obrzek domeku-home


Domovská stránka HKS | Údaje o oboru

Hospodářská a kulturní studia

Příbuzenské systémy

Tento předmět bývá obecně pokládán za úhelný kámen studia etnologie vůbec, stojí rovněž přímo u samotných počátků vzniku disciplíny. Témata jako rodina, rodinné vazby, vztahy mezi pohlavími a rozložení rolí u tzv. „divošských“ společností se ocitla v hledáčku zájmu prvních etnografů zcela přirozeně, neboť se jednalo o viditelně odlišné zvyky, pro tehdejší (částečně puritány ovlivněnou) společnost přitažlivé a tudíž zaznamenáníhodné. Ve skutečnosti šlo vlastně o to, jak si vedle deskripce divošských zvyků upevnit svůj etnocentrismus ve formě europocentrismu – tj. přesvědčení, že evropská civilizace je těm ostatním nadřazenější - a skrze jeho prisma, kritéria a hodnoty „definovat“ jinakost ostatních. Vyhranila se tak poměrně ostrá dělicí čára mezi

  • těmi, kdo píší o druhých (z pozice dominantní kultury a jazyka) a
  • mezi těmi, kdo jsou jimi popisováni (mnohdy jako pasivní objekty).

Tento subjektivní přístup ke studiu jinakosti obecně z historického hlediska převládal; v době kolonialismu a tzv. kulturního imperialismu je pokládán za (až na několik výjimek) charakteristický projev. Tradiční společnosti jsou tedy zjednodušeně popsány skrze prisma společností moderních, které prezentují „divošské zvyky“ vedle „našich zvyků“.

Etnocentrický přístup je sice v současné etnologii a antropologii poněkud revidován; vymanit se z něj zcela je ale téměř nemožné, neboť antropolog tak jako tak vystupuje a píše z pozice své vlastní kultury, kterou zná a má tendenci ji vidět ve spíše pozitivních konotacích, zatímco kulturu neznámou pojme už „po svém“. Na antropology se z tohoto pochopitelného důvodu snáší celá vlna kritiky, a to jak od jejich kolegů (upřednostňujících jiná kritéria), tak ze strany takto „popisovaných“ kultur a národů, kterým se příliš nelíbí jejich zkreslený a stagnující obraz kodifikovaný v západním literárně-historickém diskursu. Vlna odporu těchto dříve pasivních objektů výzkumu a proces celkové přeměny disciplíny vedou nejen k přehodnocení celkového přístupu, ale i k upouštění od pojmů jako např. kmen, rasa, divošský, domorodec apod., namísto nich se používají spíše termíny neutrální, tj. dosud bez negativních konotací (jako např. klan, antropologický typ, tradiční, orální kultura, autochtonní obyvatelstvo aj.). Ruku v ruce s touto přeměnou jdou i nejrůznější příklady tzv. revitalizačních hnutí, bojujících za zachování své původní kultury nebo alespoň za uznání své vlastní identity a „lidství“.

Tradiční společnosti se tedy postupně transformují – byť mnozí antropologové mají tendenci vidět je stále v původních zakonzervovaných a rigidních obrazech, neboť jinak by jim zmizel předmět bádání - a spolu s nimi se transformuje i výzkumné pole etnologie. Zatímco dříve se vědci uchylovali např. k popisu svatebních zvyků amazonských indiánů či pohřebních praktik papuánského autochtonního obyvatelstva; dnes se stále častěji zaměřují na kulturu vlastní. V centru jejich výzkumu se tak ocitají témata na pomezí psychologie, sociologie, demografie aj. disciplín – role instituce manželství v různých kulturách, rozložení genderových rolí, genderové stereotypy, období dospívání a tzv. přechodové rituály, tendence k tzv. riskantnímu chování, tzv. kodex cti a případné „ztráty tváře“, projevy chování typické pro určitou kulturu, výzkum postojů a hodnot v konkrétních společnostech atd. Celá řada z těchto faktorů je kulturně podmíněna, jiné závisejí na individuálním přístupu jednotlivce. Antropologie se zaměřuje právě na tyto kulturně determinované jevy.

Co to je příbuzenství?

Jedná se o biologický a zároveň společenský fenomén – předávání genů je sice geneticky dáno a své rodiče „změnit“ ani „popřít“ nemůžeme; napříč kulturami se však může výrazně lišit příbuzenská terminologie, chování a postoje mezi jednotlivými aktéry těchto vztahů apod. V zásadě rozlišujeme tři typy příbuzenství, a to příbuzenství pokrevní (tj. linie rodičů a jejich potomků), příbuzenství sešvagřené neboli afinní (tj. rodina manžela nebo manželky) a nakonec příbuzenství duchovní, které zahrnuje takové projevy jako např. rituálně uzavřené bratrství stvrzené krví, mléčné pobratimství, kmotrovství aj. Pokrevní bratrství neboli „přísežné“ zároveň implikuje i zákon pohostinnosti případnou krevní mstu, pokud dojde k urážce či zabití pokrevního bratra. V širší rovině slouží systém příbuzenství k tomu, abychom pomocí svého jazyka identifikovali svou vlastní skupinu a skupinu cizích, abychom se zorientovali ve světě původních klanových vazeb, věděli, s kým bylo uzavřeno spojenectví a s kým ne, kde hledat potenciálního životního partnera, se kterým můžeme mít legitimní potomky, jež po nás budou případně dědit atd. Každá příbuzenská terminologie je kulturně podmíněna odráží se mimo jiné i v jazyce.

Co je to příbuzenský systém?

Každá kultura chápe příbuzenský systém – tj. klasifikaci všech příbuzných daného individua - po svém. Nejjednodušším způsobem je představit si každý systém jako vztahovou síť, která je vytvořena vzhledem k Egu, tj. ke konkrétnímu člověku, o jehož příbuzných hovoříme. Varianty těchto vztahových sítí jsou ovšem různé. Některé upřednostňují linii po otci (patrilinearitu, patrilokalitu), jiné po matce (matrilinearitu, matrilokalitu); další kombinují linie obě. Příbuzenské termíny odkazují rovněž k určitému historickému kontextu a stupni společenského vývoje dané kultury – zatímco současná česká pojmenování příbuzných jako např. matka, otec, strýc, teta, bratranec apod. odrážejí situaci poměrně málo početných, rozptýlených rodin, které žijí bez užších vazeb na své ostatní příbuzné a vzdálenější příbuzné vlastně ignorují (což je pro dnešní dobu příznačné), středověká čeština např. ostře rozlišovala mezi strýcem a ujcem, neboť každý z nich měl ve společnosti jinou funkci, a tudíž i mezi jejich dětmi, z nichž některé byly preferovanými životními partnery z hlediska Ega a jiní naopak zakázanými. Ujec, tj. bratr matky (neboli dnešními slovy řečeno strýc z matčiny strany) měl na rozdíl od jiných příbuzných specifickou roli, a to roli poručníka v případě, že dětem zemřel jejich biologický otec; automaticky tak odcházely i s jeho matkou bydlet k němu. V muslimských zemích je tomu např. naopak – ovdovělá žena i se svými dětmi zůstává v rodině manžela; na obdobné pravidlo ostatně odkazuje i známý starozákonní levirát, podle nějž se ovdovělá žena měla provdat za svobodného bratra svého zemřelého manžela, aby děti i její věno zůstaly v rodině.

Stupeň biologického příbuzenství mezi bratrancem a sestřenicí sice zůstává stále stejný; v některých společnostech je však manželský svazek mezi tzv. křížovými bratranci preferován a mezi paralelními naopak zakázán coby incest. Jinými slovy to znamená, že je mladý muž pod tlakem své rodiny (potažmo kultury) donucen oženit se se svou sestřenicí – dcerou otcovy sestry či matčina bratra; zatímco na jinou sestřenici nesmí ani pomyslet. Jazyk této konkrétní společnosti je pak schopen tuto skutečnost vyjádřit tak, že příbuzenský termín pro kulturně preferovanou sestřenici bude v překladu znamenat něco jako „snoubenka, manželka“, zatímco termín pro kulturně zavrženou sestřenici zní stejně jako „sestra“ (pokrevně spřízněná a tudíž pro sňatek kvůli incestu zakázaná).

Rovněž pojem „matka“, se kterým z hlediska biologického příliš manipulovat nejde (snad kromě případu moderních lékařských metod jako např. dárcovství vajíček, dárcovství dělohy apod.), je z hlediska kulturního velmi komplikovaný. Někde se ženy mohou stát matkami teprve po sňatku – jinak jsou za ztrátu panenství před svatbou potrestány -; u jiných společností je porod dítěte přes svatbou naopak spíše vítán, neboť žena tím prokazuje svou plodnost a stává se tak pro potenciálního manžela přitažlivější. Biologická matka může mít ke svému potomkovi nejrůznější vztah a to bez ohledu na to, že je pouto mezi matkou a dítětem obvykle považováno za jedno z nejsilnějších vůbec. Někdy jej vychovává výlučně ona, jinde se podílejí i ostatní ženy v rodině a zastupují tak vlastně roli tzv. sociálních matek. V některých případech je vztah mezi biologickou matkou a dítětem považován za nenarušitelný, v jiných je matka schopna a ochotna své dítě podstoupit jakékoli jiné rodině v zájmu utužení přátelských vazeb a naopak přijmout za své dítě zcela cizí.

Také výchova dětí či vztah biologického a sociálního otce k dětem je kapitola sama pro sebe. Naznačme jen úvodem, že zatímco v některých společnostech se preferuje spíše láskyplný vztah rodičů k dětem a učení nápodobou, jinde jsou děti vychovávány jako malí dospělí se všemi výhodami a nevýhodami, které to s sebou nese. Role otce je rovněž tématem velmi diskutabilním a zasahuje širokou škálu od současné krize otcovství tolik debatované v naší společnosti až ke společnostem, v nichž je role biologického a sociálního otce striktně oddělena, případně biologický otec nehraje roli vůbec (žena je oplodněna duchem předka, který ovlivní podobu dítěte). Odtud také údiv některých evropských misionářů nad společnostmi, v nichž manžel přijal i po několika letech své nepřítomnosti v té době narozené děti automaticky za vlastní a nevyčítal své manželce nevěru (která by ji naopak zase jinde mohla stát život).

Co je to matrilineární společnost?

Společnost, která klade zvýšený důraz na příbuzenskou linii ze strany matky Ega, tj. orientuje se především na matku, její sestry, její matku-babičku aj. Velkého významu nabývá klan matky zejména v případech, jedná-li se o uzavírání sňatků či válečných aliancí. Severoameričtí Navahové, nejpočetnější indiánské etnikum severní Ameriky, se identifikují zejména podle svých mateřských klanů.

V těchto společnostech je obvykle ženám a jejich roli obecně přikládán o něco větší význam než ve společnostech patrilineárních, které ovšem početně dalece převažují. Žena je považována především za dárkyni nového života a uctívána rovněž pro své sepětí se zemědělskou půdou; muži by se za jakékoli porušení života (tedy např. za zabití nepřítele v boji) měli před ženami omluvit a očistit se pomocí rituálních úkonů. Tyto společnosti neglorifikují násilí a snaží se spíše o harmonické fungování člověka a přírody (řečeno v překladu z navažštiny „žít – kráčet po stezce Krásy“).

Matrilineární společnosti bývají nezřídka spojené i s principem matrilokality – manžel se po sňatku nastěhuje do domu své manželky (respektive do domu její matky, své tchyně). Automaticky má tak menší práva, než kdyby se manželka stěhovala do jeho domu; jeho žena má rovněž větší možnosti co se rozvodu týče a výchovy svých dětí. Patrilokální model je naopak založen na příchodu poměrně mladé nevěsty do domu svého budoucího manžela, kde si ji její tchyně „vychová“ tak říkajíc k obrazu svému; žena má v těchto případech obvykle minimální šanci ovlivnit případný rozvod nebo disponování se svým věnem.

Co je to polygamie (polyandrie a polygynie)?

Polyandrie znamená mnohomužství a dnes se tato forma uzavírání sňatků vyskytuje pouze ojediněle v několika izolovaných regionech světa. Opačných případů polygynie (tj. případů, kdy se jeden muž zákonným způsobem ožení s více ženami) je známo mnohem více.

Polyandrie se tradičně vyskytovala v oblastech, kde byl nedostatek zemědělské půdy a obtížný (často horský) terén; na údržbě několika políček tak muselo pracovat více mužů. Vyskytlo-li se v jedné rodině více bratrů, zůstávali i v dospělosti spíše pohromadě, neboť prostředky obživy byly omezené a sami by se těžko osamostatnili. Kdyby si každý z nich přivedl manželku, znamenalo by to model velkorodiny, tj. pohromadě žijících několik desítek osob, což však na omezeném prostoru ani nebylo možné. Z tohoto důvodu se historicky vyvinul polyandrický typ, kdy si manželku (na základě vyjednávání svých rodičů) přivedl pouze nejstarší syn. Předpokládalo se, že s ní sexuálně budou žít rovněž mladší bratři, všechny děti narozené z tohoto svazku ale byly bez výjimky považovány za potomky nejstaršího bratra, skrze něhož pokračovalo jméno rodiny.

Tento typ svazku obecně není příliš soudržný, neboť mezi bratry docházelo k rivalitě, soupeřili jak o přízeň své ženy, tak o možnost mít své vlastní biologické potomky nesoucí jejich jméno. Naopak polygynie je obecně považována za soudržnější typ (tomu by nasvědčovalo i její velké geografické rozšíření); ženy tak sice na sebe vzájemně žárlí, ale vzhledem k jejich větší submisivitě a podřízeného postavení vůči manželovi jsou jejich možnosti vzpoury hodně omezené.

Co je to věno?

Věno je de facto opak ceny za nevěstu – zatímco cenu za nevěstu neboli výkupné platí ženichova rodina rodičům budoucí manželky, věno představuje majetek, který si mladá žena do manželství přináší. Obecně je pokládáno za její bezvýhradný majetek i při rozvodu, v praxi však kolem věna a jeho návratu mohou propukat spory. Požadavek věna obecně snižuje postavení ženy na sňatečním trhu, neboť ženy bez věna nejsou vyhledávány, případně jsou považovány za svého druhu zboží na trhu, v extrémních případech mohou vést až např. k tzv. vraždám kvůli věnu (dowry murders).

Společnosti, ve kterých se vyplácí vysoké výkupné za nevěstu, jsou si naopak vědomy toho, že hodnota takto vyjednané ženy dosahuje určité výšky – na tuto alianci se obvykle skládají všichni mužští příslušníci rozšířené rodiny.

Co je to adopce?

Zjednodušeně řečeno jde o osvojení si cizího dítěte do své péče a jeho přijetí do vlastní rodiny. Zatímco z evropského prostředí jsme zvyklí spíše na případy adopce dětí u jinak neplodných párů, kdy je vazba mezi biologickými rodiči a novými sociálními rodiči dítěte často zcela zpřetrhána (a také nechtěná, neboť dítě vlastně vstupuje jako svého druhu tabula rasa do nové rodiny), jinde tomu může být právě naopak. Adopce v oblasti Polynésie jsou velmi časté a probíhají jako výměna dětí pouze mezi plodnými páry. Obecně platí, že čím více dětí v rodině, tím více jich také může být dáno k „adopci“ do spřátelených rodin a tím více biologicky cizích dětí může být přijato do původní rodiny. V průměrné rodině tak nalezneme např. tři děti vlastní a čtyři adoptované odjinud, přičemž biologické vazby k původním rodičům zůstávají plně zachovány – dítě má zkrátka jen dvě matky, dva otce a více sourozenců.

Co je to jméno?

Jméno definuje konkrétního jedince, je „obrazem jeho duše“ a základem jeho klasifikace v dané společnosti. Jména se ovšem dětem nedávají jen tak naslepo, naopak – v tradičních společnostech jde o dlouhodobý proces postupných rituálních úkonů a rozpoznávání charakteristik dítěte. Dobré jméno mu může usnadnit život, zatímco špatné jméno jej může zabít. Ne nadarmo praví latinské rčení nomen omen (tj. co jméno, to znamení; např. výstižné pojmenování); jméno předurčuje budoucí vlastnosti jeho nositele.

V mnoha tradičních kulturách proto dítě nemá hned po narození žádné konkrétní jméno, je to svým způsobem bezpohlavní bytost – čeká se, jestli vůbec přežije obtížné období šestinedělí a jak se nakonec vyhraní, jestli jako chlapec nebo děvče nebo tzv. třetí pohlaví (např. budoucí šaman). První jméno může sloužit rovněž k odrazení zlých duchů, kteří by si na život dítěte mohli dělat nárok – pojmenujeme-li jej např. „pes“ (a to ve společnostech, které psy ve větší úctě nemají), zlí duchové jej budou považovat za psa a nechají jej coby bezcenný předmět na pokoji. S postupným dospíváním dítěte může jmen přibývat – dávají se mu podle jeho vzhledu, vlastností, příhod s ním spojených i podle vizí a snů, které se dítěti zdají. Rozlišujeme tak např. jména válečná, jména osobní i jména tajná (většinou známá jen jeho nositeli, případně jeho matce), jejichž vyslovení kýmkoli jiným může přivolat smrt.

Co to znamená tabu antroponyma?

Obecně tabu, tj. naprostý zákaz na vyslovení jména některých osob. Porušení tabu vyvolává sankce. Tato rozšířená představa se týká jak zákazu vyslovení jména zemřelých osob, tak vyslovení tajných jmen osob živých; v některých případech toto tabu uplatňujeme i na jména nebezpečných zvířat. Pouhým vyslovením jména se totiž aktivuje moc nad dotyčným jedincem – jsme zde na poli magie slova a zaříkávání – a získáváme tak přístup k jeho „duši“, respektive nehmotné podstatě. Vyslovením jména zemřelého jej přivoláváme k sobě do světa živých a odsuzujeme jej k buď k tomu, aby po tomto světě bloudil jako tzv. ne-mrtvý, nebo k tomu, aby si nás vzal s sebou na onen svět (srovnejme v češtině dochované rčení „o mrtvých jen dobře“). Vyslovením tajných jmen živých nad nimi získáme moc a jsme schopni je ovládnout. Vyslovením jmen nebezpečných zvířat riskujeme jejich přivolání – odtud např. vyhýbání se slovu „vlk“ (viz „my o vlku a vlk za humny“).

Zmíněná magie slov platí i v jiných případech – povšimněme si, v kolika kulturách se říká spíše „zlom vaz“ nežli „ať to vyjde“ – uvedené příklady souvisí se snahou „nezakřiknout“ zmíněné štěstí tím, že se o něm zmíníme nahlas a před svědky. Vyslovením nahlas na danou skutečnost upozorníme zlé duchy a ti by pak mohli představovat potenciální překážku k dosažení cíle. Tato představa mimo jiné souvisí např. i s obecně rozšířenou pověrou nevracet se zpátky stejnou cestou.

Co je to iniciační rituál?

Obecně vzato je za iniciační rituál považován jakýkoli přechod či přechodové stadium v životě jednotlivce, které bývá v případě tradičních společností kolektivně determinováno, zatímco u moderních společností se s těmito situacemi musíme často vypořádat sami. „Iniciační“ odkazuje na vstup do nové role.

Za typické iniciační rituály v mnoha společnostech jsou tak pokládány např. porod, dávání jména dítěti, rituály puberty, uzavření sňatku, pohřební rituály aj. Iniciační rituály tak doprovázejí jednotlivce celým jeho životem v rámci kolektivu – od jeho narození přes hledání životního partnera a rodičovskou roli až po smrt. Tyto rituály ovšem bývají celým komplexem nejrůznějších zvyků a tradic a nelze je redukovat zjednodušeně pouze na „porod“ nebo „svatbu“. Tradiční společnosti tyto události chápou neoddělitelně od toho, co jim předchází a co je následuje – porod je tak komplexním fenoménem a obdobím obsahujícím mnoho rituálů týkajících se samotného početí (vhodné a nevhodné doby, vhodných a nevhodných partnerů aj.), těhotenství (období zvýšené ochrany matky), porodu (ženské záležitosti, z níž jsou tradičně muži zcela vyloučeni), šestinedělí a přijetí dítěte a rituálně „očištěné“ matky zpět do společnosti.

Zajímavým okruhem a výzkumným polem jsou rovněž přechodové rituály puberty. V tradičních společnostech dochází k této iniciaci do budoucí role dospělých jedinců, schopných uzavírat manželství a plodit potomky, kolektivní cestou. Tato cesta je determinována v závislosti na dané kultuře, obecně však lze říci, že zahrnuje dlouhé období učení, psychických a fyzických zkoušek (a to jak pro dospívající chlapce, tak děvčata), které jsou dovršeny nějakým vnějším znakem, jakoby certifikátem či zkouškou dospělosti. Obdobou „maturitního vysvědčení“ (řečeno slovy K. Kryla) je u tradičních společností např. obřízka, tetování, ozdobná skarifikace aj., kterému předchází ztráta původního jména a pojmenování nové, tzv. „dospělé jméno“. V tomto období rovněž sílí tendence k tzv. riskantnímu chování – hledání nejrůznějších vizí, extrémních zážitků, lov na nebezpečná zvířata apod. Iniciační rituál podstupuje vždycky více chlapců nebo více dívek zároveň, což napomáhá udržovat pocit solidarity i do budoucna, zejména ve formě tzv. tajných a bojových bratrstev apod.

V procesu transformace tradičních společností se ukazuje, že kolektivní cesta přechodu k dospělosti je pro daného jedince obvykle snadnější a méně psychicky náročná. Staršími příbuznými je mu zkrátka dovedně ukázáno, jaké to bude „být dospělým“, co všechno bude jeho budoucí role obsahovat, jak se na ni připravit apod. Dospívající chlapec či dívka obdrží jasný návod; celým procesem navíc nebudou procházet sami, ale za podpory celé společnosti (starších učitelů a stejně starých „zasvěcenců“ - noviců). Puberta je obtížným obdobím postupného hledání a budování vlastní identity a místa ve světě i v případě kolektivního přechodu, natož přechodu individuálního. Obdobným způsobem lze srovnat i pohřební rituály – dříve kolektivně ošetřené a pojaté jako celospolečenský fenomén, dnes na svůj smutek zůstává de facto každý sám a traumatický zážitek je tak znásoben.

Co je to karanténa?

Pojem karanténa pochází z románských jazyků a značí „čtyřicet“, tj. čtyřicetidenní období, během něhož se očekává zjevné projevení či propuknutí nějakého fenoménu, např. epidemie. Dříve bývaly mnohé zámořské lodě nuceny dodržovat období karantény a kotvily daleko od přístavu, aby se jejich námořníci nedostali na pevninu (ani tato opatření však např. nezabránila rozšíření epidemie moru ve 14. století, která zabila přes třetinu tehdejšího obyvatelstva Evropy).

Obecně vzato však karanténa značí jakékoli čtyřicetidenní období, které slouží k překonání obtížných a nebezpečných životních situací. Ne náhodou rozeznáváme v češtině šestinedělí - tj. období „karantény“ (40 dnů) pro rodičku a novorozence, během nichž se jim dostává zvýšené ochrany a klidu – de facto se čeká na to, jak se s nastalou situací oba vypořádají, objeví-li se problémy nebo ne. Šestinedělí lze považovat za svého druhu mezidobí, přechodové stadium mezi porodem m(chápaným jako vybočení z obvyklého chodu věcí) a přijetím novorozence i jeho matky zpět do komunity.

Symbolika barev

Co symbolizuje bílá barva?

Bílá symbolizuje především smutek a dodnes tomu tak je v mnoha kulturách napříč celým světem. Bílé bývají pohřební rubáše, do této barvy se halí i pozůstalí a používají ji i lidé uchylující se do samoty, meditace či do pokání. V současné době se bílá barva objevuje stále více i jako barva svatebních šatů (inspirace evropskou, respektive francouzskou módou) – tento zvyk se však datuje teprve do období novověku, kdy se jedna francouzská šlechtična vdávala podruhé a na památku svého prvního zemřelého manžela si ke svatbě oblékla vdovský, tedy bílý šat. Tradiční svatební barvou jsou živé barvy – ostře červená, žlutá nebo zelená, obecně vnímané jako barvy života, fungující proti černé magii.


Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017