obrázek domečku-home logo-FB


Tradice a zvyky ve Střední Asii

Úvod

Středoasijské státy patří mezi země s bohatými kulturními tradicemi a pestrými zvyklostmi. Na vytváření těchto tradic se spolupodílela spousta faktorů, které ovlivňovaly každodenní život obyvatel. Jsou to například geografické a klimatické podmínky, úroveň zemědělství, vliv jiných civilizací a národů, které na území v minulosti pobývaly, etnické složení obyvatelstva, rodina, migrace a samozřejmě náboženství. V novodobé historii ovlivňovala vývoj v této zemi přítomnost Rusů a zejména pak sovětská éra spojená s industrializací a bojem proti negramotnosti. Po rozpadu Sovětského svazu hledaly všechny jeho bývalé středoasijské, nyní již samostatné republiky novou identitu. A to dvojím způsobem. Jednak navazovaly na původní staré, mnohdy omezované tradice (z nichž mnohé byly za sovětské éry potlačovány), a jednak vytvářely tradice nové, často na principu jednotného národa, i když vzhledem k pestrému etnickému složení lze o jednotném národu mluvit stěží.

Kyrgyzstán

  • Hlavní město: Biškek
  • Počet obyvatel: 5 milionů
  • Náboženství: sunnitský islám 75%, pravoslavní 20%, ostatní 5 %.
  • Národnostní složení: 66 % Kyrgyzové, 14 % Uzbeci, 11 % Rusové, 1% Dungané, 1% Ujguři, 0,9 % Ukrajinci, 0,9% Tataři, 0,9 % Kazaši, 0,9% Tádžikové.

Tradice a zvyky

Na úvod je nutné říci, že kulturně je Kyrgyzstán rozdělen na severní část, která se kloní ke kazašské (potažmo ruské kultuře), a jižní část, která se kloní spíše k Uzbekistánu a je tedy muslimská. Po rozpadu SSSR bylo nutné utvořit novou národní identitu, ke které bylo nutné mít nějaký opěrný výchozí bod. Tímto bodem se stal islám. Dále také tradice z minulosti. Jako symbol jednoty byl vybrán Manas, což byl bájný sjednotitel Kyrgyzů. Vznik národa Kyrgyzů Existuje celá řada pověstí a legend. Dle pověsti O parohaté sobí máti od Čingize Ajchmatova byl celý kyrgyzský národ žijící v povodí řeky Enesaje (Jenisej) svými nepřáteli vyhlazen. A to až na dvě malé děti, které zachránila Parohatá sobí máti, přivedla je k jezeru Issyk-kul, kde položili základ novému rodu. Nejstarší uvedení etnonyma Kyrgyz pochází z 6. století. Jednoznačně jsou však Kyrgyzové jako etnikum označováni až z doby Čingischána (12. Století).

Narození

Ten, kdo první oznámí radostnou zprávu o narození nového potomka, je obdarován. Dítě se po týdnu poprvé uloží do kolíbky, přikrývá se sedmi dekami (magické číslo sedm). S každou přikrývkou se vysloví jedno přání dítěti. Jméno obdrží až po 40 dnech od narození (do té doby ne, mohlo by totiž být prokleté a přinést tak rodu neštěstí). Jméno se dodnes nejčastěji vybírá podle koránu, kdy k rodičům přijde mulla (muslimský náboženský vůdce) a nabízí jim jména. Křtiny Tento obřad spočívá v tom, že se ročnímu dítěti svážou nohy provazem spleteným z černého a bílého vlákna, které symbolizují špatné a dobré dny v jeho budoucím životě. Za vzdálenosti nějakých 100 m pak vyběhnou chlapci nebo muži a nejrychlejší z nich připraveným nožem provaz přeřízne. Tím se odstraní neblahý vliv špatných dnů, jedná se tedy o jakési požehnání do života. Podobným způsobem se v některých oblastech slaví i například první krok dítěte. Rovněž se dítěti svážou nohy k sobě provázkem, běžícími k němu jsou ovšem nyní ostatní děti, které po doběhnutí ke svázanému rovněž provázek přeříznou.

Další tradice spojené s dětstvím

Chlapci jsou mezi 3-5 rokem obřezáni. Dívky mezi 5-6 rokem se stávají mladou ženou, která může pomáhat v domácnosti, obřadem čačordu (splétaní copánků). Je zvykem mít hodně dětí, dnes 5-6. Na jihu Kyrgyzstánu děti rodičům vykají, na severu tykají.

Svatební tradice

Historie

U Kyrgyzů vlastní veškerý majetek muž a žena právně nevlastní nic. Ženy tedy pouze dohlíželi na hospodářství. Jedinou situací, kdy ženy měly nějaký majetek, byla situace, kdy muž měl více žen, které žili v oddělených jurtách. Pak totiž muž rozdělil svůj majetek mezi ně. Dědické záležitosti byly tedy pouze mužskou záležitostí, kdy se dědilo v pořadí otec zemřelého, děd zemřelého (tito dva získali celý majetek), bratři, bratranci a ostatní mužští příbuzní zemřelého (tito dělí majetek rovným dílem). Vdova po zesnulém náležela jeho mladšímu bratrovi, ale nárok na ni mohl uplatňovat strýc zemřelého nebo i další příbuzní. Ke své rodině se vdova mohla vrátit pouze po vrácení výkupného za nevěstu – kalymu. Pokud zemřela žena, spravovaný majetek přecházel na její děti, pokud žádné neměla tak na manžela. Kalym tedy výkupné za nevěstu činil rozdíly mezi chudými a bohatými. Bohatí oženili své syny kolem 16. roku, kdežto chudší klidně až po 30. Příprava na manželství nejprve zahrnovala dohodu mezi rodiči budoucích manželů a teprve až pak výši výkupného. Výše kalymu se liší oblast od oblasti (15 000 somů /zhruba 400 dolarů – 80 000 somů/ přes 2000 USD). Rodiče nevěsty poskytovali dary ve dvou formách kiitu (věna) a enči. Výše věna byla libovolná a závisela na rozhodnutí otce nevěsty. Nejčastěji se dávali peníze, potřeby pro domácnost, výjimečně i jurta. Nedával se však dobytek, který tvořil hlavní složku bohatství Kyrgyzů. Věno bylo také vždy menší než kalym a náleželo vždy ženě (po její smrti se vracelo příbuzným). Druhou složkou daru bylo enči, které se vyplácelo naturálně. Enči tvořily různé druhy zvířat. V okamžik, kdy se splatil kalym a kiitu, byla manželská smlouva uzavřena. Odstoupení od smlouvy bylo vždy velice složité a týkalo se kolikrát i celého rodu.

Současnost

V dnešní době je možné uzavřít pouze jeden sňatek. Kyrgyzové rozlišují mezi svatbou a tojem. Svatbu slaví spíše městské obyvatelstvo a kyrgyzští Rusové. Při ní má nevěsta bílý oděv a koná se v kostele, mešitě nebo na úřadu. Toj je uzavření manželství podle kyrgyzských obyčejů. Těmto obyčejům vyšly vstříc i nové zákony, které upravují manželské právo. Při toji má nevěsta slavnostní oděv nelišící se od obyčejných šatů. Toj trvá tři až čtyři dny a předchází ji množství nezbytných úkonů. Dodnes dochází k tzv. únosům nevěsty. Tento zvyk vychází z hluboce zakotvené tradice. Ženich si vyhlédne nějakou dívku a pak si ji zkrátka odveze (automobilem) domů ke svým rodičům. Proto se občas při toji stane, že nevěsta vidí svého muže teprve podruhé (poprvé ho viděla právě při únosu). Ještě v 80. letech 20. století byly tyto únosy naprosto běžné a dnes nejsou výjimkou, ačkoli jsou vystaveny mimo zákon z důvodu porušování osobní svobody. Například i státní zaměstnanci nebo milicionáři si takto nelegálně unášejí ženy. Po únosu se mezi rodinami začne vyjednávat o výši kalymu. Jakmile se dohodne, začne se chystat hostina, které se účastní mulla, jenž se modlí za novomanžele. Nevěsta sedí zakryta a přistupují k ní hosté. Aby ji mohli vidět, musí před ni položit peníze. Její příbuzní se jí ptají, zda je zde dobrovolně. Pokud odpoví ne, což je proti zvykovému právu, je to velmi nepříjemná situace. Pokud odpoví ano, rodiče ženicha pronesou slib, že se k ní budou pěkně chovat a že ji budou mí rádi. Tento slib se podepisuje. Rozdílem oproti minulosti je postupné placení kalymu (dříve byl sňatek uzavřen teprve po splacení celého kalymu). Teprve poté jsou obdarováváni novomanželé. Dostávají hlavně záclony, povlečení nebo koberce. Obdrží také koně krávy nebo ovce, aby mohly samostatně hospodařit. Poté už je jen nutné vyzvednout potvrzení o sňatku na úřadě, což může být provedeno po delším časovém odstupu od toje. Dalším rozdílem od minulosti je věk partnerů při uzavírání manželství. Věková hranice se posunula nahoru a to u mužů je přes 20 let a u žen 17-18 let. To souvisí s tím, že základní škola trvá v Kyrgyzstánu 11 let. Jakmile dívka vyjde školu, je jí právě 17 nebo 18 let a pokud nechce pokračovat ve studiu například na univerzitě, snaží se co nejdříve vdát.

Pohřeb a smrt

V dřívějších dobách se pohřbívalo do metr hlubokého hrobu, kde nebožtík byl položen tak, aby byl hlavou orientován na sever. Nad hlavou byl umístěn kámen s nápisem anebo žerď s hadříky či ohony od koní. Smutek trval jeden rok, kdy se rodina scházela každý týden v jurtě a vzpomínala na zesnulého. Po pohřbu se lidé sejdou na pohoštění, ale především, aby se modlili. Toto opakují ještě třetí a sedmý den po pohřbu. Do 40 dnů od pohřbu se nesmí rodina zemřelého smát, sledovat televizi ani poslouchat rádio. Do jednoho roku nesmí pak rodina pořádat žádnou oslavu ani svatbu, nesmí se jich účastnit a nesmí se smát na veřejnosti. Dnes jsou v Kyrgyzstánu velké hřbitovy, což značí respekt Kyrgyzů vůči smrti. Pohřeb je drahou záležitostí, protože hroby jsou často zdobené věžičkami nebo kopulemi s muslimským půlměsícem na špici.

Svátky

Za rok lze v kalendáři napočítat dvanáct svátků. Za necelé první tři měsíce proběhnou Nový rok dle našeho kalendáře (1. 1.), pravoslavný Nový rok (14. 1.), Den Zaščitníka Otěčestva (Den obránce vlasti), čili de facto svátek všech mužů (23. 2.), u nás zprofanovaný MDŽ (8. 3.) a muslimský Nový rok Nooruz (21. 3.). Dvanáctku doplnil nově kromě „západního“ svatého Valentýna (14. 2.) ještě jeden svátek. Ten připadá na 24. 3. a jde o připomenutí tzv. tulipánové revoluce roku 2005, tedy prvního „demokratického převratu“ ve střední Asii. Nebereme–li v úvahu pravoslavné Velikonoce, které většina Kyrgyzů neslaví, následuje série květnových svátků. Prvomájový Svátek práce, svátek ústavy (5. 5.) a Den pobědy (Den vítězství, 9. 5.). Dalšími svátky jsou dva muslimské Orozo Ajt (svátek mrtvých) a Kurman Ajt (svátek živých). Orozo Ajt začíná prvním dnem ramadánu. Hlavním smyslem je oslava památky zemřelých. Lidé se navštěvují, přejí si dlouhý život a zpívají žaramazán (obřadná píseň). Orozo se praktikuje především na muslimském jihu země. Kurman Ajt se koná na konci ramadánu. Tento den je také svátkem práce a berou ho tak i nemuslimové. Konají se velké oslavy mezi rodinami a přáteli.

Ostatní tradice

Zápasy na koních

Přicházejí na řadu zápasy na koních. Soupeří spolu vždy dva chlapi, přičemž vyhrává ten, kdo přitlačí soupeřovu ruku na svoje sedlo. Zkušeným „rváčům“ trvá i několik minut, než jeden z nich zvítězí. Často se už zdá, že jeden z nich se neubrání a jeho ruka se pomalu nechtěně blíží k soupeřovu sedlu, ale pak se rychlým chvatem vymkne a přechází do útoku.

Ulak Tyrtyš – koňské pólo

V této tradiční středoasijské hře, která má původ v pradávném štvaní a zabíjení vlků, soutěží dvě družstva. Jednotlivých kol se účastní vždy dva a dva hráči z každého družstva. Cílem je uchvátit torzo bezhlavého kozla (toto torzo je většinou skutečné, nejedná se o napodobeninu a váží i přes 20 kilogramů) a vhodit ho do soupeřovy branky. Přitom se na aktuálního „držitele“ vrhají oba protihráči, zatímco spoluhráč pomáhá se jich zbavovat. Rozhodčí podle předvedeného výkonu přiděluje body. Po skončení hry vítězné družstvo daruje torzo kozla nějakému váženému člověku, který z poloviny masa připraví jídlo pro vítěze a polovinu si nechá. Tuto poctu však musí příští rok oplatit poskytnutím svého kozla na novou hru.

Kyz-Kuumai – „honění nevěsty“

Následuje „honění nevěsty“ (Kyz-Kuumai). Mládenec se na předem vytyčené trati snaží dohnat dívku, která vyráží s náskokem, vždy na lepším koni, a dát ji za jízdy pusu. Podle tradice tím prokazuje dívce svoji lásku a právo si ji vzít. Nápadníci to však často před cílem nestihnou kvůli svému horšímu koni.

Omiň

Omiň je zcela běžný zvyk při zakončení jídla v celém Kyrgyzstánu. Zvedají se ruce, které se sepnou před obličejem se současným vyslovením omiň. Poté, co byl vyřknut omiň, je již velice nevhodné brát ze stolu jakékoli jídlo a je vyžadováno, aby omiň provedl každý, kdo sedí u stolu.

Džeti ata

Džeti ata (sedm otců) je tradičním zvykem a zároveň vědomostí, kterou by měl znát každý Kyrgyz. Jde o to, že by měl znát jména svých sedmi přímých mužských předků z otcovy strany. Z přechodu z generace na generaci se pořadí jmen posune o jedno místo, a to o jméno otce dítěte. Dnes už je tato vědomost spíše výjimka.

Tádžikistán

V případě Tádžikistánu je potřeba hovořit o oblasti Pamíru a ostatních částech země. A i to je velmi zjednodušené pojetí. Současnost: snaha státních představitelů zformovat jednotný tádžický národ. Jednou z kulturních tradic, na které bylo ihned po získání samostatnosti navazováno a která zažila určitou renesanci, byť mnohdy v pokřivené formě bylo náboženství, zejména dominantní Islám, který je třeba v těchto oblastech považovat nejen za náboženství, ale i za součást kultury a historie, udávající morální normy v každodenním životě obyvatel.

Náboženství

Do 7. století n.l působila na území dnešního Tádžikistánu tato náboženství a nauky: Zoroastrismus: (též Mazdaismus), náboženství starého Íránu. Manicheismus: náboženské učení, které bylo založeno babylonským prorokem Máním ve 3. století. Spojovalo v sobě prvky zoroastrismu, křesťanstvím a buddhismu a považovalo se za jejich vyvrcholení. Hinduismus Buddhismus Nestoriánství: Nauka pojmenovaná po Nestoriovi, odsouzeném roku 431 n.l na Efezském koncilu. Tvrdí, že v Ježíši Kristu existuje osoba s božskou i lidskou přirozeností. Judaismus (rozšířen ve velkých městech)

ISLÁM

Do oblasti dorazil s Araby v 7.století n.l. a v 11.století byl už celý prostor islamizován.

Sunnitská větev: (90% obyvatel)

Je pro ni charakteristická lepší schopnost adaptace se na místní tradice a zvyky

Súfismus Mystická forma islámské zbožnosti. Pojímá velké množství filosofických i kulturních okruhů. Išhánové: vůdci sofijských sekt, ovlivňující každodenní život v horských oblastech.

Madhab Jeden ze čtyř hlavních sunnitských směrů a právních systémů (Hanafijská škola). Pokládán za tolerantní a liberální. Připouští šíření islámských rituálů i jiným jazykem než jen arabštinou. Klade důraz na veřejný zájem a konsenzus Idžmá.

Ismaelité (3% populace) Islámská sekta vycházející z šíitského islámu. Rozšířen zejména na jihovýchodě země v Pamíru, v Gornobadachšánské autonomní oblasti. (až 95% zdejšího obyvatelstva, které se pokládá více za Pamírce než Tádžiky). Za duchovního vůdce pokládají členové 49. Hazar Imáma jakožto přímého následníka a potomka Muhammada. Díky svým světštějším názorům byli isma´ilité v minulosti označováni ostatními muslimy za heretiky

Lidový Islám Spojení islámu se starými rituály, obyčeji a tradicemi. při pohřbech, kultu mrtvých, kultu svatých, svátečních ceremoniích, pověrách, magii a v ostatních oblastech jeho formy se liší podle regionu, etnik, města či venkova

Současnost: důležitá role islámské zbožnosti v rituálních oblastech praktikování obřízky v ostatních oblastech, jako např. motlitba, konzumace alkoholu jsou Tádžikové poměrně vlažní

Rodinné obřady

SVATBA

Tak jako v ostatních oblastech i zde je nutno rozlišovat mezi Tádžiky z nížin nebo hor.

Nížinní Tádžikové: patriolokalita námluvy kratší období zásnub než u horských Tádžiků oslava zasnoubení samotná svatba malé místní odlišnosti podobnost s perskými svatebními zvyklostmi

Horští Tádžikové: mimořádná pestrost díky rozličným izolovaným etnickým skupinám

Oblasti mimo Pamír

MINULOST

Námluvy: Vyslanci z ženichovy strany přinesli do domu nevěsty dary (cukroví a tkaniny). Při nesouhlasu otce nevěsty vykonali vyslanci opakovanou návštěvu s dalšími dary. Při souhlasu předala nevěstina rodina dary také vyslancům budoucího ženicha.

Zásnuby: U horských a nížinných Tádžiků jsou podobné

Zásnuby byly provázeny těmito svátky svátky: Tui faticha (svátek motlitby) Strana ženicha připravila dříve smluvené pohoštění (různé sladkosti). V době mezi tui faticha a svatbou si rodiny novomanželů vyměňovali dárky, většinou magické symboly plodnosti a blaha (potraviny, tkaniny). V případě, že si strana nevěsty svatbu rozmyslela, bylo nutno dary vrátit. Tui tukuz Praktikuje se pouze v některých oblastech. Shromáždění žen, které šily nevěstiny šaty z látek od ženichovy matky. Tui nonšikanon (svátky rozlomení chleba) Pohoštění a obdarovávání pro namlouvající pořádané ženichovou stranou. Svatba

Vlastní velké slavnosti předcházely následující rituály: Chamombaron Návštěva lázní nevěsty s přítelkyněmi, kde se jedna dívka vydávala za ženicha a jiná za mullu. Za mužovy výlohy se zde pořádalo pohoštění s muzikou zábavou.

Chenobandok (obřad zdobení henou) V lázních si nevěsta i ostatní ženy zdobily ruce henou. Druhý den byly nevěstě ruce umyty a pravá ruka zavázána šátkem. Poté jí ženichova matka ruku rozvázala a vložila do dlaní nevěsty šperky.

Tui kalon - vlastní svatební slavnost

Svatební den Od poledne se v domech ženicha i nevěsty scházejí příbuzní i sousedi. Dívky převlékly umyly nevěstu, vlasy jí zapletly do copů a ustrojily jí do farandži - svatebních šatů s bílým závoje zahalujícím líce. Za stmívání se vydal ženich se svými přáteli k nevěstinu domu. V domě nevěsty byl ženich pohoštěn tradičním jídlem oši sujuk. Dívky přinesly ženichovi nové šaty, do kterých se oblékl a pak jej obsypaly drobnými mincemi a hrozinkami. Nevěsta se při příchodu ženicha ukryla za zvláštní zástěnu.

Nika (svatební obřad) Do místnosti, kde seděl mulla přivedli ženicha, za kterého se postavili dva muži z jeho příbuzenstva a dvě ženy z nevěstiny strany, které obsypávaly muže prosem a prošívaly jeho kabát jako ochranu proti uhranutí. Ženichovi vyslanci odešli k nevěstě s dotazem, zda se za něho chce opravdu provdat. Nevěsta podle tradice mlčela a vyslanci se jí ptali ještě několikrát. Přítomné dívky prosily nevěstu, aby souhlas dala. Po nevěstině kladném vyjádření odešli vyslanci s odpovědí za mullou. Mulla musel poté získat i souhlas ženicha. Mulla četl svatební motlitby, vzal dvě nádobky s vodou obi nikacch a foukal do nich. Z jedné misky se napil ženich, druhou odnesli nevěstě. Po ukončení obřadu odešel manžel k nevěstě při předčítání motliteb.

Rituály spojené s návštěvou nevěsty Nad hlavou nevěsty byl držen cukr a sladkosti. Pod nohy novomanželů byla kladena bílá tkanina. Kroužení zapálenými svítilnami nad hlavami novomanželů a okuřování ze zapálených zvláštních trav, jako ochrana před zlými duchy. Podávání zrcadla, do kterého se novomanželé zadívali, aby měli život plný blahobytu. Vzájemné mazání rtů novomanželů medem a vínovým sirupem.

Závěr obřadu Novomanžel odešel domů (někde až po první svatební noci). Po jeho odchodu se nevěsta začala připravovat k odjezdu do novomanželova obydlí. Sebou si nevěsta vezla věno a doprovázel ji zpívající a tančící průvod. Návštěvníci nejprve obešli třikrát okolo domu novomanžela a posléze do něho uvedli nevěstu. Nevěsta se zde schovala za závěs. Po ukončení obřadu si nevěstu prohlédli příbuzní, předali jí dárky a začala novomanželská noc. Poslední fáze obřadu byla návštěva nevěsty u jejich rodičů a opětování návštěvy jejich rodičů v jejím domě. U některých nížinných Tádžiků žil každý z manželů ještě čtyřicet dnů po svatbě ve svém domově a novomanžel ženu jen navštěvoval.

SOUČASNOST

Svatba trvá zpravidla jen dva dny. První den probíhá muslimský obřad Nika. Druhý den začíná oficiálně v sachru, pak následuje slavnost a ženich si odveze nevěstu do svého domu. Tradiční kalym v podobě býka, beranů, rýže, másla a mouky je nahrazován darováním výbavy do moderní domácnosti. V některých oblastech dostává nevěsta svatební šaty od ženichovy matky. Doplňkem svatebních šatů nevěsty je fata, bílý závoj nevěsty.

Pamír

MINULOST

Uzavírání sňatků bez pevné věkové hranice, někde docházelo k jejich uzavření už brzy po narození. Dítě bylo odkládáno až do fyzické zralosti manželů. Rozdíly podle jednotlivých etnik. Ismaeilité Praktikovali liberálnější přístup vůči ženám ( ženy se mohly volně pohybovat nezahalené a účastnit se společenského života. Proto byli ochotnější k uzavírání sňatku s příslušníky jiných náboženství více než s příslušníky sunnitských větví.

Dizdakipursi (předběžné námluvy) Důležitou roli zde hrál nevěstin otec. Jeho první jednání se odehrávala v tajnosti v domě předpokládané nevěsty.

Tilabtov (námluvy) Následovaly po předběžných námluvách, většinou po setmění z obavy před zlými duchy nepřátel. Účastnilo se jich více lidí jak ze strany ženicha (včetně otce), tak i nevěsty. Náklady na zásnuby vyžadovaly značné částky ( například dvě kozy a jednoho berana jako pohoštění). Doba od zásnub až po svatbu mohla trvat i několik let dle movitosti účastníků.

Svatba Přípravy na svatbu zejména u méně bohatých rodin trvaly několik dnů či let Kachat-kaling: rozpočet snoubence na svatbu, který byl poměrně nákladný: (1 vůl nebo 12 beranů, 4-5 kusů kvalitní látky, 96 kg pšenice, 1 – 2 nádoby rozpuštěného másla). Nejednalo se o kalymu. Ráno v den svatby byl ženich vynesen přáteli ven, omyt vodou a přenesen zpět do domu k ohni, kde oschl, pak následovalo stříhání vlasů a holení vousů a oblékání do svatebního šatu za doprovodu hudebníků. Po předčtení motlitby na cestu od Chalífa, se ženich vydal v doprovodu dvou přátel, otce a průvodu hudebníků pro nevěstu do jejího domu. Svatební hostina se odehrávala v domě nevěsty a vstup do tohoto domu nevěsty se řídil pevnými pravidly pořadí. Rozhodující slovo pro zahájení, průběh a zakončení obřadu měl chalíf. Po završení svatební hostiny se novomanželé odebrali do domu mužových rodičů, kde se na uvítanou zabil beran. Završením bylo odhalení nevěstiny tváře v manželově domě. Další dva dny se slavila uzavřená svatba pro příbuzné a blízké z mužovy strany.

SOUČASNOST Po vzniku SSSR se svatební procedury postupně zjednodušovaly. V současné době se volba partnera přesunula od rodičů ke snoubencům. S tím souvisí pracovní a studijní migrace. Zásnuby jsou značně omezené. Svatební obřady jsou státní, muslimské, případně společné.

Svatební obřad Někdy trvá až tři dny. První den pouze oddělené oslavy muže a ženy v kruhu svých příbuzných a známých. Druhý den se vydává muž pod ochranou svých přátel pro nevěstu (dnes autem), nesmí nic dělat, je holen i oblékán. Oblek ženicha je v evropském stylu, pouze na hlavě mají pokrývku tubeťejku V domě nevěsty oba snoubenci oddělně, muž je v jedné místnosti s chalífem. Snoubenci vypijí odděleně na důkaz souhlasu se svatbou celkem třikrát pijalku s vodou, máslem a cukrem Svatební hostina probíhá v restauraci, kam se nevěsta bere i výbavu uloženou v truhle sunduk branije. Oslava v restauraci trvá pět až šest hodin a je doprovázena hudbou a tancem. Muži a ženy tančí společně, ale nesmějí se vzájemně dotýkat. V rozporu s muslimskými tradicemi je stolech všudypřítomná vodka. Po hostině odcházejí všichni do domu rodičů manžela rodičů, kde se zařízne zvíře.

Odkrytí parandži: Nejlepší manželův přítel naznačí pomocí luku a šípu dvakrát poodhrnutí novomanželčina závoje paranži a na potřetí tvář nevěsty odhalí. Tím se stává symbolickým třetím otcem nevěsty po Aga-Chánovi a jejím vlastním otci. Oslavy pokračují v mužově domě až do třetího dne, kdy se jen zpívá a tančí.

POHŘEB

Oblasti mimo Pamír

MINULOST

Chalífa: vykonával motlitbu u umírajícího Nebožtík zůstával přes noc v domě sám, kam za ním přicházeli známí a přátelé.

Příprava smutečních hostin: Severní část zařezávání berana, jižní zařezávání býčka

Zvyk zpívání ukolébavky: Bibiotun: žena,která zpívala poslední ukolébavku, což mělo působit dojmem, že nebožtík jenom spí jako ochrana před andělem pokušitelem.

Pohřbívání: Víra, že země přijímá dobrého člověka jako půvabná nevěsta Do hrobu na bok, hlava směřovala na sever, nohy na jih a oči na západ.

Pohřební obřad: v různých oblastech měl různé podoby

Příklad : Při ukládání vzal každý účastník hrst hlíny a při motlitbě jí ukládal do šátku, který držela příslušná osoba. Po jejich vystřídání. Potom důvěrný člověk ladach nasypal zem pod hlavu nebožtíka a kolem jeho boků.

Hřbitov Zákaz vstupu nečistých lidí,včetně žen,které nesměly doprovázet zemřelého na hřbitov Obřady spojené s pohřbem vykonávaly ženy doma a nebožtíka mohly navštívit na hřbitově až třetí den.

Pamír: Umírajícího vynášejí ven, aby jeho duše neuvízla v domě. Zpět ho přinesli až po jeho smrti. V jeho blízkosti neustále přebýval někdo z příbuzných či přátel a zavírala se okna a dveře. Víra, že zvířata mohou být prostředníky při napadení zemřelého zlými duchy - vyhánění se psů a koček a zahánění skotu do chléva. Ženy se z pohřbů nevylučovaly.

SOUČASNOST:

Před smrtí člověka se pronáší motlitba, která mu má pomoci přejít na jiný svět . Džanoza: pohřební motlitba – prosba za zesnulého. Se zemřelým se přicházejí do domu rozloučit příbuzní a známí. Po smrti se tělo omývá, balí do bílé látky (kafan) a přenáší na hřbitov. Ve smutečním průvodu jdou pouze muži. V některých částech země se praktikuje oplakávání, převzaté z Ruska. Pohřbívání do mohyl bez rakve. Hroby jsou bez náhrobků, někde bývají u hlavy zapíchnuty kůly se zavěšenými rohy vysokohorských kozlů. Po pohřebním rituálu pozůstalí tři dny nic nedělají, pouze se modlí a vzpomínají. Poté se zařízne beran, který se společně sní u mešity. Totéž se opakuje čtyřicátý den a první rok po nebožtíkově smrti – zabíjí se kráva. Prodloužený smutek pro vdovy-4 měsíce a deset dní se nesmí vdát a zůstává doma. V poslední době se už ženy mohou účastnit pohřbů a rituály ustupují náboženství.

Obydlí

Čid Ve Střední Asii se jedná o architektonicky a symbolicky ojedinělou stavbu. Jde o tradiční stavby pamírských národů ve vyšších horských polohách. Objevil se poprvé před 2 500 lety u vyznavačů zoroastrismu a posléze v ší´tských oblastech.

Stavební prvky: Jako typický stavební materiál se používá kamení, jílovitá hlína a topoly. Čid má většinou o půdorysu 8 x 8 metrů. Vstupní dveře jsou umístěny na pravé straně a jediné okno je situované na jižní stranu. Hrubou stavbu tvoří obvodové zdivo z kamenů a jílu do výše 2,5 až 3 metry. Konstrukci tvoří pět nosných trámů z nejsilnějších topolů v řadě po dvou a třech. Na nich jsou příčně umístěny dva do hranolu otesané trámy spojené s obvodovým zdivem. Na tyto hranoly se opět pokládají příčné kulaté střešní trámy různě dlouhé. Počet trámů souvisí s náboženskou symbolikou domu. Uprostřed prkenného stropu čorchona je umístěno čtvercové střešní okno rudz. Většina čidů má jedeu místnost a chodbu či předsíň, majetnější lidé stavějí i druhou místnost, případně i spižírnu.

Interiér V interiéru sandži, prkny oddělené prostory, kde se sedí, pracuje a spí. Kamna na vytápění a pece na pečení se v současnosti nahrazují elektrickým vytápěním a troubou. Vnitřní prostory jsou vyzdobeny motivy s náboženskou nebo zvířecí tématikou, u majetnějších lidí visí na stěnách tkané koberce.

SOUČASNOST

Na venkově se vzhled čidů prakticky nezměnil, pouze zde přibylo moderních elektrospotřebičů a satelitních antén. Ve městech se tradiční čidy už nestaví, místo toho se budují domy z moderních materiálů připomínajících čidy jen vzdáleně.

