obrzek domeku-home logo-FB


Domovská stránka HKS | Údaje o oboru

Hospodářská a kulturní studia

Teorie etnicity

Teorie etnicity jsou zaměřeny především na aktuální témata současné antropologie a etnologie, případně sociologie – tj. zejména na etnicitu jako takovou (etnické cítění založené na kombinaci objektivních a subjektivních faktorů), na atributy, které ji modelují, na stereotypní představy, které ji napomáhají vytvářet apod. Vlastní etnicita je chápána především ve vztahu k nějaké jiné skupině – pocity náležení či sounáležitosti (belonging) se rodí v kontaktu s druhými. Míra interakce často podmiňuje míru intenzity tohoto pocitu.

Velmi zajímavou kapitolou v rámci budování etnicity konkrétních národů a etnických skupin je tzv. proces dekolonizace myšlení - kladení opětovného důrazu na osobitost vlastní kultury a rezistence vůči dominantnímu vlivu původních „kulturních imperialistů“. Zjednodušeně řečeno jde o revoltu ze strany dříve kolonizovaných či jinak traumatizovaných národů, které zhruba od 60. let minulého století aspirují na zbavení se vybudovaného komplexu inferiority, tzv. defektu pozitivní autoidentifikace, který jim byl vnucen zvenčí.

Národ, etnikum a etnicita

Chápání a definice národa a etnika se v literatuře různí. Tyto pojmy se mnohdy překrývají s pojmy dalšími, i když nemusí být totožné. Tesař1) hovoří o vývoji pojmu etnikum, který v řecké literatuře (výraz ethnos) znamená přibližně totéž co národ a byl původně vztahován pouze na řecké „našince“. Postupně se jeho význam měnil, když začal být spojován s „neřeckým“, z řeckého pohledu s „barbarským a necivilizovaným“ světem. Ve 3. století př. n. l. je v řeckém překladu Starého zákona tento pojem používán ve smyslu biblických pronárodů jako opak vyvoleného národa. Christianizace Evropy pojem etnikum ve smyslu „lidí odjinud“ odsunula na okraj slovníku a do běžného používání se vrátil až mnohem později.

V 19. století při označování rasově odlišných a necivilizovaných divochů byla jejich společenství nejčastěji označována jako kmeny. Tito „divoši“ ovšem nikdy nebyli označeni jako „národ“, i když převzali některé kulturní vymoženosti (písmo, volený parlament).

Na tomto místě je dobré vyjasnit dělení popisovaných jednotek na politické a kulturní.

Používání pojmu „kmen“ může mít původ v dosud přežívané kategorizaci lidských skupin na „národní“ a „kmenové“. Ve společnostech nerodových, státních, postmoderních je jako protipól kmene obvykle chápán národ. Není to přesný protipól, protože kmen je jednotkou politickou, popř. kulturní, zatímco národ je jednotkou kulturní, popř. politickou. Skutečným protipólem kmene je stát2).

V současnosti se tedy pojem národ (s tím, že pojem etnikum bývá často považováno za synonymum) chápe především jako jednotka kulturní. Splývání národní jednotky a jednotky politické do jednoho celku je typické pro nacionalismus.

Nacionalistický přístup vyžaduje, aby každý, kdo se nachází uvnitř určité politické jednotky, patřil k téže kultuře a aby všichni lidé jedné kultury tvořili jeden stát. Etnicita je v zásadě definována jako společná kultura. Jednoduše řečeno: jedna kultura, jeden stát. Jedním ze způsobů, jak dosáhnout stejnorodosti (kromě postupného, kdy členové národa, a tudíž státu, zapomínají na různorodost svého kulturního původu) může být i etnická čistka3).

Některé definice národa a státu jsou ovšem chybné, jak je možné ukázat na příkladu již zmiňovaného Tesaře: „…Všechny definice (národa) však mají společné jádro: Národ je politicky organizované společenství, jehož příslušníkům je společný vysoký stupeň vědomí vzájemné sounáležitosti.“ Tato definice národa je velmi blízká právě nacionalistickému pojetí pro svůj důraz na politickou organizovanost. Existuje totiž celá řada národů (etnik), které nejen že nemají vlastní stát, ale ani v rámci „cizího“ státu, kde žijí, nejsou nijak politicky organizováni. Mezi příslušníky takových národů (žijících často i na území více států), ovšem existuje někdy silnější a někdy slabší povědomí o vzájemné sounáležitosti. Tato sounáležitost může být například na základě jazykovém, kulturním, náboženském 4) nebo historického povědomí.

Definice národa zdůrazňující politicky organizované společenství nezohledňuje velké množství především mimoevropských národů (ze současnosti je možné jmenovat např. velmi známé Kurdy, dále Ujgury5), Belúdže, mnoho afrických etnik žijících na území tří i více států…) bez politické organizace. Tato společenství jsou rozhodně propojena vazbami jinými, než politickými.

Definice národa na základě politické organizovanosti se může týkat jen poměrně malého počtu národů západní Evropy, kde se stát svými prostředky (agitací, tiskovinami, školstvím) přičiní o splynutí národa a státu.

Národ skutečně není prvotně politickou jednotkou, naopak mnozí nacionalisté používají často iracionální prostředky (národní mýty, historické konstrukty), aby z určité kulturní jednotky vytvořily jednotku politickou. Tato politická jednotka (národní stát) by pak v jejich pojetí měla mít všechny atributy, které se od státu očekávají – svrchovanost, vlastní úřední jazyk, měnu…

Nacionalismus

Nacionalismus je podle encyklopedické definice6) z komunistického období chápán jako buržoazní ideologie a politika v národnostní otázce protikladná proletářskému internacionalismu. Základ nacionalismu tvoří myšlenka o národní nadřazenosti a výlučnosti pojetí národa jako nejvyšší nadhistorické a nadtřídní formy pospolitosti. Využívaje patriotického cítění „jednoho z nejhlubších citů, upevněných staletími a tisíciletími života v oddělených vlastech“ (V. I. Lenin), slouží nacionalismus k vynucování „třídního míru“, rozdělování dělnické třídy různých národů zemí a stavění jich proti sobě. Nacionalismus vznikl s konstituováním národů buržoazní společnosti a je podmíněn specifikou vývoje kapitalismu (…) Nacionalismus vyjadřuje charakter vzájemných vztahů mezi národy za kapitalismu a má dvě formy: velmocenský šovinismus vlastního národa, jemuž je vlastní přezíravý postoj k ostatním národům a místní nacionalismus utlačovaného národa projevující se snahou o národní uzavřenost a nedůvěrou k ostatním národům…

Tato definice se dnes nemusí jevit vůbec jako úsměvná, protože mnozí současní teoretici nacionalismu rovněž dávají do souvislosti rozvoj nacionalismu s rozvojem kapitalismu a buržoazních vrstev.

Socialistický internacionalismus vždy deklaroval odmítavé stanovisko k nacionalismu (preferování vlastního etnika na úkor jiného). To znamenalo například v Sovětském svazu silnou podporu mnoha národnostních skupin, což se reálně projevovalo při vytváření mnoha národnostních autonomních jednotek.

Sovětský disident a pozdější výrazný kritik ruských reforem Alexandr Solženicyn v této souvislosti poukazuje na unikátnost celého procesu – v celé historii byly skutečné federace vytvářeny pouze dobrovolným sjednocovacím úsilím polostátních útvarů za účelem vzájemné podpory a společné stabilnější existence (jako švýcarské kantony, německé země nebo státy v Severní Americe). Podle Leninova revolučního záměru však bylo za federaci národů prohlášeno jednotné Rusko. Sám Lenin a jeho následovníci ovšem vůbec neměli v úmyslu se s unitárností státu rozloučit. Naopak, právě jen ji, zpevněnou stranickou diktaturou, měli na mysli a tvrdě uskutečňovali. Jejich krátkodobou kalkulací však bylo získat uvnitř Ruska za spojence všechny menší národy, mimo Rusko pak přitažlivým příkladem vzbudit sympatie národů Východu. Docházelo (ve 20. a 30. letech) až k pitvornému dělení, kdy byly jako skvrnky na mapě ustavovány „národnostní okresy“, a dokonce „národnostní místní sověty“ se zvláštními zvýšenými pravomocemi, jaké okolní, ruské místní sověty a okresy neměly. Tato koncepce byla přejata i do Ruské federace po rozpadu SSSR. V autonomiích (s vlastními prezidenty, ústavami, prapory a hymnami) „titulní“ národy téměř všude tvoří menšinu, někde podstatnou menšinu (jako v Jakutsku, Baškirsku, Karélii), ale přitom jsou rozhodující pro řídící aparát a jeho ideologii. Podle Solženicyna nikde ve světě, který si činí nárok na demokratičnost, si nelze ani představit, že by menšině byla „zákonně“ svěřena vláda nad většinou.7)

Definice nacionalismu mohou být odlišné i podle toho, co jejich tvůrci považují za původní. Podle jedné teze – primordialistické – jsou národy (podobně jako další společenské vztahy a jevy) přirozenou a prapůvodní lidskou jednotkou existující a priori. V protikladu k této tezi stojí například Gelnerova modernistická teorie nacionalismu, podle které je nacionalismus nutným důsledkem určitých společenských podmínek. Národy a nacionalismus v dnešní podobě jsou podle něj produktem hospodářského a politického vývoje a jsou součástí moderní průmyslové společnosti. Národ v tomto pojetí vzniká až důsledkem nacionalistických projevů, ne naopak.

Gellner8) vtipně vysvětluje starobylost národů na významu pupku při Adamově stvoření. Pupek u člověka ukazuje na jeho minulé propojení s matkou. U národů je tento „pupek“ ukázkou jednak jejich vzniku a jednak ukazuje na jejich propojení s minulostí.

Adama Bůh stvořil s pupkem, i když pupek v jeho případě žádnou funkci neplnil. Zrovna tak je tvořen národ v průběhu několika staletí a opravdu starobylé, nefalšované pupky (plnící svou historickou úlohu) mají jen málokteré národy. Většina národů si pupky – vlastní slavnou historii – nechaly vytvořit nacionalistickou propagandou (např. pobaltské státy) a některé národy pupek nemají vůbec. Do této skupiny by se daly zařadit i státy Střední Asie, které po rozpadu Sovětského Svazu historicky tápou a hledají a vytvářejí konstrukty své historie (pupek tedy teprve tvoří), o kterou by vládnoucí vrstva mohla opřít své nacionalistické směřování a podpořit tak historické a kulturní cítění svého národa.

1) TESAŘ, F. Etnické konflikty. Praha: Portál, 2007.
2) KANDERT, J. „My“, příslušníci civilizovaných národů, a „oni“, příslušníci kmenů. Vesmír. 2003, č. 82, s. 226–232.
3) GELLNER, E. Nacionalismus. Brno: CDK, 2003, s. 62–63.
4) V případě široké definice kultury je možné do kultury řadit náboženskou tradici; náboženství je pak podmnožinou kulturního základu.
5) Přes oficiální autonomii v rámci Číny je politická organizovanost Ujgurů jako jednotného národa spíše fiktivní.
6) Malá československá encyklopedie. Heslo: nacionalismus. Praha: Academia, 1986.
7) SOLŽENICYN, A. Rusko v troskách. Praha: Práh, 1999, s. 115–120.
8) GELLNER, E. Nacionalismus. Brno: CDK, 2003, s. 117 a n.

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako