obrzek domeku-home


Domovská stránka HKS | Údaje o oboru

Hospodářská a kulturní studia

Náboženství a politika, utváření etnicity

Velké množství mocenskopolitických zájmů bylo a dodnes je ospravedlňováno na náboženském základě. Pravá příčina ovšem s náboženstvím už mnoho společného nemá – náboženství i v těchto případech bývá pouhou zástěrkou pro získávání nejrůznějšího vlivu.

Libanon

Naprosto jednoznačně je rozdělení moci podle konfese v Libanonu – už první libanonská ústava po vzniku samostatného státu v roce 1943 požadovala křesťanského (maronitského) prezidenta. Dnešní rozdělení moci bývá někdy označováno jako konfesionalismus: prezidentem má být křesťan-maronita, předsedou vlády sunnitský muslim a předsedou parlamentu šíitský muslim. Vláda je tvořena tak, aby v ní byli zastoupeni rovnoměrně křesťané a muslimové. Křesla v parlamentu jsou rovněž předem připravena pro stejný počet křesťanských a muslimských poslanců – politické předvolební boje se tedy odehrávají mezi různými stranami se stejným konfesijním zaměřením.

Libanonský parlament má 128 křesel, z nichž je pro muslimy vyhrazena polovina – 64 poslanců: 27 sunnitů, 27 šíitů, 8 drúzů (sekta odštěpená od šíitů značně vzdálená tradičnímu islámu s například vírou ve stěhování duší) a 2 alavité (zvláštní muslimská skupina odštěpená od šíitů s mnoha tajnými prvky učení). Druhou polovinu parlamentu tvoří křesťané. Ze 64 poslanců je 34 maronitů, 14 řeckých pravoslavných, 8 řeckokatolíků, 5 arménských pravoslavných, 1 arménský katolík, 1 protestant a 1 podle rozhodnutí.

Buddhističtí Kyrgyzové

Můžeme se setkat i se zcela jiným případem vytváření etnicity než na základě náboženství. Následující příklad ukazuje, že v některých případech naopak náboženství při vytváření identity nemusí hrát zásadní roli a tato identita může vést k propojování zcela odlišných náboženství.

Kyrgyzové považují za jeden ze základů své identity islám (alespoň formálně, protože v dodržování náboženských příkazů jsou velice vlažní). Přesto je možné se setkat v čínské Ujgurské autonomní oblasti v okrese Tačen blízko čínsko-kazašské hranice se skupinou Kyrgyzů, kteří bývají označováni jako tarbagatajští nebo také buddhističtí.

Hlavním náboženstvím většiny těchto Kyrgyzů je buddhismus, který přijali zřejmě až v polovině 19. století od Mongolů. Kyrgyzové, kteří o sobě říkají, že jsou buddhisté, ovšem buddhistické rituály v naprosté většině případů neprovádí a od Kyrgyzů-muslimů se téměř neodlišují. Jejich náboženská příslušnost se předává podobně jako příslušnost etnická – po otci. Do obřadů spojených s narozením dítěte ale zasahuje i matka, a proto je možné se setkat i s tím, že v rodině, která se považuje za buddhistickou, se provádí u chlapců obřízka, podobně jako u muslimů.


Kyrgyzský hřbitov v Číně a čínské hřbitovy

Sňatky mezi buddhisty a muslimy jsou u těchto Kyrgyzů běžné, ale pouze v rámci této etnické skupiny. Naopak nebylo možné uzavírat sňatky uvnitř jednoho rodu. Podobně i hřbitovy mají všichni místní Kyrgyzové společné, ať jsou muslimové nebo buddhisté.

