obrázek domečku-home  logo-FB     časopis Kulturní studia


Římskokatolická církev

Úvod

Moje práce se zaměřuje na římskokatolickou církev a její společenství. Zejména na otázku zda by římští katolíci dali přednost společnosti, která by byla výhradně jejich, před možností žít v naší „pestré“ společnosti. Důvod výběru tohoto témata je prostý, protože všichni lidé, které něco pojí nebo uznávají stejné hodnoty, taková společenství utvářejí. Někteří tak činí kvůli zájmu o stejnou věc, jiní kvůli osobní ochraně. Vytváření takových společenství má své klady i zápory. Otázka, na kterou jsem hledal odpověď, mě donutila přemýšlet i o dalších věcech, protože důležitá je nejen odpověď, ale i důvod proč.

Výzkumná otázka

Hlavní výzkumná otázka

Využili by římští katolíci možnost žít ve svém vlastním jednotném společenství, pokud by takovou možnost dostali?

Vedlejší otázky

Co je pro ně lákavé?

Co by jim vadilo?

Jak jsou římští katolíci chápáni společností kolem sebe?

Literární rešerše

Nejprve bychom se měli zamyslet, co vůbec je takové náboženské společenství. Za náboženská společenství se podle našeho zákonu označují1)

„a)církví a náboženskou společností dobrovolné společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování a duchovní služby,

b) osobou hlásící se k církvi a náboženské společnosti osoba, která podle svého přesvědčení a vnitřních předpisů církve a náboženské společnosti k ní přináleží,

c) osobními údaji jméno a příjmení, v případě občanů České republiky jejich rodná čísla, anebo v případě cizinců údaj o jejich státním občanství a čísle průkazu o povolení k pobytu, 2) nestanoví-li mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, jinak,

d) sídlem registrované církve a náboženské společnosti, svazu církví a náboženských společností a církevní právnické osoby adresa ústředí registrované církve a náboženské společnosti, svazu církví a náboženských společností a církevní právnické osoby na území České republiky.“

Avšak společenství jako taková existují i jako skupiny lidí se stejnými hodnotami. Může jít právě i o kněze, který vede kostel a lidi, kteří tento kostel navštěvují, nebere jako společenství udané předpisy či zákony, ale pouze jako komunitu lidí se stejným zájmem. Současný papež Benedikt XVI. ve svém projevu2) ze dne 17. května 2008 uvedl: „…církevní hnutí a společenství nejsou nějakými dodatečnými problémy či riziky, které jen rozmnožují naše již tak tíživé povinnosti. Ne! Jsou Pánovým darem, jsou spolu se svými charismaty vzácným zdrojem obohacení celého křesťanského společenství. Nesmí jim tedy chybět důvěřivé přijetí, které jim dá prostor a docení jejich přínos životu místních církví. Obtíže či nedorozumění v jednotlivých otázkách neopravňují k uzavřenosti.“ Ve své řeči dále hovoří o společenstvích, která mají svobodu zaručenou svou vírou, která je podporuje. Nicméně co se týče celkové separace takového společenství, o té se nezmiňuje.

Společenství by tedy měla být přínosem a důležitou složkou každé společnosti. Vyjádření o těchto společenství jsou tedy pouze a jen kladná. Důležitost pro jednotlivce těchto společenství jsou však otázkou mého zájmu.

Metodologie

Načtení literatury

Načtení literatury je prvním krokem, který pomáhá v proniknutí do uvedeného problému. Tímto krokem jsem získal mnoho informací, které mi během tohoto výzkumu byly neocenitelným pomocníkem. Zavedli mě jak ke slovům, která pro mě byla cizí, ke zvykům, které pro mne do té doby byly velkou neznámou, tak k myšlenkám, které již byly zaznamenány někým jiným.

Dotazníky

Dotazníky jsou velmi dobrou formou získání informací od respondentů. Bohužel u otevřených otázek je správné se zeptat, pokud narazíme na zajímavost nebo nesrovnalost. Pozdější odezva nebo reakce však nebyla možná pokaždé. Předem připravené dotazníky mi měly posloužit jako prvotní informace a pomoc při vytváření otázek k řízenému rozhovoru, avšak některé odpovědi byly natolik zajímavé, že jsem vyhodnocení dotazníků použil i ve své práci. Dotazovaná osoba měla možnost odpovídat dle svého uvážení, otázky byly otevřené.

Řízený rozhovor

Řízený rozhovor je formou získávání informací, která je sice časově náročná, ale je nejpřesnější. Otázky na dané téma můžeme doplnit podotázkami, čímž se spíše dostaneme k zajímavým odpovědím. Řízený rozhovor udává směr, kterým se budeme ubírat, dává ale prostor zpovídanému se odklonit, jestliže to považuje za zajímavé. Řízený rozhovor byl nejlepší volbou pro provedení výzkumu. Otázky, které jsem si předem připravil, vedly směrem, který byl pro mě zajímavý a pro moji práci byl přínosem a tím mi umožnily proniknout hlouběji do dané problematiky. Lidé, se kterými jsem rozhovor vedl, byli vstřícní a byl na nich poznat zájem o můj zájem. Časté odklony od tématu ovšem nijak nenarušily můj zájem.

Doplňující otázky

Vzhledem k tomu, že někteří respondenti na moje otázky v dotazníku odpověděli, ale otázka si zasluhovala jít více do hloubky, pokládal jsem těmto dotázaným ještě doplňující otázky přes internet nebo osobně.

Výzkumná část

Výzkumná část sama o sobě nebyla nikterak obtížná. Hned po uvedení se do problematiky a do základů víry takové, jsem začal vypracovávat dotazníky. Na začátku jsem poprosil dotázané, aby uvedly svůj věk, pohlaví a jak se k víře dostali. Moje otázky byly stavěné tak, aby prozradily o respondentovi jak dlouho již je věřícím, jak moc mu jeho víra zasahuje do osobního života a jak silná jeho víra je. Až po pečlivém rozvážení dalších možností, jsem se v otázkách zaměřil na diskriminaci ohledně víry, která by se mohla projevit od ateistů a dále k otázce, zda by nebylo lepší, řekněme zajímavější, či více vhodné, pokud by lidé s touto vírou žili život ve své vlastní společnosti bez ateistů, či lidí vyznávajících jinou víru. Zajímaly mě důvody a výhody nebo nevýhody, které by byly s tímto spojeny. Jakmile jsem dotazníky dokončil, oslovil jsem přes internet své blízké, kteří jsou věřící, a poprosil je o vyplnění. Předem jsem uvedl, že otázky nejsou povinné, nicméně každý odpověděl na všechny položené. Dostalo se mi i odpovědí od rodičů a jednoho prarodiče mého známého.

Tato část mě měla pouze připravit na sestavení otázek pro řízený rozhovor, nicméně odpovědi byly zajímavé, a proto jsem je zapracoval do svého výzkumu. Zajímavá odpověď přišla od dívky3), která vyplňovala právě tento dotazník, jež na otázku: „Kdybyste žila pouze ve společnosti římských katolíků, jaké výhody či nevýhody si myslíte, že by z toho plynuly?“ odpověděla jako jediná ze všech dotázaných, že: „Nevím, jaké výhody by z toho plynuly pro společnost, pro mě by to ale nic neznamenalo, nepotřebuju společnost, abych věřila. Nevýhodou by ale bylo, že mám kamarády, kteří nevěří a o které bych nerada přišla.“ Je jisté, že společenství jako taková již existují. Jiný respondent4) uvedl, že: „Ano mělo by to určitou výhodu. K víře bych se dostal dřív. Moje mládí by bylo o tolik jednodušší. Když jsem byl ještě malej, dost často jsem neměl na koho se obrátit.“ Tyto dvě odpovědi jsou však spíše extrémní. Ostatní dotazovaní nevidí takové výhody. Jsou spokojeni s tím, co mají.

