obrzek domeku-home


Němci v Belgii

Belgické německojazyčné společenství

Cíl práce

Cílem tohoto příspěvku je poukázat na specifičnost vnímání vlastní etnicity německojazyčného obyvatelstva žijícího v autonomní oblasti Německojazyčné společenství v Belgii. Vzhledem k tomu, že německojazyčné obyvatelstvo (resp. obyvatelstvo hovořící německými dialekty) žije i mimo tuto autonomní oblast, je možné provádět poměrně účinné srovnání vlivu samosprávy na utváření etnicity a používání jazyka.

Příspěvek by měl dát odpověď na otázku jaký vliv má oficiální status používaného jazyka na jeho rozvoj a používání? Další otázka se týká odvozování vlastní etnicity – co utváří etnicitu německojazyčného obyvatelstva? (Jazyk, místo pobytu, historická tradice, společný historický původ…)

Příspěvek vychází z prováděného terénního výzkumu v rámci projektu Pestrá Evropa realizovaném na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze, který si klade za cíl mapování národnostních menšin v Evropě.

Při terénním výzkumu v Belgii v září 2010 bylo provedeno pozorování jak v Německojazyčném společenství (DG), tak i v belgických oblastech s obyvatelstvem hovořícím německými dialekty mimo DG, jakož i v oblasti německého okresu Monschau (jehož část připadla po první světové válce Belgii). Kromě pozorování byly prováděny polostrukturované rozhovory, jejichž cílem bylo dát poměrně široký prostor respondentům, kteří tak mohli tazateli předložit skutečnosti a souvislosti, které jsou zřejmé jen místnímu obyvatelstvu. Kromě údajů z rozhovorů jsou v příspěvku uvedena data respondentů z dotazníkového šetření (s otevřenými otázkami) vedeného přes webový formulář – jednalo se o respondenty kontaktované během terénního výzkumu i po jeho skončení. Přestože hloubkové rozhovory byly vedeny pouze se třemi respondenty (tří věkových skupin), je možné jejich údaje považovat za dostatečně vypovídající. Komunikace s respondenty byla vedena v němčině.

Státoprávní uspořádání a etnická situace v Belgii

Belgie je mezi západoevropskými státy určitou výjimkou, co se etnického složení týká. Naprostá většina západoevropských států je tvořena hlavním etnikem s poměrně malým podílem národnostních menšin. I v západní Evropě samozřejmě najdeme etnicky nejednotné státy, ale jednotlivé etnické skupiny ve většině případů staví na první místo národní etnicitu a regionální etnicitu až na místo druhé, případně obě etnicity staví naroveň (výjimku tvoří například Katalánci ve Španělsku: zhruba polovina z nich se sice považuje jak za Katalánce, tak zároveň i za Španěly, ale stejná část preferuje katalánskou identitu).

Výjimečnost národnostního složení Belgie je dána historicky tím, jak tento stát vznikl – na začátku 19. století se frankofonní Valoni a „holandsky“ hovořící Vlámové spojili proti nizozemskému králi. V této době se jednalo o spor mnohem více konfesijní, odlišné jazykové vybavení i etnicita Vlámů a Valonů nebyly vnímány jako zásadní překážka, protože obě etnika spojoval katolicismus.

Belgie tedy mohla vzniknout podle ústavy z roku 1831 jako jednotný (unitární), centrálně řízený stát.1)

Už ve druhé polovině 19. století se však mezi Vlámy a Valony začaly objevovat první jazykové spory, které se vyostřovaly na začátku století dvacátého. Nejednalo se ovšem pouze o spory jazykové, svou roli hrála (a hraje) i odlišná ekonomická vyspělost oblastí. Zatímco v 19. století měli ve všech ohledech jednoznačně navrch Valoni, postupem času se situace měnila v jejich neprospěch. Ztráta hospodářského významu valonské oblasti byla ještě umocněna útlumem těžby a těžkého průmyslu ve druhé polovině 20. století.

Paradoxní je, že v současné Belgii se všechny skupiny v určitém smyslu cítí být menšinou – dříve dominantní Valoni jsou nuceni se smiřovat s rolí „chudých příbuzných“, na které „Vlámové musejí stále doplácet“. Ani Vlámové ovšem nemají ani v současné situaci pocit jednoznačné nadřazenosti a především kvůli používání jazyka (francouzština je jazykem, který jednoznačně převládá v hlavním městě Bruselu) mají i oni pocit určité podřazenosti. Německojazyčné společenství je pak menšinou ve všech ohledech, zároveň však bývá označováno za menšinu s nejširší autonomií v celé Evropě.

To, že je německojazyčné obyvatelstvo menšinou, velice dobře vnímají i respondenti.

Jsme menšinou, která stojí mezi dvěma bojujícími obry, a které se zřídka někdo ptá na její vlastní názor.2)

Mohlo by se zdát, že hranice dnes už neexistují – cítíme se stejně svobodní v Německu, Belgii, Holandsku nebo Lucembursku. Přesto tady hranice jsou – hranice řečové a hranice v našich hlavách. Ta se uplatňuje na hranicích s Německem – zde mají mnozí určitý komplex méněcennosti, protože jejich německá slovní zásoba není tak bohatá jako slovní zásoba Němců – totéž platí v jiném směru i pro francouzštinu.3)

Je zajímavé, že do všech sporů o státoprávní uspořádání Belgie a sporů o kompetence germánské obyvatelstvo v převážně frankofonní části Belgie příliš razantně nezasahovalo a politická reprezentace volila vždy velmi umírněný postoj bez předkládání ultimativních požadavků. Když se však jednalo o federalizaci země, získalo tímto způsobem německojazyčné společenství velice výraznou autonomii.

Uspořádání Belgie od původního unitárního státu v době vzniku Belgického království k dnešnímu federálnímu státu neproběhlo naráz. Nejvýraznější ústavní státoprávní reformy proběhly v roce 1970 (vytvoření tří kulturních společenství na jazykovém základě – holandské, francouzské a německé), 1980 – kulturní společenství získávají vlastní kompetence v oblasti kultury, zdravotnictví a školství (označení Vlámské společenství, Francouzské společenství a Německojazyčné společenství), 1988–1989 (zvláštní status pro hlavní město Brusel), 1993 (v belgické ústavě je již jednoznačná definice Belgie jako federálního státu) a v roce 2001–2003 (převedení dalších pravomocí na regiony).

Podle prvního článku současné belgické ústavy je Belgie federálním státem, který se skládá ze společenství a regionů, které se v mnoha ohledech částečně překrývají. Státoprávní uspořádání Belgie je z tohoto důvodu pro pozorovatele zvenčí značně nepřehledné.

První rozdělení je na společenství, která jsou vázána na osoby sdílející společný jazyk a kulturu. Tato společenství jsou tři: vlámské, francouzské a německojazyčné.

Druhé rozdělení je na regiony, které vychází z historického rozdělení země na vlámskou a valonskou část. Regiony jsou v rámci Belgie tři: vlámský, valonský a hlavní město Brusel.

Územně se společenství a regiony značně překrývají:

o vlámské společenství (VLAAMSE GEMEENSCHAP) = vlámský region (VLAANDEREN) + Brusel

o francouzské společenství (COMMUNAUTE FRANCAISE) = valonský region (VLAANDEREN) bez německého společenství (DEUTSCHSPRACHIGE GEMEINSCHAFT) + Brusel

o francouzské společenství (COMMUNAUTE FRANCAISE) + německé společenství (DEUTSCHSPRACHIGE GEMEINSCHAFT) = valonský region (WALLONIE)

Společenství i regiony mají své vlastní vlády s odlišnými kompetencemi – celkem je to tedy šest vlád, sedmá je vláda federální.

Kromě skupin, které mají značná práva daná ústavou (Vlámové, Valoni a německojazyčné obyvatelstvo), je v zemi i velké množství příslušníků dalších etnik a států, především ze zemí EU. Přestože je počet těchto obyvatel několikanásobně vyšší, než celkový počet obyvatel Německojazyčného společenství, žádná mimořádná práva k udržování jejich jazyka nebo kultury nemají.

Vzhledem k tomu, že Belgie patří mezi státy, jejichž centrální statistický úřad nevede evidenci obyvatelstva podle etnicity (v omezené míře lze pouze zjistit počet cizích státních příslušníků žijících na belgickém území), je velmi obtížné zjišťovat například počet příslušníků italské komunity – ta část, která má belgické občanství, ve statistikách nefiguruje, další část je řazena mezi cizince.

Mezi nejpočetnější skupinu cizích státních příslušníků žijících na území Belgie patřili v roce 2004 Italové (183 021), Francouzi (114 943), Holanďané (100 700), Maročané (81 763), Španělé (43 802), Turci (41 336) a Němci (35 530).

V letech 1990–2003 získalo belgické občanství 148 019 Maročanů, 93 282 Turků, 48 170 Italů, 17 441 příslušníků Konžské demokratické republiky (bývalé Belgické Kongo – Zair), 10 330 Francouzů, 9 809 Alžířanů.4)

nemci_soubory-image002.jpg

Obrázek 1. Belgické německojazyčné společenství (DG)

Historické pozadí belgické německojazyčné skupiny

Oblast dnešní východní Belgie, kde německojazyčné obyvatelstvo žije, byla často v pravém slova smyslu hraniční oblastí.

Dnešní tři „východní kantony“ (Malmedy, Eupen, St. Vith) – Ostkantone, z nichž Německojazyčné společenství dnes tvoří pouze dva (Eupen a St. Vith), tvořily od Vídeňského kongresu (1814/1815) okresy Eupen a Malmedy v Prusku. Proto také obyvatelé těchto okresů (Eupen a Malmedy) bojovali během první světové války na německé straně. Určitou kuriozitou byla oblast Kelmis (Neutral Moresnet), kde se těžily zinečnaté nerosty a kde existovala společná správa. Ta byla nejprve prusko-nizozemská a od roku 1830 až do konce první světové války prusko-belgická.

