obrzek domeku-home


Slováci na Ukrajině

Úvod

Hlavním cílem článku je zmapovat současnou situaci slovenské menšiny na Podkarpatské Ukrajině z hlediska kvantitativního (počty těch, kteří se považují za Slováky podle různých kritérií) i kvalitativního. Zde se nabízí stěžejní otázka: Za jakých okolností si jedinec může udržet hodnoty a odlišnosti typické pro jeho vlastní skupinu, které je součástí? Jaké jsou hlavní faktory jeho slovenské identity - jedná se o jazyk, náboženství, odkaz předků…?

V rámci článku se čtenářovi naskýtá možnost dozvědět se o oblasti Zakarpatí a životě Slováků v této oblasti a také nespočet zajímavostí o samotném hlášení se ke slovenské národnosti, kdy nejen pro etnografy vzniká skoro až nepřehledný mix národnostních etnických prvků obyvatel Zakarpatí. Tento fakt vychází především z komplikované historie této oblasti, která zasahuje až do nynějška. Článek vychází především z poznatků získaných při prováděném terénním výzkumu v této oblasti, který byl proveden v létě roku 2011. V rámci výzkumu bylo navštíveno několik zakarpatských vesnic a byly provedeny rozhovory s místními obyvateli.

Literární rešerše

Publikace od slovenského historika a aktivního člena bratislavské Matice slovenské, který se ve svých pracech zaměřuje na problematiku zahraničních Slováků, Jána Bobáka1) Slováci v Podkarpatskej Rusi a ich presídl̕ovanie do Česko-Slovenska v roku 1947 se zabývá historií Slováků na Zakarpatské Ukrajině, jejich příchodem, životem a především válečným a poválečným vývojem na Podkarpatské Rusi, který vyústil v reemigraci několika tisíc zakarpatských Slováků na Slovensko, přestože většině z této populace odchod umožněn nebyl.

Celkovou historii Zakarpatské oblasti, vlivy a vzájemné vztahy mezi touto oblastí a dřívějším Československem, společně s kulturním a politickým vývojem od raného středověku až po současnost se zabývá kniha Ivana Popa2) Podkarpatská Rus z edice Stručná historie států.

Co se publikační činnosti je na Zakarpatí velmi aktivní spolek „Užhorodský spolok Slovákov“. Tato organizace každoročně vydává pod vedením jejího předsedy Ivana Latka3) Náš kultúrno-historický kalendár poskytuje čtenářům informace o aktuálním dění v regionu a taktéž nabízí spoustu příspěvků od různých autorů co se historie týče, např. podrobné články o tom, jak zde Slováci hospodařili, jak specificky stavěné byly vesnice, které obývali, o nařečích, apod..

Kniha slovenského etnologa Mojmíra Benži4) Ludova kultura Slovakov na Ukrajine, jak už sám název napovídá, přibližuje kulturu Slováků na Ukrajině. Mimo jiné má čtenář možnost se zde dozvědět jak vypadaly kroje, z čeho byly ušity, jak se získával materiál na šití. Způsoby stolování, které nápoje byly konzumovány a další údaje z každodenního života.

Publikace Jaroslava Dostála5) Podkarpatská Rus 1936, která se k nám dostala v reedici právě díky publikační činnosti Užhorodského spolku Slovákov. V této publikaci se nám dostává uceleného obrazu o Zakarpatí v době 20. a 30 let. Píše se zde o historii vybraných měst, o Karpatské stezce, dopravní situaci. Jelikož se jedná o reedici z roku 1936 nedostává se nám uceleného obrazu dnešní situace a tato kniha byla určena především turistům, proto nabízí pohled z jiného úhlu než jen zcela vědeckého a v kombinaci s dalšími publikacemi se díky ní nechají vypátrat zajímavé věci.

Metodologie

Metodika postupu práce spočívala v prvnotním studiu příslušných dokumentů a zjišťování náležitostí o Slovácích v Zakarpatí. V rámci našeho „předvýzkumu“ se nám podařilo kontaktovat Užhorodský spolok Slovákov. Za pomoci tohoto spolku se podařilo naplánovat přibližný scénař dalšího postupu při terénním výzkumu, který je stežejním prvkem této práce a také získat některé publikace či doporučení.

Po příjezdu a osobním kontaktu se zástupci Užhorodského spolku Slovákov nám bylo doporučeno jak na místě spolupracovat a kontaktovat respondenty. Samotný výzkum se opíral o techniku semi-standardizovaných rozhovorů, kdy jsme měli dopředu připravený okruh otázek. Výhody této techniky spočívají v její rozmanitosti pro samotné respondenty. Respondenti nemusejí odpovídat jen ano/ne, ale mohou se o daném tématu rozhovořit. Výhodou pro tazatele je, že při takovémto rozhovoru může na respondenta reagovat a ptát se na souvislosti mezi různými problémy. Nevýhodou této techniky je především její časová náročnost. Samotný rozhovor trvá déle, než například v případě dotazníkové sběru dat, to samé platí pro zpracovávání takto získaných dat.

V rámci terénního výzkumu se nám po cestě objevilo také několik překážek. Několikrát se nám přihodilo, že jsme v rámci terénního výzkumu museli počítat s časovým posunem - některé vesnice používají jiný čas než je středoevropský a to v důsledku neuznávání přechodu z letního na zimní čas. Dostupnost některých námi zkoumaných vesnic byla taktéž obtížná, protože se tam nešlo dostat autobusy nebo vlakem. V tomto ohledu to občas i pomohlo našemu výzkumu, protože se nám podařilo lépe se seznámit s respondenty, kteří byli sdílnější, protože jim přišlo, že se o námi zkoumanou problematiku opravdu zajímáme a je jsme neopomenuli. Všechna setkání se Slováky probíhala bez problémů. Nesetkali jsme se ani s žádnou výraznou jazykovou bariérou. Slovenština používaná zakarpatskou populací při hranicích se SR byla i pro nás lépe srozumitelná v porovnání s východnějšími oblastmi, které jsme navštívili. Nicméně to platí pro starší populaci, komunikace s ukrajinskými teenagery probíhala nejplynuleji v angličtině.

Profil respondentů:

JménoPohlavíMístoVěkProfeseStátní příslušnost
ZitaženaPerečyn72učitelkaUKR
ZuzanaženaPerečyn42jeptiškaSK
AdrianmužDolhe43farářSK
AnnaženaVelykyj Bereznyj61učitelkaUKR
JánmužVelykyj Bereznyj35-UKR
RůženaženaTurja Remeti65učitelkaUKR
LesyjaženaSvaljava78-UKR
MichalmužSvaljava80-UKR
SvětlanaženaSvaljava17studentUKR
JurijmužSvaljava15studentUKR
IvanaženaLisičevo38úředniceUKR
ValériaženaLisičevo62kostelniceUKR
MáriaženaSeredně75-UKR
IvanmužUžhorod68vedoucí spolkuUKR
EvaženaUžhorod55-UKR

Na následující mapce jsou vyznačena místa navštívená v průběhu terénního výzkumu. Jak je patrné už z přehledu respondentů nejvíce času bylo věnováno obci Perečyn a jejímu okolí a dále také zároveň i obci Svaljava. Mimo nich bylo navštíveno dalších 7 obcí západní části Pokrapatí (od západu: Užhorod, Velykyj Bereznyj, Seredně, Turja Remeti, Mukačevo, Svaljava, Dovhe, Lisičevo), nicméně co do významu sebraného materiálu a intenzity komunikace respondentů byly nejvýznamnější dvě výše jmenované.

Lokace výzkumu na Zakarpatí

Zdroj: Google Maps [online]. [cit. 2013-04-30]. Dostupné z: https://maps.google.es/, vlastní úprava

Vlastní práce

Články se píšou jako propojení teoretické části s praktickou - jestliže píšete o náboženství, bylo by fajn tam dát i přímou citaci z rozhovoru s nějakým respondentem, který se o náboženství zmínil. To samé s jazykem či dalšími podkapitolami. Nebojte se použít ty úryvky z rozhovorů, práci to výrazně okoření.

Oblast Zakarpatí

Zakarpatská oblast (ukrajinsky Закарпатська область) je adminstrativní součástí Ukrajiny. Obývá ji 1 249 756 obyvatel (stav k 1.10.2011) 6), rozlohou zabírá 12 901 km čtverečních, leží na jihovýchodě Ukrajiny při jihozápadních svazích Karpat. Správním centrem je Užhorod (116 423 obyvatel), další významná města jsou Mukačevo (84 163 obyvatel) a Chust (28 438 obyvatel). Oblast je ohraničena na jihu hranicemi s Rumunskem, na jihozápadě s Maďarskem, na západě se Slovenskem a na severozápadě s Polskem.

Zdroj: Map of Ukraine political simple Oblast Transkarpatien [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Map_of_Ukraine_political_simple_Oblast_Transkarpatien.png

Je to hustě zalesněná část Ukrajiny, kde převládá zemědělské hospodaření. Jihozápad, kudy protéká tudy Tisa, je tvořen rovinami, kde se pěstuje pšenice, kukuřice, tabák, cukrová řepa a brambory. Jsou zde i vinice, ovocné sady a ořechové háje, vyskytující se především v podhůří. Mezi nerostné bohatství regionu patří hnědé uhlí, kamenná sůl, mramor a vápenec. Lesy zabírají téměř polovinu plochy Zakarpatské oblasti, a proto je zde dřevařství a dřevozpracovatelský průmysl velmi rozšířen. Většinu obyvatel tvoří Ukrajinci, také jsou zde historické menšiny Maďarů, Slováků, Rusínů i novodobější menšina Rusů. 7)

Znak ukrajinské Zakarpatské oblasti

Zdroj: CarpathianRutheniaCoA [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:CarpathianRutheniaCoA.svg

Zdejší oblast měla mnoho pojmenování, maďarské Kárpátalja, ukrajinské Zakarpatská Ukrajina, nebo československé Zem Podkarpatoruská. Historicky bylo jejími obyvateli etnikum Rusínů, jsou to blízcí příbuzní Ukrajinců, nicméně oba národy byli vždy kulturně diferencované. Až do počátku 20. století to byla oblast velmi hospodářsky zaostalá. Majiteli prakticky veškeré půdy byli Maďaři, kteří ale v místě nežili a neměli tak zájem na jeho rozvoji, a rolnictvo se nacházelo v otřesné chudobě.8)

Historický exkurz

Dnešní Zakarpatská oblast je obývána slovanskými kmeny od 8. století. Památku na jeden z kmenů, Uliče, najdeme ještě dnes v pojmenování obce Ulič a potoka Ulička. Koncem 9. století byla západní část Podkarpatské Rusi součástí Svatoplukovy Velkomoravské říše. (Slováci jí chápou jako Staroslovenskou říši a Svatopluka jako slovenského krále) V 10. století byl region součástí Kyjevské Rusi, ale v 11. století byl dobyt Maďary, kteří zde vládli až do roku 1918. Roku 1241 vyplenili zemi Avaři a zničili většinu osad na Zakarpatí, i proto došlo v následujících letech ke kolonizaci. Kolonizace byla nicméně celoevropským trendem a na Zakarpatí k ní dochází ve stejné době jako například v Českých zemích.9)

Od poloviny 13. století do konce 15. století probíhala kolonizace především ze západu (slovansko-německá) a východu. Usazují se zde Maďaři, ale mají problémy s hospodařením v horských oblastech a nakonec zůstávají v nížiných oblastech na jihu kolem řeky Tisy. Němci přicházející ze Saska a Flander tyto problémy nemají, uplatňují se jak řemeslníci, horníci a dřevorubci. Osady budují pod dozorem svých rychtářů a přinášejí na Zakarpatí purkrechtní právo, tj. věcné a dědičné právo užívací skrze které panovníci nebo vrchnosti přenechávali osadníkům půdu a podle něhož tedy osadníci půdy nabývali10). O století později přichází do krajiny pod Karpatami další vlna migrantů, tentokráte valašských (rumunských). V polovině 14. století dokonce v Beherově sídlí valašský vévoda, nicméně rumunské obyvatelstvo se mezi místní populací brzy ztratí. Dále do západní části Podkarpatí migrují i Slováci čímž se upevňuje slovakizace této části.11) Na Podkarpatskou Rus přicházejí i pastevci ze severu, Rusíni, a ti nakonec v 16. století tvoří většinu zdejšího obyvatelstva. Tato skupina obyvatel se těšila určitým výhodám, protože byly maďarskými panovníky považováni za určitou pohraniční stráž, jejich výsady potvrdil i král Matyáš Korvín v 15. století. 12)

Doba náboženských válek v 15. a 16. století se nevyhne ani zdejší původně pravoslavné oblasti. Středověké Maďarsko bylo stejně jako okolní země střední Evropy (České země, Polsko, Rakouské země) katolické; první arcibiskupství založeno v Ostřihomi již roku 1000 Štěpánem I. Zakarpatí bylo už od 11. století součástí Uherského království, nicméně s ohledem na ritus většiny jeho obyvatel nábožensky spadalo pod východní ortodoxní (pravoslavné) církve. Pravoslaví proto bylo v katolických Uhrách (politicky orientovaných na Vatikán) pouze v roli tolerovaného náboženství, postavení duchovenstva a klášterů záviselo na dobré vůli místních vlastníků půdy. Při náboženských bojích dochází k potlačování práv pravoslavných kněží a naproti tomu jsou podporováni vládnoucími kruhy jejich katoličtí kolegové, kteří mají zároveň papežskou ochranu, zůstávají svobodní, mohou vybírat desátky a užívají i dalších výhod. Naproti tomu pravoslavní kněží byli v poddanské závislosti, platili poplatky feudálům a chodili na roboty. Nevztahovaly se na ně zákony, které katolickému duchovenstvu zabezpečovaly přiměřené materiální zabezpečení a společenské postavení.13) Důsledkem této situace pak bylo rozhodnutí části pravoslavného kněžstva v čele s biskupem Tarasikovičem o přijetí unie s papežským Římem roku 1652. Unionovaná církev si ponechala svůj původní byzantský (východní) rit, ale jako svou nejvyšší autoritu uznala římského Papeže. To mělo za následek další vlnu sektářského násilí doprovázené mučením, pálením knih a konfiskací majetku. Maďarská vláda také podporuje katolický proud, proto pravoslaví ustupuje do pozadí, přestože ze zdejší oblasti nezmizí úplně. 14)

Roku 1526 došlo ke změně vládnoucí dynastie v Uhrách. Ludvík II. Jagelonský zemřel toho roku při útěku z prohrané bitvy u Moháče, kde se marně pokoušel zastavit další turecký výpad směrem do Evropy. Díky předchozím nástupnickým smlouvám tak poté připadl trůn Ferdinandu I. Habsburskému, a vládu nad Uhry si Habsburkové udrželi až do konce první světové války. Nicméně Ferdinand I. si musel trůn vybojovat v občanské válce s Janem Zápolským, vládcem Sedmihradska, který byl podporován Turky. Výsledkem této války a dalšího postupu tureckých vojsk bylo rozdělení tehdejších Uher na tři části:

  1. Sedmihradsko (a větší část Zakarpatska) - vazal Turecka
  2. Centrální část Uher, tj. přibližně oblast Maďarska v dnešních hranicích - pod přímou vládou Turků
  3. Královské Uhry, tj. Slovensko, Burgenland, západní Maďarsko (menší část Zakarpastka) - pod vládou rakouských Habsburků

K opětovnému spojení Uherska došlo až roku 1699 ale už bez Sedmihradska, které se od lišilo od vlastních Uher především konfesně, převládali zde protestanti. Nicméně vláda nad Zakarpatím přešla zpět do Habsburských rukou.15)

17. století je poznamenáno boji maďarských feudálů (Rakoczy, Tököly) proti habsburské nadvládě, které devastují Podkarpatskou oblast. Řeckokatoličtí duchovní jsou závislí na římskokatolických, a ti jejich činnost také kontrolují. K povznesení duchovenstva a školství dochází až za doby osvícenského absolutismu, tou dobou přicházejí na Zakarpatí Židé, kteří sem většinou prchají před ruskými a polskými pogromy. Do vypuknutí druhé světové války zde žilo přibližně 80 000 Židů, což byla polovina meziválečné československé židovské populace a zároveň pětina obyvatel Zakarpatské Rusi. Bohužel po skončení války zde z původní téměř žádní příslušníci této populace nezbyli.

Pokud se zaměříme na Slováky na Zakarpatí, ti zde žíjí jako autochtonní populace, která do oblasti migrovala především v průběhu 17. až 19. století, kdy se populace zvyšovala díky velkému počtu slovenských migrantů. Nově příchozí se zpravidla usazovali v již existujících sídlech, výjimku tvoří pouze obec Nový Klenovec, která byla založena slovenskými migranty. Slováci přicházeli do této oblasti za prací, v té době bylo Zakarpatí i Slovensko součást Uherska, proto zde neexistovaly větší překážky pro přesun obyvatel. Většinou to byli zemědělci, pěstitelé, kvalifikovaní řemeslníci jako kováři, dřevorubci a skláři.16)

Z terénního výzkumu se podařilo zjistit konkrétní data k vybraným obcím:

Velkyj Bereznyj - místní populace Slováků se nazývá „Liptáci“, žijí v jižní části obce a jméno dostali podle toho, že sem přišli z Liptovského kraje (18-20 rodin). Podle zápisu z kroniky sem přišli v roce 1788 jako dřevorubci a stavitelé hrází na řece Uh, která obcí protéká. Stavby se už ale do dnešních dnů nedochovaly. Roku 1807 si pak postavili svůj katolický kostel, který funguje dodnes.

Turja Remety - první slováci přišli do obce již roku 1738 a další pak začátkem 19. století. Přicházeli z východního, středního a severního Slovenska. O obci najdeme zmínky v zeměpisném slovníku Maďarska z roku 1839, kde se píše pod heslem Turji Remety „Rusko-slovenská dedina… 230 rímskokatolíkov, 715 gréckokalíkov, 14 luteránov, 45 židov“. Slováci tu měli svůj katolický kostel, který byl postavený v roce 1885. Dnes v obci žije 5 čistě slovesnkých rodin, dalších zhruba 10 rodin je smíšených.

Onokovci - není znám přesný rok příchodu Slováků do této obce, ale je známo že roku 1732 byl do matriky zaznamenáno narození prvního slovenského dítěte v obci a roku 1761 postavili Slováci v obci kamenný katolický kostel, přišli do obce jako dřevorubci.

Lisičevo - v obci je stále funkční 300 let starý hamr, který byl založen Slováky ihned po jejich příchodu, ten lze datovat na počátek 18. století přibližně kolem roku 1720. podle záznamů přišli do místa z okolí Prešova na východním Slovensku. V hamru se vyrábělo nářadí pro denní spotřebu, dále se místní Slováci živili výrobou papíru a dřeváků. V současnosti žije v obci zhruba 12 rodin.

Antalovci - není znám přesný rok příchodu Slováků do této obce, nicméně bylo to za éry Rakouska-Uherska, migranti přišli z Rybnické hamry, byli to dřevorubci a dřevaři. Dnes zde žije kolem 20 slovenských rodin.

Zdroj: Administrative map of Zakarpattia region [online]. [cit. 2013-04-30]. Dostupné z: http://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:Admin_map_of_Zakarpattia_region_by_Helgi.png, vlastní úprava

Z konkrétních míst byli Antalovci známé pro své činnosti dřevozpracující, Seredně a Hlyboké díky vinařství, Starožnica pro pěstování zeleniny. 17)

Revoluční nálady roku 1848 se projeví i zde a v jejich čele stojí Adolf Ivanovič Dobrjanskij. Po potlačení maďarského povstání je ze Zakarpatí vytvořen samosprávný okres a jeho správcem (županem) se stává právě Dobrjanskij, který tak realizuje některé své požadavky na podporu Rusínů a rusínské kultury. Bachův absolutismus v padesátých letech 19. století vnímali Rusíni jako veskrze pozitivní, s jeho koncem a později roku 1867 dualismem, však přichází zlé časy pro všechny nemaďarské kultury. Probíhá masivní maďarizace, velmi úspěšně například u inteligence, nemaďarské školy jsou rušeny. Například ministerské nařízení z roku 1902 požaduje i na církevních školách 18 hodin maďarštiny týdně. Během první světové války pak dochází ke krutému pronásledování všeho nemaďarského.18)

Po první světové válce byla situace na Zakarpatí poněkud nepřehledná. Ve stejné době totiž zasedalo hned několik kongresů, či rad, které si nárokovaly být mluvčími místních obyvatel. Zaprvé existovala proukrajinsky orientovaná Národní rada v Chustu, která prosazovala připojení k budoucí samostatné Ukrajině. Dále vznikla promaďarsky orientovaná užhorodská Rada (maďarských Rusínů), jejíž cílem bylo setrvání Zakarpatí v rámci Uherska, nicméně s podmínkou autonomie pro celý region. A třetím mluvčím byla Národní rada v Prešově přiklánějící se k plánu amerických Rusínů prosazovanou jejich mluvčím Grigorijem Žatkovičem. Ti tvořili v podstatě čtvrtou zájmovou skupinu. Jejich cílem byla původně samostatnost celého regionu, nicméně po nátlaku ze strany amerického prezidenta Woodrow Wilsona, který tuto myšlenku považoval za nereálnou a navrhoval připojení k jinému státu s podmínkou autonomie, navázal Žatkovič kontakt s Masarykem a začal se přiklánět k autonomii v rámci Československa.19)

Situace se dramaticky vyvíjela. V prosinci 1918 se užhorodská rada dohodla s maďarskou vládou a ta prohlásila Podkarpatí za svou autonomní část a vyslala do oblasti armádu. Proukrajinská Národní rada v Chustu naproti tomu proklamovala v lednu 1919 spojení s Ukrajinou. Přesto že Masaryk s Žatkovičem se v řadě věcí vztahujících se k připojení Podkarpatí k Československu neshodovali, situace donutila rusínské představitele rychle jednat a dohodnout kompromis. Žatkovič společně s Beskidem, mluvčím Podkarpatska, v únoru 1919 vytvořili v Paříži Centrální ruskou národní radu (složenou ze zástupců chustské, užhorodské i přešovské rady a též i americké emigrace) a podali návrh na připojení Podkarpatského regionu k Československu. V květnu roku 1919 tedy došlo k připojení této části území (pod oficiálním názvem Zem Podkarpatoruská) k Československu.20)

Přestože podmínka požadující autonomii tohoto území (tj. existence vlastního sněmu, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod.) obsažená v St. Germainské smlouvě ze září 1919 nebyla nikdy splněna, oblast prošla v období mezi válkami výraznou ekonomickou modernizaci. Rolníci byli osvobozeni z poddanství, ale ani agrární reformy nedokázaly rozbít všechny bývalé velkostatky.21)

Během meziválečné Československé republiky přišla na Zakarpatí další vlna Slováků, společně s Čechy. Byli sem vysláni státem jako učitelé, policisté, četníci, inženýři, lékaři nebo úředníci, vesměs všichni potřební pro vybudování nové infrastruktury země. Situace například ve školství byla pro menšiny příznivější a proto se rozvíjel i slovenský jazyk.

Roku 1921 byl v Užhorodském okrese podíl slovenského obyvatelstva 25,5% a ještě v roce 1945 žilo slovenské obyvatelstvo v 44 obcích Užhorodské župy (západní Zakarpatí), 23 obcích Berežské župy (severní a střední Zakarpatí, centrum Mukačevo), 22 obcí v Marmarošské župě (východní Zakarpatí, centrum Chust) a 8 obcí v Ugočské župě (jižní Zakarpatí mezi Mukačevem a Chustem).22)

V důsledku Mnichovské dohody (1938), byl okleštěný Česko-Slovenský stát tlačen nacistickým Německem k poskytnutí autonomie Zakarpatí. Poté, co v březnu 1939 Česko-Slovensko zaniklo, vyhlásilo Zakarpatí svou nezávislost, ale brzy bylo obsazeno hortyovským Maďarskem a v rámci revize Trianonského míru včleněno zpět do Maďarska. V roce 1944 převzali vládu nad Zakarpatím sovětští vojáci spolu s místními partyzány. O rok později bylo Československo donuceno postoupit své nejvýchodnější území SSSR, včetně některých hraničních obcí dříve spadajících pod Slovensko.

Válečné a poválečné období znamenalo návrat k politice jednoho jazyka (nejprve maďarština, pak ruština) a díky připadnutí Zakarpatí do správy SSSR na sklonku války, došlo v souladu s československo-sovětskou dohodou z roku 1947 k reemigraci Slováků i Čechů ze Zakarpatí. Zakarpatští Slováci mohli zažádat do 1. března 1946 o přesídlení do Československa, dle odhadů o to požádalo přibližně 30 - 40 tisíc lidí, nakonec bylo přesídleno pouze 5026 osob, každý si na cestu mohl vzít pouze 10 kg věcí, maximálně 1000 rublů ale žádné zlato, či umělecké předměty. Reemigranti byly směřování především na jih Slovenska, do oblastí odkud odešlo maďarské obyvatelstvo, především do obce Gemeri. Dále směřovali na Šariš, východní Slovensko i do Bratislavy. Některé vesnice pak zůstali po odchodu reemigrantů téměř prázdné, jmenovitě například Huta, Novyj Klenovec a Onokovci. V poválečném období pak došlo k asimilaci většiny zbývající populace na Zakarpatí. 23)

Zakarpatská oblast jako součást Ukrajinské SSR byla založena v roce 1946 a po rozpadu sovětského svazu zůstala části Ukrajiny. Celkově vzato, pod sovětskou nadvládou byly kultury, jazyky a identita historických národů Zakarpatské oblasti násilně potlačovány a probíhala v tomto regionu masivní sovětizace a ukrajinizace.24)

Historie očima respondentů

Jako nejlepší éru života slovenské menšiny na Zakarpatí označila většina respondentů období existence první ČSR mezi válkami. Čechoslováci přinášeli vyspělou kulturu, nechali místní tvořit a vyniknout, ale především je nechali budovat města a infrastrukturu. Někteří z respondentů vytýkali Čechům bezbožnost, nicméně ve srovnání s „ruskými prasaty“ (citace jedné respondentky) je nechali žít a mít vlastní kulturu a jazyk. Jedna respondentka byla spokojena i s maďarskou nadvládou během války, to byla výjimka. Zbylí respondenti berou tuto etapu jako éru totality podobnou té následující, sovětské.

Podle slov jednoho faráře je problém, že lidé na Zakarpatí nemají svou vlast, nevědí která to je. Státy, které místním vládly se neustále měnili, jejich životy i kultura byly a jsou jako na křižovatce a lidé nevědí který směr je ten jejich, ten „zakarpatský“.

Národnostní pestrost

Tato anekdota vystihuje nejen velké množství národností, které se v Zakarpatí vyskytují, ale i časté změny hranic a střídání státní příslušnosti. Baví se turista v malé zakarpatské vesničce na návsi s místní stařenkou o jejím životě. Ona mu povídá „Narodila jsem se v Rakousku, pak jsem žila v Československu, v Maďarsku, v Sovětském svazu a teď žiji na Ukrajině.“ Turista na to „Tak to jste musela hodně cestovat, že ano?“ „Ne, ne, mladíku, za celý život jsem nevytáhla paty z dědiny.“

Území, kde se střetávaly zájmy Rakouska, Maďarska, Ruska, Rumunska, Polska, později i Československa a Ukrajiny zanechala na všech lidech svou stopu. Určování vlastní etnicity je velmi složité. Přítomnost bezpočtu etnik (Rusíni, Ukrajinci, Slováci, Maďaři, Němci, Italové, Rumuni, Poláci, Rusové, Češi) způsobuje značnou rozrůzněnost – o většině rodin se nedá říct, že by byly například „čistě slovenské“ nebo „čistě rusínské“. Řada členů rodiny pochází z různých etnik, která k sobě neměla nikdy daleko. To se ve výsledku jeví jako velmi příjemné zjištění. Lidé spolu dokáží vycházet a žít vedle sebe bez jakéhokoliv problému. Veškeré problémy mezi etniky, které jsou omílány v médiích, jsou tedy charakteru spíše politického než lidského.

Následující mapa zobrazuje národnostní rozdělení v oblasti v druhé polovině 19. století. Směšuje bohužel dohromady Čechy a Slováky (světle zelená barva, v legendě druhá shora), nicméně v kontextu této oblasti se jasné, že se jedná především o Slováky. Zajímavé je sledovat Rusíny (tmavší zelená, v legendě čtvrtá shora), Maďary (žlutá barva, první zdola) a Rumuny (Valachy) (modrá barva, druhá zdola). V mapě jsou vyznačena pro orientaci 4 Podkarpatská centa - Čop (Csap), Užhorod (Ungvar), Mukačevo (Munkacs) a Chust (Huszt). Z mapy je tak patrné, že spíše než by slovenská komunita zasahovala na území dnešní Zakarpatské oblasti, zasahuje rusínské osídlení poměrně výrazně na východní Slovensko.

Zdroj: Österreich-Ungarn [online]. [cit. 2013-02-27]. Dostupné z: http://www.xn--sterreich-ungarn-lwb.de/nationalitaetenproblem.html, vlastní úprava

Oficiální statistiky

Během výzkumu byla navštívena místa jako Užhorod, Perečín, Velkyj Berezny, Turja Remeti, Svaljava, Dovhe, Lisičevo, Mukačevo, Seredně a Antalovci. Žádné z těchto míst se ale nedá označit jako vyloženě slovenská obec. Porovnáním statistických údajů za posledních více než sto let, je jasné že slovenská menšina na Zakarpatí nikdy nebyla příliš početná a křivka hodnot osídlení měla během 20. století průběh sinusiody, nicméně od druhé světové války konstantně klesající, v závislosti na politické situaci a příslušnosti k danému státu.

Vývoj slovenské populace na Ukrajině od r. 1900

Rok počet osob Stát
190012706Rakousko-Uhersko
19217700*Československo
193034511*Československo
195913991SSSR
197010204SSSR
19798744SSSR
19897943SSSR
20016397Ukrajina

* Poznámka: tyto statistické údaje se týkají pouze Zakarpatí a zohledňují Čechy i Slováky, tehdejší ČSR uznávala koncept národa československého, proto oba národy směšovala do jedné kategorie

Zdroj: Національний склад насе-лення України в XX сторіччі [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://etno.uaweb.org/nsklad/index.html

Oficiální státní statistické údaje uvádějí že na Ukrajině žije 6397 ukrajinských občanů se slovenskou národností, z toho 5 695 osob 25) v Zakarpatské oblasti, dalšími centry jsou potom Kyjev a Lvov. Stalo se takřka pravidlem, že oficiální hodnoty bývají, co se týče národností, nepřesné. Během rozhovorů se respondenti ve svých odhadech pohybovali okolo počtu 12 000 příslušníků slovenské menšiny. Nicméně podle Úřadu pro Slováky žijící v zahraničí je odhadována velikost slovenské populace na Ukrajině 17 000 lidí. Úřad uvádí, že v tomto případě se jedná pouze o odhad místních slovenských spolků 26), protože stát na centrální úrovni v statistických šetřeních národnostní menšiny nesleduje - což je ale v rozporu s realitou, jak je možné vidět níže.

Národnosti v Zakarpatské oblasti

Národnost tis. osob. %2001 %1989 %rozdíl (pokles/nárůst)
Ukrajinská 1010.1 80.5 78.4 103.4
Maďarská 151.5 12.1 12.5 97.3
Rumunská 32.1 2.6 2.4 109.0
Rusínská 31.0 2.5 4.0 62.7
Romská 14.0 1.1 1.0 115.4
Slovenská 5.6 0.5 0.6 77.7
Německá 3.5 0.3 0.3 103.0
1254.6 100 100 100,7

Zdroj: Государственный комитет статистики Украины [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.ukrstat.gov.ua/

Jedním z důvodů, který způsobuje tak velký rozdíl mezi odhady slovenské populace a daty z oficiálních sčítaní populace, může být existence statutu Zahraničního Slováka (osvedčenie Slováka žijúceho v zahraničí 27)). Tento statut uděluje Slovenský stát potomkům slovenských migrantů do zahraničí, je ve formě průkazu a držiteli umožňuje například pracovat na území Slovenka, ale i ostatních zemí Evropské unie. Získání tohoto statutu zprostředkovávají místní krajanské spolky (např. Matica Slovenská a Užhorodský spolok slovákov), požadavkem je prokázat slovenský původ do 3. generace a aktivně se po danou dobu účastnit činnosti spolku. Nicméně někteří držitelé tohoto průkazu už například ani neumí slovensky, i na spolcích komunikují pouze v ukrajinštině a základní motivací pro získání tohoto průkazu jsou důvody ekonomické. Tito lidé potom mohou mít statut Zahraničního Slováka, přestože se cítí být Ukrajinci, protože v podstatě to jediné, co je se slovenským národem jako takovým pojí, je fakt, že například jeden prarodič prokazatelně byl Slovák. Proto je spolky zařazují mezi národnostní Slováky, přičemž oni sami sebe během sčítaní lidu zařazují jako Ukrajince.

Počet obyvatel slovenské národnosti v okresech Zakarpatské oblasti

Město/Okres tis. osob. %2001 %1989 %rozdíl (pokles/nárůst)
m. Užhorod 2,5 2,2 3,3 66,2
okres Velyky Berezny 0,3 1,0 0,7 122,2
okres Iršava 0,3 0,3 0,3 100,8
okres Mukačevo 0,2 0,2 0,3 74,7
okres Perečyn 0,3 1,0 0,9 108,9
okres Svaljava 0,4 0,6 0,8 84,9
okres Užhorod (bez města) 1,2 1,6 1,3 130,2

Zdroj: Всеукраинской переписи населения 2001 года [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://2001.ukrcensus.gov.ua/rus/results/general/nationality/zakarpatia/

Pro přehlednost výše zmíněných dat zde přikládáme přidáváme mapu s vyznačením okresů Zakarpaské oblasti. Z uvedených dat je jasné, že slovenská menšina se vyskytuje v západní a severozápadní části Zakarpatí.

Zdroj: Zakarpatská Ukrajina [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://zakarpattia.net/zakarpatska-ukrajina/

Na následující mapě jsou vyznačena konkrétní města a obce, kde existuje stálé osídlení slovenskou menšinou. Jmenovitě od západu na východ: Starožnica, Užhorod, Onokovci, Huta, Perečyn, Velykyj Bereznyj, Hlyboke, Seredně, Antalovci, Turja Remety, Mukačevo, Konoplivtsi, Kolčyno, Svaljava, Verkhnia Hrabivnytsya, Dolhe, Lisičevo a Zabriď.

Zdroj: Administrative map of Zakarpattia region [online]. [cit. 2013-04-30]. Dostupné z: http://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:Admin_map_of_Zakarpattia_region_by_Helgi.png, vlastní úprava

Zajímavostí je webová aplikace ukrajiského statistického úřadu, na které se dá sledovat procentuální zastoupení dané menšiny v daném okrese i konkrétní obci, je velmi přehledná a užitečná pro snadný monitoring výskytu menšiny v dané oblasti - viz Словацька мова: Карта розповсюдження словацької мови в Україні [online]. [cit. 2013-04-30]. Dostupné z: http://statistika.in.ua/mova2001/slovatska

Jazyk

Slovenský jazyk je na Zakarpatí stále živý, přestože především příslušníci dnešní mladší generece mají problémy s jeho ovládáním. Většinou se drží celoevropského trendu „příliš nevyčuhovat z řady“ a v drtivé většině používají pouze ukrajinštinu. Samozřejmě učí se světové jazyky jako je angličtina, či němčina. Střední generace slovenštinu ovládá, ale už jsou u nich patrná určitá úskalí v celkovém ovládnutí jazyka. Naopak příslušníci nejstarší generace nemívají problémy se slovenštinou, ani s ukrajinštinou. Řada respondentů se dokáže domluvit i čtyřmi jazyky (slovensky, ukrajinsky, maďarsky, rusky) a ani s jedním nemívají problémy. Sovětská nadvláda s preferencí ruštiny (někteří respondenti používají pro ruštinu výraz moskevština) a pozdější ukrajinské nacionalistické prosazování ukrajinštiny, kterým se snažila vymezit oproti bývalé velmoci, však zasáhly nesmazatelně do zdejšího multikulturního života. Podpora menšin po válce nebyla z politických důvodů možná. Ba naopak, idea sovětského člověka měla nahradit dřívější kulturní a etnickou různorodost Zakarpatí.

Uchovávání slovenského jazyka pro další generace během období totality, kdy bylo jeho běžné používání na veřejnosti tabu, tak probíhalo v rodinách a také kostelech. Dělo se tak díky spojení lidí skrze víru a užívání slovenštiny jako liturgického jazyka při mších, byť během sovětské éry byly omezeny a zatlačeny do kouta mimo zrak veřejnosti. Z navštívených měst dnes probíhají mše ve slovenštině ve městech Onokovci, Dovhe, Perečín, Velkyj Berezny, Turja Remeti a Lisičevo. Všechny tyto kostely jsou katolické a sloužícím farářem je většinou kněz slovenské národnosti, v jednom případě také Ukrajinec, který slovenštinu ovládá.

Slovenština, kterou používají zakarpatští Slováci se liší od slovenštiny používané ve Slovenské republice. Je ale nutné podotknout, že slovenština se díky dialektům a nářečím samozřejmě odlišuje i na tomto území. Jeden slovenský kněz, pobývající na misii ve střední části Zakarpatí (tj. vlastně východní „hranice“ zdejšího slovenského osídlení) zmínil, že on sám nemá problém dorozumět se s místními Slováky, protože pochází z východního Slovenska. Jeho předchůdce pocházel z okolí Bratislavy a docházelo k situacím, kdy si s místními Slováky navzájem nerozuměli. Je jasné, že čím větší je roztyl západ-východ, tím větší budou problémy při komunikaci.

Z výzkumů, které se touto problematikou zabývají je možné zmínit práci PhDr. Štefana Liptáka, CSc.28) Výzkum probíhal mezi nejstarší žijící generací, pro zachycení změn a rozdílů se zaměřili na příslušníky střední a mladší generace. Výsledkem bylo konstatování, že se původní slovní zásoba Slováků vpodstatě zachovala. Nahrazeny byly pouze určité prvky v závoslosti na jazykovém okolí, či životních podmínkách v daných lokalitách. Uvádí také, že dnešní slovní zásoba zakarpatských Slováků pochází z nářečí spišského, užského, zemplínského, šarišského, abovského nebo gemerského.

Jako příklady změny slovní zásoby v důsledku ovlivnění cizím prostředím je možné uvést:

  • muj čilověk - manžel (moj muž) (Seredně)
  • naležac - patriť (Turja Remeti)
  • sujecic se - trápiť sa (Dovhe)
  • postrojic - vybudovať (Domanynci)
  • horňatko - hrnček (Domanynci)
  • monaska - mníška (Zabriď)
  • neduj davoyj - nechápavý, hlúpy (Kamianycka Huta)
  • čorťačka - zlá žena (Dovhe)
  • moločarňa - mliekáreň (Dovhe)

Některé výrazy jsou shodné s ještě dnes používanými výrazy v rámci nářečích na území Slovenské republiky:

  • hutoric - hovoriť (Turja Remeti)
  • bandurki - zemiaky (Domanynci)
  • dumac - myslieť (Turja Remeti)
  • xudoba - rožný statok (Antonivka)
  • kopil´ec i kopil´ak - nemanželské dieťa (Turja Remeti)

Na území Zakarpatí i v zanechaly své stopy také dřívější vládnoucí státy (Maďarsko, Rakousko, Československo):

  • aršovac - rýl´ovať (Seredně, Turja Remeti; z maďarštiny)
  • kerta - zahrada (Turja Remeti; z maďarštiny)
  • kiflik - rožok (Turja Remeti; z maďarštiny) (č. rohlík)
  • fejsa - sekera (Turja Remeti; z maďarštiny)
  • rut - oje na voze (Dovhe; z němčiny)
  • štalazňa - kuchynský kredenc (Dovhe; z němčiny)
  • hamra - fabrika (Antonivka; z němčiny)
  • zboži - tovar (Antonivka; z češtiny)
  • pak - potom (Domanynci i jinde; z češtiny)
  • lacino - lacno (Turja Remeti; z češtiny)

Naopak mezi nejstabilnější a základní prvky slovenské slovní zásoby řadí:

  1. Výrazy z okruhu pojmenování přírody a přírodních jevů - hvezda (Zabriď); slunko (Storožnycia); jeseň = podzim , zima (Lysyčeve, Turja Remeti)
  2. Výrazy z okruhu pojmenování rostlin, plodin, atd. - šafrenik, olejander, breza (Dovhe); verba (Zabriď); cebul´a (Rodnikova Huta); hrib (Storožnycia)
  3. Výrazy z okruhu pojmenování zvířat a živočichů - krava, koza, zajac, kuň, mačka (Storožnycia); kurčatko (Rodnikova Huta); sviňa (Antonivka); praše (Dovhe); bocian = čáp, straka, sova (Zabriď)
  4. Výrazy z okruhu pojmenování rodinného, psychologického a fyzického života člověka - sestra, brat (Zabriď); svaška, druška (Turja Remeti); familija (Turja Remeti)
  5. Výrazy z okruhu bydlení a oblékání - xiža (Domanynci); hyža (Turja Remeti); veranda (Dovhe); ručňik (Antonivka); xlib (Storožnycia); hleb (Turja Remeti); jedlo, haluski (Turja Remeti)
  6. Výrazy z okruhu smyslových projevů člověka a jeho pocitů - pametac, cerpec, spočinúc (Turja Remeti)
  7. Výrazy z okruhu pojmenování zemědelské a řemeslnické výroby - plux, obruč, ertouka (Seredně); pilka, plankač (Turja Remeti)

Zajímavostí potom je, že v publikaci Náš kultúrno-historický kalendár 2011 29) vydávané Užhorodským spolkom Slovákov je na první pohled patrná jedna gramatická zvláštnost. Je jí používání znaku „x“ pro hlásku „ch“ odpovídající tak latinkovému přepisu azbuky. To platí pouze pro výrazy z výše zmíněného výzkumu. Například: „xrominda - chromý člověk“. 30)

Náboženství

Slováci jsou tradičně spojováni s katolickou církví, přestože v samotném Slovensku se i významná část obyvatelstva hlásí k protestantismu. Nicméně ve spojitosti s katolickými kostely na Zakarpatí se dá pozorovat velmi zajímavý jev – katolické kostely v obcích se slovenskou menšinou bývají obyvateli (kromě Slováků) nazývány „slovenskými kostely“. To ukazuje na to, že i Slováci zde žijící jsou v drtivé většině římští katolíci, na rozdíl např. od většiny Ukrajinců, kteří jsou řecko-katolického nebo pravoslavného vyznání. Řadu katolických kostelů také sami Slováci postavili a udržovali. Vzhledem k malému počtu v porovnání s ostatními etniky, který neumožňoval a neumožňuje politické zastoupení menšiny (vyjma období ČSR), byly kostely jakýmsi centry slovenské kultury na Zakarpatí. Přitom se dá dnes říci, že některé z těchto kostelů už vůbec nejsou „čistě slovenské“. Dnešní mladá generace, jejíž prarodiče se cítí být Slováky, ovládají slovenštinu a jsou katolíci, navštěvuje také pravidelně mše, slovenskou liturgii umí, ale u řady z nich je to na bázi čtení slovenských textů a odříkávání motliteb ve slovenštině. To ale neznamená, že slovenštinu umí aktivně používat. Někde ubývá i ministrantů, kteří slovenštinu ovládají. Na misie bývají proto vysíláni kněží a sestry ze Slovenska. Celkově v 17 obcích 6 okresů Zakarpatské oblasti existují římskokatolické farnosti, ve kterých probíhají mše ve slovenštině31).

Navíc ke katolictví přechází i řada Ukrajinců, podle jejich slov mají římští katolíci lepší přístup především k dětem, a to je pro rodiče důležité. Tím pádem ve „slovenských“ kostelech může docházet k převaze ukrajinsky mluvících nad slovensky mluvícími i v obcích, kde donedávna byla pouze slovenská liturgie. Pro samotné faráře není prioritou uchovávání slovenského jazyka, ale starost o svou farnost a péče o věřící. I proto již dnes slovenština jako liturgický jazyk na Ukrajině pomalu ustupuje a bývá nahrazena právě ukrajinštinou. Jednoduše proto, že většina lidí na mších má pak problémy rozumět. Vzhledem k tomu, že dříve byla jedním ze základních pilířů udržování slováctví na Zakarpatí vlastní liturgie, hrozí v některých místech, že příští generace by mohly slovenštinu ve vlastní obci znát už jen z duchovní textů uložených v zákristii. Otázkou je, zda-li by se toto dalo změnit, ale minimální podpora výuky slovenského jazyka tomu určitě nepomůže.

Popsaná situace není rozhodně charakteristická pro každou navštívenou obec, nicméně vyskytuje se v sídlech karpatských Slováků poměrně často. Pro úplnost popisu je také nutné zmínit, že menšina Slováků, podle hrubého odhadu místních přibližně pět procent, se hlásí k protestantismu nebo církvi řecko-katolické, zejména ve Starožnici, Užhorodu nebo obci Rodnikova Huta.

Etnicita

Nejvýznamnějšími nositeli pocitu sounáležitosti se slovenskou menšinou jsou právě zmiňovaný jazyk a víra. Nahlédnutí do historií rodin jednotlivých respondentů umožnilo poodkrýt národnostní pestrost této oblasti. Každý respondent měl povědomí o tom, odkud jeho předci přišli a jaké národnosti byli. Postupem času se ale stalo, že se velké množství národností promíchalo. Není neobvyklým jevem, když respondent nejprve tvrdí, že je co do národnosti Slovák a během chvíle k tomu dodá, že rodiče byli Italové, takže je vlastně i Italem. Výše zmiňovaná „ukrajinizace“ společnosti je další jizvou ve vlastním vnímání a uvědomování si, kam kdo patří. Nicméně na Zakarpatí během výzkumu nebyl výzkumníky zaznamenán žádný akt nebo pouze náznak nesnášenlivosti vůči nějakému etniku.

Zajímavé je také zjištění, že podle respondentů se slováctví (slovenská identita) předává do další generace daleko snáze po ženské linii. To platí hlavně pro smíšené sňatky a vychází z faktu, že muži odjíždí často za prací a proto mají výchovu dětí na starosti ženy. Proto mohou dětem snáz vtisknout do duše „slovenské cítění“.

Slovenské spolky

V oblasti Zakarpatí působí několik spolků, které pracují na udržení slovenské kultury v této oblasti. Zde je přehled těch nejdůležitějších.

  • Užhorodský spolok Slovákov - předseda Ivan Latko
  • Zakarpatský spolok slovenských žien DOVERA - předsedkyně Marjana Dudaš
  • Zakarpatský spolok slovenské inteligencije - předseda Erik Horvat
  • Zakarpatský spolok Slováků Ludovíta Šťúra - předsedkyně Valentyna Balanko
  • Matica Slovenská - předseda Jozef Hainiš

Užhorodský Spolok slovákov spolupracuje při své činnosti s ostatními slovenskými krajanskými spolky (např. Spolok slovenských žen Dovera, Spolok slovákov L. Šťúra v Zakarpatsku, Slovenská společnost M.R.Štefánika ve Lvově), vyjma poněkud problematické Slovenské matice na Zakarpatsku.

Užhorodský spolok Slovákov vyřizuje zájemcům Zahraniční kartu Slováka, která se stává bránou pro pracovní možnosti v Shengenském prostoru E.U. Přestože Matica dostává mnohem větší příspěvky od orgánu Slovenské republiky, 90 % žádostí o tuto kartu je vyřizováno přes Užhorodský spolok. Jak již bylo řečeno výše, o kartu zahraničního Slováka může zažádat ten, kdo je schopen doložit, že jeho předci do 3. pokolení byly Slováci. Tím ovšem vzniká problém s určením identity a počtu Slováků žijících na Ukrajině. Oficiální ukrajinské statistiky uvádějí 5,6 tis ukrajinských občanů slovenské národnosti, pan Latko odhaduje jejich počet na zhruba 12 tisíc, Matica slovenská až na 17 tisíc.

Tento spolek je velmi plodný, co se publikační činnosti týče. Díky této činnosti se jeví tjako živoucí organismus, který zasahuje i do dalších odvětví a napomáhá rozvíjet kulturní činnost Slováků. Často se také snaží projevovat snahu připomínat zapomenuté československé stopy na Zakarpatí, které jsou vyjádřeny například umístěním busty prvého prezidenta ČSR T.G.Masaryka v užhorodské části Galago, pamětní desky TGM ve Velkém Berezném, nebo plánovanou pamětní deskou připomínající M. R. Štefánika (Perečín), či plánovaným pomníkem padlým vojákům rakousko-uherské armády poblíž hranic s Polskem. V reedicích jsou vydávány knihy napsané o Podkarpatské Rusi během let 1918-1938, každoroční kulturně-historické kalendáře, ale i knihy o zakarpatských kulturních památkách křesťanských i židovských.

Slovenská veselica je každoroční kulturní festival, pořádaný Slovenskou maticí v jedné ze slovenských vesnic na Zakarpatí, přitom místo konání se každý rok mění.

V roce 1992 vznikla Matice slovenská na Zakarpatsku. Jejím předsedou byl a stále je Jozef Hajniš. Tento spolek podporuje také kulturní činnost, ale není například tak aktivní na poli publikační činnosti jako Užhorodský spolok Slovákov. V oblasti Zakarpatí je tento spolek v povědomí lidí, jako spolek snažící se udržovat tradice Slováků v rámci různých kulturních festivalů. Tento spolk bývá často také spojován s osobou svého předsedy, který je živoucí duší tohoto spolku. Tento spolek vydává pravidelně časopis Podkarpatský Slovák a taktéž má na svědomí vznik televizního a rozhlasového vysílání. Televizní vysílání bývá často kritizováno lidmi ze vzdálenějších obcí (od Užhorodu), kvůli sporadicky se objevujícím se reportážím právě ze vzdálenějších míst, což je ale velmi často způsobeno nedostatkem financí na natočení reportáží spolkového života.

Tyto dva spolky jsou v oblasti nejaktivnější a vládne mezi nimi trocha rivality, ačkoliv je spojuje stejná věc, nadšení pro slovenskou kulturu na Zakarpatí.

Mezi další spolky zde působící, avšak ve stínu výše zmíněných dvou stojících, se zařazuje Zakarpatský spolok slovenských žien DOVERA vzniklý v roce 1999, který zakládala Natália Hertseg-Pash, a od kterého je k dostání časopis nazývající se stejně Dovera.

Další spolky už nejsou tolik známy pro širší veřejnost, snad jen namátkou lidé vědí o spolcích věnujících se slovenskému folklóru, mezi ty nejznámější patří Národný vokálno-choreografický súbor Slovenka pri Detskej umeleckej škole v Serednom, Národný folklórny súbor Liptáci z Veľkého Berezného, folklórny súbor Raduvanka, tanečný súbor Turianska dolina z Turia Remiet, súbor Hlbočanka z Hlbokého anebo Veselé zvončeky z Rodnikovej Huty 32). Na Zakarpatí probíhá taktéž pěvecká soutěž Zlatý Slavík. V jednotlivých vesnicích lidé o sobě ví a někteří se snaží věnovat se spolkové činnosti, ale více už jde spíše jen o čistý enthusiasmus.

Z dalších kulturních akcí Slováci v Užhorodu slaví 28. říjen jako vznik první ČSR a také 7. březen, den kdy se narodil prvý československý prezident TGM.

Ukrajinští Slováci nemají žádnou krajanskou politickou stranu, která by zastupovala jejich zájmy, ale bývají členy výkonných orgánů obcí, měst a městských rad. Ze svých práv pro ně i vyplývá, že každý má možnost realizovat se v rámci duchovních a sociálních potřeb a mohou se hlásit ke své kultuře.

V Užhorodu funguje i slovenské nakladatelství Karpaty.

Slovenské školy na Zakarpatí

Slovenské školství existovalo na Zakarpatí během let 1919-1939 za první Československé republiky, nicméně je nutno dodat že šlo spíše o školství československé, oficiálně s vyučovacím jazykem československým, takže se nedá přesně určit, kolik škol či vůbec nějaká byla čistě slovenská. Každopádně údaje z roku 1923 hovoří o 14 československých školách, dvou slovenských mateřských školách a jedné slovenské občanské škole v Užhorodě. V roce 1939 to bylo už 96 mateřských, 188 obecných, jedna střední škola, jeden učitelský institut, jedna dívčí škola a 10 živnostenských pokračovacích škol, všechny ale označené jako československé. 33)

Na této fotografii je vidět zbytek po malém československém státním znaku, který stojí před základní školou ve Svaljavě jako památka na dobu vzniku školy a její zakladatele, nicméně znak samotný byl během sovětské éry odstraněn.

Zdroj: fotogalerie autora, Svaljava, 8.8.2011, Rudolf Švec

Dnešní situace je taková, že slovenský jazyk, kultura a historie se jako nepovinný předmět (fakultativně) vyučuje na základní škole v Turja Remeti, kde ho má na starosti paní Hapaková, a také v obci Hlyboké a Linec. V Seredně existuje dětský kroužek pro vyučování slovenštiny – ten už ale není ani pod záštitou školy. Při kostele v Antalovcích a Lisičevu probíhá katechismus ve slovenštině. V Užhorodě funguje od roku 1997 jedna třída s vyučovacím jazykem slovenským, slovenský učitelský personál tvořený 5 učitelkami byl vyslán Slovenským státem jako forma podpory zahraničních krajanů. V září 2011 byla otevřena 4. všeobecno-vzdelávacia škola s vyučovacím jazykom slovenským a ukrajinským v Užhorode, v jejíž budově se nalézá také Centrum slovenskej kultúry, jejichž vznik byl finančně podpořen jak ze strany Slovenska, tak i Ukrajiny. Recipročně totiž bylo otevřeno obdobné centrum pro Ukrajince na východním Slovensku. Škola má 11 tříd a téměř 300 žáků. Jako samostatné vzdělávací zařízení funguje již od roku 2004, má formu základní i střední školy a ve školním roce 2007/2008 ji absolvovali první maturanti. Na úrovni vysokého školství existuje na užhorodské univerzitě katedra slovenské filologie a obor věnující se slovenskému jazyku. Ukrajinští Slováci mají též možnost absolvovat vysokoškolské studium na Slovensku.

Závěr

Slovenská kultura na Zakarpatí je stále živá. Její vyhlídky do budoucna ale závisí na chuti mladé generace pracovat s odkazem svých předků. Až čas ukáže, jestli se životní hodnoty nezměnily na pouhé kulturní prvky zaznamenané na stránkách knih. Nejdůležitější části slovenské identity spatřujeme, jako vnější pozorovatelé, v jazyce a víře. Na jednu stranu zakarpatští Slováci svorně tvrdí, že svou víru si nikdy nedají vzít. Je to prostředek, díky němuž přežili jako minorita vykořeňující sovětskou éru. Na druhou stranu je však jazyk pomalu vytlačován z dřívějších pozic. Je možné že pokud nebudou Slováci stejně tvrdě lpět i na vlastním jazyku hrozí časem v některých místech úplný zánik slovenské liturgie. Jazyk jako nástroj sebeurčení není tak zcela jednoznačný. To platí hned z několik hledisek, jako např. oblast Zakarpatí sousedí se Slovenskem a spousta lidí zde cestuje mezi oběma zeměmi, tudíž znalost slovenského jazyka není nic až tak zcela překvapivého a jako další důležitý faktor lze poukázat na migraci za prací. Spousta obyvatel Ukrajiny je nebo byla za prací ať už na Slovensku nebo v České republice. Tudíž ovládají základní gramatiku a mají základní slovní zásobu cizího jazyka. Jak už také bylo zmíněno v textu, pro spoustu lidí je velmi zajímavým artiklem hlásit se ke svému „slovenství“, kvůli možnosti získat kartu zahraničního Slováka. S touto kartou se lidem otevírají hranice do celého Schengenského prostoru a vzniká možnost pracovat po celé Evropě. S trochou nadsázky lze tedy tvrdit, že vzniká „umělé slovenství“, protože lidem nejde o tradiční hodnoty spjaté se samotnou kulturou, ale výhody spatřují v příležitosti vylepšit svou ekonomickou situaci. Činnost spolků je mezi Slováky na Zakarpatí velmi v povědomí, což znamená že spolky zde pracují opravdu dobře a lidé o nich vědí a v případě potřeby vědí, koho kontaktovat, ať už jde o nějakou publikaci, kterou potřebují nebo na koho se obrátit v případě slovenského folklóru.

Slovenskou kulturu a její prolínání s ukrajinskou lze na Zakarpatí spatřit takřka všude a ve spoustě vesnic je vidět jejich provázanost. Otázkou zůstává jaký vliv na to mělo Československo, dřívější migrace Slováků do této oblasti, dnešní ekonomická situace (touha pracovat v blízkém zahraničí) či fenomén hranice.

Seznam použité literatury

BOBÁK, Ján. Slováci v Podkarpatskej Rusi a ich presídl̕ovanie do Česko-Slovenska v roku 1947. Bratislava: Kubko Goral, 1998. ISBN 80-888-5834-8.

DOSTÁL, Jan. Podkarpatská Rus 1936. nové vydání-reedice. Užhorod: 2009, 280 str.

LATKO, Ivan. Náš kultúrno-historický kalendár 2011. Užhorod : Užhorodský spolok Slovákov, 2010.

POP, Ivan. Podkarpatská Rus. 1. vyd. Praha: Libri, 2005, 190 s. Stručná historie států, sv. č. 29. ISBN 80-727-7261-9.

Online zdroje

DIASPÓRA.SK. Európa [online]. [cit. 2013-04-30]. Dostupné z: http://www.diaspora.sk/?page_id=1440

Encyclopedia.com [online]. 2008 [cit. 2011-11-23]. Transcarpathian Region - FREE Transcarpathian Region Information. Dostupné z WWW: <http://www.encyclopedia.com/doc/1E1-Transcarp.html>.

Государственный комитет статистики Украины [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.ukrstat.gov.ua/

Historie.cs Podkarpatská Rus [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/207452801390013/

Історія Закарпаття [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://zakarpattyachko.com.ua/2011-07-23-11-48-15

Jak rozumět platebnímu systemu v registrech purkrechtních [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.volny.cz/lipnany/teorie.html

Національний склад насе-лення України в XX сторіччі [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://etno.uaweb.org/nsklad/index.html

Словацька мова: Карта розповсюдження словацької мови в Україні [online]. [cit. 2013-04-30]. Dostupné z: http://statistika.in.ua/mova2001/slovatska

СЛОВАКИ [online]. [cit. 2013-04-29]. Dostupné z: http://www.spadshina.com/programs/narodoznavstvo-ukrayini-narodi-velikoyi-ukrayini/traditsii-i-obichai-narodov-ukraini/slovaki/?_offset%5b0%5d=1&

СЛОВАКИ В УКРАЇНІ [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.osvita-plaza.in.ua/publ/slovaki_v_ukrajini/490-1-0-61328

Українська греко-католицька церква [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%A3%D0%BA%D1%80%D0%B0%D1%97%D0%BD%D1%81%D1%8C%D0%BA%D0%B0_%D0%B3%D1%80%D0%B5%D0%BA%D0%BE-%D0%BA%D0%B0%D1%82%D0%BE%D0%BB%D0%B8%D1%86%D1%8C%D0%BA%D0%B0_%D1%86%D0%B5%D1%80%D0%BA%D0%B2%D0%B0

Закарпатська область [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%97%D0%B0%D0%BA%D0%B0%D1%80%D0%BF%D0%B0%D1%82%D1%81%D1%8C%D0%BA%D0%B0_%D0%BE%D0%B1%D0%BB%D0%B0%D1%81%D1%82%D1%8C

1) , 22) , 23) BOBÁK, Ján. Slováci v Podkarpatskej Rusi a ich presídl̕ovanie do Česko-Slovenska v roku 1947. Bratislava: Kubko Goral, 1998. ISBN 80-888-5834-8.
2) , 19) POP, Ivan. Podkarpatská Rus. 1. vyd. Praha: Libri, 2005, 190 s. Stručná historie států, sv. č. 29. ISBN 80-727-7261-9.
3) , 9) , 29) LATKO, Ivan. Náš kultúrno-historický kalendár 2011. Užhorod : Užhorodský spolok Slovákov, 2010.
4) BENŽA, M. (editor). Ľudová kultúra Slovákov na Ukrajine. Užhorod : Mystecka linia 2005. ISBN 966-8764- 12-9, 218 s.
5) DOSTÁL, Jaroslav. Podkarpatská Rus 1936. nové vydání-reedice. Užhorod: 2009, 280 str.
7) , 8) , 21) , 24) Encyclopedia.com [online]. 2008 [cit. 2011-11-23]. Transcarpathian Region - FREE Transcarpathian Region Information. Dostupné z WWW: <http://www.encyclopedia.com/doc/1E1-Transcarp.html>.
10) Jak rozumět platebnímu systemu v registrech purkrechtních [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.volny.cz/lipnany/teorie.html
11) , 13) , 15) , 18) Історія Закарпаття [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://zakarpattyachko.com.ua/2011-07-23-11-48-15
12) DOSTÁL, Jan. Podkarpatská Rus 1936. nové vydání-reedice. Užhorod: 2009, 280 str.
16) , 17) СЛОВАКИ В УКРАЇНІ [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.osvita-plaza.in.ua/publ/slovaki_v_ukrajini/490-1-0-61328
20) Historie.cs Podkarpatská Rus [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/207452801390013/
25) , 31) DIASPÓRA.SK. Európa [online]. [cit. 2013-04-30]. Dostupné z: http://www.diaspora.sk/?page_id=1440
26) Úrad pre Slovákov žijúcich v zahraničí [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.uszz.sk/pocty-a-odhady/
27) Právne postavenie Slovákov žijúcich v zahraničí [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.uszz.sk/sk//pravne-postavenie-slovakov-zijucich-v-zahranici/
28) LIPTÁK, Štefan. O lexikálnej stránke slovenských nářečí na Zakarpatskej Ukrajine. In LATKO, Ivan. Náš kultúrno-historický kalendár 2011. Užhorod : Užhorodský spolok Slovákov, 2010. s. 16-19.
30) LIPTÁK, Štefan. O lexikálnej stránke slovenských nářečí na Zakarpatskej Ukrajine. In LATKO, Ivan. Náš kultúrno-historický kalendár 2011. Užhorod : Užhorodský spolok Slovákov, 2010. s. 17.
32) DIASPÓRA.SK. Európa [online]. [cit. 2013-04-30]. Dostupné z: http://www.diaspora.sk/?page_id=1440
33) SLOVÁCI VO SVETE. Za Slovákmi na Zakarpatsku [online]. [cit. 2013-04-29]. Dostupné z: http://www.slovacivosvete.sk/1115/za-slovakmi-na-zakarpatsku.php

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017