obrázek domečku-home logo-FB


K problematice českého vystěhovalectví do Ruska v druhé polovině 19. století

(dokončení)

Antonín Robek

Problematika volyňských Čechů, zejména jejich osídlování na Volyni, budování jejich školství, ale i jejich náboženských problémů, je velmi zajímavá. Zvláště náboženská otázka volyňských Čechů se dostala do popředí zájmů carské administrativy. Po porážce polského povstání v roce 1863 měla tato administrativa velký zájem na oslabení polského vlivu na Ukrajině, a to nejen v pozemkové držbě polské šlechty, ale především v oblasti etnické a tím i náboženské, kterážto otázka byla sledována z pozice státně-politické. Polské nacionalistickými kruhy se opíraly v této oblasti zejména o bojový katolicismus a ve značné části – zvláště u Ukrajinců – o grékokatolíky či1i uniaty. Ideologie katolicismu tvořila u polské skupiny jistou národní opozici i proti pravoslaví. Carská administrativa měla tedy zájem osídlit tuto část Ukrajiny jiným než polským etnikem, jiným než katolickým či uniatským. Na Ukrajinu se hrnula dosti značná imigrace německá, ale s tou neměla carská administrativa zkušenosti zrovna nejlepší, neboť tato imigrace nejen že nesplývala s místním obyvatelstvem, ale vytvářela uzavřené národnostní enklávy, jež navíc získávaly značnou ekonomickou moc. Proto předpokládaný projekt přistěhování českého obyvatelstva byl, zejména podle četných dobrozdání slavjanofilů, nejlepším řešením.60

Češi byli v Rusku, zvláště v dílech slavjanofilů, vítáni nejen jako Slované, ale jako uctivatelé husitství, jež podle soudobých ruských historiků bylo vlastně reminiscencí na pravoslavné náboženství. Kromě toho – i přesto, že Češi byli převážně římskými katolíky – byli v ohledu náboženském velmi vlažní; svými slovanskými idejemi a svým „husitstvím“ byli považováni za jistý předpoklad rozražení jednotné fronty polských katolíků a ukrajinských uniatů. Carská administrativa předpokládala, že právě odklon Čechů od katolicismu, a to prostřednictvím tzv. českobratrské husitské církve, povede nejen k rozkladu římských katolíků vůbec, ale usnadní i přechod valné části bývalých katolíků k pravoslaví. Proto také tato administrativa odmítla pokusy některých přesídlenců přestoupit k pravoslaví a doporučila jim cestu přes českobratrskou husitskou církev.61

V roce 1871 byli vysláni do Čech dva emisaři, a to Olič a Přibyl, aby získali dva kněze, kteří by na Volyni mezi Čechy založili husitskou církev. Emisaři získali Jana Sasku, faráře z Chocně, V. Hrdličku, faráře z Kutné Hory a později také faráře choceňského.62

Po příjezdu na Volyň, kam přijeli přes hranice bez pasu, byli slavnostně přijati Čechy v městě Dubně, kde byla uspořádána první Česká přísaha poddanství ruskému carství. Při této slavnosti a bohoslužbách se oba kněží slavnostně odřekli poslušnosti římskému papeži. Na druhý den Jan Saska požehnal sňatku V. Hrdličky.63

Při rozhovoru s představiteli carské administrativy dali oba kněží na vědomí, že neuznávají římského papeže, že přijímají tělo páně pod obojí, a že budou provádět bohoslužby národním jazykem. Záhy poté se obrátila část Čechů na carskou administrativu se žádostmi založit českou husitskou církev, jež by se opírala o uctívání učení Jana Husa. Na základě těchto žádostí pak carská administrativa vytvořila dvě farnosti (prichody) – dubenskou a glinskou – a v roce 1875 i třetí, kde se stal farářem František Kašpar.64