Po skončení první světové války nepožadovala Belgie připojení jen oblasti Kelmis (Neutral Moresnet), která na základě Versailleské smlouvy přešla pod belgickou správu již v roce 1919, ale nárokovala i připojení okresů Eupen a Malmedy. Argumentem pro připojení nebyly jen náhrady za utrpěné válečné škody, ale i historické důvody – toto území patřilo z větší části k rakouskému Nizozemí, jehož nástupnickým státem byla od roku 1830 i Belgie. Pole belgických představitelů a vyjednávačů připojení okresů Eupen a Malmedy neznamenalo nic jiného než znovuzačlenění území pod belgicko správu.

V roce 1920 tedy proběhlo připojení okresů Eupen a Malmedy (německou stranou někdy označované jako anexe) k Belgii. Prvních pět let bylo ve znamení přechodného režimu, v jehož čele stál autoritářský generál Herman von Baltia. Po pěti letech bylo toto území s konečnou platností začleněno do belgického státu.

Mnoho obyvatel území označovaného jako Neubelgien, Ostkantone nebo Ostbelgien ovšem s novým uspořádáním rozhodně nesouhlasilo, takže období let 1920–1940 bylo ve znamení poměrně ostrých sporů mezi tzv. Pro-Belgiern a Pro-Deutschen.

Zatímco během 2. světové války došlo k obsazení Belgie, připojené území okresů Eupen a Malmedy (společně s částí původního belgického území, kde žilo německojazyčné obyvatelstvo) mělo odlišnou správu.

nemci_soubory-image004.jpg

Obrázek 3. Obyvatelstvo Weismes (dnes francouzskojazyčná oblast) zdraví německé vojsko (květen 1940)

Zdroj: DIETZ, B., GABEL, H., TIEDAU, U. Griff nach dem Westen. Waxmann Verlag, 2003, s. 524.

Na rozkaz Adolfa Hitlera došlo v květnu 1940 k přímému připojení těchto území k Německé říši. Připojení území k Německu nebylo rozhodně vnímáno všemi skupinami obyvatel jako pozitivní, jinde obyvatelé německé vojáky slavnostně vítali. Z této situace vyplývalo i to, že se na obyvatele připojeného území vztahovala branná povinnost v německé armádě. Z celkového počtu 8 700 vojáků jich ve válce padlo 3 400 (téměř 40 %). Navíc během bitvy v Ardenách v zimě 1944/1945 došlo k úplnému zničení mnoha osad v oblasti Malmedy a St. Vith.

Po osvobození v září 1944 už měl z místních obyvatel málokdo chuť prosazovat připojení území k Německu. Navíc došlo po obnovení belgické svrchovanosti nad tímto územím k masivnímu „očišťování“ od všeho, co mělo nějakou souvislost s Německem. Němčina měla úplně vymizet z veřejného života. Teprve v padesátých letech začaly zaznívat hlasy, že by se měl brát ohled na kulturní a jazykové potřeby místního obyvatelstva.

Rozmíšky mezi Vlámy a Valony německojazyčnému obyvatelstvu jednoznačně prospěly a místní politická reprezentace dokázala každé změny využít i ve svůj prospěch ke zvýšení autonomie.

nemci_soubory-image006.jpg

Obrázek 2. Změny hranic mezi Německem a Belgií od 19. století.

Převzato z: Belgien verstehen. Brüssel: De Boeck / Ligue des Families, 2009. (doplněno)

„Východní Belgie“ a „Východobelgičané“

Východní Belgie (Ostbelgien) je pojem označující území mezi hranicemi, které v současnosti hrají stále menší roli. Jedná se ovšem o umělý konstrukt, který byl vytvořen v důsledku určitých historických událostí a neodpovídal žádné přirozené určité jednotce. V rámci této Východní Belgie je možné pozorovat mnohé rozdíly geografické – odlišné je okolí největšího města Eupenu a pohoří Eifel5), rozdíly jsou mezi oblastí Bütgenbach a St. Vith. Rozdíly je možné pozorovat i kulturní – bezprostředně se zde střetává frankofonní a německý kulturní prostor.

Jako Východobelgičan (Ostbelgier) se cítím být součástí německého jazykového a kulturního prostoru, se kterým nesdílím jen řeč. Někteří Východobelgičané mohou mít s vlastním zasazením do německého prostoru určité problémy. Já osobně s touto příslušností žádný problém nemám, možná i proto, že jsem poměrně otevřený člověk vůči odlišným kulturám (obzvláště vůči Valonům a Vlámům, jejichž jazyk rád používám).6)

Hovořit o etnické vyhraněnosti skupiny Východobelgičanů je ovšem tak málo reálný, jako hovořit v Belgii o etnické skupině Francouzů nebo Belgičanů.

Na označení Němci je však místní obyvatelstvo velice citlivé a jednoznačně ho odmítá. Nikde se nesmí v této souvislosti objevit etnonymum Němec (Deutscher); místo něj se používá Ostbelgier (Východobelgičan) nebo německojazyčný (Deutschsprachig).

Nejsme žádní Němci, ale německy mluvící Belgičané (deutschsprachige Belgier). Hovořit o nás jako o Němcích je chyba. Máme vlastní kulturu a mentalitu, ve které kombinujeme různé prvky francouzské a německé kultury a myšlení. Máme a rozvíjíme německou (nebo pruskou) mentalitu: jsme pilní, přičinliví, dbáme na pořádek a spolehlivost. Zároveň máme od Valonů notnou dávku přizpůsobivosti.7)

Lidé v belgickém německojazyčném společenství se cítí jako německy hovořící Belgičané. To znamená, že se vyhraňují vůči Vlámům, Valonům i Němcům.

Snažit se popsat identitu je vždy velice obtížné, protože je zde celá řada rozdílů – mezi generacemi, mezi obyvatelstvem na obou stranách pohoří Hohes Venn8). Myslím si, že na jihu v okolí St. Vithu jsou lidé více uzavřeni do sebe a mnohem méně společenští.

Píle a pracovitost všech obyvatel celé oblasti Eifelu je typická a známa i za hranicemi „Ostbelgien“. Píle a spořivost jsou ovšem jen jednou stranou mince. Především na severu je vedle píle další charakteristickou vlastností místních lidi i záliba ve vydatném a neúnavném slavení.

Velice důležité je i sousedství, a to hned ze dvou důvodů – názor sousedů je velmi důležitý, s vlastním názorem se vystupuje jen velmi opatrně z obav před posměchem. Na druhou stranu je zde velice silná a běžná sousedská výpomoc. Mnohem patrnější je tato situace na jihu v okolí St. Vithu než na severu v okolí Eupen. Na severu jsou lidé více hovorní a spontánnější.

Přestože jsem se setkal s mnoha přátelskými i velmi pohostinnými lidmi, v bezprostředním okolí Eifelu je pro člověka velice obtížné se v nějaké obci plně zapojit do jejího života. To jsem pozoroval i na mladší generaci, i když ne tak výrazně.9)

Pokud bych se měl rozhodnout, zda se cítím být více Němcem nebo Belgičanem, pak tedy určitě Belgičanem.10)

Spolková činnost je v německojazyčném společenství poměrně pestrá, existují zde i místní politické strany (například ProDG – Pro Deutschsprachige Gemeinschaft).

Všechny spolky u nás jsou německojazyčné, nevím ale o tom, že by nějaký spolek byl „německý“. V 60. letech ještě existoval „Deutschen Hochschulbund“ (Německý vysokoškolský spolek), který usiloval o připojení našeho území znovu k Německu.11)

Kulturní nabídka je v DG poměrně velká. Pociťuji, že hodně spolků vynakládá nemalé úsilí při budování aktivního životního stylu v obci a ve městech. Kulturní život ovšem ve skutečnosti často závisí na několika idealistech v obci nebo ve farnosti. O kvalitě kulturní nabídky můžeme vést diskusi, ale skutečnost, že se nakonec účastní množství lidí, mi dělá radost. V naší mobilní společnosti není žádný problém účastnit se kulturních aktivit i jinde, pokud je „východobelgická“ nabídka příliš malá.12) nemci_soubory-image008.jpg

Obrázek 4. Hranice mezi Německem a Belgií v 50. letech 20. století. Silnice č. 258 spojující německá města Aachen a Monschau vedla přes belgické území. Průjezd tímto územím byl povolen, ale řidiči nesměli zastavovat.

Postavení německojazyčného společenství v rámci Belgie

Německojazyčné společenství má svůj parlament od roku 1973, i když se tehdejší instituce nazývala Rada německého kulturního společenství (Rat der deutschen Kulturgemeinschaft), o jedenáct let později Rada německojazyčného společenství (Rat der Deutschsprachigen Gemeinschaft). Oficiální parlament vznikl v roce 2004 jako Parlament německojazyčného společenství (Parlament der Deutschsprachigen Gemeinschaft). Parlament má 25 přímo volených poslanců, kteří schvalují vládu, která má momentálně čtyři ministry (včetně předsedy vlády).

Jednotliví ministři jsou zodpovědní za oblast financí, místních úřadů, vnějších vztahů, sociálních věcí a zaměstnanosti, vyučování, kultury, mládeže, médií a turistického ruchu.

Protože v Belgii vlastně neexistují strany s federální působností, i v parlamentu německojazyčného společenství jsou především zástupci regionálních německojazyčných stran (které ovšem mohou být odnožemi například francouzskojazyčných stran).

Přes značnou spokojenost s dosavadní mírou autonomie nepovažují „německojazyční“ politici dosavadní stav za konečný a do budoucna by se rozhodně nebránili, pokud by vedle německojazyčného společenství vznikl ještě třetí – německojazyčný – region.

Tuto spokojenost vyjadřují i respondenti:

Se současnou situací jsem úplně spokojena. Jsme velmi dobře chráněnou menšinou, šťastně jsme přečkali pokusy o úplnou asimilaci ze strany Valonů a uchránili jsme si naši identitu. Můžeme si sami rozhodovat o důležitých věcech (včetně přijímání zákonů), rozhodovat můžeme i o tom, jak se bude vyučovat ve školách.

Kdyby se nás někdo ptal, zda bychom v případě rozdělení Belgie (v dnešní složité politické situaci) chtěli znovu připojit k Německu, myslím, že by většina řekla „ne“. Ale kam tedy? Odpověď na takovou otázku je velice složitá.13) Myslím, že dnešní situace je vůbec nejlepší po obyvatelstvo žijící v DG.

Německojazyčné společenství je samostatnou jednotkou v rámci belgického státoprávního uspořádání. Tato jednotka má v mnoha oblastech autonomii, která se v budoucnu bude dále rozvíjet. Lidé jsou nespokojení spíše s tím, že v Belgii je stále obtížnější sestavit vládu na federální úrovni, protože dohoda mezi Vlámy a Valony je vždy obtížná. Je důležité, aby DG (Německojazyčné společenství) bylo aktivní při tvorbě federálního Belgického státu.14)

Jsem ještě příliš mladý, abych mohl porovnávat a hodnotit různá období, ale mohu říci, že teď se máme dobře.15)

Naopak za jednoznačně nejhorší je považováno období před, během a těsně po skončení druhé světové války.

Nejhorší to bylo po 2. světové válce se všemi problémy s budováním zničených věcí za války a dalšími poválečnými problémy.16)

Doba před, během a po skončení druhé světové války byla určitě nejhorší. Před válkou byly časté spory a rozbroje mezi zastánci a odpůrci setrvání v Belgii (Pro-Belgiern a Pro-Deutschen), během války přišlo o život více než 2000 mladých mužů z oblasti „Ostbelgien“, především na východní frontě.

Po válce přišla velká očišťovací vlna, kdy se nedělaly žádné rozdíly mezi „Pro-Deutschen“ a nacisty. Mnoho vojáků z DG, kteří museli sloužit v německém wehrmachtu, museli po svém návratu nejprve do vězení.17)

Jazyk

Užívání německých dialektů na východě dnešní Belgie sahá minimálně do středověku – ve 13. století patřila tato oblast do Limburgského a Lucemburského vévodství. Později se zde vystřídala vláda burgundská, španělská a rakouská. V době Ancien régime18) používaly francouzštinu nejvyšší vrstvy, v německojazyčných oblastech se jako úřední řeč používala na nižších úrovních i němčina, resp. její dialekty. V limburgské oblasti se v různých dobách střídalo používání francouzštiny, němčiny a nizozemštiny, ale vyšší vrstvy používaly francouzštinu. V hovorovém jazyce existoval plynulý přechod mezi dolnofranskými dialekty (niederfränkisch se dnes považuje za přechodný dialekt mezi vlámštinou a dolnoněmčinou – Plattdeutsch), ripuárskými dialekty, hornoněmčinou a vlámštinou/nizozemštinou. Hornoněmčina se užívala především v katolických kostelech, a to i v době, kdy byla výrazná snaha zavádět do všech oblastí veřejného života francouzštinu (1792–1814), i v době Království Nizozemí (1815–1839).19)

V Belgii jsou ovšem dvě německojazyčné oblasti – „původní“ německojazyčná oblast (Altbelgien) která k Belgii patřila nepřetržitě od roku 1839 a zahrnovala malé oblasti kolem měst Montzen (limburgsky Moontse), Bocholz, a Arel/Arlon. Zde se původní používání více jazyků postupně změnilo ve velice nesymetrický poměr mezi francouzštinou výhradně používanou jako úřední a vzdělávací jazyk a mezi německými dialekty, na které zbylo místo jen v rodině a mezi sousedy.

Oblast Altbelgien ovšem není zcela spojitá a můžeme ji dělit na několik odlišných částí:20)

  • severní (Welkenrat/ Welkenraedt/ Welkenrath/ Welkenraat, Montzen, Bleiberg/ Plombières)
  • střední (jihozápad od města St. Vith – pouze vesnice Bocholz / Beho)
  • jižní (německojazyčná část belgické provincie Lucemburk / Luxemburg, především kolem města Arel / Arlon). V této oblasti sice v 19. století převládaly německé dialekty, ale dnes je oblast značně frankofonní.

nemci_soubory-image010.jpg

Obrázek 8. Německojazyčné skupiny v Belgii (území Altbelgien).

Mapový zdroj: Google Earth, německojazyčná města doplněna.

Situace, kdy francouzština začala vytlačovat němčinu, nenastala v druhé belgické německojazyčné oblasti (na území dnešního Německojazyčného společenství – DG), protože toto území bylo od roku 1815 pod správou Pruska a po sjednocení Německa v roce 1871 až do roku 1919 bylo součástí Německé říše.

Německojazyčné obyvatelstvo v Belgii tedy tvoří dvě poměrně značně oddělené skupiny, a to i na jazykovém základě. Označení Alt- a Neubelgien (původní a nově získané belgické území) bylo původně spíše politickým označením a symbolem rozdílné loajality k belgickému státu. Až do 70. let 20. století docházelo k určité nechuti používat němčinu a naopak dobrovolné používání francouzštiny bylo chápáno jako výraz ztotožnění se s belgickým státem – především na území Altbelgien.

Dnes je toto označení (Alt- a Neubelgien) používáno především k označení značně odlišných německých dialektů.21)

K prohlubování jazykových rozdílů mezi územím Alt- a Neubelgien docházelo od roku 1963, kdy v oblasti kolem měst Eupen a St. Vith (Neubelgien) začalo zvyšování autonomie vedoucí až k vytvoření současného Německojazyčného společenství – DG. V oblasti Altbelgien se naopak používání německých dialektů značně omezilo.

Ze zhruba 75 000 obyvatel území „Altbelgien“ ovládá dnes kolem 50–70 % některý německý dialekt. Ovšem pouze starší generace ovládá spisovnou němčinu, navíc většinou jen pasivně. Německý dialekt hraje tedy pouze určitou roli jako určitý identifikační symbol v rodinách a při neformálních příležitostech. To je obrovský rozdíl oproti obyvatelům z oblasti „Neubelgien“, kteří se spisovnou němčinou přichází do styku v každodenním životě. Navíc odlišnosti dialektů mezi jižní a severní částí „Altbelgien“ neumožňují domluvu a jako jazyk komunikace mezi těmito německojazyčnými skupinami nastupuje francouzština.22)

Obyvatelstvo „Altbelgien“ v okolí města Arlon (Arel) blízko lucemburských hranic nyní vnímá určitou výhodu, že v sousedním Lucembursku došlo ke kodifikaci spisovné lucemburštiny a vyhlášení tohoto jazyka jako úřední řeči. Dialekty obyvatel v okolí Arlonu jsou spisovné lucemburštině velmi blízké, a z toho důvodu mohou lidé deklarovat, že hovoří lucembursky, tedy jazykem majícím oficiální status, byť v sousední zemi.

Úředním jazykem belgického německojazyčného společenství je spisovná forma němčiny (Hochdeutsch). Na úřadech, ve škole a v kostele se hovoří pouze touto standardní němčinou, v této němčině vychází knihy, noviny a časopisy. Vyučování ve školách probíhá pouze v němčině, ale od první do třetí třídy základní školy se vyučuje cizí jazyk s dotací 6 hodin týdně. V posledních třech třídách střední školy (Oberschule) se některé předměty vyučují i ve francouzštině.

Objevují se i tisky vydávané v nářečí, ale používání dialektu je v německojazyčném společenství značně nerovnoměrné.

Dialekt vůbec nepoužívám, jen „Hochdeutsch“ a naše děti zrovna tak. Já jsem perfektně dvojjazyčná (německy a francouzsky), protože u nás v rodině a ve škole jsem vyrůstala v používání obou jazyků. To ale není situace většiny lidí v naší oblasti. Naše mateřština je němčina a ve škole se učí také německy. Naše děti se setkávají s francouzštinou už ve školce, když si hrají s jinými dětmi.23)

Hodně lidí na vesnicích ještě mluví v nářečí. Já osobně ve většině případů používám „Hochdeutsch“. Především v kontaktu se staršími lidmi ale upotřebím i dialekt. Knihy, noviny a časopisy jsou vydávány v němčině (Hochdeutsch). Nějaké tisky vycházejí i v dialektu. Myslím, že je dobré, když se znovu více a více doceňuje nářečí a když má i u dětí a mladých lidí opět větší význam.24)

Ve školách, na úřadech, všechno oficiální je pouze v němčině (Hochdeutsch). Doma nebo se známými mluvíme v dialektu, záleží vždy na konkrétní příležitosti, zda použijeme němčinu nebo dialekt. Starší lidé hovoří v dialektu všichni (a pořád), mladší jen když jsou doma.25)

Dotazníkový průzkum mezi žáky ve věku 14–18 let v Eupenu a St. Vithu26) ukázal, že používání dialektu je podstatně vyšší v St. Vithu.

Obrázek 9. Používání německých dialektů v Eupenu.

Obrázek 10. Používání německých dialektů v St. Vithu.

Ukázka dialektu Moselfränkisch27)

Die Mundart es e Heimatgut

en Metgeft auss-em Elternhaus,

dodrenn en Schatz verborje ruht,

dä hellt mer en on get en aus.

Mer feehlt ierschd, wenn mer heimatfern

wie sehr mer an der Mundart hängt,

die teef en ihres Wesens Kern

ons wieen Modderarm omfängt.

Ukázka ripuárského dialektu spolu s překladem do němčiny (Hochdeutsch)28):

Wenn för dr Ringschänk
keine Baum för dr Dür mih stèit,
Weil demnächs hee en neue Strooß lang jèit,
Wenn dä Ahl singe Blomewage nit mih fährt,
Es et Lewe hee nur noch de Hälfte wert.
Wenn vor der Rheinschänke
Kein Baum vor der Tür mehr steht,
Weil demnächst hier eine neue Straße lang geht,
Wenn dem Alten sein Blumenwagen nicht mehr fährt,
Ist das Leben hier nur noch die Hälfte wert

Za zmínku možná stojí i převzetí některých slov z německých dialektů na území dnešní Belgie do hovorové češtiny – například slovo makat (pracovat, dělat) má německou formu machen, ale v dialektu Moselfränkisch je výraz maken, případně maake. Podobně i výraz sbalit si saky paky je zřejmě odvozen od saakens (německy Sachen) – věci a paken (německy packen) – balit.

Lingvisticky je možné vést hranici mezi ripuárským dialektem a dialektem moselfränkisch na základě isoglosy (výskytu určitého nářečního prvku) slov jet (ripuársky) a ebes (moselfränkisch) pro německé slovo etwas (něco) nebo používání slova schaaf (ripuársky) a schank (moselfränkisch) pro německé slovo Schrank (skříň). Tato hranice kopíruje přirozené územní jednotky a mají na ni vliv i přirozené překážky (pohoří Hohes Venn, zalesněné plochy). Dialekt v oblasti kolem Kalterherbergu je pak ještě ovlivněn francouzštinou a francouzskojazyčným obyvatelstvem, protože právě zde probíhá franko-germánská řečová hranice.29)

Je nutné dodat, že mluvčí zmíněných dialektů v naprosté většině případů označení dialektů (ripuarisch, moselfränkisch) nepoužívají, nebo je vůbec neznají.

Shrnutí a závěr

Belgické Německojazyčné společenství (DG) je poměrně malé území (854 km2), na kterém žije zhruba 74 500 obyvatel. Přestože je tento počet mnohem nižší, než počet jiných belgických menšin (např. Italů), má německojazyčná skupina velmi rozsáhlou autonomii.

Tato autonomie je zřejmě důvodem, proč obyvatelstvo oblasti (které se úmyslně neprohlašuje za Němce) je se svou současnou situací plně spokojeno.

Zodpovězení výzkumných otázek:

Jaký vliv má oficiální status používaného jazyka na jeho rozvoj a používání?

Oficiální autonomie vedla k odlišnému používání jazyka – obyvatelstvo území, které bylo zahrnuto do Německojazyčného společenství (DG), používá spisovnou němčinu, zatímco používání mnohdy značně odlišných dialektů se vytrácí, i když používání nářečí částečně znovu nabývá na významu. Přestože je spisovná němčina jazykem používaným při všech oficiálních příležitostech, jsou si někteří obyvatelé vědomi odlišné slovní zásoby oproti Němcům z Německa a zároveň i toho, že jejich „spisovná“ němčina má oproti německé němčině dobře rozeznatelné odlišnosti.

Obyvatelstvo na území, které do DG zahrnuto nebylo má už ve většině případů i jinou etnicitu (francouzskojazyčnou – valonskou). Tam, kde se ještě používají německé dialekty, obyvatelstvo spisovnou němčinu nepoužívá – při setkání osob z oblastí s navzájem málo srozumitelnými dialekty nastupuje jako dorozumívací jazyk francouzština.

Zvláštní roli hraje lucemburština, jako úřední (a kodifikovaný) jazyk Lucemburska. Obyvatelstvo Belgie hovořící německými dialekty blízkými lucemburštině (v blízkosti lucemburských hranic) označuje v některých případech svůj jazyk rovněž za lucemburštinu.

Vzhledem k málo stabilní politické situaci na federální úrovní v Belgii, kdy se často přetřásá rozpad belgického státu, je i německojazyčné obyvatelstvo nuceno uvažovat o variantách, které by muselo řešit v případě rozpadu Belgie. Jednou z těchto variant bývá občas zmiňováno i připojení k Lucembursku, z důvodu jazykové i kulturní blízkosti.

Co utváří etnicitu německojazyčného obyvatelstva?

Mezi hlavní faktor utváření etnicity patří německý jazyk včetně používání i velmi odlišných nářečí. Používání německých dialektů však nevede ke ztotožnění se s německým etnikem – toto ztotožnění je všeobecně odmítáno. Mezi obyvatelstvem došlo postupně k vytvoření zcela nové etnicity vázané na příslušnost k belgickému státu a místní obyvatelstvo se označuje jako Východobelgičané (Ostbelgier). Jako etnikum se vyhraňují vůči Němcům, Valonům i Vlámům, otázkou však zůstává, k jaké proměně etnicity by došlo v případě rozpadu belgického federálního státu.

Použité zdroje

Belgien verstehen. Brüssel: De Boeck / Ligue des Families, 2009.

Das Moselfränkische [online] Ralf Suertenich, 2002 [cit. 16. 11. 2010] Dostupný z: <http://www.suertenich.com/html/moselfr.html>.

DIETZ, B., GABEL, H., TIEDAU, U. Griff nach dem Westen. Waxmann Verlag, 2003.

HULICIUS, E. Belgie. Praha: Libri, 2006.

CHERUBIM, D., GROSSE, S., MATTHEIER, K. J. Sprache und bürgerliche Nation: Beiträge zur deutschen und europäischen Sprachgeschichte des 19. Jahrhunderts. Walter de Gruyter, 1998.

KAMP, C. Das hohe Venn: Gesicht einer Landschaft. Köln: Eifelverlag, 1961.

PERRIN, N. European Migration Network: Annual Statistical Report on migration and asylum in Belgium. Brussels: 2006. 34 s.

PILGRAM, H. Die Landkreise in Nordheim-Westfalen: Band 3. Der Landkreis Monschau. Bonn: Wilhelm Stollfuss Verlag, 1958.

POLENZ von, P. Deutsche Sprachgeschichte vom Spätmittelalter bis zur Gegenwart: 19. und 20. Jahrhundert. Walter de Gruyter: 2000.

RIEHL, C. M. Varietätengebrauch und Varietätenkontakt in Südtirol und Ostbelgien. [online] Linguistik online 32, 3/2007. ISSN 1615-3014 [cit. 16. 11. 2010] Dostupný z: <http://www.linguistik-online.de/32_07/riehl.html>.

Ripuarisch [online] Bläck Föös. Mundart; Transkr. und hochdt. Übersetzung W. Näser 6/81; behandelt beim Internationalen Ferienkurs der Philipps-Universität 1981. © W. Näser, 2008. [cit. 16. 11. 2010] Dostupný z: <http://www.staff.uni-marburg.de/~naeser/probe11.htm>.


Přílohy

nemci_soubory-image016.jpg

Obrázek 5. Rozdělení oblasti v 15. století.

Převzato z: KAMP, C. Das hohe Venn: Gesicht einer Landschaft. Köln: Eifelverlag, 1961.

Obrázek 6. Situace na území dnešního belgického německojazyčného společenství v roce 1789 s vyznačením současných hranic. (B – území dnešní Belgie, D – území dnešního Německa).

Podle: FABRICIUS, Karte der politischen und administrativen Einteilung der heutigen Preußischen Rheinprovinz für das Jahr 1789, Bonn 1898.

PILGRAM, H. Die Landkreise in Nordheim-Westfalen: Band 3. Der Landkreis Monschau. Bonn: Wilhelm Stollfuss Verlag, 1958. Doplněno.

Obrázek 7. Změny hranic mezi Německem a Belgií ve 20. století:

1 – území, které získala Belgie z německého okresu Monschau po roce 1921

2 – území, které získalo Německo na základě německo-belgické dohody z roku 1957.

3 – území, které získala Belgie po roce 1921

4 – území, kterého se Belgie zřekla

5 – území, které SRN postoupila Belgii

A – hranice Německé říše do r. 1921

B – hranice Německa od r. 1937

C – nové německo-belgické hranice na základě německo-belgické dohody z roku 1957.

D – hranice dnešního okresu Monschau

E – změny hranic po roce 1949

F – řečová vlámsko-valonská hranice

Převzato z: PILGRAM, H. Die Landkreise in Nordheim-Westfalen: Band 3. Der Landkreis Monschau. Bonn: Wilhelm Stollfuss Verlag, 1958. Doplněno.


1) HULICIUS, E. Belgie. Praha: Libri, 2006, s. 125.
2) , 10) , 15) , 25) Respondent z oblasti St. Vith, 20 let, student.
3) , 6) , 9) , 12) , 14) , 17) , 24) Respondent žijící v Weywertzu (Bütgenbach), 50 let, katolický kněz.
4) PERRIN, N. European Migration Network: Annual Statistical Report on migration and asylum in Belgium. Brussels: 2006.
5) Pohoří Eifel je z převážné části na území Německa, do Belgie zasahuje právě do oblasti dnešního Německojazyčného společenství (DG). Za jeho nejzápadnější část je považováno pohoří Hohes Venn přecházející v Ardeny.
7) , 11) , 13) , 16) , 23) Respondentka z oblasti Eifel, 64 let, vdaná, důchodkyně.
8) Hohes Venn geograficky odděluje Německojazyčné společenství na severní část kolem města Eupen a na jižní část kolem města St. Vith.
18) Ancien régime – společenský a politický systém ve Francii zhruba od 15. století do 18. století vyznačující se snahou o územní expanzi a centralizaci vlády.
19) POLENZ von, P. Deutsche Sprachgeschichte vom Spätmittelalter bis zur Gegenwart: 19. und 20. Jahrhundert. Walter de Gruyter: 2000, s. 119, 120.
20) CHERUBIM, D., GROSSE, S., MATTHEIER, K. J. Sprache und bürgerliche Nation: Beiträge zur deutschen und europäischen Sprachgeschichte des 19. Jahrhunderts. Walter de Gruyter, 1998, s. 72.
21) POLENZ von, P. c. d., s. 169.
22) POLENZ von, P. c. d., s. 170.
26) RIEHL, C. M. Varietätengebrauch und Varietätenkontakt in Südtirol und Ostbelgien. [online] Linguistik online 32, 3/2007. ISSN 1615-3014 [cit. 16. 11. 2010] Dostupný z: <http://www.linguistik-online.de/32_07/riehl.html>.
27) Das Moselfränkische [online] Ralf Suertenich, 2002 [cit. 16. 11. 2010] Dostupný z: <http://www.suertenich.com/html/moselfr.html>.
28) Ripuarisch [online] Bläck Föös. Mundart; Transkr. und hochdt. Übersetzung W. Näser 6/81; behandelt beim Internationalen Ferienkurs der Philipps-Universität 1981. © W. Näser, 2008. [cit. 16. 11. 2010] Dostupný z: <http://www.staff.uni-marburg.de/~naeser/probe11.htm>.
29) PILGRAM, H. Die Landkreise in Nordheim-Westfalen: Band 3. Der Landkreis Monschau. Bonn: Wilhelm Stollfuss Verlag, 1958, s. 73–74.

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017