Iva Adámková, Tereza Braunsbergerová, Albina Iskandarova, Anastasia Leus, Tanir Tlegenov. Rusíni na Ukrajině. Hospodářská a kulturní studia (HKS) | Provozně ekonomická fakulta | Česká zemědělská univerzita v Praze, 2018. http://www.hks.re/wiki/ls2018:rusini_na_ukrajine

Rusíni jsou jedním z nejstarších východoslovanských etnik, které má dlouhou a pestrou historii. Rusíni jsou odlišní od Ukrajinců především kulturním bohatstvím a povědomím své etnické identity. Mají svůj jazyk, zvyky, kroj, vlajku a hudbu. Nejednou se bezúspěšně snažili o autonomii. Celou historií Rusínů se pojí boj za zachování národní identity i za nejtěžších historických podmínek. Rusíni netvoří a nikdy netvořili samostatný stát, ale rusínská menšina se v současné době vyskytuje v mnoha státech Evropy, především v Maďarsku, Srbsku, Rumunsku, Slovensku, Chorvatsku nebo i v České republice. Rusíni se dokonce objevují také v USA, Kanadě a Austrálii. Podle oficiálního sčítání obyvatelstva je ve východní Evropě kolem 50 tisíc Rusínů, ale podle prohlášení rusínských spolků jejich výskyt dosahuje až 1,6 milionu lidí. Největší rusínská menšina žije v západní části Ukrajiny, která se nazývá Zakarpatská oblast neboli Podkarpatská Rus a která je zároveň považována i za původní oblast jejich výskytu. Rusíni podle historických výzkumů začali obývat Karpaty mezi 6. až 8. stoletím. Centrem spolků a organizace Rusínů na území dnešní Ukrajiny jsou města Mukačevo a Užhorod.

Tato práce má čtenáře seznámit s rusínským etnikem žijícími na Ukrajině, přesněji v Zakarpatské oblasti. Čtenář by měl získat představu o historii a autonomii Rusínů, pochopit jejich jedinečnou kulturu, a také se dozvědět jak na Rusíny pohlíží majorita Ukrajinců. Práce obsahuje výpovědi jak zástupců minoritních Rusínů, tak zástupců majoritních Ukrajinců.

Hlavním cílem práce je zodpovědět na výzkumné otázky týkající se rusínské menšiny na Ukrajině. Jaká je rusínská identita, jaké jsou vztahy minoritních Rusínů s majoritními Ukrajinci, a především na otázky týkající se rusínské autonomie.

Výzkumné otázky:

• Co považují Rusíni za svá specifika, která je odlišují od Ukrajinců?

• Jaké jsou snahy o udržení rusínské identity, aby neupadla v zapomnění?

• Z jakých důvodů nechce Ukrajina uznat Rusíny jako oficiální menšinu?

• Co Rusíni očekávají od případného uznání, a co pro to v současné době dělají?

• Jak je menšina vnímána majoritou?

Otázkou uznání Rusínů se zabývá článek „Adapting to Changing Contexts of Choice: The Nation-Building Strategies of Unrecognized Silesians and Rusyns“¹⁾ – co pro uznání dělají a proč je Ukrajina odmítá uznat, i když jsou uznaní ve 22 jiných státech. Na Slovensku jsou národnostní menšinou a v Polsku etnickou skupinou.

Uznáním by Rusíni získali nárok na dotace a další finanční podporu, např. na vzdělání. Zároveň by měli přístup k politické moci a mohli by si vyjednat určitá privilegia od státu.

Ukrajinská vláda vnímá rusínskou autonomii jako ohrožení státní bezpečnosti a suverenity státu. V roce 1991 se konalo referendum, kdy 78 % bylo pro autonomní území ovládané Rusíny, ale Kyjev to zcela ignoroval.

Podle zákona o národnostních menšinách na Ukrajině je „minorita“ definována jako: „Skupina Ukrajinských občanů, kteří nejsou ukrajinského původu, sdílejí společného ducha a stejnou etnickou identitu.“ Podle Ukrajinců jsou Rusíni etnografickou skupinou Ukrajinců mluvící dialektem ukrajinštiny a mající identickou historii. Toto potvrzuje i Evropská rada tvrzením: „Veškerý skutečně vědecký historický a etnografický výzkum svědčí o skutečnosti, že domorodé slovanské obyvatelstvo Zakarpatska, kromě jistých odlišností v kultuře, jazyce a zvycích patří k ukrajinskému lidu.“

V reakci na toto neustálé tvrzení, že rusínština je dialekt, se objevuje proces jazykové konstrukce a znovuobjevování regionálních spisovatelů a básníků, kteří předkládají svá díla v rusínštině. Rusíni předkládají důkazy rusínštiny z dvanáctého a třináctého století. Literární žánr se skládá převážně z náboženských textů, legend a příběhů. Nejznámějším národním spisovatelem je Duchnovič, který v roce 1850 založil rusínskou literární společnost a jehož dílo sloužilo k „rozvoji a formování národní identity a povědomí“.

To potvrzuje i článek „Rusíni žádají o uznání a autonomii“ z internetového portálu Milli Firka²⁾. Ukrajinský politolog Vladimir Fisenko říká: „Myslím, že má smysl chránit nějakou rusínskou kulturní identitu. Ale jestli budeme rozebírat toto téma v politickém kontextu, tak to především způsobí újmu samotným Rusínům, a vytvoří se další politický konflikt. Zakarpatská oblast je region, kde žijí Ukrajinci, Maďaři a další politické skupiny, a jakýkoliv pokus o prohlášení etnické autonomie hrozí mezinárodním konfliktem.“

Také se zabývá problematikou rusínské snahy o autonomii článek „Majority-Minority Relations in the Ukraine“³⁾. Jako jedním z důležitých faktorů při vysvětlení přístupu ukrajinských orgánů je zde uvedena snaha o zachování územní celistvosti, která je jednou z tradičních bezpečnostních priorit státu. Požadavky rusínské autonomie jsou často vnímány ukrajinskými orgány jako skryté snahy o odštěpení. Zároveň autor článku zmiňuje to, že mezi Rusíny panuje zmatek, pochybnost a fatalizmus v otázce jejich identity. Toto je výsledkem mimořádné složitosti dějin regionu, podkopává to vůli Rusínů a schopnost se kolektivně prosazovat jako etnická komunita.

Základními informacemi v otázkách rusínství, ať už jde o kulturu, národní identitu, náboženství či politickou situaci se zabývá kniha „Národ odnikud“⁴⁾ od P. R. Magocsiho. Autor zde popisuje historii Rusínů převážně na území Podkarpatské Rusi. Vysvětluje zde slovanský původ Rusínů, za jejichž předky považuje Bílé Chorvaty, obyvatele z Haliče a Podolí, a také rumunské Valachy, kteří se s Rusíny postupem času plně asimilovali. Popisuje zde také historii Rusínů až do začátku 21. století, která má počátky již v 5. století, kdy se do okolí Dunaje vydali slovanské kmeny společně s Huny. Za první významnou událost však považuje až příchod věrozvěstů Cyrila a Metoděje v 9. století, kteří na tomto území začali šířit křesťanství. Kniha je doplněna velkým množstvím map a ilustrací, které odkazují například na významná místa, stavby, události či osobnosti.

O rusínských charakteristických zvláštnostech autor Paul Robert Magocsi píše ve svém článku „The Fourth Rus': A New Reality in a New Europe“ ⁵⁾. Karpatští Rusíni jsou v mnoha publikacích popsáni jako samostatná národnost s vlastní kulturou. Mezi nimi je pět svazků toho, čemu by se dalo říct „národní bibliografie“ obsahující anotované záznamy hlavně vědecké literatury o karpatských Rusínech; dvě edice encyklopedie s články o rusínské historii a kultuře po celém světě; vědecké publikace požádané Mezinárodním výborem slovanských jazyků v Polsku, který uznává karpatské Rusíny jako jeden ze čtrnácti slovanských jazyků, které dnes existují. Také se autor zmiňuje o tom, že karpatští Rusíni byli uznáni jako samostatný národ v Polsku, na Slovensku, v Rumunsku, v Maďarsku, v Srbsku, v Chorvatsku a v České republice. Byly zapsány v oficiálních cenzech těchto zemí, stejně jako na Ukrajině, jediné zemi, která ještě oficiálně neuznává jejich status etnické menšiny.

Teoretická část byla zpracována ze sekundárních zdrojů, které se vyskytují jak v písemné, tak v elektronické podobě. Použité zdroje byly napsány v anglickém, ruském i českém jazyce.

Pro samotný výzkum byl zvolen kvalitativní přístup, kde jsme pro sběr dat využili dotazníky a polostandardizované rozhovory. Dotazník se skládá z uzavřených, ale i z otevřených otázek, které značně převažují. Jejich výhodou je lepší eventualita pro subjektivní vyjádření respondentů, a to nám dává větší možnost pro porozumění dané problematiky, kde se na základě menšího počtu respondentů dostaneme více do hloubky. Metoda polostandardizovaného rozhovoru spočívá v tom, že tazatel má předem připravené okruhy otázek, ale nemusí jej přesně dodržovat a směr rozhovoru poupravovat podle jeho průběhu.

Pro získání respondentů jsme podnikli terénní výzkum do Zakarpatské oblasti Ukrajiny, konkrétně Užhorod, Mukačevo a okolí Iršavy. Dále jsme využili sociálních sítí Couchsurfing a Facebook a v neposlední řadě samozřejmě i našich osobních kontaktů.

Jevgen Župan

Mukačevský lékař regionální dětské nemocnice, který zde dříve pracoval několik let jako primář na oddělení anesteziologie a intenzivní péče, ale kvůli činnosti podporující Rusíny mu byl tento post odebrán. Jevgen Župan se aktivně zapojoval do rusínského hnutí od konce 80. let minulého století. V současnosti zastává funkci předsedy Národní rady Rusínů, která sjednocuje 90 % rusínských organizací v Zakarpatské Rusi. Vykonává také funkci poslance Oblastní rady a dříve vykonával i post člena městské rady v Mukačevu.
Jevgen Župan je jedním z hlavních organizátorů rusínského festivalu Červená růže, který se každoročně koná v Mukačevu.

Ladislav Lecovič

Bývalý předseda spolku „Občenstvo podkarpatskich rusinov (OPR)“, který měl sídlo v Rusínském domě poblíž mukačevského centra. V roce 2016 bylo však toto sídlo menšině odebráno, kvůli teorii o podpoře a šíření separatismu.

Sám Ladislav hovoří o problémech s policií, které se naskýtají již od totalitní éry. V minulosti byl 54 x trestně stíhán, a to především kvůli touze po autonomii a šíření historické pravdy. V současné době na Ukrajině platí zákon, který má potlačit všechny touhy po autonomii Zakarpatské Rusi. Pokud jen na toto téma hovoříme, můžeme být považováni za separatisty a být tak zatčeni. V roce 1991 byl také členem komise během referenda o autonomii Zakarpatské oblasti, které nebylo nakonec vládou uznané, i když většina by s autonomií souhlasila.

Dmitrij Pop

Rusínský lingvista a regionalista, který se po vystudování filosofické fakulty, na leningradské univerzitě, začal věnovat psaní moderních průvodců po památkách na Zakarpatské oblasti. Mimo jiné sepsal i rusínské slovníky, díla zabývající se historií měst či učebnice dějepisu a zeměpisu v rusínském jazyce, které se využívaly i v rusínských nedělních školách, o jejichž založení se zasloužil právě Dmitrij Pop spolu s dalšími rusínskými pedagogy. Tyto školy byly soukromé a dotované převážně ze zahraničí, např. z Kanady.
Dmitrij Pop byl předsedou Společnosti podkarpatských Rusínů a velice usiloval o uznání menšiny ukrajinskou vládou. V roce 2001 uspořádal rusínské sčítání lidu, souběžně s oficiálním úředním sčítáním, kde prokázal, že výsledky národnostního uspořádání jsou záměrně upravovány ve prospěch vlády.
D. Pop byl oceněn cenou Alexandra Pavloviče, kterou uděluje Národní rada Rusínů, a také je nositelem ceny A.Hodinky, udělované Maďarskem. ⁶⁾

Další respondenti byli sehnáni během našeho výzkumu v rámci Pestré Evropy, ale nebudeme jmenovat. Jednalo se o rusínskou rodinu, která nám poskytla kromě svých odpovědí i několikadenní azyl v oblasti Iršavy, bývalou učitelku rusínské školy či náhodné kolemjdoucí. Dále jsme využili anonymní dotazník, který jsme rozesílali především prostředím sociálních sítí.

Ukrajina

Ukrajina je po Rusku druhým největším státem Evropy s celkovou rozlohou 603 700 km2. Jedná se o poloprezidentskou republiku s prezidentem Petrem Porošenkem. Ukrajina se dělí na 24 oblastí a 1 autonomní republiku (Krym). Tyto oblasti se dále dělí na rajóny, kterých je celkem 490. Hlavním městem je Kyjev, který leží na Dněpru, největší ukrajinské řece.⁷⁾

Od roku 1990 je v zemi registrováno snižování počtu obyvatelstva. K 1. lednu 2018 počet obyvatel Ukrajiny činil 42,36 milionu obyvatel (v roce 2016 měla Ukrajina 42,76 milionů obyvatel). Přibližně 70 % obyvatel žije ve městech. Z celkového počtu obyvatel tvoří 78 % Ukrajinci, 17 % Rusové, 0,6 % Bělorusové, 0,5 % Moldavané, dále Bulhaři, Poláci, Maďaři, Židé a další. A podle současných odhadů žije na Ukrajině 5 000 Čechů.⁸⁾

Na území dnešní Ukrajiny vznikla v 9. století Kyjevská Rus, která byla první centralizovaný slovanský stát. Její území zasahovalo nejen na území dnešní Ukrajiny, ale i Běloruska a Ruska. Mongolsko-tatarský vpád způsobil ve 13. století pád Kyjevské Rusi. V dalších stoletích se především západní část dostala pod vládu Litevského (později Polsko-litevského) velkoknížectví. V tomto období došlo na části území k příklonu ke katolicismu vlivem polonizace. V rusko-polské válce se Ukrajinské území rozdělilo řekou Dněpr mezi Rusko a Polsko-litevskou unii. V 19. století dochází k silné rusifikaci. Již v průběhu 1. světové války se Ukrajina stává součástí SSSR jako jedna ze svazových republik. V meziválečném období se vytváří spolek ukrajinských nacionalistů v čele se Stěpanem Banderou, který se spojuje s Hitlerem. Ve 30. letech 20. století dochází v zemi ke kolektivizaci a během 2. světové války je země okupována nacistickým Německem, se kterým úzce spolupracují banderovští nacionalisté. Po 2. světové válce se země zvětšila o území odebraná Polsku (Lvov), Československu (Podkarpatí) a v 50. letech získává od Ruska i Krym. Samostatnost Ukrajiny po rozpadu SSSR od 90. let 20. století přináší zvýšený nacionalismus a nepokoje v oblastech s převahou ruskojazyčné menšiny. Naprostá většina ruského obyvatelstva žije především ve městech. Ruské obyvatelstvo má vysokou míru vzdělanosti (vyšší mají pouze Židé).

V rámci Ukrajiny se ještě kromě národnostních menšin vyčleňují etnografické skupiny. Tyto skupiny byly dříve natolik odlišné, že je mnozí historikové a etnografové považovali za skupiny neslovanského původu. Právě jednou z těchto etnografických skupin je lid pocházející z Volyně a Haliče pro který se ujal název Rusíni. Dělí se na čtyři skupiny: Lemky na západě (Zakarpatí, jihovýchod Polska, Slovensko), Bojky na východě (Zakarpatí, východ Polska a Slovenska), Tucholce na jihovýchodě v Bukovině a na Huculy (rumunsko-ukrajinská hranice). ⁹⁾

Podkarpatská Rus ve 20. století

Rusíni jsou národem, který v současné době nemá vlastní stát. Dříve se Rusíni vyskytovali na území nazývaném Podkarpatská Rus, což bylo označení pro nejvýchodnější území Československa. V současné době se toto území nazývá Zakarpatská oblast, nebo Zakarpatská Ukrajina.

Na počátku 20. století byla Podkarpatská Rus součástí Rakouska-Uherska, přesněji Uher. Po rozpadu Rakouska-Uherska se stala Podkarpatská Rus jedním ze čtyř samosprávných území Československa v letech 1919–1939. Podle mírové smlouvy ze Saint-Germain z roku 1919 měla být Podkarpatská Rus součástí Československa jako autonomní země. Tato dohoda byla naplněna až v listopadu 1938, a byl změněn název na Karpatskou Ukrajinu. Dne 18. března 1939 obsadila maďarská armáda území Podkarpatské Rusi a okupovala toto území během 2. světové války. V říjnu 1944 osvobodila Rudá Armáda Podkarpatskou Rus. Po dohodě mezi ČSR a SSSR došlo 29. 6. 1945 k „předání“ Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu, která byla podepsána bez účasti Rusínů. V den rozpadu SSSR 26. prosince 1991 se Podkarpatská Rus stala součástí Ukrajinské republiky.^{10) 11)} Zároveň v prosinci 1991 proběhlo již výše zmíněné referendum, týkající se rusínské autonomie. Vzhledem k rozpadu Československa v roce 1993 a vzniku dvou republik již nebylo pro Podkarpatskou Rus a Rusíny žijící v této oblasti možné se opět připojit k Československé republice, o což se pokoušeli. I nadále se objevovaly a stále objevují pokusy o zřízení autonomie v rámci Ukrajiny. Například v roce 1994 při návštěvě prezidenta B. Clintona v Praze se Rusíni připomněli o své požadavky. Tyto pokusy zůstávají bez kladné odezvy ze strany Ukrajiny. ¹²⁾

Obrázek č. 1 - Podkarpatská Rus¹³⁾

Původ Rusínů

Rusíny řadíme mezi slovanský národ, jejichž pravlastí označujeme oblast dnešního východního Polska, jihozápadního Běloruska a severozápadní Ukrajiny. Během stěhování národů v 5. století se Slované přesunuli společně s Huny a později i s Avary do střední Evropy. Jedním z kmenů byli Bílí Chorvati (Bělochorvati). Někteří se během 6.-7. století začali usídlovat v oblasti dnešní Podkarpatské Rusi a Podněsteří, ale většina z nich se během 7. století, díky byzantskému císaři, který slíbil ochranu severních hranic před nájezdy kočovných kmenů, začali přesidlovat dále na jih, konkrétně na Balkánský poloostrov, kde dodnes žijí jejich potomci – Chorvaté.

Obrázek č. 2 - Sousoší věrozvěstů v Mukačevu ¹⁴⁾

První významnou událostí Podkarpatské Rusi je příchod věrozvěstů Cyrila a Metoděje v 9. století. Na žádost knížete Rostislava, která byla směřována byzantskému císaři Michaelu III., byli vysláni tito poslové, jejichž úkolem bylo šíření křesťanství. Během této mise se mělo křesťanství dostat i na toto území, kde podle jedné teorie založili bratři či jejich žáci biskupství v Mukačevu, proto lze považovat Rusíny za jedny z prvních slovanských národů, kteří přijali křesťanství.

Koncem 9. století bylo území Karpatské Rusi dobyto maďarskými kmeny, které porazily slovanského knížete Laborce u Užhorodu. Tento kníže je později považován za rusínského hrdinu. Maďarské království však nebylo schopno kontrolovat veškerá svá rozsáhlá území, a tak docházelo k postupnému osidlování pohraničí z oblasti Haliče a Podolí.

Během 11. století se začalo používat označení Rusín, který měl poukazovat na to, že lidé žijící na tomto území jsou obyvateli Karpatské Rusi. Postupem času se začali asimilovat s Rusíny i jiné národy jako například rumunští Valaši, kteří migrovali do této oblasti během 15.-16. století. ¹⁵⁾

Obrázek č. 3 - Karpatská Rus 13.-14. století ¹⁶⁾

Výskyt Rusínů

Ukrajinští Rusíni žijí především v oblasti severních a jižních svahů Karpat. Jedná se o východoslovanský národ, který na toto území pronikal během 5.–6. století. I když lze považovat za jejich původní území Zakarpatskou Rus (označovanou rovněž jako Podkarpatská Ukrajina), kde minimálně do začátku 20. století rusínské obyvatelstvo tvořilo většinu obyvatel, není tomu tak: území, kde žili a žijí, je mnohem rozsáhlejší. Rusíni nikdy neměli vlastní stát – několik pokusů o jeho založení trvalo velmi krátce.

Existuje několik studií o genetice Rusínů, které se snaží najít společný původ s dalšími moderními evropskými národy. Analýza mateřských linií DNA zjistila, že Rusíni mají nejvyšší výskyt haploskupiny I. ¹⁷⁾

Haploskupina I se vyskytuje v malém množství napříč Evropou a také na Blízkém Východě. Vznikla před zhruba 30 000 lety kdesi v Eurasii a byla jednou z prvních haploskupin, které pronikly na území Evropy. Analýza mateřských linií DNA zjistila, že Rusíni mají nejvyšší výskyt haploskupiny I nalezený k tomuto datu ve světě.¹⁸⁾ Druhá nejvyšší populace je v Dánsku a na Islandu. ¹⁹⁾

Nicméně ve výzkumu „Mitochondrial DNA Sequence Variation in the Bojko, Hutsul, and Lemko“ autoři zkoumali Rusíny jako tři skupiny (Bojky, Huculy a Lemky), a pouze Lemkové mají vysoký počet haploskupiny I (11\-% Lemkové, Bojkové a Huculové 0\-%). Bojkové mají také atypicky nízké počty haploskupiny H - 20\-% (Bojkové 50\-%, Lemkové 32,1\-%) a vykazují blízkost Udmurtům.
Avšak genealogické DNA testy nemohou poskytnout 100% přesný výsledek při určování národnosti nebo původu, jenom ukazují obrovské oblasti a pravděpodobnost, že vaši předkové žili v této oblasti. Za posledních 10 let genetických testů byly použity pro účely propagandy, když se ideologové snažili najít „dávné“ kořeny národností, a naopak, když to bylo nutné ukázat, že jiná národnost nemá dlouhou historii (jako při rusko-ukrajinském konfliktu). Navíc novináři využívají široký výklad genealogických testů, aby zvýšili zájem o publikaci.²⁰⁾ V posledních letech se služby genografických testů DNA staly obzvláště oblíbenými, aby se zjistil původ (ceny těchto služeb se ovšem pohybují od 3 do 5 tisíc korun).

Jazyk

Pro Rusíny má největší hodnotu jazyk, na který jsou velice hrdí. Rusínštinu řadíme do skupiny Indoevropských jazyků, konkrétněji do východoslovanské skupiny. Jeden z našich respondentů popisuje rusínštinu jako jazyk, který je podobný převážně chorvatštině, ale z ostatních jazyků má vždy posbíraných pár slov. Podle etnologických stránek²¹⁾ se jedná pouze o ukrajinský dialekt, což tvrdí i většina tamější majoritní skupiny, ale toto tvrzení Rusíni striktně odmítají. Na stránkách je dále uvedeno, že tento jazyk celosvětově užívá necelých 83 000 lidí, ale podle neoficiálních odhadů se jen na území Ukrajiny nachází 740 000 Rusínů a celosvětově se odhaduje přes 1,5 milionu Rusínů.²²⁾

Na základě odpovědí respondentů se překvapivě dozvídáme, že část osob, které jsme díky zdrojům považovali za odnož Rusínů, tzv. Huculové, se za Rusíny vůbec nepovažují, a ostatní Rusíni o nich v současnosti mluví spíš jako o Ukrajincích, jelikož se asimilují s majoritní skupinou. Na otázky týkající se rusínštiny odpovídali, že jí sice rozumí, ale nemluví s ní. Spousta respondentů také považuje rusínský jazyk za zcela neužitečný, jelikož ho využívají pouze v rodině či s přáteli. Výhody, které by jim poskytovala jeho znalost nenachází, jelikož se rusínsky mluví spíše ve venkovském prostředí. Toto tvrzení podporuje i Jevgen Župan, který tvrdí, že na vesnicích mluví rusínsky bezmála všichni obyvatelé, ale co se týče měst, politiky apod. je skoro ve všech případech využívána právě ukrajinština. Jedna z respondentek vypověděla, že ji znalost rusínštiny velice pomohla v porozumění českého jazyka, když zde začala studovat.

S rusínštinou, jako s úředním jazykem se můžeme setkat pouze v jediné zemi na světě, a to v autonomní oblasti Srbska ve Vojvodině, kde je celkově 6 úředních jazyků.

Na Ukrajině se již po dobu 8 let vyskytuje rusínština jednou až dvakrát týdně v televizi, kde je vysílán 20minutový kulturní program Rusínská rodina, který se nesmí věnovat politickým tématům, ale jen folkloru, etnografii a občas i rusínské historii. V rusínštině se zde vydává časopis, který vychází čtyřikrát ročně, dříve zde vycházely i noviny, ale ty už bohužel zanikly. Jeden z našich respondentů Dmitrij Pop dokonce sepsal trojjazyčný slovník, který obsahuje slova v rusínštině, ukrajinštině a ruštině. Dále vydal 2 knihy, ve kterých jsou sepsaná různá přísloví a učebnice rusínštiny. Ve spolupráci se slovenskými Rusíny byly natočeny i 3 filmy. Další rusínský slovník, který obsahuje 270 tisíc slov, vydal Jurij Čorik. V Podkarpatské Rusi také funguje několik rusínských spolků, které se snaží o udržení rusínské identity vydáváním knih např. politických satir, pohádek, prózy či učebnic. Organizují i folklorní festivaly, kterým je například festival Červená růže, konající se ve městě Mukačevo, za podpory místní regionální vlády. V současnosti píše v rusínštině 65 spisovatelů, kde respondent zmiňuje básníka Romana Pišalníka či textaře Josefa Lemka.

Obrázek č. 3 - Učebnice rusínština pro ZŠ ²³⁾

V minulosti zde byly i snahy o zakládání rusínských škol, které byly finančně podporovány ze zahraničí, především z Kanady, ale postupem času se od této tendence upouští, jelikož zájem ani finance nebyly dostatečné pro další fungování.

Náboženství

Dalším důležitým aspektem rusínské identity je jejich silná víra. Rusíni jsou považováni za jeden z prvních slovanských národů, který přijal křesťanství během misie věrozvěstů Cyrila a Metoděje, kteří putovali z byzantské říše na Velkou Moravu. Těmto bratrům je v Mukačevu věnováno monumentální sousoší, které nám mám připomínat jejich význam pro danou oblast.

V roce 1396 se v Mukačevu usazuje Fedor Korjatovič. Kníže pocházející z Podolí, který byl pozván uherským králem, aby spravoval mukačevský zámek a okolní pozemky. F. Korjatovič byl nazýván pánem Mukačeva a jeho socha je dodnes umístěna na nádvoří mukačevského hradu, i když jeho podoba není dodnes jistá. Později zakládá pravoslavný klášter sv. Mikuláše na Mnišské hoře v Mukačevu, odkud v 15. století začínají vládnout karpatským Rusínům pravoslavní biskupové.²⁴⁾²⁵⁾

V roce 1646 proběhlo setkání pravoslavných kněží na užhorodském hradě, kde se jednohlasně odhlasovalo spojení pravoslavné a katolické církve, která se podřizovala římskému papeži.²⁶⁾ Sídlem nově vzniklé řeckokatolické církve se stává v roce 1649 právě klášter sv. Mikuláše, který zároveň zajišťoval náboženský a kulturní život. V tomto klášteře se nacházela i škola s knihovnou. V roce 1946 byla ale tato církev zlikvidována sovětskou vládou a věřící byli nuceni k přijetí pravoslavné víry. Komu se toto nařízení nelíbilo, mohl být z daného území vyhoštěn. Tento klášter dodnes spadá pod pravoslavnou církev.

Obrázek č. 4 - Užhorodský hrad ²⁷⁾

Rusíni jsou v současné době, z výše zmíněných důvodů, vyznavači jak řeckokatolické, tak pravoslavné církve. Někteří respondenti neuznávají pravoslavnou církev jako rusínskou, jedinou správnou možností je pro ně řeckokatolická církev. Více praktikujících věřících se nachází na vesnicích a mezi staršími obyvateli.

Nejvýznamnějšími svátky jsou pro ně Velikonoce, Vánoce a svátky významných světců, např. sv. Marie.

Pro oblast Podkarpatské Rusi jsou typické dřevěné kostelíky, tzv. cerkve, zvonice a další církevní památky, kterými prostě a přirozeně vyjadřoval utlačovaný národ svou hlubokou víru a zbožnost. Tyto kostelíky jsou převážně řeckokatolického vyznání a v současnosti se jich v dané oblasti vyskytuje kolem stovky, ale stále více jich ubývá. Některé z nich jsou dokonce chráněnými památkami UNESCO. Kostelíky jsou nahrazovány zděnými stavbami nebo jsou nevhodně opraveny. ²⁸⁾ Některé z těchto kostelů byly přesunuty i na území Čech. Například v Kinského zahradě se nachází kostel sv. archanděla Michaela, který se původně nacházel v okolí Mukačeva.

Typická jídla

Podle slov našich respondentů je rusínská kuchyně již velice ovlivněna okolními národy, ať už ukrajinskou, rumunskou či maďarskou kuchyní a tradiční receptury jsou bohužel zapomínány. Respondenti i přesto uvedli jako typická jídla například holoubky, které jsou považovány spíše za slavnostnější jídlo, fazole se zelím, bramboráky se smetanou či škvarky, klobásy, které obsahují syrové a zároveň uzené maso či různé druhy kaší, například kukuřičná kaše s mlékem a brynzou. Mezi typické nápoje můžeme zařadit domácí ovocná vína či různé druhy pálenek.

Podle rusínských internetových stránek²⁹⁾, zřizovaných na českém území, se mezi typická rusínská jídla řadí i perohy, bobaľky, geršli, nalesnyk, mačanka, slyvčanka či strjašk.

Obrázek č. 5 - Kukuřičná kaše s brynzou ³⁰⁾

Obrázek č. 6 - Domácí vinná réva ³¹⁾

Obrázek č. 7 - Domácí palírna ³²⁾

Obrázek č. 8 - Rusínské domácí pokrmy ³³⁾

Rusínské osobnosti

Mezi jednoho z nejvýznamnějších Rusínů lze jednoznačně považovat Alexandra Duchnoviče, řeckokatolického kněze, který žil v 19. století. Alexandr Duchnovič byl zároveň národním buditel a jeho památníky se vyskytují na mnoha místech nejen v Podkarpatské Rusi. Jeden se nachází přímo v centru Mukačeva před školou, která nese jeho jméno, ale s dalším se můžeme setkat například ve městě Prešov.

Obrázek č. 9 - Pomník A.Duchnoviče v Mukačevu ³⁴⁾

A.Duchnovič založil v roce 1850 první rusínský kulturní spolek v Prešově, který vydal almanach „Pozdravelenije rusynov na hod 1851“, který obsahuje rusínské krédo: „Ja rusyn byl, jesm i budu…“. Dále je také označován za autora textu, ze kterého se později stala národní hymna Rusínů.

Obrázek č. 10 - Rusínská hymna ³⁵⁾

Mezi světově známé osobnosti s rusínským původem lze zajisté zařadit pop-artového umělce Andyho Warhola, tvůrce komiksů o Spidermanovi Steva Ditka nebo pro Čechy známého Ladislava Smoljaka či Halinu Pawlovskou.

Celá historie Rusínů je bojem za zachování jejich národní identity. Během své historie se Rusíni vyhýbali politice, ale vždy byli rukojmími někoho jiného, při zachování jazyka, tradic a víry. Dnes se Rusíni snaží, aby jejich jedinečná identita nebyla zapomenuta, možnými způsoby podporují rozvoj své kultury. Začaly vznikat různé spolky a organizace, byly vydávány publikace s rusínskou tématikou, v televizi se vyskytuje kulturní program, dokonce organizují i folklorní festivaly.

Spolky a organizace

Jevgen Župan – zástupce krajského zastupitelstva, Rusín původem a přesvědčením, aktivní účastník kongresu a všech významných události spojených s rusínským hnutím říká, že rusínské organizace byly schváleny na území Ukrajiny již před rozpadem Sovětského svazu, od té doby co Ukrajina získala nezávislost. Zpočátku jich bylo několik a měli dva základní cíle. Prvním cílem bylo uznání Rusínů na území Ukrajiny jako národnosti a druhým cílem bylo rozšíření samosprávy. A tak 26 let spoléhali na decentralizaci na krajské úrovni. V dnešní době jsou v Zakarpatské oblasti různé rusínské spolky, které se snaží obnovit historické povědomí a kulturu Rusínů, například „Kulturní a vzdělávací centrum A. Duchnoviče“ pojmenované podle jednoho z nejvýznamnějších Rusínů, Alexandre Duchnoviče, který byl řeckokatolickým knězem a národním buditelem. „Jak je Ševčenko pro Ukrajinсe, tak je Duchnovič pro Rusíny“ - říká náš respondent, Jevgen Župan. Dalšími organizacemi jsou: spolek mladých Rusínů, spolek žen. Většinu rusínských organizací tvoří Zakarpatští Rusíni. Rusínských spolků je vícero a nejenom na Ukrajině. V Praze působí občanské sdružení „Společnost přátel Podkarpatské Rusi“, které ideově navazuje na „Klub přátel Podkarpatské Rusi“ nacházející v Bratislavě. V Rumunsku jsou 2 spolky. Jak uvádí náš další respondent Dmitrij Pop, „jeden spolek je opravdu rusínský a fungující, druhý spolek řídí předseda, který ani neumí rusínsky“. V Maďarsku je situace oproti Ukrajině lehce odlišná. Podle zákona, pokud se minimálně 3 osoby zapíšou jako Rusíni dostanou samosprávu, čehož oni využívají ve svůj prospěch.

Literatura

V současnosti se jazyk stále udržuje, a to hlavně pomocí ústní tradice nebo prostřednictvím literatury. Rusínština je velmi bohatý jazyk. Jurij Čori je známý rusínský spisovatel, který vydal 60 knih různých žánrů: poezii, prózu, drama, monografii. Také napsal slovník rusínského jazyka, který obsahuje 270 tisíc rusínských slov. V dnešní době píše v rusínštině 65 spisovatelů, mezi nimi je Josef Lemko, který píše hudební texty a Roman Pišalník – mladý talentovaný básník. Před rokem začal vycházet časopis v rusínštině, který vychází čtyřikrát ročně. V rusínštině vycházejí rusínské noviny, publikace, satiry, učebnice, pohádky. Bohužel ale vydávání klesá, protože nejsou finance.

Média

V Užhorodě jednou až dvakrát týdně během 8 let je vysílán kulturní televizní program, trvající 15-20 minut. Jmenuje se „Rusínská rodina“. Program se pouze věnuje rusínské kultuře, folklóru, etnografii, nesmí se však zabývat politickými otázkami. Velkou roli při zachování rusínského jazyka hraje také časopis, který se začal vydávat zhruba před rokem. V tuto chvíli je časopis vydáván čtyřikrát ročně. Společným úsilím se spolkem Rusínů ze Slovenska, byly dokonce natočeny i 3 filmy.

Folklór

Dnes se kultura rozvíjí mnohem více než v minulosti. K zachování tradice folklóru a rusínštiny významně přispívá folklorní festival Červena Růže, který se každý rok koná v Mukačevu. Účastníci kolektivů nosí tradiční rusínský kroj a zpívají lidové rusínské kapely. Kromě toho existuje spoustu jiných pěveckých sborů, například folklorní soubor Skejušan, který vystupuje hlavně v České republice. Na Slovensku je situace jiná. Festivaly jsou organizovány častěji, rusínský folklor se objevuje i v rádiu a hlavně písně nejsou překládány, rusínský jazyk je úplně zachován.

Hlavní otázkou, která stojí dnes před vědci a politiky, není ani počet Rusínů, ale to, za koho musíme Rusíny v zásadě považovat. Na území bývalé Jugoslávie, v Polsku, v České republice, na Slovensku, a dokonce i ve výboru OSN pro odstranění rasové diskriminace jsou Rusíni uznáni jako národnostní menšina, ale v Kyjevě jsou nazýváni etnografickou skupinou Ukrajinců, a za pokus dokázat opačné začali být trestně stíháni.

Poslanec krajského zastupitelstva Eugenij Župan se domnívá, že pokud na úrovni státu tak dlouhou dobu nemohou vyřešit problém Rusínů, pak regionální rada má na to právo. A to v žádném případě se nebude příčit ani ukrajinským zákonům, ani ukrajinské Ústavě, podle které mají Rusíni svobodný výběr a právo na obnovení své státní příslušnosti.

Podle něj v jiných zemích jsou Rusíni již dávno uznáni. Poslanec dále poznamenává, že touto otázkou se zabývala i Organizace spojených národů, která obrátila pozornost Ukrajiny na tuto záležitost a vyzvala ukrajinský stát, aby uznal státní příslušnost „Rusín“.

Ale s vypuknutím války v Donbasu kyjevský nacionalistický režim má tendenci vidět projevy separatismu v čemkoliv, rusínští aktivisti se nyní vystavují represím ukrajinských speciálních služeb jen za projev přání jejich národa získat oficiální status národnostní menšiny.

Jeden z vůdců rusínského hnutí v Zakarpatí Dmitrij Sidor uvedl:

„Žijeme v rusínské zemi, která se stala součástí Ukrajiny vlastním hlasováním. My, Rusíni, jsme hlasovali za připojeni k Ukrajině, a teď je divné poslouchat, že někdo z Ukrajinců říká, že jsme separatisti. Spolu s Ukrajinci jsme státotvorný národ. Všechny naše rusínské síly zaměřujeme na to, abychom zachovali jednotu Ukrajiny, a zrovna v rámci Ukrajiny my, Rusíni, chceme vidět náš nový mateřský stát, kde se úplně můžeme otevřít jako lid a společně s Ukrajinci vybudovat sjednocený politický ukrajinský národ“.^{36) 37)}

Respondentka Natalie z Ukrajiny ze Zakarpatské oblasti mluví o důvodech, proč Ukrajina nechce uznat Rusíny.

„Podle mého názoru, to je kvůli tomu, že uzná-li Ukrajina Rusíny jako oficiální menšinu, dojde k otázce o autonomii a poté o nezávislosti oblasti od Ukrajiny“.

Obyvatelstvo zakarpatské oblasti na Rusíny pohlíží neutrálně, avšak v jiné části Ukrajiny málokdo o nich ví – ve školách se neprobírá téma Rusínů.

Otázka rusínské autonomie v Zakarpatské oblasti je v současné době velice sporná a lze to dobře spatřit v médiích, kde se jednotlivé informace dosti liší.

Jeden z vůdců zakarpatských Rusínů Peter Gecko již dlouhodobě kritizuje kyjevskou vládu a záchranu vidí v Rusku, Putina považuje za mírotvorce. Podává médiím informace o tajných sjezdech rusínských organizací, které požadují od ústřední vlády autonomii. Tyto informace ale popírá šéf národní rady Rusínů na Ukrajině Eugen Župan a tvrdí že Rusíni ze Zakarpatské oblasti na Ukrajině nepožadují od vlády v Kyjevě žádnou autonomii. Dále ještě Eugen Župan uvedl: „Petro Gecko poslední tři roky až pět let na Zakarpatské Ukrajině vůbec nebyl. Zato od loňska aktivně figuruje v propagandistických článcích ruských médií a vzpourách na Ukrajině a separatismu v Zakarpatské oblasti. Bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání.“ Podle Kyjeva Gecko ohrožuje územní celistvost Ukrajiny. Gecko zároveň nabádá Rusíny k požadavku o rozsáhlou decentralizaci, uznání národnostních práv, a především o autonomii. Národní rada dokonce od roku 2015 podporuje kyjevskou vládu v úsilí o integraci s Evropou, o demokratizaci a decentralizaci země.³⁸⁾

Podle ruské agentury oslovila Koordinační rada zakarpatských Rusínů české, slovenské a maďarské zastupitele, aby přinutili Ukrajinu k přiznání samosprávného statusu pro Zakarpatskou oblast. Rusíni se ve svých požadavcích odvolávají na referendum, které proběhlo v roce 1991. Na západě Ukrajiny vytvořili představitelé národnostních menšin Rusínů, Maďarů a Rumunů Shromáždění zakarpatských národností, které má sjednotit snahu o prosazení jejich menšinových práv. Organizace údajně sdružuje asi 90 % obyvatel Zakarpatské oblasti. Kyjev ale na tyto snahy o posílení samosprávy pohlíží s velkou nedůvěrou, protože část Rusínů hledá oporu pro své politické plány v Moskvě. Ukrajinská média publikovala řadu odhalení, v nichž prezentovala rusínské aktivisty za agenty ruské tajné služby.³⁹⁾

O současné situaci Rusínů na Ukrajině nám v rozhovoru pověděl Dmitrij Pop, předseda rusínského spolku, lingvista a mimo jiné také učitel českého jazyka. Dmitrij Pop se snaží na Ukrajině udržovat rusínskou kulturu, ale je to velice problematické, protože ne vždy mají dostatek finančních prostředků, jelikož od státu žádné příspěvky nedostávají.

„Ne ne, od státu nemáme nic. Jak můžeme dostávat peníze od státu, když oni nás neuznávají. Peníze dostávají všechny menšiny: Romové, Maďaři, Srbové, ale my Rusíni ne.“

Na otázku, v čem vidí problém, že Rusíny nechce Ukrajina uznat jako menšinu a nechce jim dát autonomii se vyjádřil, že to je ignorace ze strany Kyjeva. I když bylo Ukrajině doporučováno od jiných států, aby tento problém vyřešila, tak tomu nedávají význam. A i když se na Ukrajině změnila vláda nic se pro Rusíny nezměnilo.

„Ta nová vláda je ještě horši. Novou vládu národ nezajímá. Oni pouze počítají peníze. Jak lidé žijí si nedokáží představit.“

V souvislosti s finanční situací se rozhovořil o tom, jak spousta jeho studentů, které vyučuje češtinu časem odjede studovat do Česka a už se nevrátí na Ukrajinu. „Budou mít ten evropský diplom, a co s ním tady? Co s ním? Budou prodávat na trhu? Se zaměstnáním je to u nás katastrofa. Oficiálně máme nezaměstnanost 6,7 %, ale ve skutečnosti to bude kolem 70 %!“

Postoj ukrajinské vlády, již 27 let nezávislé, k Rusínům lze charakterizovat slovem „ignorace“, s občasnými vyjednáváními a sliby týkající se vyřešení problémů. Ale v posledních 4 letech jsou snahy Rusínů vyjádřit identitu a uznání jejich etnické menšiny spojovány se separatismem. Většina ukrajinských politických analytiků vysvětluje, že hovořit o uznání Rusínů dnes jsou především „spekulace a vydělávání peněz.“ „Pro mě je otázka Rusínů předmětem spekulací a vydělávání peněz na Rusínech. Je možné získat dotaci, práci nebo vyučování na rusínské univerzitě ve slovenském městě Prešov. Slovenští Ukrajinci jsou nazýváni Rusíny. Prešov je neformálním hlavním městem rusínského kraje, který se nazývá „Prešovská Rus“. Rusíni mohou na své identitě vydělávat, a antirusíni také mohou vydělat – píší články, že Rusíni jsou hrozba pro jednotnou Ukrajinu. Máme tady dvě skupiny odborníků – jedni chtějí Rusíny chránit, druzí jsou antirusíni, obě skupiny na tom vydělávají.“ – řekl RIA Novosti Ukrajina místní politický analytik Viktor Pašenko.⁴⁰⁾

Postavení obyčejných Ukrajinců k Rusínům zcela jasné – termín „Rusín“ neznají. Pro Ukrajince žijící mimo Zakarpatské oblasti slovo „Rusín“ představuje pouze asociace s Ruskem. Po vysvětlení, že jsou to obyvatelé žijící v Zakarpatské oblasti, většina respondentů říká, že vědí o tzv. „Zakarpatském dialektu“, ale nikdy neslyšeli o Rusínech.

Samozřejmě, že jsou i ti Ukrajinci, kteří vědí o Rusínech, a dokonce vědí i o problému uznání etnické menšiny, a jejich pozice mohou vyjádřit slova autora článku „Rusíni v Zakarpatí: hledání identity“ kdy Sergei Čigir říká: „Mám dojem, že místní zakarpatští obyvatelé mají větší zájem o ekonomické otázky než ty národnostní.“, a to navzdory skutečnosti, že podle něj skutečně existují kulturní rozdíly mezi Ukrajinci a Zakarpatskými Rusíny, ale prioritním problémem je ekonomické zaostávání regionu. S výjimkou v „neutrálním“ postojí Ukrajinců na rusínskou sebeidentifikace lze nazvat Haličany (obyvatele Lvovu, a Ivano-Frankovské oblasti Ukrajiny), kteří podle slov našeho respondenta Eugene Župana se snaží získat vidí v uznání Rusínů jako etnické minority projev separatismu.

Za cíl seminární práce bylo stanoveno přiblížení života, kultury, jazyka, vztahů s Ukrajinci a vnímání a působení Rusínů jakožto neuznaného etnika na Ukrajině.

Otázkou, co považují Rusíni za své specifika, která je odlišují od Ukrajinců se dozvíme, že pro Rusíny má největší hodnotu jejich jazyk – rusínština, na kterou jsou velice hrdí. Dalším důležitým aspektem rusínské identity je jejich silná víra. Rusíni jsou považováni za jeden z prvních slovanských národů, který přijal křesťanství. Rusíni jsou v současné době, vyznavači jak řeckokatolické, tak pravoslavné církve. Někteří respondenti neuznávají pravoslavnou církev jako rusínskou, jedinou správnou možností je pro ně řeckokatolická církev. Více praktikujících věřících se nachází na vesnicích a mezi staršími obyvateli.

Snahy o udržení rusínské identity, aby neupadla v zapomnění můžeme vidět především v rozvoji kultury. Začaly vznikat různé spolky a organizace, byly vydávány publikace s rusínskou tématikou, v televizi se vyskytuje kulturní program, dokonce organizují i folklorní festivaly.

Na území bývalé Jugoslávie, v Polsku, v České republice, na Slovensku, a dokonce i ve výboru OSN pro odstranění rasové diskriminace jsou Rusíni uznáni jako národnostní menšina, ale v Kyjevě jsou nazýváni etnografickou skupinou Ukrajinců. Po vypuknut války v Donbasu má kyjevský nacionalistický režim tendenci vidět projevy separatismu v čemkoliv, rusínští aktivisté se nyní vystavují represím ukrajinských speciálních služeb jen za projev přání jejich národa získat oficiální status národnostní menšiny.

Situace týkající se autonomie Rusínů je velmi nejasná. Ale spíše se Rusíni v současné době snaží spolupracovat s Ukrajinskou vládou a usilují o integraci s Evropou, o demokratizaci a decentralizaci země. Ti, kdo se stále snaží bojovat o získání autonomie jsou velmi často považováni za separatisty a spojence Ruska.

Na otázku, jak je menšina vnímána majoritou Ukrajinců se dozvídáme, že spousta Ukrajinců slovo „Rusín“ vůbec nezná. Ti, kteří vědí, kdo to jsou Rusíni je povětšinou považují za separatisty a za hrozbu pro jednotnou Ukrajinu.

Knižní zdroje

• MAGOCSI, Paul R. Národ odnikud: ilustrované dějiny karpatských Rusínů. Užhorod: Vydavatelství V. Paďaka, 2014. ISBN 978-966-387-092-2.
• MAGOCSI, Paul R. Rusíni a jejich vlast. Praha: Česká expedice, 1996. Podkarpatská Rus. ISBN 80-85281-34-1.
• KOKAISL, Petr. Etnické minority v Evropě. Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta, 2016. ISBN 978-80-213-2524-1.
• ŠVORC, Peter. Zakletá zem: Podkarpatská Rus 1918-1946. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-754-2.
• VAVROUŠEK, Bohumil. Církevní památky na Podkarpatské Rusi. Nové vyd. (reedice). V Užhorodě: Klub T.G. Masaryka, 2004.

Odborné zdroje

• Dembinska, Magdalena. Adapting to Changing Contexts of Choice: The Nation-Building Strategies of Unrecognized Silesians and Rusyns. Canadian Journal of Political Science; Cambridge, prosinec 2008. Dostupné z databáze ProQuest: https://search-proquest-com.infozdroje.czu.cz/central/docview/204612023/847F23F757F24F7EPQ/1?accountid=26997
• Magocsi, Paul R. The Fourth Rus': A New Reality in a New Europe. Journal of Ukrainian Studies, 2010/2011. Dostupné z databáze EBSCOhost: https://web-b-ebscohost-com.infozdroje.czu.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=6&sid=7611cbde-ef76-4938-ab53-254a546c40fe%40pdc-v-sessmgr05.
• Protsyk, Oleh. Majority-Minority Relations in the Ukraine. Journal on Ethnopolitics and Minority Issues in Europe: JEMIE; Flensburg, 2008. Dostupné z databáze ProQuest: https://search-proquest-com.infozdroje.czu.cz/central/docview/198000425/847F23F757F24F7EPQ/2?accountid=26997

Internetové zdroje

• Alexey G. Nikitin, Igor T. Kochkin, Cynthia M. June, Catherine M. Willis, Ian McBain, Mykhailo Y. Videiko. Mitochondrial DNA Sequence Variation in the Boyko, Hutsul, and Lemko Populations of the Carpathian Highlands [online] Wayne State University Press 01.02.2009 [cit. 25.07.2018] Dostupné z:http://muse.jhu.edu/article/270415
• Catherine Willis,Grand Valley State University. Study of the Human Mitochondrial DNA Polymorphism [online] McNair Scholars Journal 2006 [cit. 25.07.2018]. Dostupné z: https://scholarworks.gvsu.edu/mcnair/vol10/iss1/13/
• Josef Tuček. 90 procent Čechů nejsou praví Češi. [online] zpravy.aktualne.cz [cit. 08.09.2006]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/90-procent-cechu-nejsou-pravi-cesi/r~i:article:231920/?redirected=1535738907
• KOSAŘ, Michal; ZIKUŠKA, Jan. Z historie Zakarpatské Ukrajiny. [online] Dějepisná práce v rámci Středoškolské odborné činnosti, 1999 [cit. 27. 7. 2018]. Dostupné z: http://www.members.tripod.com/~pf_cz/zu/
• POP, Ivan. Osobnosti našich dejín - POP DMITRIJ. [online] rusyn.sk, 17. 4. 2016 [cit 26. 7. 2018]. Dostupné z: http://www.rusyn.sk/ivan-pop-osobnosti-nasich-dejin-pop-dmitrij/
• Malyj narod i mnogovekovaja istorija. (Малый народ и многовековая история) / Malý národ a velká historie. [online] Russian.rt.com, 02. 05. 2018 [cit. 31. 5. 2018]. Dostupné z: https://russian.rt.com/science/article/508753-kto-takie-rusini
• POP, Ivan. Dějiny Rusínů. [online] rusyn.sk, 2. 1. 2011 [cit. 30. 5. 2018]. Dostupné z: http://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-j/
• POP, Ivan. Dějiny Rusínů. [online] Rusíni.cz, [cit. 30. 5. 2018]. Dostupné z: http://rusini.cz/dejiny-rusinu/
• Priznanije rusinov nacional'nost'ju (ně) protivorečit Konstitucii. (Признание русинов национальностью (не) противоречит Конституции) / Přiznání národnosti Rusínů (ne)odporuje Ústavě. [online] Unian.net, 14. 3. 2007 [cit. 31. 5. 2018]. Dostupné z: https://www.unian.net/society/37283-priznanie-rusinov-natsionalnostyu-ne-protivorechit-konstitutsii.html
• Malyj narod i mnogovekovaja istorija. (Малый народ и многовековая история) / Malý národ a velká historie. [online] Russian.rt.com, 02. 05. 2018 [cit. 31. 5. 2018]. Dostupné z: https://russian.rt.com/science/article/508753-kto-takie-rusini
• Martin Mikkelsen. Mitochondrial DNA HV1 and HV2 variation in Danes [online] fsigenetics.com [cit. 30. 5. 2018]. Dostupné z: https://www.fsigenetics.com/article/S1872-4973(09)00129-X/abstract
• Rusyn. [online] Ethnogue - Languages of the World, 2018 [cit. 31. 5. 2018]. Dostupné z: https://www.ethnologue.com/language/rue
• Rusínská kultura. [online] Rusínská iniciativa v ČR, 2007 [cit. 31. 5. 2018]. Dostupné z: http://rusini.cz/rusinska-kultura/
• Rusiny trebujut priznanija i avtonomii. (Русины требуют признания и автономии) / Rusíni žádají uznání a autonomii. [online] milli-firka.org, 07.11.2008 [cit. 11.03.2018]. Dostupné z:http://milli-firka.org/%D1%80%D1%83%D1%81%D0%B8%D0%BD%D1%8B-%D1%82%D1%80%D0%B5%D0%B1%D1%83%D1%8E%D1%82-%D0%BF%D1%80%D0%B8%D0%B7%D0%BD%D0%B0%D0%BD%D0%B8%D1%8F-%D0%B8-%D0%B0%D0%B2%D1%82%D0%BE%D0%BD%D0%BE%D0%BC%D0%B8%D0%B8/
• Rusiny Zakarpat'ya: v poiskah samoidentifikacii. (Русины Закарпатья: в поисках самоидентификации) / Zakarpatští Rusíni: hledání sebeidentifikaci. [online] RIA Novosti Ukrajina, 12. 2. 2018 [cit: 31. 5. 2018]. Dostupné z: https://rian.com.ua/analytics/20180212/1032257351/rusiny-Zakarpatye-poiski-samoidentifikaciya.html
• Ukrajina - průvodce. [online] Orbion.cz, 9. 6. 2011 [cit. 30. 5. 2018]. Dostupné z: http://ukrajina.orbion.cz/stat/pruvodce/zakladni-informace-2589/
• Ukrajina: Základní charakteristika teritoria, ekonomický přehled. [online] BusinessInfo.cz, 16. 5. 2018 [cit. 30. 5. 2018]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/ukrajina-zakladni-charakteristika-teritoria-19093.html
• Zakarpatští Rusíni chtějí autonomii jako Donbas. [online] Novinky.cz, 15. 6. 2015 [cit. 31. 5. 2018]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/372404-zakarpatsti-rusini-chteji-autonomii-jako-donbas.html
• Zakarpatští Rusíni (ne)požádali oficiálně Kyjev o autonomii. [online] i-RU.CZ, 15. 3. 2015 [cit. 31. 5. 2018]. Dostupné z: http://www.irucz.ru/cz/zpravy/1-/118000000000-ukrajina/118001000000-ukrajina--zapadni/118001007000-zakarpatoblast/410-regionalni-spoluprace/28506-zakarpatsti-rusini-nepozadali-oficialne-kyjev/

Seznam obrázků

• Obrázek č. 1 - Mapa meziválečného Československa s vyznačením Podkarpatské Rusi na východě. In: [online] IDNES.cz/Zprávy, [cit. 31. 5. 2018]. Dostupné z: https://zpravy.idnes.cz/foto.aspx?
• Obrázek č. 2 - vlastní foto
• Obrázek č. 3 - vlastní foto
• Obrázek č. 4 - vlastní foto
• Obrázek č. 5 - vlastní foto
• Obrázek č. 6 - vlastní foto
• Obrázek č. 7 - vlastní foto
• Obrázek č. 8 - vlastní foto
• Obrázek č. 9 - vlastní foto
• Obrázek č. 10 - Rusínská hymna. [online] Stránky společnosti přátel Podkarpatské Rusi, [cit. 31.5.2018]. Dostupné z: http://www.podkarpatskarus.cz/historie

—-

Počet shlédnutí: 350