Svátky

Tradiční muslimské svátky byly za sovětských dob buď úplně zakázány (Orozo ajt, Kurman ajt) nebo byl měněn jejich obsah a účel (Navruz) Po vzniku samostatné republiky je zde patrná snaha o jejich renesanci, případně se zavádějí svátky nové.

NAVRUZ Muslimský Nový rok, slaví se 21.března. Nejstarší a velmi rozšířený nejen u iránojazyčných obyvatel i , ale i u turkických. Jeho původ lze pravděpodobně odvodit od íránských zoroastristů. Svátek je příležitostí pro setkávání blízkých členů rodiny a přátel.

Navruz je spojen s těmito zvyky: Alov parak zvyk přeskakování ohně kvůli fyzické a duševní očistě Zavěšování houpaček z lan na stromy provádějí dívky, které se zde posléze houpají a vykřikují při tom různá přání a pozdravy svým nejbližším Pečení třech druhů chleba s rýží, ovocem a bavlnou jako přání budoucí bohaté úrody

Ve velkých městech jako Dušane se u příležitosti tohoto svátku pořádají folklorní přehlídky a zábavná veřejná vystoupení.

MERGON Podzimní svátek na začátek rovnodennosti (21.-22.9.). Oslava úrody a připomínka příprav na zimu.

SAJRY GULI LOLA Svátek tulipánů. Dříve se slavil pouze v určitých oblastech, nyní se rozšířil po celé zemi.

IDI KURBON Slavnost přinášení obětí. Smyslem je získat požehnání do příštího života a odčinit své hříchy prostřednictvím obětování zvířat. V poslední době je obětování nahrazováno sadagou, dobrovolnou almužnou.

CHAŠAR Zvyk reciproční výpomoci zejména v kišlacích. Lidé na vesnicích se scházejí a navzájem si vypomáhají. Tuto skutečnost považují za samozřejmou povinnost zakořeněnou hluboko v jejich kultuře.

Některé svátky zde zdomácněly po sovětském období a dodnes jsou populární jako například: Mezinárodní den žen Svátek práce Den vítězství nad fašismem Nový rok

Turkmenistán

5284961801_24a59b7bf1.jpg

Náboženství

V Turkmenistánu tvoří nejpočetnější náboženskou skupinu sunnitští muslimové (98%). Zajímavé je, že sovětští a západní etnografové popisují turkmenské věřící jako „poloviční muslimy“, neznalé své víry. Je to z toho důvodu, že nomádské obyvatelstvo i usedlí zemědělci v minulosti nebudovali velká města, která by se posléze stala náboženskými centry. Dalším problémem v šíření víry bylo nedostatečné vzdělání kočovníků a dále malý počet mešit v této pouštní oblasti. Další nepočetnou náboženskou skupinu tvoří šíité. V minulosti byli za svou víru pronásledováni.

Rodinná obřadnost

SVATBA

MINULOST

Příprava na svatbu

Zásnuby probíhaly v útlém dětství či v době dospívání. Předběžné námluvy byly často v režii žen, kdy se ženy, které byly nejstarší v obou rodinách domlouvaly. Pokud došly k jednomyslnému souhlasu, bylo nutné promluvit s otcem nevěsty, kam vysílaly námluvčí. Jejich úkolem bylo odpovídat na pokládané otázky a hlavně vychvalovat ženicha společně s jeho rodinou, poté se domlouvali na výši kalymu.

hiphoto17.jpg marriageprocession.jpg

Svatební den

Z domu ženicha se vypravila svatební karavana. Svatební karavanu tvořili nazdobení velbloudi, kteří na sobě měli slavnostní rolničky. Na velbloudech seděly ženy, na některých byly umístěny dary. Za velbloudy kráčel průvod slavnostně oděných a ozbrojených mužů.

Po příchodu k nevěstině rodnému domu vznikl tradiční veselý boj mezi příbuznými, který končil jak jinak, než vítězstvím ženichovy strany. Nevěstu poté posadili na svatebního velblouda a svatební karavana pokračovala na obřad (nika).

Na samotném obřadu je nutná přítomnost duchovního a dvou svědků, kteří musí být plnoletí. Dále se ověřuje, zda-li je nevěsta skutečně svobodná a zda-li budoucí manžel nemá více než 3 zákonné ženy. Obřad probíhá tak, že před ženichem a nevěstou stojí číše s vodou zakrytá šátkem, v cípu tohoto šátku jsou zavázány peníze. Šátek symbolizuje panenskou nedotknutelnost nevěsty. Peníze, které jsou zavázány v šátku dostávají svědci za odměnu. Po odebrání šátku se snoubenci napijí a je započata řeč duchovního.

Po ukončení samotného sňatku přechází veškerá ženina práva na muže. Po případné smrti muže se žena stává součástí dědictví a připadá dědici z mužovy strany. Co se týče rozvodů, dochází k nim jen zřídka a vždy o nich rozhoduje soud. Pokud dojde k rozvodu bez manželova souhlasu, vrátí se mu polovina kalymu.

SVATBA

SOUČASNOST

Nevěstu má na starosti vybrat zpravidla ženichova matka, pokud si ji samozřejmě nevybral sám nebo nemá čas si ji najít. Rodiče se rozhodují až poté,kdy mají možnost výběr konzultovat s vysoce respektovaným starším mužem (aksakalem). Co se týče výběru ženicha pro nevěstu tu vždy určují její rodiče. Nemalá pozornost se věnuje také datu námluv. Za šťastné dny se považují především středy a soboty. Většinou druhý den po námluvách následuje domlouvání obou rodičů, kteří se domlouvají na všem co bude nutné zařídit na svatbu, dále na kalymu, který se vyplácí například v penězích, ve zlatě či v šatech.

Svatební šaty jsou typické svou bohatou výzdobou a ornamenty. Šijí se také jen v určitých šťastných dnech v nevěstině domě. Nejváženější žena z vesnice zpravidla stříhá svatební šaty a odřezky materiálu sbírají dívky, které si je schovávají pro štěstí.

Svatební obřad Nika je muslimský obřad,který se před zákonem oficiálně neuznává. Probíhá tím způsobem, že k budoucím novomanželům přichází mulla a předčítá jednotlivé modlitby z Koránu. V nádobách, které jsou před nimi mají teplou vodu s cukrem, kterou poté společně vypijí. Civilní obřad je doprovázen svatebními písněmi zvanými toj aydymlary. Tématy písní jsou vlastnosti jako trpělivost, vytrvalost a respekt národním tradicím.

Svatební dny jsou dva. První svatební den se týká nevěsty, ta tráví den se svými přítelkyněmi. Společně obvykle pláčou až do rána. Důvodem je odcházení nevěsty z rodičovského domu. Druhý den se odváží nevěsta z rodného domu. Dům je zamčený a proto se ženich musí dostat dovnitř jen pomocí jašuli (podplacením příbuzných). Obvykle až za posledními dveřmi ženich objeví nevěstu, která sedí na zemi a pláče v běžných šatech. V tomto okamžiku dochází ke slavnostnímu oblékaní, kdy má obličej zakrytý šátkem z toho důvodu, aby jí nikdo z mužů neviděl (ani ženich). Všechny ženy poté vyprovázejí nevěstu a popřejou jí štěstí. Po rozloučení ji přebírá ženich, který ji vede z rodného domu do svatebního auta. Nevěsta odjíždí jen s jednou osobou, kterou je obvykle přítelkyně nebo švagrová, která jí ve všem pomáhá. Nevěsta je totiž oblečená v kurte. V tomto oděvu není ničeho schopna bez pomoci. Po cestě obvykle také zastavují ještě u některého významného místa, kde se vyfotografují a otec manžela zde předčítá modlitbu.

K samotnému sňatku dochází v oficiální obřadní síni nazývané saks. Oddávající je nejvyšší představitel města zvaný aulu. Po vyměnění prstýnků se účastníci obřadu zapíší do matriky. Nevěsta je v této chvíli stále zahalena. Dle tradice nikdo nemusí vědět koho si ženich vlastně vzal. První přeje novomanželům hlavní představitel vesnice a modlí se za ně. Poté se jim do úst vkládá čokoláda dříve med, aby měli sladký život. Je zajímavé , že musí před všemi slíbit, co darují svému synovi jako svatební dar (auto, koně, domácí spotřebiče apod.). Poté jedou k domu manžela, kde mohou vystoupit až v té chvíli, kdy jim rodiče sami otevřou. Po vystoupení na ně děti házejí květiny, sladkosti i peníze. V cestě mají také dva talíře, které musí rozšlápnout. Důležitý je i první krok nevěsty do ženichova domu, vkročí-li špatnou nohou, rodina bude mít v budoucnu potíže. Okolo sedmé hodiny večerní končí oficiální svatební obřady a nevěsta si může sundat kurte. Místo něj má závoj bílé barvy a od této chvíle se smí radovat i tančit. Kolem půlnoci začíná poslední rituál tzv. rozvazování uzlu. Rituál spočívá v tom, že kamarádi ženicha zauzlují šátek kolem jeho pasu a nevěsta se ho musí pokusit rozvázat. Po rozvázání posledního uzlu ji začne ženich tímto šátkem bít i všechny ostatní a vyhánět je z místnosti. Tradičně tato gesta znamenají konec svatby.

Zajímavé je, že ženě prezident věnuje jako dar 20 dní dovolené (pokud je zaměstnaná). Co se týče jejich rodičů, ti ji smí navštívit 3 až 10 dní po svatbě v závislosti na tom, který den svatba skončila. Novomanželka nesmí navštívit svůj rodný dům 40 dní po obřadu, po stejný čas musí stále nosit kurte a být zahalená.

NAROZENÍ DÍTĚTE

V historii asistovaly u porodu starší ženy zvané akušerky. Nejdůležitějších věcí u samotného porodu bylo volat jméno Alláha, při obtížném porodu také volaly jméno Gyz Bibi a Para Bibi (sestry), aby pomohly. V současnosti ženy rodí obvykle v nemocnici. Neméně důležitým rituálem proti uhranutí bylo zavěšení jizerliku neboli ochranného talismanu do místnosti, dále byl nezbytný dřevěný přívěšek dachdaan, který se dítěti zavěšujena krk nebo zašívá do čepičky. Další tradicí, se kterou se také můžete setkat je zákaz gille, podle něhož 40 dní po narození nesmí přijít k dítěti jedinec, který zabil jakékoliv zvíře nebo mu zemřel někdo v rodině. K novorozenci nesmí ale také žena, která nemá 40 dní po svatbě.

POHŘEB

Zemřelým se předkládalo jídlo, což bylo starobylým zvykem turkicko-mongolských kočovníků. K pohřebnímu obřadu se v den úmrtí porážel skot, a poté se v odstupu několika dnů až jednoho roku prováděly pohřební slavnosti. Dále bylo přísně zakázáno připravovat jídlo v domě zemřelého a to celé tři dny po jeho smrti. Také se prováděly očistné obřady. Podle muslimské tradice se zemřelý pochovával obvykle třetí den po smrti. Tradičně ho z domu vynášeli nohama napřed na tzv. tabutě – železných nosítkách, které měly zakulacenou vrchní část. Jednalo-li se o pohřeb dítěte, museli ostatní zajistit holuby v tom počtu, kolik bylo dítěti let. Tyto holuby pustili na svobodu v okamžiku, kdy smuteční procesí vycházelo. Pohřbu se účastní jen muži z toho důvodu, že většina obyvatel Turkmenistánu se přiklání k sunnitskému islámu. Přibližně čtyřicet dnů po smrti následují další smuteční obřady, kam patří motlitby u hrobu zemřelého a koná se také smuteční hostina.

TKANÍ KOBERCŮ

Je jedním ze starých symbolů a tradic turkmenského národa. Pro kočovného Turkmena byl koberec vždy jediným druhem nábytků – lehce přenosné a teplé koberce sloužily jak pro přikrytí, tak jako podlaha a postel. Přitom jejich krásný vzor (u každé etnické skupiny vlastní) reprezentoval rodinu a byl ozdobou obydlí. Umění tkát koberce, které je velmi složité a pracné, předávalo se z pokolení na pokolení, a umění tkát krásné koberce bylo jednou z předností nevěst a žen.

Uzbekistán

Hlavním městem Uzbekistánu je Taškent. Počet obyvatel se pohybuje okolo 28 mil. Většina obyvatel žije ve Ferganské dolině, v hlavním městě a v Taškentské oblasti, zatímco rozsáhlá území ve středu a na západě země jsou osídlena jen řídce.

Náboženství

Oficiálně je v Uzbekistánu náboženská tolerance. Náboženské složení vypadá následovně: sunnitští muslimové 88%, pravoslavní 9% a ostatní náboženství jako katolíci, židé, buddhisté, šíité, aj. Celkem je v zemi oficiálně registrováno 16 náboženských vyznání.

Národnostní složení

Uzbekistán je multinacionální země s více než 100 národy a národnostmi. Uzbeci tvoří 84 %, dále zde žijí Tádžici 4,7 %, Rusové 2,8 %, Kazaši 2 %, Karakalpakové 1,9 %, Korejci 0,8 %, Kyrgyzové 0,8 %, Tataři 0,5 %, Turkmeni 0,5 % a ostatní národnosti 1,9 %.

Tradice

Ferganská svatební neděle

Na svatbě se podílí velká část komunity i příbuzenstva a přípravy probíhají týdny dopředu. Přes všemožnou pomoc představuje svatba pro rodiny zadlužení na několik let. Je samozřejmé, že čím zámožnější člověk je, tím musí být svatba bohatší a musí být pohoštěno více hostů. Hlavní slavnost se obvykle odehrává v sobotu večer a nedělní ráno je určeno pro ranní plov pro příbuzné, sousedy z vesnice, nebo dokonce pro několik vesnic. Pozvání na ranní plov po svatebním dnu je výhradní záležitostí mužů, jak příprava, tak obsluha i konzumace. Zvykem bývá přivítání samotným hostitelem. Otec ženicha, případně i sám ženich osobně potřese rukou každému příchozímu, ačkoliv mnohé z nich nikdy neviděli. Od časného rána hraje v místě slávy živá muzika. Na stolech jsou servírované ošatky s lepjoškami (místní chléb), misky s jogurtem a konvice se zeleným čajem. Následuje vývar a poté hlavní chod – plov. Další část programu se odehrává na poli, které se stává dějištěm ulaku. Ulak je spolu se zápasem jedním ze středoasijských národních sportů. V různých zemích má různé názvy, varianty i pravidla. Z ruštiny se překládá jako „kozlodraní“ (v Afghánistánu se hra nazývá bozkaší/buzkaší,doslova „tahání kozla“). Od nepaměti se v době svátků, velkých svateb či jiných událostí sjížděli nejlepší jezdci, aby soutěžili ve své dovednosti, síle a odvaze. Bohatí majitelé koní i dnes často najímají nejlepší a nejslavnější džigity. Původ hry je zřejmě spojen s kočovnými národy Střední Asie. Legenda sportu vypráví o kočovnících, jejichž stáda byla pravidelně pleněna vlky. Proto bylo rozhodnuto na ně uspořádat hon. Odvážný džigit, který vlka dostal, jej zabíjel úderem hlavy o kámen. V rámci hry byl vlk podle regionu nahrazen kozlem, mladým býčkem, nebo i beránkem. Pravidla hry jsou celkem jednoduchá. Na poli je již vyznačen obdélník o rozměrech přibližně 200×500 m, na němž se pomalu projíždějí jezdci. „Hrací nástroj“ se položí doprostřed pole. Na znamení k němu z krajů vyráží jezdci, snaží se jej ukořistit a položit na vyznačené místo. Trochu to může připomínat ragby na koních. Zvíře musí být vždy mužského rodu - pověra říká, že koza nebo ovce, by přinesla neštěstí, pády z koní nebo by jejich kůže ani nevydržela. Na ulaku se setkávají celé rodiny, příbuzní a známí. Je to pro ně příjemná podívaná a také možnost probrat soukromé či obchodní záležitosti, místní události, politiku i klepy.

Akika

Akika je důležitá tradiční uzbecká rodinná oslava narození prvního dítěte v rodině, které se účastní pouze muži. Oslava spočívá v podávání plovu na snídani a zapíjí se čajem.

Uzbecká kuchyně

V uzbecké kuchyni jsou jak prvky perské (sladké cukrovinky a kombinace ovoce a masa), tak kazašské (záliba v mase a některé mléčné pokrmy) a v posledním století též ruské (větší množství moučných jídel). Hlavním masem Uzbekistánu je skopové. Velmi rozšířené jsou pokrmy z obilovin, z luštěnin a ze zeleniny. Ve všech pokrmech však nesmí chybět maso. Samostatné zeleninové pokrmy Uzbeci prakticky neznají. Oblíbené je též ovoce a ořechy (především pistácie a vlašské ořechy). Nejoblíbenější úprava masa je pečení v kuse nejčastěji i s kostí na otevřeném ohništi. Pečené maso jí Uzbek bez přílohy, někdy však s plackou nebo se syrovou zeleninou. Velmi populární jsou pokrmy z mletého masa, jako např. šašliky. Tradiční jídlo je tzv. plov, jehož dvě základní složky jsou rýže (nejlépe kulatá, dlouhozrnnou považují za podřadnou) a maso (nejčastěji skopové). Staré uzbecké přísloví praví: „Máš-li peníze, pak jez plov, nemáš-li peníze, tím více jez plov“. Existují snad stovky obměn tohoto slavného jídla. Slavnostní plov z několika druhů masa s mandlemi, rozinkami, kuragou a šafránem je samozřejmá součást svatební nebo smuteční hostiny. Chuďas, ten si uvaří alespoň plov zeleninový nebo houbový. Významné místo zaujímají polévky, které jsou husté, silné a tučné. Nejoblíbenější je šurpa a speciální cibulová polévka s masem. Uzbecké národní nápoje jsou osvěžující airan a čaj. Alkoholické nápoje v rámci „kolonizace„ zavedli Rusové. Pije se zde víno, koňak nebo vodka (uzbecky aragy), i když s původními tradicemi nemají mnoho společného.


Nožířské řemeslo

Výroba nožů má ve Střední Asii staletou tradici. Město Kokand v ní zaujímá zcela výsadní postavení. Starobylá křižovatka Hedvábné stezky byla nejen významným obchodním uzlem, ale i centrem řemesel. Tím nejslavnějším byla právě výroba nožů. Kdysi tady pracovaly desítky, možná stovky nožířských mistrů, dnes jich je dvanáct. „Všichni jsme potomky starých nožířských rodin,“ říká domorodec Achmat a vyjmenovává dynastie řemeslníků. „Dá se říct, že u nás v Kokandu máme vlastní nožířskou školu. Je to stará a naštěstí stále živá tradice.“ Tradičních uzbeckých nožů je mnoho. Oblíbené jsou například skládací nože, kterým se říká džanavorkuš (v překladu „krásný pták“). Na první pohled je podobný naší rybičce.


Hedvábí

Na jihu uzbecké části Ferganské kotliny leží město Margilan - centrum produkce hedvábí a obchodu s ním v celé Střední Asii. Je zde významná továrna na ruční výrobu hedvábí. Výroba začíná na přelomu května a června výkupem kokonů bource morušového. Kokony lze po určitou dobu skladovat, takže výroba v továrně může běžet skoro celý rok. Důležité je, aby se nevylíhli motýli, protože tím by se vlákna kokonu znehodnotila. Kokony se hází do kádí s horkou vodou, kde se jejich vlákna rozvolňují. Po deseti minutách se konce vláken zachytí a navinují na kolovrat, čímž vzniká nit. Jeden kokon vydá vlákno dlouhé 1 - 2 km. V dalším procesu se nitě barví a poté spřádají (tzv. technika ikat) nebo napřed spřádají a látka se barví pak (tzv. technika batik). K barvení se používají výhradně přírodní látky (např. z ořešáku, cibule, granátovníku, kořene svízele a dalších rostlin). Dále pokračuje tkaní. Ženy nejprve postříkají nitě připravené na stavu jistým roztokem, aby se k sobě nelepily. Rozstřikují roztok vlastní pusou. Ze získaných pruhů hedvábné látky širokých 40 - 100 cm se nakonec šijí šátky, šály, sukně či tzv. chanatlas (tradiční místní šaty). Více než polovina výrobků odtud jde na export, zejména do Polska, Velké Británie, Turecka a USA.


Výroba koberců je nesmírně zdlouhavá. Např. kobereček o velikosti 1×1,2 m s hustotou 45 uzlíků na cm2 trvá čtyři měsíce.


Státní svátky:

Pohyblivé církevní svátky:

Ruza Chajít - připadá na konec ramadánu (postní měsíc) - v Uzbekistánu nazývaného „uraza“.

Kurban Chajít - je o 70 dní později po skončení „urazy“.

Kazachstán

vlajka_kazachstan.jpg

Základní údaje

Plocha 2 717 300 km²
Počet obyvatel: 16 316 050
Hustota zalidnění: 6 ob./km²
Využití plochy: 12 % orná půda, 54 % pastviny, 4 % lesy, 27% ostatní
Národnostní složení: 59,2 % obyvatel jsou Kazaši, 25,6 % Rusové, 2,9 %
Ukrajinci, 2,9 % Uzbekové a 1,4 % Němci
69% obyvatel vyznává sunnitský islám, 28% je pravoslavných křesťanů a 2 % obyvatel jsou evangelíci.
Gramotnost: 98 % Urbanizace: 55,8 %
Úřední jazyk: kazaština, ruština

Svatba v Almatě

I v Kazachstánské Almatě je svatba mimořádnou událostí. Dokonce je pro ně natolik výjimečná, že se mladí Almatinci nebojí zadlužit na desítky let, aby ten jejich svatební den byl tím nejparádnějším v jejich životě. Tento přístup byl kritizován i samotným prezidentem, který nabádál k rozumným, skromným svatbám a k tomu, aby byly půjčky čerpány spíše na bydlení.

Svatba v Almatě znamená velký přepych. Nádherné šaty, luxusní auto, fotografové, kameramani, sváteční ceremonie, bílé holubičky, přátelé, známí atd. Svatba i duchovní rozměr. Občanský sňatek je obvykle následován i obřadem církevním. V Almatě je k občanským sňatkům využívána k tomu speciálně určená původní obřadní síň. Tato obřadní síň ale nestačila potřebám města, byla tedy vybudována další.

Po obřadu se novomanželé fotí na několika významných místech. Pokud chtějí vzdát hold přírodě, míří většinou na Medeo - kluziště uprostřed hor. Pokud jsou hrdí Kazachstánci, fotí se na Náměstí republiky u památníků vzniku nezávislého Kazachstánu. Mnozí novomanželé se zastaví u pomníků padlých hrdinů ze světových válek v parku Panfilovců.

Svatba je samozřejmě zakončena velkolepou hostinou a bujarým veselím s příbuznými a přáteli. Průměrný věk místních žen je při vstupu do prvního manželství 24 let u mužů je to téměř 27 let.

Lov s dravci

Profesionálních sokolníků, jimž se říká „berkuči“, je v Kazachstánu jen asi pět desítek. Ti se scházejí v promrzlých kopcích na hranicích Číny a Kazachstánu - daleko od velkých měst, kde rozhodují, čí orel je nejlepší. Dravci loví hlavně zajíce a lišky avšak velký orel je prý schopen zlomit vaz i vlkovi.

berkuci.jpg

Zájem Kazachů o tuto tradici postupně roste doby, kdy se rozpadl Sovětský svaz. Získání nezávislosti pro Kazachstán znamenalo odchod úředníků z Moskvy. Ti tento pradávný zvyk kočovníků potírali jako elitářský sport. Během dvou desetiletí hospodářského růstu následujícího po rozpadu Sovětského svazu přišla na svět generace mladých Kazachů, kteří hledali novou identitu, a to je přimělo pohlížet hluboko do historie.

Lov s orly byl, který byl za sovětské vlády zakázán, by byl zcela vymizel, kdyby nebyl udržován etnickými Kazachy, žijícím v Číně a Mongolsku.

Současná mládež považuje lov s orly za skvělý. Chápou to jako nedílnou součástí nomádského odkazu a jsou na něj patřičně hrdí.

V Čechách pořekadlo praví, že správný muž má: zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. Pro skutečného Kazacha toto přísloví říká: měj rychlého koně, loveckého psa a smrtícího orla skalního.

Tradice na koních

K domestikaci koní došlo podle nejnovějších archeologických výzkumů právě v Kazachstánu zhruba 3600 let př. n. l. Dodnes jsou tradice spjaté s koňmi v Kazachstánu velmi oblíbené a Kazaši jsou patřičně hrdí na své jízdní dovednosti.

Bajga

Je tradiční dostih Kazachů. Dodnes je to uznávaná a vyhledávaná tradice Kazachů i všech Kazachstánců. Bajga je dostih na koních bez sedel s letmým startem a je především o vytrvalosti. Do konce mnohakilometrového dostihu se dostane jen málo koní a jezdců.

Audaryspak

audaryspak.jpg

Jde o boj na koních. Cílem je protivníka shodit s koně. V současnosti je tato tradice stále provozována, dokonce se v Kazachstánu pořádají i oficiální závody v tomto sportu.

Kyz kuu

Kyz kuu je další tradiční soutěží na koních. Jde o soutěž mezi dívkou a chlapcem. Dívka na koni vybíhá první a za ní se s krátkém odstupem pustí mladík. Pokud dívku dohoní, může ji políbit, pokud ne karta se obrací a dívka se pouští za mladíkem. Pokud jej dohoní, má právo jej několikrát ze všech sil přetáhnout bičíkem. V Kazachstánu neznají velikonoční pomlázku, zato zde dívky bijí chlapce na koních.

Kume Ale

V Kume alu jde o to, že dívka obřadně upustí šátek nebo mince na zem a chlapci předvádějí své jezdecké schopnosti tím, že je za jízdy na koni sbírají ze země.

Zhamby atu

Zhamby atu je lukostřelba z koňského sedla. Jde o to zasáhnout terč blíže středu než tvůj protivník

Kopkar

kozel.jpg

Příprava na kokpar začíná den předem. Kozel nebo beran přijdou o hlavu a o kopýtka. Jeho trup se položí do studené vody, aby maso získalo dostatečnou tuhost. Kokpar je týmová hra. Dva týmy proti sobě soupeří, který z nich dá kozlem více branek. Nad regulérností hry dohlíží soudce.

Kazašské národní jídlo

Typickou kočovnickou specialitou je kumys, což je zkvašené kobylí mléko. Spolu s pšeničnými plackami a kobylím nebo ovčím sýrem na venkově tvoří základ stravy. Pokud vám ho někdo předloží, je neslušné nabídku odmítnout. Kumys chutná vlastně jako starší jogurt. V pouštních oblastech se lze setkat i s šubatem, který je vyráběn z velbloudího mléka. Ve Střední Asii nejčastěji pijí čaj. Lze však posedět i u vodky nebo piva, které v Kazachstánu a dalších středoasijských zemích zdomácněly.

Závěr

Jak již bylo uvedeno, na formování kultury a tradic středoasijských republik se podílela spousta faktorů společenských i přírodních. Stopu zde zanechali Peršané, Arabové, Mongolové, Rusové a jiné národy. I sedmdesát let Sovětské přítomnosti region poznamenalo. Jednotlivé republiky vnímají tuto etapu rozdílně. Vedle snah o odstraňování negramotnosti, potravinovou soběstačnost a zaměstnanost, to byly i jevy problematické jako například necitlivá industrializace či megalomanské zemědělské projekty s negativními dopady na životní prostředí, až po projevy v podobě politických čistek a násilné kolektivizace potlačování národních, kulturních a náboženských tradic a podobně. Po svém osamostatnění nastoupily jednotlivé republiky nelehkou cestu, mnohdy problematickou, provázenou pocity rozčarování. Některé tradice, zejména z náboženské oblasti byly novými režimy využívány zejména pro upevnění vlastních mocenských pozic. Náboženské schizma kombinované s partikulárními a etnickými zájmy vehnaly dokonce v devadesátých letech Tádžikistán do občanské války. Je otázkou, do jaké míry kulturní tradice, zvyky a obyčeje v současné době slouží současným režimům a do jaké míry přispívají k národní svébytnosti, kulturní rozmanitosti a pocitu oprávněné hrdosti.

Zdroje

Kyrgyzstan

GREGOROVÁ, Barbora. Kyrgyzstán ve znamení svátků. Listy - dvouměsíčník pro kulturu a dialog, [online]. 2007, č. 3. [cit. 2012-01-03]. Dostupné z WWW: <http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=073&clanek=030714>

KOKAISL, Petr, MICHÁLEK, Pavel a kol. Kyrgyzstán a Kyrgyzové. Plzeň: Filosofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Katedra antropologických a historických věd, 2008. 312 s. ISBN 978-80-7043-772-8.

KOKAISL, Petr. Svatební tradice v Kyrgyzstánu. Na východ [online]. 2003, č. 2. [cit. 2012-01-03]. Dostupné z WWW: <http://www.navychod.cz/articles.php?id=eb838f74-8e27-11df-aa30-00304830bcc4>

SYNEK, Lukáš. Jak se staví jurta. Hedvábná stezka – cestovatelský portál [online]. 2007. [cit. 2012-01-03]. Dostupné z WWW: <http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/asie/kyrgyzstan/jak-se-stavi-jurta-v-kyrgyzstanu-lukas-synek-po-navratu-z-expedice-hedvabna-stezka-2-1-2007/>

Turkmenistán

KOKAISL, Petr, PARGAČ, Jan a kol. Lidé z hor a lidé z pouští: Tádžikistán a Turkmenistán. Střípky kulturních proměn Střední Asie. 1. vyd. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2007. 351 s. ISBN 978-80-7308-167-6.

http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/asie/turkmenistan/index.html

http://www.infoglobe.cz/cestovatelsky-pruvodce/turkmenistan-vzhuru-do-stredni-asie-iii/

http://www.alterra.cz/turkmenistan/turkmenistan.html

Kazachstán

http://www.businessinfo.cz/cz/sti/kazachstan-zakladni-informace-o-teritoriu/1/1001279/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Kazachstán

http://urbaskovi.eu/

http://zpravy.idnes.cz/podivejte-se-jak-kazasi-krisi-tradici-lovu-s-orly-fb6-/zpr_archiv.aspx?c=A090126_135530_zajimavosti_jw

Uzbekistán

http://www.mzv.cz/tashkent/cz/uzbekistan/zakladni_informace.html

http://slavomirhorak.euweb.cz/fergana2005.htm

http://www.navychod.cz/articles.php?id=d7e832b6-8e8c-11df-aa30-00304830bcc4

http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zzz/_zprava/uzbecke-nozire-neznicil-ani-sovetsky-svaz--972096

http://www.hedvabnastezka.cz/zeme/asie/uzbekistan/3858-hedvabi-v-uzbekistanu-lukas-synek-22-10-2006/

http://www.mzv.cz/tashkent/cz/uzbekistan/svatky/statni_svatky_a_dalsi_nepracovni_dny_v.html

http://www.businessinfo.cz/cz/sti/uzbekistan-zakladni-informace-o-teritoriu/1/1000805/#sec10


Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2018