Ostatně snaha po vytvoření české národní církve, českého nacionálního náboženství nebyla vlastní jen volyňským Čechům. V souvislosti s rozvojem politického života v českých zemích byla i zde patrna snaha vytvořit národní církev, a to jak v oblasti evangelických církví, tak i v oblasti církve katolické. První náznaky v katolickém náboženství se objevily vlastně již v období národního obrození, byly stimulovány v revolučním roce 1848 a posléze i v májovém spiknutí roku 1849, ale zejména se silně projevovaly u mladého nižšího kněžstva v období tzv. českých táborů lidu koncem let šedesátých a na počátku let sedmdesátých. Řada mladších představitelů nižšího kléru byla solidární s mladočeským hnutím, vystupovala proti kněžské hierarchii, proti papeži, za slovanskou myšlenku – a byla za tyto projevy i pronásledována. Ostatně také V. Hrdlička byl jedním s těch, kteří byli policejními orgány rakouského státu i persekvováni.65 Tato snaha se pak zejména mohla projevit ostrým odporem proti katolicismu právě na Volyni, kdo byla přivítána carskou administrativou a kde byla dokonce pokládána za nejúspěšnější cestu k rozražení bojovného katolicismu.

Vznik nové husitské církve na Volyni nebyl však ani zdaleka jednoduchý. V 70. letech se jen menší část imigrantů hlásila k tzv. českému učení) značná část přistěhovalců zůstala katolíky, menší část evangelíky a jen nepatrná část přistoupila k pravoslaví. Carské orgány viděly příčinu především v tom, že husitské učení nemělo zatím žádnou jednotu, nemělo pevně stanovená rity a dogmata a že si zkrátka každý v této církvi vykládá J. Husa, jak sám chce, tedy po svém. Nepochopily, že u většiny příslušníků „husitského učení“ šlo vlastně jen o negaci katolického klerikalismu, a že toto učení bylo vlastně projevem politickým, při obecné náboženské vlažnosti. Carská administrativa, včetně pravoslavného kléru, posuzovala nové učení podle svých norem, a proto se jí musilo nejednou jevit jako náboženský nihilismus, ateismus, antináboženství, čímž také i ve skutečnosti bylo. Zato administrativa dále soudila, že novému učení neprospívá značná rozptýlenost osídlení, takže obyvatelé nemohou být českými kněžími často navštěvováni, aby jejich učení bylo inovováno; proto také v čase potřeby (a to zejména při křtinách, svatbách a pohřbech – a tyto instituce každý Čech nejen uznával, ale i prakticky potřeboval) se obraceli na blízké kněze, ať katolické či protestantské. Dále pak administrativa posuzovala, že nové učení má proti sobě jako nepřátele katolická kněze a že stále přicházejí noví přesídlenci z Čech, kteří jsou katolíky a nejednou i trvalými rakouskými poddanými.66

Sám J. Saska se pokoušel přejít k pravoslaví již v roce 1874, ale byl pravoslavnou církví odmítnut, protože oddal Hrdličku v době postu, což byl v pravoslaví nevídaný přestupek. V roce 1878, 28. listopadu, podali V. Hrdlička, J. Saska a F. Kašpar ke kyjevskému gubernátoru přípis, v němž vyložili základní ideje husitské církve. Představitelé husitismu zde vlastně skládali účty ze své činnosti. Vyložili, že založili husitské učení, jež v počátcích muselo bojovat a katolíky, ale postupně se jako hnutí začalo stabilizovat. Hlavním cílem tohoto učení bylo odloučit většinu českých přistěhovalců od polského římsko-katolicismu, získat zejména Čechy, kteří v Čechách byli příslušníky tohoto náboženství, a zachránit je před vlivem německých evangelických pastorů. Kdyby činnosti husitské církve nebylo, rozdělila by se česká imigrační skupina na dvě části, přičemž větší by zřejmě splynula a polskými katolíky a druhá by se stala obětí luteránů. Aby se česká skupina mohla spojit ve slovanské ideji a postupně splynout s pravoslavím, vytvořila se tedy husitská církev, která oslabuje jak katolicismus, tak i luteránství, a to národní slovanskou ideou „svaté Rusi“.

V dalším pak vyzdvihují pisatelé základní ideje nového učení, to, že nejvyšší vládu nad církví má car, a že církev přijímá dogmata prvotní církve, používá pravoslavného katechismu. Liturgie se provádí českým jazykem, při bohoslužbách se používá českých liturgických písní, jež přijali Češi, ale bez papeženství. Při stavbě chrámů se nová církev přidržuje vzoru starých křesťanských chrámů, vnitřek kostelů bude uspořádán podle pravoslavného ritu. Dále pisatelé vytyčují požadavek zvětšení počtu českých kněží nového učení, jimž by zároveň bylo dáno právo dohledu nad školami. Autoři požadují, aby právo vlastnit půdu a osídlovat se bylo přiznáno jen těm Čechům, kteří se přidají k husitské nebo pravoslavné církvi.67 Carská administrativa tzv. husitskou církev podepřela. Doporučila ovšem, aby představitelé této nové církve vypracovali co nejdříve principy nového učení, protože podle zpráv, jež měla, bylo zřejmé, že z původní husitské církve se začínají vyvíjet i jiné denominace, zejména směřující k evangelictví. Tak v pojetí Saskově vyvíjela vlastně starokatolická církev, v pojetí Hrdličkově českobratrská husitská církev, přičemž F. Kašpar se postupně začal obracet k protestantismu. Proto na popud carské administrativy byla svolána porada do Kvasilova, v kovenském újezdě. Porada se uskutečnila dne 14. dubna 1880. Na tomto prvním shromáždění vystoupil V. Hrdlička s návrhem vytvořit novou českobratrskou církev, českou, národní, antipapežskou, svobodomyslnou a demokratickou. Prohlášení podepřel jeden z vůdčích představitelů českých vystěhovalců na Volyni Olič, 15 učitelů z 26 a 53 delegátů z 25 vesnic. 34 vesnic odmítlo poslat svá delegáty. Proti tomuto novému návrhu vystoupil ostře Jan Saska, o kterém, jak měla důkazy carská administrativa, bylo známo, že chce vytvořit církev podle vzoru starokatolíků, tedy církev protipapežskou, s nacionální ideologií, ale s klérem. V důvěrných sděleních carské administrativy se vyslovuje domnění, že J. Saska se chce stát biskupem této starokatolické církve na Volyni.68

Protože tedy první porada v Kvasilově nebyla příliš účinná, rozhodla carská administrativa, že se sejde nové shromáždění, a to 16. září 1881, a definitivně rozhodne mezi Saskou a Hrdličkou. Zdá se, že již tehdy byla carská administrativa více nakloněna Saskovi, protože mu dala k dispozici dokonce i peněžní prostředky, aby objel všechny české vesnice, což také učinil, ale s malým výsledkem. I na druhé poradě totiž zvítězily Hrdličkovy ideje. Saska znovu odmítl podepsat i nový protokol, který podepsala většina delegátů. Na druhém shromáždění v Kvasilově byla vytvořena komise pro sestavení nových stanov církve českobratrské, kam byli zvoleni podle V. Hrdličky a F. Kašpara i J. Olič, J. Martínek, F. Reich a J. Zedník. Protokol byl podepsán 48 delegáty a 43 Čechy za sebe. Proti vystoupil a nehlasoval pouze J. Saska. V roce 1883 byl pak předložen projekt stanov českobratrské církve na Volyni.70

Zatímco českobratrská církev byla podporována carskou administrativou, stavila se proti ní církevní pravoslavná hierarchie. Carská administrativa marně přesvědčovala církevní úřady, že vytvoření nová českobratrská církve je v zájmu státu a že přibližuje Čechy k pravoslaví. Pravoslavná církev a její představitelé či emisaři, jako byl např. Krzyžanovskyj, využili činnosti Sasky, který ostře vystupoval proti českobratrské církvi, a s činností Hrdličky a Kašpara nesouhlasili. Saska v mnoha hlášeních a denunciacích sděloval, že je církev českobratrská mezi Čechy zaváděna násilně. Sděloval, že na základě svých zkušeností, jež i písemně formuloval,71 církev českobratrská nemá ani v Čechách žádný základ a že je v podstatě na jedné straně pokusem o zavedení protestantismu v Rusku,na druhé straně však zaváděním nihilismu. Saska uváděl, že starokatolická církev má nejblíže k pravoslavné církvi, a že je to nejpřímější cesta k přijetí pravoslaví; dokonce přímo pravoslavné církvi nabízel, že se svými stoupenci přestoupí rovnou k pravoslaví. Tak Saska píše např. do Petrohradu hraběti Speranskému či petrohradskému slovanskému „blagotvoritelnomu obščestvu“. V těchto dopisech otevřeně napadá Hrdličku a jeho přátele jako pseudoliberály, nepřátele pozitivního náboženství, ateisty. Poukazuje i na to, že je napadán za to, že jeho starokatolictví se přibližuje k pravoslaví.73 Pravoslavní představitelé sledovali Saskovu činnost pozorně a hodnotili ji neobyčejně pozitivně. Tak v hlášení arciepiskopa Tichona synodu popisuje autor svůj rozhovor se Saskou, jenž ho upozornil na to, že nová církev a její představitelé, V. Hrdlička, F. Kašpar, Olič a Přibyl, jsou liberálové, jimž nejde o náboženství, ale kteří chtějí Čechy na Volyni uchovat jako samostatnou etnickou skupinu, emancipovanou v proti-carském a protiruském duchu. Tichon sděluje, že nabídl Saskovi, aby přešel k pravoslaví. Ten neodmítal, jen poukazoval na to, že synod již jednou tento přechod nepovolil. Tichon mu tedy navrhl, aby přešel jako občan, ale Saska namítl, že se nebude mít čím živit. Sekl mu, že kdyby měl zaměstnání, například hodnost inspektora českých škol na Volyni, přestoupil by ihned. Tichona

to samozřejmě potěšilo a s radostí o tom informoval prokurátora synodu Pobedonosova. 74

V materiálech carského státního aparátu i synodu se najde velmi podrobný popis problematiky českého náboženství na Volyni. Tak např. Dobrjanskyj ve svých raportech ukazuje, že českobratrská církev se drží především tím, že se opírá o bohatší vrstvy českých přistěhovalců a částečně i o inteligenci; ti že v náboženství českobratrském vidí jakousi možnost udržet českou národnost i skupinovou českou samostatnost. Je tedy toto náboženství jistým odporem proti Římu, ale též projevem neochoty se asimilovat. Nižší vrstvy jsou konzervativnější a začasté se drží toho náboženství, jež vyznávali doma. Podtrhuje, že ovšem uchování národní samostatnosti a svébytnosti nebylo cílem carské administrativy. Co se týče cílů administrativy, poukazuje na to, že nejvhodnější cesta by byla přes starokatolictví, které postupně přivádí masy k pravoslaví. Jak ukazuje Dobrjanský, lid nežije náboženstvím, ale obřady a rituály. Uvádí rovněž svůj názor na to, že název starokatolíci by bylo zapotřebí obměnit pojmem českokatolíci (a Saska by byl o tom ochoten jednat). Podle názoru pisatele (Dobrjanského) by byl přechod českokatolické církve k pravoslaví jen otázkou času. V závěru svého rozsáhlého memoiru pak doporučuje asimilaci školskou a asimilaci náboženskou jako prostředek k rusifikaci. Upozorňuje však, že ani tak nedojde ještě k úplné asimilaci, neboť „obyčeje a mravy mají Češi jiné, a ty se tak rychle měnit nedají.“75

Od poloviny osmdesátých let provedla carská administrativa rozsáhlé přehodnocení vztahu k české imigraci, zejména v náboženské oblasti. Oficiálně přiznala, že se její předpoklady o působení Čechů nesplnily. Je sice faktem, že v materiální oblasti dosáhli Češi velkých úspěchů a v tom splnili očekávání, ale v oblasti politické se pomocí dechů nepodařilo rozrazit katolicismus a ani Češi se nepřiblížili k asimilaci, a to zejména ve vztahu k přijetí pravoslaví a k asimilaci s místním obyvatelstvem. Dne 1. dubna 1888 K. Pobedonoscev, hlavní prokurátor synodu, a ministr vnitra hrabě D. Tolstoj vydali nařízení o likvidaci tří českých farností volyňské gubernie. Tak vlastně uvolnili tři kněze, V. Hrdličku, F. Kašpara a J. Sasku. Saska za zásluhy, které Pobedonoscev výslovně uznává, dostal celoživotní penzi 600 rublů ročně, V. Hrdlička 60 rublů, ale pouze na jeden rok, Kašpar byl sproštěn kněžství bez náhrady. Byl vydán pokyn, aby Hrdlička i Kašpar odešli z Volyně.76 Dne 3. července 1888 přijal pravoslaví V. Hrdlička se svými 370 farníky, a krátce poté přijal pravoslaví se svými farníky i F. Kašpar. Saska přijal pravoslaví ještě před vydáním nařízení. Z Volyně pak odešel jen Saska, neboť se stal učitelem na žitomirském gymnáziu a posléze na gymnáziu v Novgorodseverskoj.77 Na základě přijetí pravoslaví V. Hrdlička a F. Kašpar zůstali na Volyni, kde pracovali jako učitelé. Později se Hrdlička stal učitelem na gymnáziu v Kyjevě a Kašpar učitelem krasopisu a rýsování na gymnáziu kyjevopečerském.78

HW

V neobyčejně krátké době přijala také většina Čechů na Volyni pravoslaví. Podle statistiky synodu z února 1890 přijalo pravoslaví 6.488 Čechů, a to hned v první vlně. Druhá, silnější vlna se zvedla po vyhlášení zákona z 15. května 1893, jímž se cizincům, i když přijali ruské poddanství, nepovoluje vlastnit a najímat půdu. Protože se toto nařízení nevztahovalo na imigranty, kteří přijali ruské poddanství i pravoslaví, je pochopitelné, že se příliv těch, kteří přijali pravoslaví, rapidně zvýšil.79 Není samozřejmě divu, že po vydání tohoto zákona zprávy poskytované synodou ve velmi krátké době konstatují, že Češi do pravoslavných chrámů se přímo hrnou.

x

Česká politická reprezentace měla samozřejmě o emigraci a o krajany, kteří se usídlili v pohraničí, značný zájem. Předpokládala, že pomocí těchto krajanů bude moci ovlivňovat i mezinárodní dění, a také politické události doma. Proto se v různých politických proudech snažila o politické ovlivňování krajanského hnutí. Již od 70. let, a zejména v 90. letech, se snažila

vytvořit tisková centra, která by tuto činnost organisovala. Vedle pozornosti českého centrálního tisku, kde vystěhování do Ruska věnují značnou pozornost zejména Národní listy,80 staročeský Pokrok61 a některé listy katolické i protestantské,82 se objevuje od konce 80. let časopis Vlast, jenž je přímo určen pro koordinaci úsilí českých spolků v zahraničí.83 List je tištěn v Roudnici a občas se tam objevuje jako příloha táž časopis v ruském jazyce Russkij Čech.84 Časopis vyjadřoval zájmy mladočeské strany a za nejhlavnější prostředek rozvíjení práce mezi vystěhovalci považoval zakládání českých spolků v cizině (typu vzájemně se podporujících společenství, kulturních spolků, čtenářských spolků, případně zájmových hasičských sdružení), které měly rozvíjet širokou národně-kulturní činnost a organizovat také život politický. Časopis propagoval práci spolků také i tím, že podával četné zprávy o jejich činnosti a vedl je k tomu, aby si česká menšiny v cizině založily taká své časopisy. V organizátorské činnosti novin a spolků viděli možnost, jak ochránit Čechy před asimilací. Česká buržoazní politika neměla tedy zájem o asimilaci, ale naopak před ní neustále varovala. Ostatně je zřejmé, že hospodářský vzestup českých krajanů na Volyni vyhovoval česká buržoazii nesporně také tím, že umožňoval i větší rozvoj vzájemného obchodu a usnadňoval českému strojírenství vývoz na ruské trhy.

Speciální pozornost životu krajanů v cizině věnoval také časopis Pozdrav ze stará vlasti, vycházející v Třebenicích, se speciální přílohou, částečně tištěnou i rusky, Ruský Čech, časopis otiskoval významné materiály ze života Čechů v Rusku, ale i v celám slovanském světě i ve světě neslovanském.86 Vedle novin se vydávaly pro vystěhovalce také četné kalendáře.87 Češi v Rusku se samozřejmě pokoušeli o svůj vlastní tisk. Prvním periodickým tiskem byl český pravoslavný kalendář,88 jehož jednotlivá čísla obsahuji též významný dokumentační materiál. Prvními novinami byl měsíčník Českoruské listy89 a po jeho zániku pak časopis Jednota.90 Od roku 1906, jako výsledek jistého uvolnění po revolučních událostech v Rusku, začal vycházet týdeník Ruský Čech.91 Po zániku Ruského Čecha byl pro Čechy v Rusku krátce vydáván časopis Českoruský obzor v Praze,92 který zanikl v souvislosti se vznikem časopisu Čechoslovan, který vycházel v Kyjevě.93 V tomto tisku je uloženo velmi mnoho cenných zpráv k dějinám vystěhovalectví do Ruska i k problematice etnických vztahů s místním obyvatelstvem.94

Sledovali jsme v této studii počátky usídlování Čechů v Rusku, jak se jeví ve světle úředních pramenů. Ukázalo se, že i přes snahy úřadů, přes úřední příkazy, ekonomický a politický tlak, se Česká menšina neasimilovala. Je třeba ovšem doznat, že zejména ve své buržoazní části plně podporovala reakční carské instituce. Ostatně tato skutečnost vyplývá také z četných dokumentů úředních.95 Etnické procesy lze tedy jistým způsobem ovlivňovat, ale jak se ukazuje (a to nejen na případě carské administrativy, ale později u části českého obyvatelstva žijícího na Volyni také v souvislosti s tlakem polského nacionalistického tisku), vyšly tyto snahy naprázdno, nebo alespoň nesplnily to, co bylo od nich očekáváno. Nejednou se opatření a jejich cíle obracely v pravý opak. Ukazuje se, že základním jevem při větších imigracích, kde se vytvářejí souvislá osídlení, hlavním momentem konzervativnosti je především národní rozdílnost sociální struktury imigrantů a autochtonů, jež se v dalším procesu ekonomicky i společensky ještě dále prohlubuje, v menší míře pak rozdílnost kultury a kulturní úrovně a v neposlední řadě též způsob života, projevující se ve formách materiální kultury (nejvíce ve stavbách, ve způsobu hospodaření), sociální kultury (v obřadech a rituálech rodinného a společenského sousedského způsobu života) a konečně též kultury duchovní zde značnou úlohu hraje zvláště folklór a z něho zejména písně a vyprávění.96 česká menšina, která přišla na Volyň, pocházela ze středních zemědělských vrstev, jež měly značné hospodářské zkušenosti, a přinesla si s sebou na svou dobu také moderní zemědělské nářadí a postupy, což umožnilo prudký hospodářský vzestup, vytvoření bohaté vesnická i městské české buržoazie, což Českou skupím na jedné straně emancipovalo proti autochtonům a na druhé straně vyvolávalo i u autochtonů negativní emoce. Projevem těchto ekonomických faktů, spolu i s fakty, kterými se odlišovali od autochtonů, byla skutečnost endogamního uzavírání sňatků uvnitř českého etnika, což vytvářelo českou majetnou skupinu jako skupinu příbuzenskou; tím se tato skupina samozřejmě i nadále odlišovala od ostatních, a to bez ohledu na to, že také uvnitř české skupiny probíhal velmi silný proces třídního rozložení a že začala vznikat silná česká dělnická třída, jež vstupovala do socialistického proudu dělnického hnutí. Ovšem ráz české skupiny udávala přece jen vesnice, a ta se jako endogamní od autochtonů stále odlišovala. Příznačné je, že tento proces vedl samozřejmě v ideologii k jisté formě nacionalismu, k jisté formě tzv. myšlenky slovanské jednoty, k souznění s konzervativními silami ruské společnosti. To se mimo jiné projevovalo v politické aktivitě v carské dumě, ve spolupráci s carskou armádou v průběhu první světové války, s Kerenským a konečně i s kontrarevolučními nacionalistickými silami Ukrajiny. Naopak česká vesnická chudina, proletariát, významně spolupracovala a ruskými revolučními silami a podporovali Říjnovou revoluci. Ostatně též Nikolaj Ostrovskij, známý spisovatel a revolucionář, tvůrce slavné epopeje Jak se kalila ocel, měl českou matku. Ha druhé straně se ukazuje, že krajani v cizině mají pro metropoli značný význam, a to v pozitivním i negativním ohledu, protože vzhledem k emancipaci se v různých situacích napojují na politické problémy v metropoli a nejednou se těchto akcí i účastní; to se v pozitivním slova smyslu projevilo zejména v národně-osvobozeneckém boji a v antifašistickém vystoupení v řadách čs. armádního sboru generála Ludvíka Svobody. Proto je zapotřebí této problematice věnovat také nadále značnou pozornost a pečlivě analyzovat situaci i v pozdějších obdobích, než sledovala tato studie. Ostatně tento materiál byl již vydán nebo se k vydání připravuje.97

Poznámky

60 Puškarevič, K. A.: Čechi v Rosii (očerki po istoriji imigra-ciji). Rukopis uložen v ÚEF ČSAV.

61 Tamtéž.

62 Viz Robek, A.: Korespondence J. Sasky s J. Helichem (v tisku). Korespondence je velmi obsáhlá a je vedena mezi spolužáky prakticky po celou dobu života J. Sasky.

63 Puškarevič, K. A. c. d.

64 Tamtéž.

65 Viz Arbes, J.: Pláč Koruny české neboli persekuce lidu českého v létech 1868-1873. Praha 1894.

66 Puškarevič, K. A., c. d.

67 Tamtéž.

68 Tamtéž.

69 Tamtéž.

70 Program českobratrské církve jakož i program husitské církve v příloze práce Puškareviče, c. d.

71 Puškarevič, K. A., c. d.

72 Tamtéž.

73 Tamtéž, rovněž si stěžuje ve svých dopisech J. Hellichovi.

74 Puškarevič, K. A., c. d.

75 Tamtéž.

76 Na Volyni však zůstali, stali se učiteli.

77 J. Saska seznamuje v korespondenci s těmito změnami svého spolužáka Jana Hellicha. Saska uvažoval, jak je patrné z korespondence i o reemigraci do Čech. Robek, A.: Korespondence… c. d.

78 Puškarevič, K. A., c. d.

79 Uvádějí to ostatně i vspomínky a kroniky volyňských Čechů.

80 Národní listy, 1862, č. 30. 61 Pokrok, 1869, č. 219 ad.

82 Například časopis Vlast, Čech ad.

83 Jde o mladočeský časopis Vlast (vychází od roku 1876).

84 Vychází nepravidelně a někdy jen jako příloha.

85 Pozdrav ze staré vlasti. Třebenice.

86 Obsahoval jednak studie Čechů, odborníků, kteří psali o Jednotlivých osídleních, ale jednak časopis otiskoval i korespondenci vystěhovalců.

87 Využívány k tomu byly zejména mladočeské kalendáře.

88 Český pravoslavný kalendář. Kijev 1888-91.

89 Českoruské listy. Lodž 1906-1907.

90 Jednota. Lodž 1907.

91 Ruský Čech. 1906-1908.

92 Česko-ruský obzor, 1908 Praha.

93 Čechoslovan. Kijev 1911-1917.

94 Samozřejmě v publicistice vystupovaly tyto časopisy z bur-Žoazních procarských posic.

95 Viz Puškarevič, K. A., c. d.

96 Zachovala se četná korespondence, zápisky, kroniky, jsou zaznamenána četná vzpomínková vyprávění. Viz archív ÚEF ČSAV. Ze zajímavých materiálů viz např. Smutná naříkání nad nešťastným stěhováním z Čech do Polska.

Přistupte sem Čechové, poslyšte zpívání mé, co já vám chci pověděti, vás všechna napomenouti to skrz jití do Polska, až je to hořká cesta.

Poslechněte mě málo, pravdu vám pravím, všecko, co mně smutného trefilo, dyž jsem prodal doma všecko, prve jsem byl chalupníkem, teď jsem podruhem.

Když jsem se z Čech pryč strojil, na to jsem nepomyslil, že se zas zpátky navrátím, pak že nádeničit musím, od všech lidí vysmíván. Každý se ptá, jak se mám.

Ach, co já smutný mám činit, když jsou již peníze pryč. Žena pláče, děti taky, že jsme přišli o své statky. Nábytek je včecken

pryč, zač ho koupit není nic.

Když jsme jeli do Polska, byla veselá cesta. Sjeli jsme se a kamarády, tu jsme se všickni radili, jak my to uděláme, až na místo přijdeme.

Tu jsme všickní radostí plesali v společnosti, že z nás budou svo-bodníci, na to myslím ve dne v noci. Žádnému nic platit, že se bu-dem dobře mít.

Hned mě pravil kamarád, já sem tomu tuze rád, že sem se roboty zbavil, na kterou jsem nerad chodil. Že tam bude pánem jako v Praze měšťanem.

Tu v tý naší radosti měli jsme všeho dosti. Hned jsme pili v Olomouci dobrého vína sklenici. Jaká to byla radost, tam jsme měli všeho dost.

Ženy naše vejskaly a my jsme zpívali, s pánem bohem v Čechách buďte, již nás víc neuhlídáte. Ještě nejsme na místě, tady se máme dobře.

Ach, jak nás to chytilo, že nás tuze těšilo. Naše radost pominula, v zármutek se obrátila. Když jsme všecko viděli, jak jsme na místo přijeli.

Hned jsem si rozvažoval, proč jsem já se z Čech vydal. Zbavil jsem se chalupy, ke který nepřijdu do smrti. Ach, rozmilí Čechové, sem jít nepomyslete.

Tu jsme všecko spatřili čeho jsme se nenadáli, jenom samé pustiny a od vlků štěkání. Pole též i stavení, málo bylo k vidění. Tam jsem viděl stavení jen z hlíny uplácaný, místo špejcharů jámy a v nich obilí, a v jiných zas zelí, místo sudů nakládaný. Má manželka hned ke mně, muži jen zpátky pojďme, pánu bohu všecko poruč a s Polskem se jenom rozluč. Pojďme jen zase k Čechám, já tu umřít nehodlám.

Když jsme všechno přehlédli a nic najít nemohli co by bylo nám k užitku, lehčejší práci k prospěchu. Co jsem v Čechách neviděl, tam jsem to dělati měl.

Tak jsme nazpátek brali a peněz litovali, rozvažovali jsme sobě, co zase doma počneme, že budeme nucený prosit přátele milý.

Napomínám vespolek, který chtějí a Čech odejít. Ať raději doma zůstanou, svej vrchnosti poslušný jsou, která o ně péči má a za ně se zastává.

Pak-li neposlechnete, tak o všechno přijdete, jako já jsem všechno ztratil, když jsem to cestou utratil. Teď nemám ničeho, co by bylo mého.

Upřímně vám povídám, že všecko oplakávám, co jsem po rodičích zdědil, to jsem všecko lehce pozbyl. Teď mám jenom klopotu, hladu a samou psotu.

Tuto píseň jsem skládal, když jsem z Polska pryč chvátal. Prosím vše za odpuštění co do Polska jít chtějí, by mně za zlý neměli a rač doma zůstali.

Z rukopisu Okresní vlastivědná muzeum Klatovy, sign. 31914.

97 Viz Heroldová, I.: Válka v lidovém podání. ÚEF ČSAV. Praha 1977.

On Czech Emigration to Russia in the Second Half of the 19 th Century

A. Robek

Based on ample archival, literary material the study deals with Czech emigration to Volhynia, part of tsar's Russia, in the second half of the 19th century. It follows in detail the relationship of the Czech policy to emigration, forms of emigration from the 1860's, the relationship of Russian ethnography and the tsar's policy to Czech Immigration, designs of the tsar's government on how to use Czech immigrants in relation to the Polish and Ukrainian ethnics. It follows in detail, for instance, the origins of Czech education, equipment of schools, it describee in detail religious problems in Volhynia and especially among Czech emigrants. It points to the plans of the tsar's government and representatives of the bodies of the Orthodox Church which viewed the Czechs as an element which will be opposed to militant nationalism of the Poles. They also hoped, proceeding from incorrect assessment of Hussitism as unconscious coming near the Orthodox religion, that an attractive Hussite church will be formed whloh would bring both the Poles and the Czechs close to Orthodoxy with which it would gradually merge. The work also points to research conducted by Russian ethnography which had not once pointed to the role of the family and social life of the Czechs which makes it impossible for them to be assimilated. The study often refers, in addition to archival materials, to archival correspondence and other sources.

Special attention is paid to questions of mutual contacts between the Volhynian Czechs and their homeland, of Czech-Ukrainian contacts, of press publishing and the activity of various associations.


Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2018