Práce zkoumá politické prostředí postsovětského Turkmenistánu za vlády diktátora Turkmenbašiho. Turkmenistán - jedna z patnácti samostatných republik, která vznikla rozpadem SSSR v roce 1991, nezažila příliš úspěšnou tranzici. Od jejího vzniku až do roku 2006 je turkmenská politika i hospodářství v rukách jednoho vládce - Turkmenbašiho. Středoasijská republika se potýká s problémy korupce, omezováním svobody, lidských práv a zbržďováním společenského vývoje pomocí nesmyslných nařízení a zákonů. Toto vše je výsledkem jeho vlády, proto by bylo dobré se hlouběji zaměřit na jeho osobu a činy, abychom získali bližší představu o fungování Turkmenistánu za jeho vlády.

Práce je rozdělena do dvou hlavních kapitol. První část popisuje konkrétní aktivity Turkmenbašiho a jeho kultu osobnosti. Druhá část se věnuje Turkmenistánu za Turkmenbašiho - politickému a hospodářskému pozadí. Samostatnou podkapitolu tvoří problematika lidských práv.

V textu se setkáme s přezdívkou prvního prezidenta - Turkmenbaši. Turkmensky se pravopisně správně píše Türkmenbaşy. V českém jazyce proto často můžeme najít modifikaci Türkmenbaši. Korektní je však tvar Turkmenbaši, který používáme také v této práci. Pravé jméno prvního turkmenského prezidenta je Saparmurat Atajevič Nijazov turkmensky Saparmyrat Nyýazow. Pro účely této práce však používána přezdívka, protože toto oslovení je více známé.

Jakým „otcem“ byl Turkmenbaši svému národu a republice? Cílem práce spíše než odpovědět na tuto řečnickou otázku je seznámení a shrnutí nejdůležitějších událostí vlády Turkmenbašiho, který Turkmenistánu vládl patnáct let. Práce by měla být sondou do jeho politiky a pracovních i nepracovních aktivit, které však ovlivňovaly chod a obyvatele státu.

Literatura, která by se zabývala Turkmenbašiho vládou, není v tištěné podobě příliš dostupná. Jde spíše o elektronické dokumenty a články. Turkmenbaši zemřel roku 2006, za jeho vlády se v Turkmenistánu nemohlo psát nic, co by souviselo s jeho diktátorskou vládou. Vše bylo hlídáno a málokdo si dovolil veřejně proti jeho praktikám vystoupit, většina textů o něm byla zidealizována. Je známo několik turkmenských novinářů, jenž za Turkmenbašiho vlády poukazovali na jeho režim. K nejznámějším patří např. Ogulsapar Muradová, která spolupracovala s Rádiem Svoboda. Stejně jako mnohé ostatní novináře i ji čekal špatný osud, za informace poskytnuté rádiu se dostala do vězení a poté zemřela. O vládě Turkmenbašiho se můžeme tedy dozvědět více díky článkům autorů mimo Turkmenistán. Jeho vládou se zabýval finský režisér Arto Halonen, který natočil film o Turkmenbašim Ve stínu proroka. Čerpal z výpovědí mnohých disidentů, jenž před Turkmenbašiho režimem uprchli za hranice. Naznačoval absurditu kultu osobnosti Turkmenbašiho. Poukazoval na pochybné obchody amerických a evropských firem s Turkmenbašim. Turkmenistán je bohatý na ropu a zemní plyn, tudíž se zahraniční firmy snažily získávat kontrakty s Turkmenbašim, ale Arto Halonen se snažil zjistit, jakým způsobem. Kontaktoval firmy, jenž v Turkmenistánu podnikají, ovšem neúspěšně. O vládě Turkmenbašiho se dále dozvídáme z jeho díla Ruchnama. Toto dílo obsahuje mimo jiné i autobiografická fakta. Je však jisté, že údaje v knize uvedené, nebudou mít často pravdivý základ. Jelikož knihu psal sám Turkmenbaši, je zde jeho postava značně zidealizována s cílem podpořit svůj kult osobnosti.

Saparmurat Nijazov, samozvaný „otec všech Turkmenů“, se narodil 19. února 1940. Nepatřil zrovna k dětem, které si prožily šťastné dětství. Otec mu zemřel ve druhé světové válce, maminku a zbytek rodiny pohřbily trosky ničivého zemětřesení v roce 1948. Osmiletý Saparmurat byl umístěn do sovětského sirotčince. Část svého dětství strávil v dětském domově, později ho vychovávali příbuzní. Vystudoval Leningradský polytechnický institut a Vysokou stranickou školu při ÚV KSSS.

V roce 1962 vstoupil do komunistické strany turkmenské SSR. O dvacet let později se dostává do jejího čela, aby byl v roce 1991 jako jediný kandidát zvolen prvním prezidentem Turkmenistánu. Později (1999) mu parlament odhlasoval doživotní mandát.

Roku 2002 na něj byl připravován neúspěšný atentát, ze kterého byli obviněni členové opozice. Saparmurat Nijazov však nečekaně zemřel až o čtyři roky později, 21. prosince 2006, ve věku 66 let. Po jeho smrti se světoví pozorovatelé obávali občanských nepokojů, ke kterým však nakonec nedošlo. Jeho následníkem se stal druhý prezident Turkmenistánu - Gurbanguli Berdymuhamedov (iDnes.cz, 2006).

Rok po jeho smrti byl dokončen filmový dokument Ve stínu proroka finského režiséra Arto Halonena. Hlavním aktérem je právě Saparmurat a jeho zákulisní politické intriky. Režisér mimo jiné zkoumá jakým způsobem v Turkmenistánu, bohatém na ropu a zemní plyn, získávaly americké a evropské firmy velké kontrakty (Novák, 2008).

Saparmurat Nijazov se do čela vlády Turkmenistánu dostal roku 1985 a stal se prvním tajemníkem zdejší komunistické strany na popud Michaila Gorbačova, roku 1990 se stal prezidentem již samostatné republiky Turkmenistán, čímž odstartoval svou éru přetváření Turkmenistánu k obrazu svému.

Saparmurat Nijazov byl velmi výraznou osobností, jenž si nechal říkat Turkmenbaši, v překladu „otec Turkmenů“. Velmi tvrdě se choval k opozici, jakéhokoliv jeho odpůrce nečekal lehký osud. Parlament jeho prezidentskou funkci uznal za doživotní, což jistě posílilo jeho pozici.

V průběhu dvaceti let své vlády Turkmenbaši usilovně pracoval na posilování své osobnosti. Vydal posvátnou knihu Ruhnamu, nechal pojmenovat měsíce v roce po sobě a členech rodiny, v Ašgabatu postavil svou zlatou sochu otáčející se za sluncem. Podle Turkmenbašiho byl dokonce nazván kráter na Měsíci, nejdelší kanál světa, města, ulice, vodka, čaj a mnohé další.

Pýchu a velikost národa mají připomínat i další obrovské monumenty a památníky v hlavním městě. Podporu si zajišťoval dosazováním blízkých osob do vysokých pozic. Jeho, na první pohled nesmyslná nařízení, však mohla mít další význam - odvést pozornost jak Turkmenů, tak novinářů od jeho obchodních praktik a porušování lidských práv. Je však zřejmé, že mu muselo minimálně lichotit, když se jeden den v měsíci jmenoval po něm samotném nebo členech jeho rodiny (Staněk, 2006).

Po Turkmenbašiho smrti ovšem jeho kult osobnosti začal díky rozhodnutím nového vládce Turkmenistánu Gurbanguliho Berdymuhamedova upadat.

Turkmenbaši proslul svými reformami a rozhodnutími. Mnohé z nich byly přinejmenším zarážející. Podle následujícího výběru si můžete sami udělat představu (Reflex 2006):

• ruší důchody, o důchodce se mají starat jejich děti, rodina, téměř 100 tis. penzistů tak mělo přijít o svůj důchod a 200 tis. penzistů o větší část svého důchodu (plánoval zavedení domů pro přestárlé)
• invalidní důchodci a bývalí kolchozníci neměli na důchod žádný nárok
• státní podporu směly získat ženy po odpracování 20 let a muži 25 let a to pouze, pokud je odpracovali v Turkmenistánu
• zákaz užívání playbacku, reprodukovaná hudba může mít negativní efekt na vývoj hudebního umění
• obyvatelé hlavního města mohou chovat pouze jenom jednoho psa a kočku
• kromě kliniky v Ašgabatu byly všechny ostatní nemocnice zrušeny
• doktoři místo Hippokratovy přísahy skládali přísahu na Turkmenbašiho
• státní zaměstnanci nesmějí kouřit (v roce 1997 musel sám přestat)
• od roku 2004 muži nesmějí nosit dlouhé vlasy nebo fousy
• reportérky v televizním zpravodajství nesmějí používat líčení
• zákaz zlatých zubů, pro posilování zdravých zubů doporučuje hryzání kostí, stejně jako to dělají psi
• v roce 2002 přijala vláda zákon o změně názvů všech měsíců a dnů v týdnu, jednotlivé měsíce symbolizují hodnoty a vlastnosti Turkmenistánu, v roce 2008 se zákonodárci opět vrátili k původním názvům
• zavedl oslavu Dne melounu, jenž měla připadat na 11. srpna, na podporu proslulosti turkmenských melounů po celém světě
• zakázal chození do knihoven, ty také později rušil
• rušil vysoké školy (prý je potřeba manuálně pracujících jedinců)
• cizinci zde získavali obtížně vízum a poté byli sledováni Státní rezdravotnickou gistrační službou, jenž měsíčně předkládala podklady o cizincích přímo Turkmenbašimu
• cestovat mimo Turkmenistán směli Turkmeni pouze na základě povolení
• zákaz svobody tisku
• zákaz baletu
• na oslavu 15. výročí nezávislosti přislíbil Mercedes jednotlivým ministrům

Seznam bizardních reforem doplňují podivuhodné nápady, vize a projekty. Jako například výstavba ledového paláce blízko Ašgabatu. Kdyby se projekt podařil realizovat, mohli se Turkmeni učit lednímu bruslení i ve čtyřiceti stupňových vedrech.

Můj milovaný národe! Můj rodný turkmenský národe! Udeřila hodina Ruhnama! Vůlí Všemohoucího a Nejmilostivějšího Alláha, který stvořil tento svět, je rozená v mém srdci kniha, která byla nadiktována duchem národa, jejím mravním pochopením a historickou nesmrtelností.

Kapitola I. s jménem Velikého Alláha TURKMEN

Takto začíná první kapitola knihy Ruhnama, podle které by měl žít každý správný Turkmen. Autorem tohoto propagandistického díla nemůže být nikdo jiný než sám Saparmurat. Název knihy by se dal přeložit jako Kniha duše a i ona má svůj pomník v nadživotní velikosti (v Ašgabatu). Text obsahuje spirituálně-moralistická poučení, autobiografistická a trochu předělaná historická data. Mnohá z nich jsou také zpochybňována. Dále se čtenář může pobavit četbou nejrůznějších příběhů, historek a básní. Pro cizince má být dílo „bránou do oceánu turkmenské duše“. Ruhnama je úspěšnou součástí plánu posilující kult osobnosti Türkmenbašiho a tzv. turkmenizace.

Knihu však nestačí pouze přečíst. Studenti státních škol se text museli učit zpaměti a své znalosti potvrdit u písemné zkoušky. Saparmurat kdysi dokonce poprosil Boha o ochranu každého takového člověka, který Ruhnamu přečte třikrát. Pilný student se tak měl dokonce automaticky dostat do ráje.

První vydání spatřilo světlo světa v roce 2001, druhé následovalo v roce 2004. I dnes je Ruhnama povinnou četbou ve školách a má být přítomna na každém pracovišti. Pracovníci ve státní správě měli dokonce vyčleněný čas na četbu a diskuzi o této knize.

Ruhnama byla přeložena do více jak 41 jazyků, včetně češtiny. Že by celý svět tolik stál o moudra Otce všech Turkmenů? I o tom by se dalo diskutovat. Podle již výše zmíněného filmového dokumentu, musely všechny státy, které chtěly s Turkmenistánem obchodovat, přeložit Ruhnamu do svého jazyka. Turkmenská televize pak oznamovala další překlad epochálního díla a vštěpovala tak prostým Turkmenům víru, že myšlenky jejich vůdce táhnou vítězně světem a celá planeta oceňuje jeho moudrost (Halonen 2007). Text je k dispozici přímo na oficiálních stránkách Turkmenistánu¹⁾.

Turkmenistán je zemí bohatou na ropu a zemní plyn. Tyto suroviny jsou pro mnohé státy vzácné, proto z pohledu velkých zahraničních firmem začal panovat zájem o kontrakty s Turkemnistánem na odběr těchto surovin. Zakázku nebylo tak těžké dostat v případě, že byla firma ochotna přeložit knihu Ruchnama do svého jazyka. Samotný Turkmenbaši pak obyčejné Turkmeny získával na svou stranu tím, že upozorňoval na význam této knihy tím, že je o ni zájem i v zahraničí. Způsob jeho podnikání je tedy dosti odlišný od běžných obchodů. Některé státy závislé na surovinách Turkmenistánu tak nejspíše pouze přhlíželi diktátorskému režimu a příliš proti němu neprotestovali (Vlach, 2006).

Za vlády diktátorského prezidenta Turkmenbašiho docházelo k porušování základních lidských práv. Jakýkoliv odpůrce Turkmenbašiho byl potrestán, je známo mnoho případů, kdy takovýto lidé skončili ve vězení, psychiatrické léčebně nebo v cizině. Turkmenistán je chudá země, avšak velmi bohatá na ropu a zemní plyn. V zemi je velmi levno - benzín, vodu, plyn či sůl seženete téměř zadarmo. Přitom měli zaměstnanci státní správy desetitisícové platy, což je jeden ze způsobů Turkmenbašiho, jak si udržet svou oblíbenost. Jak bylo řečeno, je v zemi levno, ale pokud si někdo zakoupil levnou letenku, musel mít také k cestě povolení. Dalším způsobem, kterým chtěl Turkmenbaši dosahovat popularity, byly roční amnestie. Dostat se do vězení bylo celkem jednoduché, oproti tomu dostat se zpět ještě snazší. Stačil podpis prezidenta, které pravidelně ročně uděloval.

Jako konkrétní případ porušování lidských práv uvádíme odsouzení Ogulsapar Muradové, novinářky Rádia Svoboda. Ta byla obviněna ze shromažďování informací nezákonného původu k tomu, aby v zemi vyvolávala nespokojenost a informace předávala do jiných zemí. Její kolegové, kteří byli nařčeni ze stejného činu, se raději u výslechů k čemukoliv přiznali. Zatímco Muradová ne a zato ji čekalo 6 let vězení. Ovšem ve vězení vydržela pouze dva týdny, zemřela totiž kvůli špatnému zdraví. Její příbuzní si však myslí něco jiného. Když spatřili její tělo, objevili několik zranění, mimo jiné ránu sekerou. Bohužel nemohla být situace vyjasněna, jakýkoliv nezávislý odborník neměl povolen přístup k tělu.

V Turkmenistánu existovaly tři státní televize, ovšem ve všech byl k vidění i Turkmenbaši. Díky televizi bylo možné vidět mnoho absurdit. Turkmenbaši například při řízení kabinetu zkoušel jednotlivé ministry ze znalostí Ruchnamy. Ministři většinou ve své funkci vydrželi maximálně 3 roky, poté byli nařčeni z různých kriminálních činů a vsazeni do vězení třeba na 10 let (Vlach, 2006).

V průběhu literární rešerše jsme narazili na problém nedostatku literatury (tedy v jazyce ve kterém jsou autorky schopné pracovat). Dostupné informace jsou spíše povrchního rázu, ze kterých bohužel není možné provádět hlubší analýzy Turkmenbašiho vlády. Poskytují nám však obrázek prostředí ve kterém obyvatelé žili.

Čtenář je seznámen s důležitými fakty Turkmenbašiho vlády: Ruhnamou, reformami, zákony, cíleným budováním kultu vládce. To co my vidíme z odstupu a demokratickým vzděláním, bylo pro Turkmeny běžnou realitou. Zatímco je zaměstnával často nesmyslnými projekty, zákony a příkazy, porušoval lidská práva a tuneloval stát. Tento styl „vládnutí“ mu vydržel až do jeho smrti a to díky účinnému potlačovaní projevů nespokojenosti a nízké životní úrovně.

Film NOVÁK, Martin. Byznys s Turkmenbašim? Až po šíření jeho slávy. Aktuálně.cz : Zahraničí [online]. 2008 [cit. 2009-12-16]. Dostupný z WWW: <http://aktualne.centrum.cz/zahranici/clanek.phtml?id=522626>.

STANĚK, Roman. Zemřel polobůh Turkmenbaši. Bude válka?. Aktuálně.cz : Zahraničí [online]. 2006 [cit. 2009-12-16]. Dostupný z WWW: <http://aktualne.centrum.cz/zahranici/asie-a-pacifik/clanek.phtml?id=315677>.

STANĚK, Roman. Turkmenbaši zrušil důchody. Aktuálně.cz : Zahraničí [online]. 2006 [cit. 2009-12-16]. Dostupný z WWW: <http://aktualne.centrum.cz/zahranici/asie-a-pacifik/clanek.phtml?id=70948>.

VLACH , Tomáš. Turkmenbaši: plynem, solí i sekerou. Respekt.cz [online]. 2006 [cit. 2009-12-16]. Dostupný z WWW: <http://respekt.ihned.cz/c1-36282040-turkmenbasi-plynem-soli-i-sekerou>.

VLACH, Tomáš. Vítejte v říši bláznovství. Reflex.cz [online]. 2006, roč. 50 [cit. 2009-12-16]. Dostupný z WWW: <http://www.reflex.cz/Clanek25844.html>.

Zemřel turkmenský diktátor „Turkmenbaši“ Nijazov. IDnes.cz : Zprávy [online]. 2006 [cit. 2009-12-16]. Dostupný z WWW: <http://zpravy.idnes.cz/zemrel-turkmensky-diktator-turkmenbasi-nijazov-f6h-/zahranicni.asp?c=A061221_070351_zahranicni_miz>.



Počet shlédnutí: 173