Bareš, Gábová, Frána, Novotná, Talůžek, Tomečková

Tato práce se zabývá současnou asimilací Čechů pracujících a žijících v Německu. Jedná se o malou menšinu-skupinu lidí, která se odlišuje vůči většinové společnosti svým původem. Asimilace se týká nejen kulturního rámce, náboženství a zvyků, které nejsou příliš rozdílné, v důsledku dávné společné historie a sousedství států, ale především přijetím české komunity mezi německou společnost, jejichž vzájemné vztahy jsou poznamenány mnohými konflikty.

V literární rešerši jsou v obecné rovině dle dostupných zdrojů popsány vzájemné vztahy Čechů a Němců.

Teoretická část se nejprve zabývá sdělením základních informací o Německu a německé společnosti, dále kulturou, náboženstvím, a tradicemi Němců. Poté jsou rozebrány historické události, které zásadně ovlivnily vztahy mezi Němci a občany České republiky. A nakonec informacemi o proběhnuté emigraci Čechů do Německa a jejich asimilaci.

Praktická část práce je věnovaná rozhovorům se skutečnými českými emigranty do Německa, kterým byly položeny otázky mimo jiné ohledně adaptace v německé kultuře a jejich přijetím do společnosti.

Závěrem práce je zhodnocení, jak u respondentů proběhla asimilace do německé společnosti a jakým směrem bude v budoucnu pravděpodobně pokračovat.

Cílem práce je na základě provedení rozhovorů s respondenty a studia literatury zjistit odpověď na výzkumnou otázku:

„Jak jsou čeští emigranti přijímáni současnou německou společností?“

Cílem teoretické části práce je shrnutí poznatků, které souvisí s výzkumnou otázkou.

Pro zpracování literární rešerše a teoretická části práce byla prostudována sekundární data z odborné literatury, která se zabývá řešenou problematikou v úzkém i širším kontextu.

Praktická část práce spočívá ve sběru primárních dat pomocí kvalitativního výzkumu. Byly zkonstruovány otevřené otázky pro námi zvolené respondenty, jejichž cílem bylo zjistit, zda a jakým způsobem se jako Češi v Německu asimilovali.

Na základě osobních zkušeností respondentů byly popsány a shrnuty nejdůležitější poznatky.

Češi a Němci

Odpověď na otázku, jak se cítí Češi v Německu, úzce souvisí s historickým vývojem, geopolitickou situací a hospodářskou spoluprácí.

Vzájemný vztah Čechů a Němců má svou historii; ta je jeho neoddělitelnou součástí. Makrlík, 2009 popisuje vztah mezi Čechy a Němci jako kontroverzní. Alespoň podle většiny Čechů. Takovéto chápání česko-německých vztahů je přiřknuto hlavně starší generaci, díky vyvrcholení vztahu do konfliktu za nacistické okupace v době 2. světové války. „Přesto neexistují v Evropě národy, které by si byly etnicky bližší, přestože hovoří odlišným jazykem“. Je tomu tak díky úzce spjaté historii téměř po patnáct století (např. Svatá říše římská, habsburská monarchie). Většina dějin českého a německého národa je společná a to se odráží i na způsobu života a jejich kultuře. Podle Makrlíka tato kontroverznost u Čechů pramení z komplexu méněcennosti malého národa, pocitu ponížení a odstrkování (Makrlík, 2009).

Jak popisuje Šmídová, 2001 v knize Češi a Němci i dnes je tento vztah velmi zásadní nejen z hlediska historického a geopolitického, ale i z praktického. Příliv německého kapitálu začátkem 90. let vedl k rozvoji českých podniků, z nichž velká část má již dnes česko-německé vedení. Po devadesátém roce a otevření hranic se nejčastěji vyjíždělo za prací do Německa a německy mluvících zemí. Začaly se rozšiřovat česko-německé školy a druhým nejvyučovanějším cizím jazykem po angličtině byla právě němčina. Nejvíce turistů, kteří chtěli navštívit Českou republiku, byli právě Němci, kterých sem v roce 1996 zavítalo na 1,2 milionu (Koschmal, 2001).

Seibt, 1996 ve své knize rozebírá spojení „Vyrovnat se s minulostí“, „zdolávat minulost“ v němčině „Vergangenheitsbewaltigung“ jako moderní výraz, který se v Německu rozšířil po roce 1945. Tento výraz má vystihnout opětovné zvládnutí života po těžkých vnitřních pohromách, nežít jen vzpomínkami a nedostatečně artikulovanými obžalobami. Jen v češtině tomuto výrazu chybí trefný pandán (Seibt, 1996).

Německo (oficiální název Spolková republika Německo, zkratka SRN, německy: Bundesrepublik Deutschland, zkratka BRD) je středoevropský stát. Na severu sousedí s Dánskem, omývá jej Severní moře a Baltské moře, na východě sousedí s Polskem a Českem, na jihu s Rakouskem a Švýcarskem a na západě s Francií, Lucemburskem, Belgií a Nizozemskem. Rozloha Německa je 357 021 km čtverečných, přičemž území státu se nachází v mírném podnebném pásu. Německo má ze všech zemí EU nejvíce obyvatel – 82 milionů, Německo je zároveň domovem třetí největší populace imigrantů na světě. Jeho území se rozprostírá od Severního a Baltského moře na severu až po Alpy na jihu a protínají je některé největší evropské řeky, jako jsou Rýn, Dunaj a Labe. (Europa – Evropské státy – Německo [Online]. 2012 [cit. 2012-12-04]. Dostupné z: http://europa.eu/about-eu/countries/member-countries/germany/index_cs.htm )

Německo je spolková republika. Jejími zákonodárnými orgány na státní úrovni jsou Spolkový sněm (Bundestag), jehož členové jsou voleni každé čtyři roky ve všeobecných volbách, a Spolková rada (Bundesrat), jejíž 69 členů zastupuje 16 spolkových zemí (Bundesländer). Po 2. světové válce bylo Německo rozděleno na demokratické Západní Německo a komunistické Východní Německo (bývalá Německá demokratická republika). Symbolem tohoto rozdělení se stala Berlínská zeď. Byla zbourána v roce 1989 a o rok později se Německo znovu spojilo. Němčina je nejrozšířenější první jazyk, kterým se mluví v Evropské unii. Německo je třetí největší ekonomikou na světě a vyrábí se zde automobily, výrobky přesného strojírenství, elektronická a komunikační zařízení, chemické látky, farmaceutické výrobky a mnoho dalších. Německé společnosti ve značné míře investovaly v zemích střední a východní Evropy, které vstoupily do EU v roce 2004. (Europa – Evropské státy – Německo [Online]. 2012 [cit. 2012-12-04]. Dostupné z: http://europa.eu/about-eu/countries/member-countries/germany/index_cs.htm )

Státní vlajka

Německá vlajka se skládá ze tří vodorovných pruhů barev černá, červená a zlatá, poměr délek stran je 5:3. Nepřetržitě je vlajkou Spolkové republiky Německo od roku 1949. Vedle ní je neoficiálně tolerováno užití vlajky se státním znakem. Státní (služební) vlajka navíc nese štít s upraveným státním znakem, její soukromé užití ani užití obcemi či spolkovými zeměmi není přípustné. (Spolková Republika Německo [Online]. 2012 [cit. 2012-12-04]. Dostupné z: http://www.deutsche-botschaft.cz/)

Zdroj:www.mapsofworld.com/flags/germany-flag.html

Státní znak

Černo-červeno-zlatá trikolóra, kterou v roce 1813 užíval dobrovolnický sbor Ludwiga Adolfa Wilhelma von Lützow, se stala symbolem německého boje proti Napoleonovi. Její barvy byly odvozeny z barev říšského znaku – černého orla s červenou zbrojí na zlatém poli. I po napoleonských válkách byla tato vlajka chápána jako symbol německého liberalismu. V roce 1848 ji frankfurtský sněm vyhlásil za oficiální vlajku německého spolku. Státní znak Německa tvoří černá orlice s červenou zbrojí na žlutém štítu. Jako znak byl přijat 20. ledna 1950 ovšem pouze Spolkovou republikou Německou (Západním Německem), pro Německou demokratickou republiku (Východní Německo) byl v té době nepřijatelný, ale jako státní znak znovusjednoceného Německa se používá od 3. září 1990. Orlici z tohoto znaku se lidově také říká Reichsadler. (Spolková Republika Německo [Online]. 2012 [cit. 2012-12-04]. Dostupné z: http://www.deutsche-botschaft.cz/)

Zdroj:www.flagofarms.com/

Státní hymna

„Das Lied der Deutschen“ napsal v roce 1841 německý básník, jazykovědec a historik literatury August Heinrich Hoffmann von Fallersleben. (Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze [Online]. 2012 [cit. 2012-12-04]. Dostupné z: http://www.prag.diplo.de/Vertretung/prag/cs/01/Seite__Nationalhymne.html)

Němčina patří k 15 germánským jazykům, větvi indogermánské jazykové rodiny. Hned po angličtině je druhým nejrozšířenějším cizím jazykem v Evropě, kterým mluví kolem 120 milionů lidí. Jde o nejčastěji mluvenou řeč v Evropské unii (EU) a jeden z deseti nejčastěji používaných jazyků světa. V současné době se němčinu jako cizí jazyk učí 17 milionů lidí v různých institucích a školách. Tento jazyk je rozšiřován v zahraničí prostřednictvím nejrůznějších organizací. Například organizace Goethe-Institut, který vznikl pod záštitou Ministerstva zahraničí, nabízí jazykové kurzy ve 127 městech v 80 zemích. Velmi podporovaným způsobem, jak němčinu rozšířit na vysokých školách je program nazvaný Německá akademická výměnná služba (DAAD), která působí ve 102 zemích s celkem 440 lektory. Středisko výměnné služby (ZfA) pečuje o 135 německých škol v zahraničí a současně asi 1 900 učitelů, kteří působí v zahraničí. Významný projekt, spadající pod Ministerstvo zahraničí „Školy: Partner budoucnosti“, usiluje o ukotvení němčiny jako cizího jazyka v zahraniční. Toho chce dosáhnout vybudováním sítě 1 500 partnerských škol (Fakta o Německu: Němčina - atraktivní cizí jazyk [online]. 2012 [cit. 2012-12-04]. Dostupné z: http://www.tatsachen-ueber-deutschland.de/cz/kultura/main-content-09/nemcina.html ).

„Německo je zemí básníků a myslitelů“. Narodili se zde slavní umělci jako Goethe, Bach a Beethoven. Přesto nemá tento národ jedinou instituci, která by celostátně zastřešovala kulturu německého státu. Podle německé ústavy je kultura záležitostí jednotlivých spolkových zemí. Proč je ale kulturní politika v Německu něčím, co stát jako celek není schopen řešit, či vlastně ani řešit nemá? Německá kultura jako projev německého národa byla od dob císařské éry pozdního 19. století podezřívána z velikášství. Po pádu nacismu získala německá kultura novou orientaci. Po 2. světové válce se prohloubil názor, že Německo se může vrátit do světového společenství, vystříhá-li se byť i jen zdání přehnaného národního kulturního patosu. Až roku 1999 vznikla v úřadu spolkového kancléře funkce státního ministra pro kulturu a média, sídlící v Berlíně. Od tohoto okamžiku se opět stala kultura pro německý stát celonárodní záležitostí.

Hlavním kulturním místem se stal Berlín, kde se poměřují síly kulturního projevu. Mnoho jeho muzeí odráží celou historii lidstva. „Památník holokaustu se stal zkouškou dospělosti národa vytesanou do kamene, která dokládá, jak se kulturní národ vyrovnává se svou minulostí“. Stal se výjimečným dokladem celonárodní kulturní politiky, která se pro 21. století stala nutností. Kulturní politika Německa je úzce spjatá s místem. Například důlní a ocelářská oblast Porúří, které patří ke spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, se již řadu let přetváří v kulturní krajinu a jako evropské hlavní město kultury Ruhr 2010 dokládá, jak tvůrčí prostředí otevírá cestu budoucnosti (Fakta o Německu: Církve a náboženská společenství [online]. 2011 [cit. 2012-12-03]. Dostupné z: http://www.tatsachen-ueber-deutschland.de/cz/spoleenost/inhaltsseiten/hintergrund/cirkve-a-nabozenska-spolecenstvi.html?type=1).

Německo nemá státní náboženství. Základem vztahu státu a náboženství je ústavně zakotvená svoboda vyznání, odloučení státu od církve ve smyslu světonázorové neutrality státu a právo na sebeurčení náboženských společenství. Současnou náboženskou situaci v Německu charakterizuje narůstající pluralita a sekularizace. V dnešní době se v Německu hlásí k náboženství asi dvě třetiny obyvatel. Největší část tvoří lidé bez vyznání přibližně 34,8 %. Zhruba 29,4 % tvoří katolíci, 29,4 % evangelíci, 0,2 % židé, 4,6 % muslimové, ostatní náboženství 1,8 % ¹⁾.

Katolická církev v Německu se zhruba 26 miliony členů v 12 000 církevních obcí patří ke světové církvi s papežem jako hlavou římskokatolické církve. Rozmístění katolíků mezi německým obyvatelstvem je velmi nerovnoměrné - tradiční silně katolické oblasti jsou Bavorsko a Porýní, naopak slabá je pozice katolíků v sekularizovaném (sekularizace tzv. zesvětštění, obecně potlačení vlivu náboženství nebo odnáboženštění) a tradičně protestantském bývalém Východním Německu. Po 428 letech byl roku 2005 do čela římskokatolické církve zvolen Němec, kardinál Joseph Ratzinger, papež Benedikt XVI. ²⁾.

V důsledku migrace získal na významu také islám. Po druhé světové válce se do Německa stěhovalo za prací velké množství Turků, kteří dali základ skoro čtyř miliónové muslimské komunitě z více než 50 národů. Muslimská společenství se vytvořila v mnoha městech. Po celém Německu existuje 2600 islámských modliteben a shromažďovacích center.

Charakter:precizní, tradicionalisté, pyšní na Německo

Co nemají příliš v oblibě: bohémství, opomenutí titulu, nepořádek

Co mají rádi: dochvilnost, plánování, dobré jídlo (Chovani.eu [online]. 2012 [cit. 2012-12-03]. Dostupné z: http://www.chovani.eu/nemecko/c126).

Vzdělání je v Německu velmi důležité a náležitě se oceňuje. Každá organizace si velice cení odborných znalostí svých pracovníků, kterým umožňuje rozvoj svých znalostí speciálními školeními, která probíhají většinou celou profesní kariéru. Pokud má zaměstnanec titul před jménem, vždy se používá při oslovení na veřejnosti spolu s jeho příjmením. Opomenutí titulu je společenským prohřeškem. Obecné pravidlo pro všechny je oslovení Herr nebo Frau, po něm následuje titul, pak příjmení (Chovani.eu [online]. 2012 [cit. 2012-12-03]. Dostupné z: http://www.chovani.eu/nemecko/c126).

Němci jsou velmi citliví na slovní napadení jinou osobu. Pokud přece jen dojde k nějakému podobnému konfliktu, může to mít i vážné soudní důsledky. Například za poklepání na čelo, může viník čekat velkou pokutu. Přísně je zakázán posunek s třemi zvednutými prsty do tvaru W, který používají mladí neonacisté (Chovani.eu [online]. 2012 [cit. 2012-12-03]. Dostupné z: http://www.chovani.eu/nemecko/c126).

Za nejdůležitější se dají považovat:

• serióznost a spolehlivost

• vysoká technická úroveň a kvalita výrobků

• rozumná /resonable/ cena

• goodwill a nutnost „být přitom„ - na veletrzích, vědeckých sympoziích, konferencích, významných společenských akcích atp.

• navázání osobních kontaktů

• mít na trhu registrovanou firmu (BusinessInfo.cz: Německo [online]. 2012 [cit. 2012-12-03]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/nemecko-zakladni-informace-o-teritoriu-19041.html#sec5).

Německo má celkově 12 svátků, které mohou být celostátní nebo i svátky jednotlivých spolkových zemí. Vesměs se ale tradiční svátky jako jsou například Vánoce či Velikonoce od našich moc neliší. Den německé jednoty, je státní svátek Německa, připadající na 3. října. Je to jediný svátek, který je určen spolkovou vládou. Ostatní svátky určují jednotlivé spolkové země, nicméně jsou svátky, které se slaví ve všech spolkových zemích: Velký pátek, Velikonoční pondělí, Nanebevstoupení páně, Svatodušní pondělí (letnice) a oba Vánoční svátky; bez křesťanského pozadí Nový rok a Svátek práce . Spolu s nedělí jsou v Německu svátky dny pracovní klidu.

Německé Vánoce jsou velmi podobné těm českým. Jedním z mála výrazných rozdílů je Ježíšek, kterého si na severu Německa představují jako staršího muže se zrzavými vlasy a vousy. Na sobě má šedý kabát s kapucí. Nazývá se Weihnachtsmann (vánoční muž). Jinde zas naděluje dárky Christ kind. Místo betlémů v Německu staví vánoční pyramidy, které jsou ze dřeva a také jsou v nich postavičky jako v českém betlému. Ve spodním patře jsou svíčky. Teplo, které od nich stoupá vzhůru, otáči velkou vrtuli v horní části betlému. Podobnou pyramidu lze každoročně vidět na náměstí v Drážďanech spolu s vánočními trhy. Vánoční německá kuchyně nabízí mnoho pokrmů z ryb, jako jsou pečená štika, candát na roštu, plněný kapr a podobně. Nejoblíbenější je však husa nebo kachna s červeným zelím a bramborovým knedlíkem s jablky a slaninou. Nikde ale nechybí vánoční máslová štola s rozinkami, mandlemi a kandovaným ovocem (Německo.Světadíly.cz [online]. 2008 [cit. 2012-12-05]. Dostupné z: http://nemecko.svetadily.cz/clanky/Jak-se-slavi-Vanoce-v-Nemecku ).

Velikonoce jsou v Německu zvláštním svátkem, který v průběhu staletí přinesl četné zvyky. Některé z nich mají pohanský, jiné předkřesťanský význam. V této zemi se pořádají slavnosti jara k uctění slunce nebo k podpoře plodnosti stád a polí. Tento nejdůležitější svátek církevního roku se také světí slavnostními procesími a sakrálními zpěvy. Ať už se Velikonoce v Německu slaví jakkoli, vždy jsou pestré a rozmanité. Na severu Německa i v rozlehlých částech středního Německa lze o Velikonocích vidět mnoho ohňů, kdy se nashromáždí staré vánoční stromky na předem vyhrazeném místě a poté se podpálí. Každé místo má přitom svou vlastní tradici. Tento prastarý zvyk sloužil k vyhnání zimy a přivítání slunce. Oheň se svými očistnými účinky měl zajistit plodnost, růst a dobrou úrodu. Kromě známých, spíše strohých náboženských poutí, velikonočních procesí a jízd se tu a tam konají i sportovní soutěže. Při nich se velikonoční vajíčka přenášejí, koulí, rozbíjejí nebo házejí (Horydoly.cz [online]. 2012 [cit. 2012-12-06]. Dostupné z: http://www.horydoly.cz/deti/velikonoce-v-nemecku.html).

Dle známých dokumentů bylo území s názvem Germánie obydleno několika germánskými kmeny již před rokem 100 n. l. Od 10. století tvořila německá území jádro Svaté říše římské, která existovala až do roku 1806. Svatá říše římská nebyla v dnešním slova smyslu unitárním státem. Byla složena z různě velkých států, státečků a svobodných měst. Král či císař byl hlavou, ke které byli panovníci těchto států v lenním svazku. I když v okolních státech byla od 12. století systematicky vytvářena centrální panovnická vláda omezující pravomoce šlechty. V Říši však k tomuto procesu díky sporům o vládu a tedy nutnosti podpory šlechty nedošlo. Svatá říše římská tak zůstala tímto konglomerátem často soupeřících států až do svého zániku na počátku 19. století (Makrlík, 2009).

Nacistické Německo

Oficiální název Německá říše a nebo Velkoněmecká říše, neoficiálně také Třetí říše či jednoduše Říše, je označení německého státu v době, kdy byl ovládán nacisty, tedy od Hitlerova jmenování německým kancléřem 30. ledna 1933, či od jeho převzetí diktátorských pravomocí v březnu 1933, do bezpodmínečné kapitulace Německa na konci druhé světové války 8. května 1945. Adolf Hitler se 30. ledna 1933 dostal legálně k moci, když byl dosazen do funkce říšského kancléře prezidentem tehdejšího Německa Paulem von Hindenburg. Na začátku své vlády předsedal koaličnímu kabinetu, nicméně poměrně záhy se mu podařilo od vlády odstavit ty členy kabinetu, kteří nebyli členy nacistické strany. Po uchopení moci se povedlo nacistickému režimu opět postavit ekonomiku na nohy a ukončit vysokou nezaměstnanost pomocí masových investic do zbrojení. Návrat ekonomické prosperity vedl k nárůstu popularity režimu mezi německým obyvatelstvem, což se projevilo oddaností Němců jeho vládě. V září 1935 schválil říšský sněm norimberské rasové zákony namířené proti židům. Židé byli zbaveni německého státního občanství a bylo jim zakázáno vstupovat do manželství s Němci. Norimberskými zákony bylo postiženo kolem 500 tisíc lidí. 9. listopadu 1938 zinscenovali nacisté „křišťálovou noc“ – pogrom, během něhož shořelo v Německu značné množství synagog. Příslušníci SS přitom před zraky nečinné policie zavraždili mnoho židů (Makrlík, 2009).

Historicky nejhrozivějším obdobím, které nejvíce ovlivnilo tisícileté soužití obou národů, bylo bezesporu desetiletí 1938 – 1948. Nejhorším důsledkem této události je, že stále některé české ale i německé skupiny pohlíží na česko-německé soužití a vztahy v prizmatu daným právě tímto tragickým obdobím česko-německých dějin. Soužití Čechů a Němců má více než tisíciletý vývoj, z tohoto hlediska lze usoudit, že se jednalo o nejhorší konflikt, kdy došlo k integraci českého národa do Hitlerova nacistického Německa pod hrozbou možné války a zničení českého národa (Makrlík, 2009). 1. září 1939 vypukla německým přepadením Polska druhá světová válka. O dva dny později vyhlásily Velká Británie a Francie Německu válku. Poláci se statečně bránili, ovšem proti německé bleskové válce se ukázali zcela bezmocní. Po pouhém měsíci válčení bylo Polsko na kolenou. Východní polovinu země zabral v souladu s paktem o neútočení Sovětský svaz. Mezitím byla nacisty uvedena v chod genocida především židovského obyvatelstva (holokaust). V lednu 1942 uspořádaly nacistické špičky konferenci ve Wannsee, na níž bylo rozhodnuto o konečném řešení židovské otázky („Endlösung“). Židé z celé okupované Evropy byli odvezeni do koncentračních a vyhlazovacích táborů v obsazeném Polsku. V Osvětimi, Treblince, Majdanku a na mnoha jiných místech bylo do konce války vyvražděno kolem 6 milionů evropských židů. Je prokázáno, že podobný úděl chystali nacisté také dalším etnickým a národnostním skupinám označeným za podřadné, především Slovanům a Romům. Takto uvolněné teritorium na východě mělo posloužit k vytvoření životního prostoru (Lebensraum) pro árijskou rasu. Zlikvidovány měly být rovněž fyzicky nebo mentálně postižené osoby. 6. června 1944 se anglo-americká vojska vylodila v Normandii a již v srpnu Spojenci osvobodili Paříž. Sověti mezitím pronikli na Balkán a do Polska. V prosinci 1944 se sice Němci pokusili ještě jednou chopit iniciativy, avšak po porážce v bitvě v Ardenách, byl osud Německa zpečetěn. V dubnu 1945 zahájila Rudá armáda závěrečný útok na Berlín. 30. dubna spáchal Adolf Hitler v bunkru pod říšským kancléřstvím sebevraždu a o dva dny později se posádka Berlína vzdala (Makrlík, 2009).

Benešovy dekrety (oficiálně dekrety prezidenta republiky) je označení používané pro dekrety Edvarda Beneše během a krátce po druhé světové válce. Dekrety prezidenta republiky byly právní předpisy vydávané prozatímním státním zřízení a později prezidentem republiky s mocí zákona. Podle ústavního dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné vydávala vláda dekrety na místě Národního shromáždění vzhledem k tomu, že nebylo možno vykonávat zákonodárnou moc v souladu s Ústavou. Mimo jiné mezi ně patří zákony spojené s konfiskací veškerého majetku etnických Němců a Maďarů, zrušení československého státního občanství etnickým Němcům a Maďarům, zrušení německé university a německých vysokých škol technických. (Makrlík, 2009).

Po roce 1948 se začala tvořit na české západní hranici „železná opona.“ Teprve od roku 1952 a 1953 se stala nepropustnou. Němci ve Východním Německu prožívali stejné dějiny, jako Češi a Slováci pod sovětskou kontrolou. Tisíce českých uprchlíku se snažili překonat „železnou oponu“ a najít tak bezpečné útočiště v zemích Německa a Rakouska. I přes relativně krátkou dobu, která uplynula od konce 2. světové války, našli čeští uprchlíci u Němců přátelské přijetí. Tímto se začal postupně ubírat silně poznamenaný česko-německý vztah z válečných let k lepšímu (Makrlík, 2009).

V létě roku 1989 došlo k uvolnění hranic v Maďarsku a tím se otevřela železná opona do Rakouska. Obyvatelé Východního Německa tak zahájili útěk z komunistického gulagu, nýbrž jejich cesta vedla přes území Československa. Tak byli nuceni požádat o pomoc na západoněmeckém velvyslanectví v Praze, které jim vyjádřilo svou podporu. „Snad poprvé od roku 1848 stáli Češi a Němci opět před společným úkolem a směřovali ke stejnému cíli, který Schiller vyjádřil slovy „Alle Menschen werden Brüder“ – všichni lidé budou bratry“ (Makrlík, 2009).

Největší množství českých emigrantů bylo za komunistického režimu v letech 1948-1950, velké množství občanů směřovalo především do západního Německa. Režim musel komplikovaně bránit útěkům Čechů z komunistického Československa, které u spřátelené NDR téměř ohrožovalo přežití státu (Aslan,2011). Mnoho z nich si tehdy přálo odjet do Spojených států, ale většina musela čekat několik let v Německu v táborech, které byly zřízeny pro uprchlíky ze zemí komunistického bloku a ve kterých byly poměrně těžké životní podmínky (Hrubý,2000).

V tomto případě se jednalo o tzv. politickou emigraci (vzhledem k politickému útlaku, pronásledování a nesouhlas s režimem). Emigrace po roce 1989 vzhledem k hledání lepších životních podmínek (materiálních) se nazývá ekonomická emigrace (Hrubý,2000).

Migrační motiv Čechů do Německa je výdělkový profit, jak uvádějí výsledky terénních průzkumů realizovaných v ČR a zahraničí. V současnosti je migrace občanů bezproblémová. V řadě zemí členských států EU mohou občané ČR bez problémů pracovat. Pouze Německo a Rakousko avizovali omezení volného pohybu pracovních sil do roku 2011. K uvolňování pracovního trhu pro české občany docházelo v Německu postupně. 1.11.2007 byl uvolněn trh práce pro určené profese a absolventy německých vysokých škol (Vavrečková 2007). V rámci omezení se jednalo o ochranu pracovního trhu v Německu (Vavrečková, 2008).

Počty emigrantů občanů z České republiky do vybraných zemí EU v jednotlivých letech 1998-2008:

Nejvíce emigrantů z České republiky volí jako cílovou zemi Německo. Dále Rakousko a Velkou Británii (Emigrant je zde definován jako občan s dlouhodobým pobytem v jiné zemi, delším než jeden rok (Vavrečková, 2007).

Počty emigrantů občanů z České republiky do Německa v letech 1998-2008 dle pohlaví a věkových skupin:

- Dle statistik Eurostatu emigrace není významně determinována pohlavím emigrantů.

- Naopak věk je vysoce signifikantní. Do 15ti let je emigrace nejméně častá, následují emigranti od 40 let věku výše. - Nejpočetnější věkovou skupinou jsou emigranti od 15 do 39 let (Eurostat, 2012).

Vztahy Čechů a Němců jsou historicky zatíženy konflikty, snaha o zlepšení vztahů po II. světové válce byla mimo jiné viditelná prostřednictvím uzavírání smluv mezi ČR (ČSR) a Německem. V roce 1973 byla podepsána smlouva o vzájemných vztazích. v roce 1992 byla podepsána smlouva 'o dobrém sousedství a přátelské spolupráci'. Ve smlouvě se k problematice této práce píše:

„Osoby českého a slovenského původu ve Spolkové republice Německo mají právo - jednotlivě nebo ve společenství s jinými členy skupiny - zachovávat a svobodně rozvíjet svou etnickou, kulturní, jazykovou a náboženskou svébytnost. Mají právo vykonávat svá lidská práva a základní svobody plně a účinně bez jakékoliv diskriminace a v plné rovnosti před zákonem“ (Hrubý, 1997).

Z výsledků studie německého nevládního svazu „volkssolidaritat“ 2009 vyplývá, že více či méně je xenofobních 40% východních Němců. Jedná se o bývalou NDR, kde sice dnes žije podstatně méně cizinců (cca 2%), než v zemích bývalého západního Německa, přesto jsou zde rasismus a xenofobie výrazně více rozšířeny. Napadení cizinců je ve východním Německu 25x větší než v bývalé NSR (statistiky policie). S rasismem se potýkají cizinci i příslušníci národnostních menšin, především Turci a Indové (Kunštát, 2009).

Praktická část spočívala v sestavení dotazníku kvalitativního charakteru, který měl pomocí deseti otevřených otázek pomoci odpovědět na výzkumnou otázku: „Jaký byl vývoj vztahů po II. světové válce a jak jsou Čeští emigranti přijímáni současnou německou společností?“. Otázky byly položeny třem respondentům různé věkové kategorie. Právě věková různorodost zapříčinila odlišnost odpovědí jednotlivých respondentů.

Profily respondentů:

• žena v důchodovém věku (62 let)

• student (27 let) – emigrovali rodiče, v Německu se již narodil

• muž produktivního věku (40 let) - emigroval s rodiči ve 13 letech

Seznam pokládaných otázek:

1. Ve kterém roce jste vycestoval(a) do Německa a z jakého důvodu?

2. Jakým způsobem jste emigroval(a) a setkal(a) jste se během emigrace z ČR do Německa s nějakým problémem?

3. Proč jste si vybral(a) k emigraci zrovna Německo, nebyl(a) jste zaujatý(á) vůči této zemi kvůli 2. světové válce?

4. Jakým způsobem Vás tehdy přijala německá komunita, byl pro Vás problém najít uplatnění?

5. Chovají Němci vůči Čechům nějaké předsudky a v čem je jejich životní styl jiný?

6. Cítíte se být stále Čechem nebo již Němcem a proč?

7. Dodržujete české tradice, svátky a jídlo nebo jste převzali německé, (pokud ano jaké)?

8. Představovala pro Vás problém jazyková bariéra, a jakým způsobem jste ji ze začátku překonával(a)?

9. Používáte v rámci své rodiny a známých svůj rodný jazyk nebo jste převzal(a) německý?

10. Jezdíte často do České republiky, či přemýšlíte o návratu do své vlasti?

Výsledky rozhovorů:

Z první otázky vyplývá, že všichni respondenti emigrovali v 90tých letech, kdy bylo Československo pod vládou komunistického režimu. Mezi hlavní důvody emigrace patřil z velké části nesouhlas respondentů s komunistickou vládou, lhostejnost obyvatelstva vůči nastolenému režimu a zároveň příležitosti, které se díky známostem v dané zemi naskytly.

Následující otázka směřovala již přímo k průběhu emigrace a problémům spojených s transferem do Západního Německa. Ze všech odpovědí bylo patrné, že emigrace musela být předem a dostatečně plánovaná a záleželo také na známostech v zahraničí. Žena popsala, že emigrovala mimo jiné i na základě dobrého postavení svého muže ve společnosti. Její manžel díky konexím a dobře mířeným úplatkům dosáhl svého a emigroval půl roku předtím, než se podařilo manželce k němu pod záminkou návratu připojit. Nejmladší dotazovaný se již v Německu narodil, tudíž je pro něho otázka bezpředmětná. V době emigrace bylo třetímu informátorovi pouhých 13 let a popsal, že rodiče měli vše velmi dobře připravené. Emigrovali pod záminkou dovolené na Kubě, přičemž využili situace mezipřistání v Torontu a po čase se dostali tam, kam chtěli – do Mnichova.

U třetí otázky bylo záměrem zjistit, z jakého důvodu si dotazovaní vybrali k emigraci právě Německo jako cílovou destinaci a zda nebyli zaujati vůči této zemi např. kvůli 2. světové válce. První dva respondenti uvedli, že to bylo převážně kvůli již vybudovaným známostem a tudíž rychlejší asimilaci s Němci. Třetí informátor tlumočil své rodiče, kteří vycestovali z důvodu krátké vzdálenosti Německa od Čech s vidinou blízkého pádu komunistické moci. U podotázky týkající se zaujatosti Čechů vůči Německu např. kvůli událostem z 2. světové války bylo všemi dotazovanými uvedeno, že předsudky rozhodně neměli a naopak jim přišli nepodstatné. Naopak třetí respondent uvedl, že Německo se již se svojí fašistickou minulostí vyrovnalo, doložil to na příkladě povinných školních návštěv dětí koncentračních táborů. Žena přímo uvedla, že proces emigrace není o celku, ale o lidech, v případě předsudků by nebylo možné cestovat nikam.

Na otázku týkající se asimilace české menšiny u německé komunity a problém s uplatněním v cizí zemi se dotazovaní shodli, že proces asimilace nebyl takový problém, jelikož je Německo v Evropě jedna z cílových zemí oblíbených pro emigranty a nachází se zde mnoho národnostních menšin. Hovořili o vlídném přijetí z okruhu rodinných známých, avšak většina z nich překonávala spíše jazykovou bariéru. Žena uvedla, že si práci našli i s manželem s pomocí českých přátel a to v nemocnici. Nejmladší muž byl přijat německými spolužáky běžně, ovládal jazyk a měl již dostatečné zázemí. Třetí respondent neměl s asimilací žádný problém, až na výjimky s jazykem.

Další problematický okruh souvisel s životním stylem Němců a jejich předsudky vůči Čechům. Žena uvedla, že německý národ má nadměrný smysl pro organizaci, naopak Češi jsou v jejích očích lidštější. Co se týká předsudků, Němci občas reagují negativně na česky znějící příjmení a panuje zde určitá dávka opovržení vůči východním zemím. Třetí respondent uvedl, že životní úroveň se v této zemi zhoršuje, díky nedostatečně promyšleným spojením států s rozdílným výkonem ekonomiky. Dle jeho slov nelze srovnávat názory všech Němců na Čechy, k této otázce nazírání na Čechy se musí přistupovat individuálně. Dle jeho slov záleží na tom, na koho narazíte, někdo nesoudí dle státní příslušnosti, někdo ano. Dále uvedl příklad, kdy se setkal s nápisem v samoobsluze – Češi, nekraďte atd.

K otázce směřující již přímo k vlastenectví respondentů, a to zda se již cítí být Němcem nebo ještě stále Čechem žena uvedla, že se díky prožitým zážitkům z mládí cítí být stále Čechem. Nejmladší respondent má v Německu již veškeré zázemí, proto se cítí již jednoznačně Němcem. Poslední respondent se cítí být i Čechem i Němcem s odůvodněním, že na národnosti nezáleží.

V další otázce bylo záměrem zjistit případné rozdíly v tradicích a zvycích mezi Čechy a Němci. Respondenti odpověděli, že jsou zásadní svátky a tradice velice podobné. Žena uvedla, že konzervativně dodržuje české tradice, i když jsou velice podobné těm německým. Třetí respondent zmínil nespokojenost s experimentováním německé kuchyně. Němci dokáží podávat dohromady pokrmy kombinující naprosto odlišné chutě.

Osmá otázka se týkala jazykové bariéry českých emigrantů a její překonávání. Žena i muž (40let) uvedli, že to byl jeden z nevětších problémů spojených s emigrací. Respondentka tento problém řešila zákazem českého jazyka v prvních letech žití v Německu. Nejmladší respondent se stal rodilým mluvčím a naopak se začal učit ze zvědavosti amatérsky český jazyk.

Další zkoumaná otázka byla zaměřena na způsob jazykového dorozumívání mezi svou rodinou či známými. Všichni dotazovaní odpověděli, že v případě nutnosti dokážou používat oba jazyky. Žena odpověděla, že kvůli synovi začala používat více německý jazyk, aby měl bezproblémový pobyt ve škole a mezi kamarády. Avšak samotný syn se ze zvědavosti začal sám učit česky na amatérské úrovni, z důvodu návštěv rodiny se známými v ČR. U třetího respondenta rodiče dbaly na výuku obou jazyků.

Cílem poslední otázky bylo zjistit, zda dotazovaní pomýšlejí na návrat do své rodné vlasti. Žena uvedla, že jedinou výhodou návratu do Čech by byla vidina přepočtu německého důchodu na koruny, ale na svůj „nový domov“ si již zvykla. Mladý muž Čechy rád navštěvuje, ale svůj domov má jednoznačně v Německu. Třetí respondent by se vrátit nechtěl. Vadí mu česká posbolševická politická situace a také to, že se Čechům těžko opouští jejich socialistický „smrádek, ale teplíčko“.

Jak již bylo vyřčeno v prvních odstavcích této práce, její hlavní myšlenkou a esencí je analyzovat a následně vylíčit, jakým způsobem se dařilo a daří příslušníkům českého národa začlenit do společnosti německé a s jakými reakcemi a odezvou se při tomto aktu potýkají. V kontrastu s ostatními volbami, jelikož byla autorům poskytnuta libovolně velká paleta možností, byla spíše než malebné sebevíce extrémní možnosti zkoumání náboženství z odvrácené strany planety nebo jiných možností vybrána možnost vyzkoumat vzájemné vztahy dvou národů, které sdílejí velkou část hranic a které mají velké množství společných historických událostí, které ve velké míře podněcovaly obyvatele obou národů ke vzájemné spolupráci nebo naopak soupeření. Hlavní myšlenou práce tedy možná není až tak nalezení hlavních rysů zvoleného národa, ale způsob, jakým se lidé vyrovnávají se svou minulostí a do jaké míry jsou schopni sebereflexe. Jelikož zejména v průběhu dvacátého století zaznamenaly obě země co do intenzity dosti podobné politické a sociální ubírání, které negativně ovlivňovalo život sousední země, může být výsledek této práce důkazem, že mají lidí větší rozlišovací schopnosti než generalizaci založenou na povrchních předsudcích. Dokázat to lze na příkladu vřelého přivítání a umožnění asimilace oněch zkoumaných Češích v Německu. Na druhou stranu lze také konstatovat, že jistá dávka paušalizace zůstává v lidech stále prokazatelná na vyzkoumaných projevených předsudcích vůči českému jménu nebo českému přízvuku. V porovnání s českým národem však lze obecně přijmout jistý fakt, a to že se byl německý národ schopen do jisté, úctyhodné míry vypořádat se svojí kolektivní „vinou“ při vzniku a rozvoji třetí říše. Závěrečnou větou této práce tedy může být, že existence předsudků a všech jejich následků je podmíněna apatií a vše-existující lidskou hloupostí.

ASLAN, Ednan. Migrace a kulturní konflikty. Vyd. 1. Editor Harald Christian Scheu. Praha: Auditorium, 2011, 322 s. ISBN 978-808-7284-070.

HRUBÝ, Karel. Česko-německé vztahy po pádu železné opony: dokumentace k česko-německým vztahům 1989-1997. Vyd.1. Editor Karel Hrubý, Stanislav Brouček.Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 1997, 72 s. Sešity pro mezinárodní vztahy. ISBN 80-254-0818-3.

Hrubý, Karel. Češi za hranicemi na přelomu 20. a 21. století: sympozium o českém vystěhovalectví, exulantství a vztazích zahraničních Čechů k domovu 29.-30. června 1998. Vyd.1. Editor Karel Hrubý, Stanislav Brouček. Praha: Karolinum, 2000, 339 s. ISBN 80-850-1010-0.

KOSCHMAL, Walter. Češi a Němci: dějiny - kultura - politika. Vyd. 1. Editor Walter Koschmal, Marek Nekula, Joachim Rogall. Praha: Paseka, 2001, 473 s. ISBN 80-718-5370-4.

KUNŠTÁT, Daniel. Historická reflexe minulosti, aneb, „Ostalgie“ v Německu a ČR. Vyd. 1. Editor Daniel Kunštát, Ladislav Mrklas. Praha: CEVRO Institut, 2009, 56 s. ISBN 978-808-7125-090.

MAKRLÍK, Václav. Češi a Němci: studie proveditelnosti společných dějin a budoucnosti. Vyd. 1. Praha: Ideál, 2009, ix, 404 s. ISBN 978-808-6995-076.

SEIBT, Ferdinand. Německo a Češi: dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy. Vyd.1. Praha: Academia, 1996, 464 p. ISBN 80-200-0577-3.

VAVREČKOVÁ, Jana, Jakub MUSIL a Ivo BAŠTÝŘ. Počty a struktury českých migrantů v zahraničí a ekonomická motivace k zahraniční pracovní migraci: (se specifickým zaměřením na Velkou Británii). 1. vyd. Editor Karel Hrubý, Stanislav Brouček. Praha: VÚPSV, 2007, 51, 9 s. ISBN 978-808-7007-815.

VAVREČKOVÁ, Jana, Jakub MUSIL a Ivo BAŠTÝŘ. Mezinárodní migrace v evropském kontextu: sborník z mezinárodní vědecké konference konané … na ARC-VŠPSV ve dnech 15.-16.5.2008. Vyd. 1. Editor Petra Hirtlová, Ján Liďák, Vladimír Srb. Kolín: Nezávislé centrum pro studium politiky, Academia Rerum Civilium - Vysoká škola politických a společenských věd, 2008, 316 s. ISBN 978-80-86879-16-1.

Česko-německá obchodní a průmyslová komora. Česko-německé vztahy [on-line]. Dostupný z WWW: <http://tschechien.ahk.de/cz/o-nemecku/cesko-nemecke-vztahy/>. [cit. 2012-12-01].

BusinessInfo.cz: Německo [online]. 2012 [cit. 2012-12-03]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/nemecko-zakladni-informace-o-teritoriu-19041.html#sec5

Horydoly.cz [online]. 2012 [cit. 2012-12-06]. Dostupné z: http://www.horydoly.cz/deti/velikonoce-v-nemecku.html

Chovani.eu [online]. 2012 [cit. 2012-12-03]. Dostupné z: http://www.chovani.eu/nemecko/c126

Fakta o Německu: Církve a náboženská společenství [online]. 2011 [cit. 2012-12-03]. Dostupné z: http://www.tatsachen-ueber-deutschland.de/cz/spoleenost/inhaltsseiten/hintergrund/cirkve-a-nabozenska-spolecenstvi.html?type=1

Fakta o Německu: Němčina - atraktivní cizí jazyk [online]. 2012 [cit. 2012-12-04]. Dostupné z: http://www.tatsachen-ueber-deutschland.de/cz/kultura/main-content-09/nemcina.html

Eurostat. Population_International migration flows - Emmigration [online]. 2012 [cit. 2012-12-04] Dostupné z: http://appsso.eurostat.ec.europa.eu/nui/submitViewTableAction.do?dvsc=10

Německo.Světadíly.cz [online]. 2008 [cit. 2012-12-05]. Dostupné z: http://nemecko.svetadily.cz/clanky/Jak-se-slavi-Vanoce-v-Nemecku

Otázky položené respondentům do předmětu Komunikace mezi kulturami – Češi v Německu

a – žena, 62 let

b – muž, 27 let

c – muž, 40 let

1. Ve kterém roce jste vycestoval(a) do Německa a z jakého důvodu?

a – Bylo to v roce 1982. Dva roky před tím jsem se seznámila se svým budoucím manželem, který tohle zvažoval již hodně dlouho. Hlavní důvody byly: nepřijetí lidské ignorance, státní zřízení a možnost, která se nám naskytla.

b – Moje rodiče se stěhovali 3 roky před tím, než jsem se narodil, takže nemůžu úplně hodnotit. V té době byl v Čechách totalitní režim, tak to si myslím, že je celkem dostatečná odpověď.

c – 1985.

2. Jakým způsobem jste emigroval(a) a setkal(a) jste se během emigrace z ČR do Německa s nějakým problémem?

a – Lidský charakter je v tomhle ohledu naštěstí velmi ohebný, takže vše vyřešila úplatková snaha mého manžela na vyšších místech. Nejdříve emigroval můj manžel, půl roku na to jsem pod záminkou návratu emigrovala již navždy já.

b – Vše se prý zařídilo díky konexím mého otce a finančním úplatkům, takže žádná divočina.

c - Letěl jsem s rodiči na dovolenou na Kubu (tenkrát mělo letadlo mezipřistání v Torontu- takže pro emigraci ideální). Rodiče měly vše připravené. Po čase jsme se dostali tam, kam jsme chtěli a to do Mnichova.

3. Proč jste si vybral(a) k emigraci zrovna Německo, nebyl(a) jste zaujatý(á) vůči této zemi kvůli 2. světové válce?

a – Tyto starosti šly stranou a popravdě mi nijak podstatné nepřipadají. Hlavní výhodou byly již vybudované známosti a tudíž vlídnější přivítání. Kdybyste přemýšleli tímto způsobem, nemohli byste emigrovat nikam, není to o celku ale o lidech.

b – Rodiče tam měli známé a stále je tu máme, takže to bylo výhodné a nebylo lepší volby.

c - Pokud vím, tak otec říkal, že komunisté dlouho nevydrží a také nechtěl být daleko od čech. Proč bych měl být zaujatý? Na rozdíl od nás, kteří jsme s komunistickou minulostí vlastně nikdy nevyrovnali, tak Němci s fašistickou ano a je to vidět do teď (povinné školní návštěvy dětí koncentračních táborů apod.)

4. Jakým způsobem Vás tehdy přijala německá komunita, byl pro Vás problém najít uplatnění?

a – Můj manžel tam měl již tehdy nějaké rodinné známé, tak jsme se ze začátku upnuli spíše na ně a oni nás seznámili s těmi základními potřebami pro přežití. Manžel měl již dohodnutou práci v nemocnici a já jsem se tam záhy dostala taky. Největší problém nebyl tak ani najít uplatnění, ale spíš problém jazykový. Většina lidí se k nám chovala hezky a měla pochopení. V pár případech jsme se shledali s horšími reakcemi např. kvůli česky znějícímu příjmení a tomu přízvuku.

b – Z mého pohledu to nic zajímavého nebylo. Normálně jsem nastoupil do školy atd.

c - Měl jsem trochu problém s řečí, ale žádné zásadní potíže jsem nikdy neměl. Asi proto, že Německo je emigrantů plné a naučilo se s nimi žít.

5. Chovají Němci vůči Čechům nějaké předsudky a v čem je jejich životní styl jiný?

a – Tak moc velké rozdíly nenajdete. Za hlavní by šla označit přemíra smyslu pro organizaci v jakékoliv lidské sféře. Jelikož navštěvuji Čechy pravidelně, mohu říct, že v porovnání s Čechy mi v Německu chybí jistá dávka lidskosti, o kterou jsou Češi bohatější. Co se předsudků týče, mé česky znějící příjmení mi občas přineslo nepřiměřeně opovrženlivou reakci.

b – Popravdě, v Němcích koluje stále menší dávka opovržení vůči východu. Já jsem si díky svému příjmení taktéž občas něco vyslechl.

c - V poslední době se jejich životní úroveň zhoršila, snad je to dostatečně nepromyšleným spojením států s rozdílným výkonem ekonomiky. A tomu se přizpůsobil i styl života. Nazírání na Čechy je pořád stejné, záleží moc na tom, s kým o tom vedete debatu. I tam (jako všude na světě – ostatně i u nás) jsou hlupáci a lidé chytří. Takže ti chytří velice dobře vědí, že posuzovat někoho podle státní příslušnosti je hloupost. Hloupí Němci dávali do samoobsluh nápisy – Češi, nekraďte apod.

6. Cítíte se být stále Čechem nebo již Němcem a proč?

a - Na svojí vlast, zážitky z mládí, první lásky člověk jen tak nezapomene, takže rozhodně Čechem.

b – Jednoznačně Němcem. V Čechách mám jen příbuzné, ale za nimi jezdíme tak 2krát do roka. Tady mám celé své zázemí.

c - Jsem Čech i Němec. Na národnosti nezáleží.

7. Dodržujete české tradice, svátky a jídlo nebo jste převzali německé, (pokud ano jaké)?

a – V tomto ohledu jsme striktně konzervativní, a jelikož žijeme v Německu s přáteli taktéž z Čech, dodržujeme svátky výhradně české. On v tom skoro žádný rozdíl není.

b – Není v tom, co vím, téměř žádný rozdíl. Takže tak či onak.

c - Zásadní tradice a svátky se neliší, co se týká jídla – pořád nesnáším „ klobásu se sladkou, rýží a k tomu jahodový jam“ - prostě to, co německá kuchyně někdy dovolí smíchat dohromady, je neuvěřitelné.

8. Představovala pro Vás problém jazyková bariéra a jakým způsobem jste ji zezačátku překonával(a)?

a – Upřímně, to byl jeden z největších problémů. Řešili jsme to tak, že jsme si první roky zakázali mluvit česky i doma. Český přízvuk mi však zůstal doteď.

b – Já jsem samozřejmě problémy neměl. Ale z vyprávění vím, že to pro rodiče nebylo úplně světlé.

c - Problém to byl, ale ve 13 letech to tak neberete. Ve škole na tom byli někteří hůř.

9. Používáte v rámci své rodiny a známých svůj rodný jazyk nebo jste převzal(a) německý?

a – Se svým synem jsme mluvili jen německy, aby měl bezproblémový pobyt na školách a působení s kamarády. Zůstalo mi to doteď. Avšak již od začátku jsem se snažila sledovat dění v Čechách, nyní díky internetu.

b – Český jazyk jsem se ze zvědavosti začal jen tak amatérsky učit. V tom smyslu, že si občas něco řekneme s mámou a pokud přijedu na návštěvu do Čech, nemám moc na výběr, než se snažit.

c - O to abych uměl dobře česky i německy (nejen) se rodiče vždycky snažili.

10. Jezdíte často do České republiky, či přemýšlíte o návratu do své vlasti?

a – Popravdě jsem si již na svůj domov za ta léta velmi zvykla, tudíž nevidím důvod se vracet zpět. Návštěvy samozřejmě podnikám, ale spíš kvůli lidem než místu. Jediný důvod by mohla být výhoda přepočtu německého důchodu na koruny.

b – Jak jsem řekl, tak jednou, dvakrát do roka. Ale Čechy mají zajímavou krajinu a mnoho památek, tak se tam vždycky rád vracím.

c - Jezdím, ale bydlet bych tady zatím nemohl. Politická situace je díky postbolševické době a nevyrovnání se s minulostí, díky tomu, že si lidé zvykli a těžko opouští svůj socialistický „smrádek, ale teplíčko“, pro mě hodně nepříjemná.



Počet shlédnutí: 233