Vzal jsem si odpovědi k srdci a připravil se na rozhovory. Více jsem se soustředil na otázky, které se zaměřovali na společenství jako takové. Nechal jsme lidi vyprávět a snažil se je nepřerušovat, pouze udržovat směr konverzace. Rozhodl jsem se oslovit lidi v blízkosti mého bydliště, před kostelem svatého Prokopa. Využil jsem příležitosti nedělní mše a po skončení jsem se rozhodl oslovit první vycházející lidi.

Mnou první oslovený respondent, muž kolem 35let, mě odmítl se slovy: „Nemám zájem o žádný výzkum.“ Nicméně to mě neodradilo a další oslovená osoba už byla vstřícnější. Pozval jsem paní5) na kafe do blízké restaurace a začal rozhovor. Paní byla velice příjemná, velice ráda odpovídala na všechny položené otázky a nešetřila slovy. S diskriminací ohledně víry se nikdy nesetkala. Ale možnost mít vlastní společnost jí přišla velice zajímavá. Stěžovala si především na nevěřící lidi v Praze, kteří nechodí do kostela a možnost, že by žila jen s katolíky, se jí líbila. „Lidi, co chodí do kostela, mají větší srdce, víc mluví s ostatními z kostela. Sice se vídají jen tam, ale spousty z nich se dobře zná navzájem.“ Tato paní nijak Pražáky neodsuzovala, pouze jí přišlo zvláštní, že se lidé neznají. V pozdější fázi rozhovoru jsem se dozvěděl, že paní sice žije v Praze, ale přistěhovala se teprve před třemi roky. Byla zvyklá na lidi z vesnice a na to, že každý ví vše o každém. Ke konci rozhovoru jsme se dostali k náhlému zjištění, že vlastně život na vesnici je takovým společenstvím, kde drtivá většina je věřících. Nasadil jsem tedy otázku, která nebyla připravená a to: „Prožila jste vlastně život ve společenství i mimo něj, které bylo pro vás přínosnější?“ Odpověď, která se mi dostala, byla spíše jen potvrzením mého očekávání. „Jistěže na vesnici, je to mnohem lepší život.“ Poděkoval jsem za rozhovor a ukončil jej. Paní očividně byla ráda, že někdo má takový zájem o věc.

Další rozhovor jsem provedl s kamarádem6)let mojí sestry, který je věřící od malička. Jeho zájem nebyl až tak silný, jako u paní předtím, nicméně odpověděl na všechny otázky. V rozhovoru se zmínil, že neví, jestli by byl věřící, kdyby ho k tomu nevedli rodiče a společnost pouze katolíků okamžitě odmítl kvůli tomu, že nevidí žádný rozumný důvod. „Je to moje víra, nezáleží na ostatních.“ Řekl, že je spokojený a že život co má mu nestaví do cesty žádné překážky. Nicméně po chvíli přemlouvání se mi povedlo přesvědčit jej, zda bych nemohl provést rozhovor s jedním z jeho rodičů. Zeptal se doma a druhý den jsem už u něj doma zpovídal jeho otce7).

Tento rozhovor nezačal úplně nejlépe. Otec kamaráda měl předsudky a než jsem mohl položit první otázku, byl jsem sám vyzpovídán, proč mě to zajímá, pro koho to je a proč chci separovat katolíky od ostatních lidí. Bylo tedy vidět, že se na rozhovor zeptal syna a byl asi více připravený než on. Po vysvětlení, že jde pouze o práci do školy, se atmosféra úplně změnila a stal se z toho spíše kamarádský rozhovor. Otázky, které byly položeny, byly také zodpovězeny a velice mě udivilo, že nekopírovali odpovědi jeho syna. Společnost katolíků mu přišla jako dobrý nápad. „No já pracuju někdy na Vánoce, střídá se mi noční a denní, když bych byl radši s rodinou. Společnost pouze katolíků by určitě toto vzala v potaz a já bych mohl oslavit Vánoce se svými blízkými. Půlnoční mše pro mě kromě tradic znamená i dětství. Letos jsem ji nestihl.“ Zeptal jsem se ho na náš začátek rozhovoru, kde mě zpovídal on: „Proč chceš separovat katolíky od ostatních?“ proč mu to tedy tak vadilo, když se mu ta představa najednou líbí. Odpověděl jen, že nevěřil, že jde o práci do školy. Rozhovor jsem zakončil poslední otázkou, zda mu vadí lidé, kteří nevěří. „Ne nevadí mi. Myslím, že je to věc každého. V dnešní době je tolik velkých i malých náboženství a sekt. Každý asi potřebuje v něco věřit, nicméně já nikoho přesvědčovat nebudu.“

Mou poslední vyzpovídanou osobou se stala má dlouholetá kamarádka8). Rozhovor s ní bylo dost jednodušší než ty předcházející, protože jsme se dobře znali. Ona i její dvě sestry jsou věřící od malička. Vlastní chatu na vesnici, kde polovina lidí jsou její blízcí či vzdálení příbuzní. Odpovědi na otázky byly upřímné. Nikdy dlouho nepřemýšlela a rozhovor byl díky tomu velice plynulý. Představa, že by žila v nějakém společenství, které by bylo pouze, a jenom pro katolíky jí nebyla cizí, protože právě u nich na vesnici to tak funguje a tráví zde hodně času. „A myslíte, že vás nějak výrazně ovlivňuje, že stále vídáte stejné lidi, se stejnými hodnotami?“ odpověděla: „Jsem věřící od malička, jsem na to zvyklá. Navíc jsou to lidé, kteří mi jsou nejblíže. Na vesnici jsem vyrostla. Co se víry týče, je to jednodušší.“ Když jsem se zeptal v čem, odpověděla: „Někdy se mi stává, že se lidé, které potkám, ptají na mou víru a chtějí něco vysvětlit. Dokonce se mi stalo i to, že se mě jeden kamarád snažil přesvědčit. Na vesnici se lidi více sblíží s vírou.“ Ke konci rozhovoru byla ale proti tomu žít pouze s katolíky. Má ráda pestrý život a věří, že by jí chyběl kontakt s jinými lidmi.

Závěr

Závěrem tedy můžeme říci, že katolíci, ostatně jako jakékoliv jiné náboženství či sekta, vytváří vlastní společenství. Některé vazby se na vesnicích projevují více než ve městech, nicméně nějaké jsou všude. Generační problémy nevznikají a to ani mezi velkými věkovými rozdíly. Katolíci jsou spokojeni se svým životem. Možnost vytvoření nějakého velkého společenství jim nevadí, dokonce si ji umí představit.

Avšak ptám-li se tedy, zda by římští katolíci dali přednost žít ve vlastní společnosti před naší „pestrou„ společnosti, musím odpovědět, že ne. Důvody jsou jasné. Katolíci nemají důvod ani potřebu se od ostatních nějak separovat. Mají svou víru pro sebe a stejně jako my netoužíme po jejich víře, oni netouží po naší nevíře.

Lákavou stranou takovéto separace je přiblížení se lidem se stejnou vírou a braní ohledů na jejich vyznání a uctívání. Naopak představa, že by přišli o „pestrost“ zbytku společnosti se jim nelíbí.

Některé věci by pro ně byli snazší, jiné by působily problémy. Tato možnost se jim líbí pro vyřešení problémů. Nakonec ale nechtějí pouze svá společenství. Jsou rádi, že patří do naší společnosti. Měli bychom tedy jejich přání vyslyšet a navzájem si vyjít vstříc.

Zdroje a citace

Jiří Hanuš, Brno, 1999. Pozvání ke studiu církevních dějin, 158 str.

dále lidské zdroje podle poznámek pod čarou

1) Zákon o církvích a náboženských společnostech [online], zakony-online.cz [citováno dne 25.4.2010] dostupno z WWW http://ley.cz/?s96&q96=all
2) Rádio Vaticana – papež o církevních hnutích a společenstvích [online], česká sekce Vatikánského rozhlasu [citováno dne 25.4.2010] web http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9525
3) Dívka věřící od malička 19 let
4) Muž věřící od 28 let nyní 62 let
5) Žena věřící od malička 56 let
6) Muž věřící od malička 23 let
7) Muž věřící od malička 47 let
8) Žena věřící od malička 19 let