Uživatelské nástroje
Vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku (Neco P. NECOV) (http://www.dejiny.nln.cz/archiv/2006/082006-44.html)
Občanské sdružení Vojvodovo, Plzeň 2006, 144 s., 200 Kč
Nestává se příliš často, aby za hranicemi Bulharska vyšla monografie pojednávající o bulharském tématu. Kniha Dějiny Vojvodova, která u nás nyní vychází, je pozoruhodná v několika ohledech. Předkládá českému čtenáři primární pramen, autentický překlad rukopisných dějin české vesnice v Bulharsku. A navíc se díky péči editorů, kteří samotné Dějiny Vojvodova doplnili o řadu dalších textů — odborných statí, přepisů rozhovorů, dobových dokumentů a dalších materiálů — nabízí shrnutí problematiky jedné české krajanské vesnice, která dosud nebyla obšírněji zpracována.
První skupiny obyvatel, osudy jejichž potomků kniha popisuje, opustily české země po vydání tolerančního patentu v roce 1781. Skupiny označované jako „toleranční sektáři“, na něž se josefinský patent nevztahoval, byly často násilně deportovány do odlehlých oblastí rakouské monarchie, do Sedmihradska a Banátu. Tato „transmigrace“ byla sice brzy zastavena, nicméně navrátivší se „sektáři“ informovali své souvěrce o náboženské svobodě v Banátu a počátkem 19. století došlo k další migrační vlně českých nekatolíků do oblasti. Na počátku 20. let 19. století tak byla v Banátu založena česká vesnice, (Svatá) Helena. Brzy se však začaly objevovat spory nejen mezi katolíky přistěhovavšími se z Čech a potomky sektářů, kteří si zde začali říkat „evangelíci“, ale také mezi evangelíky samotnými. Radikálnější křídlo evangelíků totiž odmítalo ustoupit od přísných etických norem svých otců, které zakazovaly například světskou zábavu či pití alkoholu. Spory mezi oběma křídly evangelíků vyvrcholily tím, že skupina trvající na přísném dodržování vypjaté náboženské etiky využila zákona o osidlování neobydlené půdy v sousedním Bulharsku, na přelomu století ze Svaté Heleny odešla a v roce 1900 založila v severozápadním Bulharsku obec Vojvodovo.
Dějiny Vojvodova uvádí předmluva Vladimira Penčeva. Po ní následuje úvodní text Marka Jakoubka a Zdeňka Nešpora, který zasazuje celou problematiku do širšího kontextu. Samotné jádro knihy tvoří překlad rukopisu Historie obce Vojvodovo, resp. Zápisníku viděného, slyšeného a prožitého v obci Vojvodovo v Orechovském okrese 1896—1952 od Neco P. Necova, bulharského obyvatele a pozdějšího starosty obce Vojvodovo. Jeho Zápisník má pozoruhodnou strukturu — události zde nejsou řazeny chronologicky, ale namísto toho je kniha rozdělena do tematicky vymezených kapitol.
Necov se zprvu věnuje popisu jednotlivých skupin, které se podílely na založení obce Vojvodovo v roce 1900, jejich příchodu do Bulharska a osudů před založením obce. Barvitě líčí strasti stěhování a neúspěchy prvního pokusu
- 46 -
o založení nové obce na Plevensku a později v obci Sasek. Dále popisuje založení Vojvodova na místě zvaném „Gladno pole“ v severozápadním Bulharsku a všímá si i dalších migračních vln. Částečně sleduje osudy vesnice i po vylidnění odchodem „Čechoslováků“, kdy byla obec v roce 1950 dosídlena Bulhary z Kjustendilska a další vlnou přistěhovalců z Ichtimanska v roce 1952. Necov v celém textu neodlišuje Čechy a Slováky a většinou pro ně užívá společné označení „Čechoslováci“. Přestože se nezajímá v první řadě o náboženský život Vojvodovčanů, v celých Dějinách Vojvodova jejich silná religiózní orientace jasně prosvítá. Dále poukazuje na některé specifické vlastnosti, kterými se „Čechoslováci“ odlišovali od okolního obyvatelstva, jako byla například vzájemná pomoc, odmítání světských zábav či chov hus a draní peří, z něhož se vyráběly peřiny a polštáře, které u okolního bulharského obyvatelstva vzbuzovaly údiv.
Překlad je doplněn o hutný poznámkový aparát, zasazující jednotlivé problémy do širšího kontextu, a celá publikace nese znaky pečlivě provedené editorské práce. Samotné Dějiny Vojvodova uzavírá text „Tempus edax rerum aneb O minulosti a současnosti vojvodovských Čechů“. Autor Vladimir Penčev je člověk, jemuž patří zásluha za „objevení“ Vojvodova coby badatelského tématu a jeho uvedení na akademickou scénu. Penčev zde shrnuje své terénní výzkumy, jakož i dlouholetou práci v archivu a sleduje osudy českých migrantů od rumunského Banátu až po bulharské Vojvodovo.
Kniha je doplněna o dvě básně o Vojvodovu, plánek vesnice a dobové i současné fotografie. Na konci knihy je zařazeno několik přepisů rozhovorů, které celým dějinám dodávají lidský rozměr. Publikace vyšla za finanční podpory MZV ČR a díky úsilí některých potomků českých obyvatel Vojvodova, kteří mimo jiné uspořádali mezi reemigranty, jejich potomky a přáteli finanční sbírku, která rovněž přispěla k vydání knihy. Doufejme, že se v brzké době podaří vydat Dějiny Vojvodova také v bulharské mutaci, aby ona společná paměťová stopa, kterou ve svém úvodu zmiňuje Vladimir Penčev, byla zachována také na bulharské straně.
Lenka BUDILOVÁ
Počet shlédnutí: 79