obrzek domeku-home logo-FB




Doporučení k psaní odborného textu

Základní struktura odborného textu

Odborný text má určitou (do značné míry logickou) strukturu, kterou je velmi vhodné dodržovat. Od toho se odvíjí základní členění práce na:

Další formální části

Kromě zmiňované struktury jsou vyžadovány u většiny odborných textů (včetně bakalářských, diplomových nebo dizertačních prací) ještě další části, které se běžnému čtenáři vaší práce nemusí jevit jako důležité, ale úplně zbytečné nejsou.

Mezi tyto formální části patří abstrakt a klíčová slova.

  • Abstrakt (anotace) se velmi podobá úvodu, ale je podstatně stručnější – nedá se přesně říct, jak moc struční musíte být, protože v případě závěrečných prací může mít každá škola (nebo redakce odborných článků) trochu jiné požadavky. Někde je to omezené počtem znaků, do kterých se musíte vejít, jinde to může být počet slov (např. max. 250), v jiných případech je to dané spíše obecně (např. půl stránky).

Do abstraktu je dobré napsat, jaký cíl jste si v práci vytýčili, velice stručně popsat metody (jakým způsobem jste vytčeného cíle dosahovali), v čem je vaše práce originální a „co nového lidstvu přinášíte“. Přínos vaší práce samozřejmě nemusíte líčit nějak pateticky, ale vy sami byste si měli uvědomit, v čem je vaše práce přínosná a čtenáři to sdělit.

Do abstraktu rozhodně nedávejte odkazy, tabulky, obrázky…


Je téměř pravidlem, že abstrakt se vyžaduje i v angličtině (pak je to ovšem Abstract).
K čemu to je? Primárním účelem anotace je vytvořit text, který bude dostatečným shrnutím pro fulltextové vyhledávání v odborných katalozích.1)

  • Klíčová slova (v počtu 5–10) charakterizují vaši práci – je to zhruba to, co byste zadali do vyhledávače, pokud byste chtěli na vaši práci narazit.

K čemu to je? Hlavní význam této položky má rovněž využití při vyhledávání – uvedená klíčová slova mají ve vyhledávači největší váhu.

Úvod a cíl práce

Úvod je určitým shrnutím vaší práce (druhé shrnutí je v kapitole závěr). V úvodu se píše, o čem práce je, co může čtenář očekávat.

Autor práce by si měl uvědomit, že ne každý čtenář musí být detailně seznámen s popisovanou problematikou – proto je velice vhodné počítat spíše s tím, že čtenář je sice inteligentní, ale nemusí být chodící encyklopedie. Určité téma může nějakého čtenáře zaujmout i tehdy, když je zcela neznalý popisované odborné problematiky. Záleží na ostrovtipu autora, jak vybalancuje požadavek na obecnou úroveň úvodu (tedy požadavek na to, aby průměrně vzdělaný člověk získal přehled o tom, co v práci asi najde) a nutnost používání odborných výrazů.

Varováním mohou být dva extrémy (netýká se to jen úvodu, ale celé práce):

  • autor čtenáře výrazně podceňuje a snaží se mu pro jistotu vysvětlit skoro všechno.
  • autor čtenáře výrazně přeceňuje a používá obrovské množství odborných termínů, které vůbec nevysvětluje.

Zároveň je velice vhodné napsat do úvodu něco o aktuálnosti sledovaného tématu (proč má smysl se tímto tématem zabývat – přesvědčit čtenáře o smysluplnosti předkládané práce).

  Snažte se vyvarovat naivních formulací typu: Toto téma jsem si vybrala, protože je hodně zajímavé. O té zajímavosti musíte čtenáře totiž přesvědčit na základě pokud možno objektivních (a ne subjektivních) argumentů.

  Čtenáři to musíte vychválit: Problematika transformující se společnosti zcela oprávněně stojí v zájmu sociologie a kulturní a sociální antropologie a patří mezi zájmové priority mnoha státních a mezinárodních institucí.

Někdo napíše úvod velice rychle, ale spíše by se mělo jednat o kapitolu, která by měla vznikat postupně. Pokud píšeme nějakou práci (třeba i včetně prováděného výzkumu), musíme na začátku vědět, čeho se to bude týkat. V případě psaní bakalářských nebo diplomových prací je velice vhodným odrazovým můstkem Zadání bakalářské (nebo diplomové) práce. Dopsání úvodu je nejvhodnější až úplně nakonec celé práce, protože pak teprve autor přesně ví, co v práci je a není.

Cíl práce

Cílem práce by měla být odpověď na výzkumnou otázku. Na tomto místě by se tedy měla objevit i jednoznačně formulovaná výzkumná otázka s eventuelními podotázkami.

Výzkumná otázka je při psaní jakéhokoli odborného textu jednou z nejdůležitějších věcí. Jejím prostřednictvím se čtenář dozví, co vlastně autor chce zkoumat a jaký nezodpovězený problém ho „pálí“. Je dobré ji naformulovat pokud možno co nejpřesněji, aby se na ni pak dalo dobře odpovídat. Na druhou stranu neberte výzkumnou otázku jako nezměnitelné dogma – v průběhu výzkumu se totiž velmi snadno může stát, že jste si ji (nebo nějakou z podotázek) nezvolili úplně nejšťastněji. Není to rozhodně důvod k přílišnému smutku, protože i v průběhu psaní můžete výzkumnou otázku (i podotázky) mírně upravovat. Pokud je ale budete upravovat zásadně, pak už to může být úplně jiný výzkum.

Úvod a Cíl práce můžete spojit do jedné kapitoly, ale povinné to rozhodně není. Pokud se chcete k cílům práce více rozepsat, chcete čtenáři sdělit, co vás vedlo k výběru vaší výzkumné otázky, jaké problémy s výzkumnou otázkou jste během výzkumu měli, jak jste museli výzkumnou otázku v průběhu výzkumu přeformulovat atd. atd., pak je asi lepší dát cílům práce vlastní kapitolku (nebo alespoň podkapitolku).

Pokud chcete být při formulování cílů práce maximálně struční (ale přesto výstižní) a nějaké delší povídání s čtenářem o problémech s výzkumnou otázkou během výzkumu si necháte například až do kapitoly Metodologie, pak je vhodnější spojení obou částí (Úvod a Cíl práce) do jedné kapitoly.

Literární rešerše

Základem je výzkumná otázka: pro správné zpracování literární rešerše je třeba tuto výzkumnou otázku mít neustále před sebou.

Samotná literární rešerše pak seznamuje čtenáře s publikacemi, které se buď přímo, nebo alespoň částečně věnují výzkumné otázce a zpracovávanému tématu. Z toho vyplývá význam literární rešerše:

Je potřebná pro autora i pro čtenáře – oba zjistí, co je již na dané téma vyzkoumáno. V této části literární rešerše je vhodné uvést nějaké teorie (případně zevšeobecnění) jiných autorů a také autory, jejichž jména bývají se zkoumaným tématem spojována.

Dobře udělaná literární rešerše vám může ušetřit spoustu času, protože se můžete poučit z chyb autorů, kteří se podobnou problematikou zabývali před vámi.

V literární rešerši je možné uvést i definici používaných pojmů – ale opět z hlediska jiných autorů.

Pokud někdo například píše práci, ve které hraje velkou roli venkov, pak je literární rešerše zcela jistě místem, kde by měl autor tento pojem definovat a uvést například, že podle jednoho autora kritériem toho, co je a není venkov, může být hustota osídlení obce (obyv./km²), podle jiného kritéria to může být absolutní počet obyvatel obce, podle dalšího kritéria to může být vzdálenost od správního střediska, pro jiné autory může být kritériem míra sociální soudržnosti…

Nezapomínejte ale na to, že v literární rešerši nemusíte mít vždycky nutně jen ty věci, které jsou identické s vaším tématem. Někdo si jako téma své práce vybere třeba Srovnání dodržování náboženských zvyků u muslimů v Sýrii a České republice. V Sýrii proto, že má na koleji kamaráda ze Sýrie a srovnává to s Českou republikou, protože ta je úplně nejblíž. Při pátrání po informacích, který další autor srovnává dodržování náboženských zvyků u muslimů v Sýrii a v České republice, pak zjišťuje, že se daným tématem doposud nikdo nezajímal a že není nikdo takový, kdo by srovnával syrské a české muslimy při dodržování náboženských zvyků. Pak musí ovšem hledat autory zabývající se podobnou tématikou a do literární rešerše dát publikace, ve kterých se píše o změně dodržování náboženských zvyků při odchodu ze země, kde je islám státním náboženstvím a příchodu do země, která muslimské tradice vůbec neuznává… Pokud si vytvoříte nějaký smysluplný rámec, tak se do něj mohou dát i úplně jiné země, ale musíte to čtenáři trochu zdůvodnit.

minus.jpg
Literární rešerše není pouhý seznam knih a publikací, ale z tématických publikací je třeba vybrat hlavní myšlenky (pasáže), které se věnují VÝZKUMNÉ OTÁZCE.

Literární rešerše NENÍ teoretická část práce.

Literární rešerše NENÍ seznam publikací použitých ve vaší práci, ba ani seznam knih, které poskytnou základní informace:

Pro naše téma jsme si jako zdroj základních informací vybrali několik knih…

Do literární rešerše také nepište, na co se má autor těšit při eventuálním dalším čtení:

Pro naši práci budou zejména využity teoretické poznatky a o islámu, muslimech, proroku Mohammedovi, svaté knize Koránu a mnoho dalších zajímavých informací.

Mimořádně hloupé je v literární rešerši jednoznačně uvádět, že k danému tématu neexistuje vůbec žádná literatura.
Avšak dostupné publikace, které by byly zaměřeny konkrétně na …, se nalézt nepodařilo. Odborná literatura či výzkumná činnost, která by se jakkoliv věnovala zkoumanému tématu, v současné době neexistuje.

Tvrzením, že k tématu neexistuje žádná literatura, si autor sám pod sebou podřezává větev, protože možný oponent může nějakou literaturu vytáhnout (a pokud nepíšete vyloženě o nějakých hloupostech, tak ji téměř jistě najde), a je zle.

Čtenáře většinou vůbec nezajímá, jak je moc obtížné nějakou knihu získat, a proč jste ji kvůli nějakým důvodům v literární rešerši nemohli uvést. Výmluvy obecně se ostatně často nachází na nějakém místě škály od vtipnosti po vyloženou trapnost:

Literatura k našemu tématu se nachází jenom v knihovně židovské obce. Tam jsme přišli, ale chtěli po nás občanský průkaz (ten jsme měli), ale ještě zápisné 50 Kč, které jsme neměli, a proto nám nic nepůjčili. Z tohoto důvodu v literární rešerši nemůžeme uvést příslušnou literaturu.

plus.jpg
Cílem literární rešerše je představit čtenáři (dobře to ale poslouží i autorovi práce) co už bylo na dané téma vyzkoumáno a jak daleko výzkum došel.

Protože literární rešerše musí vycházet z výzkumné otázky a vašeho tématu, je dobré právě tímto začít.

  • Například píšete práci o smíšených sňatcích (mezi cizinci, resp. mezi příslušníky různých států, národů, etnik). Literární rešerše by mohla začínat třeba takto: Tématem etnicky smíšených sňatků se zabývá xx ve své monografii xx.
  • Jiným příkladem může být práce, která se zabývá kvalitativním výzkumem (píšete přímo o kvalitativním výzkumu). Pak můžete do literární rešerše dát třeba: Na nutnost doplnění kvantitativních údajů kvalitativním výzkumem poukazuje například M. Bamberger2), který na příkladu rozvojových projektů ukazuje na nedostatečnost i nesprávné hodnocení pouze kvantitativních dat, čehož si všímají i významné mezinárodní instituce (např. Světová banka) vyžadující doplnění těchto dat i daty kvalitativními.

Ukázky literární rešerše – někdy se místo literární rešerše píše KRITICKÉ ZHODNOCENÍ LITERATURY A PRAMENŮ, to hodnocení by se tam v nějaké podobě mělo objevit.

Informační příprava

Aby bylo možné do literární rešerše nějaké publikace uvést, tak je nutné je samozřejmě přečíst (alespoň zběžně, nebo aspoň ty části, které se zabývají vaší výzkumnou otázkou / vaším tématem). Pokud ovšem chcete něco přečíst, tak to musíte nejdříve mít.

Podle čeho si publikace vybírat? Pokud máte nějaké téma, o kterém skoro nikdo nepíše (třeba nějaké málo početné etnikum), tak musíte vzít zavděk vším, co se aspoň vzdáleně vašemu tématu blíží.

Pokud máte téma, o kterém píší zástupy autorů, pak je třeba vybírat a mít na zřeteli, že publikace v odborných článcích mají různou formální hodnotu. (Formální proto, že to neukazuje nutně na skutečnou hodnotu publikací – mnohem větší chyby (někdy dokonce i nesmysly) mohou být klidně v publikacích, které v tomto žebříčku stojí výše.)

Tady je ten žebříček:

  1. odborné články v recenzovaných časopisech a odborné monografie (nejlépe vydané v nějakém prestižním nakladatelství)
  2. ostatní odborné články a ostatní knižní publikace (třeba skripta)
  3. poměrně nízko stojí bakalářské a diplomové práce
  4. popularizační články a tiskoviny, noviny

Časopisy publikující odborné (i neodborné) články mají svůj vlastní svět:

  1. nejvýše stojí tzv. impaktované časopisy. Impakt časopisů je číslo (čím větší, tím lepší), které udává obrácený poměr mezi počtem publikovaných článků v příslušném časopise a jejich citacemi v jiných časopisech (ovšem v přesně ohraničené množině impaktovaných časopisů).
  2. dále jsou odborné časopisy zařazené v nějaké prestižní databázi odborných časopisů (některé časopisy mohou být zařazené i do více databází). V České republice jsou (vládou ČR, která za publikování dává body a za body mají výzkumné instituce peníze) za tyto prestižní databáze prohlášeny Scopus a Erih. Někdo může mít na prestiž jiný názor (ale už to nebude oficiální) a bude si cenit i dalších databází jako např. EBSCO, ProQuest, JStor…
  3. časopisy odborné recenzované, ale nezařazené v nějaké databázi (vydávané například nějakým vysokoškolským pracovištěm)
  4. časopisy odborné, ale nerecenzované
  5. časopisy popularizační
  6. časopisy pro nejširší veřejnost

K časopisům se dostanete nejsnáze přes nějakou databázi. Za přístup do databáze se většinou platí (a není to vůbec málo) – pokud jste studenti, máte výhodu, protože se do některých databází dostanete přes přihlášení do celouniverzitního systému. Pak se vám objeví databáze, které má univerzita předplacené.
Až přestanete být studenti, nemusíte začít zoufat, protože hodně databází je dostupných přes veřejné knihovny (například Městská knihovna v Praze nebo Národní knihovna ČR – Klementinum). K některým z těchto databázím se dostanete jen v budově knihovny, k jiným i z pohodlí domova (ale asi budete potřebovat číslo vašeho čtenářského průkazu).
Některé databáze si zakládají na tom, že jsou zdarma a shromažďují (indexují) zase jenom odborné časopisy, které svůj obsah dávají v plném rozsahu také zdarma. To je šikovné.

Databáze odborných článků

SIC ČZU:

Veřejné knihovny:

Manuál „Jak vyhledávat v databázích“ ke stažení zde jak_vyhledavat_zdroje.pdf

Databáze zdarma (s plnotextovými časopisy)

Další zajímavé databáze

  • http://books.google.com/ (mnoho tištěných knih v digitalizované podobě – u některých je ale zobrazena jen jejich část; pokud se chcete podívat i na stránky, které systém odmítá zobrazit, tak nezbývá než si knihu koupit, nebo se na ni podívat z jiného počítače (jiné IP adresy) a doufat, že se vám zobrazí stránky, které jste předtím ještě neviděli).
  • http://scholar.google.cz/ (k dispozici celá řada článků, nejedná se ovšem o databázi v pravém slova smyslu)
  • http://theses.cz/ – úložiště bakalářských, diplomových a disertačních prací v České republice

Archívy

Pokud hledáte nějakou antikvární lahůdku, můžete zkusit nějaký internetový archiv. Asi nejrozsáhlejší je

  • https://archive.org/search.php – jsou zde k dispozici plnotextové verze digitalizovaných knih, takže se můžete podívat třeba do digitalizovaného Ottova slovníku naučného nebo do dalších knih z 19. a začátku 20. století
  • varianta https://archive.org/ slouží k vyhledávání mnoha (ale rozhodně ne všech) webových stránek, které už neexistují, nebo k nakouknutí, jak vypadaly před mnoha lety

Takhle například vypadala úvodní stránka České zemědělské univerzity v roce 1998 (https://web.archive.org/web/19980530004347/http://www.czu.cz/) czu-1998.jpg

Vlastní archivování stránek

Pokud chcete mít jistotu, že stránka, kterou ve své práci citujete, bude fungovat i tehdy, když na její odkaz klikne čtenář třeba i za pár let po napsání, můžete využít archivování článků a stránek:
Na stránce http://www.webcitation.org/archive.php zadáte celou adresu (můžete uvést i další údaje).
Takže například ze stránky
http://www.ige.eu/igebdt/esqv.jsp?ruta=verTabla.jsp?OP=1&B=1&M=&COD=2939&R=4[2013];1[all];0[5]%20&C=3[0];2[2]&F=&S=998:12&SCF=
máte jednak její archivovanou verzi, ale také celkem příjemně zkrácený odkaz
http://www.webcitation.org/6epUGsegw

Původní URL by se v citacích ale mělo uvádět (alespoň název domény) a pak napsat archivovaná verze: http://www.webcitation.org/6epUGsegw

Vyhledávání knih

Že jsou knihy v knihovnách, to ví kdekdo. Horší je to ovšem s tím, v jaké konkrétní knihovně najít konkrétní knihu.

K tomu slouží vyhledávač národní knihovny (Klementina). Zadáte si tam název knížky (nebo autora nebo ISBN…) a zobrazí se všechny knihovny v ČR (zapojené do systému), které hledanou knihu mají: http://skc.nkp.cz/

Nechcete-li se omezovat územím ČR, zkuste mezinárodní verzi vyhledávání: http://www.theeuropeanlibrary.org/


Informační příprava a citování literatury3)

Teoretická část práce

Na tuto část práce si dejte velký pozor, protože ji někdo chybně zaměňuje za Literární rešerši. Pokud si nebudete jisti hlavním rozdílem, pomůže vám označení kapitoly:
Kapitola Teoretická část slouží k seznámení čtenářů s nějakou teorií (teoriemi), sami pak o této teorii (teoriích) můžete diskutovat.
Ne každá práce nutně musí mít teoretickou část. Některé práce jsou popisné, mapují určitý stav a přidávání nějakých teorií k takové práci by mohlo působit velmi nadbytečně. Jinými slovy: Dejte si pozor, abyste to s tím teoretizováním nepřehnali.

Například dětskou hru na strefování někdo může vidět jako celkem obyčejnou zábavu, ale nějaký badatel za tím vidí mnohem více, jako třeba Freuda a psychoanalýzu a zároveň vidí i souvislost s močením:
Podklouznutí tužky u některých her z trefování by mohlo odkazovat k ovládání uretrální trubice a úniku paprsku moči, dál převáděnému do ruky. 4)

K čemu vlastně může teoretická část posloužit? K seznámení se s názory různých autorů (jejich teoriemi) na to, co způsobuje určitý stav.

Výzkum si v mnoha případech klade za cíl určité zevšeobecnění – v ideálním případě vytvoření nějaké funkce: máme vstupní podmínky (počáteční stav) a hledáme nějakou závislost mezi tímto stavem a stavem konečným. Jako konkrétní příklad můžeme uvést:

  • počáteční stav: nízká porodnost
  • prodloužíme placenou mateřskou
  • důsledek: vyšší porodnost

Zevšeobecnění se bude v tomto případě týkat závislosti finanční podpory ze strany státu na porodnost. Pokud by to měla být matematická funkce se vším všudy, tak do funkce můžeme zadat i konkrétní výši finanční podpory a můžeme očekávat konkrétní zvýšení porodnosti. Zas tak jednoduché to v žádném případě není, protože lidé si někdy dělají, co chtějí a vzpouzí se nějakým funkcím. Kromě toho, když mají relativně dost peněz, tak o to víc mají pocit, že více dětí mít nemohou. Zkrátka vytvořit matematickou formuli na jakékoli zevšeobecnění dost dobře nejde (i když se o to mnozí pokouší).

V lidské společnosti jsou vztahy tak zamotané, že nejrůznějších teorií (vlastně jsou to ty funkce, ale ne tak úplně matematicky vyjádřené) je skoro až dost. Vezměme jen na ukázku případ pár teorií regionálního rozvoje (je jich mnohem více): Máme neoklasické modely regionálního růstu (neoklasické jedno- a dvou-sektorové modely růstu), teorie „jádro- periferie“ (teorie kumulativních příčin, teorie nerovnoměrného vývoje, teorie pólů růstu – teorie center růstu a růstových os, teorie exportní základny, obecná teorie polarizovaného vývoje (teorie jádro-periferie), teorie výrobních cyklů, resp. teorie ziskových cyklů atd. atd. Velký počet odlišných teorií znamená, že neexistuje obecná shoda na příčinách nerovnoměrného vývoje ani na formách případných intervencí ve směru zmírnění jeho důsledků.5)

Je proto na vás, jak úspěšně určitou teorii aplikujete na váš výzkum a jeho výsledky, jak ukážete co nejlépe závislost něčeho na něčem jiném (výše zmiňovaná funkce).

ČASTOU chybou při zevšeobecňování bývá právě šíře toho zevšeobecnění. Někteří autoři toto zevšeobecnění považují za celosvětově platné a aplikují je na všechno a na všechny. Společnost je ovšem poměrně dost výrazně stratifikovaná (rozvrstvená) a jednotlivé vrstvy společnosti mohou mít i zcela opačné požadavky a chování. Nemohu tedy úplně jednoznačně přijít s teorií, že devalvace (ale klidně i revalvace) měny je přínosná (myšleno tím pro všechny). Tady vřele doporučuji neprovádět zevšeobecnění paušálně (pro všechny), ale podle různých typů hodnotitelů:

  • pokud budu dostávat výplatu v korunách a budu se chystat na dovolenou do ciziny, tak mi nikdo nenamluví, že je pro mě devalvace koruny přínosem
  • pokud si budu vydělávat v Německu a žít v Čechách (a v Čechách také budu utrácet většinu výplaty), tak devalvaci bez jakékoli přetvářky zatleskám
  • pokud budu správce státní kasy státu, který více vyváží, tak mohu po devalvaci očekávat vyšší obrat (a snad i vyšší daňové příjmy?)

A zkuste na to aplikovat jednu jedinou teorii!

Podobně je to s hodnocením například ekonomické transformace jednoho státu (nebo skupiny států). Opět je třeba hodnocení úspěšnosti transformace rozdělit na hledisko např.

  • vnějších hodnotitelů (mezinárodní organizace, ostatní státy) – mezinárodní organizace (Mezinárodní měnový fond, Světová banka) v některých případech považují za hlavní měřítko úspěšnosti reforem především procentuální změny v množství státního majetku. Dopady těchto změn na sociální stabilitu a na změnu životní úrovně se už hodnotící zprávy mohou zabývat podstatně méně.
  • vnitřních hodnotitelů (státu a jeho představitelů) – státní představitelé mohou být při svém hodnocení ještě méně objektivnější. Cíle často neurčují na začátku reforem, ale deklarují je až zpětně při jejich hodnocení.
  • primárních hodnotitelů (obyvatel, kterých se dotýká bezprostředně) – obyvatelstvo jako primární hodnotitel reforem, kterého se transformační zásahy dotýkají bezprostředně, je v hodnocení velmi subjektivní, ale nemá potřebu toto hodnocení výrazně stylizovat. Otázka se často redukuje na: měli jsme se lépe dříve, nebo nyní?
  • nezúčastněných hodnotitelů (např. výzkumníků).

Čeho všeho se mohou teorie týkat? Všeho, kde očekáváme nějakou závislost (funkci):

  • míře asimilace v závislosti na státních zásazích
  • míry používání menšinového jazyka v závislosti na jeho statusu (vyučovací jazyk, úřední jazyk, „trpěný“ jazyk, pronásledovaný jazyk…)
  • životní úrovně na míře vzdělání
  • míry vzdělání na konkrétním kulturním (etnickém) prostředí

atd. atd.

V případě psaní bakalářské práce si většinou vystačíte s literární rešerší (kde uvedete, co který autor na dané téma vyzkoumal a k čemu došel) a teoretickou část můžete mít velmi stručnou, v případě psaní diplomových prací už se budete většinou muset s nějakou teorií (a přiměřeně rozsáhlé kapitoly Teoretická část) poprat.

minus.jpg

Do teoretické části nepište věci, které teoriemi nejsou – například Historický úvod nebo něco podobného.

Metodologie

Aby někdo nebyl později zaskočený, je třeba úplně na začátek varovat před nejednoznačností termínů metodologie a metodika. Někdo v tom vidí velký rozdíl (a dokáže to logicky zdůvodnit), někdo to může brát jako synonyma (třeba Ottův slovník naučný: methodologie čili methodika, nauka o methodě).

Co napsat ve vaší práci do kapitoly Metodologie?

Tato kapitola se skládá zhruba ze tří základních částí:

  1. V první částí obecně popíšete, ze kterých metod vychází vaše práce, jejich výhody a nevýhody a jak do sebe obě metody zapadají. Popisu výhod a nevýhod se říká adekvace metod – adekvace je přiměřenost, tedy to, jak moc se hodí použití té které metody. Např. když použijete polostrukturovaný rozhovor, tak napíšete, co to ten polostrukturovaný rozhovor je, čím se vyznačuje, jaké má výhody a nevýhody (adekvace metod). Pokud budete mít metodu, která má samé nevýhody, tak ji nepoužívejte, a na druhou stranu asi sotva najdete metodu, která má samé výhody a žádné nevýhody. Tato první část kapitoly Metodologie je spíše obecná.
  2. V druhé části metodologie přejdete ke konkrétním věcem – průběhu vašeho terénního výzkumu, kde uvedete, jak jste konkrétní metody a techniky ve vašem výzkumu použili. Dále popíšete, jak jste v terénu postupovali, s čím jste se setkali, jaké problémy se vyskytly, jak jste ty problémy vyřešili (nebo nevyřešili). Napíšete, jakou techniku jste použili (např. schůzka, telefonní hovor, hovor přes skype, chatování, e-mail).
  3. Třetí část metodiky jsou informace o vašich respondentech – tomu se říká pasportizační údaje respondentů. Při zapisování údajů o respondentech vždy dobře rozmyslete, jaký údaj o respondentovi je pro čtenáře zajímavý. To se nedá říct nějak univerzálně – obecně platí, že důležitým údajem je věk respondenta (jedná se o mladou, střední, starší generaci), jeho vzdělání a zaměstnání (nebo příslušnost k určité sociální skupině). Jméno nebývá pro čtenáře většinou příliš důležité – viz etické záležitosti výzkumu. Na druhou stranu nezapomínejte ani na etiku vůči čtenáři: pokud pozměníte jména respondentů, tak byste to také měli do vaší práce uvést, že jsou pozměněná. V některých případech je jméno důležité, protože nám může ukazovat na určitý jev – například u Lužických Srbů se používají dvě jména (německé a lužickosrbské) a právě skutečnost použití určitého jména může ukazovat na míru asimilace nebo na míru lužickosrbského uvědomění. Podobné je to třeba u příslušníků belúdžské menšiny v Íránu – protože Írán Belúdže perzekuuje do té míry, že si musí měnit jméno (ale mezi Belúdži používají jméno belúdžské), tak to uvedení jména má také význam.

Nepište do kap. Metodologie věci, které jsou všeobecně známé a čtenáři nic nového nepřinesou:

Na začátku výzkumu bylo nutné se seznámit se základními charakteristikami zkoumané problematiky. Nejprve bylo nutné nastudovat odbornou literaturu a dokumenty, které by nám pomohly prohloubit znalosti o daném tématu. Kromě odborné literatury byl zdrojem informací také internet.

To, že při psaní odborného textu budete potřebovat základní znalost zkoumané problematiky, je zcela samozřejmé a většina čtenářů to předpokládá. Podobně je nutnost studovat odbornou literaturu. Používání internetu je také už celkem samozřejmostí :-)

Terénní výzkum

Pokud se studenti oboru HKS, kteří se během svého studia setkávají vedle ekonomických předmětů s předměty především antropologického rázu (míněno sociokulturní antropologií), ve svém bádání vydají cestou antropologicko-etnografického výzkumu (buď v rámci některého z projektů HKS jako např. Krajané, či Pestrá Evropa nebo v rámci vlastního výzkumu třeba v bakalářské nebo diplomové práci), pak musí nutně opustit školní lavice a vyrazit do terénu.

Terénní výzkum má tři hlavní části (především pokud vyrážíte do ciziny; pro výzkum třeba v Praze postačí jen drobná modifikace):

  1. PŘED ODJEZDEM: Tato část je docela příjemná, těšíte se na nějaké novinky, co vás potkají, můžete mít lehkou cestovní horečku. V této fázi dávejte dohromady co nejvíce informací o cíli vašeho sledování, mít mapu s plánem míst, která chcete navštívit + proč právě tato místa chcete navštívit (jejich specifičnost). Je dobré něco nastudovat, abyste po příjezdu na místo nevypadali úplně jako Alenka v říši divů.
  2. PŘÍMO NA MÍSTĚ: I tato část je docela příjemná, přestože na mnoha místech zažijete nefalšovaný kulturní šok. ROZHODNĚ JE NUTNÉ SI VÉST VÝZKUMNÝ DENÍK! Hned si všechny informace zapisujte (i když už budete unavení, i když se vám už nebude chtít nic psát, i když si budete sami sobě slibovat, že to ráno určitě dopíšete…), abyste je pak mohli doma použít.
    • Jaké materiály získávat v cizině? Především ty, které jsou nedostupné z Čech a které nenajdete na internetu nebo v knihovně.
      • NEHMOTNÉ INFORMACE: názory místních, názory členů národnostních spolků, názory těch, kdo s nějakou menšinou žijí jako sousedé, vaše dojmy z toho, jak příslušná sledovaná skupina žije…
      • HMOTNÉ INFORMACE: rodinné nebo spolkové archívy, historické i aktuální fotografie, publikace, které byly vydané v nějakém velmi omezeném počtu a mají je jen na místě…
  3. PO NÁVRATU DOMŮ: Pozor! Tato část výzkumu je nejvíce opomíjená, ale pokud se tato část vynechá, tak se o výsledcích nikdo kromě vás nedoví. Toho je třeba se vyvarovat. Takže: dát dohromady všechno, co jste zjistili a začít psát. Čím dříve, tím lépe, protože během chvíle polovinu zapomenete.

Podrobněji o terénním výzkumu

Výzkumné metody a techniky sběru dat

Nezapomínejte na rozdíl mezi metodou a technikou. Faktem je, že na toto téma nepanuje mezi různými badateli a autory shoda a někdy je metoda a technika považována za synonymum, jindy jeden autor jako metodu označuje to, co jiný autor nazývá technikou. Hlavní rozdíl ovšem spočívá v tom, co je nadřazené a co je podřazené:

Metoda je nadřazená technice.

Technika je podřazená metodě.

Pojem metoda, methoda je z řečtiny (metá=za, po, mezi, s a hódos=cesta) a znamená cesta za něčím, postup zkoumání. Obecně označuje způsob, jakým postupuje nějaká lidská činnost (tedy postup).

Pojem technika je také z řečtiny (téchnē=řemeslo, umění; téktón=řemeslník, stavitel). Jedná se tedy o způsob, jak konkrétně vybranou metodu budu realizovat, jakým „řemeslným způsobem“.

Kvalitativní a kvantitativní metody

Podrobněji ke kvalitativnímu výzkumu

Hlavní metody a techniky shromažďování dat

Pozorování

Za jednu z nejčastějších a základních metod sběru dat během etnografického výzkumu je považováno zúčastněné pozorování. Pozorování však máme víc druhů.

  • Zúčastněné neboli také přímé pozorování – nejdůležitějším prvkem terénního výzkumu je tzv. zúčastněné pozorování tj. pobyt badatele ve zkoumané společnosti a jeho aktivní účast na každodenním životě těchto lidí. Výzkumník dlouhodobě participuje na sociálním životě informátorů, je s nimi v trvalém sociálním kontaktu, což mu umožňuje lepší pochopení procesů a vztahů probíhajících ve skupině. Na druhé straně přijmutím určité role ve skupině může dojít k vzájemnému ovlivňování, čímž vniká nebezpečí zkreslení výsledků výzkumu.
    • Zjevné zúčastněné pozorování – typ pozorování, při kterém výzkumník participuje na životě lidí, které studuje, přičemž neskrývá svou identitu a poslání.
    • Skryté zúčastněné pozorování – výzkumní participuje na životě zkoumaných skupin, avšak bez toho, aniž by odhalil svou identitu, to znamená, že informátoři se nedozvěděli, že jsou objektem pozorování. To samozřejmě vyvolává spoustu etických otázek!!!
  • Nezúčastněné pozorování – typ pozorování, při kterém je výzkumník pozorovatelem, ale není v přímém sociálním kontaktu s informátory. Pozorovatel pozoruje společenské jevy, aniž se sám v pozorovaném ději angažuje (např. prochází domovem důchodců, pozoruje, nezasahuje, není ani dočasným členem pracovní skupiny atd.). Toto pozorování je postaveno na poměrně přesných pravidlech. Většinou ho provádějí instruovaní pozorovatelé (obdoba tazatelů při rozhovoru), kteří jsou vybaveni záznamovým archem, resp. pozorovacím listem, který je vodítkem pozorování a zároveň slouží k zaznamenávání jeho výsledků.

Pro někoho může být pojem nezúčastněné pozorování (i když se mezi antropology a etnology celkem běžně používá) důvodem k pošklebkům. Komu by eventuální posměšky vadily, může použít pojem nepřímé pozorování nebo prosté pozorování.

Pro antropologický výzkum vypracovala Česká asociace pro sociální antropologii Etický kodex.

Rozhovory

Co se týká vedených rozhovorů – asi máte zkušenosti z předmětu Základy kvalitativních metod.

Mohu doporučit obecný postup: protože vedení rozhovorů se dělí na dva základní typy – řízený a neřízený (podrobněji viz níže Polostrukturovaný rozhovor; volný (hloubkový, otevřený, kvalitativní) rozhovor; narativní (biografické) interview), je nutné si říci, co budu prvotně chtít.

Rozdíl mezi oběma hlavními typy rozhovorů je především v tom, kdo určuje důležitost otázek

  • v řízeném rozhovoru si tazatel připraví otázky, na které se ptá (tazatel je tedy ten, kdo tu důležitost otázek určuje)
  • v neřízeném rozhovoru zadáte respondentovi pouze obecně téma a necháte ho mluvit (respondent tedy určuje svým vyprávěním sám důležitost určitých témat – protože je zmiňuje, zřejmě je považuje za důležité).

Pokud se tedy máte rozhodnout mezi řízeným a neřízeným rozhovorem, není vůbec špatné začít u některých respondentů s neřízeným rozhovorem – necháte je povídat a oni vám řeknou různá témata, která by vás vůbec ani nemusela napadnout. Po několika takových rozhovorech vykrystalizují témata, případně určité historické události spojené s daným tématem, která by mohla být nosná. Tato témata si pak můžete nějak sesumírovat a připravit se na vedení řízeného rozhovoru. Tím, že už budete mít připravené otázky (a budete se ptát přímo k věci), rozhovory mohou jít rychleji.

Podobný postup se hodí i při přípravě dotazníku – také zde je často velice vhodné začít s neřízeným rozhovorem s nějakým vhodným respondentem a pak se vám budou dotazníkové otázky vymýšlet podstatně snáze.


Rozhovor – interview – je jednou z nejpoužívanějších metod (rozhovor může být ovšem i technikou) sběru dat v sociálních vědách, tedy i v etnografickém výzkumu. Mezi nejběžnější typy rozhovoru užívané v antropologii patří:

  • Polostrukturovaný rozhovor – jsou dána témata (tematické okruhy), ale otázky se přizpůsobují předchozím odpovědím, přidávají se další, vysvětlující otázky.
  • Volný, hloubkový, otevřený, kvalitativní rozhovor – jedná se o rozhovor zcela volný, tedy spíše o volné vyprávění. Sem řadíme také narativní rozhovor, viz níže.
  • Narativní (biografické) interview – typ volného a hloubkového rozhovoru, které rozpracoval německý sociolog Fritz Schütze. Jeho základní charakteristikou je že se vypravěči nechává prostor pro volné vyprávění jeho životního příběhu. Tento typ rozhovoru je založen na předpokladu, že volné vyprávění odhalí subjektivní zkušenosti, které by prostřednictvím přímého dotazování zůstali skryté. Narativní interview je jednou z možných variant získání dat v biografickém výzkumu.

Pravidla pro přepis rozhovoru

Nejčastější problémy při vedení rozhovorů6)

1. Mnohočetné otázky – několik za sebou položených otázek mohou vést k tomu, že informátor bude zmaten, nakonec neodpoví na žádnou otázku nebo pouze na jednu, pravděpodobně na posledně položenou.

2. Návodné a sugestivní otázky – jedná se o otázky, které informátorovi podsouvají, jak má odpovědět, což může navodit už i ironie v hlasu tazatele.

3. Hodnocení názoru, chování a jednání informátora ze strany tazatele – i tazatel má své názory, jak moc je má během výzkumu prezentovat, však záleží na situaci, i zde hrozí ovlivnění informátora.

4. Nenechat informátora domluvit, skočit mu do řeči – může tak být přerušena výpověď informátora. Odmlka informátora vždy neznamená, že neví, co má říkat. Může pouze přemýšlet. Pokud mu ovšem do toku myšlenek zasáhneme, můžeme přijít o důležité informace.

5. Dokončení výpovědi za informátora – tazatel prosazuje své představy o tom, jak situace mohla vypadat. Ne vždy se však jeho představa musí shodovat s představou informátora, což může u dotazovaného vzbudit nevoli a zhoršit atmosféru. Kromě toho jde při kvalitativním výzkumu o zjištění názorů, zážitků a zkušeností dotazovaného, ne tazatele.

6. Nepřizpůsobení otázek informátorovi – tazatel by měl být na výzkum připraven – otázky by měl umět přizpůsobit dotazovanému. Opět je nutné zdůraznit, že nám jde o názory dotazovaného, což obnáší i to, že otázce rozumí.

7. Dobrá znalost tématu tazatelem jako nedomyslitelná součást přípravy na vlastní rozhovor – dobrá připravenost tazatele zajišťuje lepší porozumění informacím zmíněným během rozhovoru. Zároveň může sloužit jako „opora“ pro informátora.

8. Ovlivnění výzkumu jeho uvedením, představením – při představení můžeme ovlivnit dotazovaného při jeho odpovědích. Může se stát, že informátor se přizpůsobí tomu, co si myslí, že chce tazatel slyšet.

9. Konflikt s třetí osobou přítomnou při nahrávání – další osoby mohou rozhovor pozitivně i negativně ovlivnit. „Zásah“ do průběhu rozhovoru může třetí osoba způsobit už jen svou přítomností, aniž by se verbálně projevovala.

Dotazník

Metoda studia dokumentů

Buďte velice opatrní při popisování metody studium dokumentů. Tento pojem autoři prací velmi často nesprávně uvádí a myslí tím, že si přečtou nějakou knížku nebo časopis k danému tématu. Pokud napíšete do jakéhokoliv solidnějšího odborného časopisu použití metody studium dokumentů ve smyslu nastudování příslušné literatury k vašemu tématu, tak se vám recenzenti jen vysmějí.
Metoda studium dokumentů totiž není pouhé získávání literatury a čtení adekvátních zdrojů, ale mnohem více obsahová analýza. To znamená, že třeba zjišťujete, jak se v různých obdobích vyskytuje třeba v českém tisku nějaké klíčové slovo, případně více klíčových slov.

Příklad: budete zjišťovat, jak moc se v českém tisku vystihovalo slovo diskriminace od 90. let 20. století. K tomu budete potřebovat plnotextový přístup k českým periodikům (je to možné například přes Národní knihovnu - http://wwwold.nkp.cz/pages/page.php3?page=slov_anopress.htm) a budete zkoumat, jak se dané slovo vyskytovalo v různých obdobích. Tím zjistíte, jak moc které téma „frčelo“ v závislosti třeba na určité politické konstelaci. To by mohlo být zajímavé, ale příliš se to nepoužívá.

Biografický výzkum a oral history

Biografická metoda zkoumá biografické texty různého charakteru – deníky, dopisy a především pak životní příběhy informátorů, které získáváme pomocí rozhovorů. Většinou se soustředí na celý životní příběh, v němž hledáme odpověď na výzkumnou otázku – často vedenou snahou k odkrytí identitárních konstrukcí a odkrytí významů, které jedinci přisuzují z dnešní perspektivy minulosti. V historii se pak prosadilo označení, a to „oral history“. Míní se jím takové výzkumy, ve kterých stojí v popředí dotazovaný jako svědek, popř. informant k časově-historickým dějům. V tomto případ se lze soustředit pouze na vyprávění o určité době.

Generační metoda

Co se týká generační biografické metody – necháte vyprávět vlastní životní příběh příslušníky více generací. Například:

  1. děti – studenty
  2. lidi v produktivním věku – střední generace a pak
  3. lidi v poproduktivním věku (nějaké dědoušky a babičky).

Někdy je nemusíte nechat ani vyprávět celý biografický příběh (paměti), ale také (na způsob řízeného rozhovoru) se jich budete ptát na nějakou konkrétní věc. Například pokud se zabýváte německou menšinou v Polsku, tak třeba na používání německého a polského jazyka. Když pak budete srovnávat různé generace, tak můžete usuzovat na nějaké trendy v používání jazyka – používání jazyka mizí, rozvíjí se, je pořád zhruba stejné…

Totéž můžete aplikovat i na další kulturní prvky a jevy.

Ideální pro vedení rozhovorů jsou dva tazatelé – jeden se spíše ptá a druhý si spíše pamatuje, bezprostředně po skončení rozhovoru je nutné si celý rozhovor přepsat – pak vám bude sloužit ve vaší práci.

Nezapomínejte pak (až to budete dávat do vaší práce), že výsledky výzkumu nejsou pouhé přepisy rozhovorů – pro čtenáře to musíte nějak hezky upravit a systematizovat. Čtenář to pak má dostat naservírované na stříbrném podnosu :-)

Grounded Theory

Jinak také zakotvená teorie – cílem této kvalitativní metody je vytvořit teorii. Výzkum tedy nezačínáme teorií, kterou bychom následně ověřovali, jako je tomu v kvantitativním výzkumu. Naopak začínáme zkoumanou oblastí, kde se postupně ukazují významné fenomény, postupujeme tedy induktivně. Data jsou získávána pomocí pozorování a rozhovorů, následně musí být pomocí daných postupů rozklíčovány a badatel by měl být schopen ukázat, co za nimi stojí – interpretovat je.

Na počátku stojí vymezení výzkumného problému. Výzkumná otázka by měla být formulovaná tak, aby zde byl ponechán prostor k důkladnému prozkoumání daného jevu. Postupně v terénu sbíráme a analyzujeme data, odhalujeme jejich význam a vztahy a modifikujeme tak i výzkumnou otázku, což vede k jejímu zúžení. Nejčastěji se vychází z určité narace, kterou nám zkoumaná osoba předkládá. Analýza tohoto vyprávění pak probíhá prostřednictvím různých typů kódování (otevřené, axiální, selektivní). Výsledkem by mělo být hlubší pochopení konstrukce reality jedinci7).

Síťová analýza

Analýza sociálních síti (social network analysis) je metoda/přístup, jejímž předmětem zájmu je rozbor sociálních vazeb jedinců. Předmětem zkoumání je určitá osoba nebo skupina a všechny kontakty této osoby nebo skupiny s jinými lidmi. Metoda vychází z předpokladu, že každá osoba má svou osobní síť, tj. síť svých příbuzných, přátel a známých a dalších kontaktů ekonomických, sociálních, politických, náboženských. Množina těchto vazeb tvoří sociální síť, v rámci které jsou aktéři pojímáni jako uzly (nodes) a vazby, které je spojují jako hrany (vertex). Prostřednictvím matematického vyjádření vlastností vazeb je možné sociální sít analyticky uchopit coby graf a podrobit jí analýze. Za tři hlavní proměnné popisující vlastnosti sítě lze považovat jejich reciprocitu, intenzitu a stálost, které je nutné doplnit o síťové atributy velikosti, hustoty, centralizace, konektivity, zakotvenosti a dostupnosti.

Metody a techniky

Někdy dochází k určitému tápání v používání pojmů metoda a technika.

Mnohé metody už byly uvedeny výše (neexistuje seznam schválených metod, při jejich modifikaci můžete uplatnit i docela bujnou fantazii). Hlavní rozdíl mezi metodou a technikou je v jejich vzájemné nadřazenosti a podřazenosti. Metoda je něco velkolepějšího (to je ten výběr cesty, která nás má přivést k cíli – zodpovězení výzkumné otázky), technika je její podmnožinou (můžeme si to obrazně představit jako dopravní prostředek, který zvolíme při putování určitou cestou).

Příklad: můžeme používat metodu polořízeného (polostrukturovaného) rozhovoru. To znamená, že budu mít připravené otázky, které budou do značné míry otevřené (nebudou to přesně vypsané nebo vymyšlené otázky – to by byl řízený rozhovor, ani to nebude nějaké hodně neurčitě nastavené téma ve stylu tak mi něco řekněte, jaké to bylo za války… – to by byl neřízený rozhovor). Mám už tedy rozmyšlené důvody, proč používat rozhovor polořízený (což je metoda) a teď musím zvolit techniku tohoto rozhovoru. Může to být osobní rozhovor, mohu respondentovi zatelefonovat, ba dokonce poslat dopis nebo email. Použití různých technik může přinášet naprosto odlišné výsledky a musím zvážit i u používaných technik, jaké mají výhody a nevýhody.

Praktická část práce (vlastní práce)

Tato kapitola je určitým předělem ve vaší práci. Předchozí kapitoly byly záležitostí spíše formálního charakteru, teď konečně přišlo na řadu pochlubit se novými výsledky. Přesto hranice formální části a vlastní práce nemusí být nijak výrazná. (Jen na okraj – někteří posuzovatelé jsou na pojem vlastní práce vyloženě alergičtí, protože podle nich by vlastní práce měla být celá. Pokud je vlastní práce jen od poloviny, znamená to snad, že předchozí část byla opsána? Je to ale jen slovíčkaření :-) )

Neostrost přechodu mezi formální částí a vlastní prací spočívá v tom, že i tuto část musíte nějak uvést a velmi často je tento úvod také odněkud převzatý.

Nemusíte být nutně historici, ale historický úvod (třeba i hodně stručný) se téměř vždycky hodí, aby čtenář (ale i vy jako autoři) pochopil, jaké jsou kořeny nějakého jevu, jak se určitý jev vyvíjel. Tady hrozí určité nebezpečí, že zajímavosti z historie, které budete zjišťovat, budete považovat za tak zajímavé, že by bylo škoda se o ně s čtenářem nepodělit a práce začne být mnohem více historická, než jste si při formulování výzkumné otázky úplně na začátku předsevzali.

Například píšete práci s tématem Německojazyčné společenství v Belgii a výzkumnou otázkou Jaký vliv má oficiální status používaného jazyka na jeho rozvoj a používání?

Nebude vůbec od věci, pokud čtenáře nějak uvedete do problému (můžete začít stručnou historií, jaké má Belgie státoprávní uspořádání, kde se v Belgii vůbec nějací Němci (přesněji: německojazyčné obyvatelstvo) vzali; jak to, že mají v rámci Belgie nějakou autonomii; jak tato autonomie vznikala…).

Jak se ještě dočtete níže, výsledky výzkumu rozhodně nejsou jen přepisem rozhovorů. Je vynikající, pokud máte nějaké šikovné údaje (třeba z rozhovorů) v rukávu, abyste je vhodně použili. Pokud to budou třeba ty rozhovory, tak si je nějak systematizujte a pak nechte respondenty na příslušných místech promluvit. Použijte to, jako kdyby to byla citace z knihy nebo časopisu, ale bude to váš respondent.

Mohlo by to vypadat třeba takto:

Paradoxní je, že v současné Belgii se všechny skupiny v určitém smyslu cítí být menšinou – dříve dominantní Valoni jsou nuceni se smiřovat s rolí „chudých příbuzných“, na které „Vlámové musejí stále doplácet“. Ani Vlámové ovšem nemají ani v současné situaci pocit jednoznačné nadřazenosti a především kvůli používání jazyka (francouzština je jazykem, který jednoznačně převládá v hlavním městě Bruselu) mají i oni pocit určité podřazenosti. Německojazyčné společenství je pak menšinou ve všech ohledech, zároveň však bývá označováno za menšinu s nejširší autonomií v celé Evropě.

To, že je německojazyčné obyvatelstvo menšinou, velice dobře vnímají i respondenti:

Jsme menšinou, která stojí mezi dvěma bojujícími obry, a které se zřídka někdo ptá na její vlastní názor.8)

Mohlo by se zdát, že hranice dnes už neexistují – cítíme se stejně svobodní v Německu, Belgii, Holandsku nebo Lucembursku. Přesto tady hranice jsou – hranice řečové a hranice v našich hlavách. Ta se uplatňuje na hranicích s Německem – zde mají mnozí určitý komplex méněcennosti, protože jejich německá slovní zásoba není tak bohatá jako slovní zásoba Němců – totéž platí v jiném směru i pro francouzštinu.9)

Časté chyby při psaní

Poměrně ČASTOU CHYBOU bývá, že se jako výsledek výzkumu prezentuje jen přepis rozhovorů. Pište to tak, že už to čtenáři předkládáte upravené (co vám respondenti řekli, tím to můžete velice vhodně prokládat).
Dávejte pozor na strukturu práce a také na to, abyste začínali obecnými věcmi a od nich se dostali k věcem speciálnějším (ne naopak). Při tom je třeba dbát na to, aby postup nebyl kostrbatý. Rozhodně by to nemělo vypadat třeba takhle:

Vodu rozeznáváme pitnou a minerální. Minerální se vyskytuje v Poděbradech, jež jsou nazvány podle Jiřího Poděbradského. Když Jiří poznal, že to s Matyášem nepůjde po dobrém, vytáhl proti němu do pole…10)

Ani takhle:

Svatý Václav byl zavražděn svým bratrem Boleslavem. Po něm vládl později Ferdinand Dobrotivý…11) – to později je sice formálně správně, ale rozdíl je devět století.

Obsahová stránka

Vezměte si znovu k ruce vaši výzkumnou otázku a podotázky (jednou už vám měly posloužit při literární rešerši) a podle nich se pokuste strukturovat (rozdělit na kapitoly a podkapitoly) i vlastní část práce. Tím si zajistíte, že nebudete moc odbíhat od tématu a budete se držet původního zadání. Pro zadávání jakéhokoliv textu používejte 3 osvědčené filtry a vždy se ptejte:

  • Má odstavec, který chci do práce dát, přímou souvislost s výzkumnou otázkou? Pokud ano, dejte ho tam.
  • Má odstavec, který chci do práce dát, nepřímou souvislost s výzkumnou otázkou? Pokud ano, můžete ho tam dát, ale čtenáři tuto souvislost objasněte a ukažte.
  • Pokud odstavec, který do práce chcete dát, přímou souvislost s výzkumnou otázkou nemá a i nepřímá souvislost je vysoce diskutabilní, tak ho tam nedávejte.

Někteří autoři si zvolí nějaké téma a mají pocit, že se do vytvářené práce může nafrkat všechno, co alespoň nějak s hlavním tématem souvisí. Vzpomeňte na výše uvedené tři filtry a nechte se jimi přiměřeně mírnit v rozletu.

Někdo může mít například téma práce Rusové v ČR a jejich asimilace. Velkou chybou by bylo začínat masivním množstvím historického materiálu od Kyjevské Rusi (pro ruskou menšinu) a pro ČR začít třeba podrobnostmi ze Sámovy říše.

Nesprávná je například i myšlenková úvaha ubírající se tímto směrem: Rusové píší azbukou, tak dám do práce jednu kapitolu, kterou nazvu Azbuka a začnu psát: Azbuka má 33 písmen, z nichž některé se latinským písmenům podobají málo, jiné méně a ještě další se latinským nepodobají vůbec. Má odstavec (v tomto případě kapitola), který chci do práce dát, přímou souvislost s výzkumnou otázkou? Nemá.

Souvislost by mohla být v tom případě, že byste popisovali problémy s asimilací ruskojazyčného obyvatelstva a jednou z překážek začlenění by mohla být neznalost latinky. Pak by se do vaší práce nějaká zmínka o azbuce hodila (a to je ten případ, kdy tam odstaveček/kapitolku můžete dát, ale čtenáři musíte tuto souvislost objasnit a ukázat).


Důležitost stručnosti a výstižnosti se může přeložit i jako žádnou vatu. Neuvádějte zbytečné detaily a opakování, špatná je i přílišná zhuštěnost (ale i mezerovitost) informací:

  • Buďte tak informativní, jak je třeba
  • Neposkytujte víc informací, než je potřeba

minus.jpg

  • NE nejasnostem
  • NE víceznačnostem

plus.jpg

  • ANO stručnosti
  • ANO uspořádanosti

12)


Jazyková stránka

Dávejte velký pozor i na jazykovou stránku vaší práce!

Může se stát, že jazyková kultura národa pokulhává za jeho jazykem.
To je případ váš, vy lidé čeští.
Máte v rukou stradivárky a hrajete na nich jako šumaři.
13)

Slohový styl vás nikdo nenaučí, ten se můžete učit jedině sami, a to jedině psaním (které po vás bude někdo číst a opravovat).

Pro odborný text bezezbytku platí: Nedělej ramena, když máš úzkou košili14)

V případě odborného textu si totiž hodně lidí myslí, že odbornost spočívá v používání knižních (až archaických) výrazů, velkého množství cizích slov a celkově malé srozumitelnosti. NE!

Přítomnost diktafonu v respondentech vzbuzovala pocit nežádoucí formálnosti a oficiality, což jim příliš nekonvenovalo.
Možná by bylo lepší použít hezky česky místo nekonvenovalo raději nevyhovovalo :-)

Nepoužívejte cizí slova a nesnažte se uplatnit „vyšší“ podobu jinde než tam, kde máte jistotu, že se nespletete.

Z rádoby vznešeného vyjadřování je rázem spíše ostuda. To je pak vidět i na používání přespisovnělých (hyperkorektních) tvarů – s dvěmi děvčaty, maso s hranolkami, s těmi polemi atd. nebo v používání cizích slov na místech, kde je to určitě lepší napsat hezky česky.

Berte ohled na čtenáře, spíše mu možné nesrozumitelné věci decentně (jemně) vysvětlete.

  • Vyvarujte se dlouhých (a tím nepřehledných vět). Tady platí: rozděl a panuj! Rozděl dlouhou větu napůl, aspoň středníkem, a budeš pánem.
  • Dejte si pozor na jednoznačnost sdělení – někdy může působit kouzlo nechtěného (které vás ani nenapadne a oponenta práce třeba ani moc neokouzlí):
    • Ráno jsem přijel do zahradnictví pro kytici růží pro nevěstu. Nelíbila se mi, představoval jsem si ji jinak. Kdo byl tedy horší, kytice, nebo nevěsta?
    • Jirka se domluvil s bratrem, že odveze dědečka na nádraží. Kdo tedy dědečka poveze?
    • Vzal si ženu, se kterou měl tři děti. Měli spolu tři děti před svatbou, nebo po svatbě?
    • Znám lepšího právníka než dr. Novák. Lepšího než je dr. Novák, nebo než zná dr. Novák?
    • Přestože byli Irové v průběhu svých dějin vystaveni tlaku Vikingů, dobýt a získat vládu nad celým ostrovem se jim získat nepodařilo. Komu se nepodařilo získat vládu nad celým ostrovem? Vikingům, nebo Irům?
  • V případě nějakých slohových ozdob dávejte dobrý pozor, abyste to nepřezdobili – nějaké metafory se mohou do textu hodit, ale je po kráse, když to někdo poplete:
    • Nesl na svých bedrech kalich hořkosti – to jsou popletené dvě věci: 1. nést kříž (břímě) a 2. pít kalich hořkosti
    • obrátil o 360 stupňů – bohatě by stačilo o 180.
  • Pokuste se vyhnout slohovým neobratnostem
    • skleněné sklíčko (plechový plíšek), nejvýznamnější význam této významné události (to už je spíš do humoristického časopisu)
    • toaletní mýdlo pánského charakteru – asi by stačilo pánské toaletní mýdlo
    • Vloni bylo zahraničních turistů více než třikrát méně
    • První sníh se na horách objevil nejdříve za poslední čtyři roky – snad, že naposledy se sníh objevil tak brzy před čtyřmi roky.

  • Nezapomínejte na správné psaní čárek ve větě (naučte se počítat slovesa), ale také na to, že PŘED tečkou, čárkou nemá být mezera, zatímco ZA tečkou, čárkou a závorkou se mezera píše – pro pochopení se podívejte na příklad v tabulce.
Špatně: U nás ale existují teprve od první republiky(oficiálně)a…
Špatně: U nás ale existují teprve od první republiky(oficiálně )a…
Správně: U nás ale existují teprve od první republiky (oficiálně) a…
  • Doporučuji podívat se na typografické zásady: typografie.pdf (psaní %, mezer, pomlček…)
  • Někdo nesprávně používá slovo viz. Viz není zkratka (za slovem se tedy uprostřed věty nedělá tečka), viz je rozkazovací způsob od slovesa vidět.
  • Někdo nesprávně používá částice -li. Ta se píše ve spojení se slovesem (bude-li, půjde-li…). V jiných případech (když slovo končí na li) se to už nepíše se spojovníkem (jestli, zdali, neboli). TAKŽE: NEBO-LI NEBOLI!
  • Nepište řadové číslovky s dalšími písmeny. Tečka a hotovo. TAKŽE: 18-tého prosince o 9-té hodině 18. prosince o 9. hodině!
  • Při psaní slov, u kterých je možné použít více variant, používejte v textu důsledně jen jednu a nestřídejte to. Na začátku můžete napsat, že je těch variant více, ale pak se držte jen té jedné. Většinou se jedná o cizí slova, jména – např. Muhammad / Mohamed.
  • Dejte pozor na správné začátky vět – neměly by začínat spojkou: Což dělá v průměru 70 hodin za měsíc. Není to vůbec pěkné, protože tady je to jako spojka, a ne jako částice. (Jako částice mohou vystupovat spojky, když nespojují věty – např. Ale to opravdu není pěkné! nebo Což nám nikdy nedá pokoj?).
  • Obrovským problémem bývá psaní velkých a malých písmen (někdy už i v novinách a časopisech – šetří se totiž na korektorkách).
    • český
    • čeština
    • český jazyk
    • české děti
    • Česká republika
    • Češi

Poznámky a doporučení k psaní textu

Formální stránka

Než začnete psát závěrečnou práci, je dobré si nastavit v grafickém editoru základní nastavení. Ačkoli se to většinou nikde nepíše, bývá u závěrečných prací (bakalářky, diplomky, dizertace, habilitační práce) naprosto obvyklé, že se tisknou jednostranně.

Pokud chcete být originální, můžete zkusit vytisknout vaši práci oboustranně, ale pak počítejte s tím, že všechny zaujmete na první pohled tím, jak bude vaše práce „hubená“ :-)

Protože se tyto práce odevzdávají v pevné vazbě, je třeba nechat u hřbetu větší okraj. Obvyklé nastavení okrajů je tedy vlevo (u hřbetu) 3,5 cm, vpravo (vnější okraj) 2–2,5 cm a horní a dolní okraje pak shodně 3 cm.

Z doby, kdy se psalo na psacím stroji, pochází pojem normostrana. To znamená, že 1 stránka má 60 řádků po 30 znacích = 1800 znaků včetně mezer. V grafických editorech, kde je možné měnit velikost písma, proložení znaků, řádkování… se tak počet stran přepočítává: celkový počet znaků včetně mezer / 1800 = počet normostran. Pojem normostrana se naprosto běžně používá při hodnocení objemu textu při překladech, při výpočtu autorských honorářů…

Doporučuje se používat písmo Times New Roman, velikost 12 b., řádkování 1,5.

Šablona pro bakalářskou práci (ve formátu WORD) (u diplomky jen přepíšete typ práce)

Pro ty, kdo práci natahují, jak se dá: do vlastní práce se skutečně započítává ta vlastní práce, tedy NEZAPOČÍTÁVEJTE to, co je

  • před vlastní prací (nepočítejte zadání, poděkování, abstrakt)
  • za vlastní prací (nepočítejte seznam použitých zdrojů, seznam vyobrazení, obsah a přílohy)

Citace

Citace jsou důležité! Jsou dva hlavní důvody, proč citovat:

  • První důvod je kvůli čtenáři – měl by mít možnost se podívat na originál, odkud mu nějakou myšlenku servírujeme
  • Druhý důvod je etický – pokud má někdo s něčím nějakou práci, na něčem pracuje třeba i několik let a pak to někdo opíše a vydává to za svůj výsledek (tedy se chlubí cizím peřím), tak to není v pořádku.

Jak citovat? Na to neexistuje nějaký jednoznačný mustr nebo všeobecná rada. Mějte pořád před sebou to, abyste oddělili vaše vlastní myšlenky, nápady, výsledky bádání apod. od myšlenek, nápadů, výsledků bádání cizích.

U některých věcí je to jednoduché – když napíšete, že v Maďarsku je 9,9 mil. obyvatel, tak je vysoce pravděpodobné, že tento údaj není primárně od vás, protože je naopak vysoce nepravděpodobné, že byste obyvatele Maďarska osobně přepočítávali. Proto se tam musí uvést, že jsou to údaje ze sčítání obyvatel z roku 2011, které publikoval Maďarský statistický úřad.

Někdo si myslí, že když změní slovosled, nebo když to přeloží z cizího jazyka, tak už to nemusí citovat (protože to nepozná antiplagiátorský program). Tato myšlenka je ovšem od základu nesprávná: co se antiplagiátorského programu týká, tak není pravda, že to nepozná, ale je možná přesnější, že to tak snadno nepozná. Druhé pochybení této myšlenkové konstrukce spočívá v domněnce, podle které je hodnota určité myšlenky, nápadu, výsledku bádání… závislá na konkrétním slovosledu nebo použití konkrétního jazyka. NENÍ! Důležitá je podstata.

Někde se ovšem jedná o rozhodnutí podstatně složitější. Všeobecně známé věci se citovat nemusí, i když je patrné, že je autor nevymyslel, ale od někoho je přejal – že po listopadu následuje prosinec opravdu nijak citovat nemusíte, ale citovat ani nemusíte, že bitva na Bílé hoře se odehrála v roce 1620. Ne všechno je ovšem tak jednoduché, jako tyto dva příklady. Pokud si autor není jistý, zda citovat, nebo necitovat (zda se jedná o všeobecně známou věc, nebo zda věc není tak úplně všeobecně známá), pak se doporučuje spíše citovat, ale je třeba také dát pozor na to, aby se práce vůbec dala číst, protože kdyby pak skoro v každé větě byl odkaz na citaci, tak by to také nebylo to pravé ořechové.

Způsoby citací

  • přímá citace – doslovně přebíráte nějaký text. Přebíraný text je vhodné graficky odlišit (kurzívou, uvozovkami, petitem – písmem, které je menší, než okolní text). Buď před, nebo přímo za citaci uvedeme citační odkaz.

Miroslav Hroch15) k tomu uvádí: Dominující role latiny, respektive řečtiny v kultuře a ve státní správě se udržela zhruba do 13.–14. století, kdy z jejího stínu vystoupily a její funkci přebíraly jazyky „národní“.

nebo: Miroslav Hroch uvádí k úpadku používání latiny od 14. století: Dominující role latiny, respektive řečtiny v kultuře a ve státní správě se udržela zhruba do 13.–14. století, kdy z jejího stínu vystoupily a její funkci přebíraly jazyky „národní“. 16)

  • nepřímá citace – seznamujete čtenáře s nějakou myšlenkou, kterou svými slovy převyprávíte. Opět je třeba uvést citační odkaz. Například:

…proti scientistickému pojetí filosofie se velice ostře staví například Jiří Fuchs17)

Malou ukázkou, jak může vypadat naprosto nesprávné pochopení významu citací, je bezelstný email jednoho studenta, kde se ohrazuje z nařčení z plagiátorství:

Vy jste napsal, že práce byla stažena z internetu, s tím souhlasím částečně, protože ano, zdroje byly pouze 2 a to internetové, ale snažil jsem se přepracovávat věty a psát je svými slovy jak to šlo, abych se tak v rámci možností vyhnul plagiátorství. Mám s tím už zkušenost, protože jsem takto někomu pomáhal s bakalářskou prací, kde bylo třeba přepisovat/předělávat věty pro snížení % plagiátorství. Nechci se však v tomto sám sebe zastávat….

Pokud se vám zalíbí nějaká část publikace jiného autora natolik, že se s autorem myšlenkově naprosto ztotožníte, není to důvod, abyste původního autora necitovali, i když jeho myšlenky už považujete za své – čerpala jsem z různých zdrojů a tam odkud jsem čerpala, se mé názory i myšlenky shodují.

Rovněž nepoužívejte místo citací fráze typu: Již jsme psali několik seminárních prací a nikdy po nás nechtěli citace.

Co vše je plagiátorství

V případech, kdy používáte v nějaké své práci části jiných (svých) prací, můžete všechno vypsat třeba do úvodu nebo na nějaké jiné vhodné místo. Může to vypadat třeba takhle: Výsledky výzkumu, které jsou v této práci prezentovány, byly publikovány i v dalších odborných článcích xx a xx, na mezinárodní konferenci xx a v monografii xx.

Co mohu citovat bez omezení

Český autorský zákon (121/2000 Sb.) v § 31 (Citace) uvádí:

(1) Do práva autorského nezasahuje ten, kdo
a) užije v odůvodněné míře výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů ve svém díle,
b) užije výňatky z díla nebo drobná celá díla pro účely kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu, vědecké či odborné tvorby a takové užití bude v souladu s poctivými zvyklostmi a v rozsahu vyžadovaném konkrétním účelem,
c) užije dílo při vyučování pro ilustrační účel nebo při vědeckém výzkumu, jejichž účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, a nepřesáhne rozsah odpovídající sledovanému účelu;
vždy je však nutno uvést, je-li to možné, jméno autora, nejde-li o dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a pramen.

Z českého autorského zákona vyplývá, že můžete přebírat z jiných děl a autorů. Jednostranné prohlášení autorů (vydavatelství) ve stylu jakékoliv část může být citována, přebírána, kopírována… pouze se souhlasem autora (vydatelství) neznamená, že citovat nemůžete.

Pokud píšete bakalářskou nebo diplomovou práci, jste na tom ještě o trochu lépe, protože můžete přebírat věci ve větším rozsahu – jedná se totiž o vědeckou či odbornou tvorbu.

Každá formulace, která není jednoznačná, ponechává prostor pro nějaké spory – zrovna ta odůvodněná míra může být pro toho, kdo věci odjinud přebírá diametrálně odlišná ve srovnání s tím, kdo se na odůvodněnou míru dívá pohledem autora nebo vydavatelství. Proto je dobré se předem zamyslet nad tím, zda rozsah citace bude schopný ten, kdo cituje, nějak odůvodnit. Pro citace filmů v jiných filmech to nesmíte přehnat se stopáží atd…

Ve všech případech ovšem musíte citovat – autorský zákon vyžaduje uvádět název díla, pramen a autora, jsou-li tyto údaje k dispozici.

Ukázky citace

Podle citační normy ČSN ISO 690.
Jak správně citovat (včetně citací z internetových stránek) je na http://www.citace.com (počítejte ale s tím, že ani všechny vygenerované citace přes tuto stránku nemusí být nutně stoprocentně správně).

Monografie (knihy)

NOVÁK, Jan. Úvod do geografie náboženství. Praha: ABC, 2007, s. 17–20.
Nebo (pokud není uvedený autor)
Inside the Catholic Church of Korea. Seoul, Korea: The Research Foundation of Korean Church History, 2010. ISBN 978-89-85215-82-4.

Časopisy

Časopisy se citují podobně jako monografie, ale kurzívou není název díla, nýbrž název časopisu:

ŠTOLFOVÁ, Andrea. Příčiny a dopady pracovní migrace v Uzbekistánu. Kulturní studia. 2014, roč. 2, č. 1, s. 23–45. ISSN 2336-2766.

Druhou možností je graficky (tučně) odlišit ročník a do závorky napsat číslo. Tak vám to vygeneruje třeba server www.citace.com, ale pak se můžete dostat do sporu s typografy, protože podle typografických zásad musí být před začátkem závorky mezera.
ŠTOLFOVÁ, Andrea. Příčiny a dopady pracovní migrace v Uzbekistánu. Kulturní studia. 2014, 2(1). ISSN 2336-2766.

Pokud budete citovat časopis z nějaké databáze odborných časopisů (která je elektronická), tak je stejně lepší časopis citovat tak, jako kdybyste měli časopis v ruce, ne jako elektronický článek. Rozhodně neuvádějte u těchto citací URL stránky, za které jste to získali, protože přes ní se čtenář stejně ke slibovanému výsledku nedostane (např. http://search.proquest.com/docview/610017480?accountid=26997)

Chcete-li uvést, odkud (z jaké databáze) jste článek skutečně převzali, můžete na konci citace doplnit příslušný údaj. Není to však povinné.

KUCUKCAN, Talip. Re-claiming identity: Ethnicity, religion and politics among Turkish-Muslims in Bulgaria and Greece. Journal of Muslim Minority Affairs. Abingdon: Taylor & Francis Ltd., čís. 1, roč. 19/2009, s. 49–68. ISSN 1360-2004. Získáno přes databázi PROQUEST.

DOI

Protože se publikování časopiseckých článků pomalu, ale jistě přesunulo z papírové formy do formy elektronické a pro mnohé autory má publikovaný článek cenu zlata (kvůli vykazování pilnosti), mají některé články kvůli jednoznačné identifikaci přidělené unikátní číslo DOI. Těch identifikátorů tedy může být více – samotný časopis má přidělené vlastní unikátní číslo ISSN a jednotlivé články mohou mít ještě navíc DOI. Mohou, ale nemusí – jen některé odborné časopisy se o to starají.

Pokud citujete a na konci vaší práce máte seznam použitých zdrojů, pak se vřele doporučuje DOI uvádět.

Chcete-li si seznam literatury nechat projít a doplnit DOI, velmi dobrý nástroj je na http://www.crossref.org/SimpleTextQuery/
Do formuláře zadáte váš seznam literatury (pokud se nechcete registrovat, můžete použít email někoho jiného, kdo se už registroval – třeba office@jsrp.ro
Stisknete SUBMIT a publikace, které mají DOI, ho budou mít ve výsledku uvedený (většinou / někdy).

Příklad článku:
Kokaisl, Petr. The lifestyles and changes in culture of Afghan Kyrgyz and Kyrgyz in Kyrgyzstan. Asian Ethnicity, Volume 14, Issue 4, 2013. DOI http://dx.doi.org/10.1080/14631369.2012.691369.

Citace z internetu

Samotné uvedení URL stránky rozhodně NESTAČÍ!

U všech online citací je stejné pořadí jako u knižních citací:

AUTOR, Jméno Název článku [online] Vydavatel (název serveru), datum (rok vydání) [cit. D. M. RRRR] Dostupné z: http://www

Příklad citace bez autora (je znám pouze název článku)
Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů [online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, © 2008 [cit. 2. 6. 2008]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Církev_Ježíše_Krista_Svatých_posledních_dnů&oldid=2593539>
S autorem:
NOVÁK, Josef. Mormoni v ČR. [online] Česká zemědělská univerzita, 2008 [citováno 2. 6. 2008] Dostupný z WWW: http://czu.cz/mormoni

Údaj o tom, kdy jste určitou publikaci citovali, je poměrně důležitý, protože na internetu teď něco je a zítra už to může být úplně jiné nebo stránka už může být pryč. Protože jeden z důvodů, proč se má citovat, je dohledatelnost, tak datum citace má velký význam. Pokud už totiž stránka neexistuje – asi každý zná hlášení Tato webová stránka není dostupná, když klikne na nefunkční nebo neexistující odkaz – je možné v takovém případě zkusit některý z internetových archivů – viz seznam výše internetové archivy.

Psaní ve WIKI

Do wiki dávejte citace do dvojitých závorek18) (na další řádce je to naznačené, jak a kam se ty závorky píší):

Do wiki dávejte citace do dvojitých závorek((celý odkaz včetně formátování např. //kurzívou//))

Diskuse a závěr

Podobně jako bylo v praktické části vhodné strukturovat kapitoly podle výzkumné otázky a podotázek, je to vhodné i v závěru. Klidně si výzkumné otázky (a podotázky) do závěru znovu napište a hned za ně pište odpovědi. To rozhodně není pobídka k psaní nějakých výkřiků typu otázka – odpověď, ale mělo by vás to udržovat v určitém rámci. Klidně při tom s potenciálním čtenářem i diskutujte, můžete zodpovídat na potenciální námitky (které můžete tušit) – i když námitky oponentů práce bývají většinou autorem naprosto netušené :-)

V závěru už by se neměly objevovat žádné nové skutečnosti – všechny údaje, o kterých zde budete psát, už by měly být pozornému čtenáři z předchozího čtení vaší práce známé.

Závěr neodbývejte, je to zlatý hřeb a zároveň vyvrcholení vaší práce. Takže by to rozhodně nemělo vypadat třeba takto:

  Práce si za cíl vytyčila přiblížit čtenáři stravování příslušníků židovského náboženství, případně jak se liší tyto návyky v jednotlivých zemích. V jednotlivých podkapitolách byl nejprve věnován prostor teoretickým částem, pak jsme přistoupili k praktické části. Vytčené cíle se podařilo naplnit.

Přílišná stručnost není na místě – pokud jste prováděli nějaký obsáhlejší výzkum, klidně z jednotlivých částí výzkumné otázky udělejte podkapitoly závěru. Protože věci do závěru shrnujete, musíte provádět zestručnění a zjednodušení. To zjednodušení ale není nějaké slaboduché, protože čtenář si už v předchozím textu mohl přečíst, že to tak úplně jednoduché není a dočetl se o všech možných a nemožných vlivech na zkoumaný objekt.

Závěrečná kontrola práce

Asi žádná práce se vám nepovede napsat úplně bez formálních chyb (překlepy, gramatické chyby), a to nezmiňuji faktografické chyby :-)

Některé chyby odstraníte pouze pečlivým čtením a znalostí gramatiky. Jiné chyby (nebo alespoň jejich část) můžete odstranit prostřednictvím vyhledávání (Ctrl+F). Mezi chyby, které můžete takto jednoznačně odhalit, patří

  • některé mezery:
    • nikdy nemá být mezera
      • před čárkou – můžete dát v celém dokumentu tuto chybu nahradit (Ctrl+H). Do políčka Najít dáte , (mezera čárka) a do políčka Nahradit za: dáte , (jenom čárka)
      • totéž, co platí o čárce, platí i o tečce, středníku, vykřičníku, otazníku
      • za začátkem závorky (a uvozovky)
      • před koncem závorky (a uvozovky)
    • 4 tečky vedle sebe – pokud věta končí „do vytracena“ a označíte to …, tak už se za větou tečka nedělá. Typografický požadavek je ovšem ještě přísnější: nepsat tři tečky, ale trojtečku, což je jeden znak … – ve Wordu ho napíšete jako Ctrl+. (Ctrl a tečka)
    • některé tvary některých slov jsou podle současného pravopisu vždy špatně:
      • bysme (má být bychom)
      • dvoumi, dvěmi (má být dvěma)
      • dvoum (opět má být dvěma)
      • dvouch (má být dvou)

Seznam literatury

Seznam použité literatury se uvádí abecedně. Někteří vedoucí závěrečných prací vyžadují, aby byl seznam literatury rozdělený na část, kde budete uvádět tištěné zdroje a na část, kde budete uvádět internetové zdroje. Protože váš vedoucí bude na vaši práci psát posudek, tak se s ním nehádejte – i když si budete myslet, že důležitější než médium je obsah citovaného díla, tak to na ty dvě části rozdělte.

Je to jen věc vkusu a osobního názoru, klidně to můžete psát dohromady a klidně to můžete dělit na více částí.

Seznam literatury se vyplatí (kvůli přehlednosti) formátovat jiným způsobem, než máte naformátovaný zbytek textu vaší práce. V ŠABLONĚ (ve formátu WORD) už máte v kapitole Seznam literatury přednastavený styl nazvaný literatura.

Styl má předsazení prvního řádku 1,25 cm (můžete mít i jiné), ale důležité je to PŘEDSAZENÍ. Protože některé údaje o publikacích jsou delší než jeden řádek, celý seznam je kvůli předsazení docela přehledný.

Pokud předsazení nenastavíte, přehlednost není zdaleka taková:

Přílohy

Do příloh patří obsáhlejší soubory, které by ve vlastním textu mohly působit rušivě.

Co dát do vlastního textu a co dát do příloh?

Na to se nedá jednoznačně odpovědět, také záleží na osobním vkusu autora (i vedoucího práce). Někdo je naprosto striktní a vyžaduje veškeré obrázky a grafy dávat do příloh. Je ale třeba se ptát, zda to pomůže čtivosti textu, nebo zda dojde k rozkouskování – jak textu, tak i pozornosti čtenáře. Většina čtenářů ráda čte „v kuse“ a moc je nebaví, když musí po každém odstavci listovat na nějaký odkaz nebo do příloh.

Je to tedy do značné míry na vás, jak se s tím vypořádáte. Pokud budete mít třeba nějakou tématickou fotografii, tak lze její použití v textu doporučit – i kvůli určitému oddechu čtenáře. Máloco totiž odradí čtenáře od čtení více, než hutný text bez odstavců, mezer (a nějakých obrázků). Pokud budete mít těch fotografií už více (a bude to třeba na několik stránek), pak zvažte jejich zařazení do příloh.

Do příloh můžete také dát přepisy rozhovorů: v textu použijete určité části, které se tématicky hodí, ale někdo by si třeba rád početl, jak celý rozhovor probíhal. Celé přepisy rozhovorů nejsou samozřejmě povinné, ale pokud už jste se s tím přepisovali, tak třeba nechcete, aby ta strašná práce skončila někde na dně vašeho šuplíku, a dáte to do příloh.

Další rady k psaní odborného textu

1) Anotace bakalářské práce [online] © www.formatovani-dokumentu.cz [cit. 9. 9. 2014] Dostupné z: <http://formatovani-dokumentu.cz/navod/anotace-bakalarske-prace>.
2) BAMBERGER, M. Integrating Quantitative and Qualitative Research in Development Projects. Washington: World Bank Publications, 2000.
3) Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích – www.cbvk.cz
4) KLUSÁK, M.; KUČERA, M. Ke klasifikaci dětských her. Národopisná Revue 3/2010, s. 190–191.
5) BLAŽEK, Jiří. Teorie regionálního vývoje: je na obzoru nové paradigma či jde o pohyb v kruhu? Sborník ČGS, č. 3/1999, str. 141–159.
6) volně dle NOSKOVÁ, J. Biografická metoda a metoda orální historie: na příkladu výzkumu každodenního života v socialismu. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2014, s. 98–109
7) blíže k zakotvené teorii srov. Strauss, Corbinová 1999
8) Respondent z oblasti St. Vith, 20 let, student.
9) Respondent žijící v Weywertzu (Bütgenbach), 50 let, katolický kněz.
10) , 11) ŽÁK, J., RADA, V. Študáci a kantoři. Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 72.
12) , 14) Podle: SGALL, Petr a Jarmila PANEVOVÁ. Jak psát a nepsat česky. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2004, 197 s. ISBN 80-246-0871-5.
13) PAVEL EISNER, český překladatel, lingvista, publicista a básník, *16. 1. 1889 – ✝ 8. 7. 1958, převzato z: http://www.citaty-slavnych.cz/autor/Pavel_Eisner
15) HROCH, Miroslav. Národy nejsou dílem náhody: příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2009, 315 s. 45. sv. ISBN 978-80-7419-010-0.
16) HROCH, Miroslav. Národy nejsou dílem náhody: příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2009, 315 s. 45. sv. ISBN 978-80-7419-010-0.
17) FUCHS, Jiří. Rozpor scientismu. Distance, 4/2006, ISSN 1212-7833. Další dostupnost: http://www.distance.cz/rocnik-2006/4-cislo/rozpor-scientismu
18) celý odkaz včetně formátování např. kurzívou

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako