. Jak poznávat své zákazníky. Praha. Grada Publishing a.s.. 2003. 160 s. ISBN 80-247-0385-8

[2] Podmínky pro cestování vozíčkářů. [on-line] [Cit. 2009-12-15] Dostupné z: http://www.cd.cz/vnitrostatni-cestovani/s-cd-bez-prekazek/sluzby-pro-vozickare/-3692/

[3] Přístupnost stanic pro vozíčkáře. [on-line] [Cit. 2009-12-15] Dostupné z: http://www.cd.cz/vnitrostatni-cestovani/s-cd-bez-prekazek/sluzby-pro-vozickare/-3698/

[4] Bezbariérové cestování. [on-line] [Cit. 2009-12-15] Dostupné z: http://www.dpp.cz/bezbarierove-cestovani/

8. Přílohy

Pro vozíčkáře:

1. Jaký způsob dopravy jste nuceni v Praze nejčastěji používat?

  • autobus
  • metro
  • tramvaj
  • osobní automobil

2. Máte vždy osobní doprovod?

  • ano
  • ne

4. Z jakého důvodu?

  • bezpečnost
  • pohodlí
  • lepší dostupnost než ostatní
  • jiné

5. Je pro Vás celkově doprava po Praze obtížná?

  • spíše ano
  • spíše ne

6. Jak často používáte tento dopravní prostředek?

  • každý den
  • 3x týdně
  • 1x týdně
  • jiné

7. Kde byste provedli změny?

  • v autobuse
  • v metru
  • v tramvaji

8. Jste spokojeni se snahou města Prahy, co se týče dopravy ve městě?

  • spíše ano
  • spíše ne

9. Máte zkušenosti s dopravou pro lidi na vozíku v zahraničí?

  • ano
  • ne









Dotazník pro osoby bez postižení:

1. Všímáte si možností dopravy pro vozíčkáře během Vaší cesty po Praze?

  • ano
  • ne

2. Jaká doprava je, podle Vás, nejvhodnější pro vozíčkáře po Praze?

  • metro
  • autobus
  • tramvaj
  • osobní automobil

3. Vídáte často lidi na vozíčku v autobuse, v metru, tramvaji?

  • spíše ano
  • spíše ne
  • nevšímám si

4. Všimnete-li si vozíčkáře, je u něho přítomen doprovod?

  • ano
  • ne
  • nevšímám si

5. Pokud vidíte vozíčkáře, který potřebuje pomoci, protože nefunguje výtah, co uděláte?

  • ihned se ho jdu zeptat, jak mohu pomoci
  • bojím se ho oslovit
  • půjdu dál, protože na pomoc nemám dost fyzické síly
  • nevím, jak se v těchto situacích mám zachovat

6. Myslíte si, že je pro lidi na vozíčku doprava po Praze obtížná?

  • ano
  • ne

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako