obrzek domeku-home


DUNGANI VE STŘEDNÍ ASII

Přemysl Víška

Úvod

Čínsky mluvící muslimové, tzv. Dungani, byli koncem 19. století nuceni emigrovat do oblasti Střední Asie, především potom do dnešního Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu. Jejich identita byla po dlouhá léta rekonstruována vlivem vztahů s místním obyvatelstvem a sovětskou kategorizací národnosti, avšak nikdy zcela nezapomněli na své dlouhotrvající čínské kořeny.

Po roce 1991, kdy došlo k rozpadu Sovětského svazu, se však jejich situace výrazně proměnila, neboť se museli vyrovnat se změnami v ekonomické, sociální a politické sféře. Museli vypořádat především s tím, že nyní obývají tři nezávislé republiky, oddělené hranicemi, čímž dochází k ohrožení jejich jednoty v této oblasti.

Cíl práce a metodika

Cílem práce bylo blíže představit etnickou minoritu Dunganů, která ve Střední Asii obývá zejména Kyrgyzstán, Kazachstán a v menší míře také Uzbekistán, a porovnat, jak se této menšině v těchto bývalých svazových republikách daří.

Vzhledem k teoretickému charakteru práce byla pro tyto účely využita technika studia dokumentů, která patří mezi neinvazivní techniky zdrojů dat. Její výhodou je nízká finanční náročnost, možnost studovat výpovědi jinak nedostupných osob a v neposlední řadě také vysoká kvalita dokumentů, vytvořených profesionály. 1)

Literární rešerše

S ohledem na to, že neexistuje mnoho literatury o Dunganech, představoval jedinou zásobárnu informací internet a odborné články v plnotextových databázích.

Francouzská autorka Elisabeth Allés se ve své studii „The Chinese-speaking Muslims (Dungans) of Central Asia: A Case of Multiple Identities in a Changing Context“2) věnuje popisu dunganské minority, dále shrnuje dosavadní výzkumy o této komunitě, zabývá se i historií a etnickými prvky, a rovněž nabízí přehled o Dunganech v jednotlivých středoasijských zemích. Práce obsahuje podrobný zdroj informací o Dunganech ve Střední Asii a jejich historii, která je však možná až příliš podrobná a prospělo by jí, kdyby byla pro lepší přehled rozepsána samostatně v jedné kapitole bez etnických prvků.

Dungany se zabývá i článek „An Encounter With History“3) od Su Yuemin v čínském magazínu Beijing Review, který vychází v anglickém jazyce. Ten nabízí pohled na některé dunganské tradice, řemesla a vztahy Dunganů s čínskou stranou.

Zajímavě se jeví internetové stránky dunganské komunity v Kazachstánu. 4) Ty nabízejí řadu sekcí, věnujících se právě Dunganům – od historie, přes kuchyni, až třeba po řemesla. Bohužel web je zatím k dispozici pouze v ruském jazyce, navíc spousta sekcí v menu je zatím prázdných (např. náboženství či literatura). Přesto se vyplatí do budoucna pro zájemce o tuto menšinu tyto stránky sledovat.

Teoretická část

Kdo jsou Dungani

Dungany je možné popsat jako čínsky mluvící obyvatele muslimského vyznání, kteří obývají Střední Asii. Po říjnové revoluci v roce 1916 obdrželi Dungani status „státní příslušnosti“, který si udržují dodnes. Označení „dungani“ bylo potom užíváno i úředníky v dobách Sovětského svazu.

Dungani se mezi sebou dělí podle toho, z které části Číny přišli. Jedna skupina pochází z Gansu, další pak z Shaanxi, ale existují i další ještě podrobnější dělení. Většina Dunganů, jejichž domovem se ve střední Asii stal region Semerich´e, přišla z Číny potom, co byla pronásledována čínskou císařskou armádou po neúspěšném povstání proti místním orgánům v polovině 19. století. Dalším milníkem byl rok 1881, kdy došlo k dalšímu stěhování Dunganů. Odhaduje se, že těchto dvou migrací se mohlo účastnit přibližně 10.000 dunganských obyvatel. Některé další menší migrace pak přišly v polovině 19. století.

Menší množství Dunganů se usadilo také v Uzbekistánu. Podobně jako další zdejší menšiny, i oni se přizpůsobili místním podmínkám. Třebaže stále používají specifické čínské dialekty (Gansuhua and Shaanxihua), odvykli brzy znalosti čínských znaků a začali používat azbuku. Gansu dialekt byl přijat coby oficiální jazyk pro Dungany ve školách, literatuře, tištěných médiích, ale i v rozhlase a televizi. Kromě toho se však Dungani učí ve škole rusky a dorozumívají se i jazykem země, ve které žijí. Dále užívají z náboženských důvodů perštinu a arabštinu.

Počet dunganských obyvatel dosahuje čísel okolo 100.000. Jak ukazují statistiky z roku 1999, na území Střední Asie pak žije nejvíce Dunganů v Kyrgyzstánu (51.766), dále v Kazachstánu (36.945) a Uzbekistánu (2.000). 5)

Historie

Povstání Hui muslimů, které vypukly v severozápadní Číně v 19. století, otřásly už tak se rozpadající vládou dynastie Čhcing (1644-1911). Povstalci však byli nakonec poraženi masivními silami armády Čching a byli nuceni se stěhovat do carského Ruska v letech 1877, 1878 a 1879, aby nakonec zakotvili ve Střední Asii. V průběhu následujících sta let se počet čínských muslimů, kteří zde žijí, zvýšil devětkrát.

Zpočátku tito přistěhovalci se souhlasem vlády carského Ruska obdělávali půdu a zabývali se chovem hospodářských zvířat. Ve dvacátém století se pak aktivně podíleli na ozbrojeném povstání lidí všech národností ve Střední Asii proti carské tyranii. Tito čínští muslimové a jejich potomci se také aktivně zapojili do zrodu bývalého Sovětského svazu a zasloužili se i o vítězství v protifašistické válce v roce 1940.

Dungani žijí rozptýlení v oblasti Střední Asie, což je oblast obývaná mnoha dalšími etnickými skupinami, po více než století. Nicméně ani po tuto dobu nezapomněli na svou bývalou vlast. I nyní více než 90 % z nich hovoří dialekty Shaanxi a Gansu a stále předávají z generace na generaci tradice svých předků, kteří žili v severozápadní Číně, ať už se jedná o náboženskou víru, způsob bydlení, stravovací návyky či třeba oblékání.

Proslulí jsou rovněž tím, že do Střední Asie přinesli znalost zemědělství, zejména pokud jde o pěstování zeleniny. Dokonce i dnes zelenina na trzích v Almatě a Biškeku pochází většinou právě od Dunganů. Není divu, že spousta zdejších obyvatel v nadsázce tvrdí, že „pokud by Dungani přestali pracovat, chyběla by na řadě jídelních stolů v mnoha rodinách čerstvá zelenina“. 6)

Tradice

Dungani žijí ve Střední Asii po více než 130 let. Ani za tu dobu však nezapomněli na svůj čínský původ a vynakládají velké úsilí, aby byly zachovány jejich tradiční zvyky. Ne nadarmo jsou jejich obce nazývány žijícími fosíliemi starověké čínské kultury a zvyků. Právě mnoho těchto lidových zvyků je totiž unikátních v tom smyslu, že v Číně už nejsou praktikovány.

Kromě ruštiny hovoří většina Dunganů dialektem Shaanxi. Vládu tak nazývají například výrazem „Yamen“, učitele „Jiaoyuan“ a ženu „poyi“. Tyto pojmy byly v minulosti užívány právě v provincii Shaanxi. Aby si Dungani zachovali Shaanxi dialekt, museli vymyslet unikátní způsob, jak jím psát i v azbuce.

V dunganských vesnicích lidé nosí buď obleky, nebo tradiční čínské oblečení. U slavnostních příležitostí, jakou je například svatba, si vždycky oblékají kroje. Ženich nosí vyšívané roucho a pár jezdeckých bot. Nevěsty mají vlasy vyčesané do tradičního drdolu a jsou vyzdobeny červenými květy. Jejich červené hedvábné svatební šaty jsou plné motivů draků a jiných bájných čínských zvířat. Tyto šaty přitom nosí ještě dlouhé týdny po svatebním obřadu, který zahrnuje i rituály z dob dynastie Čching.

Lamian, což je druh nudlí populárních v severozápadní Číně, jsou ještě dnes Dungany vařeny stejným způsobem, jak se to dělávalo před sto lety. Právě Lamian, podobně jako další tradiční čínská jídla, jejichž znalost předávají Dungané na své potomky, byly dobře přijaty místními lidmi. Stalo se tak například to, že dnes mnoho restaurací v Kazachstánu podává právě dunganské nudle Lamian.

Některé zemědělské nástroje, které do Střední Asie přinesli právě Dungané, jsou vystaveny v Dunganském kulturním muzeu v dunganské vesnici v Masanchi v Kazachstánu. Dále je zde možné nalézt tradiční čínské hudební nástroje, jako je erhu, a kostýmy z dob dynastie Čching.

Dunganští lidé věří tomu, že „mít více dětí znamená mít více štěstí“. Mnoho rodin tak má čtyři nebo i více dětí. V Kazachstánu jsou přitom ženy, které mají více než šest dětí, nazývány „matkami-hrdinkami“. Jenom v Masanchi a v dalším městě Sortobe v Kazachstánu je takových „matek-hrdinek“ více než 600… 7)

Dunganská literatura

Počínaje vydáním Shivajiho básní v roce 1931 má dunganská psaná literatura poměrně krátkou historii. Pravdou ovšem je, že Dungani se mohou pochlubit poměrně dlouhou tradicí ústní literatury. Před říjnovou revolucí v roce 1917 byla právě orální literatura jedinou formou literatury Dunganů, přičemž zahrnovala lidové písně, folklór, přísloví, jazykolamy, hádanky, a tak dále. Mnoho z toho má svůj původ zřejmě v severozápadní Číně. Najdeme tu i odkazy na některé čínské klasiky, jako je „Románek tří království“ (autor Luo Gaunzhong), „Hrdinové z močálu“ (Shi Nai´an), či „Putování na západ“ (Wu Cheng´en).

V roce 1900 publikovali Rusové první várku dokumentů, které odrážely zvyklosti dunganských lidí, včetně orální literatury. Během krátké doby pak dunganská literatura dokončila svůj historický přechod z orální na písemnou formu. Potom, co Dungani vytvořili svůj fonetický jazyk a došlo ke zveřejnění dunganských tiskovin, dosáhla dunganská psaná literatura vrcholu v roce 1930.

Je nesporné, že dlouhotrvající lidová slovesnost se stala živnou půdou pro rozvoj dunganské psané literatury. Na druhou stranu to, že žili dunganští spisovatelé v prostředí, kde dominoval ruský jazyk, je přirozeně ovlivnilo. Došlo tak třeba k překladu mnoha významných ruských literárních děl do dunganského jazyka.

Dungani nikdy nezapomněli na své čínské kořeny, což se nakonec promítlo i do dunganské literatury, kde byla znát náklonnost k bývalé vlasti a byly zde vylíčeny charakteristické zvyky a návyky, úzce spojené s čínskou tradicí. V jedné z básní například Shivaza líčí, jak dunganská dívka vyjadřuje svou lásku k vrbovému proutí namísto květin, což ruským čtenářům nedávalo žádný smysl. Báseň však byla docela pochopitelná pro čínské čtenáře, neboť vrba je v čínském jazyce v souladu s výrazem, který znamená „žádat někoho, aby zůstal“.

Vychováváni pod vlivem svých selských předků žijících v severozápadní Číně, vytvořili dunganští spisovatelé jedinečnou psanou literaturu, která se vyznačuje jednoduchým a „neozdobným“ stylem. 8)

Řemesla

Stalo se to před více než sto lety, kdy první dunganští lidé přelezli hory Tianshan a uprchli do Střední Asie, přičemž s sebou přinesli i různé zemědělské nástroje a osivo. Přes různé počáteční potíže s místními usedlíky si brzo získali respekt pro svoji pracovitost. Po svém příchodu do Střední Asie zde začali pěstovat některé druhy zeleniny, které v regionu nebyly dříve pěstovány, jako například rajčata, okurky, česnek nebo jarní cibuli.

I v dnešní době si mnoho Dunganů vydělává na živobytí právě pěstováním těchto druhů zeleniny a prodejem v Kazachstánu na tržištích v Almatě, eventuelně v Rusku a jinde. Statistiky dokládají, že právě více než polovina zeleniny, spotřebovávané v Kazachstánu, pochází od Dunganů. Jejich zelenina obohatila jídelní stoly místních lidí a pomohla Dunganům zvýšit jejich příjmy. Průměrný roční příjem dunganských domácností se pohybuje mezi 3.000 - 4.000 $, přičemž každá domácnost vlastní alespoň dvě auta nebo dodávky. Ne, že by tato vozidla byla zrovna ke chlubení, ale jsou potřebná proto, aby Dungani mohli pracovat a prodávat zeleninu.

Od konce osmdesátých let se dunganské vesnice v Kazachstánu a Číně, zejména potom provincie Shaanxi, zabývají více ekonomickou a kulturní výměnou. Dungani tak nejen že častěji obchodují se svými čínskými protějšky, ale došlo i k tomu, že se od nich naučili novým postupům v zemědělství. Jedná se například o úpravu skleníků tak, aby mohli Dungani pěstovat zeleninu po celý rok.

Ani ze strany kazašské vlády nedochází k žádnému šikanování Dunganů, ba právě naopak je politika kazašských orgánů vůči Dunganům poměrně příznivá. V roce 2002 došlo například k tomu, že byla zrušena většina daní, které znesnadňovaly Dunganům přepravu zeleniny. 9)

Přátelské vazby s Čínou

Dungani kladou zvláštní důraz na kulturu a vzdělávání. Ve městě Masanchi je možné nalézt hned čtyři školy s více než 3.000 studenty. Ve dvou z těchto škol se pak učí studenti jazyku Dunganů a vedle toho ještě kazaštině, ruštině a angličtině. Kromě toho místní dunganské sdružení vybírá každoročně 60 až 70 nadaných studentů, kterým je umožněno studovat v Číně, například na univerzitách Xi’an International Studies University a Lanzhou University.

Třebaže mnoho Dunganů nikdy Čínu nenavštívilo, existuje u nich jakýsi stesk po domovině svých dávných předků. S cílem lépe zachovat tradice a podporovat obchodní a kulturní výměny s Čínou je sdružením plánováno vytvoření více čínských tříd v Kazachstánu, aby se stalo výhodnější učit se čínsky.

Sdružení má v současné době kancelář v Xi´an, hlavním městě provincie Shaanxi, která usnadňuje výměnu a spolupráci s Čínou. Vládní orgány v Shaanxi posílají čínské učitele do Kazachstánu, aby pomohli mladým Dunganům se studiem čínštiny, a dále například zemědělské odborníky, kteří zlepšují jejich dovednosti v pěstování zeleniny a obilí. 10)

Dungani ve Střední Asii

Rozpad Sovětského svazu postavil Dungany do nové situace, která oslabila jednotu jejich skupiny a identity. Vytvoření skutečných hranic mezi republikami se stalo vážnou brzdou pro komunikaci mezi členy etnika. Volný pohyb osob a zboží nyní závisí na politických vztazích mezi těmito samostatnými státy. Nové a ne zcela jasné předpisy znesnadnily cestování mezi těmito zeměmi. Kvůli nově vzniklým hranicím byly od sebe dunganské skupiny, žijící nyní v nezávislých státech, izolovány. Navíc se v současnosti snaží prokázat loajalitu vůči těmto zemím, které jsou jejich domovem. Toto všechno se odehrává na pozadí nelehké politické situace ve třech republikách, které jsou zmítané ekonomickými problémy a korupcí a kde moc drží autoritářské a represivní vlády.

Uzbekistán

V Uzbekistánu, zemi s největším počtem obyvatel ze středoasijských republik, panuje velmi napjatá atmosféra, která se týká i vztahů se sousedy. Pro lidi není příliš jednoduché překročit hranice s Kazachstánem, navíc došlo k omezení dovozu zboží z Uzbekistánu ze strany kazašských orgánů. Za posledních několik let museli Dungani, kteří mají příbuzné v okolních republikách, požádat o vízum nebo povolení ke vstupu na kazachstánské nebo kyrgyzské území. Dungani uvnitř Uzbekistánu se potýkají se dvěma odlišnými situacemi. Jedna skupina, která žije v Andižanu (Ferganská kotlina), zapomněla svůj rodný jazyk, mluví pouze uzbecky a rozptýlila se mezi ostatní obyvatele. Druhá skupina, která přišla do oblasti poblíž Taškentu ve 30. letech 20. století, zůstává stále pospolu. Mnoho z těchto rodin pochází z vesnice Masanchin. Dungani v této oblasti jsou respektováni ze strany Uzbeků a ostatních etnik coby dobří zemědělci. Oceňují na nich především jejich pracovitost, díky které se jim zde povedlo začít pěstovat červené ředkve a zelené čínské fazole.

Jestliže jsou Dungani shromážděni v jedné vesnici, jejich postavení je velmi delikátní, neboť závisí na dobré vůli uzbeckých úřadů. Podobně jako tomu bylo za éry Sovětského svazu, pokoušejí se i nyní místní Dungani o pořádání různých kulturních akcí, jako se tomu děje u menšin v jiných zemích. Všechna menšinová sdružení v Uzbekistánu spadají pod Mezinárodní kulturní centrum, které je podřízeno přímo státním výborům. Menšiny v zemi přitom nemají žádné politické reprezentanty.

V prvních letech nezávislosti Uzbekistánu se zdejší Dungani prostřednictvím svého sdružení pokoušeli rozvíjet vztahy s Čínou přes čínské velvyslanectví. Došlo například k tomu, že čínští učitelé začali pracovat v dunganských školách. Spojení s Čínou mělo Dunganům pomoci mimo jiné posílit jejich roli v místní společnosti. Tato pomoc však netrvala příliš dlouho, neboť, jak se zdá, čínské úřady se rozhodly nepokračovat v rozvoji privilegovaných vztahů s Dungany. Ekonomické problémy pak donutily Dungany soustředit své úsilí na boj o vlastní přežití. Někteří z nich se pokoušejí prodávat svou zeleninu za hranicemi v Rusku nebo Kazachstánu za lepší ceny. Tyto obchodní cesty však doprovázejí nepředvídatelné události a incidenty.

Kyrgyzstán

Ani v Kyrgyzstánu nejsou Dungani zrovna v záviděníhodné pozici. V této chudé a relativně nejméně autoritářské zemi Střední Asie je dunganská komunita nejpočetnější. Někteří z nich žijí v Biškeku, jiní se usadili v obcích. Ještě než došlo k nezávislosti země, požívali Dungani v Kyrgyzstánu skutečného uznání, a dokonce byli odpovídajícím způsobem politicky zastoupeni. Momentálně se však musejí vypořádat s řadou problémů, jakým je například vzestup kyrgyzského nacionalismu. Členové kyrgyzských menšin mají kyrgyzské státní občanství, ale už nikoli kyrgyzskou národnost, což je problém, protože dochází například k tomu, že vyšší pozice v administrativě jsou vyhrazeny právě pouze pro lidi s kyrgyzskou národností.

Dungani mají problémy s financováním svých tiskovin, které nejsou dotovány státem. Zvýšila se i nespokojenost se vzdělávacím systémem. Mladé dunganské učitelky raději zůstávají doma, než aby zůstali ve škole za měsíční plat 20 $. Mnoho lidí podniká daleké cesty do Moskvy nebo dalších částí Ruska, aby zde prodali své zemědělské produkty. Právě Rusko se pro některé Dungany stalo zemí zaslíbenou a usazují se zde, což usnadňuje i to, že řada z nich mluví plynně rusky. Jiní se potom rozhodli asimilovat mezi Kyrgyzy. Elity místní dunganské komunity jsou tímto znepokojeny a obávají se, že tento trend, kdy dochází k rozptýlení jejich členů, bude mít za důsledek oslabení jejich identity. V minulosti právě totiž vytvoření relativně homogenních vesnic hrálo důležitou roli v procesech adaptace a konstrukce jejich identity.

Kazachstán

Od roku 1999 dochází ke zlepšení životní úrovně v Kazachstánu, která je vyšší než u dvou zmiňovaných sousedních zemí. Kazachstán má suroviny, dostatečnou rozlohu a na konci dvacátého století činila jeho populace asi 16 milionů lidí. Situace Dunganů v Kazachstánu je zcela odlišná od toho, jak se mají Dungani v Uzbekistánu či Kyrgyzstánu. Kromě toho, že se státu daří lépe v ekonomice, hraje podstatnou roli ještě jeden důležitý faktor, a sice skutečnost, že se jedná ve své podstatě o demokratickou zemi. Dungani zde mají sdružení, která vznikla už v roce 1994. V roce 2000 byl všemi kazašskými Dungany zvolen jako prezident sdružení Volal Khusei Davurov. Ten v minulosti patřil mezi mladé vůdce zdejší Komunistické strany. Působil také jako člen Národního výboru, který radí vládě v důležitých politických otázkách. Potom, co Kazachstán získal nezávislost, podařilo se mu zorganizovat spolupráci s Čínou, zejména s krajem Xi'an, který je původní domovinou Dunganů, mluvících dialektem Shaanxihua. Tato spolupráce měla přínos především v zemědělské oblasti. Úřady Xi'an například pomohly Dunganům s výstavbou solárních skleníků, které jim umožňují pěstovat zemědělské plodiny i v zimních měsících. Kromě toho však čínská strana pomáhá i s organizací kulturních aktivit v Almatě a podporuje nadané studenty ve studiích v Číně a dalších asijských zemích, jako je např. Malajsie. Dunganské vesnice v Kazachstánu jsou homogenní a dobře obydlené a nejsou tu žádné náznaky, že by se lidé chystali odejít pryč. Ba právě naopak, místní Dungani jsou mnohem více jednotní, než je tomu v jiných středoasijských státech.

Jsou tu ovšem určité problémy, pokud jde o jazyk. Všichni dunganští studenti se totiž učí vedle kazaštiny a ruštiny jazyku Dunganů podle dialektu Gansu. Mnoho Dunganů je tímto znepokojeno z toho důvodu, že nevidí jako užitečné, aby se učili Gansu dialekt, když doma všichni mluví dialektem Shaanxi. V této souvislosti mají někteří z nich také pocit, že učit se pouze jednomu čínskému dialektu není příliš prospěšné a že by možná bylo vhodnější, kdyby se vzdělávali v Potonoghua, oficiálním čínském jazyce. V tomto bodě však nepanuje uvnitř dunganského společenství příliš velká shoda, např. pokud se týká písma. Měli by se učit v cyrilici? Nebo snad zavést latinku a čínské znaky? Čínské znaky považuje řada Dunganů za příliš komplikované. Výuka v latince by pak mohla způsobit problémy s kazašskou vládou. Kazachstán by totiž byl nerad, aby v tomto směru někdo napodoboval jejich uzbeckého souseda, který přijal latinskou abecedu.

Další problém, který dopadá i na Dungany, se potom týká vztahu Kazachstánu a Číny. Prezident Nazarbayev totiž hledí směrem k Číně s velkou nedůvěrou. Zaprvé nevytváří politiku příliš nakloněnou k tomu, aby větší množství Číňanů proudilo do Kazachstánu, zadruhé by nebyl moc nadšen z toho, kdyby došlo k nějakým bližším stykům mezi kazašskými Dungany a mocnými čínskými sousedy. Dungani v této zemi tedy musí prokazovat svou loajalitu vůči Kazachstánu a nakládat se svými vazbami k Číně velmi opatrně. V této situaci je pro ně oporou jejich kolektivita a silná identita. 11)

Závěr

Dungani rozhodně patří mezi nejzvláštnější obyvatele Střední Asie, kam před mnoha lety museli prchnout v důsledku pronásledování ze strany čínské dynastie Čching. Na svou bývalou vlast přitom nezapomněli – třebaže jsou Dungani muslimové, stále mluví čínskými dialekty a i nadále si mezi sebou předávají většinu tradic svých předků, z nichž některé se už v Číně ani nedodržují. Ostatními lidmi ve Střední Asii jsou přitom oceňovaní pro svou pracovitost, přičemž se jim do této oblasti povedlo přinést řadu zemědělských plodin, které tu do té doby nebyly k dostání. Zajímavá je i jejich literatura, která existovala do určité doby pouze v ústní formě, a také to, že se snaží o navazování přátelských vztahů s Čínou, což nebývá u všech muslimských obyvatel původem z Číny vždy pravidlem.

Situace Dunganů ve Střední Asii však není všude stejná a liší se podle toho, v jaké zemi se právě nacházíme. Rozpad Sovětského svazu jim způsobil problémy v tom smyslu, že se nyní v době skutečných hranic nemohou například uzbečtí a kazachstánští Dungani tak snadno navštěvovat, jako tomu bylo dříve. Navíc mezi některými středoasijskými zeměmi, jako je třeba právě Uzbekistán nebo Kazachstán, nepanují příliš vřelé vztahy, což má samozřejmě negativní dopad i na cestování mezi těmito dvěma státy.

Je možné říci, že nejlépe se daří Dunganům v Kazachstánu, což se pozitivně promítá i do jejich jednotnosti. Ta je dána také tím, že se jedná o stát, který je možné považovat za demokratický, a kde Dungani mají své sdružení. Jeden z jeho představitelů se stal dokonce členem Národního výboru, který má vliv na důležité otázky ve státě. U kazašských Dunganů je znát také největší snaha o spolupráci s čínskými sousedy, která se projevuje zejména v zemědělství a rovněž ve školství. To však příliš rádi nevidí vládní představitelé Kazachstánu, tudíž místní Dungani musejí být ve svých stycích s Čínou opatrní a projevovat státu svou loajalitu.

O poznání hůře se mají Dungani v Kyrgyzstánu, třebaže jich tu je ze všech středoasijských republik nejvíce. Jsou zde diskriminováni například tím, že vzhledem ke své nekyrgyzské národnosti nemohou zastávat vyšší pozice na úřadech. Dále jsou Dungani kromě toho, že je stát nepodporuje ve financování jejich tiskovin, nespokojeni i s platy. To vede k tomu, že mnoho Dunganů podniká cesty Ruska, aby se zde usadili, případně se snaží asimilovat mezi Kyrgyze. To se samozřejmě nelíbí čelním představitelům dunganské komunity, kteří mají strach, aby to neohrozilo její identitu.

Ani v Uzbekistánu nemá dunganská menšina zrovna na růžích ustláno. Pro zdejší Dungany není vzhledem k nastaveným podmínkám na hranicích jednoduché navštěvovat své příbuzné v okolních zemích. Místní Dungani jsou navíc rozdělení na několik skupin, přičemž ta, která žije ve Ferganské kotlině, dokonce přestala užívat rodný jazyk Dunganů a asimilovala se mezi uzbecké obyvatele. Dungani se zde snaží o pořádání různých kulturních akcí, jako tomu bylo v dobách Sovětského svazu, nicméně v době, kdy menšiny nemají v Uzbekistánu žádné politické zastoupení, není jejich pozice příliš jednoduchá. Na rozdíl od kazašských Dunganů se navíc těm uzbeckým nedaří navázat bližší spolupráci s Čínou, na čemž má zřejmě podíl i to, že počet dunganských obyvatel nedosahuje v Uzbekistánu příliš velkých čísel. Aby se uzbečtí Dungani uživili, jsou mnohdy nuceni prodávat svou zeleninu i za hranicemi, například v Kazachstánu nebo Rusku.

Bude jistě zajímavé v budoucnu sledovat, jak se situace Dunganů ve Střední Asii bude vyvíjet, případně zda se postupem času smažou rozdíly mezi tím, jak se daří dunganské minoritě v Kazachstánu, kde mají zdaleka nejlepší podmínky, a v jiných středoasijských republikách, ve kterých jim není věnovaná tak velká pozornost ani ze strany místních vlád, ani ze strany jejich původní čínské vlasti.

Seznam použitých zdrojů

  • ALLÉS, Elisabeth. The Chinese-speaking Muslims (Dungans) of Central Asia: A Case of Multiple Identities in a Changing Context. Ebscohost.com [online]. 2005 [cit. 2014-05-10]. Dostupné z WWW: dungans17321626.pdf
  • Dungane.kz - официальный дунганский сайт [online]. 2014 [cit. 2014-05-10]. Dostupné z WWW: http://www.dungane.kz/
  • MAJEROVÁ, Věra a Emerich MAJER. Kvalitativní metody v sociologii venkova a zemědělství. Vyd. 1. Praha: Česká zemědělská univerzita, 1999, 156 s. ISBN 80-213-0507-X.

Seznam internetových stránek o Dunganech:

http://www.dungane.kz/rus/news/?cid=0&rid=339

http://www.dungane.kg/history-dungan/47-historydunganasiya

http://www.hrono.ru/etnosy/etnos_d/dungane.php

http://ru.wikipedia.org/w/index.php?title=%D0%94%D1%83%D0%BD%D0%B3%D0%B0%D0%BD%D0%B5&stable=0#.D0.A1.D1.81.D1.8B.D0.BB.D0.BA.D0.B8

http://en.wikipedia.org/wiki/Dungan_people

http://www.dungane.kz/index.php?go=news

http://oval.ru/enc/25117.html

http://lost-empire.ru/index.php?option=com_content&task=view&id=23&Itemid=9

http://lost-empire.ru/index.php?option=com_content&task=view&id=18165&Itemid=9

1) MAJEROVÁ, Věra a Emerich MAJER. Kvalitativní metody v sociologii venkova a zemědělství. Praha: Česká zemědělská univerzita, 1999. s. 121.
2) ALLÉS, Elisabeth. The Chinese-speaking Muslims (Dungans) of Central Asia: A Case of Multiple Identities in a Changing Context. Ebscohost.com [online]. 2005 [cit. 2014-05-10]. Dostupné z WWW: http://web.b.ebscohost.com.infozdroje.czu.cz/ehost/viewarticle?data=dGJyMPPp44rp2%2fdV0%2bnjisfk5Ie46bVOsaaxSrek63nn5Kx95uXxjL6rrUmupbBIr6qeSbCwsk64qrE4zsOkjPDX7Ivf2fKB7eTnfLussVG0p7JPrqukhN%2fk5VXh6aR84LPfUeac8nnls79mpNfsVa%2btsUqvrLBOpNztiuvX8lXu2uRe8%2bLqbOPu8gAA&hid=122
3) YUEMIN, Su. An Encounter With History. Ebscohost.com [online]. 2010 [cit. 2014-05-10]. Dostupné z WWW: http://web.b.ebscohost.com.infozdroje.czu.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=f0e37f2b-2a01-4b50-a3ad-a9650b6c501a%40sessionmgr115&vid=1&hid=122
4) Главная | Dungane.kz - официальный дунганский сайт [online]. 2014 [cit. 2014-05-10]. Dostupné z WWW: http://www.dungane.kz/
5) ALLÉS, Elisabeth. The Chinese-speaking Muslims (Dungans) of Central Asia: A Case of Multiple Identities in a Changing Context. Asian Ethnicity. 2005, Vol. 6, s. 122.
6) History of the dungans. Beijing: China Internet Information Center. 2003. Dostupné z WWW: http://infozdroje.czu.cz/docview/190653449?accountid=26997
7) YUEMIN, Su. An Encounter With History. Beijing Review. 2010, Vol. 53, s. 42-43.
8) Dungan literature. Beijing: China Internet Information Center. 2003. Dostupné z WWW: http://infozdroje.czu.cz/docview/190657906?accountid=26997
9) , 10) YUEMIN, Su. An Encounter With History. Beijing Review. 2010, Vol. 53, s. 43.
11) ALLÉS, Elisabeth. The Chinese-speaking Muslims (Dungans) of Central Asia: A Case of Multiple Identities in a Changing Context. Asian Ethnicity. 2005, Vol. 6, s. 131-134.

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017