obrázek domečku-home  logo-FB     časopis Kulturní studia


Doporučení k psaní textuPodrobněji o terénním výzkumu → Zahájení a průběh terénního výzkumu a odchod výzkumníka z terénu – výzkumný deník a zpráva z interview

Zahájení a průběh terénního výzkumu a odchod výzkumníka z terénu – výzkumný deník a zpráva z interview

Jedno ze základních pravidel společenského chování nám ukládá, že se máme v novém prostředí příslušně představit. To platí i v terénu, pokud ovšem neděláme skryté pozorování, které však přináší mnoho etických otazníků (viz metody výzkumu). Buď se tedy půjdeme nahlásit místnímu náčelníkovi, nebo starostovi obce, záleží na povaze terénu a představíme zde náš badatelský zájem a instituci, v rámci které působíme. Není asi potřeba říkat, že na prvním dojmu v tuto chvíli záleží víc, než kdy jindy. Na výsledku našeho „představovacím rituálu“ minimálně v méně komplexních a kolektivistických společnostech totiž dost často závisí, zda nás zkoumaná společnost přijme.

V menších městech a obcích „naší“ západní společnosti, pak mohou pracovníci městského či obecního úřadu identifikovat „cizince“, který se „najednou“ pohybuje v „jejich prostředí“ a informovat o něm místní obyvatele. Vězte, že i zdejší „domorodé obyvatelstvo“ by si Vás brzy všimlo a pak je dobré, aby již v daném místě kolovala zpráva o tom, že „ti Pražáci“, jsou studenti ČZU a zajímají se zde o např. o každodennost za socialismu. Zástupci daného úřadu jsou pak často dobře informováni o svých obyvatelích, mohou doporučit potenciální informátory, možná Vám sjednat dokonce i první setkání (samozřejmě se může také stát, že místní reprezentace není vnímána všemi lidmi pozitivně, což nám může naopak situaci ztížit).


Obec Bororo, oblast Mato Grosso v Brazílii, kde ve 30. letech prováděl výzkum francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss1).

Další informátory pak lze získat tzv. metodou sněhové koule – to znamená, že doporučení a kontakty na další dotazované získáme od již zpovídaných osob. Informátory je možné potkat samozřejmě i v samotném terénu, např. při účasti na určitém rituálu či kulturní akci. Tuto participaci výzkumníka na aktivitách zkoumané skupiny označujeme za zúčastněné pozorování (viz kapitola o metodách výzkumu). Informace a dojmy, které během pozorování získáme, je nutné si průběžně a pečlivě zaznamenávat. Vedle těchto terénních poznámek (viz terénní deník) lze využít ještě další dokumentační techniky jako fotografování a natáčení na vidokameru (pokud nám to samozřejmě zástupci sledované komunity dovolí). Pokud přistoupíme k takovému sběru dat, pak již máme co do činění s vizuální antropologií 2)

Práce v terénu a s informátory podléhá tzv. etice výzkumu. Rozhovory s informátory mohou probíhat na různých místech, v tomto ohledu by se mělo vyhovět především požadavků informátora a setkat se s ním tam, kde se cítí nejlépe. Samozřejmě pro výzkumníka je v tuto chvíli důležité, aby toto místo bylo především klidné a nahrávka byla co nejkvalitnější. V ideálním případě se setkání koná v domácím prostředí, kde může výzkumník mimo jiné pozorovat např. vybavení bytu (knihy, obrazy, fotografie), rodinné vztahy či jiné poznatky, které mohou přiblížit každodenní život dotazovaného. A v neposlední řadě, zde dotazovaný má album s fotografiemi, nad kterými může tazateli vyprávět spoustu zajímavých příběhů (nehledě na to, že i samotné fotografie mohou významnou vypovídací hodnotu). Nicméně nakonec je potřeba se vždy přizpůsobit přání informátora a tak je možné, že rozhovor proběhne např. v parku nebo restauračním zařízení.

Obdobně toto pravidlo platí i v případě dalších osob, které jsou při rozhovoru přítomny. Pokud neděláme skupinový rozhovor, pak je samozřejmě žádoucí, aby byl informátor sám, pokud však trvá na přítomnosti další obvykle jemu blízké osoby, pak je nutné tento požadavek akceptovat. Nakonec ani to nemusí být vždy ke škodě, tazatel si může konec konců např. vzpomenout i na věci, na které by bez pomoci druhých osob nepřišel. V případě, že je však druhá osoba dominantní a do rozhovoru často vstupuje, musí výzkumník danou situaci korigovat. V takovém případě je na zvážení, zda raději nezvolit rozhovor skupinový.

Jeden z důležitých etických požadavků, který stojí před zahájením každého rozhovoru, je představení sebe, instituce a zejména výzkumného záměru. Dále je důležité zachování soukromí informátorů. Etnologické výzkumu se nejčastěji provádí se zaručení anonymity informátora. Tzn. že se ve výsledcích výzkumu, které budou veřejně publikovány, nebude uveřejněno informátorovo jméno, současné bydliště či telefonní číslo. Tato anonymita je zaručena v souladu se zákonem č. 10½000 Sb., o ochraně osobních údajů a dá se řešit různými způsoby: v textu mohou být jména nahrazena pseudonymy, (smyšlenými) iniciály či písmeny.

Nesmíme však zapomenout, že stejné anonymitě by měly podléhat i v rozhovorech jmenované osoby (pokud se nejedná o historicky známe osobnosti jako např. Klement Gottwald, u současných veřejně známých osobách často záleží na citlivosti a zvážení badatele, zda i v tomto případě raději neanonymizovat) a je nutné jejich jména nahrazovat fiktivními. Charakter některých projektů však vyžaduje odkrytí informátorů. Jedná se např. o projekty, jejichž součástí jsou celé životní příběhy osob i s jejich fotografiemi (nesmíme zapomenout, že zde je nutná také konečná autorizace informátorem, na rozdíl o textu, v nichž se citují pouhé úryvky).

V takovém případě však musí s uvedením jména informátor souhlasit. A primárně musí souhlasit vůbec s pořízením a zpracováním nahrávky a možným publikováním. Není stanoveno, jakou podobu tento souhlas má mít, může tak stačit od informátora vyřčený souhlas, který natočíme na diktafon, v lepším případě nám dotazovaný stvrdí svůj souhlas podpisem formuláře o udělení souhlasu (možná podoba takové formuláře viz samostatná kapitola).

Rozhovory se natáčejí na diktafon, což může ukázat jako částečně rušivý element. Minimálně v prvních okamžicích může u informátorů budit obavy. Praxe však ukázala, že většinou ho po krátkém čase přestanou registrovat a začnou být uvolnění. V určitých pasážích mohou informátoři žádat o jeho vypnutí či vymazání některých informací. Pak je nutné informátorům vyjít vstříc, popřípadě je ještě jednou ujistit o anonymizaci 3).

Přes tyto potíže, je však nutné konstatovat, že diktafon je důležitou pomůckou především při výzkumech, které jsou postaveny na následné analýze narativa, a jak upozorňuje Nosková 4), může na druhou stranu vyvolávat u informátora pocit výjimečnosti. V neposlední řadě je pořízený záznam i důkazem vlastních slov vypravěče, což zabraňuje případnému zkreslení jeho výpovědí. Pokud ovšem informátor s natáčením nesouhlasí či není pro výzkum nahrávka nezbytností, pak můžeme informace zapisovat do výzkumného deníku.

Samotný rozhovor by měl probíhat v přátelském duchu, badatel by měl být schopen navodit pocit emočního bezpečí, jen tak bude informátor ochotný vyjadřovat se k i citlivým otázkám, kterých se může výzkum dotýkat. Nezanedbatelným tématem souvisejícím s etickým kodexem je reciprocita. Výzkumník a informátor navazují určitý osobní vztah, který může nabývat různé hloubky a vyvolávat jak kladné, tak záporné emoce. Vztah je však vždy postaven na tom, že výzkumník získává potřebné informace od informátora 5).

Záměr badatele je tak částečně egoistický, jelikož do výzkumu vstupuje s jasnou představou a informátoři jsou jeho „prostředky” jak tuto představu naplnit. Z toho důvodu také může být badatelovo chování a navozování přátelské atmosféry částečně hrané či předstírané. Tato skutečnost se nejčastěji projevuje v závěru výzkumu, kdy u badatele může nastat pocit, že dotazované vlastně využil. Oni mu svěřovali své životní příběhy, otvírali svou každodennost a on jim to není sto „oplatit”.

Další vnitřní konflikt výzkumníka mohou nastat v okamžiku, kdy výsledky, které se rozhodl publikovat, ukážou na některé stereotypy a „mýty” informátorů. Obecně pro výzkum je důležité udržovat si určitý odstup. V opačném případě se tazatel najednou může ocitnout v roli „psychoterapeuta” či dokonce dotazovaného 6) (blíže k etickým otázkám viz Etický kodex a etické směrnice).

Součástí terénní práce je vedení výzkumného deníku, kam badatel zaznamenává své terénní poznámky, tedy vše co vypozoroval a vyhodnotil a zároveň sem zapisuje i své dojmy a pocity. Dle české etnoložky Jany Noskové (NOSKOVÁ, J. Biografická metoda a metoda orální historie: na příkladu výzkumu každodenního života v socialismu. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2014, s. 58.) „se tak vytváří nezanedbatelný primární pramen, který nabízí při další interpretaci nejen nutné věcné informace, ale také podklad pro zhuštěný popis, ve kterém je možno sledovat průběh výzkumu“.

Dalším prostředkem k uchování podrobných informací z výzkumu je zpráva z interview, jejíž zhotovení by mělo následovat bezprostředně po ukončení rozhovoru. Tato zpráva měla obsahovat údaj o navázání kontaktu (kdy a jak?), průběhu interview, místě konání interview, datu, čase, dalších účastnících a konečně poznámky k průběhu, krizím, problémům a dalším zvláštnostem interview 7). Podrobnější způsob záznamu, může obsahovat tyto údaje:

  • způsob seznámení se s informátorem
  • trvání, počet a místa kontaktů
  • přítomnost třetích osob či přerušení interview
  • rozhovor o smyslu a účelu dotazování, o anonymitě, o možných důsledcích publikování
  • míra zájmu dotazovaného, jeho očekávání a obavy
  • sebestylizace a dramaturgický habitus dotazovaného, utváření situace, obzvláště na počátku rozhovoru
  • obytné prostředí, vkus, zařízení
  • ochota vzpomínat a vyprávět
  • symetrie/asymetrie – zpětné dotazování informátora, stabilita tazatelova dominantního postavení, věkové a genderové rozdělení rolí
  • témata, o kterých nebylo podrobně vyprávěno, jsou však dle tazatele důležitá
  • komunikativní a emocionální problémy, krize v rozhovoru, iritace, na které si tazatel vzpomíná, trapnosti, těžkosti v porozumění
  • reflexe tazatele o vlastním životě, které se objeví po rozhovoru
  • tazatelovy pocity, které vyvolalo setkání a životní příběh informátora – sympatie nebo antipatie
  • průběh a téma rozhovoru před a po nahrávání rozhovoru
  • biografické reflexe tazatele, které se objevují během a po interview 8).

Analýza a interpretace dat

Posledním zmiňovaným krokem je kvalitativní analýza a interpretce získaných etnodat, která ovšem probíhá paralelně s pobytem v terénu. Není možné určit přesný moment, kdy badatel začne s analýzou, jelikož za analýzu lze považovat už první přiřazení významu prvnímu dojmu během terénního výzkumu 9). Pod analýzou lze chápat rozbor etnodat, pod interpretací jejich výklad 10).

Analýza rozhovoru tak např. zahrnujeme všechny výzkumníkovy počiny, které rozčleňují daný text na určité úseky, části či prvky. K tomuto analytickému zpracování slouží tzv. kódování, které badateli umožňuje „tematické a logické rozčlenění textu, propojení dílčích oddílů a celků důležitých pro interpretaci“ 11). Prostřednictvím systematického studia dat, tak zaznamenáváme pravidelnosti, kterým přiřazujeme určité pojmové označení, tzv. kód. Současně je potřeba, aby byl výzkumník citlivý také odchylkám a ptal se, proč k nim dochází a dále k časovému rozsahu a míře zaujetí věnovanému určitým otázkám.

Sledována by měla být spontánnost výpovědi či naopak to, zda se jedná o vyvolanou výpověď. V potaz by se měly brát i emoce, rozpory a protiřečení si, ale i to, co informátor nevyřkl. Během rozhovoru se tak rozkryjí narativní priority – témata, o nichž má informátor potřebu komunikovat, či naopak témata, jež jsou tabuizována. Po této analýze pak lze již získaná data a informace interpretovat a zasazovat do kontextu teoretických poznatků zkoumané problematiky. Může tak dojí k prvním formulacím hypotéz a závěrů 12). Nesmíme zapomenout, že samotná publikace výsledků podléhá opět etickému kodexu a etickým předpisům!

Před analýzou a interpretací je ovšem nutné splnit ještě jeden krok, který se týká rozhovorů, které jsme zaznamenali na diktafon. Jedná se o přetransformování zvukové nahrávky v text, tedy transkripci, která je časově velmi náročná a badatel/student by měl brát tento fakt v potaz! Postup tohoto procesu se vždy řídí určitými pravidly, jedna z možných variant přepisu je představena v samostatné kapitole o pravidlech transkripce. V tuto chvíli si představíme zásadní body, které by měl přepis postihnout:

  1. přesný smysl a obsah rozhovoru
  2. stylistická a jazyková specifika narátora
  3. pod čarou nebo v závorce by mohla být poznámka o mimořádných událostech, které rozhovor ovlivnily (přerušily, snížily srozumitelnost některé pasáže apod.)
  4. přepis by měl rezignovat na zachycení např. defektů ve výslovnosti narátora, protože nic nesdělují ani o obsahu rozhovoru, ani o jeho formě a vytvořené atmosféře
  5. zachycení výplňkových „vatových“ slov má smysl tam, kde dokresluje informátorův slovní projev (a tím tvoří součást jeho charakteristiky), avšak ne tam, kde by jejich důsledné zaznamenání bylo na úkor srozumitelnosti záznamu
  6. přepis nemůže zachytit, ale jen popsat mimoslovní zvukové projevy (smích, pláč, kašlání apod.), v textu se vyznačuje v hranatých závorkách. Odmlku informátora vyjádří tři tečky v hranaté závorce
  7. přepis není redakcí rozhovoru – styl informátorova sdělení by při přepisu nahrávky neměl být upravován a korigován 13).
2) blíže viz PETRÁŇ, T. Ecce homo: esej o vizuální antropologii. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2011; ČENĚK, D. – PORYBNÁ, T. Vizuální antropologie – kultura žitá a viděná. Praha: Pavel Mervart, 2010.
3) KREISSLOVÁ, S. Konstrukce etnické identity a kolektivní paměti v biografických vyprávěních českých Němců: na příkladu vzpomínek Němců na Chomutovsku. Praha, Filozofická fakulta UK, 2013, s. 69
4) NOSKOVÁ, J. Biografická metoda a metoda orální historie: na příkladu výzkumu každodenního života v socialismu. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2014, s. 53
5) HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005, s. 154
6) NOSKOVÁ, J. Biografická metoda a metoda orální historie: na příkladu výzkumu každodenního života v socialismu. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2014.
7) ROSINSKI, U. Narratives Interview als Methode zum Verstehen von Lebensprozessen. München: GRIN Verlag, 2008, s. 8
8) Fuchs-Heinritz 2005: 275–276
9) HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005, s. 226
10) VANĚK, M., MÜCKE, P., PELIKÁNOVÁ, H. Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007, s. 122–150
11) VANĚK, M., MÜCKE, P., PELIKÁNOVÁ, H. Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007, s. 127
12) KREISSLOVÁ, S. Konstrukce etnické identity a kolektivní paměti v biografických vyprávěních českých Němců: na příkladu vzpomínek Němců na Chomutovsku. Praha, Filozofická fakulta UK, 2013, s. 64
13) Vaněk, Mücke, Pelikánová 2007: 114–115