obrzek domeku-home logo-FB


Cestovní deník

Celá naše výzkumná cesta se uskutečnila především díky travel blogerovi jménem Dennis Srickner. Který se stal naším italským průvodcem po oblasti Dolomit a pomohl nám zajistit ubytování. Do poslední chvíle jsme ovšem nevěděly, zda se na jeho pomoc můžeme spolehnout, jelikož jsme měli tento kontakt zajištěný přes couchsurfing.com a nikdy předtím jsme Dennise neviděly osobně. Jediné, co jsme jako první krok měly udělat bylo – přijet do Itálie. V Mitsubishi Outlander.

Pátek 28/8/2015

Náš plán zněl: dostat se do Itálie a prozkoumat okolí Dolomit a zjistit, jak severní část země funguje. Dojely jsme do Brixenu v pozdních večerních hodinách a sháněly jsme ubytování na poslední chvíli. Cesty jsou v této horské oblasti místy velmi strmé, úzké, a když člověk nedá pozor, dostane se do horských vinic a tam je manipulace s autem opravdu obtížná. Je potřeba hledat cestu po klasické betonové, pohodlně široké silnici. Vždy taková cesta existuje, tudíž je vhodné si prověřovat trasy navržené GPS navigací. Hotely v nejvýše položených oblastech se cenově na noc/os. pohybují okolo 50-60 euro. Je dobré mít rezervaci několik dní dopředu, protože bývají všechny plné a pak skupina výzkumnic nemůže sehnat nocleh. V pouličním baru jsme se seznámily s Reinhardem Rossmannem (cca 50 let), který nám nabídnul, že můžeme přespat u jeho tchána doma. Byl jediný, kdo na místě mluvil anglickým jazykem a jak jsme později zjistily, měl 3 syny v našem věku, tudíž asi cítil jistou solidaritu. S povděkem, avšak ostražitě, jsme nabídku přijaly a byly jsme uvítány u Rossmannů doma. Byli velmi pohostinní. Ptali se nás, my se ptaly jich.
Poznali jsme, že sever je více německý a že i lidé se cítí být více Němci, než Italové. K Itálii moc kladný vztah nemají, především z ekonomického a politického hlediska. Historická dramata během druhé světové války také udělala své. V oblasti Brixenu mluví lidé německým jazykem a člověk by na první pohled nepoznal, že se v Itálii doopravdy nachází. Životní úroveň a standart je zde vysoký, na naše poměry velmi vysoký. Reinhard vyřknul zajímavou myšlenku, že sever Itálie nemá rád mafiánský jih, protože mají pocit, že ho živí stát z peněz, které se vytvoří práce na severu země. Tentýž názor podle všeho zastává mladá generace jeho synů. Jsou proněmečtí, vidí svou budoucnost více v Německu, než v Itálii.

Sobota 29/8/2015

V Sobotu nás především zajímalo město Brixen a jeho spojitost s Karlem Havlíčkem Borovským. Prošly jsme malebné městečko a shlédli soutěž o Miss Itálie. Poté jsme byly zvědavé, jak to vypadá více na jihu. Věděly jsme, že tam to bude více italské, ovšem jak přesně, to jsme chtěly vidět na vlastní oči. Dojely jsme do Verony, zaplatily si ubytování na dvě noci v roztomilém apartmánu v centru města, potýkaly se s parkovacími zónami a zákazem vjezdu do města s automobilem v určitých dnech a hodinách, podle červených zón a všude slyšely italštinu. Viděly Italky a Italy. Je to několik desítek kilometrů daleko od Brixenu, stovku kilometrů od hranic a až tady byla cítit opravdová Itálie. V malých vinárnách, barech dávají ke každé skleničce malé pohoštění a říká se tomu aperitivo. Seznámili jsme se s mladým číšníkem, který vzpomínal, jak byl jako puberťák na výletě v Praze a taky nás zasvětil do tajů aperitiva a místního vína. Naše procházka městem se skládala i z návštěvy domu Julie Capuletové a Romea Montegua. A místních, velmi architektonicky zajímavých kostelů a chrámů.

Neděle 30/8/2015

Být blízko města Benátky a nepodívat se na krásu jejich zkázy by byl cestovatelský hřích. Někteří z nás měli své první poctivé esspresso macchiato v životě a potkaly jsme mnoho zajímavých turistů. Ověřily jsme v praxi, že Italové mají opravdu velmi specifickou povahu. Aspoň muži. Italové jsou rázní, někteří se snaží marně, ale většina má silné charisma a neváhají oslovit ženu, která se jim líbí. Když jsme zmínily Ladiny, jejich kulturu, lokaci údolí, či jazyk ladínštinu, nikdo nevěděl, o čem mluvíme. V Benátkách, městě samo pro sebe, lidé neznají tuto kulturu a ti, s kterýmiž jsme mluvily se o ni ani nezajímali.

Pondělí 31/8/2015

Tento den nastal čas pro náš přesun více na sever. Z italské Verony do Italsko-německého horského Bolzana. Města s panoramatem krásných horských hřebenů Alp. Cesta nás vedla okolo jezera Lago di Garda, které jsme taktéž navštívily a využily k odpočinku od řízení v italsko-zmateném, vlastní pravidla majícím provozu. Scenérie, která se nám nabídla byla uchvacující. Tyrkysově průzračné jezero, pláž a vrcholky hor v těžkých bílých oblacích, z nichž prosvítalo slunce. Rozhodly jsme se jet po okresních silnicích a vyhnout se placení poplatků za průjezd dálnicí. Ty se pohybuj okolo 6-10 euro. K večeři jsme ten den usedly ke stolu s Denisem a jeho otcem, italským vínem a těstovinami carbonara. Jako aperitivo se podávalo limoncello (pálenka z citronu) a jako dezert zmrzlina. Tento večer jsme dotvořily (spolu s Denisem) bojový plán pro Ladino výzkum.

Úterý 1/9/015

Po vydatném spánku jsme byly provedeny po městě Bolzano. Ochutnaly jsme poprvé drink Hugo – což je prosseco s bezinkovou šťávou, trochou sodovky a čerstvými mátovými lístky. Navštívili jsme každý kostel, který jsme potkaly a obdivovaly krásu jejich zdobení. Denis vyprávěl o svých couchsurfingových zkušenostech a o své spolupráci s údolím Val Gardena. Právě oddělení marketingu a propagace turistického oddělení Val Gardena nám bylo velmi nápomocno, co se týče pozdějšího zajišťování kontaktů, schůzek a prohlídek muzeí. Vyšly jsme na zdánlivě nekonečný kopec, odkud byl nRtečný výhled na celé město obklopené vinicemi a poté pohořím. Jeden z nezapomenutelných pocitů, v sandálcích a šatech míjet turisty s horským vybavením, pohorkami a krosnami na zádech. V ten moment jsme pochopily, že celý výzkum bude v tomto duchu probíhat. Nikdy nebudeme moct být dopředu připravené na všechno, ale budeme moct být připravené přijmout vše, co se naskytne jako výzvu a hrát s tím co máme, jak nejlépe umíme. Tento den padla památná věta – „Look at you faces.“ Byla pronesena po obědě, kdy jsme byly nRtečně zmožené a bylo nám zakázáno vyjet hned do údolí Val Gardena. Rozhodně ne hned po pasta pomodoro olio a bez odpoledního spánku.

Středa 2/9/2015

To ráno jsme se již probudily v horské oblasti údolí Val Gardena. Spaly jsme v hotelu Alpino Plan, což nám zajistila právě marketingová sekce místního turistického oddělení. V oblasti, kde jsme se nadcházejících několik dní pohybovaly, se celý život odehrává ve třech jazycích. Němčina, ladínština a italština. Dopravní cedule mají název města uvedený třikrát a pokaždé v jiném jazyce. Tyto lingvistické varianty jsou krásně vyrovnané hned pod sebou, tudíž mají v údolí hodně dopravních cedulí.
Dostaly jsme echo, že máme být v 9 hodin v Ortisei, největším městě v údolí u místního kulturního centra, kde si nás Dennis vyzvedne a má pro nás překvapení. Překvapení spočívalo v lekci vaření ladínské kuchyně, kterou jsme ovšem prošvihli a to kvůli italskému typickému pomýlení časů. Stejně se nám ale podařilo udělat nRtečně zajímavý rozhovor s místní rodačkou, která se ladínskou kuchyní zabývá a hodně ji propaguje. Měly jsme jejich typický koláč, přirovnat by se dal k naší babičkovské buchtě zvané železnice. Hned vedle kulturního centra se nachází malá galerie s tradičními vyřezávanými sochami ze dřeva. Převážná většina soch měla náboženský kontext, či symboliku. Nacházelo se zde mnoho soch světic a svatých, ale objevit se dalo i několik velmi odvážných, důvtipných, či zábavných kreací.
V čase oběda jsme navštívily rodinu, která vlastní obchod s potravinami typickými pro danou oblast. Sýry, vínem, pálenkami, klobáskami z mnoha druhů zvěřiny a se špekem. Špek, tedy po jejich „speck“ je něco jako prossiuto, ale z jiné části zvířete. Jeho cena se odvíjí podle stáří a logicky nejstarší a nejuzrálejší je nejdražší. Jí se nejčastěji se suchým chlebem jménem Shuttelbrod. V obchodě pracuje i dcera majitelky. Je jí 9 let a mluví již 3 jazyky. Italsky, německy, ladínsky a kdyby se počítalo pár základních slov, tak ovládá i jazyk anglický. Všechny děti to mají stejně. Odmala jsou vedeny k široké jazykové vzdělanosti.
Navštívily jsme též turistické středisko Val Gardeny, sídlící ve městě St.Christina a vedly rozhovor s Christinou, vedoucí marketingového oddělení. Sama přísluší k ladínské kultuře a dozvěděly jsme se nRtečně mnoho informací o právním uspořádání, školím systému, turismu a hlavně turismu.
Poté jsme zamířily do UNIKA gallery, moderního muzea řezbářského umění. Zde jsme se setkaly s několika umělci a povídaly si s nimi o současné pozici řezbařiny v současném uměleckém světě.

Čtvrtek 3/9/2015

2120 m.n.m. – to je výška, ve které jsme se ten den nacházely. Nejvyšší bod našeho života (z hlediska nadmořské výšky, samozřejmě).
To ráno jsme se vydaly do jiného údolí a to Val Badia. Ceta tam ale vede jen jediná. Taková klikatá, s ostrými zatáčkami a velkým stupněm převýšení. Cestou tam nám připadala nekonečná. Potřebovaly jsme srovnání obou údolí s nejvyšším výskytem ladínů a taktéž se zde nachází ladínský institut a hradní muzeum se zaměřením na historii národa. V místní galerii jsme mluvily s mladíkem, který nám poskytl úplně od základů jiný pohled na to, jaké to je být ladín, než jaký se nám to té doby naskytl. Mnoho mladých lidí studuje ve Innsbrucku, či v jiných německých a rakouských univerzitních městech. Ne mnoho z nich cítí velkou zodpovědnost k národnostní skupiny, ze které pocházejí. Takový jev je spíš k nalezení u starší generace, nyní 50-60 letých obyvatel údolí. Povídaly jsme si také s recepční z turistických informací Val Badia. Krásně zde bylo vidět, jak jsou lidé se vzděláním v oblasti turistického ruchu spokojení a lidé s technickým vzděláním odcházejí, protože nemohou najít ulatnění. Slečna studovala místní školu a má jen středoškolské vzdělání s maturitou. Ve městečku se jí líbí, i když považuje za negativum, že není moc kulturně činné. Pokud chce mladý člověk zažít paty, či oslavu, poznat nové lidi, či jen pro změnu udělat něco nového, musí jet do jiného města, půl hodiny cesty autem vzdáleného. V porovnání jsme mluvily s místní knihovnicí, která byla nesmírně ochotná a neváhala nám věnovat 3 hodiny svého času. Předmětem konverzace byla místní literatura, školní systém a jeho nedostatky, její osobní názory k administrativnímu fungování, náboženství a výzkumy kulturních menšin.
Val Badia a Val Gardena jsou jako jediná dvě údolí sponzorována Jižním Tyrolskem. Ostatní tři patří pod Italské provincie a tudíž nemají tolik financí na zajištění například výuky ladínštiny ve školách. Dostaly jsme každá učebnici Ladínštiny, mnoho brožurek a letáčků, ale i tipů na kvalitní literaturu z tamního kraje.
Při návštěvě muzea jsme vystoupali ještě výš, než 2120 m.n.m. Dalo se zde vidět mnoho zajímavých věcí z oblasti historie, paleontologie, rozvoje vesnic a měst, prvních mocných rodů a rodin, umění dřevořezby a tradice vyřezávání dřevěných hraček pro děti, které se vyvážely do zahraničí.
Po cestě zpět do Val Gardeny jsme se ocitly v nepříjemné situaci, kdy padla velmi hustá mlha a my jsme neviděly víc, jak dva metry před auto. Místní lidé jsou očividně naprosto zvyklí v takových podmínkách řídit, my jsme nebyly. Navíc převýšení, nadmořská výška, kterou jsme tak rychle změnily, v kombinaci se serpentinami nám doopravdy způsobila fyzické nepohodlí.
Jely jsme na výlet (alias pěší tůru) do St.Giacomo. Krásná, malebná vesnička v horách. Nad vesnicí se tyčí kostel, který byl naším cílem a zúčastnily jsme se komentované prohlídky s průvodcem. Bohužel nám překládal z italštiny do angličtiny Australan a tudíž se mnoho věcí pravděpodobně ztratilo v kontextu. Toto místo je obzvláště důležité, protože kostel vznikl ve 12. století a od té doby pořád slouží jako centrum všech místních svateb a pohřbů (pro vesnici St.Giacomo). Po cestě tam, při stoupání do kopce, začalo vydatně pršet a déšť přestal až ve chvíli, kdy jsme stanuli před branou kostela. Musely jsme opustit tento působivě krásný kostel dříve, než ostatní (převážně němečtí) účastníci výletu, jelikož jsme dostaly zprávu, že se podařilo sjednat schůzku s místním šéfredaktorem a učitelem, velmi svéráznou osobností – Davidem Lardschneiderem. Při schůzce s tímto obrovsky bystrým a chytrým člověkem jsme byly poučeny o mnoha historických událostech, místních novinách, nátuře místních lidí, o tom, jak se na ladínech podepsala nutnost volby – Fašista/Nacista?, školním systému i o typických vtipech. Opět jsme se přesvědčily, jak pohostinní jsou. Drží se ovšem pravidla – přijďte k nám, šiřte informace o nás, ale pak zase odejděte, nechceme tu cizince na příliš dlouhou dobu, mohli by se usadit a změnit ráz našeho kraje. V místním baru jsme díky Davidovi potkaly mnoho očividně vlivných lidí. Několikrát za náš pobyt jsme se poté ještě setkaly s majitelem hotelů, cestovatelem a velmi šarmantním mužem, jehož jméno jsme se nikdy nedozvěděly. Bavily jsme se především o kulturních rozdílech a ekonomických záležitostech oblasti, hlavně v oblasti nemovitostí. Tento večer jsme se účastnily místní akce k zahájení školního roku. David hraje v orchestru a trval na tom, že musíme přijít, protože se s námi chce napít. Dostaly jsme při koncertu veřejné poděkování, že jsme přijely a že šíříme dál informace o kultuře ladínů. Večer byl velmi šílený, ale opět jsme využily příležitostí a povídaly si s místními. Například s učitelkou v mateřské školce, instruktorem lyžování, dirigentem, kuchařem, či obyčejnými středoškolačkami. Zajímavý fakt je to, že jedna slečna – Sára, měla zároveň italské i německé občanství a to díky původu svých rodičů a místu svého narození. Sama ale přiznala, že k Itálii nemá moc velké pouto a že italsky mluví pouze s jednou svou italskou kamarádkou.
Výzkum probíhal ne příliš plánovatelně a tudíž jsme každý den nevěděly, kam nás to zavede tentokrát. Z toho důvodu jsme prožily naše tři nejnabitější dny v životě a to právě středu, čtvrtek a pátek. Byly jsme nadšené a s vděčností jsme se sešly s kýmkoli, kdo nám naše návrhy schůzek potvrdil.

Pátek 4/9/2015

Tento den jsme poprvé využily místní hromadnou dopravu. Obdržely jsme kartičky v hotelu, opět proplacené marketingovým oddělením turismu ve Val Gardeně. Vyhradily jsme si opravdu hodně času pro návštěvu Muzea Ladino,ve kterém jsme byly provedeny přímo majitelem a vnukem zakladatele. Dozvěděly jsme se nRtečné množství informací o historii místního rodu Wolkenstein, podle něhož se jmenuje i místní město (ale název Wolkenstein je pouze německá verze, v italštině a v ladínštině se jmenuje Selva). Majitel muzea se ukázal být vystudovaný prenatální specialista s mnoha kontakty v České republice. Odhalil nám nejznámější slavná jména, která mají spojitost s ladínskou kulturou. Například velkým překvapením bylo, že krasobruslařka Karolína Kostnerová je rozená ladínka. V muzeu je i velké křídlo věnované paleontologii, jelikož tato horská oblast je bohatá na nálezy starých zkamenělin a fosilií.

Neděle 5/9/2015

Tento den jsme věnovaly takzvaně paperwork. Urovnání dokumentů, materálů, procházely jsme poznámky a dávaly dohromady zbytky informací pro cestoví deník, abychom nic nezapomněly. Také jme se sblížily s majitelem hotelu, ve kterém jsme byly ubytovány a s jeho dcerou.

Pondělí 6/9/2015

Den, kdy jsme se vydaly na cestu domů, ale vzaly jsme to oklikou, abychom ještě pozdravily Dennise v Bolzanu a vrátily mu jeho stativ. V ráno našeho odjezdu byly 4 stupně nad nulou a na vrcholkách hor byl vidět sníh.


Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako