Koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let dochází nejen v České republice, ale i v ostatních evropských zemích takzvaného východního bloku, k radikálním změnám. Každá země se tak po svém musí vypořádat s demokratizací a s ní spojeným otevřením hranic. Emigranti se tak snaží reemigrovat zpět a ne všechny menšiny jsou společností vítány s otevřenou náručí. Česká republika, respektive její obyvatelé, se tak museli vypořádat s doposud neznámým jevem příchodu přistěhovalců. Ti, ač jsou českého původu, za dobu svého pobytu mimo domovinu (podle toho jak byla dlouhá) nebyli v kontaktu s vývojem českého jazyka, někdy se zase přizpůsobovali místním zvykům, což pro ně mohlo znamenat handicap při návratu do České republiky. S touto situací se setkali například Češi vracející se z českých osad v Rumunsku, nebo právě volynští reemigranti, kteří jsou předmětem zkoumání v této práci. A právě díky spolužákovi, který je volyňským Čechem, nás zajímalo, jak byli volynští reemigranti přijímáni po návratu do Milovic nad Labem a jak na celou situaci nahlíží po téměř dvaceti letech přítomnosti v České republice.

Cílem práce je popis průběhu začlenění volyňských Čechů do české společnosti po jejich příchodu do Milovic v roce 1991. Jedná se především o faktory jejich očekávání, soužití s původními obyvateli, možnost uplatnění, zaměstnání atd. Dále se pokusíme odpovědět na otázku, zda jsou volynští Češi spokojeni s rozhodnutím, které před 18 lety učinili.

A) Začlenění volyňských Čechů do české společnosti po příchodu v letech 1991 - 1995 - jejich očekávání vs. realita po příchodu

• subjektivní pohled jednotlivců
• dvě věkové skupiny
  1. 0 - 20 let
  2. 21 - více let

B) Postavení volyňských Čechů v české společnosti v současnosti

• subjektivní pohled jednotlivců
• dvě věkové skupiny
  1. 0 - 40 let
  2. 41 - více let

Výsledkem pak bude odpověď na výzkumnou otázku, ZDA VOLYNŠTÍ ČEŠI NELITUJÍ SVÉHO ROZHODNUTÍ REEMIGROVAT ZPĚT DO ČESKÉ REPUBLIKY.

Rozsáhlou práci na téma Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury sepsala autorka Jana Nosková. V této práci se zabývá první vlnou reemigrace, tedy tou, která proběhla krátce po 2. světové válce. Její práce vychází nejen z již existující odborné literatury, ale z velké části také z rozhovorů s účastníky této reemigrační vlny. Jak ve své práci uvádí, pro narátory nebylo vůbec jednoduché vyprávět o svém životě na Volyni a o příchodu zpět do vlasti. Nosková uvádí, že integrace volyňských Čechů do poválečné československé společnosti byla velmi problematická. Soudí, že ze všech reemigrantských skupin, které v poválečném období do Československa přišly, se volyňští Češi adaptovali nejhůře. Dle jejího názoru se totiž volyňští Češi ocitli ve zvláštní situaci - v etnicky čistém Československu byli stále menšinou, ačkoli mezi reemigranty byli majoritní. Největší konflikty vznikaly mezi volyňskými Čechy a osídlenci z vnitrozemí, a to při osídlování pohraničí, odkud byli odsunuti Němci. Podle Noskové byla významnou příčinou konfliktů rozdílná životní zkušenost obou skupin přicházejících do pohraničí. Na vojáky z řad volyňských Čechů se vztahovalo přednostní právo při osídlování opuštěných usedlostí, s čímž se osídlenci z vnitrozemí často nedokázali vyrovnat a docházelo tak k potyčkám. Nosková ve své práci také upozorňuje na významnou odlišnost volyňských Čechů od jiných reemigračních skupin: „volyňští Češi jsou skupinou, která dbá na to, aby konstruovala sama své dějiny.“ O tomto faktu svědčí podle Noskové jejich výrazná aktivita v oblasti vydávání vlastní literatury, ale také pořádání každoročních pietních aktů a slavností. [4]

Ve dnech 21. a 22. září 2001 proběhla v Jaroměři - Josefově konference na téma Reemigrace krajanů ze zemí bývalého Sovětského svazu. Z přednášek účinkujících byl v roce 2002 vydán sborník příspěvků, který nese stejný název, jako konference. Ve sborníku lze najít příspěvky zejména o tzv. černobylských Češích, kazašských Češích a také volyňštích Češích, kteří jsou předmětem této práce.

V příspěvku Jiřího Hofmana nazvaném Úloha Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel při reemigraci černobylských krajanů je uvedeno, že černobylští krajané oficiálně požádali v roce 1990 úřadujícího prezidenta Václava Havla o organizovanou reemigraci krajanů z oblastí zasažených černobylskou havárií. Při tomto procesu pak mělo být nápomocné právě vzniklé Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (dále jen SČVP). Podle Hofmana si členové SČVP již v přípravné fázi reemigrace uvědomovali, že po příchodu krajanů vyvstanou potíže nejen v otázce bydlení, ale také přibude aspekt psychický, kdy se příchozí krajané budou muset vyrovnat s pohledem místních obyvatel na ně, jako na přistěhovalce ze Sovětského svazu. Pomoc reemigrantům ve fázi samotné reemigrace ležela podle Hofmana zejména na bedrech obyčejných lidí. Ženy, které reemigrovaly z Volyně již po 2. světové válce a byly tedy na život v Čechách již zvyklé, měly radit nově příchozím ženám s každodenními záležitostmi. Naopak muži měli dle Hofmana pomáhat nově příchozím krajanům nalézt práci apod. Jako příklad pomoci při začleňování do společnosti Hofman uvádí, že reemigranti byli zváni na všechna krajanská setkání organizovaná v regionech, kde dostávali příležitost vystoupit s kulturním či hudebním představením apod. Velmi významnou roli připisuje Hofman ve svém příspěvku SČVP v otázce získání českého státního občanství reemigranty. Díky aktivitám SČVP se podařilo reemigrantům z Ukrajiny získat české občanství poměrně snadno a především zdarma.[2]

RNDr. Eva Janská, PhD. a Dušan Drbohlav se konference účastnili se svým příspěvkem nazvaným Reemigrace volyňských a černobylských Čechů. Na základě výzkumu, který společně provedli, shrnují poznatky o integraci reemigrantů následovně: „Aplikovaný integrační model v případě krajanské menšiny byl úspěšný… Potvrzuje se, že státem a nevládními organizacemi nabídnuté a reemigranty využité integrační mechanismy (jako např. programy řešící bytové otázky, zaměstnání, sociální a zdravotní zabezpečení) se obecně velmi osvědčily.“ Za významný prvek pro úspěšné začlenění reemigrantů zpět do vlasti považují zajištění dobré znalosti jazyka. Za velký přínos považují také přítomnost příbuzných a známých ze stejného etnika v nové vlasti. Kromě osobního kontaktu zdůrazňují také významnost pořádání organizovaných setkání a kulturních akcí pro příslušníky stejného etnika.[3]

Další z účastnic konference Mgr. Alena Obstová vystoupila s příspěvkem nazvaným Jazyková adaptabilita černobylských Čechů. V tomto příspěvku přikládá znalosti českého jazyka asi nejvýznamnější roli při integraci reemigrantů zpět ve vlasti. Uvádí, že problém nedokonalé znalosti českého jazyka „zasahuje plíživě i do všech ostatních problémových oblastí.“ Do těchto problémových oblastí pak řadí rovinu osobní, společenskou i ekonomickou.[5]

Přesídlení Čechů na Volyň

Důvodem pro odchod mnohých Čechů na Ukrajinu, do oblasti zvané Volyň, byla neutěšená hospodářská situace, která v českých zemích nastala po prusko-rakouské válce v druhé polovině 19. století. Amerika v té době svou imigrační politiku již omezovala, kdežto Rusko imigranty vítalo [7]. Důvodem bylo, že Rusko mělo zájem na kolonizaci některých svých částí, mezi něž patřila i Volyňská gubernie. Příchod Čechů znamenal pro Rusko efektivní řešení s malými náklady, jelikož Češi představovali obyvatelstvo schopné vytvořit ekonomicky prosperující společnost. Na rozdíl od Němců, kteří do ruských oblastí přicházeli dříve, bylo u Čechů pravděpodobné, že nebudou vytvářet uzavřené sociální skupiny kvůli zcela odlišnému jazyku a kulturním tradicím [8].

Prvních 17 českých rodin přichází na Volyň již v roce 1863. V roce 1867 vyjednali čeští představitelé na Slovanském sjezdu v Moskvě možnost přesídlení českých obyvatel do Ruska. Od té doby postupovala kolonizace Volyně velmi rychle a již za 10 let bylo na Volyni více než 100 českých osad s přibližně 45 tisíci usedlíků. Do začátku 1. světové války bylo známo přesně 109 českých osad, které díky pracovitosti osadníků a modernějším zemědělským metodám pomohly k hospodářskému rozvoji volyňské oblasti [7]. Mezi nejhustěji osidlovaná místa patřily oblasti na jihu volyňské gubernie – Dubno, Ostroh, Žitomir atd. Důvodem pro osidlování těchto oblastí byla nejúrodnější černozem a mnoho velkostatků ke koupi [8].

Čechům byla při příchodu do Ruska přislíbena náboženská svoboda. Většina Čechů, kteří odešli na Volyň, byla katolického náboženského vyznání, zbytek pak tvořili baptisté či evangelíci. Mezi přistěhovalci proběhly dva sněmy, na nichž se snažili sjednotit náboženské vyznání, ani jeden však nebyl úspěšný. Postupem času až 75 % všech osadníků přijalo místní pravoslavné vyznání [8].

Reemigrace volyňských Čechů zpět do vlasti

Hlavním důvodem návratu volyňských Čechů zpátky do vlasti, tedy do Čech, byla nejistá situace v Rusku a také těžké poválečné podmínky. Původním záměrem bylo usídlit volyňské Čechy na Žatecku a Podbořansku, ten se však nepodařilo uskutečnit. Proto byli reemigranti usídleni v pohraničí, kde zůstaly prázdné domy po odsunutých Němcích. První transport s reemigranty přijel do Čech na začátku roku 1947 [7].

Mnoho Čechů však na Volyni zůstalo. Na počátku 90. let 20. století byli tito obyvatelé pozváni k návratu do vlasti. Impulzem pro tuto výzvu byla iniciativa tehdejšího prezidenta Václava Havla, který chtěl pomoci volyňským Čechům zasaženým jadernou katastrofou v Černobylu. Této výzvy využilo od roku 1991 do roku 1993 téměř dva tisíce volyňských Čechů a další přicházeli postupně v pozdějších letech [6].

Začleňování těchto reemigrantů do společnosti nebylo jednoduché. Ačkoli vláda volyňským Čechům slíbila, že se stanou stejnými občany republiky jako ostatní, trvalo dlouho, než tato situace nastala. Přistěhovalcům z Volyně byly sice poskytnuty byty a povolení k pobytu, ale o občanství mohli žádat až po pěti letech, jako kterýkoli jiný přistěhovalec. Toto pětileté období přinášelo mnohé problémy a překážky. Reemigranti například nemohli volit své obecní zastupitele, nemohli se účastnit kupónové privatizace, měli potíže při získávání bankovních úvěrů a při nákupu nemovitostí [6].

Na Ukrajině stále zůstává několik tisíc rodin volyňských Čechů, které nevyužily šance k návratu z počátku 90. let 20. století. Mnozí volynští Češi mají zájem o reemigraci do České republiky, české úřady však zatím podobnou akci, která v 90. letech proběhla, neplánují. Volyňští Češi, kteří chtějí nyní přijít do Čech, musejí volit stejný postup jako jiní přistěhovalci – tedy individuální žádosti. Jejich úspěch je značně omezen zejména finančními možnostmi [6].

V praktické části bude proveden kvalitativní výzkum, vybranou metodou neřízený rozhovor. Například Foret [1] o neřízeném rozhovoru uvádí následující. „Nestandardizovaný (nestrukturovaný, volný), který nemá předem určeny závazné formulace a pořadí otázek. Neznamená to, že není předem připravený a promyšlený, ale je záměrně veden tak, aby se formou co nejvíce přiblížil volnému rozhovoru. Vyhraněnou formou tohoto volného rozhovoru je tzv. neřízený rozhovor, který znamená co nejmenší vstupování tazatele do rozhovoru vůbec“ [8, str. 46].

Záchytné otázky:

* Očekávání volyňských Čechů před příchodem do Milovic.

* Pocity po příchodu v roce 1991.

* Chování starousedlíků k volyňským Čechům po jejich příchodu do Milovic.

* Jazykové bariéry.

* Možnosti uplatnění v zaměstnání po příchodu do Milovic.

* Začlenění volyňských Čechů do společnosti po příchodu a v současnosti - sdružení, zájmové skupiny, sport, politika…

* Současnost – co se změnilo? Splněná očekávání? Spokojenost / nespokojenost.

V první části této práce bylo zvoleno období mezi rokem 1991 – 1995. Tedy období, kdy se volyňští Češi přistěhovali na území České republiky a snažili se tak začít novou etapu svých životů.

Pro tuto část byli vybráni čtyři respondenti. Dva respondenti, kteří byli, v té době, mladší dvaceti let, a dva respondenti starší dvaceti let.

Respondentům z této věkové skupiny bylo v té době 8 let, resp. 15 let.

Pokud jde o očekávání, neměli žádné představy o tom, kam jejich život směřuje a co je na novém místě čeká. „Ani přesně nevím, na co jsem v té době myslel,“ říká Sergej Vlačiha (tehdy 8 let) a dodává, že si pamatuje na stěhování, nakládání nábytku do kamiónů, v kterých jejich osobní věci převáželi. Nicméně na své pocity nebo očekávání si už nevzpomíná. Za to Jaroslav Koníček (tehdy 5 let) si na rok 1991 vzpomíná mnohem lépe. Musel opustit mnoho svých přátel, kteří neměli tu možnost odejít do Čech, a rodné prostředí, ve kterém vyrůstal. Byl hodně ovlivněn především svojí matkou, která měla hodně smíšené pocity z odchodu z Malé Zubovščiny, a převládaly ty negativní, nicméně bral přesun jako určitý druh nového dobrodružství, jak říká, a také věděl, že mnoho jeho přátel v jeho věku odchází také.

Po příjezdu do Milovic čekalo nové obyvatele mnoho práce, především se zařízením svých bytů. Pro mladší generaci to však bylo něco jiného, především plno dobrodružství, která jim nové prostředí přineslo. V počátcích drželi kluci a holky při sobě, zapojovat se mezi české děti začali až v době povinné školní docházky, ale ne vždy to měli jednoduché. „Bylo nás asi deset kluků, zhruba v mém věku, a většinou jsme drželi při sobě. Až po pár letech, když jsme začali chodit do školy a poznávat ostatní, se naše party částečně roztrhly, ale pořád jsme se vídali, chodili hrát fotbal nebo na ryby,“ říká Sergej Vlačiha. Ale problémům ze strany českých dětí se v té době nevyhnuli. Měli sice mnoho přátel, kterým na jejich původu nezáleželo, ale měli také mnoho „nepřátel“. „Vzpomínám si, jak nám říkali „rusáci“, a pořád na nás útočili. Jenže my měli celkem velkou skupinu a většinou jsme nad nimi vítězili, ale tak to mezi mladými bývá,“ směje se Jaroslav. S tím souhlasí i Sergej, a dodává, že se ta nevraživost postupně vytratila, nicméně i v dnešní době se najde pár jedinců, kteří jsou schopni použít proti vám vaši minulost, a snaží se vás nějakým způsobem urazit, „ale tomu se už jenom zasměju.“ V té době měly volyňské děti mnoho přátel z řad českých obyvatel, a nedělalo jim potíže, začlenit se do společnosti. Někteří začali hrát fotbal za tehdy ještě Sokol Milovice (dnes už AFK Milovice) a stali se hodnotným článkem týmu, jiní hráli volejbal, navštěvovali umělecké školy nebo měli jiné záliby. „Ale tak jednoduché to taky nebylo, než jsme si vytvořili určitý respekt a začlenili se mezi ostatní, uběhlo několik let“, dodává Jaroslav.

Po přestěhování navštěvovaly děti z Volyně základní školu v Milovicích, a navzdory jisté jazykové bariéře se adaptovaly rychle, ačkoli většina z nich musela absolvovat o rok nižší výukovou třídu, právě z důvodu adaptace se do nového prostředí.

Respondentům v této skupině bylo v době příchodu do Milovic 30 let a 42 let.

Starší obyvatelé měli samozřejmě při rozhodování o přesunu z Volyně větší odpovědnost. „Určitě jsme se báli, ale věřili jsme, že to pro nás bude začátek něčeho lepšího“, říká Fedor Vlačiha (tehdy 30), a s úsměvem dodává, že měl odpovědnost nejen za sebe, ale hlavně za svou rodinu, své děti, a také maminku, které se do České republiky příliš nechtělo, a které v podstatě slíbil, že se o ni dobře postará.

Těžší pro ně byla také adaptace v novém prostředí. Začalo období získávání informací o okolí, jak fungují místa, jako jsou pošta, vlakové nebo autobusové nádraží. Naproti domu pana Jaroslava Kužela v Milovicích stála už tehdy prodejna Jednota, která tam je mj. dodnes. „Báli jsme se jít do krámu, nevěděli jsme, jak to tam chodí, co kolik stojí, báli jsme se dokonce koupit si nějakou sušenku, protože peníze byly v té době největším problémem, a ne protože jich bylo málo, to vůbec ne, ale protože se lidi báli dát tenkrát 3Kčs za tu sušenku, nebyli na to zvyklí,“ vypráví pan Kužel (tehdy 42).

„Volyňákům,“ jak se jim říkalo, chyběly také hlavně zahrádky, na které byli ze své domoviny zvyklí. Sázet brambory, mrkev a jinou zeleninu, starat se o to, zalévat a následně sklízet, to bylo náplní života většiny z nich na Ukrajině. „Ty zahrádky nám samozřejmě chyběly, a hlavně jsme nebyli zvyklí kupovat jakoukoli zeleninu v obchodě, takže nám bylo částečně i líto utracených peněz“, říká pan Kužel a pan Vlačiha se smíchem dodává: „i když nám to zakázali, sázeli jsme zelí, brambory, rajčata přímo před barákem, ačkoli je Balónka sídliště městského typu, a oni nakonec zjistili, že s námi stejně nic nepořídí.“ Postupem času poskytlo město Milovice volyňským Čechům část své zemědělské plochy pro zahrádkářské účely, a oni ji využívají dodnes.

Největším problémem v prvních letech po příjezdu však bylo zaměstnání. Ti zručnější se časem uplatnili, ne však na lepších pracovních pozicích, ačkoli měli vysokoškolské vzdělání, ale pracovali například jako dělníci, skladníci atd. „DnR už to tak není, dnR tady lidi mají dobré práce, jezdí služebními auty a vydělávají hodně peněz,“ říká pan Vlačiha. Ti, kdo neměli zaměstnání, si jezdili pravidelně a také dlouhodobě přivydělávat na brigády k soukromým zemědělcům, kterých bylo v okolí Milovic několik, a trávili tak osm až deset hodin denně na poli. „Když si na to vzpomenu, tak tomu ani nevěřím,“ říká pan Kužel a pokračuje, „celý den na poli, hrozná dřina, mráz, sníh, vedro, peníze skoro žádný a ještě vás pořád honili, že nic neděláte. Ale naši lidé pracují vždycky tvrdě.“ S tím souhlasí také pan Vlačiha a dodává, že v té době se lidé o tu práci dokonce i přetahovali, protože zkrátka nebylo nic jiného na výběr. Velkou roli zde hrála jazyková bariéra. „Mladí to měli s jazykem jednodušší, zatímco starší se v jejich věku učí těžko něčemu jinému. „To můžeme vidět i dnes, kdy je mezi námi několik lidí, kteří se plynule česky ještě pořád nenaučili, a u jiných to poznáte na přízvuku,“ říká pan Vlačiha. Těžké to měly především ukrajinské manželky Volyňských Čechů, popř. obráceně, které neměly k českému jazyku tak blízký vztah.

„První roky v Milovicích nebyly vůbec jednoduché,“ uzavírá tuto část rozhovoru pan Vlačiha.

Tato část práce, označená jako „Současnost“, je opět rozdělena do dvou věkových skupin. První skupina obsahuje rozhovory s respondenty mladšími 40 let, kde byli vybráni stejné dvě osoby, jako v první části, doplněné o jednoho respondenta.

Druhá část je založena na rozhovoru s osobami staršími než 40 let. Zde vystupují také dva respondenti z první části, doplněné o nového respondenta.

Při příchodu do Milovic jim bylo v rozmezí od 6 do 15 let, dnes jsou o 18 let starší. Jak se jejich životy změnily?

Většina z tzv. „mladé“ generace volyňských Čechů je dnes už dospělými, pracujícími lidmi, popř. studujícími na vysoké škole. „Dnes už se máme dobře, práci máme, zázemí je nějakým způsobem vybudované a děti na cestě,“ usmívá se Alex (29 let). „Oproti našim rodičům jsme byli ve velké výhodě, vyrůstali jsme v podstatě v Čechách, patřili do kolektivu českých dětí, studovali na českých školách, takže se jako Češi i cítíme,“ dodává Sergej. Ty problémy spojené s přizpůsobováním se novému prostředí mladší generace v podstatě neměly. Dnešní doba navíc není k cizincům tak krutá, jako tomu bylo před 18 lety, kdy konkrétně z Milovic odešly desetitisíce ruských vojáků, a po několika měsících se přistěhovali volyňští Češi. Většina původních obyvatel z toho neměla příliš velkou radost, ačkoli právě z přítomnosti sovětských vojáků původní obyvatelé těžili nejvíc.

Jaroslav v současné době pracuje jako vedoucí výroby v jedné nejmenované firmě a rozhodně si nestěžuje: „Mám se dobře, nemůžu si stěžovat. V práci jsem se dostal daleko, plat mám dobrý, a také vidím, že je tam určitý respekt ze strany původních českých obyvatel, i když vědí, že jsem volyňský Čech.“

„Jediné, co mi ve společnosti českých obyvatel připomíná, že jsem „jiný“, je moje jméno,“ říká Sergej a dodává, že se mnoho lidí nad tím jménem pozastaví, protože z rozhovoru nepředpokládají, že se jedná o „volyňáka“. Nicméně souhlasí s názorem Jaroslava, že si za těch 18 let vytvořili určitý respekt: „nevěřím, že by byl někdo schopen se v současné době ohánět naší minulostí, i když nikdy nevíte.“

Co se týče současných partnerek/partnerů volyňských Čechů, nebo partnerek/partnerů obecně, jedná se převážně o ženy a muže z řad českých občanů. „Všechny partnerky, které jsem měl, byly Češky,“ říká Jaroslav a dodává: „mezi námi jsou už takové vztahy, že by tady ten partnerský život asi ani nefungoval.“

Je samozřejmě jednodušší někde vyrůstat od malička, jak říká Sergej a dodává, že mladší generace to měla v Milovicích mnohem jednodušší než starší lidé. „Mladý člověk se vždycky lépe přizpůsobí novému prostředí, novým lidem nebo cizímu jazyku.“

Obyvatelé Milovic jsou se svými životy v současné době velmi spokojeni. „Máme velmi silné zázemí, a morálku,“ říká pan Černý, což je podle něj jeden z hlavních důvodů úspěchu v životě volyňských Čechů po přesunu.

Pan Černý je již několik let v zastupitelstvu města Milovice, a také vedoucím oddělení Městské Správy Milovice, což nasvědčuje tomu, že mají obyvatelé z Volyně relativně vysoké ambice.

Pan Vlačiha se také netají velmi dobrým postavením ve svém nynějším zaměstnání a souhlasí s tím, že se má, spolu s jeho rodinou, velice dobře. „Stálo to hodně sil a času, ale výsledek se naštěstí dostavil. Paradoxem je, že ve svém současném povolání využívám pro jednání hlavně ruský jazyk, což je moje velká výhoda, ale hlavně velká výhoda v současné době pro mladé lidi, kteří ukrajinsky, příp. rusky nezapomněli.“

Ani pan Kužel si nestěžuje. „Zaměstnání mám, manželka pracuje jako zdravotní sestra, mám dvě vnoučata, práce na zahrádce mě ještě bavit nepřestala, nic jiného nepotřebuji. Už jenom ten důchod,“ usmívá se.

Cílem této práce bylo popsat proces začlenění volyňských Čechů do české společnosti, a zjistit, zda jsou spokojeni se svým rozhodnutím, které před 18 lety učinili.

Všech šest respondentů, kteří se na tomto výzkumu podíleli, se shodli, že jsou rádi, že žijí v České republice. Této otázce jsme však podrobili i další obyvatele Milovic, kteří jsou původem z Ukrajiny, ale výsledek byl v podstatě stejný, až na dvě výjimky. Jedná se o dvě ženy, které by se za určitých okolností zpět na Ukrajinu vrátily. Zajímavé je, že se v obou případech jedná o ukrajinské manželky volyňských Čechů. Důvodem může být odloučení od jejich rodičů nebo např. jazyková bariéra, která pro ně představuje stále problém.

„Na Ukrajině máme samozřejmě mnoho příbuzných i známých, které pravidelně navštěvujeme. Jezdíme tam většinou na dva, někdy tři týdny, ale to nám vždycky na ten rok stačí,“ říká s úsměvem pan Vlačiha, a dodává, že když porovná životní situaci příbuzných a přátel na Ukrajině s životem v Čechách, rozhodně by neměnil. S tím souhlasí také jeho syn Sergej: „Člověk si myslí, že se v Čechách má lépe, ale je to určitě tím, že víme, jaké je to tady, a jaký život je na Ukrajině. Zatímco oni to nevědí, mají svůj svět, svoje sny, a nic jiného v podstatě neviděli, proto jsou spokojeni se životem na Ukrajině. Kdybychom se před těmi 18 lety rozhodli jinak a zůstali, naše názory by byly jiné, naše hodnoty by byly jiné, naše životní cíle by se nejspíš také ve velké míře lišily od těch současných. Ale tak to bohužel chodí. Dnes jsme zvyklí na nějaký komfort, který máme, služby, které můžeme využívat, zkrátka věci, které bychom na Ukrajině neměli, ale jsem si jist, že by nám to nevadilo.“

Pan Kužel svého rozhodnutí přestěhovat se nelituje, „jsem tu šťastný,“ jak říká, ale Volyň mu chybí. Sice zde zapustil své kořeny, ale na Ukrajině prožil větší část svého života, a jsou věci, které v současné době postrádá. „Zpátky bych se ale určitě nevrátil,“ dodává. Pokud jde o mladší generace, mají jednotný názor, a zpět na Ukrajinu by odejít nechtěly.

Závěrem můžeme konstatovat, že jsou volynští Češi v Milovicích spokojeni. V současnosti jsou už v Milovicích v roli původních obyvatel, a proces začlenění se do české společnosti jim více méně nedělal velký problém, ačkoli to v počátcích nebylo jednoduché. Odpověď na otázku, zda jsou volyňští Češi spokojeni se svým rozhodnutím, které před 18ti lety učinili, je tedy jednoznačná.

[1] FORET, Miroslav, SRÁVKOVÁ, Jana. Marketingový výzkum : Jak poznávat své zákazníky. Praha : Grada Publishing, 2003. 159 s. ISBN 80-247-0385-8.

[2] HOFMAN, Jiří. Úloha Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel při reemigraci černobylských krajanů. In MERTLÍKOVÁ, Olga. Reemigrace krajanů ze zemí bývalého Sovětského svazu. Jaroměř : Městské muzeum v Jaroměři, 2002. s. 68-79.

[3] JANSKÁ, Eva, DRBOHLAV, Dušan. Reemigrace volyňských a černobylských Čechů. In MERTLÍKOVÁ, Olga. Reemigrace krajanů ze zemí bývalého Sovětského svazu. Jaroměř : Městské muzeum v Jaroměři, 2002. s. 89-95.

[4] NOSKOVÁ, Jana. Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. 1. vyd. Brno : Ústav evropské etnologie, 2007. 227 s.

[5] OBSTOVÁ, Alena. Jazyková adaptabilita volyňských Čechů. In MERTLÍKOVÁ, Olga. Reemigrace krajanů ze zemí bývalého Sovětského svazu. Jaroměř : Městské muzeum v Jaroměři, 2002. s. 115-118.

[6] BAROCH, Pavel. ČERNOBYLU UNIKLI. PROBLÉMŮM V ČESKU NE! [on-line], rosinanta, [cit. 5. 11. 2009] dostupné z URL: <http://www.rosinanta.estranky.cz/clanky/ZAJiMAVOST/volynsti-cechove-maji-doma-stale-problemy>

[7] LANGER, Jan. SDRUŽENÍ ČECHŮ Z VOLYNĚ A JEJICH PŘÁTEL. [on-line] [cit. 5. 11. 2009] dosupné z URL: <http://www.scvp.cz/onas.html>

[8] SKÁLOVÁ, Eva. VOLYŇŠTÍ ČEŠI. [on-line] [cit. 5. 11. 2009] dostupné z URL: <www.oralhistory.cz/soubory/sovinec_07/skalova_sovinec_07.doc>



Počet shlédnutí: 107