Gottvaldová Kateřina

Ruth Benedictová - Narodila se 5.června 1887 v New Yorku a zemřela 17.září 1948 tamtéž. Americká kulturní antropoložka a představitelka konfiguracionismu = směr v americké kulturní antropologii, studující kultury jako systémy kulturních prvků, které jsou sestaveny do určitých konfigurací. Tyto dávají kultuře konkrétní podobu, význam organizačního principu v kultuře – integrující role. Každou kulturu charakterizuje určitá konfigurace (vzorec), který velmi výrazně ovlivňuje všechny její prvky. Základním pojmem konfiguracionismu se stal pojem kulturní vzor, jímž se antropologové pokoušeli vyjádřit fakt, že kultura nepředstavuje nahodilé sRpení kulturních prvků, ale je založena na organizačním principu, který plní zejména integrační (jednotící) a selektivní (výběrovou) funkci. Ruth Benediktová studovala v letech 1919-1923 na Klumbijské univerzitě (dále jen „KU“), byla žačkou Franze Boase, později se stala jeho blízkou asistentkou a spolupracovnicí. V roce 1931, v době Boasovy nemoci, převzala vedení Katedry kulturní antropologie na KU. V 60. letech jí její bytostný odpor k rasismu a relativistické pojetí kultury učinily populární, stala se kultovní autorkou studentských hnutí a předsedkyní Americké antropologické společnosti. Vydávala časopis Psychiatrie. V roce 1948 byla členkou výzkumu, který se zabýval evropskými zeměmi, v rámci tohoto výzkumu navštívila také tehdejší Československo. Náročná cesta však zanechala stopy na jejím zdraví a několik dní po návratu v září 1948, zemřela.

Zdroj: http://www.beletrie.eu/internetove-knihkupectvi-autori/benedictova-ruth.html http://sk.wikipedia.org/wiki/Ruth_Fultonov%C3%A1_Benedictov%C3%A1

Franz Boas byl považován za „otece americké antropologie“, odmítal jak antisemitismus (negativní postoj vůči Židům), tak konverzi ke křesťanství. Byl jedním z prvních antropologů, který se zabýval systematickým průzkumem indiánů pobřeží severozápadní Ameriky. Důležitým okamžikem v jeho životě znamenala účast na „expedici do Baffinovy země“ v roce 1883, která byla zaměřena na výzkum eskymácké kultury. Na základě svých výzkumů prokázal, že eskymácká kultura není mechanicky determinována (vymezena, určena) přírodním prostředím, ale že různé skupiny Eskymáků využívají podobné přírodní prostředí a to odlišným způsobem.

Zdroj:http://cs.wikipedia.org/wiki/Franz_Boas

R.Benedictová se zabývala studiem srovnávajícím kultury amerických indiánů, obyvatel tichomořských ostrovů a v průběhu druhé světové války prováděla výzkumy na strategicky významných národech, jako bylo Japonsko nebo Thajsko. Popisem japonské kultury se zabývá její kniha „Chryzantéma a meč (1946)“ - toto dílo je zpracováno formou studia „kultury na dálku“. Po druhé světové válce se zaměřila zejména na studii moderních společností. V letech 1922-1926 prováděla výzkum čtyř indiánských kmenů Serano, Zuni, Cochiti a Pima a vedla terénní výzkumy studentů z KU u Apačů a Černonožců. Z důvodu nedostatku finančních prostředků nebyly nikdy její výzkumy dlouhodobé, nikdy se také nenaučila jazyk domorodců, proto při své práci musela využívat překlady a práce svých kolegů. Zpracovala typologii indiánských kultur a byla považována za autorku pojmu kulturní konfigurace, tzn., že každá kultura je systémem vzorů shromážděné kolem jedné konfigurace, jež kultuře vtiskuje její jedinečnou podobu. Zastávala názor, že zvyky jsou jedna ze složek, které mají zásadní vliv na rozhodování jedinců. Žádný z jedineců se na svět nedívá nepředpojatě. Zvyky komunity formují chování a prožívání jedince, a to již od jeho narození. Každý například pojem dobra nebo zla vztahuje ke svým daným tradičním zvykům. Každý z nás vidí svět tak, jak ho ovlivňují konkrétní zvyky, intuice a způsoby myšlení.

Zdroj: http://www.ksoc.upol.cz/fileadmin/ksa/kulturni-antropologie/frvs/10_psc.pdf

Mezi hlavní díla Ruth Benedictové patří kniha „Kulturní vzorce (1934)“ - tato kniha se stala nejznámějším a nejčtenějším klasickým dílem kulturní antropologie. R.Benedictová v tomto díle mistrně popisuje rituály, zvyky a jejich funkci pro kulturu, a to u tří naprosto odlišných kultur, tří kmenů: Kwakiutlů, Zuñiů a Dobuanů. Hlavní myšlenkou je, že v různých kulturních oblastech nacházíme různé kulturní vzorce (obyčeje, mravy, zákony), z nichž vychází společenské chování dané kultury. Hlavním přínosem je především to, jak významně intervenují kulturní faktory v psychice lidí. Každá kultura má vytvořeny určité uznané „vzory chování“, které prezentuje svým příslušníkům a vyžaduje, aby je přijali a striktně dodržovali. Zásadní roli přitom hrají zejména normy upravující vztah rodičů a děti. Psychologický vliv těchto kulturních vzorců se projevuje zejména v prvních pěti letech života dítěte. Kulturní vzorce vyjadřují ve formě zákazů a příkazů zvláštnosti té dané kultury, vytvářejí druhu a stupně, např. posměch, trest, pomluva, zatímco jejich dodržování má za následek společenské uznání.

Zdroj: www.kosmas.cz/knihy/61658/kulturni-vzorce

Antropologie se řadí mezi společenské vědy. Zabývá se lidskými kulturami, jejich vznikem a vývojem, srovnáváním různých kultur a významem kultury pro člověka. Na rozdíl od sociologie vychází od jednotlivce. Život jednotlivce je především nikdy nekončícím se přizpůsobováním vzorcům a standardům, které jsou tradičně předávány v jeho společenství. Od okamžiku, kdy se ten který člověk narodil, zvyky komunity, ve které žije, formují jeho prožívání a chování. V průběhu všech dějin člověk zatím vždy hájil svou vlastní jedinečnost. Naše úspěchy a naše instituce jsou jedinečné. Projevy člena jiné, cizí kultury jsou chápány jako odchylky (povýšenecký postoj k jiné rase =nacionalismus). Západní civilizace se díky příznivým historickým skutečnostem rozšířila více než kterákoliv jiná regionální skupina. Stala se rozšířenou na větší části světa, což vedlo k jediné domněnce – že chování lidí je uniformní. Člověk přitom zdaleka není biologickou konstitucí předurčen ke konkrétní variantě chování = kultura není předávána geneticky. To co lidstvo spojuje, je právě jen kultura, tzn. myšlenky a standardy, které sdílejí. Hlavním požadavkem pro výzkum kultury, je založit ho na rozsáhlém výběru potencionálních kulturních forem. Podle Ruth Benedictové, je proto nejpřínosnější studium primitivních společností, jsou jedinečným zdrojem, z něhož lze pro výzkum čerpat. Při své izolovanosti měli tyto společnosti celá staletí na rozvoj vlastních kulturních vzorců. Stali se tzv. laboratoří, kde můžeme zkoumat rozmanitost vytvořených institucí. Problémy jsou zde zakomponovány do jednodušších poměrů, než ve velkých západních civilizacích. Tradice kultury je zde natolik prostá, že má podobu jediného a jasně vymezeného všeobecného vzorce. Lze zde proto vztahy jednotlivých rysů odhadnout mnohem lépe a jednodušeji, než ve složitých západních společnostech. Studium primitivních společností je důležité, a to jako zdroj pro výzkum kulturních forem a procesů, dííky tomu dokážeme pochopit úlohu kulturně podmíněného chování a rozlišovat typické reakce od těch, které máme všichni společné.

Zdroj : kniha „Kulturní vzorce“

Život a jeho běh, tlak životního prostředí a lidská představivost, zřejmě otevírají neuvěřitelně mnoho možností, které společnost může dále rozvíjet. V životě různých kultur platí totéž, co v jazyce, a to, že nezbytným předpokladem funkčnosti je „výběr“ (v jazyce vybíráme jen některé hlásky z těch, které jsme schopni vytvořit a to proto, abychom se vyhnuli ztrátě srozumitelnosti, musíme na tomto výběru trvat). Takovýto výběr prvků souvisejících s životním cyklem člověka, prostředím nebo činnostmi, provedla každá lidská společnost a dále se soustředily na jejich rozvoj a vytvořily z nich vlastní identitu. Zajímavým prvkem je dospívání a to zejména to, jak se různé kultury k němu stavějí. Věk dospívajících se velice často liší. Biologické dosažení dospělosti není v tomto případě určující. Být dospělým ve střední části Severní Ameriky znamená stát se bojovníkem. Být dospělým mužem v Austrálii znamená, být přijat do výhradně mužského kultu. Kmeny ve východní Africe uznávají a provádějí tzv. obřady dospělosti, které spočívají v provádění pro nás nepochopitelné mučivě bolestné obřízky, chlapec se stává bojovníkem a dívka se smí vdávat. K dalším rituálům podobného typu patří například tzv. „výkrmna“ pro dívky ve střední Africe. Krásná žena je zde symbolem obezity. Dospívající dívky jsou izolovány od ostatních a jsou živeny tučnými jídly a sladkostmi, mají zakázanou jakoukoliv námahu a pohyb. Po předvedení dívčiny tloušťky následuje sňatek s ženichem, který je pyšný, že má takovou ženu. Dalším sociálním jevem, který kultury mohou, ale nemusejí rozvíjet, je válka. Jsou oblasti, kde se lidé k válkám vůbec neuchylují, vzájemné zabíjení je jim totiž cizí, ale jinde je jednotícím a důležitým prvkem. Válka je v naší civilizaci bohužel nejlepším příkladem toho, k jak zničujícím důsledkům může vést rozvoj tohoto rysu, který si kultura dobrovolně vybrala. Bohatost kultury vyplývá nejen ze snadnosti, s níž společnosti různé stránky života rozvíjejí nebo odmítají. Ještě větší vliv zde mají složité a navzájem se ovlivňující charakteristické kulturní rysy. Schopnost zejména analyzovat rysy našeho kulturního dědictví a rozeznávat v nich jednotlivé složky, je pro nás velice důležitá. Kdybychom tímto způsobem dokázali pochopit složitost našeho lidkého chování, tak by pro nás uspořádání společnosti bylo jasnější a jednodušší.

Zdroj : kniha „Kulturní vzorce“

Kultura je stejně jako jednotlivec konzistentním souborem činů a myšlenek. V každé kultuře vznikají pro ni charakteristické cíle, které ale společnosti jiného typukultury nemusejí sdílet. Lidé každé kultury jednají v souladu s těmito cíli. Způsob jejich života se postupně stále více vyhraňuje a různorodé prvky jejich chování nabývají úměrně k naléhavosti jednotlivých motivací stále sladěnější podoby. Kultury jsou také něčím více, než sumou svých daných kulturních rysů, je to výsledek jedinečného uspořádání vzájemných vztahů. V dobře fungující kultuře se dokonce činy pro ni velmi kdysi nevhodné, časem stávají charakteristickým projevem jejich vlastních cílů. Jedná se o tzv. „strukturování kultury“. Můžeme vědět vše o zvycích kmene při uzavírání sňatků, rituáltních tancích a při obřadech dospělosti, a přesto nemusíme rozumět této kultuře jako celku. Jednotlivé prvky využívá v zájmu svého vlastního cíle. Tento cíl vybírá mezi rysy z okolních oblastí a přetváří je tak, aby se dostaly do souladu s jeho požadavky, nevyhovující se zbavuje. Tento proces se nazývá tzv. integrace. Kulturám všech úrovní složitostí, včetně těch nejjednodušších, se už integrity podařilo dosáhnout. Jestliže nás zajímají kulturní procesy a chceme poznat význam vybraného vzoru chování, musíme jej zasadit do kontextu motivů, hodnot a emocí, které jsou v dané kultuře institucionalizovány. Je nezbytné abychom zkoumali živou kulturu, poznáme tak lépe její způsoby myšlení a fungování jejích institucí. Kultury je také nutné, abychom zkoumali jako celek. Výchozím a základním bodem zkoumání musí být osobnost člověka, chápaná jako nedílný celek.

Zdroj : kniha „Kulturní vzorce“

Jsou nejznámějším primitivním etnikem západní civilizace, žijí na Jihozápadě států amerických. Žijí starodávným a původním způsobem ve skalních příbytcích, které mají vytesané do skal. Součástí domu je podzemní obřadní místnost, tzv. „kiva“. Kultura Pueblanů se od kultur ostatních obyvatel Severní Ameriky velice liší, a to zejména svým konzistentním osobitým postojem k bytí. Zuñiové se snaží o co nejklidnější způsob života v souladu s božstvem, milují a dodržují náboženské obřady a mezi jejich ctnosti patří rozvážnost a snášenlivost. Náboženské rituály mají u tohoto kmene přednost před čímkoliv jiným, je to jejich smysl života. Většina dospělých mužů věnuje náboženským rituálům větší část svého života, členství žen není tak obvyklé. Každý má v obřadě své postavní, svou roli. V době, kdy se účastní náboženských obřadů, musí respektovat zákaz pociťování hněvu, vyvarování se pocitu hněvu má kouzelnou moc. Zuñiové si nikdy v modlitbách nevylévají své srdce a nestěžují si, naopak žádají o spořádaný život, příjemně strávené dny a ochranu před násilím. Mají „kult maskovaných bohů“ - kačiny a kněží kačiny. Muž s maskou boha je v této společnosti považován za nadpřirozenou bytost. V zuñijském panteonu je více než sto takto maskovaných bohů. Další součástí jejich společnosti jsou tzv. medicinové, kteří jsou voláni k nemocným. Rodinné záležitosti jako je například sňatek nebo rozvod, se řeší jednotlivě, nepřipisuje se jim zvláštní význam. Sňatek je dohodnut téměř bez námluv, když se chlapec rozhodne požádat dívčina otce o její ruku, jde do jejich domu, kde ochutná jídlo a jestliže dívka souhlasí, matka ihned připraví lůžko v sousední místnosti, kam oba odejdou a stráví společnou noc. Žen je více než mužů, proto pro ženu není problém najít si nového partnera. Takže pokud se žena ujistí, že nezůstane bez manžela, shromáždí veškeré manželovy věci a položí je na práh domu. Manžel je automaticky vezme a vrací se k matce, kde pak všichni pláčou. Zuñiové zřídkakdy projevují své hluboké city. Bouřlivé city jako jsou žárlivost, pomstychtivost omezují na úplné minimum. Neradi se totiž hádají. Manželství, na rozdíl od naší společnosti, pro ně není společenskou institucí a majetek u nich také nehraje příliš významnou roli. Nejdůležitější věcí, je pro ně být členem klanu s obřadními výsadami, než být bohatý. Mezi Pueblany a ostatními severoamerickými kulturami je základní rozdíl, a to ve způsobu, jímž lze dosáhnout životních hodnot. Jedná se o typ dionýský - ve svém životním stylu se snaží bořit obvyklé hranice existence. Cílem je dostat se do jiného psychického stavu, dosáhnout extrému. Životní způsob je naplněn výstřednostmi a agresivitou, cílem náboženských obřadů je opojení a extáze, a to prostřednictvím narkotik, alkoholu a tance. Mezi tento typ se řadí kmen Kwakiutlů, žijící na severovýchodním pobřeží Vansouverských ostrovů. Opakem je typ apollinský - způsob života se vyznačuje umírněností a sebeovládáním, klidem, zdrženlivostí, skromností a přirozeností. Člověk apollinského typu si nezahrává s rozrušujícími a nebezpečnými psychickými stavy, i ve výru tance zůstává tím, čím je. Do tohoto typu se řadí Pueblané. Mezi severoamerickými Indiány se s výjimkou Pueblanů na Jihozápadě, všude setkáváme s dionýským typem, tj. vyvoláváním vizí a snů. Pueblané tyto rozrušující zážitky a jejich nadpřirozenou moc neuznávají. Jestliže prožijí jakoukoliv vizuální nebo sluchovou halucinaci, je to považováno za předzvěst smrti. Opilost je jim také odporná. Tanec u nich představuje vyzývání přírodních sil, vůbec neusilují o extázi, ale naopak o spjatost s přírodou a hlavním cílem je to, aby přírodní síly vyhověly jejich přáním. U Pueblanů se nesetkáme ani se šamany, jako u většiny kmenů, mají pouze kněze. V Severní Americe se šamany stávají ti, kteří zažili vizi, na rozdíl kněz uchovává náboženské rituály. Neuznávají také jakékoliv náznaky uplatňování autority, u koho se takové sklony projeví, je obviněn z čarodějnictví. Ke krádeži u nich dochází jen zřídka kdy a vše se urovná v soukromí. Cizoložství rpo ně také neznamená zločin, vše se řeší v rámci manželských dohod. Zabití člověka se zde vyskytlo jen jedinkrát a vyřídilo se to finančním vyrovnáním. Úmrtí považují za velkou ztrátu, ale snaží se, aby smutek co nejrychleji ustoupil. Truchlícímu se snaží pomoci a vysvětlit, že je třeba zapomenout. Sebevražda je u tohoto kmene jednoznačně odmítáná, vlastně ani nevědí co to je. Zuñiové tedy neusilují o moc, nikdy se také neuchylují k násilí, jejich apollinská oddanost je zřejmá ve způsobu, jak zvládají emoce, ať jde o hněv, lásku, žárlivost nebo smutek, umírněnost je vždy nejvyšší ctností tohoto kmene. V Severní Americe tak vytvořili ostrůvek kultury s dávnou tradicí a civilizaci s apollinskými hodnotami.

Zdroj : kniha „Kulturní vzorce“

Ostrov leží blízko jižního pobřeží východní Nové Guineje. Dobuané patří k nejjižnějším kmenům severozápadní Melanésie. Na sousední Trobriandské ostrovy se vydávají zejména za obchodem, ale obě tyto etnika žijí v odlišných podmínkách a mají rozdílný temperament. Trobriandské ostrovy jsou ploché a úrodné na rozdíl ostrov Dobu je velice neúrodný, protože je sopečného původ a je pokrytý skalami. Nejsou zde proto dobré podmínky pro obživu a Dobuané jsou z tohoto důvodu pro bělochy snadná pracovní kořist, neboť jim doma hrozí hlad a jsou ochotni za prací cestovat i mimo ostrov a za velice nelidských podmínek. Dostávají málo jídla i peněz. Dobuané jsou považování za bojovníky, kteří se nezastaví před ničím, a to ani před zradou. Obyvatelé okolních ostrovů mají před nimi velký respekt, dalo by se říci, že se jich bojí a považují je za divochy. Dobuané si tuto pověst ale zaslouží, jsou proradní a neuznávají žádné zákony, prosazují jen vlastní zájmy proti všem ostatním. Jejich společnost si vysoce cení zlé vůle a proradnosti a považují je za uznávané ctnosti. Nemají náčelníky ani žádné vůdce, jejich společnost není vůbec politicky ani jinak organizována, ale nepanuje zde ani anarchie. Dobuanská společnost je uspořádaná do tzv. kruhů a v každém kruhu jsou povoleny určité tradiční projevy nepřátelství. Ti kdo žijí ve stejné lokalitě, na stejném místě, si navzájem způsobují škody, ničí si úrodu nebo si dokonce způsobují nemoc a smrt, a to kouzli. Každý člen má svá kouzla, bez kouzel se ve vlastní lokalitě neobejdou, je jim dáván velký význam. Lidé z různých lokalit a skupin se volně nesetkávají, je jim to cizí. Sňatek je ale výjimkou, musí být uzavřen s někým mimo okruh, ale v rámci dané lokality. Sňatek spojí dvě znepřátelené vesnice, ale nepřátelství se však nijak nezmenší. Mladík od doby, kdy dosáhne dospělosti, spí každou noc po domech svobodných dívek, dům opouští časně před úsvitem. Jakmile je ale přistižen tchýní, která se postaví do dveří domu a znemožní tak mladíkovi, který spal s její dcerou, aby odešel. Ten se tak ocitá v pasti a po tomto lapení ihned proběhne zasnoubení. Od té doby musí mladík čelit nárokům a ponižování ze strany vesnice budoucí manželky. Mezi jeho hlavní úkoly patří založení zahrady. Když ostatní jedí, on musí pracovat na zahradě, protože jíst v jejich přítomnosti je mu zakázáno. Tato podřízenost trvá rok, ale někdy i déle. Během tohoto období, má jeho příbuzenstvo za povinnost opatřit cenný svatební dar. Manželé žije po sňatku až do smrti střídavě rok ve vesnici manžela a rok ve vesnici manželky. Ten daný rok má každý podporu své vlastní skupiny a ovládá situaci, ten druhý zaujímá ponižující postavení, musí se podřizovat partnerovi. Ale další rok mu to může oplatit. V manželství se neočekává věrnost. Je typické, že např. manžel po dobu pobytu v manželčině vesnici naváže milostný vtah s její sestrou a naopak manželka naváže intimní vztah s manželovým bratrem, vše ale zůstává v rodině. Cizoložství je v rámci této skupiny milou kratochvílí. Ten, který je podváděný podplácí vlastní nebo cizí děti, aby mu nosily zprávy o nevěrném partnerovi. Podváděný manžel rozbíjí manželce hrnce a naopak podváděná manželka se mstí na manželovu psu. Manžel zuří a opouští vesnici a v bezmocném vzteku se některou z tradičních metod pokouší o sebevraždu, žádná z těchto metod však není smrtelná. Žárlivost, podezřívavost a majetková práva hrají v manželství velice významnou roli. Manželství tak neustále ohrožují a velmi často ho tak zničí. Jejich každodenní bytí je bezohledný boj o život a každá výhoda se získává na úkor poraženého soupeře. Za dobrého a úspěšného muže je považován ten, kdo druhého dokáže přelstít a podvést. Vášnivý vztah k vlastnictví, míra do níž jsou kvůli němu ochotni škodit druhým, vzájemné podezřívání a zlá vůle se odrážejí i v jejich náboženství. Výsledek všeho je ovlivněn kouzli. Nikdo se tyto kouzla nedozví, pokud za ně patřičně nezaplatí. Dobuané jsou závislí na magii a kouzlech. Hospodářská směna probíhá mezi asi dvanácti sousedními ostrovy, které vytváření teritorium, tzn. kruh nazvaný „kula“. Směna zboží probíhá tak, že Doubuan sebou na jiný ostrov veze ve člunu lákavé dary, které mají výměnu usnadnit. Před vyplutím používají kouzelné rituály a formule. Sám se pomocí kouzel a ozdob zkrášlí, navoní se vonnými listy. Jen tak je Dobuan připraven předstoupit před obchodní partnery. Když dostanou od hostitelů cennosti, slíbí jim, odevzdat na oplátku vlastní cenné předměty, a to až hostitel návštěvu oplatí. Nejvíce zlé krve vyvolá bezohledná praktika zvaná „wabuwabu“ - „ člověk získává, jestliže druhý ztrácí“, tzn., že slib o směně není nikdy dodržen. Dobuanské konvence zakazují smích a projevy štěstí a v největší úctě mají zatrpklost a zlobu. Jednou z povinností při důležitých činnostech, k nimž patří například pěstování zeleniny nebo směna kula, je vyhýbat se příjemným zážitkům a nedávat najevo štěstí. Dobuané dávají přednost tomu být zlý a podlý, buď pekelně, nebo vůbec. Dobuan vidí svůj život tak, že maximálního uznání dosáhne tak, když si vybere oběť, na níž si může vylít svou zlost. Existence se mu jeví jako bezohledný boj, kde proti sobě stojí jako úhlavní nepřátelé a soupeří o vše, co lze v životě získat. Podezřívavost, zloba a krutost jsou v tomto boji jeho hlavními zbraněmi, s nikým nezná slitování, protože sám také od nikoho žádné nežádá a nečeká.

