obrzek domeku-home


Turci v Rumunsku a Bulharsku (oblast historické Dobrudže)


Obecné informace o Rumunsku

Rumunsko je přímořský stát ležící na Balkánském poloostrově. Na severovýchodě sousedí s Ukrajinou a Moldavskem, na severozápadě s Maďarskem, na západě se Srbskem a na jihu s Bulharskem. Východní břehy země omývá Černé moře. Rozloha země je 238 391 km².

1)

Oficiální název je Rumunská republika (România) se státním zřízením pluralitní republiky s dvoukomorovým parlamentem, hlavu státu představuje momentálně prezident Traian Băsescu. Podle správního členění se Rumunsko skládá ze 41 žup a hlavního města Bukurešť (6 obvodů), jenž je známo hlavně pro impozantní budovu parlamentu, druhou největší administrativní budovu na světě. Dalšími významnými městy jsou Temešvár, Constanţa či Brašov.

Dle předpovědi na rok 2010 by mělo Rumunsko obývat 21 466 174 obyvatel. Řadí se také mezi velmi pobožné země: nejvíce je zde pravoslavných křesťanů 86,8%, protestantů 7,5%, římsko-katolických křesťanů 4,7% a ostatních 0,9%. Úředním jazykem je rumunština a mluví jím 91% obyvatel, dále se setkáme s maďarštinou 6,7%, romštinou 1,1%, a ostatními jazyky 1,2%. Tento stát je rájem pro antropology, neboť se zde nachází mnoho etnik: Rumuni 89,5%, Maďaři 6,6%, Romové 2,5%, Němci 0,3%, Ukrajinci 0,3%, Rusové 0,2%, Turci 0,2%, ostatní 0,4% a nechybí zde ani české etnikum v oblasti Banátu.

Rumunsko patří mezi země bývalého východního bloku. Od roku 2004 je členem severoatlantické aliance a roku 2007 bylo přijato mezi státy EU, ale jako měnu stále ještě používá Leu = 100 bani.

Obecné informace o Bulharsku

Bulharsko se nachází na Balkánském poloostrově, s Rumunskem sdílí severní hranici. Na západě sousedí se Srbskem a Makedonií, na jihu s Řeckem, na jihovýchodě s Tureckem a celou východní hranici tvoří Černé moře. Rozloha Bulharska je 110 993,6 km².

2) 3)

Od listopadu roku 1990 je oficiálním názvem Republika Bulharsko (bulh. Република България [Republika Bălgarija]). Národním zřízením je jednokomorový parlament, který se skládá z 240 členů, hlavou státu je v současné době prezident Georgi Parganov. Administrativně se Bulharsko dělí od roku 1999 na 28 oblastí a hlavním městem je Sofie s počtem 1 122 302 obyvatel. Podle údajů z roku 2005 je pak celkový počet obyvatel Bulharska 7,97 miliónů obyvatel.

I Bulharsko je zemí velmi pobožnou, podobně jako v Rumunsku tvoří největší počet věřících pravoslavní křesťané a to 82,64 %, největší náboženskou minoritu zde tvoří muslimové 12,2 %, katolíci pouhých 0,55 %, protestanti 0,53 % a zbytek jsou ostatní náboženství nebo lidé bez vyznání. Úředním jazykem je bulharština, k psaní se používá cyrilice. Můžeme se však setkat i s dalšími jazyky.

V zemi se pak nacházejí tři základní národnostní skupiny: Bulhaři 84%, Turci 9,3 % a Romové 4,7 %.

Bulharsko je členem NATO od roku 2004 a 1.1.2007 bylo přijato do EU. Národní měna je lev (BGN).

Stručná historie

Přesun tureckých kmenů z Číny a Střední Asie na Malou Asii je zaznamenán v 7 st. V roce 1071 vznikl na Malé Asii první turecký státní útvar tzv. Ikonská říše s hlavním městem Konoza. V důsledku vnitřních rozporů a mongolských nájezdů se na přelomu 13. a 14. st. říše rozpadla. Roku 1299 založil v severozápadní Anatólii sultán Osman I. Osmanskou říši, která jako muslimský stát započala s výboji východním směrem do Malé Asie, ale také na západ na Balkán. 4) Nejprve si Turci podmanili Srby v bitvě na Kosově poli roku 1389 a poté o sedm let později i Bulhary. Ti tak po 210 letech bez cizí (byzancké) nadvlády znovu ztratili vlastní nezávislý stát. Další důležité vítězství připadlo na stranu Turků v roce 1453, kdy osmanský sultán Mehmed II. dobyl Konstantinopol čímž definitivně zanikla Byzantská říše, a pod novým názvem Istanbul se stala hlavním městem Osmanské říše až do roku 1922, kdy se říše rozpadla. Turci obsadili většinu Balkánu v první polovině 15. století, včetně území dnešního Rumunska i Bulharska.

Historické území Dobrudži rozdělené mezi současné státy, Rumunsko a Bulharsko 5)

Oblast dnešního Rumunska byla od středověku tvořena třemi samostatnými oblastmi. Ve vnitrozemí za Karpatami to bylo Sedmihradsko (od 10. století součást Uherska). Valašsko na jihu země a Moldavsko na východě, zde vznikla ve 12. a 13. století rumunská knížectví, která podléhala vlivu Polska, Uher a později Ruska. 6) Z těchto oblastí se Turkům podařilo kolem roku 1500 nejprve získat Valašsko, Moldavsko až ve druhé pol. 16. st. Přesto první písemný záznam o stabilním pobytu etnických Turků v Dobrudži (konkrétně na území dnešního Rumunska) je z roku 1264, kdy tam po feudálních potyčkách v Sedlžucké říši dorazila z Anatolie skupina 12 000 vojáků v čele s velitelem Izeyddinem Keykavuzem (Salid Dede). Vojáci sem byli vysláni byzantským císařem Michaelem Palaeologem, aby bránili zdejší příhraniční oblast Byzantské říše před zahraniční invazí. První Turky postavené a osídlené město dostalo jméno Babadag, což znamená „otec hor“. Město existuje pod stejným jménem dodnes. Na mnoho let se tak stalo posádkovým městem, ale také kulturním centrem. Nová vlna etnických Turků dorazila do okolí Babadagu po dobytí Varny (1484). 7)

Dobytí Balkánu osmanskými Turky také dalo do pohybu významné demografické změny, které upravily etnické a náboženské složení podmaněných oblastí. Důvodem byla osmanská kolonizace strategických oblastí Balkánu turecky mluvícími osadníky z Malé Asie a Anatolie. Největší vliv osmanské turecké kolonizace byl cítit v městských centrech. Mnoho měst na Balkáně se stalo hlavními centry turecké nadvlády a místní správy, většina křesťanů se postupně stěhovala na venkov. Demografické rovnováhy mezi křesťany a muslimy na Balkáně bylo znovu dosaženo na počátku šestnáctého století a vydržela zhruba až do Rusko-Turecké války v letech 1877-1878.

Na přelomu 16. a 17. století stál u moci nejznámější osmanský panovník Süleyman I. Nádherný, jehož mocenské ambice se zaměřovaly nejvíce na Evropu. Osmanská říše prožívala svůj zlatý věk a ovládala celou jihovýchodní Evropu, Střední východ a severní Afriku. Největšího konkurenta pro ni představoval římskoněmecký císař Karel V., proto Turkům poskytla spojenectví Francie - tradiční soupeř Habsburků. V roce 1683 byla turecká vojska zastavena u Vídně a pak následovalo období úpadku a ztrát jednotlivých území. 8)

18. a 19. století se neslo v duchu soupeření o Balkán mezi Turky a Rusy. Rusové podporovali v rámci slovanské (popřípadě pravoslavné) vzájemnosti snahu o vznik národních států na Balkáně. Války mezi nimi se v průběhu let 1768 - 1829 z velké části odehrály v Dobrudži. Tyto války byly katastrofou pro zemědělství a ekonomiku a také počet obyvatel značně poklesl. Do konce těchto válek se téměř vylidnily některé části Dobrudži. V 60. letech 19. století osmanská vláda inzerovala v evropských novinách pro potenciální přistěhovalce, kteří by se chtěli usadit v Dobrudži, že jim slibuje půdu pro zemědělství, daňové úlevy spolu s náboženskou a kulturní svobodou. To přilákalo do oblasti zejména Krymské Tatary, kteří strádali (především nábožensky) pod ruskou nadvládou, ale i další etnické skupiny. Podle osmanských zdrojů přijala říše mezi lety 1854 a 1864 celkem 595 000 imigrantů, většinou z Krymu nebo okolí Kazaně. Z nich se přibližně 120 000 usadilo v Dobrudži. Ubytování pro nové přistěhovalce byla postavena v obcích kolem Medgidie (dnešní Rumunsko) a stejně tak i v eyaletu (provincii) Silistra a městech Vidin, Tirnova (Tirnovo) a Islimye (Sliven) v dnešním Bulharsku. Následkem další rusko-turecké války (1877-8) byla emigrace Turků a dalších muslimů z Balkánu, bohužel ale chybí přesné statistiky, ale počet se odhaduje zhruba na 1 až 1,5 milionu lidí (nejenom Turků).

Postavení Valašska a Moldavska se poněkud zlepšilo po rusko-tureckých válkách v letech 1828 – 1829, jimiž byla moc turecké říše prolomena. Drinopolským mírem (1829) byla potvrzena autonomie obou knížectví v rámci turecké říše, ale zároveň ruský protektorát nad oběma knížectvími. V roce 1859 došlo ke sjednocení Valašska s Moldavskem jako základ pro budoucí samostatný Rumunský stát, ale stále ještě v rámci Turecka. Po Rusko-rumunském vítězství nad Turky ve válce 1876 - 1878 byla potvrzena nezávislost Rumunska a 25.3.1881 bylo vyhlášeno rumunské království. 9)

Bulhaři se snažili vybojovat svou svobodu a získat na svou stranu evropské velmoci. První pokus, lidové povstání z dubna 1876, bylo z osmanské strany brutálně utopeno v krvi, avšak větší evropský ohlas nevyvolalo, protože nemělo v čele zastoupení šlechty. Další příležitost se však naskytla záhy v podobě již několikáté rusko-turecké války (1877-1878), respektive Berlínského kongresu (1878), který po ní následoval. Ten sice rozdělil dřívější Bulharský stát na dvě části, svobodné knížectví Bulharsko a Východní Rumélii, která byla součástí Osmanské říše s křesťanským místodržícím, avšak už roku 1885 byly obě části opět spojeny. K úplnému odtržení z osmanského područí došlo v roce 1908 a ústavně byla nezávislost potvrzena až po dalších třech letech. 10)

Situace po Berlínském Kongresu (1878): svobodné knížectví Bulharsko (červeně) a Východní Rumélie (červeno-oranžově), nezávislé Rumunsko (zeleně), Osmanská říše (šedě a šedo-červeně), Srbsko (fialově), Rakousko-Uhersko (hnědě) 11)

Osmanská říše si tak během 19. století vysloužila pověst „Nemocného muže na Bosporu“. Její definitivní konec přišel v roce 1922 a byl důsledkem první světové války, v níž stálo Turecko na straně centrálních mocností, tj. Německa a Rakouska-Uherska. Válka zemi hospodářsky úplně vyčerpala a Osmané byli nuceni v říjnu 1918 uzavřít příměří a vítězné mocnosti podporované arabskými nacionalisty si rozebraly osmanské državy mimo území dnešního Turecka.

Po Berlínském kongresu (1878) došlo také ke zlepšení postavení všech menšin v Dobrudži. Od této doby též probíhají spory a boje o oblast Dobruže mezi Bulharskem a Rumunskem. Roku 1913 získalo Rumunsko i Jižní Dobrudžu (součást dnešního Bulharska), spolu s 200 tisíci muslimy – asi 178 tisíc byli etničtí Turci. Ti byli sice apolitičtí, ale v té době už velmi dobře organizovaní. Jižní Dobrudžu ale zabralo v letech 1916-1918 Bulharsko, přestože v meziválečném období (1918-1940) bylo toto území přiřčeno zpět Rumunsku, poválečný vývoj ho zanechal v bulharských rukou, a to až dodnes. Právě politická nestabilita podnítila v období let 1913 - 1930 odchod zhruba 36 000 lidí z Dobrudže, z nich většina byla Turků, a směřovala do Turecka. Podle sčítání lidí z roku 1930 žilo na území celé Dobrudže (v té době součást Rumunska) 150 773 Turků a tím tvořili téměř 20% její populace. Další, tentokrát větší exodus, nastal mezi lety 1936 až 1939, kdy kvůli hospodářské krizi a vyvlastňování pozemků rumunskou vládou emigrovalo asi 130 000 až 150 000 lidí do Turecka. Během války počet Turků stále klesal - bohužel z poválečných dat máme k dispozici pouze souhrnný počet Turků a Tatarů, který tvořil asi 55 000 lidí, tj. 6-7% obyvatel Dobrudže. Podle rumunských statistik z roku 1948 už to bylo pouhých 28 782 Turků a Tatarů. V tomto případě je ale nutné zdůraznit odtržení Jižní Dobrudže ve prospěch Bulharska.

Vývoj územního rozsahu Rumunského státu: království (1881-1918) je vyznačeno fialovou barvou, tzv. Velké Rumunsku (1918-1940) je značeno sjednocením červené, růžové i fialové barvy a rozloha dnešního Rumusnka (1947-současnost) je vyznačena růžovou a fialovou barvou 12)

V důsledku bouřlivé situace na Balkánu se snížil počet Turků na území dnešního Bulharska z více než jedné třetiny populace před rusko-tureckou válkou (1877-1878) na méně než 15% v roce 1900. Pokles se do roku 1934 dostal pod 10% ( přibližně 618 000 lidí) a nepatrně pokračoval i během následujících desetiletí. Znovu se populace začala zvyšovat během 60. a 70 let 20. století a to na přibližně 750 000 až 780 000 lidí. To se nelíbilo Živkovově komunistické vládě (komunisté u moci od roku 1944), a proto zahájila kampaň nucené asimilace Turků a muslimů. Komunisté považovali náboženství za konkurenční ideologii a islám za cizorodý prvek v bulharské společnosti. Kampaň vyvrcholila v průběhu zimy 1984-1985 nucenými změnami tureckých či muslimských jmen na jména bulharská, a tvrzením bulharské vlády až do pádu komunismu (listopad 1989), že Bulharsko je národní stát obývaný pouze Bulhary. Bulharští komunisté ospravedlňovali asimilace tím, že podle jejich názoru byli Turci v Bulharsku potomci Bulharů, kteří byli přinuceni konvertovat k islámu ze strany osmanských autorit, a ne potomci Turků, kteří se stěhovali na území dnešního Bulharska během osmanských časů. Změnou jména a dalšími prostředky chtěli „pomoci“ obnovit jejich vlastní bulharské kořeny, bohužel zcela bez ohledu na jejich turecké národní sebevnímání a sebevědomí. Živkov rušil mešity, zakázal používat turečtinu, rušil spolky a zabavoval jejich majetek, byl zaveden nový „socialistický“ pohřeb a zakázány zbylé formy pohřebních tradic, prováděla se pravidelná kontrola tureckých chlapců, aby se předešlo jejich obřezání (hrozil pětiletý trest pro rodiče i vykonavetele zákroku), ale to mělo na Turky přesně opačný účinek - velmi to semklo komunitu dohromady. Přesto došlo, ještě před pádem režimu v létě 1989, k emigraci asi 350 000 Turků, jejich cílovou stanicí bylo samozřejmě Turecko. Roku 1992 bylo evidováno na území Bulharské republiky 822 000 Turků. 13)

Bohužel neexistují důvěryhodné statistiky emigrace Turků z Bulharska, pouze se odhaduje, že od roku 1878 to mohly být zhruba 2 miliony muslimů (z toho cca 1 až 1,5 milionu hned po válce z let 1877-1878), převážně Turků, a emigrace pokračuje dodnes. Jako podobně důvěryhodná lze brát i sčítání Turků žijících na území Bulharska. V meziválečném období se jako kritérium pro zařazení mezi Turky brala turečtina, pozdější komuniská sčítání zase počítala dohromady Turky i s Pomaky (bulharofonní muslimové).

V Rumunsku došlo po nástupu komunistů k moci po druhé světové válce (1947) k zabavení majetku a sloučení všech dřívějších tureckých organizací do jedné. Turci ale úspěšně odolávali snahám rumunské, komunistické vlády o asimilaci. Turecký jazyk se udržel především díky jeho používání při náboženských obřadech. Zajímavé je, že rumunská vláda upřednostňovala do čela „národnostních spolků“ především muslimské duchovní, těmto lidem i umožňovala studium na Immámy v zahraničí. Přesto byly náboženské aktivity potlačovány a lidé slavili svátky potají doma, neveřejně. Od roku 1949 byl také na celou zemi povolený jediný mufti (sunitský náboženskosprávní úředník), který byl navíc kontrolován tajnou policií. Turecké školy fungovaly až do roku 1954 a pak byly pozastaveny. Roku 1964 následovalo uzavření jediné muslimské teologické školy v zemi, to znamenalo, že do roku 1980 se počet imámů značně snížil kvůli nedostatku kvalifikovaných kandidátů, a proto existence mešity ve městě ještě nezaručovala pravidelné bohoslužby. V 70. letech 20. století byla muslimská komunita v Rumunsku národnostně rozdělená přesně na dvě půlky – tj. 21 tisíc Turků a stejně tak i Tatarů. U Turků došlo k menší imigraci asi 211 osob mezi lety 1956 a 1966. Od tohoto roku turecká populace v Rumunsku jenom stoupá. Od 70. let jsou asi dvě třetiny Turků plně urbanizovány. Komunismus ale, podle slov místních Turků, zničil spostu tradic a řada Turků byla vězněna za vystupování proti režimu, přestože situace v Rumunsku nebyla ani zdaleka taková jako v sousedním Bulharsku. Období 1945-1990 bylo také charakteristické přesunem tureckých intelektuálů do Turecka. 14)

Mapa etnického složení Balkánu (1877) 15) :

Literární rešerše

Při zjišťování informací o turecké minoritě v Rumunsku, především v češtině, jsme narazili na problém. Vzhledem k tomu, že v sousedním Bulharsku je turecké zastoupení nesrovnatelně větší, je mu také věnována daleko větší pozornost. Proto se drtivá většina knih, věnujících se turecké menšině v Dobrudži, zaobírá právě situací v Bulharsku a problematika Rumunska je zmiňována spíše okrajově. I přesto se nám podařilo dohledat několik textů, věnujících se přímo rumunským Turkům. Jsou to v zásadě výzkumné či akademické práce.

Sabrina Rametová16) a Ali Emilov17) se ve své práci zabývají podobným tématem, tj. tureckým a tatarským (popřípadě muslimským) autochtoním etnikem žijícím na Balkáně. Byť každá práce je zaměřena k jinému cíli, v obou je popsána situace etnik v jednotlivých státech. Rametová se zaměřuje více na období od Berlínského kongresu do vlády komunismu na Balkáně a s ním spojené aktivity států vůči národnostním menšinám, Emilov popisuje historii těchto etnik a to od příchodu prvních zástupců etnik až po současnost.

V další práci18), vytvořené pedagogy Bukurešťské ekonomické univerzity, se autoři zabývají tím, jak příslušnost k Turkickým národům (v tomto případě se zabývali pouze etnickými Turky a Tatary) ovlivňuje podnikatelské aktivity jejich členů na území Rumunské republiky. Autoři se přitom zajímali jak o rumunské občany dvou výše jmenovaných národností, tak i o turecké občany podnikající v Rumunsku. I přes tento ekonomický směr výzkumu je v něm obsaženo mnoho informací o současném životě Turků a jejich vztahu k majoritní společnosti.

Kniha z dílny českého autora Leoše Šatavy 19) je jednou z mála českých knih věnujících se tureckému osídlení Rumunska. Autor v ní nastiňuje, v kapitole Rumunsko, velmi stručně historický vývoj Turecké populace v Rumunsku a uvádí zde demografické údaje získané při sčítáních obyvatel. Zajímavostí je, že v Rumunsku se menšiny sčítají podle 2 hledisek: jednak podle vědomí etnické příslušnosti a dále podle mateřského jazyka. I když obě veličiny jsou si vždy velmi podobné, ne-li totožné. V kapitole Bulharsko jsou vpodstatě obdobné informace o autochtonních Turcích na území Bulharské republiky.

Knih přeložených do češtiny zabývajících se Turky v Bulharsku není příliš mnoho. V podstatě se jedná jen o turistické průvodce Bulharska a zabývají se jimi pouze ve zmínkách o etnických menšinách této země. Průvodce od Johathana Bousfielda a Dana Richardsonase 20) se ale celkem podrobně zabývá minoritami v Bulharsku, včetně tureckých muslimů, a popisuje je především z historického hlediska.

Další knihou, která se zabývá historií Bulharska je od R. J. Cramptona21) . O Turcích se zmiňuje v několika kapitolách. Nejprve v souvislosti s Osmanskou říší a následně s národním obrozením a osvobozením na konci 19. století a komunistickým režimem, který v zemi trval do roku 1989.

Co se týče internetu, základní informace o turecké minoritě obsahuje článek od Lenky Nahodilové22), ve kterém autorka stručně charakterizuje nejen historii, ale i součastnou situaci této menšiny.

Současná situace

O tom, že je Dobrudža, co se týče minorit, pestrá, není žádných pochyb. Během našeho výzkumu jsme se setkali s lidmi různých národností a kultur. Podle statistik žije v Rumunsku přes 21 466 174 obyvatel, z toho se kolem 42 930 lidí hlásí k turecké minoritě. Bulharsko je tureckou menšinou více osídleno, z celkového počtu 7 928 901 obyvatel se 746 664 hlásí k tureckému národu. (Sčítání obyvatel proběhlo v roce 2001, další se uskuteční v roce 2011) Co se statistik dále týče, musíme zde počítat s jistou rezervou. Velkým problémem zde jsou romové, kteří čerpají z dobré pověsti Turků a při sčítání lidu se přiřazují k Turecké menšině. Při cestě za Turky se tam může stát, že přijede do „turecké“ vesničky plné Romů, kde bohužel nenajdete ani špetku turecké kultury. Kořeny tohoto problému sahají do období Osmanské říse a její náboženské politiky - nemuslimové totiž platili vyšší daně než muslimové a díky tomu řada obyvatel konvertovala a „nové“ vyznání si pak ponechala až dodnes.

(Sčítání obyvatel 2001) 23)

Pokud bychom chtěli obě turecké skupiny, jak z Rumunska, tak i z Bulharska srovnat, co se týče udržování si zvyků, tradic, pěstování si určitého „ tureckého povědomí“, historie, či jazyka, nebo pokud bychom si položili otázku, která ze skupin je z našeho pohledu je více „turečtější“, museli bychom odpovědět, že tyto faktory jednoznačně více splňuje komunita žijící v Rumunsku. Do jisté míry je to paradox, protože rumunských Turků je daleko méně, ale možná právě to je nutilo a nutí si svou kulturu lépe a důsledněji udržovat a předávat dalším generacím.

Obecně mají Turci v celé Dobrudže velmi dobrou pověst. Se svým okolím vychází bez problémů. V současné době mezi nimi, státem a ostatním obyvatelstvem nejsou žádné větší rozepře. Nevyskytují se ani vzájemné náboženské útoky, ať už z křesťanské, či muslimské strany.

Jazyk

Přestože turečtina není a ani nemůže být oficiálním jazykem jak v Rumunsku, tak v Bulharsku, užívání tureckého jazyka na tomto území není mrtvé. Turečtina se používá při komunikaci v některých tureckých rodinách, při setkávání se s tureckými přáteli, v tureckých komunitách a organizacích, při náboženských svátcích. Důkazem toho, že např. v Rumunsku se turečtina stále používá, je, jak již bylo zmíněno výše, existence nepovinných kurzů turečtiny na školách pro studenty hlásící se k turecké menšině, gymnázium M. K. Atatürk v Medgidii, nebo Colegiul Pedagogic M. K. Atatürk založené v roce 2000.

Během našeho výzkumu, kdy jsme se pohybovali mezi tureckou komunitou v Rumunsku a Bulharsku, jsme zjistili, že používání turečtiny v tureckých menšinách není nikterak ojedinělé. Naopak, byli jsme překvapeni, že turečtina se doopravdy čile používá.

Při výzkumu jak v Rumunsku, tak v Bulharsku, jsme se s turečtinou setkali při návštěvě mešit, kde komunikace mezi příslušníky turecké minority probíhala v turečtině. Další příležitostí styku s turečtinou byla návštěva Turko-tatarské unie ve městě Medgidia v Rumunsku, která nás jménem starosty města Medgidia pozvala na oslavu zahájení muslimského svátku Ramadán. Slavnost, na které bylo přítomno na cca 200 muslimů, byla vedena v turečtině. Lidové říkanky a píseň, která byla na slavnosti přednesena skupinou mladých děvčat, příslušnic turecké komunity v Medgidii, byla přednesena v tureckém jazyce. Proslov prezidenta Turko-tatarské unie byl v turečtině, lidé se mezi sebou bavili v turečtině. Slavnostním zakončením Ramadánu je svátek Seker Bayrami, v překladu „svátek cukru“, který, jak nám ve městě Medgidia bylo řečeno, je velmi oblíbený a i při tomto svátku se turečtina používá.

Ale pokud je například ve skupině komunikujících byť jen jeden Neturek, nebo osoba turečtinu neovládající, nemají Turci žádný problém s komunikací mezi sebou v „majoritních“ státních jazycích, aby jim dotyčný rozumněl.

Při výzkumu v bulharském městě Isperih jsme měli tu možnost nahlédnout do života rodiny turecké menšiny. Všichni členové rodiny, maminka, tatínek, dcera, spolu hovořili turecky. Osobně jsme byli přítomni prvnímu setkání dcery této rodiny se svým prastrýcem, o kterém z počátku nevěděla, že je její příbuzný, proto spolu hovořili bulharsky. Poté, co dcera při rozhovoru s tímto prastrýcem zjistila, že jsou příbuzní, automaticky ,,přepnuli„ na turečtinu a dál se bavili již turecky.

V bulharském městě Kubrat jsme se setkali s opačným příkladem. Místní respondentka nám sdělila, že ačkoliv ona i její manžel jsou příslušnici turecké menšiny, doma v tureckém jazyce nehovoří, a že z její rodiny už turečtinu používá její babička, a to prý proto, že žije na vesnici.

Dalším naším zpozorováním bylo, když taxikář ve městě Silistra v Bulharsku telefonoval se svým kamarádem, a to turecky. I při běžné komunikaci mezi kamarády příslušníci turecké komunity turečtinu používají. V rumunské hudební televizní stanici MTV pouštěli klipy turecké popové hudby.

Přístup k turečtině se liší - vždy záleží na konkrétním člověku, avšak dle našeho pozorování se turečtina v Rumunsku a Bulharsku v daných komunitách poměrně často používá.

RUMUNSKO

Centrum etnicko-kulturní diverzity pro Rumunsko ve svých statistikách z roku 2002 prezentuje rozložení obyvatelstva v procentech dle mateřského jazyka. Rumunština je mateřským jazykem pro 91.03 % (19 736 517 obyv.). Na druhém místě je bulharština, která číselně prezentuje 6.66 % (1 443 970), na třetím místě je jazyk Romani, neboli romština s 1.09 %, dála (sestupně) ukrajinština, němčina, rusko-lipovanština, turečtina dle mateřského jazyka tvoří 0.12 % (28 115), tatarština 0.09 %. 24)

Nejsilnější zastoupení turečtiny je možné nacházet především v oblasti Dobrudže na jižních hranicích Rumunska a Bulharska.

Turci nemají problém s integrací. Protože jsou většinou bilingvní, mluví jak rumunsky, tak turecky. Zákon, přiznávající menšinám v Rumunsku právo na vzdělání v národním jazyce byl přijat po pádu komunismu v roce 1989, neznamená to ale, že by se tím chtěli Turci zbavit rumunštiny. Naopak ta jim otevírá dveře v budoucím uplatněním se, protože podíl jejich etnické menšiny vůči zbytku obyvatel Rumunska je malý.25)

BULHARSKO

Jak už bylo řečeno v předcházejících částech článku, turecká menšina v Bulharsku je vůbec nejpočetnější tureckou menšinou ze všech balkánských státech a zároveň nejpočetnějši etnickou menšinou v Bulharsku vůbec.

Turecké (turecky hovořící) obyvatelstvo sídlí především ve dvou teritoriálně oddělených oblastech – východních Rodopech (centra Kardzali, Smoljan, Chaskovo) a na severovýchodě země (Šumen, Russe). V období po druhé světové válce byl vytvořen široký systém tureckého kulturního života, který svou existencí podporoval uchování tureckého jazyka (školství, tisk, rozhlasové vysílání, divadla…), avšak tento systém byl po r. 1958 postupně odbouráván.

Po pádu režimu mohla vznikout i turecká politická strana, jež se při volbách v r. 1990 a 1991 stala třetím nejsilnějším polit. uskupením.26) Na webových stránkách této politické strany je strana prezentována i v tureckém jazyce.

V databázi informací projektu MIRIS - Minority Rights Information System, který se specializuje na snadnou dostupnost údajů otázek týkajících se národnostních a etnických menšin, jsou evidovány údaje o počtu obyvatelstva v Bulharsku podle okresů a mateřského jazyka k 1.3.2001.

Celkový počet obyvatel v Bulharsku k výše uvedenému datu byl 7 928 901 obyvatel. Co se týče postojů obyvatelstva ke svému mateřskému jazyku, 6 697 158 obyvatel z celkového počtu 7 928 901 se hlásí k bulharštině jako ke svému mateřskému jazyku. 762 516 obyvatel se hlásí k turečtině jako ke svému mateřskému jazyku. 327 882 k romštině. 71 084 obyvatel tvoří skupinu ostatních mateřských jazyků, ke kterým se hlásí obyvatelstvo Bulharska. 45 454 lidí se neidentifikuje s žádným mateřským jazykem. Tato statistika dále ukazuje, že pro 96,4 % Turků v Bulharsku je turecký jazyk přirozený, respektive hlásí se k turečtině jako ke svému mateřskému jazyku. 3,3 % Turků se hlásí k bulharštině jako ke svému mateřskému jazyku. Tyto údaje naznačují silnou korelaci mezi vztahem který tvoří mateřský jazyk a etnický původ. 27)

Identita

Téma identity nikdy nejde shrnout jakkoliv objektivně. Pohled každé osoby na určení (své) identity je totiž velice subjektivní a nikdy nemůžeme říci, že to, co platí u jedné osoby, bude platit i u druhé, třetí, celého etnika.

Snažili jsme se i tak o alespoň částečné pochopení identity rumunských a bulharských Turků žijících v oblasti rumunské a bulharské Dobrudže.

Identita úzce souvisí s naším mateřským jazykem, oblastí, kde jsme se narodili, odkud pochází naše rodina. Obecným názorem je, že naši identitu určujeme především příslušností k určitému náboženství, které je typické pro danou etnickou minoritu a užíváním mateřského jazyka. V konkrétním případě dobrudžských Turků by obecným předpokladem pro příslušnost k turecké minoritě bylo vyznávání islámu jako náboženství a užívání turečtiny jako mateřského jazyka. Skutečnost, kterou jsme v Dobrudži vyzkoumali, byla nejednoznačná. Za příslušníka turecké minority byl člověk považován i když turecký jazyk neužíval, nebo ani neuměl. Co se týče náboženství, tak příslušník turecké minority mající rumunské, či bulharské občanství, nebyl nucen vyznávat islám, nýbrž mohl vyznávat například křesťanskou víru. Nejrozšířenějším náboženstvím v Dobrudži je pravoslaví. Odpovědí, které se nám v Dobrudži dostalo (čili jak v Rumunsku, tak v Bulharsku), bylo, že ne každý etnický Turek musí být muslim, může být i křesťan, či vyznavač ještě jiné víry.

Soužití Rumunů, Bulharů a dobrudžských Turků je klidné. Při výzkumu jsme nenarazili na jediný názor, který by říkal, že v soužití Turků a ,,normálních“ Rumunů, či Bulharů existují problémy. Země berou přítomnost turecké etnické minority jako běžnou věc, jako součást jejich země. Kde se soužití většinové společnosti s některými menšinami jeví problémově je u romské menšiny. Stále zde přetrvává zaujatost proti Romům, podobně jako u nás v České republice. Vztah majoritní společnosti k romské menšině v ČR je podobný, jako vztah k této menšině v Rumunsku a Bulharsku, tedy ne příliš kladný.

Vlastenectví a hrdost na svůj národ je pro turecký národ charakteristické. Poměrně úspěšně si turecká etnická minorita v Dobrudži udržuje své tradice a hlásí se ke své národnosti. Podle slov samotných členů minority je to díky velké a úspěšné adaptabilitě Turků. Balkánští Turci mají rozdílné tradice od tureckých Turků, jelikož jsou ovlivnění evropským (křesťanským) prostorem. Jsou i tací, kteří slaví stejné náboženské svátky jako pravoslavní křesťané, ale rozdílné zvyky panují např. při svatbě, pohřbu, atd. Ani samotné Turecko není jednotné, východ Turecka se značně liší od západu země. Náboženské tradice jsou pro Turky důležité, ale jejich praxe je spíš v rukou starší generace, mladí lidé se v této oblasti příliš neangažují. Příkladem obdivuhodné tolerance mezi tureckou minoritou a majoritní společností jsou společné svatby, pohřby. Při těch se obřady rozdělí na křesťanskou a muslimskou část a obřad probíhá bezproblémově. Přátelské vztahy dokazuje i to, že město Medgidia, které jsme navštívili, udržuje oficiální přátelství s některými tureckými městy, stejně tak se školami. Při návštěvě kostela v Mangalii (Rumunsko) jsme zde potkali instalatéra-Turka, který kostel opravoval a místní kněž žertoval, že jako muslim díky této činnosti kolaboruje s křesťany - oba muži byli očividně přátelé.

Aby se někdo v Rumunku či Bulharsku mohl označovat jako Turek nemusí ovládat turecký jazyk, i když je velmi časté, že příslušníci této minority jazyk ovládají; nemusí být vyznavačem islámu, i když je to opět velice časté a logicky už z historických důvodů je poměr muslimů vůči ostatním členům minority vyznávajících jinou víru naprosto nesrovnatelný. Během výzkumu jsme se nesetkali s nikým, kdo by byl příslušníkem turecké minority a byl křesťan, stejně tak nikdo z respondentů neznal nikoho, kdo by byl Turek a křesťan, nicméně respondenti netvrdili, že by příslušník jejich minority nesměl vyznávat křesťanskou víru. Přesto situace je poněkud jiná v případě dětí ze smíšených manželství, tj. manželství Turka a Neturka. Jestliže jsou totiž děti vychovávány v muslimské víře, pak jsou považovány za Turky; pokud jsou ale vychovávány v duchu pravoslaví, pak jsou považovány, podle státu, za Rumuny, či Bulhary. Muslimští rodiče nemají problémy s tím, pokud by jejich děti děti byly jiného vyznání. Turek nemusí dokonce udržovat kontakty s „domovskou“ zemí, respektive nemusí být v kontaktu s příbuznými v Turecku, jestliže tam nějaké má. Turecká identita je povětšinou dána tím, že člověk má předky z tohoto národa, zná rodinnou historii a automaticky se k této identitě hrdě hlásí. Lidé se cítí být Turky, ale jsou právoplatní rumunští a bulharští občané. V Rumunsku a Bulharsku se i podle pravidel Evropské unie etnické minority podporují. Tendence v Dobrudži, kterou jsme vnímali, je že turecká etnická menšina se snaží získat zpět své dřívější postavení, které neměla během komunistického režimu. Jeden z našich korespondentů vyprávěl, že názor rumunské komunistické vlády byl takový, že Turci měli silnější identifikace s Tureckem, než s Rumunskem. Mnoho jich považovalo Turecko za svou skutečnou vlast a doufalo, že se tam nakonec vrátí. Turecko pro ně bylo státem, který jim přijde na pomoc v případě potřeby. Jedním z důsledků těchto pocitů je to, že Turci mimo Turecko neměli vyvinutou silnou identitu spojenou k zemí, v níž žijí. Toto bylo interpretováno orgány v Rumunsku, a podobně i v Bulharsku, a dalších zemích jako znamení nespolehlivosti a potenciální zrady.

V otázce vrstev etnicity je situace v obou částech Dobrudže podobná. Na rumunské straně se príslušníci menšiny etablují jako národnostní Turci a zároveň občané Rumunské republiky. Na bulharské straně bylo nejčastější sebeurčení: jsem turecké národnosti, muslimského vyznání a občan Bulharské republiky. Žádnou z těchto „vrstev“ nevyzdvihují, ani neupřednostňují.

Závěrem prezentujeme MOTTO TURKO-TATARSKÉ UNIE: Dělejte si co chcete, bavte se s kým chcete, ale držte tradice turecké – jste přeci Turci. Toto motto jen potvrzuje pozitivní vztah Turků ke své národnosti a posiluje jejich etnicitu, ke které se hrdě hlásí.

Spolky, politické strany, školství, podpora jazyka

Rumunsko:

Domovem Turků v Rumunsku je Dobrudža, ta je ale domovem také (původně Krymským) Tatarům, Řekům, Romům či Bulharům. Právě díky této roztříštěnosti je nejspíše Rumunská vláda k etnickým menšinám poměrně vstřícná. I ústava usnadňuje běžný život minorit z oficiální úřední stránky, neboť článek 120, 2. paragraf rumunské ústavy stanovuje, že: „V těch územně-správních celcích, v nichž občané patřící k národnostním menšinám mají významný podíl, musí být zajištěno, aby byl jazyk národnostních menšin používán v písemné a ústní komunikaci s místními samosprávnými orgány a decentralizovanou veřejnou službou, jak je stanoveno v ústavě.“ Vláda také zřídila právě onen výše jmenovaný Výbor pro mezietnické vztahy (Departamentul pentru Relatii Interetnice) nebo Informační centrum pro etnokulturní skupiny 28). Výbor má za úkol podporovat etnickou rozmanitost Rumunska pomocí konsolidace a rozvoje multikulturní společnosti. Také iniciuje a rozvíjí programy určené ke zlepšení systému ochrany národnostních menšin, vypracovává strategii boje proti rasismu a xenofobii a poskytuje podporu organizacím působícím v této oblasti. Této podpory využívá i Rumunská demokratická unie Turků (Uniunea Democrată Turcă din România - UDTR) 29), která je apolitickým sdružením, a která vznikla už v roce 1990. Právě ona organizuje a sdružuje národnostní zájmy rumunských Turků (občanů Rumunska s tureckou národností). UDTR představuje jakýsi most mezi Rumunskou a Tureckou republikou při aplikaci různých bilaterálních smluv do praxe, protože přirozeně zná velmi dobře oba státy, obě kultury.

Vlajka UDTR - je složena z rumunských státních barev, symbolu Turecka a ratolestí symbolizujících soužití v míru 30)

Turci se snaží si zachovat své vlastní tradice i náboženství, za tímto účelem vytvořila UDTR několik komisí, a vydává také noviny v turečtině. Turci organizují vlastní hudební festivaly, například každoroční „Gregory Kiazim“. Za finančního přispění rumunské vlády pořádá UDTR další kulturní akce, například festivaly „Diversitate culturală“, (kulturní rozmanitost) a semináře jako „Mărturii ale culturii turce“ (Svědectví turecké kultury). Během Ramadánu také pořádají večery věnované náboženským spisům a tureckému náboženskému umění. Pro své děti také pořádají řadu mimoškolních aktivit týkajících se Turecka. Pro turecké děti byla také založena Atatürkova turecká mládežnická organizace v Rumunsku. RDUT má také komisi pro ženy, která společně s Konzulátem Turecké republiky stála například za organizací Mezinárodního kongresu žen v balkánských zemích.

Turci se také snaží udržovat kontinuitu aktivního náboženského života. Vyznáním jsou to sunnitští muslimové. Turci spolupracují při tomto úsilí především s další rumunskou menšinou, Tatary. Založili proto společnou organizaci Muftiatului Cultului Musulman din Romania 31) a v Medgidii funguje stejná spolupráce, tentokráte ale zaštítěná organizací Romanya Müslüman Tatar Türkleri’nin Demokrat Birliği. Rozvoji islámu také napomáhá Náboženská komise UDTR. Tato organizace zřizuje vlastní knihovnu s náboženskými díly v turečtině, rumunštině i tatarštině. Od akademického roku 2008/2009 funguje v Rumunsku, za podpory a dotací Rumunského státu, Muslimská teologická fakulta. Její založení bylo zdůvodněno zvyšujícím se zájmem mladých rumunských muslimů. Naproti tomu 13.3.2010 proběhlo setkání rumunských muslimských učitelů, především proto, aby se pokusili vyřešit problém nízké míry studentů účastnících se islámských náboženských tříd. 32) Roku 1996 začala výstavba nové mešity (po celém Rumunsku jich je v současnosti zhruba 80), a to ve čtvrti Kumluk Mahallesi, jejíž majoritními obyvateli jsou právě Turci, a za mohutné podpory Tureckého státu i místních podnikatelů. Rumunské ministerstvo kultury a náboženských záležitostí také eviduje 35 immámů. 33) S podporou RDUT vyráží každoročně velké množství etnických Turků na pouť do Mekky (hadždž).

Nicméně při našem výzkumu jsme v praxi potkali pouze v Medgii zástupce spolku Romanya Müslüman Tatar Türkleri’nin Demokrat Birliği. Spolek sdružuje místní tureckou i tatarskou komunitu, a to, jak už název napovídá, díky pojítku v podobě islámu, přestože to není rozhodně jediný společný, či podobný znak. Tato organizace se snaží, podle slov jejího předsedy pana Murada Erola, udržet tureckou (a také tatarskou) komunitu uzavřenou, aby si tak lépe zachovali své tradice a nesplynuli s majoritní společností. Registrovaných členů mají okolo 2000, ale to nehraje tak velkou roli, neboť různých aktivit se mohou účastnit i neregistrovaní a také toho v hojné míře využívají. Samozřejmě se jich účastní obě etnika, ale to pro ně není překážkou, protože turečtina s tatarštinou jsou si navzájem velmi dobře srozumitelné a i tradice a zvyky jsou víceméně obdobné. Jisté rozdíly existují, ale podle slov p. Erola existují i v Turecku značné rozdíly mezi zvyky a tradicemi na západě a východě země, takže nejde o nic zvláštního. Proto náboženské svátky slaví společně, zvyky při nich jsou už téměř identické. Aktity spolku jsou pro setkávání v rámci komunity, ale také pro prezentaci turecké a tatarské (muslimské) kultury pro okolí. Například každý podzim lidé z tohoto spolku organizují multikulturní folklórní a folkový festival, na kterém spolu soutěží týmy a to z nejrůznějších, i nemuslimských, etnik a států (letos budou například z Rumunska, Bulharska, Kazachstánu a poloostrova Krym). Do Medgidie také jednou týdně dojíždí na tímto spolkem organizované kurzy historie náboženských proroků a islámu rumunský mufti a je i možnost výběru jazyka, přednáší jak v rumunštině, tak v turečtině - vždy podle zájmu účastníků. Spolek vydává i vlastní časopis. Neoficiálním heslem turecké části tohoto spolku je: „Dělejte si co chcete, bavte se s kým chcete, ale snažte se dodržovat turecké tradice - jste přece Turci.“.

Časopis vydávaný Romanya Müslüman Tatar Türkleri’nin Demokrat Birliği

Turci se také sdružují v čistě náboženských orgnizacích, ale v nich už také nevystupují jako etnikum, ale jako věřící muslimové (součást náboženské obce) a nezastupují ani tak etnické zájmy, jako zájmy islámu jako takového. Samozřejmě se také snaží o zachování náboženských tradic a kultury, což je stejný cíl jako měly dvě předcházející organizace. Takovými organizacemi jsou:

Podle představitelů RDUT nemají etničtí Turci žádné separatistické ani emigrační sklony, jsou hrdí na to, že jsou rumunskými občany a chtějí zachovat zdejší harmonický život a vzájemný respekt všech minorit v etnicky i kulturně roztříštěné Dobrudži. Ostře se vyhrazují proti násilí ve jménu svobody.34)Přesto je UDTR zastoupena v příslušných ústředních a místních orgánech veřejné správy třemi zástupci: jedním na ministerstvu školství, jedním na ministerstvu kultury, a jedním v úřadu prefekta kraje Constanţa.

Turci v Dobrudži vydávají od června 1995 i své vlastní noviny v turečtině, Hakses. Navazují přitom na noviny Sakr, které byly v této oblasti vydávány už od roku 1896. Shrnují v nich společensko-politické události, otázky vzdělání, kultury, tradic a náboženství. Noviny byly založeny, aby pomohly rumunským Turkům, po vykořeňující éře komunismu, s řádným masovějším uvědoměním si jejich vlastní, turecké etnicity, která je odlišná od zbytku majoritní společnosti.

Školství v turečtině

V minulosti již probíhalo vzdělávání v turečtině na území Rumunska, ale bylo zrušeno roku 1957. Podle dnešních rumunských zákonů jsou pro studenty patřící do turecké menšiny a studující školu v rumunštině na požádání připravené nepovinné kurzy turečtiny, nebo mohou studovat přímo ve svém rodném jazyce. Řádný vzdělávací proces v turečtině je zajištěn prostřednictvím spolupráce mezi Ministerstvy školství rumunské a turecké vlády, školskými inspektoráty rumunských žup Constanta a Tulcea i místními organizacemi sdružujícími tureckou menšinu. Ustanovení o možnosti studia v mateřském jazyce (v tomto případě konkrétně turečtině) od prvního stupně základní školy na školách, kde je vyučovacím jazykem rumunština, je v souladu s rumunským právem a mezinárodními předpisy. Mezi Tureckem a Rumunskem došlo už dříve ke shodě, že je třeba rozvíjet vzdělávání v turečtině. V roce 1995 bylo za pomoci Turecka založeno gymnázium M. K. Atatürk v Medgidii, s cílem vyučit immámy a pracovníky pro rumunsko-turecké vztahy. Na této škole, podle smlouvy uzavřené mezi oběma státy, vyučují odborné předměty v turečtině učitélé z Turecké republiky. V roce 2000 bylo založeno, při univerzitě Ovidius Constanţa, Colegiul Pedagogic M. K. Atatürk, což je v podstatě obdoba pedagogické fakulty v turečtině. Tyto dvě instituce společně se „standartní“ pedagogickou fakultou univerzity Ovidius Constanţa a katedrou turečtiny na Bukurešťské univerzitě zajišťují dostatek kvalitních a kvalifikovaných pedagogů pro výuku v turečtině. Vysokoškolské studijní obory v turečtině jsou na univerzitě Ovidius a také na některých soukromých vysokých školách a na Bukureštské univerzitě je možnost studovat turečtinu jako cizí jazyk. Takže rumunští Turci mají možnost mít základní, střední i vysokoškolské vzdělání v rodném jazyce. Výuka je vedena podle rumunského vzdělávacího systému, ale používají se i manuály poskytnuté tureckým ministerstvem školství. Rumunské ministerstvo školství má také inspektora, zabývajícího se otázkami vzdělávání v turečtině. 35) Ten navrhuje strategii pro rozvoj interkulturní a multikulturní výchovy, hodnotí komentáře a připomínky pedagogických pracovníků, a koordinuje specializované pedagogické pracovníky na daném území. Dokonce i Generální konzulát Turecké republiky v Constanţě poskytuje od roku 1994 deseti nejlepším studentům z řad etnických Turků prospěchová stipendia pro studium na tureckých univerzitách. UDTR také organizuje různé semináře a setkání pro pedagogy z celého Balkánu vyučující turečtinu a také předměty v turečtině. Zároveň se zajímá o vývoj v oblasti vzdělávání v turečtině a podporuje všechny aktivity s ním spojené, a to i na územích, kde není zastoupení turecké menšiny. Sama UDTR poskytuje kurzy turecké a islámské kultury a turečtiny ve městech Tulcea, Babadag a Galaţi.

Bulharsko:

Co se této kapitoli týče, musím říci, že se nám nepodařilo získat ucelené, kompletní informace. V oblasti, v které jsme se pohybovali jsme nenarazili na žádný turecký spolek, který by Turky jakýmkoliv způsobem sdružoval.

Školství

Před druhou sv. válkou byly turecké děti v Bulharsku vzdělávány v soukromých školách, řízených tureckou komunitou. Tyto školy však nesplňovaly požadovanou úroveň vzdělání, byly špatně organizované, neudržované a učitelé byli nevystudovaní. Tyto školy navštěvovali převážně chlapci, z nichž jen málo dostudovalo základní školu a ještě méně jich pokračovalo na školu střední. V důsledku tohoto byla velká část tureckého obyvatelstva negramotná. V roce 1947 byla v Bulharsku uznána existence národnostních menšin a s tím i právo na vzdělání v mateřském jazyce. Turecké školy byly znárodněny a staly se součástí bulharského školství. Tento krok přinesl kompletní rekonstrukci vzdělávání Turků. Výukovým jazykem zůstala turečtina, ale osnovy se sjednotily pro celé bulharské školství. Stát tím chtěl dosáhnout lepší integrace turecké minority do bulharské společnosti. S cílem zajistit vzdělání pro všechny děti školního věku se staré školy rekonstruovaly a nové se stavěly. Tak vznikly vysoké školy v Kurzhali, Sofii, Razgradu a Stare Zagore. V Ruse byla dokonce otevřena i internátní škola pro turecké dívky. Tak se během několika let výrazně zvýšil počet tureckých dětí navštěvující jak základní a střední školy, tak i vysoké školy a gramotnost se mezi mladými Turky přiblížila celostátnímu průměru. Povinné studium v bulharštině a turečtině vedlo k vysoké míře bilingvnnosti. Podpora tureckých pedagogických ústavů, univerzit, nakladatelství a tureckých divadel podporuje rozvoj přirozené turecké inteligence. Jak později předkládaly anti-náboženské propagandy, a to zejména anti-islámské, zákaz vyučování náboženství a pronásledování náboženských vůdců, přispělo ke vzniku etnické turecké identity jako primární identity. Pokusy vlády nahradit církevní etnickou identitu za socialistickou identitu (1970) se nevydařily.

Pokud jde o současné vzdělávání bulharských Turků, jsou poskytovány příležitosti ke studiu v mateřském jazyce a náboženství na veřejných školách. Turecké jazykové kurzy jsou většinou financovány vládou z fondu EU. Ministerstvo školství odhaduje, že v současné době studuje v Bulharsku přes 40.000 tureckých dětí. Dále existují školy pro imány a od roku 2001 fungují v regionech s velkým počtem Turků islámské třídy na základních školách.

Politika:

Bulharští Turci mají svou „oporu“ i na bulharské politické scéně. Turci mají možnost podílet se na politickém procesu, mohou hlasovat pro kandidáty, kteří zastupují jejich zájmy na místní i národní úrovni.

Velmi známou a v Bulharsku významnou politickou stranou je strana s názvem Hnutí za práva a svobody (DPS), která politicky reprezentuje právě bulharské Turky a muslimy. Její stanovy a program jsou formulovány na širokém základě a deklarují záštitu práv všech etnických a náboženských skupin v Bulharsku. Jejími voliči jsou převážně bulharští Turci, ale přesto nemůžeme říci, že jde o stranu etnickou.

Náboženská situace

Náboženství je v obou zemích, které jsme navštívili stejně jako zdejší etnika poměrně pestré. Podle dat sčítání lidu z roku 2002 je nejvíce obyvatel Rumunska ortodoxního vyznání, 86,79% z celkového počtu. Druhou nejpočetnější skupinu 4,75% tvoří příslušníci římsko-katolické církve. Dále se zde nachází 3,23% reformních, 1,49% evangelíků, 0,88% římských katolíků, 0,58% babtistů, 0,43% adventistů sedmého dne, 0,31% muslimů, zbylá procenta trvoří ostatní náboženství. Jak již bylo zmíněno výše, etnická menšinu Turků tvoří v Rumunsku pouhých 0,25% obyvatel, z tohoto celkového počtu je však 96,95% muslimského vyznání 36).

Ještě v roce 1900 bylo v Dobrudži 238 mešit, dnes se jich nachází po celém Rumunsku jen 72, z toho 7 potřebuje rekonstrukci, proto jsou uzavřené a 3 jsou ve výstavbě. Přesto v oblasti Dobrudže, kde jsme se během našeho výzkumu pohybovali, nebyl problém v jakémkoli větším či menším městě mešitu najít a rozhodně nebyly staré nebo zchátralé, naopak byly většinou nově postavené či zrekonstruované. Zároveň v každé mešitě, kterou jsme navštívili, ať už ve městě nebo vesnici, byl přítomný imám, připravený vést modlitbu.

V Bulharsku je, oproti Rumunsku, turecká minorita výrazně početnější a stejně tak tedy i počet muslimů je zde vyšší. Z celkového počtu 7 928 901 obyvatel je 966 978 muslimů a jedná se tedy o druhou nejpočetnější skupinu hned po majoritní skupině pravoslavných, kterých je podle uváděných statistik 6 552 751. Dalšími početnějšími náboženskými minoritami jsou římsko-katolíci, kterých je 43 811 a 42 308 protestantů.

Přestože se muslimů jednoznačně nachází více v Bulharsku, náboženská tradice a dodržování zvyků je silnější v Rumunsku. Do Rumunska jsme shodou okolností přijeli v době, kdy začínal muslimský svátek Ramadan, který je jedním z pěti pilířů islámu a prezidentem tursko-tatarské unie města Medgidia jsme byli pozváni na první večeři tohoto významného svátku. Večeře se zúčastnilo okolo 150 lidí, kromě členů unie a nás, bylo přizváno i několik „lidí z ulice“, u kterých nevíme, zda byli muslimského vyznání nebo ne, ale byli přivítáni a pohoštěni stejně jako všichni ostatní. Popravdě jsme očekávali velkou slavnost, ale nebylo tomu tak. Podávalo se několik chodů, které celý den připravovaly muslimské ženy. Jako první polévka „čorba“, dále fazole s jehněčím masem a zelím, poté plněné papriky mletým masem a rýží a nakonec meloun. Všechny chody se na stolech prostřídaly poměrně rychle a po necelých dvou hodinách se téměř všichni najednou zvedli a odešli domů. Trochu nás to udivilo, ale pan profesor, který nám během večeře vyprávěl o historii Turků v Rumunsku a kterému bylo okolo 80-ti let a první skleničku vody si po celém dnu čtyřicetistupňových veder dopřál po západu slunce, nám sdělil, že jsou všichni po celodenním půstu velmi vyčerpáni, takže se žádné velké oslavy nekonají. Šlo však vidět, že jsou všichni rádi pohromadě a jak nám bylo řečeno, nestýkají se pouze při příležitosti první večeře Ramadanu, ale jako správní sunitští muslimové i u ostatních svátků, které podle jejich slov dodržují všechny. Večeře se zúčastnil i starosta města Medgidie Marian Iordache a jeho zástupce Sorin Tutuianu, což nám jenom potvrdilo dobré vztahy mezi ortodoxními a muslimy.

V Bulharsku se s takto silným a veřejným dodržováním tradic již nesetkáváme. Pravděpodobně to stále souvisí s dobou komunistického režimu, kdy byla rozpoutána oficiální kampaň persekuce muslimské menšiny. Velká část obyvatel Bulharska má tuto dobu stále v živé paměti a proto se raději snaží příliš nevyčnívat z řady. Většina muslimů, se kterými jsme se setkali nám to, že jsou původem Turci, sdělili více méně jen mezi řečí a k tomu jak dodržují své tradice, jestli doma vaří tradiční turecká jídla nebo se setkávají s ostatními v období svátků, příliš sdílní nebyli. Hlavně se snažili poukazovat na to, že se necítí nijak odlišní od ostatních Bulharů, že Bulharsko je jejich země a to, že mají turecké předky, se v jejich životech příliš nepromítá. I ze strany pravoslavných, či Bulharů jiného vyznání, šlo vidět, že na etnickou menšinu Turků, vyznávající islám nepohlížejí jinak než na sebe samotné. Svátky tedy slaví spíše v kruhu rodinném a svou víru dávají okolnímu světu najevo poměrně střídmě.

V Silistře (Bulharsko) bylo v 19. století 7 mešit, v současné době stojí pouze jedna, plus jedna postavená v roce 2002. Důvodem stavby bylo (podle neoficiálního vyprávění místních) znesvěcení starší mešity, protože do ní někdo na mihrab (výklenek ve zdi mešity směrem k Mekce před kterým při motlitbě stojí immám, není to ale obdoba křesťanského oltáře, může být různě ozdobený, ale není to podmínkou) umístil uříznutou prasečí hlavu. Muslimové považují prasata za nečistá zvířata a je i zakázáno konzumovat jejich maso.

Hřbitovy v obou zemích mohou být i společné, ale většinou jsou rozděleny na křesťanskou a muslimskou část. Podobná situace panuje i u pohřebních obřadů.

Zajímavosti

  • Pravoslavný kostel v Megidii z druhé poloviny 19. století byl postaven za peníze místního tureckého mecenáše Kemala Gihameta, vyznáním muslima.

  • Rumunsko se oficiálně nazývá Romania až od 19. století (dříve Rumania), a touto změnou chtělo výjádřit návaznost na starý Řím - dřívější historický název dnešního rumunskému státu byl Valašsko (Valach = ten, kdo umí mluvit rumunsky). Také základ státního znaku odkazuje na tradici Valašska jako hlaví hybné síly území dnešního Rumunska (viz obrázek).

Popis znaků na erbu, směr zleva odshora: Valašsko, Moldávie, Banát, Dobrudža, Transylvánie 37)

  • Koberec v mešitě Carol I. v Constantě je zde od roku 1865 a váží 450 kg - vždy je rozbalena jen jeho část a po určitém čase se mění. Sama mešita nese jméno rumunského krále Karla I. (vyznáním křesťana), který ji nechal roku 1910 zbudovat.
  • Rozvody v tureckých rodinách jsou výjimkou, turečtina ani nemá pro rozvod vlastní výraz.
  • Turecky člověk se řekne „adam“.
  • Původní turecký název Mangalie byl Mankalya, od 15. do 19. století to bylo téměř čistě turecké město, Rumuni sem přicházejí přicházejí až na konci 19. století.
  • Pokud není v mešitě přítomný immám pak může obřad (mši) vést v podstatě kterýkoliv muslim, který je schopen ji správně odsloužit.
  • V kostele rumunského ortodoxního kláštera Sfânta Mănăstire Dervent (poblíž obce Ostrov, blízko rumunusko-bulharských hranic) je kámen do tvaru kříže, který má mít údajně léčivé schopnosti. Podle slov jednoho místního mnicha sem přicházejí i nemocní muslimové a kámen pomáhá i jim. Muslimové ani mniši v tom nevidí žádný problém.
  • V Rumunsku během komunistické vlády (1944-1989) existovalo Ministerstvo pro náboženské kulty (angl. Department of Religious Cults).

Celkový dojem

Turecká menšina v obouch státech žije poměrně čilým spolkovým i náboženským životem. Přestože se od majoritního obyvatelstva vyděluje díky svému náboženství i tradicím, a je vpodstatě pozůstatkem turecké (osmanské) říše a její nadvlády nad Balkánem, nemají už žádné problémy s životem, či integrací v těchto státech, i když situace v historii nebyla vždy tak růžová, především v Bulharsku. Nutno říci, že takovou míru tolerance napříč náboženstvími a etnikami jsme ani nečekali a příjemně nás překvapila. Turci jsou lidé velmi milí a pohostinní, jak jsme měli tu možnost poznat, což ovšem platí i o Bulharech a Rumunech. A tímto bychom také rádi poděkovali všem kteří nám během našeho výzkumu pomohli, neboť bez nich bychom tento projekt ani nemohli dotáhnout do konce.

Mapa naší cesty

Hranice mezi Rumunskem (nahoře) a Bulharskem (dole) je značena šedou čarou

Použitá literatura

CONSTANTIN, Daniela-Luminiţa; GOSCHIN, Zizi; DRAGUSIN, Mariana. Ethnic Entrepreneurship as an Integrating Factor in Civil Society and a Gate to Religious Tolerance: A Spotlight on Turkish Entrepreneurs in Romania. Journal for the Study of Religions and Ideologies [online]. 2008, 7, 20, [cit. 2010-04-26]. Dostupný z WWW: <http://jsri.ro/new/?Archive:JSRI_Volume_7%2C_no.%0A20%2C_Summer_2008>. ISSN 1583-0039.

EMILOV, Ali. Turks and Tatars in Bulgaria and the Balkans.Nationalities Papers. March 2000, no. 1, s. 129-165.

BOUSFIELD, J., RICHARDSON, D. Turistický průvodce Bulharsko. Brno: Jota, 2002, s. 445-449.

PIRICKÝ, Gabriel. Turecko : Stručná historie států. 1. Praha : Libri, 2006. 198 s. ISBN 80-7277-323-2.

RAMET, Sabrina P. Religion and nationalism in Soviet and East European politics [online]. Durham, N.C. : Duke University Press, 1984 [cit. 2010-04-05]. Dostupné z WWW: <http://books.google.cz/books?id=50GTIhntKvYC&printsec=frontcover&dq=Religion+and+nationalism+in+Soviet+and+East+European+politics&source=bl&ots=zRzVmQ251-&sig=b6NYpBHXQHu47dB6MZyeFZgHhqM&hl=cs&ei=Vq-5S7uqOqakOMLtyKEL&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=1&ved=0CAoQ6AEwAA#v=onepage&q=&f=false>.

ŠATAVA, Leoš. Národnostní menšiny v Evropě : Encyklopedická příručka. 1. Praha : Ivo Železný, 1994. 385 s

4) , 8) MAŇÁKOVÁ, Lucie. Demografické aspekty vztahů Turecka a Evropské unie [online]. Olomouc : Přírodovědecká fakulta, 2007. 112 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Dostupné z WWW: <http://geography.upol.cz/soubory/studium/dp/2007/2007_Manakova.pdf>.
6) ZEMAN, Daniel. Danova domovská stránka [online]. 2007 [cit. 2010-11-07]. Rumunsko. Dostupné z WWW: <http://ufal.mff.cuni.cz/~zeman/cesty/rumunsko.html>.
7) Enciclopedia Dacica - Turci [online]. 2001 [cit. 2010-11-07]. Dostupné z WWW: <http://www.enciclopedia-dacica.ro/webring/minoritati/turci.htm>.
9) ZEMAN, Daniel. Danova domovská stránka [online]. 2007 [cit. 2010-11-07]. Rumunsko. Dostupné z WWW: <http://ufal.mff.cuni.cz/~zeman/cesty/rumunsko.
10) Republic of Bulgaria - Council of Ministers. [online]. 2005 [cit. 2010-11-08]. About Bulgaria. Dostupné z WWW: <http://www.government.bg/cgi-bin/e-cms/vis/vis.pl?s=001&p=0159&n=000002&g=>.
13) , 14) , 17) EMILOV, Ali. Turks and Tatars in Bulgaria and the Balkans. Nationalities Papers. March 2000, no. 1, s. 129-165.
18) , 25) , 36) CONSTANTIN, Daniela-Luminiţa; GOSCHIN, Zizi; DRAGUSIN, Mariana. Ethnic Entrepreneurship as an Integrating Factor in Civil Society and a Gate to Religious Tolerance: A Spotlight on Turkish Entrepreneurs in Romania. Journal for the Study of Religions and Ideologies [online]. 2008, 7, 20, [cit. 2010-04-26]. Dostupný z WWW: <http://jsri.ro/new/?Archive:JSRI_Volume_7%2C_no.%0A20%2C_Summer_2008>. ISSN 1583-0039.
19) ŠATAVA, Leoš. Národnostní menšiny v Evropě : Encyklopedická příručka. 1. Praha : Ivo Železný, 1994. 385 s.
20) BOUSFIELD, J., RICHARDSON, D. Turistický průvodce Bulharsko. Brno: Jota, 2002, s. 445-449.
21) CRAMPTON, R. J., A Concise History of BULGARIA. Cambridge: University Press, 1997, s. 34, 80, 209.
22) NAHODILOVÁ, L. Bulharofonní muslimové, Pomáci [online] Navýchod, 2010, [citováno 11. 5. 2010] dostupný z WWW: http://www.navychod.cz/?req=article&id=74
26) EMILOV, Ali. Turks and Tatars in Bulgaria and the Balkans. Nationalities Papers. March 2000, no. 1, s. 129-165.
28) Centrul de Resurse pentru Diversitate Etnoculturala [online]. c2002 [cit. 2010-04-05]. Pagina oficiala a Uniunii Turce. Dostupné z WWW: <http://www.edrc.ro/index.jsp>.
29) Uniunea Democrata Turca [online]. c2006 [cit. 2010-04-05]. Pagina oficiala a Uniunii Turce. Dostupné z WWW: <http://www.udtr.ro/>.
31) Muftiatul Cultului Musulman din Romania [online]. 2008 [cit. 2010-05-12]. Anunturi. Dostupné z WWW: <http://www.muftiyat.ro/anunturi/91-deschidere-centrul-cultural>.
32) Muftiatul Cultului Musulman din Romania [online]. 16.3.2010 [cit. 2010-05-12]. Anunturi. Dostupné z WWW: <http://www.muftiyat.ro/anunturi/91-deschidere-centrul-cultural>.
33) Wikipedie the Free Encyklopedia [online]. 2010 [cit. 2010-05-12]. Islam in Romania. Dostupné z WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Romania>.
34) Muftiatul Cultului Musulman din Romania [online]. 2009-09-04 [cit. 2010-05-12]. Comunicatul de presa al Administratiei Prezidentiale. Dostupné z WWW: <http://www.muftiyat.ro/anunturi/113-040909-comunicat-presedinte>.
35) Invatamantul in limbile minoritatilor [online]. c2008 [cit. 2010-04-05]. Limba turca. Dostupné z WWW: <http://www.old.edu.ro/minoritati_23.html>.

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017