Autoři

• Kristýna Ševčíková
• Marek Navrátil
• Tereza Kreuselová

Od počátku lidstva existovalo náboženství, víra v nadpřirozeno, přírodní živly či jiné vyšší formy existence. Z těchto druhů vyznání vznikal polyteismus a monoteismus. Věřit v „něco víc“ bylo samozřejmostí, avšak postupem času, zvláště s nástupem vědy a techniky, začali lidé ustupovat od víry či se přikláněli přímo k ateismu.

Společnost v České republice, byť se to dnes již nemusí zdát, je založena na křesťanských základech, které se postupem historie měnily až do současného stavu. Podle aktuálních statistik ze Sčítání lidí, domů a bytů v roce 2011 se však k římskokatolické církvi přihlásilo pouze 10,4 % obyvatel, což je obrovský skok oproti přelomu 19. a 20. století ¹⁾ .

Tato práce se v praktické části proto zabývá charakteristikou římskokatolické církve a ateismu a zároveň historií ateismu v Českých zemích a důvody jeho rozšíření do dnešní podoby. Vlastní výzkum se pak zaměřuje na základní výzkumnou otázku „Jsem katolík. Jak a čím se liším od ostatních?“. Zaměřuje se na společné nebo naopak rozdílné rysy každodenního života zástupců obou těchto skupin, snaží se najít, co tyto skupiny spojuje a kde se jejich pohled na každodenní a rodinný život nebo na slavení svátků liší.

Cílem této práce je na základě kvantitativního a kvalitativního výzkumu zjistit, jaké jsou společné a naopak rozdílné rysy duchovní stránky života člena římskokatolické církve a představitele majoritní ateistické společnosti v České republice.

Výzkumná otázka:

Jaké jsou společné a naopak rozdílné rysy duchovní stránky života člena římskokatolické církve a představitele majoritní ateistické společnosti v České republice?

Podotázky

1. Co pro člena římskokatolické církve znamená víra v každodenním životě?

2. Jaké reakce na vaši víru vnímáte od představitelů majoritní společnosti?

3. Jaké jsou duchovní prožitky římskokatolíka?

4. Jak prožívá svátky římskokatolík?

5. Jak se římskokatolická víra promítá do rodinného života a jak ten se liší od rodinného života ateisty?

Velice zajímavou knihou pro naší práci bude dílo Křesťanství a ateismus úplně jinak, Američana indického původu Dineshe D´Souzy. Autor ve své knize zkoumá argumenty a rétoriku ateistů v současné debatě o Bohu a křesťanství. Oponuje ateistům podle jejich vlastních pravidel a dokazuje, že náboženská víra je slučitelná s rozumem a vědou. ²⁾

Dalšími literárními zdroji zejména pro objasnění vzniku a vývoje křesťanství a římskokatolické církve jsou Stručné dějiny křesťanství od Stephena Tomkinse majícího doktorát věd v oboru dějin církve na London School of Theology a Dějiny křesťanství od jednoho z předních světových teologů Alistaira McGratha. Zajímavý je rozdílný popis obdobných událostí, pohled autorů a úvahy nad vlivem těchto událostí na vývoj křesťanské církve. Obě knihy chronologicky popisují celý vývoj a pro křesťanství významné události od počátku tohoto náboženství za života Ježíše Krista a jeho dalšího nezákonného šíření a následnému prohlášení křesťanství za státní náboženství Konstantinem I. přes křížové výpravy a čarodějnické procesy až k dnešnímu papežskému pontifikátu. ^{3) 4)}

Český autor Jan Jandourek ve své knize Vzestup a pád moderního ateismu mapuje vývoj moderního ateismus od jeho vzniku v době osvícenství až po současnost. Svou teorii dokládá na konkrétních příkladech a některých historických událostech. Podle něj je ateismus sociálním a kulturním jevem, určitým symptomem doby, ne snad testovatelnou hypotézou o chodu světa, ale určitě výrazem postojů, očekávání a přání jednotlivců a skupin. Pohybuje se s jistou lehkostí na rozmezí žánrů. Ateismus je jev, který si zaslouží pozornost a respekt, ale - jak naznačuje už název knihy - Jandourek se připojuje k sociologům, kteří zejména po 11. září 2001 začínají psát o postsekulárním období. Jandourek vidí vzestup, ale i pád moderního ateismu. Pád možná předjímá předčasně, krizi ateismu konstatovat lze. Nastává-li pak obroda náboženství, návrat k jeho tradičním formám, nástup alternativ nebo rozšíření vše rozpouštějící skepse a lhostejnosti, to nelze rozhodnout a nechce to určit ani autor. ⁵⁾

Kniha Dějiny křesťanství poskytuje stručný popis vývoje všech tří větví křesťanství, katolictví, protestanství a pravoslaví. Autor ve své knize zkoumá vztah křesťanství jak v ohledu k jednotlivci, společnosti nebo politice, ale rovněž v ohledu k architektuře, umění, nebo k přírodním vědám. Pro lepší přehled autor vývoj křesťanství rozčleňuje do jednotlivých dějinných období. ⁶⁾

Doplňkovým pramenem k naší práci bude kniha ABC světových náboženství, kterou napsal Hugh P. Kemp. Kniha provádí napříč středověkými náboženskými systému přes současné velké a nejrozšířenější náboženství, ale mapuje i některé nové směry. Kniha je obohacena o zajímavé fotografie a je psaná formou encyklopedie. ⁷⁾

Při vypracování této práce byly použity metody kvantitativního a kvalitativního výzkumu. Kombinací těchto metod bylo možné získat komplexní a ucelený pohled na námi zkoumanou problematiku.

Pomocí kvalitativních metod je výzkumníkům umožněno zkoumat danou problematiku více do hloubky neboť ve většině případů pracují s malým množstvím případů. Kvalitativní výzkum se zaměřuje na malý počet respondentů, od kterých se snaží získat cenné a důležité informace. Ideálním výstupem těchto metod je zisk menšího množství dat, nicméně velice jedinečných a přesných, která umožní proniknout hlouběji a podrobněji do dané problematiky.

Výhody a nevýhody kvalitativního výzkumu

• + problém zkoumán v přirozeném prostředí
• + zohlednění místních či jiných zvláštností
• + počáteční prozkoumání problému
• - problematická generalizace výsledků
• - výzkum časově náročný
• - výsledky snadněji ovlivnitelné osobou výzkumníka ⁸⁾

Pro doplnění zkoumané problematiky byl rovněž využit kvantitativní přístup výzkumu a to zejména pomocí studia statistických údajů. Hlavní rozdíl oproti kvalitativnímu výzkumu tkví v počtu zkoumaných případů a způsobu zkoumání. Kvantitativní výzkum slouží ke zkoumání větších souborů dat, k seznámení se se zkoumaným jevem a k zobecnění závěrů.Tento přístup popisuje zkoumaný jev pomocí číselně vyjádřitelných údajů. Takto získaná data je možno pro lepší znázornění zapracovat do tabulky či do grafu.

Výhody a nevýhody kvantitativního výzkumu

• + eliminace působení rušivých proměnných
• + relativně rychlý sběr a analýza dat
• + výsledky poměrně nezávislé na výzkumníkovi
• - kategorie použité ve výzkumu nemusí odpovídat lokálním, subkulturním apod. zvláštnostem
• - výsledky mohou být příliš abstraktní, obecné
• - výzkumník může opomenout důležité fenomény či intervenující proměnné, protože se soustřeďuje pouze na testování určité teorie, která s nimi nemusí počítat ⁹⁾

Pro získání dat od níže uvedených respondetů byla použita kvalitativní metoda semistandardizovaného rozhovoru. Semistandardizovaný rozhovor jsme provedly s pěti respondenty. Tři respondenti byli představitelé římskokatolické církve a dva respondenti představitelé většinové ateistické společnosti v České republice. Respondenty jsme oslovili z řad našich známých ve České Lípě a Praze. Respondentům byla představena základní výzkumná otázka a poté byly pokládány výzkumné otázky doplňované podotázkami, které byly kladeny za účelem získání podrobnějších informací. Jeden z rozhovorů byl dvojitý, a to s respondenty ateistou Lukášem a římskokatoličkou Annou (oba respondenti se dobře znají již několik let). Cílem dvojitého rozhovoru bylo porovnání jejich postojů ve vzájemné interakci. Cílem výzkumu je představit základní odlišnosti, které představitelé římskokatolické církve pociťují vůči ateistické společnosti a zároveň i pohled ateisty na římskokatolíky.

Respondenti

Tabulka 1: Přehled jednotlivých respondentů

Ateismus

Doslova znamená a-theismus „bez boha“. Je to absence víry v bohy nebo duchovní bytosti. Ateista se na ně neodvolává při vysvětlování vesmíru. Ateisté argumentují, že je-li vše ve vesmíru možno uspokojivě vysvětlit pomocí vědy a bez užití boha jako součásti vysvětlení, nemá cenu smysl zastávat názor o boží existenci. Ateismus se vyvinul v opozici vůči křesťanství, tedy jako nevíra v Boha a náboženství v křesťanském smyslu. Mnozí ateisté jsou také sekularisty a odmítají jakékoliv zacházení s náboženstvím. Zastávají například názor, že by se ve školách neměly konat žádné modlitby a náboženství by neměla být podporována z veřejných fondů. Říkají, že lepší budoucnost lidstva leží ve vzdělání a jsou proti církevním školám. Všichni lidé a všechna náboženství by si měla být rovna před zákonem. ¹⁰⁾

Kde jsou počátky ateismu? Ateismus je vlastně postkřesťanským fenoménem (vynořuje se až v novověku). Otázka (ne)existence Boha se vynořuje až ve středověku a dostává se do středu pozornosti. Není to však ještě výslovný ateismus. Do povědomí širší populace vstupuje ateismus teprve až během francouzského osvícenství. Nejradikálnější obraz v dějinách (novověkého) ateismu představuje Ludwig Feuerbach se svou teorií náboženství v dílech Podstata křesťanství (1841) a Podstata náboženství (1851), podle kterých leží původ náboženských představ v potřebách a přáních člověka. Friedrich Nietzsche, autor úvodního citátu a klasik ateismu 19. století, prezentuje ateismus jako „smrt boha“, jež je aktem člověka. Za významné představitele ateismu ve 20. stol. jsou považováni např. matematik a filosof Bertrand Russell, psycholog Sigmund Freud a filozof Karl Marx. Sovětský diktátor Josef Vissarionovič Stalin (Gruzínec a bývalý seminarista) byl nejbrutálnějším diktátorem všech dob, který perzekuoval všechny nábožensky věřící ve jménu „vědeckého ateismu“, ničil jejich chrámy a synagogy, a nechával v nich budovat muzea ateismu. ¹¹⁾

Jaké podoby má ateismus?

„Pozitivní ateista“ zastává názor, že bůh nebo božstva neexistují. „Negativní ateista“ v božské entity nevěří, ale jejich existenci výslovně nepopírá. Agnosticismus je postoj, podle kterého nelze pravdu o existenci boha nebo božského principu poznat. Dělení na pozitivní a negativní ateismus řadí agnostiky pod druhý z těchto termínů, ovšem sami agnostici se takovému pojetí mohou bránit - striktní odmítání existence boha je pro ně stejně neoprávněné, jako její přijímání. Nutno podotknout, že rovněž existuje řada lidí „bez vyznání“. Tito lidé otázku boha neřeší vůbec. ¹²⁾

Ateismus v ČR

Podle mnoha statistik a mnoha názorů je ateismus v České Republice hojně zastoupen. K náboženství ani k církvím se nehlásí zhruba 60% obyvatel. Jednu z hlavní příčin lze hledat v komunistické ateizaci společnosti, rozhodně se ale nejedná o jedinou příčinu. I další státy východního bloku byly podrobeny masivní protikřesťanské propagandě, a přesto jsou často mnohem religióznější, než většina států západní Evropy (např. Polsko, Maďarsko).

První příčinou je způsob, jakým se na přelomu 19. a 20. století vytvářel český národ a jeho identita. Pro toto období utváření národa je typické úsilí o nalezení slavné epochy vlastních dějin a historie, ke které se posléze nacionální hnutí vztahuje. V českém případě bylo jako zlaté období českých dějin označeno husitství spojené s odporem vůči římskokatolické církvi. Doba rekatolizace a barokní kultury se následně chápe jako úpadek českého národa spojený s násilným vnucením katolické víry. Vůdčí osobnosti národního obrození (zejména Karel Havlíček Borovský) přijaly tuto koncepci českých dějin a zaujaly k římskokatolické církvi chladný až nepřátelský vztah. V podstatě bychom mezi obrozenci nenašli žádného praktikujícího katolíka. Glorifikace husitství však neznamenala přiklonění se českého národa k reformaci, a tedy k některé z evangelických církví. Husitství bylo povrchně redukováno na nacionalismus, averzi vůči německému živlu a odpor k církvi a institucím rakouského mocnářství. Nastala tak paradoxní situace, kdy se většina kulturní elity národa ztotožnila s protikatolickou interpretací dějin a obhajobou husitství, avšak zůstala stále formálně katolickou, o náboženský obsah husitství tedy zdaleka nešlo.

Druhou příčinou může být spojení římskokatolické církve s institucemi rakouské monarchie. Vlivem tohoto spojení začalo být náboženství vnímanáno jako něco nuceného a povinného.

Třetí faktor se objevil hned po vzniku první republiky. Sám prezident Masaryk interpretoval rok 1918 jako vítězství české husitské reformace nad katolickou rekatolizací spojenou s existencí rakouské monarchie. V české společnosti se zformovalo široké protikatolické hnutí. Většinová kultura, kterou můžeme nalézt v literatuře, či médiích byla stejně jako vůdčí osobnosti českého státu vůči řimskokatolické církvi velice kritická. Ačkoliv katolická kultura v období první republiky rovněž existovala, nikdy se s většinovou liberální společností nesžila. Stejně jako v prvním případě se zde můžeme setkat s náboženskou lhostejností. Pro společnost první republiky bylo typické formální se přihlášení k víře, nicméně bez aktivního náboženského života, jako návštěva bohoslužeb, či přijímání svátostí.

Čtvrtým faktorem je již zmiňovaný vliv komunistického režimu, který se na českém území v letech 1948 - 1989 věnoval značnému úsilí o likvidaci církví a náboženství. Hlavním cílem pro komunistické představitele byla úplná ateizace společnosti. Na českém území docházelo k přímé fyzické represi vůču církevním představitelům, školství tisk a kultura byly ovládány s náboženskou nenávistí a odporu vůči římskokatolické církvi. Výsledkem tohoto snažení je absence reálných informací české společnosti po roce 1989 o náboženské církvi.

Posledním faktorem, který působí globálně je vliv konzumní a zajišťěné společnosti, který vedl k úpadku náboženské víry a její praxe. Náboženství se tak v životě moderního a zajištěného člověka stalo zbytečné a nepotřebné. ¹³⁾

Křesťanství

Slovo „křesťanství je odvozeno z řeckého termínu christo, což znamená „pomazaný“. Křesťanství se formovalo za dob Římského impéria v židovském prostředí. Gregoriánský kalendář, používaný na celém světě, dělí světové dějiny podle života Ježíše Krista. Křesťanství je největším světovým náboženstvím - zahrnuje 32 procent světové populace. Je také nejrozšířenější a etnicky nejrozmanitější. Je to náboženství, které „se překládá“, nemá jediný „svatý jazyk“. Existuje 35 tisíc křesťanských denominací, ale všechny se shodnou na centralitě Ježíše Krista. ¹⁴⁾

Tři hlavní skupiny v rámci křesťanství

V rámci historického křesťanství se ustavily tři hlavní tradice. Shodují se na základech víry v Krista, ale v dalších bodech je mezi nimi tolik odlišností, že se osamostatnily.

• Pravoslavné církve se nacházejí především v Rusku, východní Evropě, na Blízkém východě a v severní Africe. Šíří se i prostřednictvím imigrace. Na celém světě žije asi 260 - 300 milionů pravoslavných věřících.

• Římskokatolická církev s nejvyšším představitelem papežem, který sídlí ve Vatikánu. Na světě je 1,13 miliardy pokřtěných katolíků.

• Protestantské církve jsou ty, které se v 16. století odštěpily od římské církve, ale dál se dělily a založily množství denominací, často národně zabarvených (luteráni v Německu, anglikáni v Británii, presbyteráni ve Skotsku). Na světě je asi 800 milionů protestantů. ¹⁵⁾

Historie křesťanství

Počátky křesťanství lze podle většiny autorů datovat do doby začátku našeho letopočtu a narození Ježíše Nazaretského. McGrath vysvětluje počátky křesťanství ve svém díle, podle nějž před více než dvěma tisíci lety prohlašoval prorok Jan Křtitel, který byl mimo jiné kazatelem se značným množstvím stoupenců, že má přijít spasitel neboli mesiáš. Atributy spasitele dokonale splňoval syn Marie a Josefa Ježíš Nazaretský narozený v Betlémě, který za svůj život získal mnoho stoupenců a po jeho ukřižování a následném zmrtvýchvstání jeho dvanáct žáků neboli apoštolů pokračovalo v šíření jeho víry. Avšak až v roce 313 skončilo pronásledování křesťanů a křesťanství bylo Konstantinem I. prohlášeno státním náboženstvím. Na území Velké Moravy byla v průběhu dalších staletí většina obyvatelstva stále pohany, a tak si velkomoravský kníže Rostislav nechal od byzantského císaře vyžádat dva kněží, kteří by na našem území tuto víru šířili. Konstantin, později Cyril, a Metoděj sestavili slovanskému jazyku písmo nazývané hlaholice, ve kterém mohli Slovanům poskytnout Bibli a další náboženské texty schválené samotným papežem, hlavou církve.

Důležitým rokem je pro římskokatolickou církev rok 1054, kdy s růstem Římské říše rostla zároveň moc patriarchy v Konstantinopoli i hlavy křesťanské církve v Římě a tím i jejich boj o svrchovanou moc, který skončil vyobcováním patriarchy z církve a naopak. Tento spor dal vzniknout dvěma církvím, jak je známe do dnes. První z nich představovala východní ortodoxií a druhá římské katolictví. Tomkins tento spor označuje za papežskou revoluci a upřesňuje, že toto odloučení nevypadalo tak definitivně jak ho známe z dnešního pohledu. ¹⁶⁾

V dnešní době se křesťanství dělí na tři hlavní větve, již zmíněnou římskokatolickou církev a pravoslavnou církev. Německý kazatel Martin Luther však během svého života ostře vystupoval proti nešvarům církve, až v roce 1515 přibil na bránu kostela prohlášení čítající 95 tezí, upozorňující na tyto nešvary, a s žádostí o nápravu. Jeho stoupenci byli nazýváni protestanti a zavdali v 16. století vzniku řadě reformních protestantských hnutí jako reakci na krizi západní církve. Společně kritizovali zneužívání náboženské moci a vedli bohoslužby v lidovém jazyce a upřednostňovali prosté obřady. Touto reformou vznikla další větev křesťanství, nazývaná protestantská. ¹⁷⁾

Pro současnou římskokatolickou církev jsou v dějinách značně důležité tzv. Vatikánské koncily nazvané podle sídla papeže, hlavy římskokatolické církve, kterou volí kardinálové na konkláve. První Vatikánský koncil trvající zhruba v letech 1869 až 1870. Z koncilu vzešly pro církev dva důležité dokumenty, a to dekret o víře Dei Filius a konstituce Pastor aeternus. Koncil byl svolán za účelem ospravedlnění změn v církvi, přičemž samotná dogmata měla definovat přirozenou Boží poznatelnost rozumem a obhájit tzv. papežskou neomylnost. Oba dokumenty byly kritizovány a debatovány a koncil byl tak oficiálně ukončen až v roce 1960. Na tento konec navázal Druhý Vatikánský koncil, který měl otázky změn v církvi v reakci na potřeby doby finálně dořešit. Z druhého Vatikánského koncilu vzešo celkem 16 dokumentů, jež katolické církvi definovali či doporučili postup například misijní činnosti církve, ve výchově kněžích a jejich učení a životě, dále pak například dokumenty zabývající se křesťanskou výchovou, vztahem křesťanství a nekřesťanských církví či o náboženské svobodě.¹⁸⁾

Současnou hlavou římskokatolické církve je od 13. března 2013 papež František, vlastním jménem Jorge Mario Bergolio. Papež František je výjimečný tím, že je prvním neevropským papežem - narodil se v hlavním městě Argentiny Buenos Aires a také je prvním jezuitou v papežském úřadu. ¹⁹⁾

Římskokatolická církev v ČR

V České republice lze Římskokatolickou církev rozčlenit do osmi diecézí působících v rámci dvou církevních provinciích, České a Moravské, v jejichž čele stojí arcibiskupové. Hlavou České provincie je kardinál Dominik Duka a řadíme sem arcidiecézi v Praze a diecéze v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Litoměřicích a v Plzni. V čele Moravské provincie je Jan Graubner a spadají sem diecéze v Olomouci, Brně a v Ostravě (spolu s Opavou). ²⁰⁾

Duchovní stránka života příslušníků římskokatolické církve, tak jak ji chápe tato práce, se může opírat o několik styčných bodů, mezi něž lze zařadit modlitby, návštěvy kostela spojené se Mší svatou - Bohoslužba slova zaměřená na čtení ze Starého a Nového zákona nebo kázání či Bohoslužba oběti, dále se sem řadí dodržování Desatera Božích přikázání a oslava církevních svátků a dodržování tradic s nimi spojených.

Desatero Božích přikázání schválených hlavou římskokatolické církve neboli katechismus římskokatolické církve zní následovně: „1. V jednoho Boha věřit budeš. 2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. 3. Pomni, abys den sváteční světil. 4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. 5. Nezabiješ. 6. Nesesmilníš. 7. Nepokradeš. 8. Nepromluvíš křivého svědectví. 9. Nepožádáš manželky bližního svého. 10. Nepožádáš statku bližního svého.“²¹⁾

Obrázek: Církevní rok a svátky ²²⁾

Církevní rok začíná pro křesťany první adventní nedělí ze čtyř, které předchází Vánočním svátkům. Během církevního roku tak věřící prožívají skrz různé svátky a zvyklosti jednotlivé události Ježíše Krista. Období adventu začíná první adventní nedělí a celé období lze nazvat radostným očekáváním narození Ježíše Krista, které vrcholí poslední týden před samotnými Vánocemi a při bohoslužbách bývá jako symbol oddanosti používána fialová barva. Vánoční svátky pak začínají předvečerem Narození Páně (Ježíše Krista) 24. prosince, kdy probíhá půlnoční mše svatá a končí nedělí po slavnosti Zjevení Páně po 6. lednu. Slavnosti Zjevení Páně se slaví mší, kde je žehnána voda, křída a kadidlo a oslavují se rovnou tři události spojené se zjevením: klanění tří králů v Betlémě, křest Ježíše Krista v řece Jordán a proměnění vody ve víno v Káni galilejské.

Další tradicí je postní období připravující křesťany na slavení Velikonoc a trvající od Popeleční středy přes Květnou neděli až po mši na Zelený čtvrtek. Vrcholem církevního roku je pak Velikonoční triduum (neboli třídenní) během nějž si křesťané připomínají události umučení a vzkříšení Ježíše Krista. Velikonoční třídenní započítává Velký pátek připomínající Kristovu oběť na kříži dodržováním přísného postu, jemuž předchází mše svatá na památku Večeře Páně v jeho předvečer na Zelený čtvrtek. Druhým dnem je Bílá sobota, kdy probíhají modlitby u Kristova hrobu a očekává se jeho vzkříšení a třetím dnem je Neděle zmrtvýchvstání Páně, kdy probíhají bohoslužby.

Nedělí Zmrtvýchvstání Páně také začíná Velikonoční období trvající 50 dní a ukončené slavností Seslání Ducha Svatého. V tomto období si věřící obvykle připomínají Kristovo vzkříšení a život prvotní církve. Při bohoslužbách se obvykle používá bílá barva a při slavnostech Seslání Ducha Svatého se připomíná událost, kdy na apoštoly sestoupil Duch Svatý, čímž bylo dokončeno Kristovo působení a slavnostně ustavena církev.

Liturgickým mezidobím se nazývají týdny po neděli po 6. lednu až do Popeleční středy a poté týdny v období po slavnostech Seslání Ducha Svatého až po období adventu. Avšak i během liturgického mezidobí jsou pro křesťany významné dny a svátky, mezi které lze zařadit na příklad 2. únor připomínající Uvedení Páně do chrámu, Nejsvětější Trojici slavící se v neděli po Seslání Ducha Svatého či slavnost sv. Cyrila a Metoděje 5. července. ²³⁾

Situace ve světě

Obrázek : Podíl věřících, lidí bez vyznání a ateistů v populaci ve vybraných státech světa v roce 2015.²⁴⁾

Dvě třetiny lidstva jsou věřící, Češi jsou čtvrtý nejateističtější národ. Podle šetření mezinárodního sdružení specialistů na sociologický výzkum WIN/Gallup v 65 zemích světa se k nějaké formě náboženského přesvědčení přihlásily dvě třetiny respondentů. Nejnáboženštější zemí se stalo buddhistické Thajsko, kde se za věřící považuje 94 % obyvatel. Jen 1 % se tam hlásí k ateismu. Na druhém místě byla Arménie, nejstarší země se státem uznaným křesťanstvím. Následovala Gruzie, která má shodný počet věřících – okolo 93 %, přičemž jen 1 % se označilo za ateisty. Z našich sousedů religiozitou vyniká Polsko, kde je věřících 86 %, bez vyznání 10 % a jen 2 % ateistů. V evropském kontextu je podle Daily Telegraphu pozoruhodné Rusko, kde ani 70 let bolševické propagandy zjevně nezlomilo duši národa – za věřící se tam označilo 70 % dotázaných (o 14 % více než v USA), za osoby bez vyznání 18 % a za přesvědčené ateisty jen 5 %.

Co se bezvěreckých zemí týče, na pátém místě je Nizozemsko, kde věří 26 %, 51 nikoli a ateistů je 15 %. V ČR se k víře přihlásilo ještě méně, jen 23 % respondentů. Za nevěřící se považuje 43 % a vysokých 30 % se přihlásilo k ateismu, což zajišťuje naší zemi čtvrtou příčku. ²⁵⁾

Výhledy do budoucna

Obrázek :Rozložení náboženství v roce 2050.²⁶⁾

Během následujících 40 let vzroste celosvětový počet věřících. Křesťanství i nadále zůstane nejrozšířenějším náboženstvím, počet lidí hlásících se k této víře ovšem nevzroste tak rychle jako množství muslimů. Vyplývá to ze studie predikující vývoj světových náboženství amerického institutu Pew Research Center. Zatímco křesťanů přibude 35 procent, což odpovídá i celkovému světovému růstu populace, množství lidí vyznávajících Alláha vzroste o 73 procent. Muslimské obyvatelstvo totiž ze srovnání s příslušníky ostatních světových náboženství vychází jako mladší a jeho míra porodnosti převyšuje průměr celkové populace.

Oproti roku 2010 se celosvětově sníží zastoupení bezvěrců. Celkový počet ateistů sice mírně vzroste, avšak menší rychlostí, než jakou poroste celosvětová populace.

Vlivem migrace se rovněž může proměnit náboženská situace v Evropě. Zatímco křesťanů bude ubývat, počet muslimů by se mohl více než zdvojnásobit, přičemž ve státech jako například Švédsko, Velká Británie, Německo nebo Belgie by mohl počet muslimů narůst nejvíce. A posílí i ateismus, lidí nevyznávajících žádného boha bude v Evropě v polovině století ve srovnání s rokem 2010 více o téměř pět procentních bodů. ²⁷⁾

Římskokatolíci

Víra v každodenním životě římskokatolíka

Pro všechny respondenty je víra určitým postojem a přesvědčením, kde jsou daná pravidla, podle kterých se snaží křesťan žít a naplňovat je. To je dle respondenta Jana nejzásadnější postoj každého křesťana k životu. Podle respondentky Magdaleny je víra “…pro každého věřícího individuální věc, někdo ji dává světu najevo tím, že chodí každý den do kostela, jiní si zase víru drží čistě jen ve svém nitru a do kostela chodí každou neděli, či pouze jen o svátcích.„ Vzhledem k faktu, že je Magdalena lékařka, znamená pro ni víra v každodenním životě i pomoc při určování diagnóz a určitý „šestý smysl“ pro nemocné pacienty. „Je to určitý nepopsatelný pocit, kdy mi Bůh dá určité znamení, lehký pocit nejistoty, že tady něco nesedí. Přijde pacient s obyčejnou chřipkou, ale něco mi vnitřně napovídá, že bych si měla dát pozor.“ Pro Magdalenu víra neznamená pouze postoj a přesvědčení, ale také ji pomáhá v její profesi. Pro Annu je víra určitým uklidněním v životě, v těžkých životních situacích v ní hledá oporu.

Všichni respondenti byli vychováváni ve víře již od narození. Rodina respondentky Magdaleny je z Moravy, kde je římskokatolická víra tradičně na vesnicích zakořeněná. U respondenta Jana rodiče k víře přišli až v průběhu života, ale děti vychovávali již jako křesťany.

Rozdíly mezi ateistou a římskokatolíkem Jan nevidí “…křesťana od ateisty v běžném životě od sebe nerozeznáte. Oba lidé, ať křesťan či ateista, mají podobnou (stejnou) denní náplň – studium, pracovní závazky, rodina, přítel/přítelkyně, manžel/manželka atp., proto se oba lidé navenek chovají úplně stejně.„ Magdalena vidí největší rozdíly v tom, že “…ateisté nedodržují předepsané svátky a ani se podle víry nechovají. Nejsou jim cizí podvody, lež či rozvody. Jiným způsobem řeší i konflikty a těžké situace, ale samozřejmě se to nedá zobecňovat.„ Podle Magdaleny, Anny i Jana je to hlavně celé o lidech, důležitá je podle nich osobní morálka každého jedince. Mezi věřícími římskokatolíky se najdou i výjimky, spíš mají oba respondenti pocit, že věřící tím, že dodržují desatero a ostatní pravidla, mají hlubší morální hodnoty. Nelpí tolik na majetku, prosazují klasické uspořádání rodiny ve svátosti manželství a s tím spojená i výchova dětí v římskokatolické obci.

Výhodou víry v každodenním životě je pro Magdalenu určitá vyváženost, kterou jí víra dává a udržuje ji klidnou a smířlivou. Nejdůležitější podle ní je pokora k životu a umění se vyrovnat se ztrátami. Pro Jana je největší výhodou během dne to, že díky víře má možnost si každý den najít chvíli, ať na denní modlitbu či na mši svatou, a na chvíli se ztišit a srovnat veškeré myšlenky. Magdalena, Jan i Anna se shodli na tom, že díky víře mají hlubší duchovní život a cítí se klidnější a vyrovnanější oproti představitelům majoritní společnosti.

Pohled ateistů na římskokatolíky

Jan se setkává většinou s kladnými reakcemi, jelikož podle něj dnešní společnost již respektuje víru každého člověka. Podobný názor sdílí i Magdalena, která se také setkává většinou s mírným překvapením a občasnými otázkami, ale to je podle ní zcela výjimečné, většinou to lidé pouze odkývají a baví se dál. Anna se také, až na výjimky, nesetkává s negativními reakcemi. „Samozřejmě narazíš občas na pitomce, kteří si neodpustí rýpnutí, ale to se stává jen výjimečně, většinou to lidé přejdou nebo se i zeptají na pár věcí.“

S negativními názory se respondenti setkali několikrát. Podle Magdaleny je to dáno spíše tím, že lidé nechápou proč, a čemu věří. „ V dřívější době, hlavně za předchozího režimu byla situace daleko horší. Většina věřících se ke své víře nemohla přiznat, jinak by přišla o práci, děti by se nedostaly na vysokou školu a vznikalo by mnoho dalších komplikací.“ Dnešní dobu si Magdalena pochvaluje, jelikož je zde svoboda slova a vyznání a tak se většina lidí nad tím, jestli je někdo věřící nebo ne nepozastavuje. Honza se také setkal několikrát s negativním názorem na víru. „Druhý člověk může mít svůj názor, několikrát to bylo ovlivněno i samotným chováním věřícího. Já se však osobně do nějakých sporů nepouštím.“ Anna se setkávala s negativními postoji od společnosti pouze v dětství mezi vrstevníky, ale nebylo to nijak zvlášť vážné, většinou si děti po chvíli zvykly. V dnešní době již vnímá toleranci od společnosti.

Magdalena, Anna i Jan se shodují v tom, že nemají problém se přihlásit k víře v čistě ateistické společnosti. Jan však dodává, že „záleží na tom, jestli by se někdo z té společnosti zeptal sám od sebe. Pro mě osobně je to moje soukromá věc a nikomu víru necpu a nikoho k ní nepřemlouvám.“

Duchovní prožitky římskokatolíka

Všichni respondenti dodržují denní modlitbu a chodí pravidelně na mši svatou. Magdalena chodí každou neděli, jeli to možné, a v předepsané svátky. Jan naopak navštěvuje mši svatou třikrát až čtyřikrát týdně. To je dáno především tím, že je varhaníkem jak ve svém rodném městě, tak i tím, že pravidelně hostuje v Praze během pracovního týdne večerní mše. Anna dodržuje každý týden nedělní mši svatou a občas v týdnu zajde i na studentskou mši v úterý do Kostela Nejsvětějšího Salvátora. „Když je možnost a nemám školu, ráda navštěvuji mše svaté u pana Halíka, chodí tam mnoho vysokoškoláků a přátel. Hodně mě baví kázání pana Halíka.“

Respondenti se shodují v dodržování svátosti smíření alespoň dvakrát do roka, většinou před důležitými svátky, a to před Velikonocemi a Vánocemi. Jan s Annou se navíc účastní pravidelného setkávání mladých farníků při různých příležitostech, posezení po mši svaté či setkávání zpěváků a muzikantů, jelikož oba navštěvují kostelní chrámový sbor. Jan se navíc účastní častého setkávání varhaníků, jelikož velké množství vrstevníků v jeho farnosti jsou varhaníci. Magdalena dodává: „Pokud se to tak dá říct, jsem pokřtěná a nechal jsem pokřtít i své děti, složila jsem svátost manželskou a mnoho dalších tradic, to bychom to byli dlouho. Namátkově třeba ještě skopové maso na Zelený čtvrtek či půst újmy na Velký pátek a podobně, k tomu všemu vedu i všechny své děti.“

Prožívání svátků římskokatolíky

Mezi nejdůležitější svátky pro římskokatolíky patří Velikonoce, Vánoce, Seslání Ducha svatého, Narození Panny Marie, Všech svatých, Dušičky a Krista Krále. Na tom se shodli všichni dotázaní. Pro Jana jsou nejdůležitějšími svátky Velikonoce, kdy se sjede celá rodina do rodného města a tráví dohromady všechny sváteční dny. „Během Velikonočních svátků zpíváme s bráchou v naší schole Pašije a jiný doprovodný písně ke Květné neděli, Večeři Páně, Velkopátečním obřadům, adoracím, Bílé sobotě a Neděle vzkříšení.“ Magdalena s Annou mají také nejraději Velikonoční svátky. Anna je také členkou chrámového sboru a Velikonoční svátky považuje za nejkrásnější římskokatolické svátky zejména díky hudbě, pašijím a celkově obřadům a tradicím, které se u nich ve městě vykonávají. S tím souhlasí i Magdalena, která byť je původem z Moravy, kde má víra hlubší kořeny, uznává, že u nich ve městě na severu Čech se dodržují téměř všechny možné předepsané tradice. „To, co tady ti mladí dělají je třeba ocenit, nevím o žádném jiném městě, kde by se tady dodržovalo všech 7 žalmů na Bílou sobotu nebo kde se na Květnou neděli a Velký pátek zpívají vícehlasně pašije. Většinou je farář čte nebo i dokonce pouští z CDčka. Určitě se někde třeba zpívá, ale pochybuju, že je mnoho farností s vícehlasnými pašijemi. Myslím, že i díky mladým, co se tady toho chopili, máme nejen Velikonoční svátky, ale všechny svátky mnohem krásnější než kdekoli jinde v ČR.“

Promítnutí víry do rodinného života římskokatolíků

Největší rozdíl v rodinném životě vidí všichni respondenti v utváření manželství. Podle Jana je u římskokatolíků manželství častější a také trvalé než u ateistické většiny společnosti. „V dnešní době je moderní žít bez manželského svazku a vlastně i bez dětí, to vidím jako největší rozdíl mezi křesťany a ateisty.“ Magdalena dodává, že dnešní dobu přestává chápat v tom, že lidé nemají problém spolu žít klidně i celý život, aniž by uzavřeli manželství. „To, že se dnešní mládež nehrne do svazku možná ještě chápu, ale když už mají děti, tak mi to přijde už zvláštní. Nedokážu si představit, že bych sama měla děti bez manžela a ať si dnes tvrdí kdo chce, že papír na to, že se mají rádi nepotřebuje, podle mě to je takhle špatně.“

Podle Magdaleny jsou ateisté také ochuzeni o společné prožitky při slavení křesťanských svátků. Každá neděle je pro ni a její rodinu svátkem, proto ji vnímá i slavnostněji oproti ateistům, kteří neděli či jiné svátky berou pouze jako den volna.

V otázce rozvodu v manželství se všichni respondenti jednoznačně shodli, že by se to stávat nemělo. Podle Jana je to dnes již běžná praxe u ateistické většiny, u věřících již tak často k rozvodům nedochází. Magdalena souhlasí v tom, že mohou nastat, ale pouze jen výjimečně, situace, kdy může k rozvodu dojít, pokud si ti dva nerozumí a je tam mezi nimi nepřekonatelná bariéra. „Jinak rozvody vnímám velmi negativně, už kvůli těm dětem, kterých se to dotýká nejvíce a promítá se to velmi negativně do jejich života a výchovy.“ Podle ní by manželé měli vždy hledat nějaké řešení konfliktní situace a dojít k nějakému kompromisu. „To, že přibývá rozvodovosti, není z mého pohledu příznivý vývoj, a to nemyslím jen u nás ve státě, ale i na celém světě.“ Anna také souhlasí ve výjimečných případech s rozvodem, ale pouze pokud se v manželství vyskytuje násilí či jiné projevy agrese. „Ve svém okolí mám mnoho známých, co jsou rozvedení, naštěstí u nás v rodině, musím zaklepat, žádné rozvody nejsou.“ Podle Anny je dnešní doba v tomto ohledu zkažená, „…dnes si dva slíbí lásku, ale za rok potkají někoho jiného, kdo se jim líbí víc, tak si z internetu vytisknou papír, oba to podepíšou a končí manželství.“ To je dle Anny nemoc moderní doby.

U Magdaleny se víra promítla do jejího života tím, že jí naučila odpouštět, pokoře a dodává jí sílu zvládat každodenní situace a zároveň také předala víru svým dětem. „To že jsem předala víru svým dětem, považuji za nejlepší věc a doufám, že i ony najdou ve víře to, co já. Klid, smíření a naději.“ Jan i Anna byli také vychováváni ve víře od narození a shodují se na tom, že svou víru předají jednou i svým dětem. Podle Jana neprobíhala jeho výchova jinak než u ostatních dětí, necítí žádné rozdíly. Anna rozdíly ve výchově vidí pouze v určité úctě k rodinným hodnotám a tradicím.

Ateisté

Pohled ateistů na římskokatolíky

Hana i Lukáš se shodují, že jim římskokatolíci nijak nevadí, pokud jim o víře nezačnou vyprávět. „Ať si každej věří v co chce, to je mi jedno, ale co fakt nedokážu vydržet je, když mi někdo svoji víru začne cpát.“ Oba respondenti zároveň mají ve svém okolí pár římskokatolíků, některé z nich i jako blízké kamarády, v rodině však nikdo věřící není.

Slavení římskokatolických svátků ateisty

Hana i Lukáš z římskokatolických svátků znají pouze Vánoce, Velikonoce a Dušičky. Každý z těchto svátků vnímají jinak. Na Dušičky Hana s rodinou obejde všechny hroby nejbližších příbuzných, zapálí svíčku a donese kytku, Lukáš také o víkendu, spojeného s Dušičkami zajde na hřbitov.

Vánoce jsou pro oba respondenty asi největší svátek roku, který slaví jako rodina. „Na Vánoce se těším úplně nejvíc, uvaříme štědrovečerní večeři, celý den si pouštíme pohádky a večer si rozbalíme dárky. Dřív jsem občas jako malá šla s rodiči do kostela na půlnoční mši, ale teď už zajdeme maximálně zpívat koledy o půlnoci na náměstí ke stromečku. To je taková tradice u nás ve městě“ říká Hana. Lukáš Vánoce vnímá podobně jako Hana – pohádky, rodina, večeře a stromečkem s dárky. Na půlnoční mši však nikdy nebyl a ani o to zájem neprojevuje. Zbytek vánočních svátků objíždějí oba respondenti příbuzné a známé.

Velikonoce ani jeden z respondentů nevnímá jako svátek, pouze jako dny volna v práci. Podle Lukáše se ani neměl Velký pátek ustanovovat jako státní svátek. „Tohle je ateistická země, proč tu mají být křesťanské svátky? Jako v Polsku nebo na Slovensku to pochopím, ale upřímně, kolik lidí to tady slaví?“ Hana je naopak ráda, že může, dle jejích slov, mít prodloužený víkend. Hana v dětství a dospívání chodila s rodinou či kamarády na Bílou sobotu se podívat do centra města na hrad na Pašijové hry, které každoročně ztvárňují divadelní umělci. Dnes už to prý hodně záleží na náladě.

Rozdíly v morálních zásadách mezi ateisty a římskokatolíky

Podle Hany je to dost individuální, může být někdo věřící a nedržet se moc zásad a pak jsou i ti, kdo se drží všech zásad, dodržují desatero a všechny ty věci okolo, ale záleží na lidech. „Je dost těžký to rozsoudit. Je to dost individuální u každého člověka, jak moc tomu dává. Znám věřící, co se chovají skoro stejně a nepoznáš na nich rozdíl a pak znám i ty, kteří mají rozhodně hlubší morální zásady než já, berou víru vážně a jsou s tím souzněný.“ Podle Hany se však najdou i ateisté, kteří nehledě na to, že nemají žádnou víru, mají hlubší morální zásady. Na otázku, kdyby se opravdu měla přiklonit na jednu stranu, odpověděla, že v porovnání s dnešní společností mají římskokatolíci v určitých oblastech hlubší morální zásady. Podle Lukáše římskokatolíci nemají nikterak zvlášť hlubší zásady. Podle zkušenosti ze svého okolí říká, že „…znám lidi, co jsou věřící, a kdyby ses jich nezeptala, tak ani nevíš, že v něco věří. Chovaj se úplně stejně, ba někdy skoro hůř.“ Proto jeho názor je opačný, než Hany, a to, že v římskokatolících nejsou hlubší morální zásady. Ale to vše vychází, dle jeho slov, čistě z pár individuálních zkušeností.

Rozdíly v rodinném životě ateistů a římskokatolíků

Haně se na římskokatolících líbí, jak jako rodina prožívají svátky. Podle ní, když pomine, že každou neděli chodí všichni společně do kostela, jsou jako rodina (v tom širším slova smyslu), více semknutější a více se navštěvují a drží při sobě. „Hrozně se mi na těch lidech líbí, jak prožívají svátky, jakože pro ně nejsou Vánoce jen o dárcích, ale o tom celkovém duchu Vánoc. Nebo Velikonoce, pro nás jsou to jen dny volna, ale pro ně to je i o tom, v co věří, připomínají si historii a určitý tradice, to je značný a viditelný rozdíl a to se mi na jejich rodinách moc líbí.“ Dále se jí líbí na životech římskokatolických rodin i jejich přístup ke stáří a smrti, podle ní jsou na tom věřící lidé lépe, jelikož pro ně představa smrti není konečná a věří, že se ten dotyčný má už lépe. „To máš jako se smrtí, pro mě jako ateistu je smrt konečná stanice, nic víc už není, ale pro věřící je to jen další fáze života a když vidím ty rodiny umírajících, mají k tomu lepší přístup. I křesťanský pohřby se mi líbí víc, než ty naše.“ Zároveň také obdivuje péči o starší a nemocné členy rodin římskokatolíků, to podle ní u ateistických rodin není takové pravidlo jako u rodin věřících. Lukáš vidí rozdíly pouze v tom, že římskokatolíci chodí do kostela jako rodina a slaví svátky, na více rozdílů nedokázal odpovědět.

Na rozvod v manželství měli oba respondenti opačný názor. Zatímco Lukáš zastával názor, že v dnešní době to je už běžná praxe, Hana naopak zastávala negativní postoj k rozvodu. Podle Lukáše je manželství důležité, ale pokud se v životě najde později lepší partner, nemá podle něj cenu zůstávat s manželkou, když s ní není tak šťastný, jako by byl s tou novou partnerkou. „Proč se maj lidi trápit, když najdou svůj lepší protějšek a ví, že s tím stávajícím nebude tak šťastný? Ani pro děti by to nebylo dobré, když se rodiče budou hádat nebo budou mlčet. Proto je lepší, když jdou ti dva od sebe a najdou si partnera, se kterým budou šťastnější.“ Hana by naopak hledala více kompromisů. Neodsuzuje páry, které se rozvedli, pokud k tomu měli zásadní důvod, jako je třeba týrání nebo to, že mají problém, který nejsou schopni vyřešit, a odráželo by se to na výchově dětí. „S čím ale nesouhlasím jsou rozvody z marnotratnosti, prostě se naskytne problém a jediné řešení ti dva vidí v rozvodu a nejsou vůbec schopni se pokusit o nějaký kompromis, člověk by měl prostě udělat několik opatření a pokusit se to manželství zachránit. Manželský život by měl být o kompromisech, líbí se nám? Ne, ale dělat je musíme.“ U římskokatolíků vidí Hana trvalejší manželství, oproti ateistické společnosti. Má pocit, že věřící manželské páry k sobě pojí i více než jen láska, ale i ta víra a když se naskytnou problémy, mají tendenci zůstat spolu a řešit problémy. „U nich to je jiný, samozřejmě, že se asi mezi sebou rozvádějí, ale co vím, tak je u nich rozvod zakázán a když už se opravdu chtějí rozvést, trvá to mnohem déle než u nás. Proto spolu často zůstávají, teď jen otázka jestli je to dobře. Tím, že spolu zůstanou, si dají čas na to, aby ten daný problém vyřešili a třeba se jim to i povede a je to pak pro ně výhra. Pro nás je rozvod mnohem jednodušší a rychlejší, proto v něm mnoho lidí vidí lepší řešení a to je podle mě špatně.“ Podobný názor zastává i Lukáš, že věřící lidé spolu zůstávají častěji, než jejich ateistické okolí. Podle Lukáše to má asi i lepší vliv na děti, které nemusejí vyrůstat v rozvrácené rodině, jako vyrůstal on sám. Ale to všechno pouze za předpokladu, že ti dva vyřeší problémy co spolu mají.

Oba respondenti se v této otázce shodují, že jsou důležité dobré vztahy v rodině. Lukáš tím, že vyrůstal v rozvrácené rodině, má trochu problém udržovat dobré vztahy s oběma rodiči, víc se přimkl k matce, ale zároveň souhlasí s tím, že by rodina měla stát při sobě a navštěvovat se. Jemu samotnému se to bohužel moc nedaří a udržuje vztahy pouze s nejbližším okolím. Hana je naopak rodinný typ a udržuje dobře vztahy i s širší rodinou a chce v tomto duchu vést i své budoucí děti. „Jinak asi nějaké zvláštní morální zásady nemám, prostě podle mě by se lidé neměli rozvádět tak často, jak už jsem říkala, sama se toho bojím, ale zásady asi přímo žádné nemám. Možná jen úctu k rodičům, snažím se tak trochu držet jednoho bodu Desatera a to „Cti otce svého i matku svou“, to je asi má hlavní zásada.“ Lukáš zase jako muž zastává názor, že morálnější zásadu má v tom, aby se postaral o manželku a děti, že by sám nestrpěl, kdyby jeho rodina v něčem strádala, ale jiné zásady také nevidí.

Ateista vs. Římskokatolík

V rámci dvojitého rozhovoru s římskokatoličkou a ateistou, byly zachyceny nejzávažnější názorové rozkoly mezi těmito respondenty. V této části práce budou tyto názorové neshody popsány detailněji, záznamové odpovědi na semistandardizovaný rozhovor byly zpracovány výše. V rámci zpracování dvojitého rozhovoru jsou do textu zapracovány i emocionální projevy, aby nedošlo k mylnému vyložení reakcí respondentů na sebe. Celý rozhovor probíhal v přátelském duchu mezi respondenty, kteří však zastávají opačné názory.

Největší názorové rozkoly vznikaly ze strany ateistického respondenta Lukáše na otázky pokládané Anně, jakožto představitelky římskokatolické menšiny. První názorovou výměnu měli respondenti u otázky „Jaké reakce na vaši víru vnímáte od představitelů majoritní společnosti?“, kdy Anna odpověděla „Samozřejmě narazíš občas na pitomce, kteří si neodpustí rýpnutí, ale to se stává jen výjimečně, většinou to lidé přejdou nebo se i zeptají na pár věcí.“ Lukášovi vadil Annin výraz „pitomec“, „…to jako každý, kdo si rýpne do toho, že jsi věřící, je automaticky pitomec? Přijde mi, že jsi zaujatá vůči svému okolí, které není tak zvyklé na věřící a je to pro ně zvláštní. V dnešní době jsi prostě v menšině. Já proti tobě a víře nic nemám, ale sama víš, že se my dva o tom bavit nemůžeme, protože se vždycky pohádáme…(smích)“ Reakce Anny byla pohotová „…omlouvám se tedy, že jsem použila slovo pitomec, ale tím jsem nemyslela tebe, ale jiné lidi, který se třeba i posmívají nebo mají narážky a samozřejmě vím, že s tebou otázku víry řešit nesmím, i když bych se někdy chtěla dožít chvíle, kdy si my dva o tom budeme moct popovídat v klidu a bez emocí…(smích)“

Dalším bodem rozporu mezi respondenty byla odpověď Anny, ohledně svátosti smíření, kterou dodržuje alespoň dvakrát do roka a zároveň setkání farníků a hudebníků, které mají mladí z farnosti pravidelně. „Kdybys nekonala hříchy, jak říkáš, nemusela bys nikam chodit (smích)… no jo, to je ta vaše kostelní partička spolu s panem farářem, který vás bere na pivo po každé zkoušce vašeho zpěvu. Kážete vodu a přitom pijete víno. Neměli byste náhodou abstinovat, když jste ti věřící?“ Anna okomentovala pouze poznámku o setkání farníků po zkouškách kostelní scholy. „To, že jsme věřící, ještě neznamená, že musíme abstinovat. A navíc mi řekni co je špatnýho na tom, že s námi pan farář udržuje přátelský vztahy a tmelí náš kolektiv? Po zpívání prostě chodíme posedět na chvíli a pan farář chodí s námi, jelikož je rád, že má tolik mladých lidí v kostele a navíc skoro všechny nás pokřtil, takže nás zná od malička.“ Lukáš na to reagoval. „Beztak se nechováte jako pravý věřící. Správnej věřící by měl dodržovat přikázání a všechny ty věci co máte napsaný v Bibli a pokud jsem si dobře všiml za ta léta, co se známe, ty od toho máš docela daleko (smích). Ale neboj, já tě nesoudím, jen mi to přijde, že zastáváš něco, ale děláš občas pravý opak, místo toho, abys seděla v kostele a modlila se.“ Konverzace se posléze točila stále kolem tématu alkohol a věřící.

Anna reagovala u Lukášových odpovědí pouze u otázky rozvodu v manželství, který Lukáš považuje v dnešní době za již běžnou praxi. „V čem je přínos toho, že se dva rozvedou pro ty děti? Vždyť takhle budou furt u táty, u mámy, u táty, u mámy atd. Nikde nebudou doma. A kvůli čemu? Lepšímu partnerovi? Není lepší varianta to všechno raději vyřešit jako manželé pohromadě a pokusit se o kompromisy?“ Lukáš na to reagoval poněkud klidněji, než Anna na jeho odpověď. „Hele, být to já, tak nemám chuť dělat kompromisy s někým, s kým ty kompromisy dělat nejdou. A co je špatnýho na tom, že si najdeš někoho lepšího? Já si náhodou myslim, že my ateisté na rozdíl od vás, máme v tomhle lepší a šťastnější varianty možností. Ty se vdáš, třeba vám to nebude klapat a budeš nešťastná jenom kvůli tomu, že tě nějaká smlouva nutí být s tím, koho už nechceš, ale někdo kdysi řekl, že se nesmíš rozvést, tak budete v nešťastném manželství. A tím ti tohle samozřejmě nepřeju, jen to dávám za příklad, že pro mě je tohle snazší a můžu si bez výčitek svědomí udělat šťastnější život s někým, s kým chci být. Občas člověk dělá chyby i ve výběru partnera, tak proč by za to měl trpět do konce života.“ Anna poté uzavřela konverzaci tím, že je tohle téma věcí názoru, a že nemá cenu to dále rozebírat.

Zbylé části rozhovorů probíhaly v poklidu. Oba respondenti však občas komentovali odpověď toho druhého, nicméně nebylo to nikterak obsáhlé. Výše popsané tři pasáže byly z celého rozhovoru s respondenty nejzajímavější a promítl se v nich názorový rozkol mezi oběma stranami. Zároveň se do nich promítly i největší rozdíly mezi ateisty a římskokatolíky.

Cílem naší práce bylo zjistit, jak a čím se liší římskokatolíci žijící v České republice od představitelů majoritní společnosti, teda ateistů, a odpovědět na základní výzkumnou otázku a podotázky.

Vnímání víry a odlišností

Na základě provedených rozhovorů lze říci, že římskokatoličtí respondenti se necítí nijak zvlášť odlišní od ateistické většinové společnosti a zároveň je ateisté ani nevnímají významně špatně nebo dobře. Záleží spíše na konkrétních jedincích, naši respondenti z ateistické většinové společnosti nemají za svůj život žádnou špatnou zkušenost s římskokatolíky. Jsou v neutrálním postavení, ale ateističtí respondenti v nich nevidí na první pohled hlubší morální zásady, hodně záleží na konkrétních lidech, jak kdo a co všechno dodržuje. Jejich odlišnosti jsou na první pohled pro společnost minimální.

Prožívání svátků

Respondenti chodí každý týden minimálně jednou na mši svatou, dodržují denní modlitbu a slaví křesťanské svátky podle zvyků a tradic. Dva z respondentů se navíc aktivně účastní na kulturním a duchovním programu pro tamější církevní obec v podobě kostelního chrámového sboru, který doprovází mše svaté především na svátky, ale hlavním programem jsou pro ně Velikonoční svátky. Ateističtí respondenti slaví z křesťanských svátků pouze Vánoce formou setkávání rodiny a rozdávání dárků na Štědrý večer.

Duchovní prožitky

Víra pro každého z nich znamená něco jiného, ale všeobecně lze říci, že ve víře vidí každý z římskokatolických respondentů určitou duchovní útěchu a každodenní úlevu. Respondentce Magdaleně naopak víra pomáhá i v její práci lékařky, kde jí, dle jejích slov, Duch svatý pomáhá při určování složitějších diagnóz u pacientů či ji varuje v případech, které se zdají na první pohled banální, ale ve skutečnosti se v nich skrývají vážnější onemocnění. Respondentka to považuje za dar od Boha.

Rodinný život

Nejdiskutovanější rozdíl mezi respondenty ateisty a římskokatolíky byl v oblasti rodinného života a otázky rozvodu. Zatímco římskokatoličtí respondenti rozvod rezolutně odmítli a souhlasili s ním pouze v nezbytných případech, tak ateističtí respondenti měli v této otázce rozdíly i mezi sebou. U respondenta Lukáše byl rozvod přípustný i v případě nalezení vhodnějšího protějšku, naopak u respondentky Hany byl pohled na rozvod, stejně jako u římskokatolíků méně přípustný, měla k tomu však benevolentnější přístup. Otázka rozvodu a rozdílů mezi ateisty a římskokatolíky se nepotvrdila, jde spíše o osobní přístup každého jednotlivce a jeho vlastních morálních zásadách.

Názorové rozkoly ve dvojitém rozhovoru mezi ateistou a římskokatoličkou

Z pokusného dvojitého rozhovoru, který byl součástí výzkumu, vyšlo najevo, že ateistický respondent Lukáš má velmi striktní představy o římskokatolické víře a věřících. V některých chvílích rozhovoru zastával tradiční představy společnosti o věřících, kdy dle jeho slov by věřící měl být abstinent a dodržovat veškerá přikázání bez možnosti vybočení. Respondentka Anna z římskokatolické menšiny však jeho názory usměrňovala a bylo patrné, že na církevní život a prožitky má značný nadhled mladého věřícího. Nepopírala, že nedodržuje všechna přikázání, ale zároveň se snažila uvést veškeré sporné otázky na pravou míru. Největší názorové rozkoly měli v oblasti názorů na víru, alkoholu, svátosti smíření a rozvodu v manželství.

Závěrečné shrnutí

Ateisté a římskokatolíci jsou si v České republice na první pohled velmi podobní, málokdo by dokázal je rozpoznat jen na základě prvního pohledu. V čem jsou však ty největší rozdíly? Výzkum přinesl mnoho výsledků, z nichž je za potřebí dát do popředí zejména již zmíněný rodinný život a názory obou skupin na rozvod v manželství, kde ani představitelé ateistické většiny nebyli ve shodě. A zároveň je překvapivá aktivita mladých římskokatolíků ve zkoumané obci, kde soudě respondentů, je velmi silná základna mladých, kteří se chopili volnočasového programu a dobrovolně se podílejí na dění v církevní obci. Jedná se zejména o hudební a kulturní stránku věci (kostelní chrámový sbor a klub varhaníků).

Knižní zdroje

- D'SOUZA, Dinesh. Křesťanství a ateismus úplně jinak: skvělé křesťanství, aneb, co je na křesťanství tak úžasného?. Vyd. 1. Praha: Ideál, 2009. Kultura, filozofie a náboženské směry. ISBN 978-80-86995-11-3.

- HEJNA, Dalibor. Náboženství a společnost: věda o náboženství a její historické kořeny. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2427-0.

- HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 2., aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2008, 407 s. ISBN 978-80-7367-485-4.

- JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-3679-2.

- JANDOUREK, Jan. Vzestup a pád moderního ateismu. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2981-7.

- MCGRATH, Alister E. Dějiny křesťanství - úvod. Praha: Volvox Globator, 2014. Diagramma. ISBN 978-80-7511-081-7.

- TOMKINS, Stephen. Stručné dějiny křesťanství: věda o náboženství a její historické kořeny. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 2009. Diagramma. ISBN 978-80-7207-703-8.

- KEMP, Hugh P. ABC světových náboženství. Vyd. 1. Praha: Česká biblická společnost, 2014. ISBN 978-80-87287-65-1.

Elektronické zdroje

Informativně o ateismu. Dingir [online]. [cit. 2016-12-13]. Dostupné z: http://www.dingir.cz/index.php?co=cislo/10/3/popularne_a_informativne_o_ateismu

Otázky pokládané respondentům

Základní identifikační otázky podávané oběma skupinám

• Jaký je Váš věk?
• Jaké je Vaše povolání?

Otázky pokládané zástupcům římskokatolické církve

1. Co pro člena římskokatolické církve znamená víra v každodenním životě?

• Jak jste se dostal k víře?
• V čem vidíte největší rozdíl mezi Vámi, jako věřícím, a ateistou v každodenním životě?
• Jaké vidíte výhody Vaší víry v každodenním životě?

2. Jaké reakce na vaši víru vnímáte od představitelů majoritní společnosti?

• Setkáváte se i s negativními názory na Vaši víru?
• Nemáte problém přihlásit se k víře v čistě ateistické společnosti?

3. Jaké jsou duchovní prožitky římskokatolíka?

• Dodržujete denní modlitbu?
• Jak často chodíte na mši svatou?
• Jaké tradice v rámci své víry praktikujete?

4. Jak prožívá svátky římskokatolík?

• Které z křesťanských svátků jsou pro Vás nejdůležitější?
• Jak vnímáte slavení křesťanských svátků ateisty?

5. Jak se římskokatolická víra promítá do rodinného života a jak ten se liší od rodinného života ateisty?

• Vnímáte nějaké rozdíly ve Vašem rodinném životě a v životě nevěřícího člověka?
• Jaký máte názor na rozvod v manželství?
• Jak se víra promítla ve Vaší výchově (ve výchově Vašich dětí)?

Otázky pokládané představiteli české majoritní společnosti

1. Jaký máte názor na věřící či přímo římskokatolíky?

• Máte ve svém okolí či rodině nějaké římskokatolíky?
• Vnímáte nějaké rozdíly mezi Vámi a členy římskokatolické církve?

2. Jaké svátky, které jsou primárně svátky římskokatolické církve, slavíte?

• Které římskokatolické svátky znáte?
• Jak tyto svátky slavíte?
• Jak se tyto svátky promítají do vašeho života?

3. Cítíte v římskokatolících hlubší morální zásady než u ateistické společnosti?

• Vnímáte příslušníky římskokatolické církve více zásadovějšími?

4. Vnímáte nějaký rozdíl ve Vašem rodinném životě od života římskokatolíků?

• Jaký máte názor na rozvod v manželství?
• Máte nějaké morální rodinné zásady?



Počet shlédnutí: 115