Zdroj : kniha „Kulturní vzorce“

Indiání, kteří obývali úzký pás pobřeží Tichého oceánu táhnoucí se od Aljašky až po záliv Puget Sound. Tato zajímavá kultura se rozpadla v 2.pol 19 století. Od kultur okolních kmenů se odlišovala velice svéráznou povahou - patřili mezi dionýský typ. Byly to lidé temperamentní a velice arogantní. Jejich civilizace byla postavena na hojnosti a nevyčerpatelnosti místních zdrojů jako byly ryby a dary moře. Jejich povaha byla dobrodružná a podnikali daleké výpravy po moři. Kromě lovu zvěře a ryb se věnovali zejména práci se dřevem (výroba kánoí, stavba domů, výroba totemových sloupů). Stromy poráželi a zpracovávali bez seker a pil. Jejich práce byla provedena velice precizně a zručně. Disponovali velkým majetkem, který ale nesoužil k zajištění blahobytu, ale k vzájemnému ponižování a rivalitě. Nejvyšší hodnotu měla výsadní práva, jako např. jména, tituly, písně, heraldické znaky nebo sloupy domu. Tituly jim v kmeni zajišťovaly vysoké postavení šlechty. Manželství hrálo nejdůležitější úlohu při získávání postavení. Na manžela přecházela výsadní práva, která měl po dobu manželství propůjčena od tchána. Využívání všech výsadních práv, jmen a titulů, které bylo možné získat v dědictví, darem nebo uzavřením manželství, bylo pro Kwakiutli nejdůležitější a výsadní starostí. Manželství ale nebylo jediným způsobem, jak si opatřit tyto privilegia. Mezi nejuznávanější prostředky patřila vražda. Kdo majitele privilegií zabil, vzal si jeho jméno, tituly, tance i znaky. Hlavním cílem podnikání a shromažďování majetku, bylo ukázat převahu nad soupeřem a nepřítelem. Celý hospodářský systém fungoval tak, aby této posedlosti sloužil. Heslem, kterým se drželi, bylo „nebojujeme zbraněmi, bojujeme majetkem“. Boj o moc a převahu nad ostatními protivníky probíhal při tzv. „potlačových slavnostech“. Náčelník nejvíce zahanbil soupeře tím, že mu daroval víc majetku, než dokázal obdarovaný s úrokem vrátit. Bez soupeření a podrazů si ideálního muže nedokázali představit a motivace, které ho k tomu jednání vedly, považovali za ctnosti. Smrt považovali za velikou hanbu, za absolutně nejhorší urážku a vyrovnávali se s ní jako při každé jiné významné nehodě, a to hlavně rozdáváním a ničením majetku, výpravou na lov nebo dokonce sebevraždou. Snažili se zbavit se tohoto pro ně nejhoršího zneuctění. Lov lebek pro ně neznamenal odvetný útok pro toho, kdo někoho zabil. Mrtvý mohl skonat i přirozenou smrtí. Lovu lebek nazývali „zabíjení, aby si mohl člověk otřít oči“, tzn. svou situaci se snažili napravit tak, aby místo nich truchlil někdo jiný, jiná domácnost. Roztrpčené stranění se lidí a sebevraždy byly na Severozápadním pobřeží přirozeným doplňkem zájmů, na nichž společnosti záleželo nejvíce. Triumf, byl nijak neomezovaným pěstováním sebeklamu o vlastní velikosti, kdežto zahanbení byl důvod k smrti. Ač nám může chování Kwakiutlů připadat abnormální, velice se blíží k chování naší kultury. Honba za majetkem, abychom měli více než ten druhý, je v naší společnosti jasně se rýsující hrozbou.

Zdroj : kniha „Kulturní vzorce“

Každá z kultur se od sebe navzájem liší tím, že určitý rys je v jedné přítomen nebo alespoň nalezneme stejný rys v obou kulturách, ale v různých podobách. Ještě výrazněji se tyto kultury mohou odlišovat způsobem, jak tyto rysy začleňují do svých kulturních vzorců. Vydali se jinými cestami a sledují rozdílné cíle. Pro některé kultury je typický nedostatek integrity a naopak pro jiné je typická integrita extrémní. Nedostatek integrity lze přičíst tomu, že daná kultura byla vystavena protichůdným vlivům, které se často vyskytovali na hranicích kulturních oblastí. Tyto okrajové oblasti tak ztrácely úzký kontakt s nejvyhraněnějšími kmeny a byly tak vystaveny silným vlivům zvenčí. Soulad může chybět nejen kultuře kmene vyskytující se v okrajové oblasti, ale i kmeni, který se od svých partnerů z nějakého důvodu odtrhl a odstěhoval se do sféry vlivu jiné odlišné civilizace. Je důležité uznat tu skutečnost, že všechny kultury nejsou rozhodně a jednoznačně homogenními strukturami, jaké byly popsány například u kmene Zuniů a Kwakiutlů. Při práci v terénu je velmi nebezpečné dělat o kulturní integritě ukvapené zevšeobecňující závěry. Pracovník v terénu musí při svých výzkumech být naprosto objektivní, musí dbát na to, aby pod vlivem hypotézy nevybíral fakta vyhovující již určité tezi. Celkový obraz tří rozdílných kultur popsaný v této knize je pro vědce velice přesvědčivý, protože tyto kmeny nebyly v minulosti v terénu nikdy studovány, a proto na ně nebyl předem utvořený názor. Naše civilizace je často zobrazována jako případ krajního nedostatku integrity. Její složitost a rychlé změny, které přicházejí s každou novou generací, nutně vedou k nedostatečnému souladu jejích prvků, k jakému v jednodušších společnostech nedochází. Primitivní společnost je integrována v rámci zeměpisného celku. Oproti tomu západní civilizace je rozčleněna do společenských vrstev a různé společenské skupiny žijící v téže době na témže místě, se řídí jinými normami a podléhají odlišným motivacím. R. Beneditová zdůrazňuje tak vliv sociálních determinantů, a to tak, že každý člověk je utvářen rolí, kterou v životě zastává a situacemi, kterým je v životě vystaven. Ať jde o svatbu, smrt nebo přivolání nadpřirozené bytosti, každá společnost těchto situací využívá k vyjádření svých charakteristických záměrů jinak. Motivace, které jí ovládají, nevznikají v dané konkrétní situaci, ale jsou dány celkovým charakterem dané kultury. Významnou sociologickou jednotkou není instituce, ale konfigurace kultury. V žádné společnosti nelze docílit utopii, konečné a dokonalé uspořádané společnosti, v níž bude lidský život jen vzkvétat a nebude zde žádný nedostatek. Zlepšení společnosti můžeme dosáhnout jen tak, že se naučíme objektivně hodnotit dominantní rysy naší společnosti a vidět je nezaujatě. Jakékoliv ovládání rysů, které možná budeme ve své kultuře schopni realizovat, bude záviset na míře objektivity, s jakou dokážeme zhodnotit oblíbené rysy naší vlastní západní civilizace.

Zdroj : kniha „Kulturní vzorce“

Společnost a jednotlivec nestojí proti sobě, chování společnosti je chování jednotlivců. Kultura jednotlivci poskytuje takový materiál, z něhož si pak každý vytváří vlastní život. Společnost působí jako regulátor jen příležitostně a zákon nelze ztotožňovat s řádem té dané společnosti. Společnost nikdy nelze oddělit od jednotlivců, z nichž se vlastně skládá. Nikdo by nedokázal dosáhnout ani prahu svých možností bez kultury, na níž se také podílí a naopak žádná civilizace v sobě nemá prvek, který by se nakonec neukázal být příspěvkem jednotlivce. Odkud by se jinak kulturní rys vzal, než z chování muže, ženy nebo dítěte, tedy lidkého jednotlivce. Většinu lidí si kultura přizpůsobí ke svému obrazu, neboť člověk je velice přizpůsobivý, přijme za vlastní to chování, které mu jeho společnost diktuje a kterým je celý život ovlivňován. Ale každé povaha člověka je jiná a nic nevyhovuje každému stejně, a proto ve výhodě a šťastni jsou ti, jejichž výchozí možnosti se co nejvíce podobají typu chování, jaké jejich společnost zvolila. K těm, kteří nejsou přizpůsobivý, se společnost chová tak, že je považuje za pošetilé blázny, kteří stojí mimo hru. Jejich život je dilema člověka, jehož vrozeným sklonům instituce příslušné kultury nevytváření žádný prostor. Západní společnost považuje za nemorální například homosexualitu, ale v některých kulturách jsou homosexuálové ceněni tím, že vynikají v ženských pracích, umějí vše dobře organizovat a ve společnosti mají vždy své výsadní místo. Kultura může vysoce hodnotit dokonce i velmi nestabilní typy lidí a způsobit, že jsou společensky uznávaní. Jestliže jejich zvláštnosti chápe jako nejhodnotnější varianty lidského chování, pak tito jednotlivci nabídnutou příležitost využijí a ujmou se zcela svých rolí. Žádná společnost se ještě nepokusila jakýmkoliv vědomým způsobem ovlivnit to, aby se v příští generaci vytvořily nové představy o tom, co je a co není normální. Naše civilizace se musí sama vyrovnat s novými změnami, musíme být ochotni brát v úvahu, že se může změnit to, co považujeme za normální a naopak nenormální.

Zdroj : kniha „Kulturní vzorce“

Tato kniha je klasika antropologické literatury, je veleznámá zejména pro své detailní zpracování a popis tří naprosto odlišných kultur. I přesto, že může být kniha poznamenána svou dobou vzniku (r.1934), má i dnes obrovský význam a je uznávaným dílem po celém světe. Díky své srozumitelnosti a detailního popisu rozdílných kultur, této knize člověk porozumí a pochopí, jak vznikají určité kulturní vzorce chování a co je příčinou zániku kultur. Kniha vyvrací rasovou teorii, že jedna rasa je nadřazena druhé. Rasová odlišnost je pouze jen biologická odlišnost, rasa člověka nepředurčuje k určité kultuře. Člověk jedné rasy se dokáže přizpůsobit kultuře jiné rasy. Evropský člověk prakticky nemá přístup k jiným kulturám, protože ta jeho je příliš rozšířená, proto máme pocit, že lidé na celém světě jsou stejní a ani jejich kulturní systémy se neliší. Kniha nás z toho omylu jednoznačně vyvede a ukáže nám, že každou kulturu charakterizuje určitá konfigurace, vzorec, který podstatně ovlivňuje všechny její prvky.

Tuto knihu bych doporučila každému čtenáři. Detailní popis tří různých kmenů, jejich zvyků a tradic uchvátí každého čtenáře a vtáhne ho do svého děje. Pro člověka žijícího v naší uchvátané době je, tato kniha dobrým únikem od každodenního spěchu a stresu. Poznáním různorodosti jiných kultur, je zajímavý zážitek. Myslím si, že ačkoliv patříme k vyspělým civilizacím, mohli bychom si vzít příklad z méně vyspělých kmenů, a to z toho pohledu, že není důležité hnát se za každou cenu za bohatstvím, úspěchem, ale měli bychom si uvědomit důležitější věci, jako je chování k ostatním lidem a i chování k sobě samým.

Ruth Benedictová – „Kulturní vzorce“ – Praha, Argo 1999, přeložila Jitka Fialová

Tento referát jsem zpravovala na základě informací, které jsem čerpala výlučně z výše uvedené knihy. Bibliografické údaje o autorce knihy tak i o F.Boasovi byly čerpány z internetových stránek:

www.cs.wikipedia.org

www.beletrie.eu.

www.kosmas.cz/knihy/61658/kulturni-vzorce

www.ksoc.upol.cz/fileadmin/ksa/kulturni-antropologie/frvs/10_psc.pdf

Počet shlédnutí: 211