obrzek domeku-home


Putování k Mongolům

TŘI POUTNÍCI A JEJICH DOBA

Přeložil Edgar Knobloch

Už dlouho nezakusila Evropa vpád stepních kočovníků. Attilovi Hunové se stali legendou, Avaři zmizeli beze stopy, z Arpádových Maďarů je už celá dvě století křesťanský národ, poslušný římského papeže. Dávno se zapomnělo na zkázu Velké Moravy i na augsburské vítězství Otty I. Koncem jedenáctého věku sice vpadli na Balkán turečtí Pečeněhové z ruských stepí, východořímská říše zakolísala pod jejich náporem, ale s pomocí jiných kočovníků, Kipčaků-Polovců, byli nakonec odraženi a zahnáni. I to však už je dávno, velmi dávno.

Nebezpečí a hrůzy nájezdů tedy zmizely z povědomí lidí; naopak, Evropa sama se dala na pochod a křížové výpravy začaly šířit strach do zemí chalífových Saracénů. Podivnou hrou osudu však padl pod překvapivým nájezdem flanderských a italských rytířů i Cařihrad, nejstarší křesťanská říše.

Pětkrát během sto dvaceti let hlásali papežovi legáti kříž; a právě když křižáci páté výpravy bezvýsledně čekali v Egyptě na příchod císaře Fridricha, když po slavném začátku se zhroutil pochod na Káhiru a Damietta padla znovu do rukou Saracénů, právě v té době začaly do Evropy docházet poplašné zvěsti, děsivé a nepravděpodobné, zkreslené vzdáleností i hrůzou vypravěčů. Odkudsi z kraje, světa, z míst temných a nepovědomých, se vyvalila jakási pohanská vojska a s bezpříkladnou ukrutností shladila s povrchu země civilizované říše Východu, Chórezm, Persii, Indii. Království Gruzie a Arménie byly první křesťanské státy, které pocítily jejich úder. Následovala katastrofa ruského vojska. Pak zmizeli a Evropě se zdálo, že to byl jen přízrak. Janov, Benátky a Cařihrad dál obchodovaly s Východem a sami Saracéni se nezdáli být znepokojeni. Uplynulo však sotva několik let a boží bič se objevil znovu. Pekelné národy Gog a Magog se vyrojily podle starých proroctví, aby ztrestaly křesťanstvo za jeho hříchy. Byli pohybliví a rychlí a měli nesmírnou kázeň. Nesvorní králové s nimi nemohli nic svést. Válečná taktika železných těžkooděnců se ukázala beznadějně zastaralou. Rusko zmizelo z mapy, Polsko a Uhry přestaly existovat. Barbaři stáli před Vídní; uherského krále, pronásledovali až na břeh Adrie. V celé Evropě nastal poplach. Křesťanské státy, vyčerpané lety křížových výprav, nebyly s to klást nájezdníkům vážný odpor. Sama podstata západní kultury byla v sázce. Avšak dříve než se těžkopádná evropská diplomacie dostala trochu do pohybu, zemřel kdesi v dalekých stepích mongolský chán a jako kouzelným proutkem zažehnána zmizela jeho vojska z popleněné východní Evropy. Strach z dalšího nájezdu však trval a nitky diplomatických vztahů se navazovaly dále. První tah měl samozřejmě papež, hlava západních křesťanů. R. 1245 vypravil z Lyonu tři posly na Východ, aby vyzvěděli další úmysly Mongolů a získali je křesťanské víře. První a třetí, františkán Vavřinec Portugalský a dominikán Anselm (Ascelin), zvolili cestu přes Sýrii a Turecko a dostali se k mongolským velitelům na Kavkaze. Druhý, Jan de Plano Carpini, putoval přes jihoruské stepi a Střední Asii až ke dvoru samého Kujuk-chána u Karakorumu. Další tah náležel králi francouzskému, Ludvíku IX. Svatému. R. 1249 se vypravit na cestu Ondřej z Longjumeau a r. 1253 další františkán, Vilém z Rubruku, s původním úmyslem získat souhlas k založení křesťanských misií v bližších částech mongolských držav. Jak vyplývá ze zprávy Carpiniho i Rubrukovy, nebyli však ani zdaleka jedinými křesťany a Evropany u mongolského dvora. Rusové a Arméni měli s Mongoly zřejmě četné styky; rytíř Balduin z Hainautu sem putoval se svou kumánskou manželkou. Nicméně, překvapením byli Pařížan a Lotrinčanka, které Rubruk nalezl v Karakorumu. Patnáct let po něm přišli do Karakorumu benátští kupci Niccoló a Matteo Polovi, které při jejich druhé cestě provázel další člen rodiny, Marco Polo, první evropský kupec, který se dostal až do Číny. Na cestu Marca Pola navázali pak v prvních letech čtrnáctého století misionáři Johanes de Montecorvino a františkán Odorich de Pordenone, který se spolu s jakýmsi neznámým irským mnichem plavil do Číny po moři, přes Indii a Sundské ostrovy. Tehdy již neexistovala jednotná říše Mongolů a pominul i strach v Evropě z jejich opakovaného nájezdu. Po smrti Mangu-chána se přesunulo těžiště mongolské moci do Kublaj-chánovy Číny a na západě, v Povolží, se vytvořilo nové středisko ve státě Zlaté Hordy. Postavení knížete Batua vůči Mangu-chánovi, jak se o něm bystře zmiňuje Rubruk, již dává tušit počátky tohoto rozštěpení. Třetí mongolské centrum se vytvořilo v Persii, kde chán Hulagu po vyvrácení Bagdádu a abbásovského chalífátu založil dynastii mongolských íl-chánů. | Po oslabení mongolské moci zcela zákonitě vzrostla síla jejich, západních sousedů, maloasijských Turků. Křesťanství si nemělo na dlouho oddechnout. Degenerované a zkorumpované východořímské císařství se počínalo hroutil. Jeho državy v Malé Asii i na Balkáně tály jako jarní sníh. Evropští panovníci měli brzy vážné obavy o osud této poslední závory proti další invazi pohanů. Jen obchodnické republiky Janov a Benátky si, jak se zdá, nedělaly nic ze zvratů v mocenských poměrech, nerušeně zakládaly dál své faktorie na důležitých obchodních cestách a ochotně platily poplatky pohanům, mohamedánům, císaři cařihradskému nebo komukoliv jinému. Koncem 14. století se už už zdálo, že Cařihrad padne. Rozhárané vnitřní poměry a silné osobnosti tureckých, sultánů tomu vydatně napomáhaly. Vtom, jakoby na zavolanou, objevil se ve Střední Asii nový dobyvatel, potomek Čingischánových Mongolů. Timur se zmocnil moci v Samarkandu a během čtvrtstoletí rozšířil svou říši od Gangu až po Kavkaz. Tureckému sultánovi vyvstal tak na východní hranici mocný soupeř, u něhož křesťanští vládci začali samozřejmě ihned hledal možnou protiváhu turecké moci. Timurovo vítězství nad Bájezídem skutečně uvolnilo sevření Cařihradu a oddálilo jeho pád o padesát, let. Jedním z prvních, kdo se snažil navázat styky s Timurem, byl kastilský král Jindřich III. R. 1403 pověřil svého komořího dona Ruy Gonzalese de Clavijo vedením poselstva, v pořadí již druhého. Není zcela jasné, jaké pohnutky ho k tomu vedly, neboť jeho zájem na osudu Cařihradu musel nepochybně být slabší než zájem mnoha jiných, evropských panovníků. Snad je možné viděl v jeho činu již jakousi předzvěst španělské rozpínavosti, která o sto let později dovedla založit impérium, nad kterým slunce nezapadalo. Carpini, Rubruk, Clavijo. Tři osoby, tři poslání, dvě odlišné doby. Carpini a Rubruk přišli, jak Rubruk výstižně poznamenává, do zcela jiného světa. Do světa naprostého primitivismu, nejhrubšího násilí, do pouště přírodní i lidské. Evropský středověk

8

9

byl vrcholem civilizace proti mongolské divokosti. Pustina bez měst, vesnic a polí, ba dokonce bez jediného stálého lidského sídla; hospodářství bez směny, trhu a peněz; nejprostší forma dobytkářství a ko-čovnictví, kde nic nelze koupit ani vyměnit a kde cenu věci určuje síla majitele či uchvatitele. Lidské vztahy uvnitř kmene založené na strohé kázni a despotické vůli náčelníku; navenek jen nejsurovější násilí. Avšak přesto vládla v tomto ponurém světě podivuhodná organizace. Poslušnost a kázeň spolu s pohyblivostí a nevídanou otužilostí umožnily Mongolům vybudovat novou vojenskou taktiku a překonat na tomto poli vše, co tu až dosud bylo. Každý muž měl přesně určené místo ve vojsku i v ležení, každý velitel přesně znal své kočoviště, chán měl se všemi jednotkami bezvadné kurýrní spojení. Byla to říše ve zrodu, krutá a barbarská, jejímž stmelujícím prvkem byla především rovnost — rovnost v poslušnosti, něco do té doby úplně neznámého.

K tomu si přimysleme podnebí, drsné a nepřátelské jako tito lidé; mrazy a vedra, sníh a kroupy, písek a prach, hlad a žízeň. A Carpiniho, pětašedesátiletého starce, tlustého a důstojného mnicha, budoucího arcibiskupa, který s nekonečnou, tvrdohlavou vytrvalostí putuje dál a dál, přes všechny útrapy, nepohodlí a nebezpečí, aby splnil poslání, které mu bylo dáno. Máme před sebou pravého žáka a přítele sv. Františka. Asketu, který za nic nepřipustí, aby mu slovíčko stížnosti uniklo z úst, aby se sebemenší zmínka o strádání a utrpení vloudila do jeho zprávy. Vydržel všechno, protože byl na něho vložen úkol, protože věc křesťanstva byla v sázce, protože mu prostě vůbec nepřišlo na mysl, že by mohl nevydržet. Maličká, charakteristická zmínka z cesty do Kyjeva: „Onemocněli jsme na smrt u Danilova. Přes veliké mrazy a spousty sněhu jsme se však nechali vézt dále na saních.„

Byl chytrý a věděl dobře, co chce. Díval se kolem sebe otevřenýma očima a přivezl papeži důkladnou a podrobnou zprávu o neznámém národu, o jeho dějinách a zvycích, o jeho organizaci, válečné síle, výzbroji a taktice. Na rozdíl od Rubruka byl zřejmě odborníkem ve vojenských věcech. Měl také více smyslu než Rubruk pro vědecké uspořádání získaných poznatků. Hodnotu jeho díla nijak nesnižuje, že v něm uvádí i bizarní, fantastické pověry a legendy, které cestou slyšel. Byl vyslancem papežovým a byl si toho vědom. Velmi mu záleželo na tom, aby si před pohany nezadal, a dokonce proto ani necestoval v mnišském hábitu. Naproti tomu byl příliš diplomatem, aby nevyhověl v maličkostech tatarským požadavkům a obyčejům, když cítil, že by jeho poslání mohlo být ohroženo. Byl povoláním politik a jistě si uměl udělat pohotové a správné závěry z toho, co viděl; uměl bystře srovnat nedostatky a přednosti Evropy i Tatarů a neváhal z toho vyvodil důsledky, byť i trpké a nepříjemné. „Podle našeho názoru jim žádný stát nemůže odolat sám o sobě. Chtějí-li si tedy křesťané zachovat své země a svou víru, musí se jejich králové, knížata a rytíři sjednotit a vyslat proti nim vojsko podle jednotného plánu, dříve než se jim podaří uchvátil ohrožené území.“ Tak máme před sebou Carpiniho, mnicha a preláta, vyslance a vojáka, vlastence a křesťana, těžko pohyblivého, ale čilého myslitele a neúnavného bojovníka.

Docela jiná postava je bratr Vilém z Rubruku. Zažil zhruba totéž co Carpini, až na to, že se chytře vyhnul druhé zimě v asijských stepích. Bylo mu osmatřicet a nebyl ani trochu asketou. Spíše to byl dobromyslný Vlám, veselý tlouštík, jemuž smysl pro humor pomáhal překonávat všechny svízele. Zřejmě rád jedl a pil a věnoval jídlu dosti místa i ve své zprávě. Jeho líčení není zdaleka vědecké, ale ještě po sedmi stoletích se čte jako svěží a zajímavý cestopis. Je daleko osobnější než Carpini. Jeho kniha se hemží osobními dojmy, stesky a stížnostmi, humornými postřehy i vážnými, bystrými dedukcemi. Na důstojnosti mu nezáleželo ani za mák; byl mnichem, zakládal si na tom a oháněl se tím, kde se dalo. К audienci и chána se vypravil jednoduše bos, ve sněhu a mrazu, a připravil tím udiveným Mongolům znamenitou kratochvíli. Byl důkladně připraven na cestu a měl lepší zeměpisné znalosti než Carpini. Rovněž jeho historické pasáže jsou jasnější. Vojenským věcem nerozuměl a nezajímal se o ně; v politice byl naivní jako dítě. Zapsal se však do historie tím, jak dovedl postřehnout souvislosti jazyků. On první poznal, že ujgurština je příbuzná s turečtinou a kumánštinou; na první pohled pochopil příbuznosti slovanských jazyků. A jeho popis buddhistického rituálu je téměř beze změny platný ještě dnes. Nebál se a uměl jednat s lidmi. Přišel mezi hrabivé Mongoly s prázdnýma rukama a dokázal, že jej málem sami obdarovali. Sledoval svůj úkol neméně tvrdohlavě než Carpini, ale jinými metodami. Nebyl oficiální osobou; mohl si dovolit být pokorný, ohebný a lstivý. Kázal svou víru se zanícením a při každé příležitosti; vrcholem jeho štěstí bylo, když směl vztyčit kříž v ulicích Karakorumu. Přitom neváhal rozkmotřit se s arménským mnichem u Manguova dvora, když viděl, že je to šarlatán a podvodník, ačkoliv jeho vliv na chána byl veliký.

Uplynulo sto padesát let a změnila se země i mravy. Jizvy po mongolských ranách se zacelily, pustiny se zalidnily novým obyvatelstvem, na sutinách vyrostla nová města. Přišel čas, aby nový dobyvatel sebral svou žeň. Timur však už měl jen poloviční rozmach než Čingischán; jeho horda sice ještě měla mongolskou železnou disciplínu, avšak nebyla už tak primitivní, tak otužilá, tak vytrvalá. Také jeho válečná taktika nebyla už tak překvapující a účinná. Timur sám byl příliš dlouho ve styku s vysokou perskou a indickou vzdělaností, aby nepodlehl aspoň poněkud jejímu vlivu. Místo kočovného vůdce, drsného a nenáročného, tu máme orientálního despotu, libujícího si v nádheře a přepychu, s velice vyhraněným smyslem pro umění, s překvapující touhou po kráse a monumentalitě. Timur byl bezesporu člověk tvrdý a krutý a zanechal po sobě spáleniště veliké jako kontinent. Současně však zanechal potomstvu tolik uměleckých památek vzácné krásy a svrchované hodnoty jako žádný jiný panovník na staletí před ním i po něm. Z drobných knížectví a pustých kočovišť stmelil říši relativně spořádanou, říši s platnými a zachovávanými zákony, i když despoticky tvrdými, říši s fungujícími spoji, s prosperujícím hospodářstvím, s rozvinutými mezinárodními styky; opět něco, co tu nebylo staletí před ním a staletí po něm. Cizí vyslanci již nestrádali v jeho zemi; dostávali, co hrdlo ráčilo, a byli zaopatřeni téměř s dojemnou péčí. Nikdo na nich nevymáhal dary, naopak, sami byli štědře obdarováváni.

I v Evropě se za sto padesát let mnoho změnilo. Nikoliv mnich, nýbrž šlechtic, grand, je teď vyslancem svého krále a mistr teologie je již jen členem poselstva. Životní úroveň v Evropě značně stoupla a vzrostly nároky na potravu a šat, pohodlí a přepych. Téměř útrpně se dívá Clavijo na skomírající svět Cařihradu. Daleko větší obdiv má k obchodnímu hemžení perských měst, Tabrízu, Sultáníje, Teheránu. Nad svatými ostatky v monumentálních cařihradských chrámech však stojí s úctou; neboť je to stále ještě duše středověká. Avšak i tu jeho obdiv platí spíše vnější pompě než vlastnímu kultu.

Rytíř Ruy Gonzales je především voják; odborně se zajímá zejména o pevnostní stavitelství a nadšeně se obdivuje pozoruhodným arménským a perským tvrzím. Zdá se, že osobní zbraně ho nikterak nepřitahují; ani o taktice se zvláště nezmiňuje a do teoretizování se nepouští nikde. Máme před sebou člověka po výtce praktického, strohého racionalistu, spíše dvořana a diplomata než myslitele a badatele. Jeho zpráva je popis; úvahy nebo alespoň dedukce v ní nenajdeme. Je to zpráva vojáka a služebníka; člověka, jehož úkolem bylo splnit poslání a nikoliv hloubat. Přitom ten člověk se znamenitě uměl dívat a zřejmě si všechno velice pečlivě psal. Nechybí mu téměř ani jedno jméno a většina jich je zachycena s překvapující (na tu dobu) přesností. Popisuje vše naprosto objektivně a klidně, s nepohnutou tváří nezaujatého pozorovatele; osobních dojmů je minimum. Efekt nehledá; i dramatické okamžiky, např. ztroskotání lodi, zajetí v Tabrízu atd., jsou líčeny spíše objektivně a chladně. Jen někde mu unikne lehký výkřik úžasu: to tehdy, když kultivovaný Evropan narazí na zvlášť markantní ukázku východního barbarství. Zdá se, že vyhlazovací spravedlnost Timurova mu nebyla právě po chuti; a s nezakrytým úsměškem referuje o náladách velkého emíra, o překotných velestavbách a jejich neméně překotném bourání, i když tempo a kázeň při nich mu imponuje. Je racionalista; proto má pochopení pro účinnou metodu; neváhá však odsoudit nerozumný účel nebo neuvážené rozhodnutí. Byl zvyklý přepychu a nádheře a znal nejpokročilejší země Západu; a přesto slovy nehledaného obdivu popisuje Timurovy paláce a díla jeho umělců a řemeslníků. A jeho líčení rozpadu obrovské říše a zmateného boje všech proti všem, chaosu zrady, podlosti a hrabivosti, je nejen prvořadým autentickým dokumentem, nýbrž má i rysy vrcholné prózy.

Carpini, Rubruk, Clavijo; originály jejich zpráv, latinské u prvních dvou a španělský u třetího, se zachovaly jen v několika rukopisech, které se stálým přepisováním od sebe značně liší. K jejich otištění došlo samozřejmě daleko později; Clavijo byl prvně přetištěn v r. 1582, Carpini ve Speculum historiale r. 1473, a Carpini i Rubruk latinsky a anglicky ve vydání Hakluytově r. 1598.

Tato první vydání jsou vsak rovněž nesmírně vzácná a kromě toho byla pořízena vždy jen z jednoho rukopisu bez kritické konfrontace nebo interpretace. Použil jsem tedy pro svůj výbor raději modernějších kritických zpracování, a to zejména: G. Risch: Johann de Plano Carpini

(Lipsko 1930) W. Rockhill: The Journey of William of

Rubruck (Londýn 1900) G. Le Strange: Clavijo — Embassy to Tamerlane

(Londýn 1928 ) Komroff: Contemporaries of Marco Polo

(Londýn 1928) Beazley: Texts and Versions of J. P. Carpini and W. of Rubruck

~ s přetiskem latinského a anglického textu. Hakluytova z r. 1598 ~ (Londýn 1903). Mým nejúplnějším původním pramenem bylo francouzské vydání Recueil de Voyages et de Mémoires z r. 1839, v němž latinský text Carpini ho zpracoval na základě konfrontace všech dochovaných rukopisů M. ďAvezac; podobně je tu zpracován i text Rubrukův péčí Michela a Wrighta.

Španělský text díla Clavijova mi bohužel nebyl dostupný. Záhlaví kapitol u Carpiniho jsou až na drobné úpravy původní; naproti tomu u Rubruka není původní rukopis nijak rozdělen a rozvržení do kapitol jsem převzal z vydání Hakluytova, podobně jako to učinili i Komroff a Beazley.

Podotýkám výslovně, že můj překlad není úplný; snažil jsem se vypuštěním některých méně důležitých či méně zajímavých pasáží zrychlit spád vyprávění a přiblížit je dnešnímu čtenáři převedením středověké dikce pokud možno do moderního jazyka, ovšem tak, aby kolorit staré zprávy zůstal zachován.

Edgar Knobloch


Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017