Toskové a Gegové v Albánii

Dana Benediktová, Miloš Jodas, Petr Müller. Toskové a Gegové v Albánii.. Hospodářská a kulturní studia (HKS), Provozně ekonomická fakulta | Česká zemědělská univerzita v Praze, 2015. www.hks.re/wiki/2015:toskove_a_gegove_v_albanii

Albánie je bezesporu jednou z nejexotičtějších zemí starého kontinentu, která si dokáže stále zachovat svoji divokou tvář navzdory moderní době a globalizaci. Albánská republika je středomořský stát jihovýchodní Evropy na Balkánském poloostrově, ve kterém žijí necelé tři miliony obyvatel. Většinu tvoří Albánci, kteří se dělí na Tosky a Gegy. Toskové se vyskytují na jihu Albánie, Gegové na severu. Z náboženského hlediska jsou Toskové většinou muslimové (80 %), z toho asi 2% bektašové, zbytek tvoří ortodoxní křesťané 20 %. Gegové jsou ze 69 % muslimové sunnité a 10 – 30 % tvoří katolíci.

Cílem terénního výzkumu bylo zmapovat, zda se Albánci rozlišují na Tosky a Gegy i v současnosti a podle čeho tak činí nebo jestli se cítí jako jeden národ Albánců.

Obrázek č.1, Tirana, hlavní město Albánie, zdroj - vlastní foto

Cílem práce je především odpovědět na výzkumnou otázku: Rozlišují se Albánci na Tosky a Gegy i v současnosti, a podle čeho tak činí?

K zodpovězení základní otázky a lepšímu porozumění tématu mohou pomoci další podotázky, kterými jsou :

• Jaké historické souvislosti má vývoj Albánie na formování Tosků a Gegů?
• Existují u zkoumaných subetnik odlišnosti v jazyce, náboženském či politickém povědomí?
• Jak se liší albánská mentalita a kultura na severu, na jihu, a v centrální části Albánie?
• Lze nyní vnímat jistá napětí v albánské společnosti, zejména v etnonymické rovině (Toskové, Gegové)?

Existencí dvou hlavních etnických skupin v Albánii se ve svém článku „Do Ghegs and Tosks exists? The north/south division in Albania and its interpretations“ ¹⁾zabývá francouzský spisovatel a člen Institut d'Ethnologie Méditerranéenne et Comparative Gilles de Rapper. De Rapper tvrdí, že rozdělení Albánců na Tosky (na jihu) a Gegy (na severu) je konstruktem západní literatury. Rozdíly především v jazyce, ale i v dalších oblastech jako je oblékání nebo sociální uspořádání, mezi severem a jihem jistě existují. De Rapper upřednostňuje rozdělení obyvatel podle náboženství – tedy na muslimy a na křesťany.

Rozdílem mezi dvěma hlavními etnickými skupinami v Albánii se také zabývá Andrew Gumbel ve článku z roku 1997 „Tribal tension splits Albania in two“²⁾. Rozdělení není podle Gumbela pouze geografické (podél řeky Shkumbin), ale také historické. Ve druhé světové válce byla převážná část toskitské části Albánie okupována Řeckem, tím pádem vývoj probíhal jinak než ve zbytku země. Velký vliv na odlišný vývoj etnických skupin Tosků a Gegů měla také dlouholetá vláda komunistického diktátora Endvera Hodži. Hodža byl Tosk a proto „svou stranu“ upřednostňoval. Dalším významným prezidentem po Hodžově smrti byl Berisha, ten naopak patřil ke Gegům. Aby získal pro Albánce ze severu větší moc, velké množství obyčejných občanů zaměstnal na ministerstvech a dalších vysokých pozicích. Podle Gumbela je největší rozdíl mezi Tosky a Gegy v jazyce, Gegové podle něj mluví drsněji a méně sofistikovaně. Dalšími rozdíly jsou stupně vzdělanosti, náboženská tradice a celkové životní podmínky. Nejzajímavějším rozdílem, kterým se Gumbel zabývá, je kriminalita. Toskové pašují zbraně a ilegální imigranty přes Jaderské moře do Itálie. Zatímco Gegové se zabývají spíše černým obchodem s drogami a cigaretami. Mají mnohem silnější pašerácké sítě a jsou napojeni na zahraničí – především na Kosovo. Gumbel přirovnává Gegy k Cosa Nostře v době největší slávy, funguje u nich totiž krevní msta, která se řídí kánonem, tedy zákoníkem popisujícím její pravidla. Většina Tosků krevní mstu odsuzuje.

Rozdíly v hlavních dialektech nejen v Albánii, ale také v Kosovu, se zabývají autoři a členové Rakouské akademie věd Sylvia Moosmüllerová a Theodor Granser ve článku „The spread of Standard Albanian: An illustration based on an analysis of vowels“³⁾. Spisovná albánština je poměrně nový jazyk, nynější kodifikovaná forma byla vyhlášena roku 1972. Za oficiální formu jazyka je tedy od doby vlády prezidenta Hodži považován toskitský dialekt. Moosmüllerová a Granser ve své studii sledují čtyři hlavní regiony, kde se albánsky mluví a snaží se najít hlavní rozdíly mezi danými dialekty. Ty jsou především v přízvučných samohláskách. Sledovanými regiony jsou: Jižní Albánie, Střední Albánie, Severní Albánie a Kosovo. Moosmüllerová a Granser došli k závěru, že kosovská albánština je odlišná od albánské. Uvnitř země se ale jednotlivé skupiny natolik navzájem ovlivnili, že se nedá říct, že vyhlášení spisovného jazyka vycházejícího z jižního dialektu, by sever nějak zvlášť negativně ovlivnilo.

O rozdílech mezi albánskými subetniky – tedy Gegy a Tosky – českou veřejnost nejčastěji informuje ve svých reportážích pro Český rozhlas (a Českou televizi) zpravodaj a specialista na Balkán Alexander Tolčinský. Odlišnostmi mezi zmíněnými se zabývá například v reportáži „Alexander Tolčinský: Velká Albánie do roku 2013?“⁴⁾ odvysílané roku 2010 na stanici ČRo 6. Tolčinský popisuje odlišný historický i náboženský vývoj a z nich vyplývající nynější vztahy. Zatímco Gegové usilují o vytvoření tzv. „Velké Albánie“ (území zahrnující mj. část Černé Hory, Makedonie, Srbska a Kosova), Toskové se na Gegy v jakémkoli státě dívají „skrz prsty“ a sjednocení nepřipadá v úvahu. Další reportáž „Alexander Tolčinský: Toskové, nebo Gegové?“⁵⁾ odvysílaná tamtéž je zaměřena na politickou situaci. To, co Tosky a Gegy od sebe nejvíce odlišuje, jsou právě politické názory. Gegové patří převážně k Demokratické straně, zatímco Toskové jsou příslušníky socialistů (= postkomunistů) a to hlavně z důvodu toskitského původu prezidenta Hodži.

V této práci byly použity metody jak kvalitativní, tak kvantitativní.

Ke kvantitativním metodám patří především technika sběru sekundárních dat. Tu je nutné využít již před cestou, aby na základě informací mohla být naplánována alespoň přibližná trasa a vyznačena místa, která chtějí (nebo by měli) výzkumníci navštívit. Také se díky četbě – hlavně zápisů z cest předešlých návštěvníků země – dá předejít častým chybám a nepříjemnostem. Dále se dokumenty studují z důvodu zjištění informací potřebných k výzkumu. Tato metoda patří k finančně nejméně náročným (např. oproti terénnímu výzkumu). Další velká výhoda je, využití tzv. longitudinální analýzy – tedy analýzy, která nás může ve zkoumaném tématu dostat velmi hluboko do minulosti. Hlavní nevýhodou (se kterou se v případě zájmu o Albánii velmi často setkáme) je, že autor knihy nebo článku ho nepsal za stejným účelem, jako ho výzkumník čte, a ten pak nemůže získat veškerá nebo konkrétní data, která by potřeboval. Nevýhodou je také nemožnost dodatečných otázek.

Další a zároveň nejdůležitější použitá metoda je kvalitativní metoda, a tou je dotazování. V práci bylo využito polostrukturovaných rozhovorů. Tato forma rozhovorů má předem připravený rámec otázek, který je ovšem velmi volný. V průběhu rozhovoru jsou výzkumníkem podávány další doplňující otázky, podle toho jakým směrem se odpovědi dotazovaného odvíjejí. Výhodou polostrukturovaného rozhovoru je to, že výzkumník může zjistit další nové informace a hned se na ně hlouběji zeptat. Polostrukturovaný rozhovor je v tomto typu výzkumu preferovanější než strukturovaný právě z tohoto důvodu. Také dává dotazovanému větší volnost v možných odpovědích. Pro tuto práci byly rozhovory s Albánci vedeny v angličtině, což mohlo z jedné či druhé strany vést k jistým nedorozuměním nebo vzájemným nepochopením se. Nevýhodou rozhovorů také může být snaha daného etnika o „vylepšení sama sebe a shození druhé strany“. Z tohoto důvodu je třeba využít většího vzorku respondentů.

Největším problémem vedení rozhovorů v cizí zemi je, vedle jazykové bariéry, především shánění respondentů. Výzkumník musí najít člověka, který je s danou problematikou alespoň částečně srozuměn a také je ochotný poskytnout potřebné informace.

Nejdříve jsme se snažili využít studenty z univerzity, u kterých je předpokládáno, že jednodušeji překonají jazykovou bariéru. Mladí lidé se ale bohužel o tématiku příliš nezajímají. Proto byly velmi často informace získávány od průvodců navštěvovaných (především etnografických) muzeí a poskytovatelů ubytování.

První respondentkou byla jednadvacetiletá Dona, která studuje na univerzitě ve Skhodře. Odpověděla jen velmi spoře, protože se o dané téma nezajímala. Věděla, že existují rozdíly, ale nic víc nám nesdělila. Ani sama sebe nedokázala do skupiny Gegů nebo Tosků zařadit.

Další respondentka Kristjana byla také studentka, tentokrát dvaadvacetiletá, která patří mezi Gegy. Být na severu pro ni automaticky znamenalo být Geg. Jediný rozdíl je pro ni v jazyce.

Prvním mužským respondentem tohoto výzkumu byl Albert Toka. Albert je mladý Geg, který žije s rodinou ve Skhodře a pracuje jako zdravotní bratr. Sám o sobě říká, že je Geg, ale zároveň se považuje za hrdého Albánce. Má možnost přestěhovat se do Itálie, ale on chce v Albánii zůstat a možná i nesnadný život zde ovlivnit.

V etnografickém muzeu ve městě Kruje jsme se seznámili s Viktorem Avoliou. Ač pracoval v severní části Albánie, pochází z jižní části, z města Saranda. Je tedy Tosk. Díky tomu mohl poskytnout velké množství informací a popsat rozdíly mezi severem a jihem, které sám opravdu pociťuje.

V hlavním městě Tiraně byl proveden polostrukturovaný rozhovor s mladou průvodkyní v národní galerii Yljono Ylli. Yljono se nepovažuje ani za Gega, ani za Toska a to z důvodu toho, že žije ve střední části Albánie (vymezené městy Elbasan, Durres, Tirana), ve které se tohoto rozdělení nevyužívá. Se svou rodinou patří k lidem ze střední části Albánie, protože tam kde žijí, dochází k prolínání kultur Gegů a Tosků. Yljono je muslimka, ale náboženství nepraktikuje.

Respondentem pocházejícím z jihu Albánie, konkrétně z města Ksamil byl učitel Alexandr. Alexandrovi je kolo padesáti let a žije se svou ženou a třemi dcerami, kterým by nedovolil provdat se za Gega. Pro starší lidi je rozdělení na Tosky a Gegy mnohem důležitější než pro nejmladší generaci.

Za posledního respondenta je považován Ben Dida. S ním jsme se nesetkali na Balkáně jako s ostatními, ale v České republice, Ben je již třetím rokem studentem ČZU. Jako město svého původu označuje Prishtinu, hlavní město nezávislého státu Kosova. Na nezávislost Ben klade velký důraz. Má také silné vazby na Albánskou republiku a označuje se za Gega.

Tabulka č. 1, Respondenti výzkumu, zdroj - vlastní zpracování

V očích Evropanů byla Albánie vždy vnímána jako záhadná a neznámá země. Jedním důvodů je jazyková výjimečnost Albánců, v rámci indoevropských jazyků nemá žádný příbuzný jazyk a jedná se tedy o jazykový izolát. Přestože snahy o vytvoření samostatného národního státu sahají až do středověku, Albánie vzniká na konci roku 1912. Na území dnešní Albánie existovala již v prvním tisíciletí př. n. l. svébytná domácí kultura nejstarších historicky známých obyvatel tohoto místa – starověkých Ilyrů, která navazovala na tradice z předhistorických dob a byla velice ovlivňována řeckou, helénistickou a nakonec římskou civilizací. V 3. st. se v Albánii začíná rozšiřovat křesťanství a po rozpadu Římské říše má Albánie pro Byzantskou říši mimořádný strategický význam.

V průběhu 6. století napadají Slované Byzantskou říši, usazují se i na území Albánie, někteří obyvatelé Albánie utekli, ale ostatní byli schopni se Slovany vzájemného soužití, což mělo za následek asimilaci ze strany domorodého obyvatelstva. Pro budoucí utváření demografických poměrů na území Albánie měly zásadní význam etnotvorné procesy, které se odehrály v nepřístupných horských oblastech severní Albánie a v přilehlých částech dnešního Kosova a jihovýchodní Černé Hory. V tomto prostoru nalezla útočiště před slavizací (poslovanšťování) významná část původní starobalkánské populace, jak Ilyrů, tak románských obyvatel. Zde v průběhu následujících staletí proběhly proměny, které vyústily v přetavení těchto předslovanských etnických skupin v nová středověká etnika. Většina odborníků dnes soudí, že Ilyrové jsou předky Albánců a že Albánci tudíž představují původní etnikum v západních a centrálních částech Balkánského poloostrova. Pro albánskou veřejnost je myšlenka ilyrskoalbánské kontinuity dogma a tvoří jeden ze základních pilířů jejich národní identity.. Jedním z pádných argumentů pro toto tvrzení je archeologický materiál tzv. komanské kultury z 6. - 8. století v severní Albánii, který lze interpretovat jako spojující mezičlánek mezi pozdní starověkou kulturou ilyrskou a raně středověkou kulturou albánskou.

Ve 14. století začíná Osmanská invaze a o století později se zrodil největší hrdina proti-osmanského osvobozeneckého zápasu Albánců - Skanderbeg. Osmanská nadvláda trvala téměř do 1. světové války. V době této nadvlády zde existovaly dva polo-nezávislé feudální útvary, což přispělo na přelomu 18. a 19. století k dotvoření dvou základních etnograficko-jazykových skupin - severní gegské a jižní toskské. Toskové ani Gegové netvořili homogenní celky, rozčleňovali se na množství podskupin, vzájemně se velice lišících. Nejvíce patrné to bylo na severu, kde se vedle městského obyvatelstva žijícího například ve Shkodře, vyskytovali obyvatelé z hor, žijící v patriarchálních rodově-kmenových podmínkách. Příznačným projevem roztříštěnosti albánského prostředí byla i absence jednoho ústředního albánského městského centra.

V 19. století bylo v Albánii množství lokálních ozbrojených konfliktů při protestech proti osmanským hodnostářům, kteří zneužívali svého postavení k vlastnímu obohacování. V této době už existovala koncepce Albánské samostatnosti, kdy Gegové zaujali umírněnější postoj a chtěli se osamostatnit jen se souhlasem Turků, naproti tomu Toskové chtěli samostatnost i přes odpor Turků. Při Řecko-Turecké válce na konci 19. století se převážná většina Albánců – Gegů i Tosků, postavila na stranu Turků. Na počátku 20. století vrcholí albánské „Národní obrození“ a 28. Listopadu 1912 Albánie vyhlašuje nezávislost. V čele vlády stál Ismail Quemal, tato vláda měla čistě regionální charakter a téměř nedocházelo k centralizaci. O situaci v Albánii se jednalo na mnoha evropských konferencích, nejdříve to vypadalo, že její území si rozdělí sousední státy, ale nakonec zvítězila myšlenka samostatného albánského státu, kde hlavní slovo neměla albánská vláda, ale Mezinárodní kontrolní komise. Na post albánského knížete bylo mnoho zájemců a nakonec tam byl dosazen Wilhelm Wied, který o Albánii věděl velmi málo. Během první světové války zástupci MKK i Wied opouští Albánii.

V meziválečném období zde fungoval autokratický režim Ahmeda Zoga. Za 2. světové války, kdy byla Albánie obsazena fašistickou Itálií, přechodně existovala tzv. Velká Albánie, kdy se Albánie rozrostla o přilehlá, většinou Albánci obývaná území v Kosovu, v západní Makedoniii a ve východních částech Černé Hory. Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu a stal se velkou autoritou. Okamžitě po skončení bojů získala jeho Albánská strana práce moc a začala provádět komunistické reformy. Po 2. světové válce se hranice vrátila do předválečné podoby, protože s výjimkou Německa žádný stát Velkou Albánii neakceptoval. V současnosti žije mimo hranice Albánie více než třetina Albánců. Albánie hned po 2. světové válce přerušila styky se západem a roku 1968 vystoupila z Varšavské smlouvy na protest proti okupaci Československa, čímž se ocitla v mezinárodní izolaci. V této době mají Toskové lepší postavení než Gegové, protože Enver Hodža byl Tosk a toskský dialekt se stává státním jazykem. Bylo též zakázáno praktikovat jakékoliv náboženství a Albánie se stala první ateistickou zemí na světě.

Roku 1990 po pádu režimu se Albánie stává pluralitní demokracií. Mezi obyvatelstvem jsou však stále zakořeněny křivdy z dob minulého režimu a Toskové pořád patří k bohatším vrstvám obyvatelstva než Gegové.

Navzdory tomu, že Albánie měla na evropské poměry velmi vysokou porodnost, v devadesátých letech došlo ke zlomu a počet obyvatel Albánie začal klesat. Důvody, které k tomuto jevu vedly, jsou zejména rostoucí emigrace (především kvůli zlepšení ekonomické situace), zřízení pluralitní demokracie a snížení porodnosti.

Graf č.1, Vývoj počtu obyvatel v Albánii, zdroj - vlastní zpracování podle Population statistics: historical demography. Dostupné z: http://www.populstat.info

Albánští obyvatelé jsou v náboženské oblasti velmi tolerantní, je to dáno historickým vývojem země a také častým střídáním náboženství. Před příchodem Turků bylo v zemi nejrozšířenější křesťanství, avšak obléhání země mělo svůj dopad i v otázce víry. Proto je zde od 15. století nejrozšířenější islám, ke kterému se hlásí dle různých statistik okolo 55 – 70% obyvatel a řadí se pak spíše k sunnitské větvi. Dále jsou v zemi zastoupeni katolíci a pravoslavní. Zvláštností je, že v době vlády Envera Hodži byla Albánie vyhlášena prvním ateistickým státem. Dále je také v Albánii rozšířený bektašismus, což je liberálnější forma islámu.

„Jsem muslimka, ale víru mám po rodičích, aktivně ji nepraktikuji.„ Yljono Ylli, 24 let, Tirana, střední část Albánie

Pokud budeme brát v potaz rozdělení na Tosky a Gegy, většina lidí se hlásí k islámu. Dále se Gegové řadí více ke katolictví a Toskové k pravoslavným.

Z terénního výzkumu bylo zjištěno, že lidé přejímají náboženství po svých rodičích a většina z nich se řadí spíše k pasivním věřícím. Náboženská tolerance je zde velmi patrná i při procházení městem. Vedle sebe jsou postaveny jak mešity, tak kostely. Náboženské stavby vlastní stát a velmi pečlivě se o ně většinou stará. V zemi není nařízené žádné oficiální náboženství a stát se ke všem vyznání staví stejně. V roce 1998 zde byla Ústavou zaručena náboženská svoboda.

Graf č. 2, Náboženská příslušnost Albánců, zdroj - vlastní zpracování podle Censusi i popullsisë dhe banesave 2011⁶⁾ (Population and housing census 2011) - tedy sčítání obyvatel a domů v Albánii v roce 2011, tento projekt vznikl za pomoci Evropské unie, Švýcarské konfederace a INSTAT (albánský statistický úřad).

V grafu jsou zvlášť vyčleněni ateisté a lidé bez vyznání, protože mezi těmito skupinami existuje rozdíl. Ateisté jsou lidé, kteří věří v neexistenci Boha a popírají ho, v Albánii až 3% obyvatel. Zatímco lidé bez vyznání jsou tací, kteří se o náboženství a víru nezajímají, Boží existenci či neexistenci nepopírají. Věřící lidé bez vyznání jsou tedy lidé, kteří věří v existenci něčeho nadpozemského (síly, dobra apod.), ne však Boha. Takových najdeme v Albánii až 5%.

„Já i moje rodina jsme křesťané, ale k muslimům i k jiným náboženstvím jsme tolerantní, náboženská tolerance je po celé Albánii“ Albert, 22 let, Shköder, Geg

Obrázek č. 2, Mešita v Durres, zdroj - vlastní foto

V Albánii je úředním jazykem albánština, píše se latinkou. Albánština je jazykovým izolátem. Albánsky se hovoří v Albánii, Kosovu a v oblastech, kde se vyskytují albánské komunity (Makedonie, Černá Hora, Řecko…). Pokud Albánci hovoří cizím jazykem, pak je to hlavně italština, anglicky se cizinci dorozumí zejména s mladými lidmi ve městech. Albánština patří do skupiny indoevropských jazyků, v historickém vývoji na ni měla značný vliv turečtina (Albánie pod nadvládou Osmanské říše), ze které pochází množství slov. Během éry diktátora Envera Hodži byl oficiálním jazykem prohlášena toskština, jelikož Hodža byl Tosk.

„Rozdíly mezi Tosky a Gegy vidím pouze v jazyce.„ Dona 22 let, Shköder,

Obrázek č. 3, Jazykové rozdělení Albánie a blízkých území, zdroj - http://en.wikipedia.org

Albánština má dva základní dialekty, gegský a toskický. Hranici mezi oběma dialekty tvoří řeka Shkumbin. Na sever od této řeky se hovoří gegským dialektem a na jih od ní toskickým.
Původně katoličtí Gegové nikdy nebyli plně poturečtěni. Původně pravoslavní Toskové více podlehli turecké kontrole a mnozí konvertovali k islámu. Italské, řecké a bulharské enklávy hovoří variantami toskického dialektu. Kosovo vzhledem ke své zeměpisné poloze spadá do areálu gegského dialektu. Kosovská varianta má samozřejmě svá specifika, a to především v lexiku. Norma albánštiny se zakládá na obou dialektech, převažuje však toskický. Zajímavostí je, že po roce 1908, když se pracovalo na standardizaci albánštiny, byl za základ vzat gegský dialekt. Oba dialekty a jejich regionální varianty nejsou vždy plně vzájemně srozumitelné. Rozdíly mezi oběma dialekty nacházíme jak ve fonetice, tak v morfologii a lexiku. Ve fonetické oblasti je rozdílný především inventář samohlásek. Toskické (dále jen T) ë před nazálou se v gegském dialektu (dále jen G) realizuje jako â, T počáteční va- se realizuje jako vo-, koncové T –r se realizuje jako –n (rotacismus). Rozdílně se také uplatňují diftongy ue/ua. Příklady: T - nëntë, G - nând (devět) T - vatër, G - votrë (krb) T - emër, G - emën (jméno)⁷⁾ ===== Politika ===== Od roku 1998 je Albánie parlamentární republikou. I když jsou Albánci velmi tolerantní, co se týče náboženského vyznání či rozdělení na Tosky a Gegy, politika je to, co je rozděluje. Dle polostrukturovaných rozhovorů se k demokratům řadí většinou Gegové, Toskové se přiklání spíše k socialistům. Pokud se k moci dostanou socialisté, je zde velká šance, že demokrat přijde o práci (jedná se i o nižší pracovní pozice, jako je např. uklízečka). V době, kdy se konají volby, se do Albánie nedoporučuje cestovat, bývá zde napjatá atmosféra a málokdy se tato událost obejde bez obětí na lidských životech. Gegové, kteří jsou na severu, jsou v zásadě demokraté, Toskové na jihu socialisté a lidé z centrální části nejsou jasně rozdělení. „Komunisté už zde nemají žádnou moc.“ Yljono Ylli, 24 let, Tirana, centrální část Albánie Od ledna 2003 je Albánie zařazena mezi potencionální kandidáty do Evropské unie. Spoustu Albánců doufá, že vstup do EU by jim mohl pomoci v rozvoji jejich území, Albánie se totiž dodnes řadí mezi nejvíce zaostalé země Evropy. Velkou roli zde hraje také koncept tzv. Velké Albánie. Jedná se o území, do kterých Albánci prchali před chudobou komunismu ve 20. století. Zahrnuje celé Kosovo, jižní část Černé Hory, část Srbska a Makedonie a také severozápad Řecka. Jedná se o nacionalistickou ideu, kterou mnoho lidí považuje za otázku historie, ale naleznou se i lidé, kteří v ní věří dodnes. S ideou Velké Albánie přišli albánští nacionalisté v době albánského národního obrození na konci 19. století. Tehdy po Osmanské říši požadovali autonomii pro území obývané Albánci. Roku 1912 vyhlásil ve Vloře Celoalbánský kongres nezávislost Albánie, kterou však žádná mocnost neuznala. Fakticky Velká Albánie existovala pouze za 2. světové války za okupace Itálií. Téma Velké Albánie je však stále aktuální, což lze soudit na kontroverzních výrocích politických představitelů Albánie, kdy sousední země bouřlivě reagují při každém náznaku nějakých územních nároků z minulosti. Například při stoletém výročí vzniku Albánie, kdy albánský předseda vlády Sali Berisha prohlásil, že před sto lety nezávislost získaly „všechny albánské země od Prevezy po Prešovo.“ Kvůli tomuto výroku řecký ministr zahraničí zrušil plánovanou návštěvu Albánie. Město Preveza se nachází na řeckém území a vedou se o něj mnohaleté spory. Řecko prohlásilo, že takové výroky nepomáhají v upevňování dobrých vztahů mezi státy. Albánská strana přispěchala na vysvětlenou s tím, že premiér měl na mysli pouze historický kontext a není to spojeno s územními nároky vůči sousedním zemím. Obrázek č. 4, Vývoj hranic Albánie, zdroj - http://en.wikipedia.org

Většina Gegů má v sobě zakořeněný pocit, že mezi Tosky a Gegy existují kulturní i mentální rozdíly, ne každý však dokázal jasně odpovědět v čem tyto odlišnosti spočívají. Může to být způsobeno mj. tím, že někteří Gegové se s Tosky vůbec nemusí setkávat, protože každá skupina žije v jiné části Albánie (Toskové jih, Gegové sever). Ze zjištěných informací lze vyvodit závěr, že Gegové sami sebe považují za upřímnější, přímější a drsnější, naopak Tosky považují za úlisnější, pragmatičtější, jejich chování se dá popsat rčením „Kam vítr, tam plášť“. Gegové Toskům méně důvěřují a báli by se jim sdělovat osobní informace, protože Toskové by byli schopni toho využít, tudíž je pro ně citové sbližování s Tosky vzácné, ale ne nemožné.

Podle lidí ze střední části jsou Toskové více otevření, jejich rodiny nejsou tak velké jako na severu Albánie, kde dle nich žijí menší rodiny více pohromadě kvůli tíživé ekonomické situaci (náročnost obživy v horách). Naproti tomu na jihu preferují neolokaci, kde žije každá rodina zvlášť což je způsobeno jejich lepšími ekonomickými podmínkami a prací v zahraničí (zasílání remitencí). Ohledně kultury tvoří každý kraj Albánie specifickou jednotku, kde rozdělení na Tosky a Gegy nehraje velkou roli.

Toskové na jihu vidí kulturní rozlišnost mezi Tosky a Gegy jako nepřekonatelnou propast. Jeden respondent dokonce uvedl, že by si nepřál, aby si jeho dcera vzala Gega za manžela, velice ho děsí krevní msta, kterou vnímá jako naprostý nesmysl. Toskové se mu zdají zdvořilejší a bohatší a Gegy vidí naopak jako hrubé a nevzdělané, výjimkou ale může být město Shköder, kde žijí vzdělaní lidé, poněvadž Shköder je univerzitní město.

„Krevní msta je v horách na severu stále aktuální„ Albert, 22 let, Shköder, Geg

V této části práce je vhodnější členit odpovědi spíše podle věku respondentů, než podle příslušnosti k Toskům, Gegům nebo k obyvatelům střední části Albánie, protože se názory těchto skupin shodovaly. Názor většiny respondentů výzkumu je takový, že rozdělení na Tosky a Gegy je neaktuální a dnes již nehraje ve společnosti velkou roli. Tento fakt podporují zejména mladí respondenti (zhruba do 30 let věku), kteří necítí napětí ani konfrontace obyvatel spojené s příslušností k Toskům nebo Gegům, nehledě na to, zda sami pocházejí ze severu, jihu, nebo centrální části Albánie.

Naopak starší obyvatelé jisté rozdíly vnímají, například Alexandr, majitel kempu Ksamil na samém jihu Albánie, který uvedl, že by nechtěl, aby si jeho dcera vzala Gega především kvůli krevní mstě, kterou považuje za nesmysl a hloupost, ale také z dalších důvodů, jakými jsou např. rozdílné politické smýšlení či vzdělání.

Na čem se opět většina respondentů shoduje, je fakt, že daleko palčivější otázka než příslušnost k subetniku je politické smýšlení obyvatel a sympatie k politickým subjektům. To se projevuje zejména při volbách, kdy může dojít i k nepokojům. Nejkritičtější byla situace ve druhé polovině devadesátých let, kdy země nebyla daleko od občanského konfliktu. V posledních letech se však Albánie snaží přibližovat západním demokratickým principům a s nimi souvisejícím průběhem voleb. Boj proti korupci má zcela jistě návaznost na snahu Albánie začlenit se do Evropské unie, kam v roce 2009 podala formálně přihlášku.

„Problémy mezi Tosky a Gegy dnes již nejsou, je to spíše otázka historie a popřípadě starých lidí.“ Victor Avolia, 33 let, Sarande, Tosk

Cílem práce bylo odpovědět na hlavní výzkumnou otázku „Rozlišují se Albánci na Tosky a Gegy i v současnosti, a podle čeho tak činí?“ a výzkumné podotázky „Jaké historické souvislosti má vývoj Albánie na formování Tosků a Gegů?“, „Existují u zkoumaných subetnik odlišnosti v jazyce, náboženském či politickém povědomí?“, „Jak se liší albánská mentalita a kultura na severu, na jihu, a v centrální části Albánie?“ a „Lze nyní vnímat jistá napětí v albánské společnosti, zejména v etnonymické rovině (Toskové, Gegové)?“

Z odpovědí respondentů bylo zjištěno, že dělení na Tosky a Gegy převládá především u starší generace, mladí lidé se cítí být spíše Albánci. Na Tosky a Gegy se tedy společnost v Albánii rozlišuje, ale pouze do určité míry, není to hlavní kritérium pro chování Albánců. Mezi Tosky a Gegy nepanují žádné větší rozbroje, jak na náboženské, tak na etnické úrovni. V otázce náboženství naopak v zemi panuje velká svoboda. Dle výsledků výzkumu se tedy jedná spíše o etnický konstrukt, kdy je příslušnost k subetniku Tosků či Gegů přeceňována. Postupně dochází ke smazávání rozdílů mezi Tosky a Gegy, odlišnosti zmíněné v práci pak respondenti nastínili většinou až po důkladném zamyšlení, nikoliv hned po položené otázce. Snižování významu příslušnosti k Toskům nebo Gegům je způsobeno zejména nastupující mladou generací, která vyrůstala v demokratickém uspořádání.

Hlavní přetrvávající rozdíly jsou následující. Na severu Albánie v horských oblastech je krevní msta u Gegů nadále aktuální, jak nám bylo potvrzeno ze strany respondentů, zejména těch ze severu. Gegové bývají často v očích Albánců jako ti, kteří volí demokratickou stranu, Toskové pak volí spíše socialistickou. Na severu převládá dialekt Geg, na jihu dialekt Tosk, který je oficiální albánštinou. Původně katoličtí Gegové nebyli nikdy zcela poturečtěni, naopak na původně pravoslavných Toscích, kteří podlehli turecké kontrole, se vliv Turečtiny podepsal mnohem více. Rozdíly mezi oběma dialekty jsou jak ve fonetice, tak v morfologii a lexiku.

Jak Toskové, tak Gegové nebo lidé ze střední části Albánie, se vidí přirozeně lépe než ostatní jmenované. Gegové říkají o Toscích, že jsou více úlisní, neupřímní a nedá se jim moc věřit. Toskové říkají o Gegách že jsou neotesaní, méně chytří a méně kulturně vyspělí. Toskové taky Gegům stále vyčítají krevní mstu. Podle lidí ze střední části Albánie jsou Toskové více otevření a jejich rodiny jsou menší než rodiny Gegů.

Navzdory tomu, že dnes již dělení na Tosky a Gegy není horkým tématem Albánie, dá se stále napočítat množství větších či menších rozdílů, které obě subetnika odlišují.

Censusi i popullsisë dhe banesave 2011, dostupné z: http://www.instat.gov.al

GRAMELOVÁ, Lucie. Albánština: (úvod do jazyka, dialekty, stručná gramatika) [online]. : 8 [cit. 2015-05-08]. Dostupné z: http://www.jazykovy-koutek.cz/wp-content/%C3%9Avod-do-alb%C3%A1n%C5%A1tiny.pdf

GUMBEL, Andrew. Tribal tension splits Albania in two ISSN 09519467 [online]. © 1997 cit. 2015-03-14. Získáno přes databázi: http://search.proquest.com.infozdroje.czu.cz/?accountid=26997

HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Albánie, 2008, ISBN: 978-80-7106-939-3

KOKAISL, Petr. Etnické minority v Evropě, 2014. Vydala: Česká zemědělská univerzita v Praze: Provozně ekonomická fakulta. s. 339-343 . ISBN 978-80-213-2524-1.

MOOSMÜLLER, S., GRANSER, T. The spread of Standard Albanian: An illustration based on an analysis of vowels ISSN: 09543945 [online]. © 2006 cit. 2015-03-14. Získáno přes databázi: http://www.scopus.com/

Population statistics: historical demography. Dostupné z: http://www.populstat.info

de RAPPER, Gilles Do Ghegs and Tosks exists? The north/south division in Albania and its interpretations ISSN: 07557809 [online]. © 2004 cit. 2015-03-09. Získáno přes databázi: http://www.scopus.com/

TOLČINSKÝ, Alexander. Toskové, nebo Gegové? Pořad: Názory a argumenty | Stanice: ČRo 6 (archivováno) [online]. © 24.01. 2011 cit. 2015-03-14. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/alexander-tolcinsky-toskove-nebo-gegove--841637/

TOLČINSKÝ, Alexander. Velká Albánie do roku 2013? Pořad: Názory a argumenty | Stanice: ČRo 6 (archivováno) [online]. © 4.11. 2010 cit. 2015-03-14. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/alexander-tolcinsky-velka-albanie-do-roku-2013--806635/

*Všechny obrázky a tabulky v práci byly vyfoceny a vytvořeny autory

Počet shlédnutí: 188