Téměř nikdo z místních Kyrgyzů nemluví kyrgyzsky, ale naprostá většina používá kazaštinu. Je to i proto, že školství je zde pouze v kazaštině. Přes používání stejného jazyka vede mezi místními Kazachy a Kyrgyzy poměrně ostrá etnická hranice, kterou si obě skupiny velice dobře uvědomují.1)

Konflikty

S politikou a náboženstvím souvisí i konflikty. Velké množství konfliktů bývá sice označováno jako náboženské, ale ve skutečnosti náboženství nemusí být oním původním předmětem sporu. Pokud by tomu tak bylo, pak bychom zde museli být svědky bojů o pravost víry, nebo například o způsob slavení liturgie. V drtivé většině případů tomu tak ovšem není.

Srbové a Chorvati

Odlišné náboženství totiž tvoří odlišnou kulturu a tradice a v některých případech vede náboženská příslušnost k vytvoření národa a později třeba i národního státu. Pěkný příklad nám mohou poskytnout Srbové a Chorvati – jazykově se příliš neodlišují, ke kodifikaci samostatných jazyků došlo až po rozpadu Jugoslávie, do té doby se běžně používala srbochorvatština. Odlišnost ovšem panuje v historickém povědomí, které se odvíjelo od odlišné konfese – Chorvati jsou katolíci, Srbové jsou pravoslavní/ortodoxní. Samotná konfesijní příslušnost ale neudává státní příslušnost – samozřejmě všichni Srbové nejsou pravoslavní a Chorvati katolíci, ale hlavní je zde ona zmiňovaná kulturní tradice.

Podobně v další bývalé jugoslávské republice Bosně a Hercegovině se sice mluví jedním jazykem (ovšem i zde byla snaha původní srbochorvatštinu nahrazovat bosenštinou), ale tři hlavní etnika této země – Srbové, Muslimové a Chorvati odvozují svoji etnicitu od náboženské tradice. Občanská válka v bývalé Jugoslávii se nesla ve znamení obavy ze ztráty ne náboženských svobod, ale ze ztráty politického vlivu, ztráty území, to vše ale podle etnické různosti. I v současnosti může být etnický princip politických stran velice snadno zaměňován za princip náboženský.

Irsko

V Irsku při vytváření etnické příslušnosti nebyl na prvním místě jazyk, ale náboženství. Jazyk (irština) se opouštěl poměrně snadno, ale tím hlavním, na co se během sporů a bojů s Angličany dával důraz, byl u Irů katolicismus.

Nikdo nedokáže říci, o jaký rozdíl vyznání, o jakou věroučnou zásadu, o jaký náboženský obsah se vlastně vede na severu Zeleného ostrova tak krvavý zápas. Není divu, tento údajně náboženský spor je vlastně etnickým, sociálním, historickým a kulturním konfliktem, přičemž označení „katolický“ a „protestantský“ jsou užívána jen jako rekvizity dramatu plného násilí. Na této skutečnosti nic nezmění to, že v minulosti i v současnosti se na vzájemném terorizování podílely i církevní kruhy, například známý pastor Ian Paisley, po desítky let politický vůdce radikálního křídla severoirských „protestantů“. Doma byl idolem atentátníků, jejichž snahám propůjčoval legální poslanecký hlas. V Dolní sněmovně i v Evropském parlamentu vystupoval jako bojovník za údajně ohroženou náboženskou svobodu svých chráněnců. Nikdy se nevyslovil k opravdovému náboženskému tématu, zato se profiloval užíváním konfesijní symboliky. Když počátkem osmdesátých let demonstrovali rozzuření francouzští rolníci za vyšší agrární ceny a na protest proti reformám Margaret Thatcherové spálili britskou vlajku, snažil se to Paisley vydávat za katolicko-protestantský konflikt. Když později předstoupil před europoslance Jan Pavel II., vítal ho Paisley pokřikem „Antikrist!“ a hrozil mu pěstí. Na pokyn předsedy, Brita, ho několik poslanců, včetně jednoho irského, vyvedlo z jednací síně. Paisley pak objížděl Ulster a oznamoval na schůzích, jak ho ohrožovaly „hordy papeženců“. K podobné demagogii sahali na oplátku „katoličtí“, ve skutečnosti marxističtí poslanci za stranu Sinn Fein, když vydávali teroristy z IRA, kteří drželi v britských věznicích hladovku, za mučedníky.

Severoirský konflikt nelze vydávat za folklór už proto, že připravil na obou stranách o život příliš mnoho lidí. Spoluodpovědnost za napětí mezi katolíky a protestanty mají jistě i duchovní obou táborů. Když každoročně pochodují známí „oranžisté“, aby připomněli vítězství protestantského Viléma III. Oranžského nad katolickým Jakubem II. Stuartovcem na řece Boyne v roce 1690, je to jistě výpověď konfesijně-politická, nikoli však náboženská. Kořeny konfliktu jsou jinde.

Od 12. století, tedy dávno před církevním rozkolem, se angličtí králové snažili Irsko dosídlovat, aby je snáze ovládali. Tehdejší angličtí kolonizátoři se však integrovali do domácí irsko-keltské kultury. Nebylo ještě konfesijních rozdílů a docházelo ke smíšeným sňatkům. Účinným nástrojem britské koruny se stali teprve Angličané a Skotové, jimiž Londýn osídloval Irsko v 16. a 17. století. Byli už „protestanty“, a proto si uchovávali odstup od domácího katolického obyvatelstva. Církevní ani světské zákony nepřipouštěly sňatky mezi Angloskoty a Iry. Pouze potud má severoirská otázka jakýsi vztah k náboženskému rozkolu.

Jinak jde o konflikt mezi dvěma etniky, která se sice definují konfesijně, ale reálný rozdíl – kromě původu – spočívá v tom, že jedni bojovali stále usilovněji za samostatné Irsko, protože se jako Irové a katolíci cítili ve Velké Británii diskriminováni (jejich masivní diskriminace byla faktem), zatímco druzí se obávali o svá privilegia.

Tyto poměry vedly ve 20. století k rozdělení Irska, k osamostatnění jeho větší části, zatímco v té menší, severní (Ulsteru), která zůstala součástí britské koruny, vzplála občanská válka, nikoli však o katolickou či protestantskou víru.2)

Jižní Afrika

Konflikt palestinských Arabů a židovského obyvatelstva týkající se nároků na Zaslíbenou zemi je dostatečně známý. Podobný konflikt, kde se používá pojem zaslíbená země, je i na úplně jiném místě světa. První nizozemští přistěhovalci do jižní Afriky v 17. století byli příslušníci holandské reformované církve a označovali se za vyvolený národ v jižní Africe.

Klíčovým momentem afrikánských dějin je Velký pochod, který se od doby svého uskutečnění stal symbolem afrikanismu. Jednou z jeho příčin byla rostoucí rozpínavost Britů na jihu Afriky. Strastiplné putování na sever z Kapska trvalo čtyři roky a doprovázela ho mnohá utrpení a nebezpečí. Voortrekkers byli napadáni domorodými Matabely a Zuly, kteří jim ukradli dobytek a zabili jejich vůdce. Potom však Afrikánci triumfovali v bitvě u Krvavé řeky a usadili ve své zaslíbené zemi.

Mnozí Afrikánci považují události spojené s putováním za vzkaz od Boha, že patří do jižní Afriky. V jejich výkladu Bůh vyvolil svůj národ (volk), zavedl ho do divočiny, pak ho zachránil u Krvavé řeky a umožnil příslušníkům tohoto národa žít v jejich zaslíbené zemi. Tento výklad se každoročně znovu potvrzuje a upevňuje na oslavách, kterých se účastní stovky Afrikánců.3)

1) KOKAISL, P. et al. Kyrgyzstán a Kyrgyzové. Кыргызстан и кыргызы. Plzeň: Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, 2008, s. 103–104.
2) POSSELT, B. Ist Religion gefährlich?. Sankt Ulrich Verlag, Augsburg 2007. In: Víra jako pouhá rekvizita. Katolický týdeník: Příloha Perspektivy 13/2008.
3) ROGERS, A. Lidé a kultury. Praha: Nakladatelský dům OP, 1994, s. 199.

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017