obrzek domeku-home logo-FB


V Taškentě a Samarkandě.

Emanuel Fait a Střední Asie

Osvěta, 1904 s. 43.

Z asijské pouti za českými památkami podává dr. Em. Fait.

Již před rokem 1892 některé časopisy rozhlašovaly, že v Samarkandě jsou nějaké staré české písemné památky, a také české zbraně a roucha z 13. století prý se tam nalézají. Jak tam přišly? Za nájezdu mongolského na Moravě r. 1241 byly prý uloupeny a po rozmanitých oklikách dopraveny až do sídla světovládce Timura, do velkolepého Samarkandu. Nemohlo se tvrditi, že by to nebylo možno. Nezavlekli Švédové rukopisy naše do své vlasti za války třicetileté? Jak se dostalo slovanské evangelium, psané v Pražském klášteře Emauzském, do Remeše, kde na ně potom králové francouzští při svém korunování přísahali? Snad se tedy nějaký český rukopis dostal také až do střední Asie.

Od té doby dopisoval jsem si o té věci s některými osobami v Čechách i za hranicemi, abych se pravdy dopátral. S mnohými jsem vyjednával ústně, nepouštěje otázky té se zřetele. Posléze přivedla mě r. 1902 k tomu, abych se znova podíval do krajin středoasijských, kterými jsem již o 13 let dříve byl projížděl.

Tato druhá cesta vedla mě přes Tiflis, Baku, Krasnovodsk, Aschabad, Merv, Čardžuj a Bucharu, v kterémžto sídle emirově prodlel jsem od 12. do 14. července. Maje doporučující listy k generálu Koljubakinu v Taškentě a od šejch-ul-islama k perským velkoobchodníkům bratrům Rizajevým v Samarkandě, vydal jsem se na další pouť, o které chci podrobněji vypravovati.

Vyjíždím z Buchary. Již na dřívějších stanicích železničných tu a tam vedle řádného buffetu býval zřizován jiný vedlejší. Opodál staničné budovy postavily se v řadě tři, čtyři ženy buď hlídačů aneb jiných zřízenců dráhy a nabízely ku prodeji mléko nebo i horkou vodu na čaj; sklenku mléka za 2 kopějky, láhev za 5 kopějek. Od Buchary východně se mi zdálo, že postranních prodavaček přibývá; řada jejich bývala delší, zboží pestřejší. V písku vedle ženy nabízející svařené mléko se usadila jiná s vejci; pečenou slepici nanabízely za 35 kop., husu za 40 kop. Vyskytly se i koláče s řídkým tvarohem. Také ovoce, jmenovitě třešně přinášely, byla to však lahůdka, a málo kdo si jich dopřával.

Osady ruské jsou jmenovitě východně od Bucharského pruhu hojnější, a proto ženy vesničanů chápou se nádražního prodeje jako vedlejšího zdroje příjmů. Peršané a Sartové, jakmile vlak zastaví, rozbíhají se na všechny strany, aby sehnali levnou vodu na čaj; pět minut s hlukem a vádou smlouvají o kopejku. Vybral jsem si místo v kruhu »pereselenců« (vystěhovalců). Muž, žena s dvěma dětmi, vedle nich mladší jejich známý, — zabrali jsme oddíl kupé, podélnou chodbou odloučený. Hromada ranců a ranečků, hrnků a hrníčků, nevyhnutelný čajník směstnány nahoře i dole pod lavicí. Rodina se stěhovala ze Saratova do Taškentu, kde si hodlali zaříditi nějaký malý obchod.

»Omrzelo mne hospodářství,« povídal muž. »Namáháš se, padne sucho, a trpíš hlad, hyne potah i ovce. Obchod jest pohodlnější, povede se, nějaký baryšek (výděleček) přece stranou uložíš,« Večer se společně pustili do slepice, kterou na jedné z předcházejících stanic koupili; přikusovali k ní chleba a zapíjeli čajem. Čaje vlastně ani po celou cestu nepřestali nalévati. Aby se ušetřilo cukru, pije se neslazený nápoj, ale cedí se skrze kousek cukru mezi zuby vložený. Žena odešla do sousedního kupé na návštěvu, a muž se obrací k mladšímu sousedu: »Ožeňte se. Muž slabý tvor, bez cizí podpory brzo klesá. Někdy se zdá, že je silný, ale něco přijde, a je na hromadě. Musí míti ženu, aby mu poskytovala pomoci.«

»Ale,« namítá mladý, »vezmeš si bohatou a drží tě za onuci, vybereš si chudou a bujností tě přivede na mizinu. V Evropě bez toho se málo kdo žení. Tuhle bárin (pán) jistě také není ženat, obrátil se ke mně. »Dávno jsem ženat, i moji bratři.« Na mladého to účinkovalo, už ani neodpověděl.

Vytahovali jsme železné podpěry na lůžka; každý se zařídil dle toho, jaké měl pokrývky a jak si je dovedl pohodlně rozložiti. Někdo arci spí i při 40° R v noci, třeba na tvrdém prkně, jiný nemůže oko zamhouřili, když se vějířem ovívá. Ráno veliký shon. Pro kipjatok (vařící vodu) na čaj kde kdo se dere na nádraží při zastávce. Stojí to kopějku a nalije se z toho pět, šest sklenic. Z vedlejšího kupé přišel na návštěvu kamenický dělník z Krivošije v Kotorsku. »Jak dlouho jste už z domova?« ptám se ho »Dvě léta. Byl jsem zaměstnán na nové trati, která se staví z Orenburka k Taškentu; ale nic se neušetří. Celý den jen čaj píti a chleba přikusovati nevydržíš.« »Jsou zde ještě jiní vaši krajané?« »Krivošijci sem nepřijdou, ale několik Černohorců se na trati Zakaspické uchytilo a dobře se jim vede. Domů sám nyní nemohu nic posílati, ale na ženu nezapomínám a zůstávám jí věren.« Jen po velikém pobízení přijal vařená vajíčka a půl láhve piva.

Krajina měnila svou tvářnost. Míjeli jsme údolí blahodárného Zerafšanu. Blížilo se k nám a opět vzdalovalo útulné Kermine, kde ve svém letohrádku rád v ústraní trávívá nynější emir Bucharský dni své nečinnosti; žije polo na pensi, na osudy své země nemá žádné moci. »Co s tím?« pravil jakýsi obchodník. »Není to k ničemu, carská vláda by měla celý emirát zabrati, aby byl slušnější pořádek. Jednou k tomu dojde, ať jest to raději dříve.« Čeká se, až věci přirozeně dozrají. Nutno okolí zabezpečiti, ruský živel v sousedství sesíliti. Emirát tak jistě splyne s ruským Turkestanem, jako se zralé jablko za stopku na stromě neudrží.

Před Katta-kurganem jsme opět vstoupili na půdu carskou. Město čítá asi 10.000 obyvatelů, na ruskou část jich připadá 2000. Bujné vrcholky topolů, akátů i jilmů stíní střechy; jenom vystupující kouř označuje směr ulic. U města byla r. 1900 přepadena menší posádka ruská; ale pokus vzpoury se nezdařil, účastníci její krvavě potrestáni, příbuzní stiženi pokutami a počet mužstva posádkového značně rozmnožen. Ani v Samarkandě jsem nyní nepřerušil jízdy. Do vedlejšího kupé vstoupil jakýsi ruský obchodník a brzy kolem sebe shromáždil četné posluchače.

Četl Turkestanské Vědomosti a vykládal plynnou sartštinou, — přednáška ve vlaku bez policejního svolení. Projedeme stanicemi Rostovcevem, Kuropatkinem, Miljutinskou na Džirak. Krajina dílem rovinatá, dílem pahorkovitá s roklinatými. úvaly. Džirak mívá již často nedostatek vody, a proto obyvatelstvo strádá rištou. Spěcháme přes hlinitou step až k Čerňajevu směrem východním, odtud pod pravým úhlem zahýbáme k severu do stanice Syrdarjinské.

»Hladová step« vznikla nakupením spraše na levém břehu Syrdarje. Půda jest úrodná, ale nemá vláhy; aby se tomu pomohlo, zřizuje se mohutný průplav a z něho se povedou pobočné strouhy, aby žíznivé půdě se dostalo vláhy. Již nyní jest v obvodu průplavu několik ruských osad, a počet jejich vzroste, až se práce dovrší. Přehoupneme se přes statnou řeku Syr-darji a menšími obcemi Vrevskou a Kaufmanskou dosáhneme svého cíle, konečného bodu dráhy Zakaspické i nově prováděné Orenbursko-Taškentské.

Taškent patří k nejstarším městům střední Asie. U domorodců se někdy zove Čač nebo Saš. Prvopočátky jeho se halí v mlhu bájí. První květ města vypučel pod ochranou Arabů, přešly nepokoje chivské, přehnala se bouře mongolská. Za Timurovců Taškent býval příliš zastíněn svým šťastnějším soupeřem Samarkandem. Mír rušívali svými nájezdy Uzbekové a Kirgizové. Bouřlivé zmatky se prodloužily až do 19. století. V prvních jeho desítiletích rozhodovali nad osudem města Kokandci; celé čtvrtstoletí veden zápas mezi nimi a Bucharou. Do sporu zasáhli posléze Rusové a pod vedením generala Čerňajeva opanovali město 15. června 1865.

Ani v Samarkandě již se nezachovává tak přísně rozdíl mezi Asií a Evropou, světem pravoslavným a mohamedánským, jako v Taškentě. Kdo je zvyklý západní Evropě, zdá se mu ruská čtvrt příliš rozvláčnou; není to hromada věžovitých domů, kde se každý loket základní plochy tolik cení, nýbrž skupina villových předměstí. Jste malincí, ztrácíte se na objemné prostoře. V našem shluku městském tlačí se těsně k sobě buňky včel, komůrky ne úmorných mravenců, ale v ruském Taškentu by ani Göthe nemohl vzdychat!: »Více světla!« Spíše by vybízel: »Přitulme se!« Bloudíte řadami ulic pod ochranou stinných stromových korun a vždy po dlouhé chvíli teprv setkáte se s lidským okem.

Jisté třídě lidí by se mohlo zvláště město doporučovati. Jest mnoho takových choulostivců, kteří za zdroj všech nemocí pokládají vítr a průvan. Chodíváme v hustých stromořadích, kde téměř po celý rok nepocítíme, co to jest mocnější proud vzduchu. A přece byste si v červnu i červenci za dusivého úpalu toužebně přáli, aby vám lahodný zefýrek rozpálené tváře ovanul. Vesna se v Taškentě svým kouzelným prutem dotkne přírody v prvních dnech března. Ale již v květnu počíná slunce tak nemilosrdně své paprsky metati v ovzduší rozlehlých zahrad, že před ním prchá, kdo může. Proto v červnu a dále až do polovice srpna jako by náměstí i ulice byly zachváceny morovou nákazou. Osamělý chodec zdá se býti sobě na obtíž. Úřední hodiny jsou od osmé ráno do jedné odpoledne. Teprve k večeru trochu se opět vzpružuje ruch.

Oblíbeným útočištěm před úpalem slunečním jest úžlabí Čimganské, asi 90 km. vzdálené. V carství na 50 až 100 km. nikomu nesejde, to se zdá býti maličkostí. V ústraní zařízeno sanatorium pro posádku. Každého roku mnoho prostých vojínů své porouchané zdraví tam spravuje. Soukromníci buď si najímají od Kirgizů jurtu aneb si na vlastní účet zařizují nějaký stan. Nejsou to tedy naše alpské hotely a pohorská výletní místa na Šumavě a v Krkonoších. Mléko, kumys, skopové vyplňují s čajem denní jídelní lístek. Chtějíli si výletníci dopřáti nějakého pohodlí, skládají se. V roklinách přecházíte výmoly, často brodíte se přes horské potůčky, děti si potřebují poskočiti; proto »dačníci« přispívají na správku cest, můstků, na hříště i na lampy při pěšinkách.

Kdo je dobrý jezdec, může se levně projeti na koni. Výlet do Čimganu povozem se počítá na 25 rublů, domáci arbou 5 r. Kdo trpí chorobou plicní nebo žaludeční, zajíždí do Čimkentu, kde se léčí kumysem. V době úpalu mnozí hledají úlevy v sadech okolních vesnic, vypátrají si příhodné zátiší u průplavu a loví ryby. Kdo je milovníkem lovu, najde v okolí hejna hus a kachen, také labutě a potápky. Vycházky na kančí bývají někdy nebezpečné. Taškent je středem ruského Turkestanu a čítá 160 tisíc obyvatelů; z toho na Rusy připadá 25 tisíc.

Společenský život se málo kdy bujně rozvíří. V zimě se pořádají rodinné taneční zábavy nebo koncerty. Občas přijíždějí divadelní společnosti z evropského Ruska; též ochotníci v zimním a letním divadle bavívají širší obecenstvo. Do starého sartského města dopraví nás od hlavní tržnice koňská dráha. Dovnitř města se nedostaneme, pouze k jeho obvodu. Klikatiny ulic se podobají hlemýždím stopám, točí se, zahýbají, ale celkem směřují hlavní z nich k bazaru jako k srdci, jež rozlévá život po celém těle. Od paprskovitých tepen odbočuje celá řada příčných uliček. V některých najdete pět, šest koutů a marně pátráte po východu. Zabloudíte-li v takové skořepině, ohraničené prázdnými stěnami, z vepřovic slepenými, klopýtáte po hrbolaté půdě zpátky k východu a zažehnáváte městské stavitele — ne do devátého nebe. Prázdným prostorem se mihne zahalená postava ženská, někdy tlupa dětí polonahých vyrušena ze svých skotačivých her a pokřikuje: »Urus!« (Rus). Jinde si oturbanění domorodci od »čajhane« líně prohlížejí cizince. Ticho ulic přerušuje osamělý jezdec, mezek s nákladem dříví. Podle zdí se belhají dva staří moslimové, aby v nedaleké mešitě vykonali předepsaný namaz (modlitbu). Ani ti azandžijové (muezinové) nevyvolávají se štíhlých minaretů dobu k modlitbě určenou tak, jak jsem je tu ještě před lety slýchával; hlas jejich není již tak sebevědomý, zvučný, bezděčně projevují, že moslim přestal rozhodovali o osudech světa.

Basar Taškentský zdaleka není tak zajímavý jako v Buchaře. Rozkladné paprsky ruské vzdělanosti mnohem hlouběji pronikají do všeho ústrojí společnosti. Koberce nejsou výrobkem sartským v místě, nýbrž jsou sem přiváženy. Látky bavlněné buď jsou původu ruského, nebo se hrubá mata dodává z Kašgarska. Sedla, postroje koňské setrvávají při starých vzorech dědovských. Za to boty (tatarské ičigy) i přezůvky podléhají vzorům ruským, ano i vídeňské zboží pro dámy si klestí zvolna cestu. Krejčovina rovněž se udržuje v rukou domorodců a jejich žen.

Ani v pekařství se nedají nijak odstrašiti soutěží. Mnohé ženy pekou sušenky na výdělek a zabezpečují si tím značné vedlejší příjmy. Stavitelství uchovává se v cechu domácích podnikatelů, i ruské kostely bývají stavěny od moslimů. Jenom kamnářství Sartové nerozumějí a nedovedou se mu naučiti. Prohlížel jsem si rozmanité krámky, když ke mně přistoupil jakýsi důvěřivý Sart žádaje, abych mu přečetl listinu, kterou mu povolena živnost. Upokojil jsem ho, že listina je správně vyhotovena; jemu ruské písmo bylo nerozluštitelným tajemstvím.

Mešity Taškentské zdaleka nejsou tak krásné a nákladné jako v hlavním městě emirátu. V Plazret-imamu pohřben Abu bekr ben Ismail-kaffali-šoš (r. 926 po Kr.). Ulemové tvrdí, že hlavně zásluhou tohoto muže jejich předkové byli pro pravou víru získáni. S hlavní budovy madrasy (školy) Kukol-daty bývaly kdysi metány dolů ženštiny, jimž se vytýkal nepořádný život. V téže mahale (čtvrti) Biš-agač (pět stromů) ukazuje se nám madrasa Chodža Achrar-vali. Naproti škole se vypíná mešita od téhož muže zbudovaná. Během doby velice schátrala; ruská vláda ji dala svým nákladem opraviti, proto ji teď mohamedáni nazývají carskou mešitou. Mimo proroka Mohameda není druhé osoby mezi moslimy v Turkestanu, která by se z takové neomezené úcty těšila jako Chodža Adirar. Celé legendy se z jeho života vypravují, a nekonečná je řada jeho dobrodiní. Učeností se mu nikdo nevyrovnal, jeho bohatství bylo nevyčerpatelné. V novém městě mimo četné budovy státní a učebné (mužské i dívčí gymnasium, řemeslnická škola) připomínáme hlavní chrám. Prvnímu organisátoru střední Asie K. P. Kaufmannovi (1867—1882) postaven v parku krásný pomník. Na blízku skví se druhý památník, jímž se oslavují vítězné zbraně ruské v srdci největšího dílu světa.

Svým bytem nebyl jsem příliš nadšen. Měl jsem malý pokojík s okny na dvůr, kamž odpoledne slunce nemilosrdně pralo. Posluhovati mi měli vysloužilý kozák a jeho žena, kterou jsem za čtyři dni svého pobytu nemohl příměti, aby postel ustlala a věci uklidila. Dávám jí klíč do ruky: »Spořádejte mi to v nomeře!« — »Charašo (dobře), budět.« Ale nebylo. Dělal jsem starého mládence; koupil jsem si cukr a čaj, ráno, v poledne a večer přinesli mi samovar, housku jsem si vybral u buločníka (pekaře) a tím byly mé potřeby obstarány. V poledne uvařili boršč neb šči (polévku s masem, kapustou a octem); na jiného člověk bez toho neměl při úmorném vedru chuti. Někdy k vůli změně přišla na stůl jajčnica (míchaná vajíčka). Kozák byl dobrák, rád si popovídal, ale žena nedovolila. »Što ty postojanno boltaješ (stále blábolíš),« okřikovala ho, když počal vyprávěti o svých cestách po Sibiři. »Což,« ptám se, »zdraví vám sloužilo?« »Ničevo, lichorjadka (zimnice) byla, těper (nyní) uže nět.« Druhého dne byl přepadlý, zimnice jím klepala znovu. Zastupoval jej jiný kozák, ale ještě v uniformě.

Zdá se to podivné, má-li člověk vojáka za pokojského, ale celý Turkestan je pod správou vojenskou, i průvodčí vlaků na Zakaspické dráze jsou »nižšími činy« (vojíny). Odevzdal jsem svůj doporučující list generálu Koljubakinu. Nebylo to snadno dostati se řadami rozmanitých ordonancí až k jeho osobě. Přijal mě velmi laskavě. »Přijďte zítra, vyřídím vše sám s generálním gubernátorem.«

Dán mi opět voják, aby mě labyrintem chodeb vyprovodil ven. Štěstí bylo, že generál náhodou zůstával ještě v Taškentě a nebyl vyslán v nějaké úřední záležitosti do kraje; už to by bývalo mrzuté, kdy by se byl se svou rodinou pro vedro přestěhoval do Cimganu; byl bych tím ztratil 10—14 dní. Druhého dne jsem obdržel dopis k generálnímu gubernátorovi. Provázen opět »ordonancem« jel jsem k veliteli všeho Turkestanu. »Přicházím jako soukromá osoba, abych se přesvědčil, co jest pravdy na pověstech, že se nalézají nějaké české památky v Samarkandě. Kdy by se pověsti potvrdily, česká akademie pro vědy a slovesnost by učinila náležité kroky u ministerstva v Petrohradě, aby se rukopisy uchovaly.«

»Mluvili jsme již o vaší cestě s generálem Koljubakinem. Dám vám vyhotoviti dopis ke gubernátorovi v Samarkandu, aby pátral po památkách, ale sám o tom nemám žádných zpráv. Zatím dostanete doporučenku k řediteli zdejšího musea a knihovny, není-li snad něco českého tam uchováno.« Poděkovav Jeho Prevoschoditělstvu za vzácnou ochotu a přízeň, odebral jsem se hned do musea.

Prostorná jeho budova, spojená s veřejnou čítárnou, byla docela na blízku. Ředitel J. F. Píjat uvítal mne s velikou zdvořilostí a vykládal sbírky. V rukopisném oddíle nic českého není uloženo. Ukazoval mi vakufní knihy (odkazy k dobročinným účelům) z města Turkestanu, sepsané v jazyce tureckém. V museu chová se mnoho náhrobních kamenů nestorianských knězi, jež nalezeny na rozličných místech střední Asie; jsou pečlivě hlazeny a písmo krásně čitelné. Vystaveno zde i úplné svatební roucho Kirgizů; dojem byl by úplnější, kdy by bylo oblečeno na figurínu. Řada popelnic jeví podobu chaty nebo stanu s ellipsovitou základnou; ozdoby na nich rýsovány v geometrických tvarech a připomínají nám z části etrurské pohřební nádoby. Dosti plná jest sbírka ražených peněz z doby římské a řecké i některé ukázky z času republiky Novgorodské. Zbraně domácí, brnění z chanství kokandského, drátěné košile připomínají stejné výrobky horalů kavkazských z krajiny Chevsurie. Zařáděno tu mnoho spisův anglických, německé encyklopedické slovníky, latinské, italské, francouzské, ale ani jediný spisek český. Celá knihovna má asi 24.000 svazků, hlavně spisů, jednajících o střední Asii.

Ohromné jest dílo Meževovo; obsahuje několik set svazkův a zahrnuje vůbec seznam literatur světových o střední Asii do r. 1884 i s ukazatelem jmen. Mnoho jest v museu latinských a italských památek po misionářích z Věrného. Z nejnovějších listin zasluhuje zmínky pokorná prosba města Andižanu z r. 1898. Obyvatelstvo obrací se k samovládci ruskému, aby mu nejmilostivěji prominuto bylo, že někteří nerozvážní mladíci dali se strhnouti ke vzpouře.

Na odpoledne o 3. hod. jsem byl pozván k generálu Koljubakinu. Kráčím před určenou hodinou před hlavní chrám, obdivuji se jeho krásné kupoli a úhlednému portálu. V stínu košatých moruší spatřím na lávce dvě elegantní dámy, a kolem nich pobíhá asi tříletý hošík. Zahrčí kočár, zastaví u dám, z něho se vyhoupne mladý důstojník a líbá dámám ruku. Kráčím po druhé straně a hledám číslo domu. Najednou slyším přes ulici zvonkový dámský hlas: »Gospoda, požalujsta! vy ně doktor Emanuil Martinovič?«

Vzbudil jsem pozornost. Krásná dáma, paní generálová, s milostným úsměvem mě vítá. Vzájemné představování. Druhá drobnější dáma byla choť jakéhosi statkáře, důstojník byl nastávající zeť gubernátora Samarkandského. Následovala výměna obvyklých frásí o horkém počasí, o zmalátnělosti tělesné i duševní, o příjemném stromořadí. »Izvinitě (odpusťte),« pravila po chvilce »generalša,« »moj muž ožidajet (očekává) nas, роrа (je čas), idem!« Vstoupili jsme do protějšího domku, kde nás přivítal generál. K stolu přisedl i jeho syn, informátor hošíkův a vychovatelka dcerušky. Úzký kroužek rodinný. Posluhoval vojín v plném lesku, v bílých rukavicích. Zahanbil by leckterého našeho číšníka.

Mluvilo se o cestách. Generál zná Evropu, cestoval po Itálii, Řecku, Španělsku, Francii, Anglii, Německu i Rakousku. »Osip Andrejevič (generál) rád si promluví s cestovateli; předešlý týden pozval si příchozího Francouze. Byl to roztomilý starší pán,« s úsměvem připomíná »generalša.« »Francouzi jsou vždy uhlazení, také na cestách,« pravím, »za to Angličané dovedou býti hodně bezohlední. Na cestě do Wadi Ffalfy v Nubii na horním toku Nilu vyšší anglický důstojník přišel k společnému obědu na parníku pouze ve spodkách a opánkách, ani košile neměl; byli jsme všichni zaraženi, on však toho nedbal a pohodlně se posadil k svému příboru.«

»Slyšel si, Nikolaji?« obrací se matka generálová k synáčkovi. »Jak se nazývá ten, kdo si bez košile sedne k stolu?« »Skaži (řekni), Nikolaj, kаk nazyvajetsja?« »Eto p…….,« nesměle pronáší svůj úsudek hošík, přirovnávaje nespůsobného k jistému málo čistotnému zvířeti. Oba mladší důstojníci právě vykonali štábní zkoušku s dobrým prospěchem. »Ostatně k čemu takové zkoušky? Každý zkoušející generál nebo plukovník má syna, a rozumí se, že při zkoušce všichni bývají uznáni za spůsobilé. «

»Není to tak lehké, zákonitým požadavkům se musí vyhovět!!« namítal své manželce generál. »Které vojsko dle vašeho soudu jest v Evropě nejlepší?« ptám se. »Řecké a italské pluky jsou bídné (drjaň). Za to se mi líbí Španělové, jsou pružní, svalnatí a stateční.« »A což u nás v Rakousku?« »Čechové jsou statný lid s dobrou veřejnou disciplinou, Slováci a Rusíni jsou ještě dnes zuboženi.«

»A Poláci?« »Ti se přežili, doba jejich slávy minula,« vmísil se do řeči jeden z mladších důstojníků. »Sami zavinili úpadek svého státu.« »Ale opět se z úpadku svého probírají.«

Generál vzal svého malého synáčka do náručí. »Také bude vojákem?« »Ovšem že bude. Já jsem již stár, ale můj Nikolenka jistě potáhne do Indie.« Z Turkestanu je spojení s nížinou hindostanskou velice čilé. Mnoho anglických důstojníků bylo pro vyzvědačství posláno přes hranice. K obědu po čtyřikrát přinášena jídla, úprava jich byla výborná. Když jsme vstali od stolu, generál poceloval děti a choť, jíž důstojníci políbili ruku; já děkoval za laskavé pohostinství. V pracovně měl generál rozvěšeny krásné obrazy, upomínky na válku Napoleonskou a Krymskou. Vyšli jsme do sadu před hlavním chrámem. »Město je krásné,« podotkl jsem, »ale Samarkand se mi svými dějinami zdá míti více práva na první místo v zemi.« »Ano, ale Taškent jest blíže Indie i Cíny, a rovněž do Sibiře možno se odtud pohodlněji dostati.«

Přiblížil se »brod’aga« (tulák), asi čtyřicátník s plnovousem a s černými, přistřiženými vlasy. Košile jeho byla stažena špinavým pasem, kdysi červeným, kalhoty vetché, lýkové »láptě« (opánky) měly na sobě vrstvu prachu. Prosil »Boga radi« za milostynju (almužnu). »I počemu ty rabotať ne chočeš? Stydno viděť zdorovago čelověka, i on braďaga!« domlouval mu generál, ale dal mu přece »pětačok« (5 kopějek).

Rozloučil jsem se s laskavými hostiteli. Slíbili mně jistojistě, až pojedou do Evropy, že se v Praze zastaví, abych jim mohl ukázati její krásy. »Baryňa« se při tom čtverácky usmívala, že to bude co nejdříve. Psaní z Prahy do Taškentu, když se nikde nezadrží, dojde za 13 dní. Nazejtří šel jsem si pro slíbený list generálního gubernátora. V předsíni paláce seděla na bobku Sartka v závoji a v šedé parandži (svrchním oděvu). Vedle ní se usadili dva klučíci 5—7 let, bosi, tybetejku (čepičku) v týle, v hadříkách domácí výroby. Po chvíli přišel podřízený úředník a tázal se ženy, čeho si přeje. Ovdověla, a příbuzní nechtěli jí přispívati na výživu. Stěžovala si, byla nadána neobyčejným darem výmluvnosti, a třeba mohamedánka, nikterak se neostýchala hájiti svého práva i před vojenskými úřady. Při živých pohybech rukou, jimiž dodávala důrazu nepřetržitému proudu slov, několikráte se jí nazdvihl závoj: s obličeje již unikala krása. Úředník ji radil žertem, aby se opět brzy provdala, že bude míti po soudu. S úsměškem podotkla, že nemá na spěch.

Když velitel dlouho nepřicházel, odešel jsem požádav, aby list byl přímo poslán do Samarkandu gubernátorovi, že se tam představím. Sotva jsem doma počal urovnávati své věci k odjezdu, otevřely se dvéře a sluha od generálního gubernátora mi s omluvou doručoval zapečetěný list.

V žádném jiném městě středoasijském nejsou tatarští obchodníci tak přičinliví, jako v Taškentě. Po svém příjezdu jsem se ani nepřevlekl a neumyl, a již bušil na dvéře podomní tatarský obchodník a výmluvnými slovy jal se mi doporučovati rozmanité hedvábné šátky, šály, výšivky na aksamitu, povlaky na střevíčky dámské z antilopí kůže s úhlednými, pestrobarevnými vzorky. Nazejtří přišel druhý i třetí prodavač se stejnými výrobky a stejnou horlivostí. Ani při odchodu mi nedali pokoje. Židovskými soupeři v Rusku jsou v některých končinách na Černomoří Řekové, dále do asijského nitrozemí Arméni, Tataři i Sartové. Druh druha se snaží v obchodnické vynalézavosti překonati.

(Dokončení.)

s. 116

II. Samarkand.

Testě v nádraží jsem se setkal s mnohými známými z posledních dnů. Jeli i někteří důstojníci. Naproti mně usadil se cestující velikého parního mlýna z Grozného v Předkavkazí. Dělal v Turkestanu výborné obchody. Před dvěma roky navštívil Vídeň; výlet ho stál asi 800 rublů, město Feaků na Dunaji se mu líbilo, ačkoli první dni musel tlumočníku platiti denně 5 rublů. »Znáte ten palác na hlavní ulici, jehož majitel zahodil zlatý klíč do Dunaje? Kdo klíč najde, tomu připadne dům.«

Někdo mu to žertem vypravoval. Až do Haliče cestoval pohodlně, domluvil se, dále přes Moravu a Rakousy měl samé svízele, i peníze mu působily mnoho trampot; z počátku dával rubl za zlatý. Na našich drahách bývá poměrně čistěji než na ruských, ale místa jsou nesmírně stísněna. O našich poměrech českých velice málo si pamatoval. Boj s Němci v Rakousku ho nezajímal, byl mu cizí. Pojem Slovanstva jako celku proti Germánstvu zůstával mu záhadou. Cítil, že Češi, Poláci a Rusové jsou si příbuzní, ale že by se měli spojití proti společnému nepříteli, nevstoupilo mu na mysl.

Cesta do Samarkandu zdála se mi tentokrát mnohem rychlejší než před lety. Již z dálky pozorujeme kupole jednotlivých mešit, jež druhdy značily slávu mohamedánskou. Nádraží jest přes km. od města, ale vyjíždka není jednotvárná; jsme stále pod ochranou mohutných topolů nebo moruší. Hotel jest pohodlně zařízen pro skromné požadavky, aspoň dbáno tu pořádku a čistoty. Kuchařství svěřeno sice Sartovi, ale jídla možno stráviti, čehož na jiných místech vždy nebývá.

Hostinský můj byl Němec ze západních Uher a dostal se do sídla Timurova po značné oklice. Původně se odebral jako sběratel brouků do Malé Asie, odtud do Egypta, do Indie, na ostrovy Sundské, do Číny, do Japonska, na Koreu, kde jako domnělý vyzvědač byl zajat a měl býti zastřelen. Zachránil se skoro jen náhodou a potom se z malých úspor svých chytil v Samarkandě. Dařilo se mu slušně, a v zimě ani jediný pokojík v jeho hotelu nezůstával neobsazen.

Říční voda přicházela stokou až na dvůr. Mimo to dával si majitel hostince každý den dovážeti pitnou vodu z horského pramene, vzdáleného 12 km. Vozka pouštěl ji ze sudu do ohromné hliněné nádoby, na dvorečku do země zakopané. Též o koupel bylo postaráno. Vzadu mezi jasany a jilmy položena na čtyřech trámcích podlaha z prken, v rozích zaraženy kolmé sloupce, na nich nahoře upevněn druhý čtverec trámový, prostor mezi nimi po stranách vyplněn rohožkami. Na plochou střechu postaven sud, do něhož se ruční pumpou čerpala voda. K sudu připevněna sprcha s kohoutkem, — a lázeň byla hotova.

Mou první starostí bylo odevzdati dopis u gubernátora. Palác jeho s obsáhlým sadem úpravněji zařízen než obydlí hlavního carova náměstka v Taškentě. Dva džigitové (domácí jezdci) místo vrátných čekají u podjezdu a pomáhají hostům z vozu. Vlastní komorník uvádí nás do předsíně. Džigitové jsou vybraní muži. Ve svém žlutohnědém úboru, černé nízké beranici, majíce dva řemeny na prsou skrížené, činí slušný dojem; na jednom řemeni visí revolver, na druhém se houpá šavle. Gubernátor, starší už pán, silně prošedivělý, s výrazem dobroty ve tváři, při mém vstupu seděl. Přednesl jsem mu svoji žádost.

»Sloužím v Turkestaně po čtyřicet let,« řekl, »ale neslyšel jsem, že by se tu nalézaly nějaké české památky.«

»Právě proto přicházím, abych věc soukromě vyšetřil, než by nějaké úřední kroky byly podniknuty,« pravil jsem. »Zdejší poměry znám z dřívějšího pobytu. Při první cestě vracel jsem se do Tiflisu s tehdejším gubernátorem Samarkandským, rodilým Gruzínem.« Generál obrátil se k svému tajemníkovi, který dosvědčil, že r. 1889 skutečně byl plnomocnikem carským v sídle Timurovců plukovník pocházející z Gruzie.

»Promiňte,« dí gubernátor, »že jsem vás ani náležitě nepřivítal, — nemohu vstáti. Dokonáváme veliký podnik, prokopává se průplav přes Hladovou step. Dohlížel jsem ku práci, a tu mě zlý kůň kousl do nohy.« »Jinak jste zdráv, Vaše Prevoschoditělstvo?« »Trochu mě obtěžuje zimnice.« »Dovolte, abych vyslovil své mínění o zavodňovacích průplavech. Znám zdejší krajiny a myslím, máli se celý podnik zdařiti, že nutno úpravu počíti od horního toku řeky, zříditi tam nádržky pro podzimní a jarní vodu, aby se mohla z nich v letních měsících vypouštěti; holé stráně nutno postupně zalesňovati.« Při odchodu ještě jednou jsem připomněl, by generál věc dal prozkoumati. »Budu se starati, aby věc byla vyšetřena, a výsledek vám oznámím. Vím, že cestovatelé jsou netrpěliví, sotva dva tři dni vydrží na jednom místě.« »Počkám zde třeba týden, i déle.«

V městě byl jsem jako doma. Co se úředně vyšetřovalo, pátral jsem soukromě. I v mrtvém období život pouliční jest zajímavý. Veškery ulice jsou jako pod ochrannou stráží mohutných topolů, talův. Tyto jsou v národním podání sartském představiteli síly. »Silný jako tal,« jest pro paivana (zápasníka) největší poklonou. Vedle topolů jsou v sadech zastoupeny moruše, akáty; též naše ovocné stromoví: jabloně, višně, ořechy, meruňky, broskve uchylují se do zahrad. Jsou však s velikým úspěchem činěny pokusy, aby se užitečné a krásné druhy stromoví místnímu podnebí přispůsobily.

Z jehličnatých v gubernátorském sadě, dílem v státní školce nalézají se Wellingtonia gigantea, Pinus excelsa, Pinus halepensis (borovice východní), Ginco biloba, z cypřišů Cupressus pyramidalis, Cupressus Lawsaniana, zimostráz (Taxus baccata), jalovec (Juniperus virginiana), Larex europea, brečtan (Pledera folies va rieg.ites), Paulownia imperialis, Prunus laurocerasus, Liliodendron tulipifera, Jucca filamentosa, Jucca gloriosa.

V určité hodiny denní obcházejí po ulicích zřízenci, kteří stavidly nebo i kamením určitě stoky zatarasují, jiné uvolňují. Někdy arci mají nemilé výstupy s menšími nebo většími uličníky, kteří svou zvůli na stavidlech provádějí. Rázovitou postavou na ulicích jest kropič. Bos, kalhoty maje nad kolena vykasány, malou čepičku na hlavě, košili pouze přes levé rameno, aby pravá hruď byla úplně volna, nabírá vodu dřevěnou lopatou z aryku (stoky); dobře si vycvičil svaly, aby voda na určitou vzdálenost padala na dusivý prach. Anatom by mohl studovati, jak sval se zdvihá, napíná, klesá.

Z rána pozorujete Sarty nebo Uzbeky z okolních vesnic, jak nabízejí své zboží ku prodeji. Pohodlně si jede na koníku neb oslu, po obou stranách má k sedlu přivázané za nohy slepice, i kachny, někdy však v hrubých pytlích rozváží vejce, okurky a jinou zeleninu. Sedí klidně, vyvolává, hospodyně přicházejí, smlouvají. Nemohouli se dohodnouti, prodavač pobídne koníka o několik kroků dále. Žena s dítětem neb i dva muži sedí na oslu, jenž cupá spokojeně kývaje hlavou. Majitel jej občas pobídne hůlkou. U stoky zastavila se tlupa dělníků; jdou ze stavby, nachylují se k stoce, nabírají vody a pijí. Některý vytáhne za ňadry kus sušenky, namočí ve vodě a ostří své zuby. V starém městě najdete řadu dělníků v krámcích do ulice otevřených. Mají víceletý cvik v tom, jak práci svou vykonávati, aby co nejméně pohybův učinili a jmenovitě se málo shýbali.

Zkušenost ukázala, že snadno podléhá záchvatům mrtvice, kdo se sklání. Proto můžete pozorovati u lidí těžce pracujících, že svého těla téměř nenachylují. Dělník na poli se ohání ketmení (jakousi lopatou). Kovář, zámečník a jiní kovodělníci vyhlubují si u kovadliny jámu, neshýbají se ani pro železo, ani pro kleště, majíce je vedle sebe rozloženy. Pomocník sedí u výhně na bobku, nebo rovněž se postaví do jámy a dmýchá do plamene dvěma malými měchy. 1 tesař k sekeře dává si dlouhý topor, aby zpřímen kládu přitesával, ale jeho širočina nemá podélné ostří jako u nás, nýbrž příčné, na spůsob rýče s rovnou, ne zaokrouhlenou sečnou čarou. Zedníci mají práci velmi ulehčenu. Tesaři jim udělají ze slabých trámců kostru na domek, volné prostory mezi dřevy se vyplňují sušenými na slunci cihlami, místo malty se užívá promíchané hlíny. Jenom v ruském městě se staví z pálených cihel a na maltu. Umění pokrývačskému se nikdo neučí, střechy jsou rovné, upěchované hlinou, kterou smíchají s pšeničnou, na drobno rozsekanou slamou. Než hlíny užijí, nechávají ji asi tři neděle prokysati. Maz na střeše se obnovuje každý rok a nepropouští vodu ani při velikých lijácích.

V bazaru jsou hojně zastoupeni také řemenáři, sedláři, pasíři, truhláři malých skřínek, zeleným nebo červeným plechem pobitých, do nichž ukládají Sartové vzácnější části roucha i ozdoby své. Zlatníci a stříbrníci podávají výrobky, svědčící o svérázném vkusu. Nabízejí rozmanité náhrdelníky, čelenky, drobounké stříbrné a postříbřené nádobky na voňavky, líčidla. Z karneolu, jaspisu i z jiných drahých a polodrahých kamenů můžete si nakoupiti jemně vyřezávané hlavice do prstenů. I pečetní kaménky, vkusně propracované shledáte na skladě. Látky bavlněné i hedvábné jsou namnoze původu ruského. V trhové dni nemůžete se ani prodrati skrze zástupy. Na svahu u bývalé citadelly bývá přivázáno na sta koní, velbloudů i mezků. Karavanseraje (naše zájezdní hostince) jsou přeplněny. U cesty nabízejí sušenky, cukrovinky, ale i limonádu a ruské bulky (housky). U pouličního ovocnáře usadil se příštipkář; do silničného prachu si položil několik kousků kůže, šidlo a dratev. Klidně jako Diogenes čeká, až by si někdo dal porouchanou botu spraviti.

Mineme pravoslavnou »cerkov,« pohovíme si ve stínu mohutného Abramovského bulváru, dáme se mimo sklady astrachanského dříví do klikatiny nevzhledných, špinavých ulic. Směr cesty nám naznačuje mohutná kupole, jež nad sousední nízké plochy střech v umělém oblouku se nese. Lid ji nazývá Guremir, t. j. hrobka velitelova. Kdo mohl býti větším právem nazýván velitelem než strašný Timur, před nímž se chvěla Evropa a v základech se třásla Asie? Jakýsi žebrák ochotně nás vedl ke vchodu. Portál i kupole zdobeny jsou polévanými cihlami, jež nyní v střední Asii skoro již neumějí vyráběti. Neobdivujete se nezkrotnému výbojci, jenž statisíce lidí zahubil, krásné, žírné lány proměňoval v poušť, lidská sídla v rozvaliny, kde havran, šakal a hyena k tučným hodům se scházeli. Ale mausoleum jeho i se svými četnými trhlinami a z části sesutými zdmi vábí neodolatelným kouzlem. Mullové vypravují, že byla mohyla mnohem dříve dohotovena, než jí pán její užil.

V předsíni seděli tři starci-šejchové pokročilých let — hodlali převzíti úlohu sudiček? Vnitřek náhrobku se dělí ve dvě části, vrchní a spodní. V hlavní hořejší komnatě seřaděno devět náhrobních kamenů. Přední ozdobení všech jest kámen Timurův. Vytesán je z nefritu, a celá literatura již o něm napsána. Skládá se z dvou polovicí, pečlivě k sobě přihlazených. Nápisy dobře ještě čitelné uvádějí rodokmen Timura Chromého a Čingizchanův. K tomu připojena pověst, jak Alankuva, matka tohoto asijského světoborce, cítila se požehnanou od slunečního paprsku, jenž se prodral skulinou do jejího stanu.

Národové východu dovedou postavy svých velikánův obetkávati jemným předivem tajemnosti. Kámen původně byl celistvý. Pověst líčí, jak jej zloději ukradli, domnívajíce se, že jsou v něm ukryty vzácné poklady. Když jej chtěli naložiti na arbu, spadl a přerazil se. Jiní tvrdí, že jej perský Sach-nadir kázal dopraviti do svého paláce, aby si jej prohledl; lidé jeho však byli neopatrní a rozbili monolit. Nefrity jinde se objevující a v Asii velice ceněné jsou mnohem menších rozměrů. Dle úsudku znamenitého geologa ruského Mušketova kámen byl přivezen z provincie Chotanu, z lomů Kuenlynských. Co do velikosti nemá sobě rovného. Obruba hořejší komnaty obložena jest marockým alabastrem, silně zaprášeným. Střední část stěny vyzdobena jest geometrickými vzorci a zlatými nápisy z koránu. Klenba kupole vyplněna jest arabeskami, podlaha dlážděna mramorovými deskami. Myslil jsem, že mi nebude dovoleno sestoupiti do spodní kobky, vlastní hrobky. Průvodce ukázal mlčky na moje boty. »Nemám přezůvek,« řekl jsem, a strážce svatyně, zapaluje svíci, spokojil se omluvou. Sestupujeme po sedmi stupních; číslo to bylo již starým Babyloncům posvátné, a dle nich spravovali se židé a také mohamedáni. V dusivém vzduchu, při kmitavém plápolu svíčky rozeznáte hrob Tamerlanův i jeho nejbližších příbuzných. 1 zde jsou zřízeny náhrobní kameny, opatřeny nápisy, úplně v shodné poloze s hořejšími.1)

Rubl a pozdrav »Alejkum as salem« vzbudily i na mramorových rtech šejchů cosi podobného přívětivosti. Bývaly doby, že se smrtí stíhalo, když se nevěřící na tak posvátné místo odvážil. — Asi třicet minut za městem na zříceninách někdejšího Afrosiaba se ukazují vzácné ostatky mešity »Šach-zindy.«

Afrosiab pokládá se za nejstarší část města, která jest nyní úplně opuštěná. Hrob jednotlivcův nemůže rozveseliti, tím méně mohyla mohutného města. Prach, nízké pahorky zdivá, pravidelné rysy budov, tu a tam divoké stromoví na šedém písku — jak málo nás vábí blíž. Ani čas, ani působení povětrnosti, ani kouzelný bělitel turkestanský — žhavé slunce — nijak nepůsobily na neporušenost hmoty a trvalost barev. Každý by řekl: »Včera byly dodány na místo z peci.« Ani faraónské památky v Egyptě neosvědčují větší nezměnitelnost. Mešita nebyla najednou provedena. Základy položil Timur, aby oslavil památku předního hlasatele islamu v Samarkandě, Kasyma-ibn Abbasa.

Ale k původním stěnám připojeno ještě desatero budov. Všechny se k sobě řadí stupňovitě a sloučeny jsou galerií téměř 60 m. dlouhou. Tyto vedlejší přístavky namnoze slouží za hrobky příbuzných a milců Timurových. Na levé straně od vchodu se nalézá mešita. Čas zle s ní hospodařil. Přišli opravci 19. století. Výsledek jejich úsilí? Co bylo dobrého novými přílepky se zmrzačilo.

Opodál mešity jest otevřená přístavba, na podlaze její položeny rohožky a plstěné přikrývky. Jest to letní modlitebna, do níž se uchylují věřící, když je z kryté svatyně vypuzuje nesnesitelné dusno. Naproti na malém dvorečku vidíte několik malých světniček jako pro poustevníky na hoře Athonské; to je vyšší škola, madrase. Stoupáme po cihlových schodech, shlédneme dvě kapličky po levé i pravé straně. V levých se chovají ostatky sester výbojcových a jejich rodin, v pravých odpočívají jeho dcera a první ministr emir Hasan Bogadur. V následujících výklencích zapuštěny jsou do stěny veliké hliněné nádoby. Cesta překlenuta obloukem. Nad ním po levici vykázáno nevzhledné obydlí mullům. Po pravici se otvírají dvéře jemné řezbářské práce s bronzovým kováním a svérázným, uměle zdobeným zámkem.

Dostaneme se na chodbu a z ní do komnaty, kde na stojanech rozloženy jsou dva korány. Jeden jest opis onoho, nad nímž byl kdysi ubit chalif Osman. Původní kniha dopravena do veřejné knihovny v Petrohradě. Ke koránové síni připojena malá mešita, v níž ohrazena dřevěným zábradlím jest hrobka Svatého Kasym-ibn-Abbasa. Vchod k ní se otvírá toliko jednou za deset let. Galerie se končí ssutinami okrouhlé budovy, u samého vchodu k smutným památkám Afrosiabu.

Evarnický soudí, že na tomto místě stávala hlavní svatyně Šach-zinda. Vracíme se k městu a zastavíme se u mešity Bibi-Chanymy, oblíbené ženy hrůzovládcovy. Ta se nazývala Saraj-Muluk-Chanym. Zde slavil čas mnohem dokonalejší vítězství než u Šach-Zindy. Záhuba jest neodvratná, brzy budou jen kupy rumu určovati polohu mešity. To, co se z ní dosud uchovává, svědčí o tvůrčí síle a jemném vkuse původců. Kolem se kdysi rozkládal ohromný dvůr. Již vchod do hrobky Timurovy jest silně porouchán, ale Bibi-Chanym jest smutnější. Hlavní pozornost navštěvovatelů Samarkandu se soustřeďuje na náměstí Rigistanu, které se uznává za nejkrásnější v střední Asii. Na západní straně se vypíná mešita Ulug-begova. Hlásá slávu Timurova vnuka, slavného astronoma. Vnitřku sice jest prach vymeten, ale zlaté ozdoby od mé poslední návštěvy ještě více zčernaly.

Ale tu jsme mile překvapeni. Svěží barva pálených cihel, jimiž stěny mešity vkusně a pečlivě jsou obloženy, »Proč nedáváte památky své trochu opravit!?« vytýkal jsem průvodci, k němuž se ještě dva mullové přidružili. »Naši boháči schovávají peníze, aby z nich nemuseli platiti daně.«

Krásně vypadá průčelí, ozdobené rovněž jako dvě druhé mešity a vysoké školy na Rigistanu polévanými cihlami. Mešita Ulug-begova byla dostavena r. 1434, a r. 1449 hlava nadšeného podporovatele věd a umění pověšena na průčelném oblouku do dvora. Syn Abdullatif se vzbouřil proti otci, jehož ušlechtilost se mu protivila, znak dobytého vítězství se houpal nad velikolepou budovou.

Naproti uchovávají se zbytky mešity Šir-daru. Práce na ní byly dokončeny r. 1616. V průčelí viděti obrysy dvou lvů, sestrojených z pálených cihel, na žluto polévaných. Po obou stranách se dva štíhlé minarety pnou k jasnému blankytu. Mešita Tillja-kari byla vybudována r. 1618 od Jalongtuše Bogadura. Nebylo šetřeno zlata na její výzdobu a proto pojmenována zlatou (tillja dříve asi 10 kor.). Průčelí přispůsobeno na čtyřhranný oblouk. I zde zdvihají se dva minarety.

Vstupujeme do čtverhranného dvora. Po jeho stranách zřízeny malounké kobky pro studující madrasy. Nahlédneme do některých: Malý prostor, rohožka na podlaze, dřevěné lůžko, v koutě čajník, několik knih, chalát, někde nízká skřínka s drobnými potřebami. Každý náš primán má více knih, než zde studující vysokých škol.

Táži se, majíli ještě nějaké »kitablar« pro obecnou potřebu. »K čemu pak?« dostávám v odpověď. »Každý má své knihy.« »A což učitelé?« »Také jich mnohem více nemají.« »Jak dlouho bývají zde jednotliví studující?« »Pět, šest let. Vláda nedovolí, aby v madrase zůstávali déle. Dříve pohodlně žili někteří ve škole 15—20 let.« »Dobře, ať udělají lenoši místo přičinlivým.« Vytáhnu z kapsy list a ukazuji ruský nadpis. »Nerozumím tomu,« povídá průvodce usmívaje se. Dávám mu perský nápis. »Neumím čísti.« Znal trochu rusky a sartsky, ale o perštině neměl zdání, ačkoliv je v Turkestaně dosti rozšířena; rovněž o turečtině. Mezi knihami studujících naleznete příručky arabské, perské, zřídka turecké nebo sartské. Rusky se učí jenom dle slechu.

Po točitých schodech vystoupili jsme na střechu. Byly důkladně vyšlapány, museli jsme opatrně kráčeti, aby se noha nesmekla. Průvodce šel napřed. »Chanym, chanym!« slyším jeho hlas. Než se v patách za ním rozhlednu po rovných střechách, mizejí s dvou domů ve spěchu tři ženské postavy, zahalené v parandžách (svrchním ženském šatě). Rozhled na Samarkand s výšin není právě úchvatný; převládá barva šedá; ruská čtvrt nejeví se oku celá. Mile dojímá svou pestrotou Rigistan a Gur-emir. »Tudy přitáhli Rusové,« ukazuje průvodce na silnici k Taškentu vedoucí. »Lidé nebyli svorni, a boj se snadno rozhodl.« S letopočtem stále zápasil, pletl ruský s arabským (hedžrou). Chlubil se, že provázel ruského učence Veselovského po městě. Vracíme se. Při vchodu pozoruji, že jedna deska s nápisem chybí a místo její zalepeno sádrou. »Kam se poděla?« — »Nevím.« Ale i jedna ze zbylých silně jest vyviklaná. »Kousek po kousku roznesete celou madrasu.« Stálo několik mohamedánů kolem, prohlíželi desky, ale mlčeli.

Vnitřku sartského města postaven palác Timurův, kdysi slavený pro svůj přijímací sál. Sem se sjížděli ze všech stran pokoření panovníci. Dvorana slula Talari-Timur, Kamenný stolec »kok-taš« zastupoval místo trůnu. V komnatách druhdy přepychem zářících zařízeno nyní dělostřelecké skladiště a cizincům vstup zakázán.

Celkový dojem města? Vedle sebe stojí a zvolna splývají dva světy. Vetchý, spuchřelý svět mohamedánský, jehož obrazem jsou velikolepé rozvaliny, sklání se malomyslně. Široký tok ruský někdy silou překypuje, ale urovnává si široké ulice, zabezpečuje si lahodný stín, kamkoli zabočí.

Jak by nebyla v Samarkandě česká osada? Umluvil jsem s p. Bulou, že se sejdeme. Otevřel si slušný galantérní krám. Přišel sem ze Slovenska a také všechny pomocníky vybral si z krajanův.

Opět vidíme nápis »Slovanský bazar«. »Jak se daří obchod?« »Ještě by to ušlo, ale máme zlou soutěž.« »Žida?« »S tím dobře vycházíme; ale zrovna vedle se nám usadili dva Arméni, kteří se nelekají žádného podvodu.« »Jaké máte zboží?« »Moskevské, Varšavské, Vídeňské, z Berlína, ze Stargardu.«

Již v Taškentě ujišťovali mě někteří obchodníci, že by se mohlo navázati také s Čechy obchodní spojení, ale jest u nás málo podnikavosti. Stará píseň. Večer sešli jsme se na malý tábor u p. Šetiny. Milý muž, má celý Turkestan v malíku. Jest hudebník, jezdí po všech ruských městech v střední Asii, kde se nalézá posádka s hudbou, zkouší nástroje, a kde třeba, na místě je spravuje nebo je posílá do Samarkandu, kde má dílnu. Spojil se s Němcem Kochem a zařídili si slušný sklad hudebních nástrojův. Dalšími členy schůze byli p. Berger, mistr zámečnický, jeho manželka i tchýně.

»Tedy znáte kraj dobře?« ptal jsem se Šetiny. »Před týdnem jsem se vrátil z Věrného,« odtušil, »a pozejtří pojedu do Mervu a Aschabadu.« »Nacházíte i Čechy?« »Ale v každém městě turkestanském. Skoro u všech pluků zdejšího kraje kapelníci jsou Češi.« »V Sibiři se s nimi také všude potkáváte,« ozvala se matka paní Bergrové. »Procestovala jsem dvakrát celou Sibiř. Po prvé, když ještě nebyla dráha, a pak loni, když byl spojen Port Arthur s Irkutskem.« »Kdyby se všichni Čechové vrátili přes noc do Čech, ani by se tam nemohli vyspati,« žertoval Šetina.

Druhého dne »izvoščik« mne dopravil ke skladům bratří Rizajevých. Jeli jsme přes Abramovskij bulvár, Rigistan na Taškentskou silnici. Vůz stanul před slušným domem na spůsob karavanseraje. Sluha uvedl mě do kanceláře. Předstoupil muž asi čtyřicátník, bledých tváří, s černou čapkou na hlavě, s plnovousem přistřiženým, trochu na červeno přibarveným. Černé oči jaksi umdleny na mně spočinuly, když jsem odevzdával list šejchaul-islama. Dvakráte pročetl dopis a odevzdal jej svému příručímu; ivten jej dvakráte přeslabikoval.

»Čech?« praví pán. »Máme zde rukopisy perské, arabské, sartské, — Čech?« Pomlčel. Vysvětluji mu příčinu svého příchodu a slyším, že v celém Samarkandě šiité o tom nezaslechli. Ani sunnitům nebylo o věci nic povědomo. Dopis šejch-ul-islamův vyžádal jsem si na památku. Na zpáteční cestě vozka zastavil u vetešníka, který měl zboží své rozloženo dílem na ulici, dílem v prostranné nízké komnatě. Prachu byl všude takový nadbytek, že se nikdo ani nenamáhal jej stírati. Uprostřed nahromaděného haraburdí seděl muž s usmolenou tybetejkou (čapkou) na hlavě, v dlouhém chalátě, opásaný bělavou látkou; pergamenová jeho tvář byla vroubena černým řídkým vousem. »Ktablar dyrma burda (jsou zde knihy)?« Pokynul pouze hlavou do kouta.

Vzorný pořádek v nepořádku. Staré konvice na čaj, otlučené samovary, rozviklané postele, skřínky pobité barveným plechem, rohožky, klíče, zámky, vyhloubané dýně na zelenavý prášek tabáku, jenž se žvýká, stará ruská zrcadla, čilim (druh dýmky), staré ičigy (boty tatarské), kusy »košmy« (plstěné pokrývky) a jiné a jiné vzácnosti tu nakupeny. Je strach, aby tu našinec nepřišel k nějakým drobným příživníkům.

Převracím knihy. Ruských bylo poměrně nejvíce. Vypátrám italskou mluvnici, německý román, díl British autors, též něco francouzského, ale českého ani lístku sem vítr nezanesl. Abych Sarta zbytečně neobtěžoval, odebral jsem mu »Spravočnou knihu.« Ani u druhého vetešníka jsem lépe nepochodil. O jiných, kteří by měli také knihy na skladě, jsem nezvěděl.

Bloudil jsem po městě kolik dní. Vedra přibývalo, trampoty se nemenšily. Na zpáteční cestě k poledni učinil jsem zastávku v malém hostinci na láhev piva z domácího závodu. Hostinský byl rodem z Rostova na Donu, ženu měl Arménku, se svým švakrem vedli živnost. Scházívali se u něho sami Sartové. »Proč sem nechodí také Rusové?« zvídal jsem. »Nesmím mužikovi nebo kozákovi podati více než láhev. Před dvěma nedělemi mě pokutovali dvaceti rubly, že jsem prodal tři lahve jakémusi obchodníku.« »Sartové sem často chodí?« »Někdy tu bývá plno, vydrží do dvou hodin po půlnoci, až se zavírá. Vždy dva a dva mívají 12—14 lahví.«

Ráno se přivážel led, tak že nápoj ještě ucházel. V první místnosti ve výčepu bylo několik malých stolků, podle zdí postaveny široké lavice, aby si mohl každý usednouti na zkřížené nohy. V druhé místnosti a na dvorečku byly na podlahu položeny toliko rohožky. Na nich se hosté pohodlně rozložili, kdo přišel, byl z jejich středu, cizinec k nim nezavítal. K pivu se přikládá na malé misce několik kousků černého sucharu nebo sušeného chleba na drobné kostky rozkrájeného. Někdy vám podávají v soli proložené pecky z broskví, meruněk i švestek, aby se povzbudila chuť k pití. Chvílemi obejde hosty sluha s čilimem, což jest dýmka s dlouhým troubelem, širokým otvorem, krátkou rovnou špičkou. Sluha sám nosí tabák v pytlíku; nasypav kuřidla, klade nahoru řeřavý uhlík. Podá čilim hostovi, tento udělá tři, čtyři tahy a nabídne dýmku sousedovi. Žádný nevykouří celou dýmku. Vedle toho rádi požívají hašiše z konopí připraveného. Ani opium není jim věcí neznámou.

»Vodky zdejší mohamedáni nepijí?« ptal jsem se. »Pijí, ale aby to nikdo nepozoroval.« Důstojníci vypravovali, že poznali v nitrozemí mnohé »aksakaly« (bílé brady, starosty), kteří bez ostychu z lahve popíjeli kořalky. Když se rozehřáli Sartové, pustili se do zpěvu. Někdy si zavolají »bači« (tanečníky), aby je obveselili. Taková zábava mnohdy končí rvačkou, ano i vraždou, ač ne tak často jako za zlatých časů chanských. A což víno? Na tom si pochutnávají hlavně v zimě. Dávají přednost sladkému, t. j. padělanému před přirozeným. A přece samarkandské víno slyne více než kachetinské z Kavkazu.

Pátral jsem po milovnících rukopisů, poněvadž veřejných archivů není, ani museí. Ku pomoci mi přispěl V. J. Vigdinov, bývalý profesor gymnasia v Tiflisu. Po mnohém úsilí vyhledali jsme dva takové milovníky. F. Ljapkin se mi jevil pravým vzorem Kirgiza. Statný, ramenatý muž s šikmýma očima, hlavu do hola ostříhanou, řídký vous. Vychován byv v ruském gymnasii pojal za choť Rusku. S mladým Vigdinovem vyrušili jsme jej z odpoledního odpočinku. Nábytek měl v domácnosti ruský, ale výzdoba koberců, pokrývek připomínala vkus Kirgizův. Omlouvám se, že mu činím nepohodlí. »Máte mnoho rukopisů, jak jsem doslechl.« »Ano kirgizské, sartské, perské, arabské.« Ochotně ukazoval svou nevelikou sbírku, mezi nimi nejeden exemplář krásně psaný. »Nemáte nějakých evropských?« »Nerozumím tomu, a v celém okolí nic podobného není.«

Přinesli čaj. J. F. Ljapkin jest obhájcem Sartův a Kirgizův i požívá mezi svými klienty veliké důvěry. Proto jeho důchody se vysoko odhadují. »To jest podivno,« řekl jsem, »že v městě se nalézá poměrně tak málo písemných památek.« »Někteří vypravují, že před příchodem ruských vojsk mullové dopravili mnoho spisů do Margelanu. Když i tam carské prapory se blížily, tajně četné písemné doklady z dob chanských odstraněny do Afganistanu.«

V Margelaně jsem byl. Stopa mizí, jako voda v písku. Jděte do Afganistanu, a zprávy se vám rozptýlí jako mnohonásobná ozvěna v skalách, jednotlivá města obmykajících. Rozloučil jsem se se vzdělaným Kirgizem, poděkovav za prokázanou ochotu. Druhého dne stojíme v bytě V. L. Vjatkina, vážného muže, prostředních let, jehož práce také carská akademie věd v Petrohradě uznala. Přednesl jsem, oč se jedná. »Slyšel jsem již o vašem poslání,« odpověděl, »a byl jsem ve věci úředně tázán. Mohu vás ujistiti, že nyní v Samarkandě ani v Taškentě žádných památek českých není. Máme zprávy, že v Buchaře se kdesi ukrývá tajný archiv emirský. Některé knihy byly tam koupeny a nepozorovaně odstraněny od Angličanův. Na podzim r. 1902 nebo počátkem r. 1903 budu poslán s plnomocenstvím akademie, abych vyšetřil, jaké listiny nebo spisy v emirově archivu se uchovávají. Kdy by se něco českého vyskytlo, dám vám o tom zprávu.«

Následujícího dne přišel sám »policijmejster« (policejní ředitel) do mého bytu a oznamoval, že mne »prevoschoditélstvo« gubernátor čeká; chtěl prý mě sám navštíviti, ale vadila mu bolavá noha. V předpokoji gubernátorově čekala řada důstojníků; mluvili o »komandirovkách« do Mervu, Oše, Věrného a jinam. Džigit mi po nějaké chvíli pokynul, abych vstoupil dále. Generál laskavě mě přivítav pravil: »Dal jsem prohlednouti vojenský archiv i jiné sbírky státní. Policijmejster vyptával se soukromě, ale nic se nenašlo. Zde v Asii těžko se co uchovává. Arméni vypsali odměnu 10.000 rublů tomu, kdo by nalezl rukopis o jejich dějinách, odvezený z jejich země za vpádu perského šacha Nadira. Dosud nabízejí peníze marně.«

Uplynulo půldruhého roku, co jsem se z asijského výletu vrátil do vlasti; o Bucharském archivě nedošla posud žádná zpráva.

1) Д. И. Зваршщки, Путеводитель по Средней Asili въ археологическомъ и историческомъ отношешяхъ, str. 39.

Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako