obrzek domeku-home logo-FB


HVĚZDY SE ZTRATILY, TAK KDE JSI

A JINÉ POVÍDKY

AHMAD IBRAHIM AL-FAKÍH

Přeložil Jaromír Hajský (✵5.4.1955 v Semilech, †11.11.2003, 48 let) – český arabista, spoluzakladatel pražského Centra al-Jawahiri


Když spatříš na nebi hvězdy, vzpomeň jejich Stvořitele.

(arabské přísloví)

HVĚZDY SE ZTRATILY, TAK KDE JSI

V mysli mu vytanula slova lidové písničky, kterou si zpívával s přáteli z pijácké party při pitkách za městem. Ta písnička byla o hvězdách na nebi, které se ztratily a dívce, která si domluvila schůzku se svým milým a pak nepřišla. Potěšilo ho, že si na tu písničku vzpomněl, hned si ji začal pobrukovat a náhle zjistil, že vlastně zpívá rád a že jeho hlas je nadán zvláštním půvabem, který dosud neobjevil.

Vypil právě dvě sklenice s přítelem z této čtvrti, který ho vždycky pozval k sobě, když měl co pít. A protože nebydlel daleko, měsíc svítil skoro jako slunce a sednout teď za volant bylo trestuhodným dobrodružstvím, nechal raději vůz stát před domem onoho přítele a vydal se domů pěšky.

Vyšel na volné prostranství a najednou si začal představovat, že je to velikánské nádvoří či taneční sál v paláci krále půlky světa. Veličenstvo právě dostalo hroznou chuť si zatančit, protože tu nejsou jeho strážci a dvořané. Když už je jednou král sám, musí si trochu povyrazit a odpoutat se od všech závazků, ceremonií a škrabošek, čertovsky si zatřeštit a zařádit; třeba si povyskočit do vzduchu jako nezbedné dítě, hopsat po jedné noze nebo snad chodit po rukou. Doširoka rozpažil, roztočil se dokola, stále rychleji, a přitom zpíval, až se jen taktak nerozplácl na zemi jak široký tak dlouhý. Zaplavila ho dětinská radost, až se bez zábran zplna hrdla rozesmál. O chvíli později přišel na to, že mu měsíc visí přímo nad hlavou a tak ho zas popadla královská touha si na něj sáhnout. Skákal vysoko do vzduchu, ale zanedlouho se dovtípil, že to všechno je jen královský vrtoch, a nechal toho. Vykračoval si prázdnotou tanečním krokem, který se snažil sladit s rytmem písně, jež si prozpěvoval.

„Pohasly noční hvězdy…“

Ke svému nesmírnému překvapení zjistil, že se do královské dvorany pokradmu vplížila nějaká žena a teď mu stojí po boku a zvonivě a nakažlivě se směje do hlubin noci. To určitě přišla královna, aby mu zkazila radost být na chvíli o samotě. Brzy však poznal, že to není hra ani žert, ale že to je skutečně žena, která teď stojí kousek od něho a na celé kolo se nespoutaně směje. Z hlavy se mu rázem vykouřily alkoholické páry. Musela ho přece vidět, jak skáče do vzduchu jako pominutý, točí se dokola a směje se jak potrhlý. Překvapením ztuhl na místě a hrdlo mu zdřevěnělo, že nemohl zpívat a u srdce pocítil ledový dotek studu. V duchu prosil Boha, aby ho proměnil v myš, ale předtím, než se měl myší stát, zaslechl, že ho ta žena volá. Z které asi pukliny země vylezla tato víla v hodinu tak noční? Byl to hlas plný ženskosti, ale přesto ostrý. Oslovoval ho jménem. Naléhavým tónem ho bezostyšně vábil do svého separée a žádal ho s naprostou otevřeností, aby tam spáchal nějaký hřích. V ohromení obrátil za tím hlasem oči, ale vůbec nikdo tam nebyl. Polekán se obracel doprava a doleva, dozadu a dopředu, ale po nikom ani stopy. Cítil, jak umírá v černém asfaltu, který mu stoupá po nohou. Lákání té ženy slyšel zblízka a zřetelně jako hlasité šepotání plné koketerie, vzrušení a sexu.

Nebyl s to určit, odkud vychází, ale víc než pár kroků to být nemohlo. V měsíčním světle rozeznal vzdálené budovy a zbytky stromů, rozhozené tu a tam na tom rozlehlém prostranství, které bylo odpradávna zemědělskou půdou, ale nyní se rozprodává na stavební parcely. Nikde však nezahlédl ani stopy po lidském stvoření, jeho dům byl stále daleko a smrtící černý asfalt mu stoupal vzhůru ke stehnům, obléval mu kolena a vše zalité ochromoval. Ženské volání, blízké a sugestivně hrozivé znělo teď jako svist větru. Oslovovalo ho jménem a navíc nabylo mazlivé dikce, jakoby ho s tou ženou spojoval vřelý a dávný vztah. Zvala ho naléhavě, jakoby ho čekala už hodně dlouho, připravovala se na setkání s ním a nenašla si k tomu lepší příležitost, než toto prostranství, tuto noc a měsíční svit. Stál, neschopen už i plakat. Civěl nahoru a dolů. Možná ten hlas vychází z nějaké zemské nebo snad nebeské pukliny. Do pasu už byl zalit černým asfaltem a nevěděl, co má dělat.

Ta žena s rusalčím hlasem se teď beze studu obnažuje a postupně vymaňuje z šatu své helénské tělo. On ji nevidí, ale její volání je už tak naléhavé, že až přechází ve vytí. Srdce nu roztřásla hrůza. Už chtěl vykřiknout, volat o pomoc nebo se dát na útěk, ale nemohl se pohnout ani promluvit. Ztuhl na místě jako vosková figurína a smrt plynula černým asfaltem, stoupala mu ke krku a ona ho beze studu a stále hlasitěji volá. Cítil, jak mu její blízký dech ožehuje čelo, její vůně mu naplňuje chřípí a její tělo hořící touhou, ho spaluje, až mu po krku stéká pot. Hlas náhle nabyl jiného tónu, ostřejšího a hněvivějšího. Zřetelně cítil, že s ním zkouší něco jiného. Tato královna stála celý život před zrcadlem, rozčesávala si vlasy, navlékala si šaty a ozdoby a voněla se parfémy.

A pak přišla tato noc. Ozářena svitem měsíce rozevřela náruč a nabídla se mu jako upřímný a štědrý dar. Tuto královnu nyní obešla hrůza. Vidí, že se od muže, jehož si vybrala mezi všemi ostatními na světě a nabídla se mu, nedočkala na své pozvání odpovědi. Její hlas teď burácí hněvem a vydává rozkazy. Teď už to není snivý pohled a rozevřená náruč toužebně a vášnivě ho vítající, ani hlava koketně a mazlivě nachýlená k rameni. Královna vztyčila hlavu v hrdé póze a vydává královské příkazy. Pocítil nebezpečí, přál si, aby zas mohl promluvit, zaplakat nebo se rozhýbat. Aby mohl pokleknout na zem blizoučko k ní a zapřísahat se všemi proroky a všemi vírami, že je poslušným sluhou na jejím dvoře, a všechno se přihodilo jen proto, že ji nemůže vidět a poznat, černý asfalt už zalévá celé jeho tělo, už nemůže ani dýchat, neví, odkud ten hlas přichází a v dohledu nikdo není. A ten hlas je v královském hněvu stále vzrušenější, nazlobenější a hrozivější. Vybuchne, pokud se jen o minutu zpozdí a neuposlechne výzvy.

A pak se stane něco strašného. Ruka, třímající prosolený karabáč se za okamžik rozpřáhne, aby ho bičovala do tváře a do zátylku. Revolver, který se náhle vynořil před jeho očima, vpálí kulku do jeho čela. Pod jeho nohama zakrátko vybuchne bomba. Teď ho znovu volá a láká, aby vstoupil do jejího separée. Je to tón vládce, schopného zaplavit svět potopou. Rozběsnit v něm bouře a zemětřesení nebo ho sežehnout obrovským požárem. A to jen proto, že se nevrhl do její náruče. Pochopil, že konec je neodvratný, že mu černý asfalt dostoupal až k hrdlu. Zalévá nu nos a čelo. Ted ho čeká opravdová a neodvratné smrt. Než měl docela opustit tento svět, zaslechl v dáli mizící hlas. Rychle vyprostil hlavu z asfaltu a ohromen naslouchal tomu slabému skomírajícímu zlomenému hlasu, který ztratil rozhazovačný a výhružný tón. Už nevábil a nemazlil, ale nyní volal o pomoc, jakoby teď doopravdy prožívala konec. Ten hlas byl vystrašený a plačtivý. Prosil o spásu. Jakoby byla na širém moři, obklopena zběsilými vlnami a hrozila jí smrt utonutím. Hlas prosil chabě a ustrašeně, aby jí přispěchal na pomoc. S ústy plnými vody klokotalo volání přes bubliny.

Z nějakého důvodu cítil, že tento zvuk vycházející až zpoza hlubin moře je blízko a současně daleko. Onen nyní v pláči o pomoc volající jemný a slabý hlas se mu zbaven sexu, ponoukáni a ženské smyslnosti zdál velice známý. Teď, když pocítil, že je zachráněn a nabyl opět částečně sebekontroly, věděl, že ho neobyčejně dobře zná. Nemůže si sice vzpomenout, komu vlastně patří, ale zná ho neobyčejně dobře. Zneklidňuje ho, jakoby celý život žil její láskou. Doopravdy, nikdy v životě se nevrhal do citových pokusů a nikdy neměl poměr se ženami. Jedinou ženou v jeho životě – nepočítá-li příbuzné – byla ta, kterou mu jedné noci přivedli, aby se stala jeho ženou a matkou jejich dětí. Ale to není její hlas. Snad je to něco tajemného, co ožilo v jeho fantazii. Snad žena, objevující se v jeho snech, nebo snad ta, se kterou prohodil pár slov za dveřmi a její hlas mu utkvěl v paměti. Anebo jedna z žen, jež vídával ještě jako dítě a neostýchal se vstoupit do ženské společnosti. Tak žil, dokud nepřišlo toto volání, které ho navrátilo k tomuto uvědomění. Ze srdce se vytratil pocit strachu a místo něj se dostavila opravdová touha tu tonoucí ženu zachránit. Představil si na chvíli, že toto prostranství je opravdu mořem, že zavře oči a prudce se vrhne do vln, avšak prázdné prostranství rychle nabylo své podoby a hlas ženy přecházel v šumění a postupně skomíral, až zmlkl docela.

Stál na místě celý rozpačitý, vyčerpaný, jakoby uběhl tisíc mil a najednou zkameněl jak sfinga. Hlava mu určitě zešedivěla a údy se třesou, jakoby právě před chvilinkou dostal horečku. V duši už nezbylo ani stopy po okamžicích hrůzy. Místo toho se dostavil smutek a stud. Zůstal neschopně stát, když se topila žena, kterou miloval. Snažil se vsugerovat si představu, že ji viděl jen ve své zbloudilé fantazii, že stav, ve kterém se ocitl, byl jen jakousi noční můrou, kterou vyvolala kniha pověstí a legend, jež kdysi četl spolu s alkoholickými parami v hlavě. Že volné prostranství kolem něho, noční klid a ticho, to všechno se mu zhmotnilo v onu zneklidňující představu, která na něj dotírala. Ale jak tomu uvěřit, když byl naprosto bdělý a ona ho přece volala. Její hlas vyplňoval prostor s čas. V nose cítil její vůni. Její horký dech mu před chvílí ovíval tvář. Je si proto zcela jist, že ta žena ho miluje a před chvílí zemřela hanebně zavražděna, protože on nebyl dost rytířský, aby jejímu volání vyhověl a šel ji zachránit. Bezpochyby to byla nejkrásnější žena ve městě, nejkouzelnější a nejsvůdnější, nejvíce milující život. Jeho si vybrala mezi všemi muži této noci, ozdobila se všemi šperky, oblékla si noční úbor a stála tu vysoká a ztepilá, s postavou překypující ženstvím, s vlasy černými jak uhel, rozpuštěnými na ramena na způsob Cikánek. Pohybovala smyslnými rty velikosti prstenu a volala ho jménem. Určitě pochopila vyprahlost a tíhu jeho života, pouštní tradice, v nichž byl vychován, suchopár tohoto života. Určitě nu chtěla této noci vynahradit vše, co mu nebylo dopřáno, vydatným deštěm svlažit poušť jeho života. Podivila se, když viděla, že muž, jehož zahrnula přívalem lásky, je neschopný jejímu pozvání vyhovět. Tehdy její tvář obsypal prach hněvu jako pihy, ale její rysy nabyly ještě větší čistoty a dobrotivosti. Neboť marně vyhrožovala a hrozila, aby potom pochopila. Tento marný vztah zasáhl všehomír a ji že potká opravdová katastrofa. V pláči ho až do poslední chvíle volala o pomoc a on stál, neschopný, zbabělý, nemocný horečkou, se srdcem zaplněným hrůzou, se šedivějící hlavou, nemohoucí cokoliv nabídnout. Ovládl ho pocit nespokojenosti a nenávisti k sobě samému. Proč si nevybrala někoho jiného, lepšího, noblesnějšího, odvážnějšího, pohlednějšího a kurážnějšího, schopného se vrhnout do dobrodružství, rytíře a hrdinu. Ne špinavou ustrašenou krysu, utopenou v asfaltu, jako jsem já.

Najednou si na něco vzpomněl. Když k němu přišla, zpíval si. Cožpak to nebyla píseň o hvězdách, které se ztratily a dívce, která si domluvila schůzku a nepřišla? Nebyla to ta, o níž se v této písničce zpívá, jež přišla přesně na čas podle dohody, kterou porušil on?

Zaslechla snad tu písničku a pospíchala, aby té výzvě vyhověla a popřela tak křivé nařčení, že na schůzku nepřišla a řekla tím, že ona sliby plní? Že je upřímná a pravdomluvná? Že ho miluje a nikdy nelže? Byl tedy on tím lhářem, porušujícím slovo a slib?

Bylo tomu opravdu tak?

Ale k čemu to všechno? Je po všem, ať už to, co se přihodilo, bylo snem či skutečností, ať už ta, jež mu za měsíčního svitu vyšla v ústrety, byla skutečnou ženou z našeho světa nebo mystickým snem ze světa onoho, anebo to byl džin, který opustil zámek svého královského otce a přišel za ním. On je z hloubi srdce a rozumu přesvědčen, že stejně jako že se Země otáčí, že po noci přichází den a že Bůh je jediný a jedinečný, tak že tato žena je někde na dlouhém pobřeží jeho vlasti. Je to žena v rozkvětu dívčí krásy. On v okamžiku, kdy jí hrozila smrt utonutím, stál v horečce a nebyl schopen jí pomoci. A zítra si v ranních novinách přečte zprávu o její smrti. Bezděčně ho popadla touha se rozplakat. Nebránil se jí, nahrbil se na místě, kde stál a usedavě se rozplakal.

MUŽ, KTERÝ V ŽIVOTĚ NEVIDĚL ŘEKU

Našel volnou židli u několika málo stolků rozhozených na chodníku ulice. Od muže, který pil svoji kávu si vyžádal svolení a znaven usedl, U číšníka si objednal šálek kávy.

Zapálil si cigaretu a zasněně se zahleděl na ulici, plnou rámusu motorů. A v té chvíli si představil, že se ulice změnila v řeku. Šňůry aut se změnily v čluny, plynoucí po proudu a nesoucí milence. Zlatě zářící měsíc na druhém břehu zažehl na modři řeky ohnivé plameny. Viděl se sedět u stromů na břehu řeky. U nohou mu rostla tráva a květiny, blizoučko poletovali motýli a ptáci, kolem rostly růžové keře a pod nimi se seřadily desítky stolů, u nichž seděli muži a ženy. Hruď mu naplnila vůně květů. V příjemném lenošení se oddal tónům hudby, která tu odněkud zblízka zaznívala. Zahlédl, že vedle něj roste strom s mohutným kmenem a jeho větve, obsypané ještě nerozvinutými poupaty, se mu táhnou nad hlavou. Pod tímhle stromem se každý večer scházel se svoji milovanou a vsedě čekal každou chvíli její příchod. Zacítil vedle sebe pohyb. Zvedl hlavu a zjistil, že strom se stal mužem, v němž okamžitě poznal číšníka. Jak se vynořil, zmizely okamžitě čluny, ptáci i hudba. Otočil se doprava a doleva. Snad někdo z těch lidi sedících na židlích, unavených a popíjejících kávu viděl tu řeku jako on. Avšak všichni uvolněně seděli, uzavřeni do sebe. Někdo právě odešel a zvířil nad jejich hlavami a šaty oblaka prachu. Bylo mu jasné, že jak tam sedí, řeku neviděli. Nikdo z nich v životě neviděl řeku. Podruhé přivřel oči a pokusil se nechat je všechny být. Odejít k řece sám a setkat se tam se svojí milovanou, která teď určitě plave nahá v její vodě. Ale zvuky, které při pití kávy vydával muž v jeho sousedství, mu ten sen zkazily. Bylo mu jasné, že jeho milovaná, na kterou zde čekal pod stromem, už nikdy nepřijde.

Nahněván se obrátil k muži popíjejícímu kávu a zahlédl, že ten muž se nyní stal velbloudem. Zasmál se tomu pro sebe. Jak jen se ti lidé mění ve velbloudy jenom proto, že pijí kávu. Ohmatal si také krk. Vždyť ten muž se možná stal velbloudem proto, že neviděl řeku. A já, Bože můj, kdypak já uvidím tu proklatou řeku.

Káva se mu zprotivila. Nechal Bálek Bálkem a přemýšlel o matce. Také má dlouhý krk, jak vysedává každé ráno u špehýrky a vyhlíží. Natahuje krk přes střechy, krouží a šplhá po domech sousedů a příbuzných dům po domu. A hledá – snad se někdo z nich schoval do kredence nebo do nádobí, pod židli, pod postel nebo do polštáře. Ta hodná děvenka shání nevěstu pro svého syna.

Znepokojil stařenku ten pohled, jak se ze syna stal někdo úplně jiný. Cizí muž, jehož dřív neznala. Ustrašený, ustaraný, podrážděný rozmluvou, znechucený jídlem a trpící nespavosti. Budí se a bloumá po domě jako zlý duch v hábitu svého těla.

Matka z toho pochopila, že syna ztratí, když hned nezasáhne a nenajde mu nevěstu. Zná pocity matky, ale… jsi-li skutečně matka, pak mi místo ženy přiveď… řeku.

Bolestně se zasmál. Za co může žena, která v životě neviděla řeku.

Velbloud, sedící vedle něj a pijící kávu, k němu natáhl krk, rozevřel vejpůl rozťatý knírek a promluvil velbloudsky. Ta řeč, mířená na něj, ho rozezlila. Bylo mu jasné, že jeho milovaná, která nahá plave ve vlnách řeky, se rozhodla odjet navždy. Tvářil se, že na pozdrav zdálky odpovídá. Velbloud stáhl krk a vrátil se k pití kávy.

Řekl jí, že problémem je řeka, a ne žena, ale stařenka to nechápala. Jak jí jen může přesvědčit, že jeho rozvrat nevyřeší hodná dívenka, na kterou náhodně natrefí škvírou starého domu. Kdyby tomu tak bylo, pak je všechno snadné a celý problém by skončil hned první den. Spatřil tehdy dceru jednoho souseda z hokynářství vykukovat zpoza dveří a usmívat se. Tenkrát si v první chvíli myslel, že všechny řeky světa ukryly své prameny v domě onoho souseda. Ale netrvalo to dlouho, protože příští den zatloukli na dvorku domu kolik, dali jí na krk provaz, přivázali ji k němu a dívka se hned proměnila v ovci a od večera vydávala teskné bečení zasévající opuštěnost do nočního města. A začal chápat, že všechny ty domy, nalepené k zemi v různých částech města se v noci změnily ve stáje. V každém domě je totiž děvčátko, které se někdy pokusilo ukojit svoji zvědavost a vykukovalo zpoza dveří, jenom proto aby zjistilo, zda před jejich domy plyne řeka. A tak ji museli na krk vložit provaz a uvázat ji ke kolíku na dvorku.

Matka to nechápe. Nechápe, že se dívky v jejich městě mění se západem slunce v ovce a muži při pití kávy ve velbloudy. Nikdo z nich nic nechápe. Nikdo před chvílí neviděl řeku.

On sám byl v hrozných rozpacích a neznal vysvětlení pro své obavy, které ho bolí, jakoby ho všude pronásledovaly šiky černých mravenců. Těžký oblak trudnomyslnosti mu vždy večer dolehl na hruď a on cítil, že ze světa zmizel vzduch a že zemře zadušením. Ty přízraky přicházejí každou noc a plni jeho nitro děsem nočních můr. Hořkost, která mu zaplavuje hrdlo každé ráno, jakoby měl v ústech plod kolokvinty. Ta pachuť mu brání v práci i v jídle. Také ve čtení, které tak vášnivě miloval a na něž už nesnese pohled, jakoby mu při otevření jediné stránky měli do tváře skočit škorpióni a netopýři. Dokonce i reproduktory rozmístěné po celém domě ho teď děsily už při pouhém přiblížení. Jakoby mu z nich měl do tváře chrstnout vřící lektvar. A nakonec ten pocit znechucení, plnící mu duši tak, že už s nikým nesnese posezení a pobavení. Je v hrozných rozpacích a neví proč. Až se mu v hlavě jako blesk rozsvítila myšlenka. Z ničeho nic, náhle, když jednou seděl v kavárně jako každý večer. Vzpomněl si, že nikdy v životě neviděl řeku. Mnoho slyšel o řekách, viděl filmy s jejich záběry, znal je z vyprávění. Ale nikdy se nestalo, aby řeku viděl na vlastní oči a v jeho duši vyrostlo přesvědčení, že všechno to trápení, které ho v životě potkalo, bylo proto, že neviděl řeku. Všechny přízraky, které ho navštěvují v noci, mračna černých mravenců, která mu plní den, pachuť, kterou cítí v hrdle, to vše jen proto, že nikdy v celém svém životě nespatřil řeku. Všechno mohlo být jinak. Kdyby vesnice, v níž prožil dětská léta, nebyla v srdci pouště, ale poblíž nějaké řeky. Nebo kdyby město, do něhož se přestěhoval, leželo na březích řeky. Kdyby tomu tak bylo, netrpěl by, jak trpí teď. Proč mu utekla jeho milovaná, které ve svých představách vytvořil strom, seděl u něj, čekal, až nahá vystoupí z řeky a svět kolem něj se naplnil zpěvem, tancem, hudbou a dostal tím svůj smysl.

Ten pocit mu vyrostl v duši a stal sе pevným přesvědčením. Život se prostě nedá žít, pokud v něm není řeka. Člověk není člověkem, neprožil-li u řeky alespoň jeden den. Jak by mohl být ráj rájem, kdyby Bůh nestvořil řeky, které pod ním protékají? Peklo se stalo peklem jen proto, že v něm nejsou řeky.

Od toho dne cítil, že má po ruce vysvětlení všech životních situací města a zná důvod všeho toho nakupení špatných mravů, plnící svět kolem něj, které na rozdíl od minula vyvolává jeho zuřivost i rozpaky. Jak se má zlobit na hulváta kavárenského číšníka, když ví, že ten nešťastník nikdy v životě neviděl řeku. Jak se zlobit na otravnou sebranku, plnící sály kina povykem a nechutnými poznámkami, když ví, že ti ubožáci nikdy v životě neseděli na břehu řeky, aby si tam povídali se svými ženami. Jak ho má znechutit pohled na mladíka, řídícího auto, které se v jeho rukou změnilo v rozzuřeného býka když ví, že ten mladík nikdy v životě nenasedl do člunu, aby ho pomalu nesl po říční vodě. Jak se rmoutit nad úrovní rozhlasu, televize, novin, hudby i textů písní když ví, že všichni jejich tvůrci neviděli ve svém životě řeku.

Zapálil si cigaretu. V obavách hleděl na šálek kávy, která netknutá vychladla a přemýšlel. Co kdyby se opravdu tato ulice, na jejímž chodníku právě sedí, stala doopravdy řekou. Pak by se přece všechno muselo změnit. Tento muž, jeho soused, by se nastal velbloudem jen proto, že pije kávu. Jeho milovaná, která tak ráda plave nahá v měsíčním světle, by se neopozdila. Sousedova dcera by se nezměnila v ovci, která plní noční město bečením. Řekl si, co kdyby tak ti lidé našli zemi, která vyváží řeky a dovezli si nějakou domů. Třeba jen tu nejlevnější a nejkratší řeku. Stačila by dokonce jenom část odříznutá z jedné z těch četných řek, které plní svět. Docela nepatrná malá část, která nic nestojí. Chápal, že to není možné a že někdo musí objevit, jak je důležité, aby lidé měli ve svém životě řeku. Lidé musí znát utrpení člověka, který žije, aniž by v životě spatřil řeku. Možná jednou vyjdou ve velikém průvodu, rozdrásají břicho země a tu řeku si vyrobí. Ale jeho teď zajímá, aby si našel nějaký způsob a uviděl za chvíli řeku.

Velbloud, kterého měl za souseda, rozevřel v úsměvu vejpůl rozťatý knírek a natáhl dlouhý krk, aby přivítal jakéhosi muže, pozval ho přisednout a objednal mu kávu. Donesli kávu a on viděl, jak se ten muž s prvním usrknutím proměnil před jeho očima ve velblouda.

Z nějakého důvodu cítil, že i on se za chvíli promění ve velblouda, že se mu protáhne krk a horní pysk se mu rozpoltí vejpůl.

Nevěděl, co dělat.

Má křičet?

Má někoho požádat o pomoc?

Obrátil se doleva a doprava a srdce mu zaplavila hrůza, protože viděl, jak se svět kolem něj plní velbloudy. Odmrštil šálek kávy do vzduchu a v mžiku vyrazil z místa aniž by si určil směr. Zul se z bot, vtiskl si je pod paži a rozběhl se prostředkem ulice. Vystavil nohy větru a nevnímal, co se děje. Běžel, běžel a běžel. Už se nezastaví, nezajímá ho, jestli slunce zapadá nebo vychází, nestará se, zda přichází noc nebo den, nevadí mu hlad, žízeň, ani to, co ho na cestě potká – hory, skály, výmoly a poušť, moře písku. Všechno překoná, nikdy se v běhu nezastaví, bude běžet, běžet a běžet, dokud k ní nedorazí. Někde přece ta řeka je. Nezastaví se, dokud jí nepotká, nevrhne se do ní a neskončí muka těch dlouhých let, které prožil, aniž by jediný den viděl řeku.

LEŽ

Zčistajasna jsem v sobě objevil podivuhodnou schopnost lhát! Bezděčně, bez přípravy, zničeho nic jsem lhal, lhal a lhal. Převracel jsem pravdy, vymýšlel si nejroztodivnější příběhy a s lehkostí vykládal věci, které se nikdy nestaly. Zvláštní na tom všem bylo, že jsem je vyprávěl s odvahou, které se mi dostalo neznámo odkud. Nezakoktal jsem se, necítil rozpaky, neuhýbal očima z tváře posluchače, nepotil se, necítil výčitky svědomí. Vykládal jsem lži, jako bych odříkával litanie ze svaté knihy.

Prvním, koho to překvapilo, jsem byl já sám. Stál jsem v úžasu a zíral, jak se rodí zázrak. To jsem snad ani nebyl já, ten vypravěč, to snad ani nebyl můj jazyk, ale nějaký cizí, plastikový, který mi vložili do úst. On si vymýšlí ty lži, nebo je snad vypráví a chová se tak nějaký úplně cizí, tajemný a nevyzpytatelný člověk. Byl jsem na rozpacích, že nenacházím vysvětlení tohoto podivného nadání, které se ve mně náhle zrodilo a přimělo mě vzdát se v jedné vteřině celé své přirozenosti, celého dosavadního Života. Mojí nesmělosti, ostychu, bezelstnosti a občasné neschopnosti promluvit, jakoby to byla složitá operace, která vyžaduje zvláštní výchovu a vrozených schopností. Nelze jich nabýt, musíte s nimi narodit a rozvíjet je cvikem, zkušenosti a léty. Vždy jsem si vyčítal svoji hloupost. Držela se mě jako stín, nechávala mě trčet na místě a zbavila mě možnosti postupovat v kariéře a kořistit z nabídnutých příležitostí. Viděl jsem nejrůznější ty synovce z příbuzenstva a také kamarády a spolužáky, jak postupuji v kariéře, jak rostou jejich příjmy a vliv ve společnosti, jak neuvěřitelně rychle stoupají po těch tajemných žebřících a vznášejí se vzduchem, zatímco já zůstávám připoután k zemi neviditelnými, ale silnými a jako řetězy těžkými provazy. Moje vesnické hňupství bylo ještě těžší a silnější. Styděl jsem se chodit do své rodné vsi. Bál jsem se vesnických zasedání, kdy lidé srovnávají. Zklamání při pohledu na obdiv, kterým tamty zahrnují, zatímco mě vždy odbydou poznámkou, která mi při odchodu běží v patách: „Vždyť je to chudák… dvacet let u ministerstva a ještě ani ve vlastním nebydlí!“

A tak zase cítím bolest a zklamání. Pronásleduje mě vždycky, když hledám pro vesničany argument. Jsou přece jen negramotní prosťáčci a nevědí, že to sám ďábel vystavěl ve městě obytné paláce, kde tamti bydlí, dal jim peníze, kterými se chlubí. Snažím se jim ty věci vysvětlit stůj co stůj a shledávám jen, že trvají na svém. Čemu já říkám ďábel, je pro ně štěstí, chytrost či genialita. A to, co nazývám ctí a pravdou, je pro ně neschopnost a tupost. Onehdy jsem jako příklad uvedl jednoho rychlého zbohatlíka z naší vesnice. Prodával pochybné zboží obchodníkům a celá věc šla k soudu. Myslel jsem si, že jeho počínání odsoudí a ďábla, který mu tenhle podvod nakukal, budou kamenovat. Místo toho jsem zjistil, že otvírají ústa obdivem, oči jim září úžasem a nadšeně tleskají do dlaní: Je to ale mizera! Od mala měl shůry dáno!

K čertu s lidskou hloupostí, s protřelými darebáky. Pravdu mám já, ne oni. Ale – nebyl jsem protřelý darebák. Prozatím jsem nefalšoval peníze, nepodplácel ani neprodával pochybné zboží. A tak jsem byl jenom nepřející závistivec, kterému štěstí nepřeje. Nedosáhl jsem toho, čeho tamti, zůstal jsem dřepět na místě a jen proto nazývám jejich úspěch špatností, lží, podplácením, podvodem či falšováním. Pokouším na to zapomenout a žít svůj život i s jeho denní rutinou. Chodit ve svá masce každý den do práce ve skladech ministerstva. Žít jako všichni ostatní lidé, hledět k zemi a dívat se na ty tisíce stvoření pohybujících se pěšky tak jako já. Zapomenout na nebeské sféry a hvězdy a spokojit se s údělem, který mi vyměřil Bůh. S jeho svolením usilovně pracovat a s čistým svědomím klidně usínat. Ale odkud má přijít ten klid, když moje žena, Bůh ji odpusť, schovává někde pod polštářem zvon a sotvaže vkročím do domu, abych se vyspal, popadne ho a buší – mluví a mluví. A rázem zapudí sultána Spánka. No to snad né. Tenaten postavil rodině dům se zahradou, no přímo rajskou zahradou. A co my, bydlíme v téhle konírně a domácí – no to je pěkný ďáblův pacholek, člověk aby se tu bál špitnout a nechat děti hrát. Všechno má jen za záminku, aby nás vyhodil na ulici. A my tam stejně brzy skončíme. Ó Bóže. Zvon bije a bije víc a víc. Jiný zase přišel z Ameriky s autem. No to je víc hrad než auto. A den co den se se ženou s dětmi projíždí a to my jsme naskládaní v téhle jeskyni. To už ani nemáme právo na vzduch, slunce a moře. To už ani nejsme Boží tvorové.

Čtvrtý, pátý nebo šestý posílá děti do soukromých škol učit se cizím jazykům. Jestlipak se už začaly učit čínsky v těch soukromých školách? Číně bude jednou patřit svět a jejich děti postihne v té čínské epoše stejný osud jako naše – umřou hlady.

Desátý, jedenáctý nebo dvanáctý vzal letos ženu na léto do Itálie (no to je ale smůla, vzít si takového co neumí vzít ženu ani na výlet za město) a tisící prvý, druhý a třetí nakoupil dětem k narozeninám hodinky (naše děti skončí tak jako ony – zemřou na ulici, protože nemají na zápěstí hodinky, které by je ochránily).

A zvon řinčí noc za nocí, nedá mi spát a hlavu mám plnou škorpiónů, psů a zmijí, hradů, jazyků, zahrad, hodinek, hrůzy, prokletí a smrti. Pak na hodinu na dvě umírám a vidím se jako nebožtík. Na krk mi pověsili řetězy a hulvátská čeládka mě vzala do pekla. Křičím – to se stala chyba, já přece patřím do nebe, žil jsem poctivě a spravedlivě, nelhal jsem, nekradl, spokojil se s kůrkou a vážil si jí. Ale bylo to k ničemu. Rozhoupali mě a svrhli do ohnivé jámy. Cítím jazyky plamenů, probouzím se k smrti vyděšený a modlím se, aby mi Bůh odpustil a dobrem mě obdařil. Přichází čas jít do práce a nevím jak – najednou sedím u opáleného stolku ve skladu s hlavou zavrtanou do lejster, výkazů a dotazníků. Za deset let práce ani nevím, jak tu vypadá strop!

I když jsem nebyl úplně neznalý mezilidských vztahů, řekl jsem občas ze slušnosti něco, co jsem nechtěl. Jindy jsem zase z ostychu nebo zdvořilosti zamlčel, co jsem říci chtěl. Někdy předstíral radost a jindy smutek. Podle toho, jak se slušelo. Občas jsem ostatní odrazoval, aby k nadřízeným nebyli příliš otevření a nevysloužili si tak jejich nepřízeň a hněv. Ale jinak se topím na lžíci vody když mám vymyslet povídačku. A když to zkusím, koktám a třesu se, zalije mě pot a nevím kudy kam. Mluvím pravdu i kdyby mě za to měli vyhodit z práce!

A tak jsem byl překvapen tím zvláštním nadáním lhát, které ve mně najednou vyklíčilo!

Pospíchal jsem tenkrát po ulici vyřídit si nějaké věci a najednou mě zastavil nějaký známý a cosi chtěl. Zahrnul mě pozdravy a nevěděl kdy skončit. Kdoví proč jsem pocítil zvláštní tíseň. Dolehla mi na hruď když se ještě ani nedostal k věci. Došla mi trpělivost a já řekl:

„Teď musím domů, za chvíli ni zavolej!“ Přitom jsem věděl, že domů nejdu, za chvíli tam v žádném případě nebudu a navíc vůbec nemám telefon.

„Jaké máš číslo?“

Okamžitě jsem si číslo vymyslel. Nezakoktal jsem se, nesklopil oči, necítil v nitru vinu ani výčitku. Rozloučil jsem se a šel. Nevšiml jsem si zázraku, který se právě stal. Až po nějaké chvíli jsem pochopil, co jsem vlastně udělal. Ohromen jsem se zastavil uprostřed ulice a přemítal, co se to vlastně stalo. Ptal jsem se sám sebe, jestli jsem to opravdu řekl a posedla mě divoká touha se rozesmát. Z hrudi se mi vypařilo mračno stísněnosti a srdce mi zaplavila nesmírná radost. Šel jsem dál a stále nevěděl, jestli tomu mám věřit nebo ne. Chtěl jsem si tu právě nabytou schopnost vyzkoušet a tak jsem vstoupil do jednoho obchůdku. Byl tam obchodník, který zásoboval sklad našeho ministerstva a já si začal vymýšlet povídačky o svých stycích s vysokými představiteli. Řekl jsem mu, že ho doporučím a na cestě je už veliká objednávka. Muž opustil svoje zákazníky a dal se do hovoru se mnou. Nechal donést kávu, ale já se vymluvil, že mám naléhavou schůzku s přednostou ministerstva a odešel jsem. Byl jsem šťastný, ale stále jsem se bál, že celá ta věc bude jen přechodné poblouznění, jen posedlost v tísni. A tak jsem šel, abych si svoji schopnost lhát vyzkoušel.

„Kolik je hodin, prosím?“

„Nemám hodinky.“

Bylo mi jedno, jestli je na mém zápěstí zahlédne nebo ne. Chci jen využit příležitost, která se naskytla. Zjistit, zda jsem vůbec schopen něco takového říci. Byl jsem šťasten jako ten, kdo právě dospěl a poprvé si všiml, že je schopen sexuálně žít!

„Dostanu se tudy k Národní bance?“

Ano, tudy se k Národní bance doopravdy šlo. Proč bych ho ale trochu nezmátl?

„Ne, to musíte jít zpátky.“

Nevinná, laciná lež. Jen se pobavit a získat cvik.

I další den při setkání se svými kolegy byla moje touha lhát stejně silná.

„Půjč mi pero!“

„Nemám u sebe.“

Co na tom, že to byla prostinká, nicotná věc. Kolik jenom per jsem měl v zásuvce stolu i v kapse kazajky. Byl jsem si ale vědom svého bývalého hňupství, které mě vždy přimělo vyskočit, pero nabídnout a přicházet tak o spoustu per, dokonce drahých. Obdivoval jsem způsob, jakým jsem ta slova pronesl. Tak sebejistě a rezolutně, že i kdyby u mě viděli dvacet per, byli by si mysleli, že je to jen šálí zrak.

Šel jsem a využíval každé možnosti k procvičování tohoto tajuplného skrytého lhavého svalu, který tu náhle byl. I když jsem ho dřív necítil a nevnímal. Nečinně ve mně ochablý dřímal, abych ho teď vydatně využíval všude, kde se naskytne příležitost. A tak jsem chodil a lhal, lhal a lhal. Spolupracovníkům i nadřízeným. Doma i venku. Ať všechno, co řeknu, je lež. Jen ať se můj sval rozvíjí, ať roste a sílí. Nevadí mi, jestli moje lži odhalí, nezajímá mě jejich radost nebo vztek. Nelžu proto, že bych něco sledoval, nedělám to ani ze škodolibosti. Je to pro mě pouhopouhá zábava, jenom cvičení onoho odumřelého svalu, který náhle ožil a po troškách mi začal odhalovat ten nový, se vším tak přitažlivý svět.

Vystoupil jsem z rutiny, kterou se můj život ubíral. Z ubíjející monotónnosti dnů jako přes kopírák, z jalovosti bez nápadu a vzruchu. Můj svět byl náhle plný příběhů, zkušeností a dobrodružství. Potkávám je každý den, pozornost je upřena na mě. Proměna, která převrátila můj život, vyvolala i boje. A to když se kdysi naprosto bezvýznamný člověk stal centrem všeobecné pozornosti. Stále jsem se přesvědčoval, že základem všeho je lež a pravda je výjimkou. Vždyť všechny krásy našeho světa jsou krásné jen proto, že lžou. Zpěv je krásný, když lže. Denní zprávy jsou prolhané přehánění, a jen proto je posloucháme. Noviny, to je překrucování a výmysly, a proto je čteme. Není snad literatura, která vyvolává u lidí emoce a dává svým tvůrcům slávu a věčnost, jen pouhopouhou lží? Není to pouhé překrucování příběhů a legend, které se ve skutečnosti nikdy nestaly a právě proto nás okouzlují? Jaro je nejkrásnějším ročním obdobím, protože ze všech nejvíc klame. Měsíc je krásný, protože vidíme jen jeho klamnou podobu. Také pohled na východ a západ slunce je krásný, protože klame. Cožpak nejsou hvězdy, které plní nebe a připadají nám tak krásné, jen veliká, ba dokonce hrozná tělesa, která zanikla před milióny let? Což slunce, jež pozorujeme a obdivujeme, není jen velikánská strnulá oběžnice? A ženy? Čím krásnější, tím prolhanější. A tím víc ovládají umění střídat barvy a podvádět. Jak jen jsem krásný, když lžu!

A tak jsem začal lhát tak jako jím, piji a dýchám. Lžu, lžu a lžu. Spokojenost a štěstí nalézám jenom ve lhaní. Nezakoktávám se, necítím tíseň ani stud. Nesvůj jsem jen tehdy, mám-li říci něco, co není lež!

Nevím, jak mi lež nechala narůst křídla, na nichž se vznáším ve vzduchu jako pták. Nevím, jak se náhle rozšířil okruh mých přátel. Lidé se kolem mě shromažďují, jako bych strojil svátky, a ne jen vymýšlel lži. Jejich počet narůstal den ode dne až obsáhl všechny vlivné lidi ve společnosti, které jsem předtím mohl zahlédnout jen zpovzdálí a s úctou a bázní k nim vzhlížel. Nyní se stali mými přáteli a společníky na večírcích, výletech i cestách. Nevím jak jsem vyměnil ten vlhký sklad za prostornou kancelář s balkónem v horním poschodí. Jak jsem opustil starý byt v nejchudší čtvrti a usídlil se ve vile se zahradou u moře. Jak jsem se stal majitelem firmy. Dovoz a vývoz, nabídky, jednání se světem, sekretářky, hovořící cizím jazykem, který jsem se neznámo jak naučil. Jednám s podnikateli a finančníky ze světových metropolí.

Znenadání jsem vstoupil do tohoto světa a shledal, že všichni, kdo sem vešli, jsou profesoři lži a že jediný způsob, jak s nimi při jednání soupeřit je lhát, lhát a lhát. Lhát lépe a mistrněji v celé škále lži, protože vždy existuje lež vyšší, dokonalejší a krásnější, kterou dosud nikdo neobjevil. Nic jiného než lhát, lhát a lhát.

Mým pánem a spasitelem je lež. Její Veličenstvo lež!

TUTO NOC MĚ MILUJ

Okamžitě ho zasáhl ten pach. Zaplatil si vstupenku, prošel dlouhou chodbou a skrz červený závěs který zakrýval dveře, vstoupil do tepla sálu.

Chvíli postával u prahu. Svlékl si plášť, z vlasů setřásl kapky deště a čekal, až oči přivyknou temnotě. V ústrety mu přiběhl ten pach – směs koňaku, voňavek, potu, kouře a alkoholu. Je bezpochyby součástí tohoto místa. Uchytil se zda, nakupil, uležel, zavěsil se pod strop a s příchodem noci páchl ostře a pronikavě.

Ten pach ho okamžitě zasáhl a vyvolal v něm touhu utéci odtud zpět na deštivou ulici, pod její světla a nebe, do jejího vzduchu. A potom hned odejít do hotelu, kde jsou kolegové z delegace, které opustil až když se ubezpečil, že šli všichni spát po únavné cestě z Tripoli sem do tohoto města. Ale odkudsi za sálu ho volal buben. Jeho údery jakoby přinášel vítr přímo k němu odněkud zdaleka… zdaleka a zvaly ho jménem – Abdalla. Není s to rozluštit symboly té tajemné řeči a poznat tajemství o nichž ten buben mluví. Ale někde hluboko v duši tomu jazyku porozuměl, poznal ho a okamžitě tu výzvu vyslyšel. Ostatní hudební nástroje umlkly a jen buben vysílá svá volání. Jako když africký kmen volá svého syna, který zabloudil v džungli a vzápětí může padnout za oběť smečce divokých tygrů. Kmen musí tím bubnem vyslat signál o nebezpečí a navést ho na správnou cestu.

Temnota sálu se poznenáhlu začala rozestupovat. Nebyla tu džungle, africký kmen, ani tygři. Byl to noční podnik, ale jiného druhu než byl zvyklý. Byl to elegantní, přepychový a nablýskaný taneční sál na zámku nějakého boháče. Všechno se uvnitř blyštělo v tlumeném světle lamp rovnoměrně rozmístěných ve všech rozích – koberce, závěsy, dekorace, křišťálové sloupy i stoly s návštěvníky. Dokonce i oni září, jakoby se na jejich tváře snesl fosforový prach. Seděli a tiše sledovali hudbu, jakoby to byla modlitba, jakoby to, co sledují, nabyla kapela s bubnem a dechovými nástroji, ale mše vyzývající k pokoře a odevzdání. Na rozdíl od jiných nočních podniků tu nebyl nikdo, koho alkohol připravil o rozum, všichni měli jasnou hlavu a jejich fosforový prach zářil ve světle lamp.

Přišel číšník, odebral mu plášť a odvedl ho k vybranému stolu. Byl oblečen v šatech historického střihu a mluvil jazykem jen těch nejlepších podniků. Nezdál se ani být číšníkem nočního klubu, ale ceremoniářem královského zámku. Abdallovi se to zdálo velmi podivné. Vyklouzl z hotelu pod křídla temnoty jen proto, aby vypil pár skleniček, na které měl chuť, daleko od očí zvědavých kolegů z delegace. A jestliže teď vstoupil do tohoto zvláštního neznámého světa, má jen obavy, aby se nezapletl do nějakého skandálu, o němž by se doslechli členové jeho delegace, kteří přijeli s ním na zítřejší konferenci. Kam to vlastně přišel? Snad to ani není noční podnik, ale co tedy? Určitě to ale není zámek nějakého boháče. Zaplatil přece vstupné a zahlédl tabuli volající do světa o nočním klubu. Co to tedy je? Snad nějaká banda, která k lákání obětí používá zvlášť rafinovaných metod. To zvláštní ticho, které vládna u stolů návštěvníků, takže je možné naslouchat hudbě, je zcela neobvyklé.

Vnucuje dojem, že se tu zakrátko něco strhne. Všichni už určitě čekají, že něco zvláštního uvidí. Zpoza sloupu třeba vykročí muž oblečený za samuraje, tasí od boku meč a přede všemi spáchá sebevraždu v starojaponském stylu. Nebo se někdo ze sedících náhle zvedne, políbí svoji společnici, vytáhne z kapsy revolver a přiloží jí ho k čelu. Vystřelí a ona nehybná padne k zemi. Nebo něco jiného, hrůzného, strašného. Proč se hned nezvedne a neuteče se zdravou kůží? Ten tajemný buben ho ale láká a přitahuje. Už skončilo taneční číslo, začalo číslo pěvecké, ale jediné, co ho poutalo a ovládalo jeho pocity, byl ten rytmus. Ne však rytmus spolu s hrou nebo zpěvem, ale buben mistrovsky ovládaný starým černochem. Bez ustání vyprávěl příběhy, básně a legendy nasbírané v Africe a on se vznášel v dávných představách vyvolaných tím rytmem.

S chutí vypil třetí sklenici a náhle zjistil, že se sál z ničeho nic úplně vyprázdnil a on v něm zůstal sám. Srdce mu rázem spadlo až pod stůl. Polekaně se rozhlížel kolem sebe. Zbyli tu jenom číšníci roztroušení po sále. Jeden z nich, dokonce ten, který ho vítal a uváděl ho k tomuto stolku, stál kousek od něho, natahoval krk a škodolibě se na něj usmíval. Hra je skončena, je v pasti. Tady je skandál, kterého se bál. Neznámý zavražděný ve vykřičené čtvrti. Doma měl vždycky dobrou pověst. Všichni ho znali jako čestného a bohabojného člověka v řeči i v životě. V jeho vesnici mu dokonce neřekli jinak než „šejch Abdalla“. Copak o něm asi řeknou teď, jak na něj asi vzpomene malá dcerka a desetiletý synek, z kterého už bude za chvíli chlap. Proklínal svoji slabost, která ho zavedla až sem a přemýšlel, že první, co musí udělat, je sebrat všechnu sílu a v jednom vzepětí se vrhnout ke dveřím. Snad ho to zachrání od této odevzdanosti. Byl by to hned udělal, ale obrátil se k tanečnímu parketu, kde se k jeho obrovskému překvapení shromáždili všichni návštěvníci. Srdce se zpod stolu opět vrátilo na své místo. Pochopil, že na programu je právě hodina tance pro hosty.

Zhluboka vydechl a vyčítal si, jak špatně o číšníkovi smýšlel. Vždyť se neusmívá škodolibě, ale přátelsky. Začal tanec a jemu nezbývá než udělat to co ostatní – jít na parket a tančit. Už se nemusí bát a pomýšlet na odchod. Vše okolo se navrací k přátelskému večírku. Buben zní pod stropem sálu a zve k radovánkám. Nezbývá tedy než jít na parket. A bude tančit jako nikdy před tím. Nebude to tanec, ale rozmluva s tím rytmem neseným větrem a prosyceným vůněmi nitra Afriky. Tanec bude jediným prostředkem k porozumění s bubnem, se kterým ho svazuje stará přátelství. Bude mu tancem vyprávět příběhy, které ho naučila stará babička, když byl ještě dítětem ve vsi na samém okraji pouště. Tancem vypoví všechny svoje starosti a smutky. Nepřestane tančit, dokud se úplně neosvobodí od tíhy, která mu doléhá na duši. Bude tančit a tančit, dokud nepadne vyčerpáním. V poslední chvíli ale zjistil, že to nejde. Zapomněl, že neumí tančit a nikdy v životě netančil, protože ho tomu nikdo neučil. Tak jaký by to byl tanec. Vždyť tančit muže se ženami viděl až když odjel do zahraničí. A pak, zapomněl také, že u stolu už sedí jenom on. Všichni odešli tančit, protože to dělají už od dětství. To jenom on sem přišel sám. Muži přivedli svoje ženy a ženy přišly se svými muži. Začali tančit a on se opět začal cítit nesvůj.

Náhle byl úplně bez vlády. Krev se mu v žilách proměnila ve vodu. Není schopen vstát ze židle ani pohnout nohama. Jediným lékem na jeho náhlé ochromení by byl pohled na alespoň jednoho hosta, který tak jako on zůstal v sále sám a netančí. Poslední pohled sálem ho však zklamal a jen znásobil jeho náhlou nemoc. V sále totiž už nikdo jiný nebyl. Tohle nebylo samo sebou, není přece možné, aby všichni tak náhle odešli a nezůstal nikdo. Tato noc mu určitě nachystala nějakou past, kterou za chvíli jasně pozná. Číšník stál na svém místě, natahoval k němu krk a usmíval se. Objednal si další sklenici – snad potom odejde, ale číšník sklenici donesl a vrátil se na své místo, odkud chvílemi natahoval krk a usmíval se. Už ne přátelsky, ale škodolibě. Abdallovi bylo jasné, že se mu vysmívá a stále více si uvědomoval svoji trapnou situaci a sílící ochrnutí. Co se má ten číšník takhle smát? To si myslí, že je vrchní královský ceremoniář? Je na tom něco divného, když se host nezapojí do tance? To jsi ještě nic takového neviděl?

Snad víš, že přicházím z Tripoli. Co je na tom špatné, královský chlape s tváří skrytou pod fosforovým prachem. Vždyť je to tak slavné město. Zažilo přece řeckou, římskou i arabskou kulturu. Já znám vaši dějinnou nevraživost vůči nám. Co je na tom, že u nás lidé neznají tanec, protože považují za nevhodné, aby muži a ženy tancovali na veřejných místech. Ano, je to tak, ale ne zase vždy a pak… odkud jsi dostal ty překroucené zprávy o naší zemi, člověče. Jsi zasažen zkaženou upadající civilizací. Vždyť co je špatné na tom, že naše ženy jsou nedotknutelné. A že si musíš vypláchnout ústa než k nim přijdeš. Ty bys chtěl, aby žily jako ženy u vás, kde už je ženskost a lidství ztratilo smysl. Chtěl bys, aby chodily do klubů a kaváren, tančily v nočních podnicích, pily alkohol a sváděly muže. A tomu ty říkáš svoboda? Tohle má ctít vaši zemi? Vím, jak s nelibosti hledíš na naše manželství. Vím, co ti všechno krouží v závitech hlavy. V buňkách plesnivých alkoholickými výpary. Jako by bylo něco divného na tom, když si muž bere ženu a spatří ji poprvé o svatební noci. Tak jsem se ženil i já a s uspokojením přijal člověka, kterého mi osud přivedl do cesty. Co na tom může být hrozného, ty kuplíři. Ty každou noc navádíš muže k nevěře. Jak máme uchránit naše chlapce a dívky před špatnostmi. Dovolit jim, aby se seznamovali, chodili spolu a střídali lásky před svatbou. Co? Slyšel jsem tě říkat láska? Jakápak je to láska. Muž se má podle tebe dát na špatnost tak jako ty. Existuje snad ještě jiná láska než ta, kterou prodáváte ve vykřičených domech dennodenně otvíraných? Ne ne, to není láska, o čem mluvíš, fosforový člověče. Je to jenom tvoje výhradní prodejné zboží. A buď si jistý, že u nás neuspěješ s ničím, co nám posíláš. Oplzlé filmy, barevné pornočasopisy. My neslevíme ani chlup ze cti vlastní našemu způsobu života a našim skutkům. V mé zemi zůstane muž ve střehu, aby na místě zabil vlastní dceru, když se dozví, že se jako ve vašich časopisech a filmech za jeho zády spustila a milovala chlapce.

Co na mě tak divně civíš?

Ještě jsem nepřišel o rozum.

„Pojď sem.“

Řekl to ostře a překvapil tím číšníka, který rychle vyhověl výzvě. „Dones mi další sklenici, ale tentokrát „dabl“. Hodina tance skončila. Buben přestal vyvolávat, tanečníci se vrátili na svoje místa a konferenciér představil kouzelníka. Přiběhl na parket a začal hned rozkládat své šátky a tahat z kapsy holuby.

Abdallovu pozornost však upoutalo něco jiného. Když se hosté vrátili z parketu, kousek od něj, přímo k protějšímu stolu přišel chlapec s dívkou. Snad je zahlédl už dříve, ale až teď zjistil, že to není jen obyčejný pár. Přesně řečeno to byly děti. Jak jinak nazvat chlapce ve věku sedmnácti nebo osmnácti s dívkou přibližně stejně mladou nebo dokonce o něco mladší. Prostě děti. Jak se nedivit jejich přítomnosti a neptat se v duchu na otce a matky, kteří nechají chodit své děti v tuto hodinu do nočního podniku.

Abdalla na ně upnul svoji pozornost a kouzelníka pustil z hlavy. Poposedl si, aby viděl jenom na ně. Ona byla oblečena do prosté sukně barvy nebe kousek nad kolena a mladík měl tmavý večerní oblek tak jako dospělí. Kromě fosforového prachu, který v tomto sále ozařoval všechny hosty nebylo na nich nic pozoruhodného. Snad jen to, že dívka byla krásná. Byl to ten druh prosté klidné krásy který když spatříš, připomeneš si okamžitě to nejkrásnější, co jsi si četl v poezii a slyšel v hudbě. Vše, před čím jsi okouzlen bez pohnutí zůstal stát při pohledu na východ a západ slunce, jezera a řeky. Měla krásnou, andělskou tvář podobnou obrázkům v knihách pohádek. Když přemýšlel, jak si ji pojmenuje, napadlo ho jen – Sandrela. To byla přece dívenka, která vystoupila z pohádky. Chlapec byl opravdu ještě dítě – měl rysy, oči i úsměv dítěte. Jen výškou a postavou to byl muž. S jeho štíhlou postavou si ho představíš jen jako prince na okřídleném koni, obklopeného oblaky, unášející svoji milovanou která na něj v záři měsíčního světla čeká na vysokém balkóně, přesně jako ve snech tvého mládí.

Přestože seděli tak blízko a přes usilovnou pozornost nebyl schopen rozeznat, co si ti mladí zamilovaní povídají. Ale oni vlastně ani nic neříkali. Každému vždy stačilo jen jedno slůvko, špitnutí nebo gesto, aby dal tomu druhému na vědomí, co chce říci. A hned se začal nevýslovně šťastně smát tak jako ten druhý. Sledoval je, jak je každý pohroužen do toho druhého tak, že se zdálo, jakoby někdo všechny ostatní vypudil z povrchu zemského a zůstali jenom oni dva. Všechna města, moře a cesty teď patří jenom jim a nikomu jinému. Na tvářích se jim zračilo překvapení, když zjistili, že tomu tak není a že jsou jenom hosty podniku zaplněného desítkami jiných. Kouzelník vyprázdnil všechny své krabice a kapsy, vytahal všechny šátky, králíky a holuby a skončil číslo. Na parket přišel starý černoch s bubnem a pět žen oblečených jen do dlouhého obarveného pera. Seřazené v zákrytu zahájily taneční výstup. Ti mladí zamilovaní se však rychle vrátili k sobě navzájem. Smáli se a společně se divili nad tím co viděli. Jakoby opravdu objevovali svět. Jakoby opravdu byli princem a princeznou, poprvé vystoupili z knihy pohádek a objevovali nový svět. Svět, který v nich vyvolává překvapení a zvědavost. Bylo na nich vidět, jak jsou nadšení tím druhým a jak hrozně trpěli předtím, než se potkali. Abdalla navíc začal znovu vnímat buben. Opět začal vysílat své údery a vyprávět příběhy. Cítil, že teď začal vyprávět o těch dvou. Byli to dva starci, kterým se vrátil čas a oni se v okamžiku setkání změnili v chlapce a dívku v rozpuku mládí a krásy. Pokud by byli jen na chvilku odloučeni, stali by se z nich znovu starci nebo pyramidy. A možná že by se oba vypařili, zmizeli ze světa. Věřil co ten buben říká a vůbec nepředpokládal, že by se od sebe mohli odloučit.

I kdyby byl jeden odešel, musí přijít třeba z onoho světa a usilovně toho druhého hledat, dokud ho nenajde. Jinak padne mrtev k zemi, vypaří se jako voda v ohni všehomíra nebo zjistí, že ho Bůh proměnil v myš, králíka, želvu nebo mravence a že jediná jeho spása je potkat toho druhého. Abdalla pochopil, že vidí opravdovou lásku. Z hlavy se mu rázem vykouřil obraz, který si o lásce namaloval. Přesvědčil se, jak je velkolepé a nádherné, když člověk miluje. Je si teď naprosto jistý, že kdo takovou lásku zná, k tomu se nikdy nemůže přiblížit nemoc. Nikdy nemůže nepoznat chudobu, hlad a dokonce ani smrt. A až z tohoto podniku vyjdou, ani déšť si nedovolí smáčet jim vlasy a šaty protože i on ví, že se milují. Nebude je trápit chlad ani horko, protože se milují. Nikdo jim nebude bránit vejít do restaurace, kavárny nebo klubu a těšit se z jídla, pití a podívané zdarma, protože se milují. Nebudou muset platit ani cent za jízdenky, nájem za dům kde bydlí, ani za nákupy v obchodech, protože se milují. Teď teprve začal vnímat neštěstí, když člověk žije bez lásky. Neštěstí, když ubíhá jeho věk a on je uvězněn v prostředí, nazývaném pokrytecky láska. Až teď prohlédl a uvěřil, jak je ta proklamace falešná a překroucená. Poznává, kolik bylo v jeho životě ošklivého a že nikdy, ani na jediný den, nebyl naplno člověkem. Už se dávno proměnil v želvu, mravence nebo myš. Zjistil, že všechny neduhy, kterého v životě postihly, bolesti hlavy, nespavost i horečky, byly jen z toho, že nemiloval. Vše, co ho bolelo -starosti, neštěstí a skutky, všechno jen proto, že nemiloval. Když byl jako chlapec bit v pranici, pak jen proto, že nemiloval. Dokonce když ho oblévaly deště, trápila zima a sluneční žár, když mu v práci napsal vedoucí důtku nebo se věřitelé dožadovali splacení dluhů, pak jen proto, že nemiloval. Dokonce smrt, když za ním přijde, pak jen proto, že Abdalla, milovník života, se nikdy na takovou lásku nezmohl. Teď pochopil, jak mu léta mládí proklouzla mezi prsty jako voda a on neudělal nic. Ani z jediného dnu se neradoval. Prožil ho jakoby to bylo sto let. Náhle ho přepadla opravdová hrůza. Až nyní si uvědomil něco důležitého, co nikdy za celý život nepoznal. Až tady, v tomto podniku, v této západní zemi, u bubnu a dvou zamilovaných lidí přišel na to, že během celých těch dlouhých čtyřicet let svého života ani jednou nedostal milostný dopis. Zdálo se mu, že kdyby mu alespoň jednou došla navoněná obálka nadepsaná milující ženou – třeba ani ne z pravé lásky, ale jen z rozmaru a namlouvání jen tak, pak by tak netrpěl. A celý svět by byl jiný.

V obavách, že jeho tajemství někdo odhalí, otočil hlavu a prohlížel celý sál. Nikdo se o něj nestaral. Všechny pokrýval ten fosforový prach, muže i ženy. Šeptali si mezi sebou, upíjeli nápoje a sledovali vystoupení. Chlapec a dívka zapomněli na svět kolem sebe a toulali se ve svém vesmíru. Byl si jistý, že o jeho věci nikdo neví. Ale náhle se probral. Někdo ho volal jménem. Pochopil, že to je ten prokletý buben.

Změnil teď téma a začal vyprávět příběh člověka, který celý svůj život prožil marně. Neznal svoji niternou lidskou potřebu, neslyšel svůj vnitřní hlas a poslušně se poddal diktátu konvenční společnosti. Pro uspokojení této společnosti si navlékl masku, kterou pokládal za svoji skutečnou tvář. Tak prožil celý svůj život až jednoho dne procitl a poznal, že ta maska není jeho skutečná tvář a že už vůbec žádnou tvář nemá. Poznal v té chvíli, že buben mluví jenom o něm. Měří teď každý den jeho života, odkrývá přede všemi jeho tajemství a ukazuje ho v plné nahotě. Copak ten buben nikdy nepřestane, copak nezmlkne? Ale buben nepřestával, jel stále kupředu, někdy zrychloval, jindy zpomaloval, někdy zněl divoce, jindy klidně. A on a nim stoupá a klesá, buben a ním skáče až proráží střechu a pak s ním mrští o zem. Zkusil zavřít oči, aby neviděl a zacpat uši, aby neslyšel. Ale buben útočil na celou jeho bytost a vyvolával v jeho nitru vlny nekonečných muk. Kdoví proč se všechen jeho hněv přenesl na chlapce a dívku, kteří seděli před ním. Jakoby oni mohli za to všechno, co ho postihlo. Za všechno životní zklamání a neštěstí. Vždy se považoval za úspěšného člověka, díky své píli dosáhl postavení, které mu lidé záviděli. Byl zvolen zástupcem své země na mezinárodních kongresech. Až této noci přišel sem, našel tu chlapce a dívku, kteří vybočili z dobrých způsobů, slušnosti i vkusu a pochopil, že všechno byla jen iluze a lež. Přemýšlel, že kdyby teď měl v kapse revolver, neváhal by ani okamžik střílet, aby je viděl oba zemřít. Jaká to náhoda vás dovedla právě sem a posadila vás za tenhle stůl. A proč vám nevybrala jinou noc pro ty vaše neslušné milostné hrátky. Jestlipak nemáte něco společného s léčkou, kterou mi toto město hned první noc nastražilo? Copak nemá nikdo z nich rázného otce, který bez prodlení přijde, vyvleče je ven, vrazí jim facku nebo kopanec, vynadá jim a rozdělí je navždycky?

Náhle spatřil, jak chlapec a dívka vstávají. Právě nastala hodina tance. Chlapec vzal dívku a šli na parket. Ovinul ruku kolem jejího jemného a útlého pasu. Držel ji jemně, jakoby se bál, že ho zlomí. Každý šel pro partnerku, jen on zůstal sám. Ale nečekej už ode mne, číšníku, že zalezu pod stůl nebo se schovám za závěs. Nemám co skrývat. Buben už řekl všechno. Ty chlapče vezmi svoji dívku a se vší vznešeností a grácii se dejte do tance. Mně to nevadí. Každý ať obejme svoji partnerku a tančí. Ať všichni vědí, že jsem už dávno přišel o nohy a je ze mě plaz. Ten nápad ho rozesmál, smál se silněji, až se rozchechtal a číšník postávající poblíž se lekl a odešel. Dál sledoval tanečníky. Sandrela se odevzdala svému princi. Se zavřenýma očima mu položila hlavu na rameno, jakoby se pohroužila do sladké dřímoty. On se o ni opřel ramenem a spustil víčka. Se zavřenýma očima se k sobě oba sklonili a pak se rysy každého z nich rozplynuly v rysech toho druhého. Rozpustili se v sobě navzájem. Jeho vlasy se rozplynuly v jejich, oči v očích a nos v nose. Modrá sukně splynula s tmavým oblekem, rty se rozplynuly ve rtech, hruď v hrudi. Stali jednou bytostí. S nimi zapomněl i on na své já. Spojil se a nimi jako třetí bytost, splynul s nimi. S nimi teď vnímá prázdný sál, číšníky i buben, který stála volá. I svoji duši. Smísila a jejich dušemi. Věděl už, že když chlapec políbí dívku, není to, jak si myslel, smrtelný zločin. Teď je vidí a necítí ostych. Už ani částečka jeho bytosti neodsuzuje, co dělají, ale naopak. Ví, že provádějí jeden z obřadů víry. V tom polibku, který viděl, se mísí duše s tělem. Je to modlitba, kterou Bůh žehná a andělé nebeští plesají. Jak si jen lhal, jak si namlouval, že je to zločin proti bytí a že jako muž dbalý tradic a morálky musí něco takového rozhodně odsoudit. Už nemohl, protože to, co viděl, byla opravdová a upřímné modlitba. A jestli se teď litoval, tak jen kvůli ztracenému věku, kdy se nemodlil, protože jeho vnitřní hlas mu říkal:

„Svět není láska, svět je ctnost.“

K smíchu je taková ctnost. Všichni ji pokládali za koně na němž proskočí plamenem pekelným k rajským vílám. Kdo může říci, že tato láska není ctnost. Kdo může říci, že není ctnost, když chlapec miluje dívku, když se líbají a dřímají si na rameni. Právě bránit se tomu znamená hněvat Boha. Mládí dává Bůh jako největší dar a odpírá ho nevěřícím. Vždyť on sám se řídil konvencemi a považoval je za ctnost. Zabíjel svá léta odmítáním toho daru a dožil se kmetského věku už v patnácti. Cítil na srdci takovou tíhu, že si přál, aby měl s sebou dýku, revolver nebo jed a se vším skoncoval. Když skončil tanec a oba milenci se zavěšeni do sebe vrátili, když se zapletenýma rukama usedli na svá místa, opřeli si hlavy o sebe, šeptali si a smáli se štěstím, cítil, že víc už nesnese. „Oni mě tu zabíjejí.“

Nebylo mu už trapné říci něco takového nahlas. Jeho neštěstí se vylilo a už se nebál, že ho lidé budou považovat za blázna. Náhle zaslechl hlas ženy. Její opilý dech mu ovanul tvář: „Říkals něco?“

Byla to jedna z tanečnic. Skončilo její číslo, oblékla se a nenašla v sále jiné místo než u něj.

„Ne. To jsem si říkal pro sebe. Co strkáš nos do mých věcí? Ano, tančila jsi dobře, to v každém případě. Mluvil jsem si pro sebe.“ Bylo zřejmé, že jeho opilost dosáhla vrcholu.

„Někdo mě chce tuto noc zabít. Teď to víš, ale oni mě chtějí zabít. Tebe se to netýká. Ale proč tu sedíš. Ó ne, ne. Nejsem tu proto, že hledám ženskou. Mám své zásady. A ty mi nedovolí. Promiň.“ Hleděla na něj překvapeně a on mluvil dál.

„Povím ti tajemství. Jestlipak víš, že jsem v životě nedostal ani jeden milostný dopis. A proto mě tuto noc chce někdo zabít. Možná mě už zabil. Podívej se mi do očí. Jsem mrtvý.“ „Není ti špatně?“

„Je mi dobře. A nic ti po tom není, co povídám. Stejně už ten zatracený buben navykládal všem o mém životě. Od začátku jsem věděl, že se na mě něco chystá. Nikdy mě ale nenapadlo, že mě bude zabíjet Sandrela z masa a kostí.“

Chlapec vzal svoji dívku a odešel. Abdalla natáhl ruku po sklenici, ale ta žena ho zadržela.

„Vypils toho dost. Co je ti…“ Nebránil se. Poznala hned, že ten muž má horečku. Pokynula číšníkovi, aby přišel s účtem a pomohla mu vstát.

„Hned si musíš odpočinout. Bydlím tady blízko a můžeš jít se mnou.“ Nevěděl jak vyrovnal účet, ani jak si oblékl plášť, že se o ní opřel a stále opakoval:

„Představ si muže mého věku. Nikdy v životě nedostal milostný dopis!“

Vyšli společně ze dveří zakrytých červeným závěsem ven na chodbu a když se před ním objevila opuštěná prázdná ulice, rozbolená nápory deště, řekl:

„Někdo mě musí tuto noc milovat.“

Říkal to jako někdo, kdo ví, že za chvíli padne pod náporem deště, když nenajde nikoho, kdo by ho tuto noc miloval. Jakoby až teď pochopil, že má po boku ženu, stále jí opakoval: „Miluj mě. Prosím tě miluj mě. Jen ať tu neumřu jako myš, mravenec nebo želva. Miluj mě alespoň jednou. Nemusí to být láska na věčnost, tuto noc mě miluj… tuto noc… tuto noc.“ Z Abdallových oči stékaly slzy. Nestyděl se za ně. Ozvěna bubnu provázejícího noční zábavu stále doléhala na ulici. Teď ale nezpíval, nevyprávěl příběhy ani dávné pověsti. Nenesl volání afrického kmene synovi bloudícímu v džungli. Kmen pochopil, že jeho syn padl za oběť tygrům. Už ho nezachrání, skončil navždy a nikdy se nevrátí. A buben tentokrát vysílal pláč, který vítr s deštěm roznášel do odlehlých částí města.


Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako