obrzek domeku-home logo-FB


NĚMCI V RUMUNSKU

Němci žijí na rumunském území již déle než 800 let. Jen díky jejich přičinění se mohla země, v době jejich příchodu velmi zdevastovaná, opět začlenit do kulturního života Evropy. Kvůli četným historickým konfliktům a událostem jich však většina zemi postupně, mnohdy nuceně, opustila. I navzdory nelehké minulosti však někteří z nich zůstali. 60 000 Němců, kteří zde dnes žijí, však netvoří ani půl procenta z celkového počtu obyvatel. Ačkoli toto na první pohled bezvýznamné číslo, Němci jsou v Rumunsku pátým největším etnikem a dodnes můžeme pozorovat výrazné stopy, které zanechal dlouhý pobyt této menšiny na území Rumunska.

Německá minorita na území Rumunské republiky se nachází především ve dvou oblastech. Sedmihradsko – Siebenbürgen (něm.) – Transilvánie (rum.) – Erdély (maď.), které je zde chápáno jako „historické Sedmihradsko.“ V současnosti se tímto názvem označuje celá západní část Rumunska (tj. včetně Banátu). Zde mluvíme o tzv. sedmihradských Sasech, kteří na pozvání uherského krále kolonizovali tehdejší nerozvinuté území maďarského království. Dále se Němci nachází v oblasti historického Banátu v západní části země – tzv. banátšní Švábové, kteří sem přišli až později v osmnáctém století.

Historické rumunské regiony

Historická mapa Rumunska 1)

Německá minorita v Rumunsku v roce 1910

2)

Transylvánští (Sedmihradští) Sasové

Následující práce čtenářům přiblíží historii a současné působení jedné skupiny Němců, a to Transylvánských Sasů, kteří přišli jako první kolonizátoři do Sedmihradska. Následně se věnuje aktuální situaci této menšiny v regionu a problematice vlastní identity. Z dat pocházejících z terénního výzkumu přibližuje menšinu i po náboženském a lingvistickém aspektu. Článek nastiňuje celkový dojem, který dnešní multi-etnická Transylvánie vyvolává.

Literární rešerše

Prvotním zdrojem informací se stala publikace profesora L. Šatavy Evropské minority a dále kniha francouzského autora Jeana Nouzilla La Transylvanie věnující se detailně historii této menšiny v regionu.

Další informace poskytly internetové stránky zabývající se tematikou rumunských Němců. Jednalo se o portály německé a rumunské ambasády, dále portály samotných Transylvánských Němců v Rumunsku jako například SibiWeb či Siebenbuerger portál. SibiWeb je webová stránka obsahující informace o Transylvánii a Transylvánských Sasech z doby minulé i současné. Nabízí společnou platformu pro ty, jichž se tato problematika týká i pro ty, kteří se o tuto oblast a její menšiny zajímají.

Dále byly užitečné i stránky věnované Banátským Němcům zmiňující se i o druhé německé minoritě. Statistická data pochází z internetových stránek Eurostatu a oficiálních webových stránek ministerstva zahraničí Rumunské republiky.

Dalším velmi zajímavým zdrojme především map se stal portál balkánského folkloru, kde jsou k nalezení nejen historické či etnografické mapy Rumunska, ale celého Balkánu.

Po stránce metodologické byla užita publikace prof. Majerové Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství I. A Empirický výzkum v sociologii venkova a zemědělství část II.

Metodologie

V práci jsou užita data pocházející z kvalitativního výzkumu a dále také data kvantitativní pro lepší orientaci týkající se počtu daného etnika v regionu.

Sběr dat proběhl ve třech fázích. První před odjezdem na terénní výzkum, při kterém byla prostudována dostupná zejména česká, ale i například francouzská literatura a oficiální censy z roku 2002.

Druhou fází se stal samotný sběr kvalitativních dat v terénu. Užity byly techniky dotazování, konkrétně volného narativního rozhovoru. Informátoři byli dotazováni na základní otázky typu národnostní identita, spolkový život ve vesnici a následovala volná vyprávění ze strany respondenta, případně byly užity sondy či další podotázky pro prohloubení znalosti problematiky.

Třetí fáze probíhala po příjezdu z terénu, kdy se dohledávaly další informace, které vyplynuly během výzkumu a jevily se pro práci jako důležité a bylo nutné je dopracovat, například nové statistiky.

Obyvatelstvo

Strukturu populace tvoří zejména etnická směsice Rumunů jakožto majoritního obyvatelstva, Maďarů, Němců a Romů. Dějiny transylvánské oblasti jsou častým předmětem sporů. Během staletí tu docházelo k četným přesídlováním a kolonizaci. Maďaři se domnívají, že jim byl tento historický region uzmut na základě Trianonské smlouvy podepsané v roce 1920. Naopak Rumuni se domnívají, že jim tento region patřil již od pradávna a právě Maďaři je celé staletí utlačovali na jejich území. Nicméně po Trianonu se každý čtvrtý Maďar nacházel na území cizího státu. Celkem dva miliony Maďarů se ocitly na rumunském území a byly vystaveny značné rumunizaci. Co se týče Němců, první z nich přicházejí na území Sedmihradska již ve 13. století a to na pozvání tehdějších uherských králů. Ačkoli většina z nich pocházela především z oblasti francouzského Alsaska, Lotrinska, Porýní, ale i z Durynska a Bavorska, Maďaři je začali zjednodušeně označovat Sasové. Oproti, v té době zaostalé, Transylvánii byli nověpříchozí na velmi vysoké ekonomické a kulturní úrovni. Právě díky nim došlo v tehdy poměrně zanedbaném regionu k nebývalému rozvoji řemesel, obchodu a hutnictví. 3)

Etnická struktura rumunské populace

Celková populace Rumunska 21,848,504 (Index mundi, 2012)

Struktura rumunské populace dle etnicity (deset nejpočetnějších menšin)

Nr.Národnost Počet Procenta
1 Rumuni 19.399.597 89,5 %
2 Maďaři 1.431.807 6,6 %
3 Romové 535.140 2,3 %
4 Ukrajinci 61.098 0,3 %
5 Němci 59.764 0, 3%
6 Rusové 35.791 0,2 %
7 Turci 32.098 0,2 %
8 Tataři 23.935 0,1%
9 Srbové 22.561 0,1 %
10 Slováci 17.226 0,07 %

Zdroj: edrc.ro

Zastoupení jazyků v Rumunsku

Zdroj: edrc.ro 4)

Silná německá menšina, které byla uznána dokonce i vlastní autonomie, prosperovala na území Sedmihradska až do začátku druhé světové války. Svého maxima dosáhla německá populace kolem roku 1930, kdy se v celém Rumunsku nacházelo na 650 000 etnických Němců, z toho na 250 000 Sedmihradských Sasů. Netrvalo však dlouho a nacistický režim podnítil odchod tísíců Němců zpět na území Německa. Další vlna vystěhování následovala po skončení války, kdy bylo zároveň velké množství němců (cca 75 000) deportováno na území tehdejšího SSSR za účelem obnovy zničené země. Další vlna migrace se dostavila v 80. letech, kdy Západní Německo udělovalo německé občanství tomu, kdo prokázal německý původ a Němce tak doslova vykupovalo. Za rok mělo tímto způsobem odejít zhruba 10 000 Němců. Po roce 1990 se do Německa rozhodlo odejít dalších 120 000 Němců. 5)

Historické rozmístění Transylvánských Sasů v Rumunsku

6)

Ačkoli za sebou Němci zanechali nesmazatelnou stopu, dnes najdeme na území Transylvánie již jen zlomek původně sedmisettisícové německé menšiny. I přesto, že v některých větších městech je německá kultura stále živá, převážná většina současného německého etnika bydlí na vesnicích a jedná se zejména o starší generaci. „Ač v zemi toto etnikum dodnes rozvíjí relativně bohatou kulturní činnost (vydávají se knihy a časopisy v němčině, německy vysílá i rozhlas a televize, hrají divadla, funguje i síť německého školství podporovaná ze Západu) svoji budoucnost v Sedmihradsku si z místních, zejména mladých Němců umí představit jen málokdo.“ 7)

Co se týče současného počtu etnických Němců na území Rumunska, údaje se liší. Ústav pro etno-demografický výzkum v Rumunsku uvádí na svých internetových stránkách necelých 60 000 Němců, tedy 0,27 % celkové rumunské populace.8)

Historický souhrn

Rumunské, respektive maďarské, potažmo rakouské a rakousko-uherské dějiny jsou plné zvratů, povstání a potlačených revolucí. Všemi těmito státními útvary bylo Sedmihradsko ve své době součástí. Je zdlouhavé popisovat jednotlivé historické události, uvádíme tedy pouze jen ty nejdůležitější, které ovlivnily historii Sedmihradských Sasů v evropském prostoru.

V polovině dvanáctého století přichází do tehdejšího uherského království cizinci ze západní Evropy, aby kolonizovali tehdy nepříliš rozvinutou část Uher, dnes centrální část dnešního Rumunska. Jsou pozváni panovníkem Gézou II. Arpádovcem, aby chránili jihovýchodní hranice uherského království proti nájezdům Tatarů, později Turků. Zváni byli zejména Němci díky dobré znalosti řemesel a ekonomické vyspělosti. Němečtí osadníci se usadili převážně na severovýchodě a jihu Sedmihradska. Kolonizace probíhala ve třech fázích od poloviny dvanáctého do třináctého století s různými přestávkami. 9)

Dodnes se nemohou historici shodnout na přesném původu prvních „saských“ osadníků, ale domníváme se, že pocházeli především z oblasti Flander, Lucemburska, západních částí Německa, francouzského Lotrinska, ale i z jiných koutů Francie. Bez ohledu na to, že většina příchozích pocházela právě z přelidněného Porýní a Vestfálska, místní obyvatelé jim začali říkat „Sasové“. Založili zde několik důležitých měst, které jsou dodnes hlavními zdroji, vypovídající o německé menšině, která tu byla dříve tak hojně zastoupena. 10)

Sasové měli již od počátku různé výsady a jejich vliv ještě vzrostl v roce 1224, kdy jim uherský král Ondřej II. Arpádovec v dokumentu „Diploma Andreanum“ (tzv. Zlatá bula Sasů), udělil další privilegia týkající se administrativní autonomie a náboženské svobody. Navíc v roce 1438 byla uzavřena spolu s Maďary a Sékely „Smlouva tří národů“, která vyzdvihuje zmíněné tři národy katolíků do čela země, a stávají se elitami království. Vylučuje z vládnutí Rumuny a ortodoxní křesťany. Rumuni, ačkoli ve většině, byli převážně v postavení nevolníků. 11)

Od třináctého století, kdy ohrožují uherské hranice Mongolové, začínají Sasové opevňovat svá města proti těmto nájezdníkům. Uhry mění obrannou strategii a podporují německá opevněná města a vznikají tak důležitá ekonomická, ale i strategická centra v regionu. Později, když ohrožují toto území také osmanští Turci, se opevněná města stala dobrým prostředkem ochrany proti narůstajícímu tlaku těchto dobyvatelů z východu a německá města expandují a stávají se hlavními aktéry v regionu. 12)

Nejdůležitějšími centry se stalo sedm saských měst, podle kterých byl následně pojmenován celý region – Sedmihradsko, německy Siebenbürgen. Tato sídla jdou dodnes nejdůležitějšími centry Transylvánie a nejvíce vypovídají o tehdejší silné německé komunitě, jsou jimi: Bistrita (Bistritz), Brasov (Kronstadt), Cluj Napoca (Klausenburg), Medias (Mediasch), Sebes (Seh besh'), Sibiu (Hermannstadt), Sighisoara (Schassburg).

Po vystoupení Martina Luthera proniká protestantismus i to Sedmihradska a je velmi rychle přijat místní německou komunitou. Hlavním šiřitelem luteránství v Brašově se stal Lutherův spolužák ze studií, Jan Honterus , kterýžto má dnes na náměstí v Brašově sochu hned vedle místního německého kostela.13)

Do šestnáctého století byla Transylvánie součástí uherského království, ale po bitvě u Moháče se stala samostatným knížectvím s vazalským poměrem k Osmanské říši až do konce sedmnáctého století. Poté se stala součástí Habsburské monarchie. Rakouští panovníci, jakožto katoličtí vládci, privilegují katolické menšiny. Proto Sasové, ačkoli Němci, nemají zvláštní postavení v rámci východní části monarchie. Po roce 1867, kdy proběhlo rakousko-uherské vyrovnání, se Sedmihradsko začlenilo opět pod Uhry. Po první světové válce v roce 1918 připadlo Rumunsku na základě Trianonské smlouvy. 8.1.1918 hlasoval saský parlament pro sjednocení s nově vzniklým Rumunskem, v srpnu téhož roku jej následovali Švábové a Sekélové. Maďarská menšina hlasuje proti.

Za druhé světové války se postavilo Rumunsko na stranu nacistického Německa. Nicméně Maďarsko, jakožto silný německý spojenec, dokázalo vyjednat s Hitlerem anexy Transylvánie a v roce 1938 připojilo teritorium o rozloze 12 000 km2 a jednoho milionu obyvatel. Na 45 000 Sasů a Švábů bojuje na straně Osy proti Sovětskému svazu. V roce 1943 Hitler naverboval přímo do Wermachtu 60 000 rumunských Němců. Po vítězství spojenců připadla východní Evropa Sovětskému svazu a Rumunsko musí dodat do SSSR na 100 000 pracovních sil. Vzhledem k letům 1940-1944, kdy rumunští Němci spolupracovali s Hitlerem a faktu, že ve vedení komunistické strany Rumunska byli zejména lidé židovského původu, bylo vysláno zhruba 62 000 Němců, i ženy, do pracovních táborů na Sibiř a jejich majetek byl zkonfiskován. 14) Z původních 800 000 Němců zbylo na počátku 21. století v Rumunsku na 60 000 Němců zahrnujících v sobě dvě odlišné skupiny. 15)

V 80. letech Západní Německo udělovalo německé občanství tomu, kdo prokázal německý původ a doslova vykupovalo od tehdejší svazové republiky tamější Němce. Za rok jich mělo tímto způsobem odejít zhruba 10 000. Po revoluci se většina Němců, kteří byli deportováni na Sibiř, neměla kam vrátit. I když by měli kam jít, necítili se tu dobře a mnoho jich odchází. V 90. letech nastává obrovský odliv Němců z Rumunska do Německa a Rakouska. Odchází kolem 120 000 příslušníků minority. 16)

U textové části postrádám průběžné zdroje citací, to tam musíte doplnit.

Saská města a vesnice

Převážná většina všech saských obcích s největším počtem obyvatel německého etnika se nachází v okolí tří větších rumunských měst: Sighisoara, Sibiu a Brašov.

Sighisoara (Schässburg)

Sighisoara je samosprávní obec ležící v župě Mures. Jedno z nejkrásnějších středověkých měst, které bylo založeno německými řemeslníky a obchodníky.

První ověřený dokument o městě známém dříve pod latinským názvem „Castrum sex“ pochází z roku 1280. Existují ale i důkazy o předchozí existenci.

Podle Kraussovy kroniky bylo město založeno Sasy již roku 1191. Od roku 1298 je známé pod jménem Schespurch resp. Schaesbrich. Po několik následujících staletí plnila Sighisoara roli jednoho z nejvýznamnějších obchodních center na okraji střední Evropy, do kterého se sjížděli řemeslníci a obchodníci z celé Římské říše. Městská ekonomika byla ovládána německými řemeslníky, stejně jako stavba opevnění na obranu proti nepřátelům. Město je rozděleno do dvou částí. Středověká pevnost je postavena na vrchu kopce a je nazývána „Citadel“ (Cetate). Zbylá část města leží v údolí řeky Tarnava MareKurzíva. Na domech uvnitř pevnosti lze vidět hlavní znaky dřívějších řemeslnických měst. Město je známé také tím, že se zde narodil Vlad Tepes, zvaný Dracula. Jeho rodný dům lze vidět v centru středověké pevnosti. Sighisoara je zařazena na seznam světového dědictví UNESCO. 17)

Statistické údaje:

Obyvatelstvo: 32.304 Podle statistický údajů zde většinu obyvatel (76 %) tvoří Rumuni. Hned po nich následují Maďaři (18,36 %)a nezanedbatelné místo zde zaujímají i Romové (3,51 %).

Němci zde tvoří 1,91% veškerého obyvatelstva (tj. 623 osob). 568 z nich uvádí jako svůj mateřský jazyk němčinu. Co se týče náboženství, největší zastoupení zde mají ortodoxní křesťané (76%), reformisté (8%) a římští katolíci (6%).

Zdroj: Edrc.ro


Struktura populace dle etnicity

Zdroj: Edrc.ro

Struktura populace dle mateřského jazyka

Zdroj: Edrc.ro


Laslea - Malancrav - Floresti

Vesnice Laslea, Malancrav, Floresti a Roandola tvoří společně komunitu starých saských obcí nacházející se v okruhu cca 11 km od nejbližšího města Sighisoary. Do této komunity patří obce: Laslea, Malancrav, Floresti, Roandola.

Malancrav Vesnice, která byla původně osídlena Transylvánskými Sasy. V současné době je to vesnice s největším počtem Sasů (170). Dříve jich zde žilo až 900. Žije zde také velký počet saských dětí. 18)

Floresti Tato vesnice se nachází mezi zalesněnými kopci poblíž Malancravu. Vesnice s pouhými 70ti domy a 140ti obyvateli měla být během Caaucsescova režimu zbořena. Revoluce v roce 1989 však tento plán naštěstí zastavila. Můžeme zde vidět Saský kostel z 15.st. nebo zbytky starého oltáře v Sighisoara Museu. 19)

Roku 2006 Princ z Walesu koupil a zrestauroval dva saské domy z 18. století ve vesnici Malancrav a Viscri, aby tak podpořil turismus pomohl chránit unikátní styl života, který zde existuje již stovky let.

V okolí se nacházejí další saské vesnice jako třeba Cris nebo Richis. 20)

Statistické údaje:

V celé komunitě obcí žije celkem 3.203 obyvatel. Z toho 65% jsou Rumuni, 24 % tvoří Romové a na třetím místě jsou Němci se počtem 312 obyvatel (9,74%). 300 místních Němců uvedlo v průzkumu jako rodný jazyk němčinu.

Náboženství zde převládá ortodoxní (76%). Na druhém místě (7%) je pentecostalismus (novodobé křesťanské hnutí).

Zdroj: Edrc.ro


Viscri - Bunesti (Bodendorf)

Viscri, obdobně jako třeba Laslea , tvoří společenství s několika dalšími saskými obcemi.

Viscri

Viscri je malá vesnice ležící na severozápad od Rupei. Žije zde zhruba 400 lidí. Asi 30 z nich jsou Sasové. Zbytek se hlásí k národnosti rumunské nebo romské. Ještě roku 1939 měla obec 699 obyvatel saského původu. Současné obyvatelstvo obce se skládá z 51 farmářů, jednoho školního učitele, tří pastýřů a dvou žebráků.

Viscri je asi nejvíce známá svým vysoce opevněným kostelem, který byl postaven 1100 n.l. Historicky první dokument se zmínkou o této obci je záznam o církevních poplatcích z roku 1400, ve kterém je Viscri považována za součást farnosti Rupea.

Viscri je stejně tak jako výše zmíněné vesnice zapsána na seznam Světového Dědictví UNESCO. 21)

společně s Viscri tvoří společenství další „saské“ vesnice: Bunesti, Mesendorf, Crit a Cloasterf.

Bunesti Bunesti slouží jako administrativní centrum pro celé společenství obcí.

Mesendorf První historická zmínka o této vsi pochází z roku 1289. Leží 4 km jihozápadně od Critu v kraji Rupea. V historii byla vesnice opakovaně (celkem 4x) zničena požárem.

Crit

Poprvé zmíněna v dokumentu krále Karla v roce 1322. Opevněný kostel se nachází na západním kopci vesnice. Leží 31km od Sighisoary na levém břehu řeky Balta Mare. Roku 1663 byla vesnice vypleněna jednotkami moldavského prince.

Nedaleko Critu se nachází další saská vesnička Cloasterf. 22)

Statistické údaje:

Celá komunita správně patří pod župu Brasov a celkový počet obyvatelstva činí 2 476 osob, z toho 66% tvoří Rumuni, 27% Romové a 4 % Němci. Nejčastěji uváděný mateřský jazyk je rumunština (94%). Z celkového počtu 97 Němců jich zde 83 (celkem přes 3 % obyvatel obce) uvádí jako mateřský jazyk němčinu. Na třetím místě je potom maďarština (2%).

Nejfrekventovanější vyznání je zde opět ortodoxní (91%). Čtyřiačtyřicet osob se hlásí k církvi adventistů (1,7%) a církev evangelická má 1,6%.

Zdroj: Edrc.ro


Biertan

První zaznamenané svědectví o této obci pochází z roku 1283 z dokumentu o poplatcích, které požadovala katolická církev z města Alba Iulia po katolických kněžích ze sedmi tehdejších transylvánsko-saských obcí. Na základě toho se usuzuje, že byla obec založena právě transylvánskými Sasy někdy mezi lety 1224 a 1283. Obec se velmi rychle vyvinula ve významné tržní město a roku 1510 zde žilo již okolo 5000 obyvatel. Na konci středověku začalo město upadat v důsledku růstu významu okolních měst Sighisoara, Sibiu a Medias. Stejně jako jiné saské obce v Transylvánii, má i Biertan městskou organizaci. Kolem centrálního náměstí se nacházejí staré domky se střechami ve „frankonickém“ stylu, nad které se vyvyšuje typický opevněný kostel, který zde byl postaven někdy mezi 15. a 16. stoletím.

Biertan je společně s dalšími vesnicemi zařazen do Seznamu Světového Dědictví UNESCO (viz Saschiz). 23)

Statistické údaje:

Biertan se nachází uprostřed Transylvánské plošiny, 15 km východně od města Medias. Vytváří komunitu společně se dvěma dalšími vesnicemi - Copşa Mare a Richiş.

Podle censu z roku 1930 měl tehdy Biertan 2331 obyvatel, z nichž 1228 osob tvořili transylvánští Sasové. Sčítání z roku 2002 udává současný počet obyvatel celé komunity obcí na téměř 3 000. Z toho je převážná většina Rumunů (68 %), Němci zde tvoří téměř 5 %, tj. 143 osob. Němčina je zde hned po rumunštině druhým nejčastěji uváděným mateřským jazykem (4 %). Samotný Biertan čítá okolo 1 600 osob. Z náboženství zde opět převládá ortodoxní (81 %) a 5,5 % obyvatel vyznává řeckokatolickou církev.

Zdroj: Edrc.ro


Saschiz (Keisd)

První zmínka o tomto městě pochází ze 14. století. V 15. století bylo známé existencí velkého množství cechů (ševců, tesařů nebo malířů).

Turistům může nabídnout krásný gotický kostel s hodinovou věží nebo populární staré saské domky, které byly (společně s dalšími šesti rumunskými městy) roku 1999 zahrnuty na Seznam světového dědictví UNESCO.

Vzhledem k tomu, že nadace Prince Charlese plánuje investovat do ochrany okolního území, získává i Saschiz velmi důležitou podporu za zahraničí.

Saschiz je společně s dalšími 6 saskými a jednou székelskou vesnicí součástí seznamu „vesnice s opevněným kostelem“ (Villages with fortified churches in Transylvania) zahrnutého roku 1993 do Seznamu Světového Dědictví UNESCO (World Heritage Site by UNESCO). 24)

Statistické údaje:

Saschiz se nachází asi 100km severozápadně od Brašova a vytváří „společenství“ s dalšími třemi obcemi: Mihai, Viteazu and Cloasterf. V současnosti zde žije okolo 2 050 obyvatel. Z tohoto počtu je pouhých 70 německých Sasů, většinou postarších lidí. Němčina je zde hned po rumunštině druhý nejčastější mateřský jazyk (téměř 4 % obyvatel).

Nejvíce věřících se hlásí k ortodoxnímu křesťanství (93 %).

Zdroj: Edrc.ro


Sibiu (Hermannstadt)

Známé také jako Hermannstadt, je jedno z nejvýznamnějších center německé minority v Rumunsku. První zmínka o Sibiu pochází z roku 1191, kdy papež Celestýn III. potvrdil existenci svobodného proboštství Němců v Transylvánii, jehož vedení sídlilo právě v Sibiu. Díky obchodu mezi Transylvánií a Valašskem se město po dlouhá staletí těšilo rozkvětu. V 15. století zde bylo na obranu před nepřáteli postaveno důmyslné opevnění se 40 věžemi, jehož zdi se na mnoha místech zachovaly. V centru si můžete prohlédnout staré kupecké domy ze 16. a 17. století, barokní Brukenthalský palác, Železný (nebo také Lhářův) most nebo synagogu.Jelikož bylo Sibiu také vyhlášeným centrem luteránství, nachází se zde i řada kostelů. 25)

Statistické údaje:

Sibiu se nachází v jižní části Transylvánie v regionu „Centru“. S počtem okolo 150 000 obyvatel je tak největším městem tohoto kraje. Nicméně i tak jsou zde majoritní vrstvou obyvatelstva Rumuni (96 %). Podle censu z roku 2002 žije v Sibiu 2 508 Němců (1,61 %), z nichž 2 303 uvádí jako svůj rodný jazyk němčinu. Vedle německé menšiny zde žije také poměrně početná menšina maďarská (2 %).

Zdroj: Edrc.ro

Z náboženství je zde na prvním místě ortodoxní křesťanství (92 %), potom římskokatolická církev (1,5 %) a téměř 1 % obyvatel jsou reformisté.

Sibiu je také sídlem německého kulturního centra „Das Deutsche Kulturzentrum Hermannstadt“ založeného v roce 2004. Centrum se snaží prezentovat současný obraz Německa nejen prostřednictvím kulturních akcí,jazykových kurzů pro děti, studenty i dospělé, ale také tvorbou knihovny. V knihovně lze najít nejen knihy, ale i nahrávky, filmy a široký výběr německých deníků, týdeníků a časopisů. 26)

Struktura populace dle etnicity

Zdroj: Edrc.ro

Struktura populace dle mateřského jazyka

Zdroj: Edrc.ro


Brašov (Kronstadt)

Historie tohoto krásného starobylého místa sahá až do doby bronzové. Podle nejrůznějších archeologických výzkumů žila v okolí Brašova velmi silná původní populace, která se s později smísila s příchozími římskými kolonisty, z nichž se později vyvinulo rumunské obyvatelstvo. Historie vzniku města Brašov spadá do středověku,kdy bylo někdy kolem roku 1211 založeno řádem německých rytířů pod názvem Kronstadt. Ve 13. století pak bylo město i se svým okolím jako jedno ze sedmi původních citadel kolonizováno příchozími německými osadníky.

Z města se později stala velmi silná řemeslnická komunita. V 16.století zde bylo více než 45 řemeslnických sdružení. Díky silné ekonomice zde vzniklo mnoho historických monumentů: Stará radnice, Stará Sýpka (dnes Bistrot de l'Arte), Černý kostel a kostel svatého Nicolae. Velký rozkvět zaznamenalo město také za života velkého německého humanisty Johannese Honteruse. 27)

Statistické údaje:

Brašov je hlavním městem stejnojmenné župy 166km severně od Bukurešti. Žije zde celkem 284 596 obyvatel. 91 % všech obyvatel je rumunského původu. Hned po Maďarech jsou zde však nejpočetnější menšinou Němci. Tvoří 0,5 % z celkového počtu obyvatel - tj. 1 717 osob. 1 529 z nich uvádí jako svůj rodný jazyk němčinu. Z náboženství je nejsilnější ortodoxní (86 %), římskokatolická církev (5,5 %) a a reformisté (2,5 %).

Zdroj: Edrc.ro

Struktura populace dle etnicity

Struktura populace dle etnicity

Zdroj: Edrc.ro

Struktura populace dle mateřského jazyka

{{2014:brasov3.jpg|

Zdroj: Edrc.ro


Prejmer

Počátkem 13. století zde byla germánskými rytíři postavena pevnost zvaná Tartlau. Město Prejmer se okolo pevnosti začalo vyvíjet roku 1225 a stalo se tak nejvýchodnějším osídlením transylvánských Sasů. Prejmer trpěl v průběhu středověků nájezdy kmenů Mongolů, Tatarů, Turků a dalších. Pevnost však byla dobyta jen jednou, a to roku 1611 Gabrielem Báthory.

Co se týče Němců, většina z nich opustila Prejmer po druhé světové válce. Nicméně některé z nich zde lze ještě najít. 28)


Současnost

V současné době se na území Rumunské republiky nachází zhruba na 60 000 etnických Němců (přesné číslo činí 59 764 Němců, podle zdrojů rumunské ambasády v Čechách, což odpovídá 0,3 % populace Rumunska). 29)

Data se liší podle různých zdrojů, ale nejčastěji je uváděno číslo již zmíněné. Většina příslušníků německé menšiny jsou staří lidé, bydlí většinou ve městech, na vesnicích můžeme nalézt jen pár desítek příslušníků. Například vesnice Biertan – 40-50 německých Sasů, či obec Malancraw – 200 německých Sasů. Posledně zmíněná vesnice je ojedinělou výjimkou, nejen pro vysoký počet členů komunity, ale taktéž pro spolkovou činnost. Členové se každý týden schází na nedělní mši v tamějším opevněném kostele a dodržují například zasedací pořádek. Každý člen komunity sedává na vlastním místě a doneseném polštáři. Dodnes se také udržel zvyk, že ženy a děti sedí na lavicích uprostřed kostela a muži, pro případ nebezpečí sedí okolo nich.

Mladí lidé povětšinou odcházejí do Německa či Rakouska a už se nevracejí. Můžeme nalézt jen hrstku těch, kteří zůstávají v Rumunsku. Nicméně to neznamená, že by zatracovali vlastní identitu, jedná se spíše o ekonomickou migraci na západ. Jsou stále v kontaktu se svými rodinami, jezdí se navštěvovat a děti sem jezdí na letní prázdniny za prarodiči.

Ačkoli oblast Transylvánie nemá na svém území největší množství příslušníků německé menšiny, stále je kulturním centrem, které nejvíce vypovídá o historii této minority. Nachází se tu mnohé kulturní organizace a spolky. Vyplývá to z historie regionu, který byl vždy centrem kulturní a ekonomické vyspělosti.

Zajímavé jsou vztahy mezi německou menšinou a etnickými Rumuny. Rumunsko je velmi tolerantní ke svým menšinám, a proto tu nenacházíme žádné problémy, spíše vřelé vztahy, jak nám také potvrzuje člen <Německého demokratického Fóra v Rumunsku> – <Das Demokratische Forum der Deutschen in Rumänien>. Dále popisuje, že Němci nebyli skoro nikdy, když opomeneme druhou světovou válku, vládnoucí třídou a nikdy se nechtěli odtrhnout od Rumunska. Po prostudování literatury se ale dozvídáme, že Sasové byli od svého příchodu privilegovanou vrstvou a Rumuni, ač etnická majorita ve státě, byli považováni za nižší sociální vrstvu. Zdá se, že v dnešní společnosti nezanechala tato ambivalence žádné stopy a dnes žijí Rumuni s Němci vedle sebe v jednom státě bez problémů. Pozorujeme naopak spíše zájem o německou kulturu a jazyk. Hodně Rumunů je členy například tradičních tanečních spolků či sborů a oblíbeny jsou pro svou vysokou kvalitu i německé školy.

Identita obyvatel

Otázka identity člověka je vždy citlivé téma. Vnímání sebe sama je intimní záležitostí. Nicméně všichni respondenti se nezávisle na sobě shodli na jednom. Nepovažují se za Němce, protože nežijí v Německu, ale v Rumunsku. Nepřipadají si ani jako Rumuni, protože se od nich odlišují nejen jazykem, ale i náboženstvím. Jak sami tvrdí, nejvíce se cítí být „Transylvánskými Sasy.“

Významnou složkou německé identity je náboženství. Transylvánský Němec by měl být protestant, což je pro ně odlišující znak od pravoslavných Rumunů. Dodnes se spolková činnost organizuje kolem luteránských kostelů. A to jak ve městech, tak na vesnicích.

Ve velkých městech můžeme nalézt množství spolků. Například v Sibiu sídlí kulturní organizace „German Forum“, která funguje také jako politická strana a německá menšina je zastoupená i v rumunském parlamentu. V Sibiu navíc pozorujeme zajímavý jev, protože z celkových 20 městských zastupitelů je jich 14 členy německého fóra. Celkově zaujímá německá menšina 1 procento obyvatel tohoto města (1500 – 2000 Němců), z čehož můžeme usuzovat, že tuto stranu volí nejen Němci. Tento jev je ojedinělý, ale ukazuje na bezproblémové vztahy mezi jednotlivými národnostmi.

V Brašově jsme navštívili německé kulturní centrum, které se zabývá spíše výukou německého jazyka a kultury, než spolkovou činností. Bylo nám však řečeno, že stále stoupá poptávka po německých kurzech. Můžeme to přičítat nejen historické přítomnosti Němců v regionu, ale také expanzí německých firem na rumunský trh.

Německý jazyk a kultura

I přesto, že uběhla celá staletí od doby, kdy vkročili na rumunské území, dokázali si Němci žijící celou tu dobu mezi majoritním rumunským obyvatelstvem, alespoň částečně udržet svůj původní jazyk. Němčina zůstala jedním ze základních znaků jejich identity. Podle statistického šetření z roku 2002 uvádí němčinu jako svůj mateřský jazyk pouhých 0,2 %. I přesto, že němčina tvoří jen nepatrný podíl na jazykové struktuře země, počet lidí, kteří ji používají, činí 45000 mluvčích. Mezi frekventovanější jazyky patří už jen maďarština, romština, ukrajinština. Německý jazyk se tedy nachází na 5. místě jazykové pyramidy.

Díky německé menšině je v Rumunsku běžná kulturní tradice, která se snaží udržet naživu nejen německý jazyk, ale i německou kulturu. Přesto němčina pomalu ale jistě mizí. Kvalifikovaní mladí učitelé se znalostí cizích jazyků se mnohem lépe uplatní v průmyslu a v zahraničí. 30)

Kulturní vztahy mezi oběma zeměmi se proto zaměřují na vědu a vzdělání, stejně tak jako na podporu němčiny. Roku 1995 byla v Rumunsku podepsána smlouva o kulturní spolupráci. V roce 1996 pak byla uzavřena dohoda o spolupráci škol. 31)

Důležitou roli pro německou kulturu v Rumunsku hrají také různé instituce a spolky, které zde působí. Nezanedbatelnou roli zde má třeba „Goethe Institut“, jehož práci doplňují aktivity německých center v Sibiu, Iasi, Cluji, Brašove a Timisoaře. V roce 1999 založilo Rumunsko v Berlíně kulturní instituci „Titu Maiorescu“, která se snaží představovat rumunskou kulturu prostřednictvím koncertů, výstav a přednášek.

Náboženství

Jak už bylo výše řečeno, nejčastějším náboženským vyznáním Transylvánských Sasů je protestantismus. Po vystoupení Martina Luthera v šestnáctém století převzali zdejší Němci toto náboženské vyznání velmi rychle a hladce. Hlavním šiřitelem lutherových myšlenek byl jeho bývalý spolužák z university, Jan Honterus, který se přičinil o založení pravoslavného kostela v Brašově, vedle kterého dnes můžeme najít i jeho sochu. V cenzu z roku 2002 uvedlo jako své náboženské vyznání protestantismus mírně přes 3 % obyvatel. Nejpevnější postavení má v Rumunsku stále pravoslavná církev (86,79 %).32)

Závěr

Ačkoli se během výzkumu nepodařilo nashromáždit dostatečný počet informací o všech německých vesnicích, který by umožnil komplexněji posoudit celkovou situaci Němců žijících v Transylvánii, i přesto byly výsledky výzkumu mnohdy překvapivé a dotazovaní respondenti podali informace bezesporu zajímavé. Navzdory předem nastudované literatuře dokáže realita stále překvapovat. Po řadě rozhovorů s respondenty se ukázalo, že zcela jednoznačně zde probíhá sebe-identifikace rumunských Němců žijících v Sedmihradku jako „Transylvánští Sasové„. Velmi zajímavé jsou pak oboustranně bezproblémové vztahy mezi německou menšinou a rumunským obyvatelstvem. Velkým plusem pro německou minoritu je jistě spolupráce mezi oběma zeměmi – Německem a Rumunskem.

Z množství kulturních akcí a rozsáhlé spolkové činnosti lze vyvodit snahu Transylvánských Němců udržet si svou identitu i nadále. Vzhledem k faktu, že o německou kulturu mají zájem i samotní Rumuni, v nejbližší době nehrozí vytracení saského vlivu na Transylvánii.

Dopište závěr. Ve Vaší práci máte dostatek kvantitativních dat, ale bohužel zde postrádám ta data kvalitativní, co jste tedy o dané minoritě zjistili nejen v literatuře, ale také v rámci terénního výzkumu. Zkuste tu Vaši práci strukturovat trochu jinak. Práce musí začít čtivým úvodem, kde čtenáře seznámíte, čím se článek bude zabývat - nastíníte i výzkumnou otázku. Poté následuje literární rešerše, po ní ihned metodika a poté vlastní práce, kde kombinujte to, co jste se dozvěděli v literatuře s tím, co jste zjistili v terénu, čili propojujte teorii s praxí. Vlastní část můžete určitě začít tím, kde se dané minorita v Rumunsku vyskytuje (použít mapku) a tato místa popsat, jak v článku již uvádíte, ale poté musí následovat další podkapitoly, které se přímo týkají toho, čím je minorita v daném státě typická, čím se vyznačuje a to popsat. Nebojte se použít i nějaké části rozhovorů, které jste v rámci terénního výzkumu provedli, práci to výrazně obohatí. Opět apeluji na doplnění průběžných citací, používáte tam celou řadu čísel a procent a ty jistě nevíte „z hlavy“ a právě proto musí být řádně odcitovány.

Zdroje

Auswaertiges [online]. 1995-2010, Last updated in March 2010 [cit. 2010-11-13]. Romania, Auswaertiges Dostupné z : <http://www.auswaertiges-amt.de/diplo/en/Laenderinformationen/01-Laender/Rumaenien.html>

EDRC.ro. Ethno-demographic Structure of Romania [online]. 2002 [cit. 2013-04-27] dostupné na: <http://www.edrc.ro/recensamant.jsp?language=0>

MAJEROVÁ, V. MAJER, E. Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství I. A, 1. vyd. 2. dotisk, Praha: ČZU, 2006, ISBN 80-213-0507, s. 158

MAJEROVÁ, V. MAJER, E. Empirický výzkum v sociologii venkova a zemědělství část II., Praha: ČZU, 2010, 2. Vyd. 2. Dotisk, ISBN 978-80-213-1698-0, s. 275

NOUZILLE, J. La Transylvanie, Strasbourg: Revue d´Europe Centrale, 1993, ISBN 2-910412-00-8

Saxon and Swabian regions of Transylvania, 1910 [Online] Balkan folklore, 6.4. 2013, [cit. 2013-5-3] dostupné na: <http://www.eliznik.org.uk/RomaniaHistory/trans-map/Trans_german.htm>

Sibi Web : GÜNDISCH. K, The history of transylvania and the transylvanian saxons [Online] Sibiu: Sibi Web , 27. 12. 2007, [cit. 2010-1-11] Dostupné z <http://www.sibiweb.de/geschi/7b-history.htm>

ŠATAVA, L. Národnostní menšiny v Evropě, Praha : Ivo Železný, 1994, ISBN 80-7116-375-9

WOLFF, S. German minorities in Europe: ethnic identity and cultural belonging, [online] Google books, 2013[cit. 2013-9-4] dostupné na <http://books.google.cz/books?id=F3Ocn93_yfEC&lpg=PP1&dq=German%20minorities%20in%20Europe&pg=PA135#v=twopage&q&f=false>

Zdroje máte uvedeny špatně, nestačí URL adresa. Podívejte se na www.citace.com a podle generátoru sem dodejte správné citace internetu dle normy. Dále Vás chci požádat, abyste doplněné průběžné citace dávali jako poznámku pod čarou, čili do dvojitých kulatých závorek. Cílem je ujednotit strukturu všech článků v rámci Pestré Evropy.

(1) Římské smlouvy je souhrnný název pro dvě smlouvy, které byly podepsány v Římě 25. března 1957: smlouvu zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a smlouvu zakládající Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom).

Banátští Švábové

Banát je geografickým a historickým regionem v centrální Evropě, který je rozdělen mezi státy Srbsko a Rumunsko, nepatrná část severního Banátu patří i k Maďarsku. Banat na jihu ohraničuje řeka Dunaj, na západě řeka Tisa, na severu řeka Mures a východní hranici oblasti tvoří Karpaty. Tento region, zajímavý svou kulturní rozmanitostí, prošel během staletí mnoha převratnými událostmi, které ovlivnily jeho vývoj a dnešní ráz. Od dobyvačných Turků po příchod německých kolonizátorů, světové konflikty až politické rozdělení banátského území. Přesto je dodnes klidným místem s početnými etnickými minoritami, jako jsou Maďaři, Srbové, Němci, Romové, Slováci a čeští krajané. Výzkum z roku 2011 je zaměřen na německé obyvatelstvo, Banátské Šváby. Navazuje na výzkum z roku předešlého, kdy byli objektem zájmu Němci ze západní části Rumunska, Transylvánští Sasové.

Literární rešerše

Prvotní informace jsme získávaly především z internetových stránek, převážně německých, spravovaných Švábi, kteří převážně z ekonomických důvodů do Německa emigrovali. Důležitým zdrojem jsou oficiální webové stránky banátských Švábů, které poskytují přehledné informace týkající se historie Banátských Švábů a jejich aktuálního kulturního života. Přes tyto stránky si lze objednat noviny vydávané Banátskými Němci- Banater Post. Zmíněné noviny nám také posloužily jako vhodný informační prostředek o nejaktuálnějších informacích týkajících se banátských Švábů a Banátského regionu. Dalším důležitým zdrojem byla internetová stránka o Banátu a jeho všech menšinách, která nám poskytla přehledné informace o Švábských vesnicích, jejich historii a také demografická data, která ovšem u některých vesnic chybí. Obecně je velice těžké dohledat konkrétní aktuální čísla žijících Švábů. Poslední sčítání lidu se uskutečnilo v roce 2002 a číslo 25000 je tedy v současné době nadnesené, jak nám potvrdila i ředitelka Německého Fóra v Temešváru. Fórum nám poskytlo k prostudování několik publikací. Historické souvislosti jsme nejvíce čerpali z publikace “Die Deutschen im Banat” od Annemarie Podlipny-Hehn. Publikace zpracovává historii až do roku 2002, což není v ostatních zdrojích obvyklé. Díky tomu jsme se mohli seznámit i s podrobným vývojem švábské menšiny i po revolučním roce 1989. Historií německé menšiny v Rumunsku se hojně zabývá také francouzská literatura, čerpaly jsme konkrétně z knihy Histoire de la Roumanie a z odborného časopisu Revue d´Europe Centrale. Další užitečnou publikací byla “Buwe, was hat mer heit”- vom brauchtum und der volkskunde der Banater Schwaben von Halrun Reinholz, která pojednává o folklóru Banátských Švábů. Popisuje průběh různých svátků a tradic v rámci celého roku a jsou v ní zaznamenané i lidové písně vztahující se k určitě kulturní tradici a to v originálním Banátském dialektu, což je opět veliký přínos pro výzkum. V sestavování dotazníků, organizaci rozhovorů a vůbec celého výzkumu nám bylo nápomocné skriptum Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství část I. Od Věry Majerové a Emericha Majera a dále také kniha „Jak se vyrábí sociologická znalost“ od Miroslava Dismana.

Cíl práce

Hlavním cílem výzkumu bylo zmapování švábské menšiny v rumunském Banátu, která je vzhledem k otevření německých hranic po r. 1989 stále méně početná. Vzhledem k tomu, že Banátští Švábové jsou v Rumunsku již od 18. století, zajímalo nás, jakým způsobem vnímají svojí etnicitu, zda si stále udržují své zvyky, tradice, jazyk nebo zda se po uplynulá staletí v Banátu již asimilovali a přejali kulturu rumunskou. Také nás zajímal současný počet Němců, který se hlavně ve 20. století následkem střídajících se vládních režimů neustále měnil. V neposlední řadě jsme se zaměřily na vztahy mezi Rumuny a Němci, jakým způsobem se vzájemně ovlivňují a mezi nimi dochází k určitým etnickým konfliktům.

Metodologie

Pro hlubší poznání problematiky bylo před samotnou praktickou částí výzkumu nutné studium dokumentů, a to hlavně ze zahraničních zdrojů, jelikož české zdroje se zaměřují především na české krajany v Banátu. Nejvíce informací a dokumentů o dané problematice se nám ovšem podařilo získat až v Temešváru, kde nám tamní “Deutsches Forum” poskytlo publikace, které by u nás nebyly k dostání. Mimo získané publikace z již zmíněné instituce jsme prostudovali i místní periodika a dostali jsme se také k analýze osobních dokumentů. Další metodou byly semistandardizované rozhovory, které jsou pro tento typ výzkumu ideální. Dopředu jsme měly připravený scénář základních otázek a podotázek, ovšem nechávali jsme také dostatečný prostor narátorovi, díky čemuž jsme se dostali k mnohem hlubším informacím. Dále byla použita metoda zúčastněného pozorování, která pomohla mimo jiné alespoň zčásti odkrýt vztahy mezi Němci a Rumuny v daných komunitách. Po výzkumu jsme určité doplňující informace získávali přes nalezené kontakty na sociálních sítích a přes elektronickou poštu s ředitelkou Německého Fóra v Temešváru.

Historický souhrn

Velké Švábské kolonizace, 18. století

V banátském kontextu hovoříme o tzv. třech „Velkých kolonizacích . Probíhaly v rámci tehdejšího rakouského císařství ovládaném rodem Habsburků. Ke kolonizaci banátského území byli vyzíváni zejména němečtí obyvatelé říše, a to pro svou ekonomickou dovednost. Dnes německou minoritu v Banátu nazýváme - švábští Němci. Nicméně do Banátu nepřicházeli pouze Němci. Jako vůbec první osidlovatelé sem přišli obyvatelé Lotrinska a z povodí řeky Mosely, což byly střídavě i francouzské regiony. Můžeme tu tedy nalézt i čistě lotrinské osady. Nicméně rumunským obyvatelům utkvěli v mysli nejvíce právě švábští přistěhovalci, proto banátští Švábové. Po porážce Turků na začátku 18. století, princem Evženem Savojským, se střední Evropa zbavila, pouze však na čas, tureckého nebezpečí a bylo potřeba válkami zničený region ekonomicky pozvednout. Rakouský císař Leopold I. (1658-1705) tedy vydal tzv „Kolonizační patent“, který měl fungovat jako stimul pro nevolníky ze západní části císařství k odchodu na východní hranici. Sliboval například volnou půdu s právem zde stavět, osvobození od daně na tři roky a také osvobození z nevolnictví. Lákavá nabídka. První osadníci, původem z Lotrinska a povodí řeky Mosely, přišli roku 1719 a založili osady Werchet, Weiss Kirchen či Kudritz. První tzv „Velká švábská kolonizace“ proběhla za otce Marie-Terezie, Karla VI. (1713-1740). Poté následují opět turecké invaze mezi lety 1738-1788, které zničily osídlení jižního Banátu. Ve stejném roce předává již Marie-Terezie Banát pod maďarskou správu. Po těžkých válečných časech a nemocech se německá komunita vzpruží, vystaví dva velké kanály, vysuší bažinaté okolí a promění jej na úrodnou půdu. V okolí se také ve stejné době nachází ložiska černého uhlí, dále se zde těží ve stříbrných a rudných dolech. Banát se postupně stává obilnicí Evropy, zejména v době vlád Marie-Terezie a Josefa II. Záměr kolonizace byla evidentně obrana proti Turkům a ekonomické pozvednutí regionu. Nicméně Adam Muller-Guttenbrun tvrdí, že v tajných dokumentech vídeňského dvora stojí, že němečtí kolonizátoři mají zabránit maďarským revolučním tendencím a poněmčit oblast. Tyto snahy vyšly vniveč, jelikož druhá polovina 19. Století ukazuje velkou míru maďarského nacionalismu, který vedl až k zavedení státního dualismu.

19. století

Začátek 19. století je pro oblast Banátu zlatou érou. Stává se důležitým dodavatelem uhlí, mědi, stříbra a také vína do zbytku monarchie. V roce 1857 je dostavěna první železnice z Szegedu do Timisoary. V roce 1855 byl zřízen telegrafní úřad a město Temešvár bylo celé osvíceno dříve než většina evropských měst v Evropě. V revolučních letech 1848-1849 stáli Švábové na straně Maďarů. Po kompromisu z roku 1867 a rozdvojení rakouské monarchie, Maďaři začali s postupnou maďarizací. Byl zaveden maďarský jazyk ve všech německých základních školách a maďarština začala být považována za elitní. To mělo za následek, že mnoho Němců se nechalo pomaďarštit.

20. století

Po první světové válce byl Banát rozdělen na základě Trianonské smlouvy mezi tři tehdejší státy. Velký Banát patřil Rumunsku, Malý Banát Jugoslávii a nepatrný kousek Srbsku. Rozdělení území zapříčinilo zchudnutí regionu, zejména německých podnikatelů. Ti byli odděleni od svých továren, polností či vinic. Nicméně Švábově svou prací a pílí dokázali ekonomiku opět pozvednout. Po roce 1936 přichází nacismus i do Banátu a je přijímán zejména mladými Němci. Během druhé světové války probíhaly spory o Banát mezi Maďarskem a Rumunskem. Aby Německo zamezilo případnému konfliktu mezi spojenci osy, umístilo Banát pod německou vojenskou správu, pod kterou se nakonec dostali všichni Němci v regionu. Německé nadšení netrvá dlouho, protože banátští Němci jsou nuceni vstupovat do jednotek SS ve válce proti partyzánům. Vzniká zde Německá Národní fašistická strana, ovšem většina Němců se údajně z dostupných pramenů stavěla proti ná na odpor. Ve stejném roce je velký počet Němců z Banátu deportován do Polska za účelem jeho “poněmčení”. Ke konci války jsou Němci jako zrádci vyháněni z domovů, často i zabíjeni. Muži mezi 16-45 lety a ženy mezi 18-30 lety jsou posíláni do Sovětského svazu na nucené práce. Celkový počet těchto mužů byl 75tisíc, z toho zhruba 7 tisíc se již nikdy nevrátilo. V roce 1950 již 25 tisíc banátských Němců žije v zahraničí, ovšem v roce 1954 se zbylé menšině v Rumunsku část práv navrací, mohou se opět sdružovat, vydávat noviny či slavit své svátky. Za dalších jedenáct let se ovšem k vládě dostává rumunský diktátor Nicolae Ceausescu, což je neštěstí jak pro Rumuny, tak pro Němce. Trpí nedostatkem základních potravin, pohonných hmot a dalších komodit. 16. prosince 1989 propuká v Temešváru revoluce, Ceausescu je svržen, postaven před soud a následně zastřelen. Z Rumunska se stává demokratická země, dochází ke zrušení vízové povinnosti, což vede k masovému Exodu Němců z Rumunska do Německa. Po roce 1989 žilo v Rumunsko cca 90000 Němců, nyní podle posledního sčítání lidu, které proběhlo v roce 2002, něco přes 25000. I přes nízký počet si menšina stále udržuje své tradice, jazyk, zakládá spolky a dokonce participuje I na rumunské politické scéně. V roce 1990 vzniká Demokratické Fórum banátských Němců (DFDB), které se snaží prosazovat zájmy německé menšiny v Banátu v rumunské politice, DFDB zastřešuje Demokratické fórum Němců v Rumunsku, což je politická strana, která vznikla již v roce 1989 a jejíž sídlo je v Hermannstadtu v Transylvánii. Za hlavní cíl si vytyčila hájit zájmy německé menšiny a v poslední době zaznamenává stále větší úspěchy. Její člen, Klaus Johannis, se stal dokonce starostou města Hermannstadtu a je i poslancem v rumunském parlamentu. V roce 1991 vzniká Nadace pro mezinárodní spolupráci, “Banatia”, která je aktivní dodnes. Za svojí činnost pomohla financovat přes 1000 projektů v zemědělství, službách, podporuje malé a střední podnikatele. Prostředky na její činnost se jí dostávají hlavně z Německého rozpočtu. V roce 1996 vzniká nadace Stefana Jägera pro podporu vzdělání a rozvoj kultury. Nadace umožňuje například získání stipendia pro stadium v německy mluvících zemích, zejména na univerzitách v Rakousku. Organizuje také různé vzdělávací semináře, například pro zájemce o stadium žurnalistiky. Sponzoruje také různé volnočasové aktivity pro mládež, jako jsou letní tábory, různé výlety a sportovní utkání.

Demografie

Podle posledního sčítání lidů v roce 2011 žije v Rumunsku 36 900 Němců, kteří jsou po Ukrajincích druhou nejpočetnější rumunskou menšinou. Nejvíce Němců (8 500) žije právě v hlavním městě banátského regionu, v Temešváru. Vesnice, v kterých před druhou světovou válkou žilo často přes 90% Němců, jsou nyní osídleny převážně Rumuny a Romy. Často v nich žije pouze jedna či dvě německé rodiny a to většinou neúplné. Dle našich zkušeností z výzkumu se jedná především o penzisty, kteří se nechtěli přestěhovat do měst či emigrovat po revoluci do Německa. Jejich potomci žijí převážně v Německu nebo ve větších městech Banátu, kde mají možnost najít lepší ekonomické uplatnění. Dá se zde tedy mluvit o určitém rurálním exodu. Pro srovnání počtu německých obyvatel v banátských vesnicích více pojednává následující tabulka. Výčet vesnic není kompletní, pouze reprezentativní.

1930 1992
ALBRECHSFLOR
Celkový počet ob. 1 226 732
Z toho Němci 1 205 16
Procentuálně 98,4% 2,2%
EICHENTAL
Celkový počet ob. 404 394
Z toho Němci 397 0
Procentuálně 98,3% 0%

Z tabulky lze vyčíst, že počet Němců se v Banátských vesnicích od roku 1930 často snížil až na nulu, jak je tomu v případě Eichenthalu a vzhledem ke stále klesající tendenci, kterou lze vyčíst z minulých sčítání lidu, lze očekávat, že současný počet Němců je ve vesnicích ještě nižší. Během výzkumu nás dokonce Němci ve větších městech Banátu zrazovali od výzkumu ve vesnicích, jelikož byli toho názoru, že Němce nenajdeme již žádné. Nebyli daleko od pravdy, i když dle našich zkušeností přeci jen marginální počet Němců ve vesnicích žije.

Zvyky a tradice

Švábově žili tradičně převážně v zemědělských vesnických společenstvích. Tato skutečnost ovlivňovala jejich přístup k životu, tradice, folklór. Zvyky a tradice Banátských Švábů již neznamenají v každodenním životě to, co dříve. I když je zde spousta folklórních spolků, které se snaží folklórní bohatství stále udržovat, dalo by se říci “reinkarnovat”, komunistická éra v Rumunsku folklórní život Švábů značně negativně poznamenala. Před rokem 1989 byly hlavně náboženské tradice tabu, děti byli vychovávání v ateistickém duchu. Většina zvyků a tradic se značně vázala se zemědělstvím, stejně jako s ním byli svázáni Banástští Švábové. Tyto tradice přestávaly nabývat na významu v roce 1945, kdy došlo k zestátnění zemědělské půdy. Velký vliv na folklórní život a postupné vymizení tradic měl také vývoj informačních médií. Dodržování tradic také negativně poznamenává jejich snižující se demografická situace spojená s odchodem do Německa. Jak jsme si potvrdily I během terénního výzkumu, Banátští Švábové (ve vesnických oblastech) věří na různé věštění a používají obranná kouzla proti zlým mocnostem i v současné době. Během rozhovoru se Banátským Švábem Hansem ve vesnici Fibiš do jeho domu vstoupil protestantský kněz (Hans byl katolík), který dům vysvětil svěcenou vodou, vrbovou větvičkou a různým zaříkáváním. Hans nám situaci vysvětlil tím, že je sice katolík, ale že se nebrání žádnému náboženství, které ho může nějakým způsobem ochránit.

Podle buwe was kan mer heit je charakterem Banátský Šváb skromný, spořivý, pracovitý, svéhlavý a neústupný, jak tomu nasvědčuje i úryvek z folklórní píseň z roku 1870.

Pro přiblížení bohatosti a pestrosti tradic Banátských Švábů bylo vybráno několik ukázek popisovaných svátků tak, jak se slavili v dobách, kdy byli Švábské vesnice ještě opravdu Švábské. Z rozhovorů ve Fibiši jsme zjistili, že pro současné Šváby přesto zůstává několik důležitých mezníků v kalendáři, jako například Tři Králové, Masopust, Velikonoce, sv. Mikuláš, Advent a Vánoce.

Ukázky z tradičních oslav a svátků

Vepřové hody

Jedním z neodmyslitelných tradic Banátských Švábů patřily vepřové hody. Konaly se v zimě vždy před Adventem. Hodů se zúčastnilo široké příbuzenstvo a sousedstvo, každý se měl podílet na přípravách. Mužům připadla porážka prasete, na kterou se prý vždy řádně posilnili místní pálenkou, „Raki“. Ženy krájely přísady do klobás, které byly spolu s masem plněny podle maďarského vzoru i paprikou a česnekem, míchaly krev, plnily jitrnice, pekly koláče. Pro děti byly po dvoře poschovávané bonbóny, oříšky či jablka s tím, ať hledají to, co vypadlo z prasátka. K večeři se všichni sešli nad ochutnávkou čerstvého vepřového, klobásek a jitrnic. Pila se pálenka a víno. Na sváteční tabuli nechyběl podnos s prasečím ocáskem převázaným rozmarýnou.

Masopust

Tři Králové byli v Banátu zahájením masopustu. K obědu se obvykle jedli „Tříkrálové koblížky“, do kterých byly ukryty mince různé hodnoty. Kdo našel největší, byl Kašpar, další Melichar a poslední Baltazar. Občas byly používány i jiné, trochu provokativní přezdívky, například Císař-král-žebrák, či císař-král-děravé kalhoty. Místo nejmenší mince se často používala fazole nebo knoflík. Poslední masopustní den byl zakončen maškarním bálem.

Velikonoce

Když na Zelený čtvrtek „zvony odletěly do Říma”, nastal v Banátu čas “řehtaček”. Mladí chlapci (10-12let) chodili třikrát denně kolem vesnice v času modliteb a řehtali řehtačkami, u čehož ještě recitovali různé říkanky. Mezi těmito třemi obchůzkami trávili chlapci čas spolu a stávali se po tento čas postrachem vesnice, jelikož ostatní děti například špinili krémem na boty, či se různě obvazovali, aby vyžebrali při řehtání ze soucitu z lidí vice peněz. Na bílou neděli si k penězům vykoledovali i velikonoční vajíčka. Na Velikonoční pondělí mladí chlapci vyrážejí koledovat s různými ovoněnými vodami do domů, kde žijí mladě dívky a jejíž rodičů se ptají:” Smíme zalít vaší kytičku?”, postříkají dívky parfémem. Ty jim za to dají obarvená vajíčka, pokud dívka obdaruje chlapce vajíčkem červeným, svědčí to o její náklonnosti k němu.

Stavění májky

Stejně jako v Německu a Rakousku, tak i v Banátu stavějí mladí chlapci májku před domem, kde žijí dívky “na vdávání”. Májky byly různě barveny a zdobeny, byly symbolem jara, lásky, plodnosti.

Spolky a sdružení

Důležitou úlohu v kulturním životě Banátských Švábů hraje Adam Müller Guttenbrunn Haus (AMG Haus), založen roku 1994. Jedná se o kulturní centrum všech Banátských Němců, které plní tyto úkoly a zastřešuje tyto spolky:  Plní funkci demokratického fóra Němců v Temešváru a mládeže v Banátu  Sdružuje bývalé deportované Němce do býv.SSSR  Spolek Folklórních tanců „Banater Rosmerein“  Seniorský taneční kroužek „Bunter Herbstreigen“  Pomáhá zprostředkovávat studentům stipendia do zahraničí  Německá Národní knihovna Temešvár  Půlka funguje jako dům s pečovatelskou službou  Organizuje různé festivaly, představení a výstavy  Pořádá různá sympozia, přednášky a konference  Prezentuje knihy od Banátských autorů a své vlastní publikace  Pořádají se v něm zasedání nadace „Banatia“

Během výzkumu jsme AMG Haus několikrát navštívily a uskutečnily několik rozhovorů s jeho ředitelkou Edith Singer. Narodila se v Banátu německým rodičům, celý život pracovala jako učitelka německého jazyka a nyní působí ve funkci ředitelky AMG Hausu. Má jednu dceru, která je učitelkou v německé školce, ale i v její rodině se objevuje tendence migrace do Německa. Již několik let v Německu žije a pracuje její manžel a dcera uvažuje o životě v Německu také. Podle jejích slov pro ni v Německu uplatnění není, její místo je v Rumunsku, ovšem pro mladou generaci ano. Proto aktivně nabízí úspěšným studentům různá zahraniční stipendia. Z rozhovoru vyplynulo, že je na svou německou menšinu velmi hrdá především proto, jakým způsobem oblast Banátu dokázali za nehostinných podmínek ekonomicky a kulturně pozdvihnout. Podle jejích slov mají Němci s Rumuny velice dobré vztahy, ve větších městech Rumunska Němci hodně investují a tím dávají Rumunům práci. Tyto slova mi potvrdila i Rumunská studentka: „Vážím si Němců hlavně za to, že udržují své tradice a kulturu i přes jejich nízký počet stále při životě.“ Nejznámějším folklórním spolkem je taneční skupina lidových tanců Banater Rosmarein založená v roce 1992 v Temešváru. Snaží se zachovat nejen tance, ale lidové písně a zvyky. V současné době má skupina 80 aktivních členů v rozmezí od osmi do třiceti pěti let. Jméno Rosmarein znamená v překladu název rostliny Rozmarýny, která je spojená se všemi důležitými Švábskými svátky a tradicemi.

Banater Rosmerein není jedinou folklórní skupinou, další jsou v Aradu, obcich Reschitza, Orawitza či Grossankt Nikolaus. Po revoluci vzniklo nejen spoustu folklórních skupin, ale například Literární kroužek “Die Staffete” pod vedením Annemarie Podlipny-Hehm, která je autorkou publikací o Banátu a jeho historii. V roce 1991 byl založen pěvecký sbor „Franz Stürmer Chor“, který je aktivní dodnes.

V roce 1997 vznikl komorní orchestr „Banater Bergland Trio“, složené z Akordeonu a dvou houslí. Umělcům je nyní již přes 70 let, ovšem přes svůj pokročilý věk stále koncertují. Repertoárem jsou věrni banátské švábské lidové hudbě. Po revoluci vznikl také Spolek deportovaných Němců do SSSR. Tento spolek dosáhl již v roce 1990 vzniku oprávněného nároku na dodatečnou měsíční rentu pro všechny dosud žijící deportované osoby do Ruska po druhé světové válce. Renta vyměřuje dle doby trvání nucených prací. Na základě stejného zákona nemusí platit za místní dopravu v obci Reschitza a jejich příbuzní jsou osvobozeny od nákladů na pohřby. V roce 2010 žilo v Banátu 112 těchto Němců a z toho 52 právě v obci Reschitza.

Současné rumunsko - německé vztahy

Vztahy mezi Němci a Rumuny jsou dle slov Švábů, s kterými byly vedeny rozhovory, na velmi dobré úrovni. Rumuni by prý měli být vděční Švábům za kulturní a ekonomické pozvednutí regionu. Vzhledem k tomu, že Švábští obyvatelé také díky různým grantům a výhodám plynoucím z Německa bývají zajištěnější, často jsou to oni, kteří vlastní výrobní prostředky a tudíž jsou často zaměstnanci Rumunů. Tomu jsme měli možnost přihlížet právě ve Fibiši, ve kterém již zmíněný Hans vlastnil veškeré polnosti kolem vesnice a obyvatelstvo vesnice tedy pracovalo pro něj. Podobná situace je prý I v ostatních vesnicích. Kvůli tomuto faktu proto nevidíme tyto vztahy příliš ideálně, hlavně z pozice Rumunů. Ke konfliktům prý nedochází, ovšem ve zmíněné vesnici se vztahy nedali nazvat jako idilické. Ve městech je situace jiná, možnosti jsou zde vyrovnanější. Z rozhovorů ve městech s rumunskými obyvateli vyplynulo, že německou menšinu obdivují za její pracovitost a schopnost zachovat si po takovou dobu identitu. Mezi rumunským obyvatelstvem je také velký zájem o studium němčiny, často bývá upřednostňována před angličtinou. V Banátu existují také dvě lycea, ve kterých se vyučuje pouze v němčině. Jedno z nich se nachází ve městě Arad , druhé v Temešváru. Během výzkumu jsme navštívily lyceum Aradské a uskutečnily rozhovor s jeho ředitelkou Marií Borleou. “V současné době nemáme žádné žáky příslušící Švábské menšině, pouze rumunské žáky.Je to z toho důvodu, že většina Švábů z Banátu již odešla. Naše lyceum je výběrové, vyučuje se zde v německém jazyce a pilní žáci mohou získat stipendium na některé z německých spřízněných vysokých škol”. Vztahy mezi rumuny a Němci ředitelka označila jako dobré, pro Rumuny z těchto vazeb plyne množství výhod, jako již zmíněná stipendia, různé granty či pracovní příležitosti.

Závěr

Švábové z Banátského regionu velmi rychle mizí a proto bylo složité jejich menšinu do detailů zmapovat. Sčítání lidu neposkytuje také příliš podrobné údaje, jelikož v číslech spojuje západní Saskou a Banátskou Švábskou menšinu. Odhadem lze říci, že Švábského obyvatelstva žije v současné době v Banátu přibližně 10 tisíc, z toho okolo devíti tisíc v hlavním měste Banátu, Temešváru. Emigrací do Německa mizí mezi Švábským obyvatelstvem sociální vazby, přestávají o sobě vědět. Sdružují se především ve městech, během organizovaných akci německým fórem. Na vesnicích žije většinou pouze starší generace, která nechtěla opustit život, na který je zvyklá, ovšem mladá generace se ve většině případů odstěhovala buď do rumunským měst a nebo do Německa. Na vesnici často nenachází uplatnění. V následujících letech se tedy dá očekávat úplné vymizení Švábského obyvatelstva z Banátských vesnic. Banátští Švábové si však po staletí až do současnosti docházali zachovat svou identitu, čímž máme na mysli jazyk, tradice a náboženství. Přesto se nedá říct, že by rumunskou kulturou zůstali zcela nedotčeni. Setkali jsme se například s přejímáním pravoslavných obřadů, I když se dotyční Švábové považovali za katolíky apod. Co se rumunsko- německých vztahů týká, dají se označit jako bezkonfliktní. Alespoň to nám dotazovaní tvrdili během výzkumu, během něhož jsme se ani my sami nestaly svědky určitě nevraživosti. Problém může být odlišné ekonomické zajištění Švábů, jež bývá často na vyšší úrovni než u rumunského obyvatelstva. Z tohoto faktu ovšem Rumuni spíše těží, než naopak, dostává se jim možnosti práce, stipendií atd.Mnoho z nich se učí německy za účelem práce v německé firmě nebo přímo odstěhováním se do Německa. Závěrem je vhodné dodat, že je u Banátských Švábů obdivudhoné, jak si i přes jejich klesající počet dokázali udržet svou identitu. Snaha o zachování jejich kultury se projevuje především v aktivní účasti na různých kulturních akcích, založením hudebních nebo divadelních spolků a to nejen za podpory současného Švábského obyvatelsvtva v Banátu, ale také za podpory Švábů, kteří se odstěhovali do Německa a svou menšinu v Rumunsku především finančně podporují.

2) Saxon and Swabian regions of Transylvania, 1910 [Online] Balkan folklore, 6.4. 2013, [cit. 2013-5-3] dostupné na: <http://www.eliznik.org.uk/RomaniaHistory/trans-map/Trans_german.htm>
3) , 7) BLAŽEK, Jan. Sedmihradsko – pestrá paleta etnik. Navýchod: Časopis, který rozšíří vaše obzory [online]. 2002 [cit. 2013-04-16]. Dostupné z: http://www.navychod.cz/articles.php?id=32178e7e-8e7b-11df-aa30-00304830bcc4
4) EDRC.ro. Ethno-demographic Structure of Romania [online]. 2002 [cit. 2013-04-27] dostupné na:http://www.edrc.ro/recensamant.jsp?regiune_id=0&judet_id=2896&localitate_id=0
5) KORANYI, James,WITTLINGER, Ruth (2011) ’From diaspora to diaspora : the case of Transylvanian Saxons in Romania and Germany.’, Nationalism and ethnic politics., 17 (1). pp. 96-115.
6) Ethnographic zones [Online] Balkan folklore, 6.4. 2013, [cit. 2013-5-3] dostupné na: <http://www.eliznik.co.uk/>
8) , 32) EDRC.ro. Ethno-demographic Structure of Romania [online]. 2002 [cit. 2013-04-27] dostupné na: http://www.edrc.ro/recensamant.jsp?language=0
9) , 11) Sibi Web : GÜNDISCH. K, The history of transylvania and the transylvanian saxons [Online] Sibiu: Sibi Web , 27. 12. 2007, [cit. 2010-1-11] Dostupné z <http://www.sibiweb.de/geschi/7b-history.htm>
10) NOUZILLE, J. La Transylvanie, Strasbourg: Revue d´Europe Centrale, 1993, s. 56
12) NOUZILLE, J. La Transylvanie, Strasbourg: Revue d´Europe Centrale, 1993
13) NOUZILLE, J. La Transylvanie, Strasbourg: Revue d´Europe Centrale, 1993, ISBN 2-910412-00-8
14) ŠATAVA, L. Národnostní menšiny v Evropě, Praha : Ivo Železný, 1994, s. 253
15) WOLFF, S. German minorities in Europe: ethnic identity and cultural belonging, [online] Google books, 2013[cit. 2013-9-4] dostupné na http://books.google.cz/books?id=F3Ocn93_yfEC&lpg=PP1&dq=German%20minorities%20in%20Europe&pg=PA135#v=twopage&q&f=false s. 135
16) ŠATAVA, L. Národnostní menšiny v Evropě, Praha : Ivo Železný, 1994, s.. 253
17) UNESCO: United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization. Historic Centre of Sighişoara: Brief Description [online]. [cit. 2013-05-10]. Dostupné z: http://whc.unesco.org/en/list/902
18) Whole Village Project- Malancrav. The Mihai Eminescu Trust [online]. © 2002 [cit. 2013-05-12]. Dostupné z: http://www.mihaieminescutrust.org/content/nd_village.asp?n=168
19) Travel Planner: The Little Trianon Palace in Floresti – a symbol of Romanian disregard for history. GANEA, Mariana. Romania-Insider [online]. © 2013 [cit. 2013-05-12]. Dostupné z: http://www.romania-insider.com/the-cantacuzino-palace-complex-in-floresti-a-symbol-of-romanian-disregard-for-history/69467/
20) ((Whole Village Project- Malancrav. The Mihai Eminescu Trust [online]. © 2002 [cit. 2013-05-12]. Dostupné z: http://www.mihaieminescutrust.org/content/nd_village.asp?n=168
21) A hidden treasure. Viscri 125: A UNESCO World Heritage Village [online]. [cit. 2013-05-17]. Dostupné z: http://www.viscri125.ro/; Viscri. [online]. [cit. 2013-05-17]. Dostupné z: http://www.viscri-info.ro/
22) Whole Village Project- Malancrav. The Mihai Eminescu Trust [online]. © 2002 [cit. 2013-05-12]. Dostupné z: http://www.mihaieminescutrust.org/
23) RÖMISCHER, Sara. Biertan: Story of a Transylvanian Saxon from Biertan. Transylvania Dreaming [online]. 2007 [cit. 2013-05-13]. Dostupné z: Story of a Transylvanian Saxon from Biertan
24) Villages with Fortified Churches in Transylvania: Brief Description. UNESCO [online]. [cit. 2013-05-12]. Dostupné z: http://whc.unesco.org/en/list/596
25) GÜNDISCH, Konrad. Transylvania and the Transylvanian Saxons. SibiWeb [online]. ©1996 [cit. 2013-05-17]. Dostupné z: http://sibiweb.de/geschi/history_of_transylvania_and_the_transylvanian_saxons.php#TofC12
26) Deutche Kulturzentrum Hermandstatd, Deutsche Sprache und Kultur hautnah erleben [Online] Deutche Kulturzentrum Hermandstatd, 2013 [cit. 2010-1-23] Dostupné na www.kulturzentrum-hermannstadt.ro/de/ueber-uns
27) RADU, Mariuca. City of Brasov [online]. [cit. 2013-05-12]. Dostupné z: http://www.brasov.ro/eng/history.php3
28) Prejmer! Romania’s Saxon Heritage. Brasov Life [online]. 2010 [cit. 2013-05-13]. Dostupné z: http://brasovlife.wordpress.com/2010/09/27/prejmer-romanias-saxon-heritage/
29) Embassy of Romania: Geography and Habitat [Online] Embassy of Romania, 4. 11. 2004, [cit. 2010-1-23] Dostupné na <http://praga.mae.ro/index.php?lang=en&id=212.>
30) , 31) Auswaertiges [online]. 1995-2010, Last updated in March 2010 [cit. 2010-11-13]. Romania, Auswaertiges Dostupné z : <http://www.auswaertiges-amt.de/diplo/en/Laenderinformationen/01-Laender/Rumaenien.html>.

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako