obrázek domečku-home  logo-FB     časopis Kulturní studia


Výstava fotografií z Pestré Evropy 2010

Alsasko

Na severovýchodě Francie, v Alsasku, při hranici s Německem, žije německojazyčná skupina Alsasanů. Ačkoli byla tato oblast několikrát součástí Německa (jen během období let 1850 až 1950 měnilo alsaské obyvatelstvo čtyřikrát státní příslušnost), dnes se místní obyvatelé jakémukoliv spojování s Německem brání. Velké většině Alsasanů je společná odpověď na otázku, kým se cítí skutečně být – nejčastější je jednoznačná odpověď: Alsasan. Alsasko je ovšem Německu neskonale podobné – ať už je to architekturou hrázděných domů, tradicemi, zvyky, pokrmy nebo jazykem – alsasštinou (dialekt němčiny), který se zde kromě francouzštiny hojně používá.

Alsasko je vyhlášené svým vínem, ale je i regionem s nejvyšší produkcí piva v celé Francii, což je opět možné přičíst německému vlivu. Podíváme-li se na tradiční alsaskou kuchyni, zjistíme, že se i na ní rovněž podepsala německá kultura, protože například oblíbená klobása „Charcuterie“, případně kyselé zelí „Choucrote“ nebo jak Alsasané říkají „Sürkrüt“ (něm. Sauerkraut), skutečně Francii moc nepřipomíná.

Le Petite – France, Štrasburk
Mezi turisticky vyhledávané lokality patří jednoznačně čtvrť Le Petite – France, která se nachází v historickém centru Štrasburku. Můžeme zde pozorovat tradiční alsaskou architekturu, která má svůj prapůvod v kultuře sousedního Německa.
Ve Štrasburku dne 28.9.2010
autor: Hromádková Michaela
Obyvatelé Obernei
Tato fotografie zachycuje každodenní život v alsaském městečku Obernei. Stejně jako v celé Francii i v Alsasku se vyskytuje početná muslimská menšina.
V Obernai dne 26.9.2010
autor: Jarolímková Tereza
Tradiční pokrm
Alsaský Sürkrüt (francouzsky Choucrote) patří mezi oblíbené a tradiční pokrmy po celém kraji. Už podle názvu lze odvodit podobnost k tradiční německé Sauerkraut, což pro nás Čechy není nic jiného, než klobása se zelím. Základní receptura je všeobecně známá, nicméně každá alsaská rodina má svůj tajný domácí recept k vylepšení chuti.
V Ottrotu dne 27.9.2010
autor: Jarolímková Tereza
Pivo Meteor
Alsasané se liší od Francouzů i vztahem k pivu. Každá pravá alsaská hospoda se neobejde bez jemně nahořklého čepovaného Meteoru. Pivo Meteor, které se vaří v Hochfeldenu, s tradicí již od 17. století je u místních velmi oblíbený.
V Boersch 27.9.2010
autor: Hamouzová Kateřina
Dvojjazyčné názvy ulic
Navzdory úpadku alsaského jazyka se stále setkáváme s dvojjazyčnými názvy ulic. Nemůžeme zcela říct, zda lidé používají spíš francouzské nebo alsaské názvy, ale potěšilo nás, že alespoň v tomto směru zůstává alsasština stále lidem v povědomí.
V Barru dne 27.9.2010
autor: Hromádková Michaela
Nedělní bleší trh v Obernei
Součástí všedního života Alsasanů jsou i nedělní bleší trhy, kde naleznete snad úplně vše.
V Obernei dne 26.9.2010
autor: Hamouzová Kateřina
Stavba hrázděných domů
Tradice stavění hrázděných domů přetrvala až do dnes. K našemu překvapení se dodržuje stejný postup výstavby jako v minulosti. Dle fotografie můžeme vidět počáteční fázi stavby. Dřevěné hrázdění je již postaveno a dalším krokem bude cihlová výplň.
V Scherwilleru 23.9.2010
autor: Hromádková Michaela

Keltové

Z evropských národů jsou největší tajuplností obestřeni Keltové. Možná to někoho zklame, ale Keltové nebyli jedním národem – jednalo se o větší počet značně nesourodých skupin. Řecký historik Hérodotos tak označoval „barbary“ žijící na sever od antické civilizace, od Strabóna máme zprávy o tom, že si Keltové čistí zuby močí.

Některá „keltská“ sdružení v mnoha zemích se dnes snaží ukázat původní život Keltů, a dokonce vydávají i publikace popisující do posledních detailů jejich kulturu (včetně receptů keltských jídel). Skutečnost je však mnohem méně barvitá – po Keltech nám mnoho zmínek nezůstalo.

Přestože setkání s opravdovými a nefalšovanými Kelty je dnes nemožné, poslechnout si některý z keltských jazyků možné je. Mluvčí keltské jazykové skupiny jsou rozšířeni především na Britských ostrovech, kde sice jednoznačně dominuje angličtina, ale je zde doposud možné občas i zaslechnout exotičtější jazyky – irskou gaelštinu, velštinu, skotskou gaelštinu nebo manštinu.

I když lidé těmito keltskými jazyky hovoří, za Kelty (ani za jejich potomky) se ovšem v naprosté většině nepovažují.

Autostop
Cestování po Irsku je pro našince poměrně drahou záležitostí, proto jsme se často přesouvaly pomocí autostopu. Pokud se vám podaří oprostit se od děsivého pocitu z jízdy v protisměru (jezdí se zde po levé straně), cestu si užijete. Irové jsou totiž velmi přátelští a vstřícní lidé. Nejednou si s námi zajeli, protože po té dané cestě jezdí málo aut či je ošklivé počasí. Muž na snímku neváhal udělat dokonce i několik zajížděk, jen aby nám ukázal krásy své země.
Ladies View, Killarney National Park, hrabství Kerry, 11. 9. 2010, Julie Benátská
Irský rozcestník
Pouliční značení v Gaeltachtu – oblastech, kde dodnes větší část obyvatel hovoří irsky – může být pro turisty trochu oříšek. Je totiž pouze v irštině, narozdíl od zbytku země, kde je irský název uveden společně s anglickým ekvivalentem. Na výlet jsme si vyrazily z městečka Dingle na jihozápadě Irska, na ukazateli nazvaném irsky An Daingean. Zajímavé bylo, že od tohoto bodu jsme na celé krásné pobřežní cestě byly jedinými pěšími turisty, všichni ostatní nás předjížděli v autech.
Slea Head Route, poloostrov Dingle, hrabství Kerry, 12. 9. 2010, Julie Benátská
Keltská kamenná hlava
Jedním z exponátů v rodinném Keltském a prehistorickém muzeu na poloostrově Dingle byla tato keltská kamenná hlava, která měla pravděpodobně znázorňovat boha Beala a pochází z Irska z 1. století našeho letopočtu. Exponáty, které se zde nacházely, byly opravdu rozmanité – od keltských sošek, přes mamutí lebku s obrovskými kly, až po krejčovskou pannu s hlavou divokého prasete.
Trochu paradoxem pro nás bylo, že zakladatelem a zároveň provozovatelem tohoto muzea byl Američan Harris Moore. Ten nás hned na začátku našeho putování po Irsku za Kelty usadil tím, že v Irsku nikdy žádní pořádní Keltové nebyli a že Češi jsou daleko větší Keltové než Irové.
Celtic and Prehistoric Museum, Slea Head Route východně od Ventry, poloostrov Dingle, hrabství Kerry, 12. 9. 2010, Julie Benátská
Ovce
Jestli je nějaké zvíře pro Irsko příznačné, tak jedině ovce. Na tyto roztomilé živočichy narazíte opravdu všude. Vždy se v klidu pasou, ať už na zelených pastvinách či na útesech u pobřeží, a vytváří tak dojem, jakoby snad ani nikomu nepatřily. Ten však není správný. Každé stádo ovcí má své specifické barevné označení, podle kterého místní poznají, kdo je ji vlastní. Majitel ovce dvakrát do roka nažene do ohrady, kde je zkontroluje a ostříhá jim vlnu, z níž se pak vyrábí např. teplé (a kousavé) svetry či ponožky.
Glencolumbkille, hrabství Donegal, 20. 9. 2010, Jana Brejchová
Keltský kříž na ostrově Inis Mór
Ostrov Inis Mór je největší ze tří Aranských ostrovů. Tento ostrov měří 12 km a omývají ho vlny Atlantiku. Na každém kroku na nás dýchala keltská minulost. Nachází se zde staré keltské pohřebiště, na kterém se dokonce pohřbívá dodnes, takže jsou vedle sebe náhrobky letošní i staré přes 2600 let. Zajímavé je, že pro místní obyvatele zůstává irština stále jako hlavní jazyk. Jsou na to patřičně hrdí.
Inis Mór, Aranské ostrovy, hrabství Galway, 15. 9. 2010, Julie Benátská
Keltská pevnost Dún Aengus
Dún Aengus patří k největším archeologickým památkám Irska z doby bronzové. Je to kruhová pevnost postavena na útesu ostrova Inis Mór ve výšce asi 100 metrů nad mořem. Jedna z teorií ji pokládá za obranou pevnost, avšak nikdo neví, kdo měli být těmi tolik obávanými útočníky, jiná teorie mluví o tom, že pevnost neměla ofenzivní význam, ale byla centrem kultury pro místní obyvatelstvo.
Inis Mór, Aranské ostrovy, hrabství Galway, 15. 9. 2010, Julie Benátská
Donegal
Město Donegal leží na severozápadě Irska. Jeho hlavní památkou je hrad, který pochází z 15. století a byl sídlem významné královské rodiny O`Donnellů. Lze si zde zapůjčit tištěného průvodce v češtině, nadepsaného „czechoslovakian.“ Většina Irů totiž stále nezaznamenala rozpad Československa.
V Donegalu nás mimo jiné zastihl nepříjemný, dlouho trvající déšť. Pro Irsko je typičtější tzv. „shower“ neboli prudký, avšak krátký déšť. Přichází několikrát denně, trvá většinou 5 - 15 minut a umožňuje tak irské přírodě dostát přezdívky „Zelená země.“
Donegal Castle, hrabství Donegal, 18. 9. 2010, Jana Brejchová
Údolí Glencolumbkille
Malé městečko Glencolumbkille spadá do oblasti, kde se lidé snaží zachovávat a rozšiřovat znalost irštiny. Zdejší příroda nás upoutala svými krásami. Bylo zapotřebí si oddechnout od pestrosti krajiny a udělat si malou zastávku u ovcí v horách. Posadily jsme se do vyhřáté trávy a poslouchaly ticho s občasným bečením ovcí. S dojídáním posledních českých zásob jsme sbíraly další energii na zkoumání Keltů.
Glencolumbkille, pobřeží hrabství Donegal, 20. 9. 2010, Eva Jirešová
Kostel uprostřed města Glencolumbkille
Po celém Irsku se nachází velké množství historických památek, které jsme v rámci našeho výzkumu navštívily, zejména několik kostelů. Jeden z nich je tento katolický kostel, ležící na okraji města Glencolumbkille a poblíž osamělého Menhiru. Kostel byl postaven v roce 1828. S tímto kostelem je spojeno jméno Svatého Columba, který se irsky nazývá Colm Cille. Tento světec patří spolu Sv. Patrickem a Sv. Brigidou mezi nejvýznamnější patrony Irska. K dalším hlavním dochovaným ukázkám irské kultury patří hroby a pohřební mohyly.
Glencolumbkille, pobřeží hrabství Donegal, 20. 9. 2010, Julie Benátská
Keltské kříže na hřbitově
Kromě návštěvy křesťanských kostelů nás upoutala i prohlídka několika zdejších hřbitovů. Na nich se nachází mnoho pomníků s keltskými kříži, které patří k nejtypičtějším znakům keltského křesťanského umění. Irské kříže pocházejí z doby těsně po příchodu křesťanství do Irska. Zde jsou bohatě zdobené typickými keltskými ornamenty, jako jsou např. mřížky, spirály a uzly. Dalším specifikem irských hřbitovů jsou náhrobky. Ty zdejší byly popsané hlavně angličtinou, kterou mluví většina obyvatel Irska, ale také méně vyskytujícím se jazykem – irštinou.
Glencolumbkille, pobřeží hrabství Donegal, 20. 9. 2010, Eva Jirešová

Turci v Makedonii

Turci jako Evropané? Tato otázka zaznívá v nejrůznějších průzkumech veřejného mínění dotazujících se na to, zda by se měli Turci stát členy EU. Turci ovšem v Evropě žijí už velmi dlouho – na území dnešní Makedonské republiky jsou od 14. století, kdy toto území ovládli Osmané. Podle sčítání obyvatelstva v roce 2002 tvořili v Makedonii Turci pouhých 3,85 %, ale jejich přítomnost je v regionu znát. Ať už je to dáno architekturou, islámem, který s sebou do oblasti přinesli právě Osmané, silným etnickým cítěním, tradičními tureckými oděvy, projevy islámské víry nebo oblastní turecko-makedonskou spoluprácí. K vidění jsou všudypřítomné turecké vlajky, děti pobíhají v tričkách s tureckým znakem… To vše, společně s jistou izolovaností danou horami, kde Turci žijí, dělá z oblasti Centar Župa skutečnou tureckou enklávu v západní Makedonii. V Plasnici byl na návštěvě ministr zahraničí Turecka a údajně prohlásil, že se zde cítí jako v turecké vesnici.

Místní Turci jsou na svůj původ náležitě hrdí a i přesto, že v některých oblastech turecky neumí, za Turky se považují.

Turecký hřbitov za městem Centar Župa – oblast Centar Župa, Makedonie. Foto: Zuzana Kubátová
Jedna z mnoha nově vzniklých mešit v oblasti Centar Župa v důsledku přílivu zahraničního kapitálu – Centar Župa, Makedonie. Foto: Helena Kotenová
Vnitřní prostory mešity – Centar Župa, Makedonie. Foto: Helena Kotenová
Vlajky vyvěšené z budovy oblastního správního centra oblasti – Centar Župa, Makedonie. Foto: Helena Kotenová
Záběr na novomanžele během tradiční makedonské svatby – Gostivar, Makedonie. Foto: Helena Kotenová
Děti krmící osla v turecké vesnici Novak – Novak, oblast Centar Župa, Makedonie. Foto: Zuzana Kubátová
Osel, nejčastější pomocník ve vysokohorských oblastech – Novak, oblast Centar Župa, Makedonie. Foto: Helena Kotenová
Denní ruch na muslimském bazaru Stará Čaršija - Skopje, Makedonie. Foto: Helena Kotenová
Místní hudebník bavící svým uměním osazenstvo městské hromadné dopravy – Skopje, Makedonie. Foto: Zuzana Kubátová
Největší mešita ve Skopje v turecké čtvrti Čaršija. Foto: Zuzana Kubátová

Němci v Maďarsku

Němci – Švábové – žijí na území Maďarska po mnoho generací. Zmínky o jejich příchodu máme už od 10. století a v 15. století už byla v některých oblastech převážná část měšťanů německého původu – tito měšťané se zasloužili o rychlý rozvoj měst. V 18. století přišla do Uher další vlna Němců, kteří pozvedli zemědělství a průmysl v zemi zničené po turecké okupaci. Naprostá většina příchozích Němců patřila mezi sedláky, kteří se měli postarat o znovuosídlení a měli znovu začít obdělávat zpustošenou zemědělskou půdu, další patřili mezi řemeslníky a obchodníky. V současné době najdeme Němce převážně podél Dunaje a severně od jezera Balaton.

Starší generace Němců má dvojí identitu: za svůj mateřský jazyk považuje němčinu (švábštinu) a Maďarsko za svou rodnou zemi. Většina mladých ovšem německy nebo švábsky nemluví, ve většině případů se naučili spisovnou němčinu až ve škole. Jedná se ale o němčinu, která se od švábštiny diametrálně liší. Tito lidé se už cítí být pouze Maďary, i když se ke svým německým předkům hrdě hlásí.

Das Heimatmuseum in Dorog
Ve městě Dorog jsme navštívili muzeum maďarských Němců, které zároveň slouží jako sídlo tamější německé menšinové samosprávy- 12. 7. 2010, Dorog, Eva Bosáková
Křížová cesta v Tarjánu
Křížová cesta byla zbudována v polovině 19. století na kopci na okraji města Tarján. Během druhé světové války byla zničena a díky snaze místních maďarských Němců byla opět obnovena a dnes ji můžeme spatřit v této podobě. - 13. 7. 2010, Tarján, Eva Bosáková
Nově zrekonstruovaný německý dům
Tento dům ukazuje architekturu, která je typická pro obydlí maďarských Němců. - 20. 7. 2010, Baschalmas, Eva Bosáková
Replika svátečního kroje
Ve městě Baschalmas nám bylo umožněno si vyzkoušet sváteční německý kroj. Na fotografii se nachází Eva Bosáková a Jiří Röschl-výzkumníci. - 20. 7. 2010, Baschalmas, Martina Nová
Hřbitov v Bácsbokod
Díky snaze maďarských Němců se rekonstruují i hřbitovy. - 19.7.2010 Bácsbokod, Eva Bosáková
Svatební fotografie
Malá ukázka z tradiční svatby Němců v Maďarsku. Průběh svatby se svými zvyklostmi do jisté míry liší od maďarské. Za povšimnutí stojí sváteční, avšak ne příliš zdobené kroje, které jsou pro maďarské Němce typické. - 20. 7. 2010, Bácsbokod, Eva Bosáková
Pamětní medaile
Pamětní medaile, která má připomínat nucené vysidlování Němců z poválečného Maďarska.- 20. 7. 2010, Bácsbokod, Eva Bosáková

Turci v Rumunsku a Bulharsku

Turecké osídlení v dnešním Rumunsku a Bulharsku má souvislost s Osmanskou říší. Nejvíce Turků žije na území historické Dobrudže, která zasahuje do Rumunska i Bulharska.

Podle statistik žije v Rumunsku přes 21,4 mil. obyvatel, z toho se kolem 42 930 lidí (0,2 %) hlásí k turecké minoritě. V Bulharsku žije Turků více – z celkového počtu 7,9 mil. obyvatel se 746 664 (9,5 %) hlásí k tureckému národu. Statistiky mohou být někdy zavádějící – například Romové čerpají z dobré pověsti Turků a při sčítání lidu se hlásí k turecké menšině. Zvyk měnit národnost a náboženství sahá až do období Osmanské říše a její náboženské politiky – nemuslimové totiž platili vyšší daně než muslimové, a proto řada obyvatel formálně konvertovala k islámu. Co se týče udržování zvyků, „tureckého povědomí“ a používání jazyka, tak při srovnání turecké skupiny v Rumunsku a Bulharsku vítězí rumunští Turci. Do jisté míry je to paradox, protože rumunských Turků je daleko méně, ale možná právě to je nutilo a nutí si svou kulturu lépe a důsledněji udržovat a předávat dalším generacím.

Léčivý pramen sv. apoštola Ondřeje u Dervent Monastery
„Zde se nachází Svatý pramen neboli zázrak v podobě vody, která vyléčí jak muslima, tak i křesťana od jakékoliv nemoci,“ to nám bylo řečeno u této, napohled velmi krásné kapličky.
Uvnitř se nachází menší prostor, kterému dominuje vytékající pramen. Mozaika na stěnách má připomínat zázrak, který se tu díky léčivému prameni stal. K tomuto místu se váže pověst o hluchém a němém pasáčku ovcí, který u pramene usnul, a když se probudil, byl zdráv.
Téměř všichni lidé z okolí se k tomuto pramenu sjíždí a vodu si nabírají domů. Ani my jsme neušli degustaci, která nás ale v průběhu následujících dnů pěkně vytrestala.
Rumunsko, Galita, 18. 8. 2010, fotograf: Markéta Šanderová
Západ slunce nad městem Medgidia
Toto je typický pohled na rumunská města. Co se městské architektury týče, měl zde velký vliv komunistický režim, který je znám svou stavbou panelových domů. Téměř žádné město, či větší vesnice se bez těchto „pomníků socialismu“ neobejde a my je můžeme v Rumunsku potkat téměř na každém kroku.
Rumunsko, Medgigia, 16. 8. 2010, fotograf: Markéta Šanderová
Výzkumný tým v turko-tatarské unii aneb polořízený rozhovor v praxi
Na fotce můžeme vidět výzkumný tým spolu s prezidentem turko-tatarské unie a se zástupcem starosty města Medgigie. Celá naše skupina byla pozvána do sídla této unie v Medgigii. Zde jsme strávili velmi příjemnou hodinku, kdy nám bylo zodpovězeno na spoustu otázek. Přátelská atmosféra, vstřícní lidé, turecká kultura a vůně tureckého čaje, to vše se nám vybaví při pohledu na tuto fotografii.
Rumunsko, Medgigia, 16. 8. 2010, fotograf: Petra Kváčová
Utajený hřbitov a typická rovinatá oblast Dobrudže
Západ slunce nad místem s kamennými pozůstatky. Podle pověsti se jedná o starý hřbitov, který vznikl na místě, na kterém se udála rvačka mezi dvěma vesnicemi s tragickým koncem. Rvačka se udála během svatební veselky a důvodem byla údajně žárlivost ženicha na bývalého přítele nevěsty pocházejícího z druhé vesnice.
Fotka vystihuje rovinatou krajinu, která je typická pro oblast Dobrudže v Rumunsku, kde jsme se během výzkumu pohybovali.
Na fotce náš průvodce Sorin a členové výzkumného týmu.
Rumunsko, mezi Lanurile a Mereni; 12.8.2010; fotograf Markéta Šanderová
Těsnost duchovního a světského života
Jedna ze dvou mešit v bulharském městě Silistra (z původních 7mi mešit ve městě), nicméně jediná, která je pravidelně přístupná a funkční. Postavená v roce 2002. Důvodem stavby nové mešity bylo (podle neoficiálního vyprávění místních) znesvěcení té druhé, staré mešity, protože do ní někdo na mihrab (výklenek ve zdi mešity směrem k Mekce před kterým při modlitbě stojí immám) umístil uříznutou prasečí hlavu. Muslimové považují prasata za nečistá zvířata a je i zakázáno konzumovat jejich maso.
Nám se podařilo navštívit jak tuto novou mešitu na okraji města, tak mešitu starou, „znesvěcenou“, běžně nepřístupnou, v centru města.
Minaret kopíruje linii obytného paneláku, který je ve fascinující těsné blízkosti náboženského centra.
Bulharsko, Silistra, 17.8.2010; fotograf Markéta Šanderová
Debata s účastníky odpolední bohoslužby po jejím skončení
V Isperihu jsme měli to štěstí, že se s námi hned po vystoupení z autobusu dal do řeči starší muž, jak se později ukázalo Turek a dokonce zástupce immáma a právě též odpoledne se chystal vést bohoslužbu, na kterou nás pozval. A jak jsme zjistili, v mešitě je zvykem po motlitbách sedět na koberci v tureckém sedu.
Isperih, Bulharsko, 16.8.2010, fotograf: Pavla Harmáčková
Špatně zaparkovaný oslík
Dívka na povozu čeká před policejní stanicí na svého přítele, který zde právě platí pokutu za předchozí špatné zaparkování povozu s oslíkem.
Bulharsko, Isperih, 16.8.2010, fotograf: Markéta Šanderová
Členka našeho týmu Pavla Harmáčková při čtení Koránu
V mešitě v Medgidii jsme měli možnost nahlédnout i do všech knih, náboženských, i těch které zaznamenávaly historii mešity a jejích immámů. Na snímku je členka našeho týmu Pavla Harmáčková při listování svatou knihou muslimů.
Rumunsko, Medgidia, 9.2.2010, fotograf: Markéta Šanderová
První večeře Ramadánu
Ve Městě Medgidia jsme byli přizváni k první slavnostní večeři svátku Ramadán. Večeře se zúčastnilo okolo 150 hostů, mezi kterými nebyli pouze členové turko-tatarské unie tohoto města, ale kromě nás byl pozván i starosta Marian Iordache, jeho zástupce Sorin Tutuinanuve a další obyvatelé města, kteří nejsou muslimského vyznání. Podávalo se několik chodů připravených členkami unie a po celý, ačkoli ne příliš dlouhý večer panovala velmi příjemná a přátelská atmosféra.Na fotografii můžete také vidět tři vlajky, zleva: státní rumunská vlajka, vlajka turko-tatarské unie v Medgidii a turecká vlajka.
Rumunsko, Medgidia, 11.8.2010, fotograf: Markéta Šanderová
99 Zobrazení jména Alláha
Ve městě Silistra se nacházejí dvě mešity. Na této fotografii můžete vidět náš výzkumný tým společně s imánem a jeho vnukem uvnitř nové mešity, postavené v roce 2002. Během rozhovoru s imánem, kdy nám vyprávěl o historii turecké minority v tomto městě, nám také věnoval plakát, který byl součástí výzdoby mešity. Na plakátě můžete vidět 99 různých zobrazení jména Aláha. Ačkoli byl tento dar pro naši cestu trošku nepraktický a neskladný, dovezli jsme ho v pořádku až domů.
Bulharkso, Silistra, 17.8.2010, fotograf: pracovnice zdejší radnice, která nám tlumočila
Rumunské děti
Snímek pořízený před klášterem Dervent Monastery, ve vesnici Galita. Při odjezdu se kolem nás seběhly děti, které si celý den před klášterem hrály. Když nás uviděly, začaly požadovat peníze, údajně proto, že už si nemají s čím jiným hrát. Podobných dětí jsme během cesty potkávaly opravdu hodně.
V pozadí můžete vidět opět nepříliš pestrou krajinu jihovýchodního Rumunska, ale také povodí řeky Dunaje.
Rumunsko, Galita, 12.8.2010, fotograf: Markéta Šanderová
Náves městečka Băneasa
Na fotografii vidíme náves v městečku Băneasa; děti přichází ke studni pro vodu. Podle oficiálního sčítání z roku 2002 v Bănease žilo 4374 Rumunů (81.8%), 963 Turků (18%), 14 Romů (0.2%).
Rumunsko, Băneasa, 12.8.2010; fotograf Markéta Šanderová

Němci v Rumunsku

Německá populace na území Rumunska se nachází především ve dvou oblastech:

• v Sedmihradsku (Siebenbürgen), kde žijí tzv. Sedmihradští Sasové

• v Banátu, kde žijí Banátští Švábové

Počet Němců v Rumunsku byl nejvyšší kolem roku 1930, kdy dosahovali počtu 650 000 osob. Za druhé světové války jich bylo hodně deportováno do SSSR kvůli sympatiím k Hitlerovi, v 80. letech zase Západní Německo udělovalo německé občanství tomu, kdo prokázal německý původ, čehož rumunští Němci hojně využívali. Další vlna odchodu spadá do doby po roce 1990, kdy se do Německa rozhodlo odejít okolo 120 000 rumunských Němců.

Dnes tu můžeme najít jen zlomek německého obyvatelstva. Bydlí hlavně na vesnicích a jde zejména o staré lidi. Údaje o jejich počtu se liší.

Ministerstvo zahraničí rumunské vlády uvádí na svých stránkách okolo 60 000 osob (podle censu z roku 2003), jiné zdroje uvádějí počet okolo 20 000 Němců.