(převzato z: Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Praha: Česká biblická společnost, 1993)
AUTOŘI A PROSTŘEDÍ.
Zatímco v Novém zákoně známe aspoň u některých spisů jejich autora, jsou starozákonní knihy téměř napořád anonymní. Do jisté míry to platí i o knihách prorockých, které jsou především sbírkami příbuzných výroků, které se časem připojily k jádru pocházejícímu od některého známého proroka. Jména uváděná v titulu knihy nejsou míněna jako autorské podpisy, nýbrž jako nadpisy charakterizující ráz a obsah knihy.
Např. Mojžíšovy knihy nesou v hebrejské tradici označení podle úvodního slova, jimž začínají, a v řecké tradici podle svého obsahu. Ostatně Mojžíš by nemluvilo Zajordání, když sám nevkročil na půdu zaslíbené země západně od Jordánu, a těžko by popisoval události kolem své vlastni smrti. Je však ústřední postavou těchto knih (Ex-Dt). Anebo knihy Samuelovy zahrnuji celou dobu vlády Davidovy, kdy Samuel už dávno nežil. On však Davida pomazal za krále a je proto ústřední postavou v počátcích království.
O Izajášovi víme, že žil kolem r. 700 př. Kr., ale od kap. 40 se ocitáme na konci babylónského zajeti, tedy kolem r. 550 př. Kr. Mluvíme tu o tzv. Druhém Izajášovi, protože neznáme jméno onoho proroka, jehož výroky byly připojeny k Izajášovým. Společným jmenovatelem obou části knihy však je očekáváni spásy, kterou vyjadřuje i název knihy: Izajáš, z hebrejského Ješa'jáhú = Hospodin je spása. Tolik aspoň příkladem; v úvodech k jednotlivým knihám budou uvedeny další doklady.
Místem, kde se posvátné texty spisovaly a střežily, byly především svatyně, později jeruzalémský chrám a královský dvůr. Mnohá vyprávěni kolovala delší dobu jen ústně, zvláště v období kočovnickém, a byla časem doplňována různými podrobnostmi anebo upadala v zapomenuti. Písemně se asi zachycovaly především různé zkušenosti lékařské (kněží byli i lékaři) a právní ustanoveni (kněží byli i soudci).
Posledním, byť i neviditelným lékařem a soudcem byl sám Bůh. Modlitby a zpěvy znali účastníci bohoslužeb zpaměti a u prorockých výroků bylo důležité vyčkat, zda se naplní. Proto psali prorocká slova spíše žáci proroků, a ne oni sami, a hned výroky podle obsahu i řadili, a tím nezřídka porušili jejich časový sled.
Různé svatyně měly své místní tradice. Při postupující centralizaci kultu se písemnosti dostávaly do ústřední svatyně, jeruzalémského chrámu. Vedle toho však místní tradice zřejmě přetrvávaly dál. Jen tak vysvětlíme rozdíly např. mezi knihami Královskými a knihami Paralipomenon. Při zničeni chrámu Babyloňany r. 587/6 a za deportace kněžstva do zajeti, kdy byla jistě zničena velká část chrámového archivu, se zajati přímo~úzkostlivě snažili zachovat všechno, co se zachránit dalo. Byli často odkázáni jen na svou paměť, a tu raději ponechali různé verze vedle sebe, než aby se vystavili nebezpečí, že o něco přijdou. Jsme tu u otázky tzv. dublet (např. dvojí znění Desatera, Ex 20 a Dt 5, nebo 2S 22 = Ž 18 aj.). Starý zákon v dnešní své podobě je v jádře dílem babylónského zajetí, i když namnoze velmi věrně dochoval látky o celá staletí starší. Jak poexilní židovstvo lpělo na dědictví po otcích, vidíme krásně na přikladu proroka Zacharjáše, který se ustavičně dovolává proroků, kteří byli před nim', a svoje slova podpírá jejich autoritou.
SLOVO BOŽÍ A LIDSKÉ. Biblické látky se uchovaly přes všechny proměny věků proto, že lid staré i nové smlouvy z nich slyšel hlas svého nebeského Otce. Proto se o Bibli též mluví jako o slovu Božím. Jenže Bůh mluvil ke svému lidu prostřednictvím lidí (sr Žd 1,1) a byli to lidé, kteří přijatou zvěst zachycovali písemně. Při četbě bible je třeba stále pomatovat na to, že Boží slovo zůstává ukryto za slovem lidským a že je třeba nejprve se tohoto dobově podmíněného roucha zbavit, má-li k nám promluvit ve své ryzosti.
Člověk se dovede vyjadřovat jen řečí své doby. Nesmí nás tedy udivit, že v knihách starozákonních se setkáme s různými představami, které dnes označujeme jako obrazy mytologické. Odpovídají staroorientálnímu prostředí, v němž Izrael žil. Byla by však chyba domnívat se, že tu byl Starý zákon závislý na oněch představách. Jeho pisatelé naopak záměrně užívali obrazů své doby, aby jimi překonávali duchovní úroveň svého okolí a vyjadřovali jimi nové, vyšší hodnoty. Obdobně v Novém zákoně se setkáváme s pojmy vzatými z řecké filozofie, protože jen tak bylo možno oslovit soudobého člověka vychovaného v duchu řeckého myšlení.
Biblickou zvěst je nutno v každé době nové tlumočit. To je smysl nových překladů z původních jazyků, jejichž znalost zůstává omezena jen na malý okruh odborníků. Ale nové překlady je též nutno vylepšovat a vykládat. O všech lidech všech dob platí, že biblickou zvěst chápou jen "z částky" (sr IK 13,12). Boží slovo však platí pro všechny doby a všechny poměry. Někdy z něho Boží lid uslyší zaslíbení, jindy soud. Jednou jej naléhavě osloví výrok, který mu dříve neříkal nic. Nebo uslyší Boží hlas jeden, kdežto druhý jako by byl hluchý. Každé Boží oslovení se však týká všeho jeho lidu, i kdyby oslovený zůstal osamocen a druzí jej nechápali. Mohou vystupovat i falešní proroci, ale slovo Boží bude církvi vždy bezpečným ukazatelem cesty ve všech zmatcích doby. Jen pečlivý výklad Písma Písmem uchrání před lidskými nálezky a bludy.
OTÁZKA KÁNONU.
Ještě v Novém zákoně čteme, že "z popudu Ducha svatého mluvili lidé poslaní od Boha" (2Pt 1,21), a my můžeme dodat: nejen mluvili, nýbrž i psali. Zrod a ustálení biblického textu je proces časově, ale i místně velmi rozložitý. Omezíme se na tomto místě jen na Starý zákon. Novozákonní problematika bude samostatně vyložena níže. Jednotlivé knihy vznikly nezávisle na sobě a mnohé zapadly, takže známe nejvýš jejich názvy (sr Knihu Přímého zmíněnou v Joz 10,13 a 2S 1,18 aj.). Žádná kniha biblická nebyla napsána s předem stanoveným záměrem stát se závaznou normou. Teprve časem si získaly takovou vážnost, že jim byla přiznána kanonická platnost. Jen v jediném případě však se tak stalo oficiálním usnesením sboru učitelů Zákona, a to v Jabně (Jamnii) asi r. 90 po Kr., pokud jde o kanonické knihy Starého zákona.
Již dříve, nejspíše v průběhu 2. stol. př. Kr., si vytvořili Samaritáni svůj kánon omezující se jen na knihy Mojžíšovy, když se za hasmonejských výbojů natrvalo odloučili od židovstva. Šlo o pozůstatky severoizraelských kmenů zanechaných v zemi Asyřany po pádu Samaří r. 721 př. Kr. a silně promíšených s pohanskými přistěhovalci. Nepatrné hloučky jich dosud žijí v okolí Šekemu ve střední Palestině. Jejich text Mojžíšových knih vykazuje od kanonického textu židovského (převzatého církví) značný počet odchylek.
Židovský typ kánonu zvaný palestinský a uzavřený zásadně v Jabně (Jamnii) je třidílný: Zákon - Proroci - Spisy. Připomíná židům jeruzalémský chrám zničený Římany r. 70 po Kr. Velesvatyni odpovídá Zákon (Tóra, pět knih Mojžíšových), chrámové svatyni Proroci (a to Přední: Jozue, Soudců, Samuelovy, Královské, a Zadní: Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, Dvanáct malých = Ozeáš až Malachiáš) a chrámové předsíni tzv. Spisy (tři velké: Žalmy, Jób, Přisloví, pět malých, svátečních: Rút, Píseň, Kazatel, Pláč, Ester, a zbývající: Daniel, Ezdráš-Nehemjáš, Paralipomenon). Tyto knihy, i když v jiném pořadí, byly všemi církvemi přijaty jako kanonické.
Od 3. stol. př. Kr. vznikal v egyptské diaspoře řecký překlad, označovaný jako alexandrijský typ či Septuaginta. Jelikož židovstvo ještě nemělo závazný typ kánonu (pro ten se rozhodlo až po zničení chrámu), vytvořila si egyptská diaspora svůj kánon, neustavený žádným usnesením jako závazný, do něhož zahrnula i různé spisy, které do palestinského kánonu nebyly přijaty. Navíc si knihy svého kánonu uspořádala podle časového měřítka: včera - dnes - zítra, a to v knihy výpravné či "historické" (knihy Mojžíšovy zůstaly v čele), naučné a prorocké. Když se křesťanství začalo šířit do oblastí s řečtinou jako dorozumívacím jazykem, stala se právě Septuaginta biblí mladé církve. Navíc jí její uspořádání umožnilo zařadit za "prorocké knihy", v nichž byl ohlašován příchod Spasitelův, své vlastní knihy (Nový zákon), jež dosvědčují, že očekávaný mesiáš přišel v Ježíši Kristu. Rozdíly mezi Palestinským a alexandrijským typem kánonu (znásobené ještě nepřesnostmi řeckého překladu) vedly časem k nejednomu nedorozumění, ba napětí mezi křesťany a židy. Židé si proto ve 2. století pořidili nové překlady do řečtiny, které věrněji odpovídaly hebrejské předloze: Theodotionův, Aquilův a Symmachův. Ale i odpovědní teologové křesťanští pochopili, že je nutno dát přednost hebrejskému textu před septuagintním. Tak vznikla v první polovině 3. stol. tzv. Hexapla. rozsáhlé to dílo jednoho z největších starověkých teologů Origena, který se pokusilo úpravu septuagintního textu srovnáním s hebrejským a s ostatními řeckými. Na jeho dílo pak navázali Pamphilos, Lukián a Hesychios.
Západní křesťanstvo mělo asi od poloviny 2. století svůj latinský překlad podle Septuaginty zvaný Vetus latina. Ten se však záhy začal vyvíjet ve dva v lecčem odchylné typy, v tzv. Italu a Africanu. To bylo důvodem, že papež Damasus pověřil učeného mnicha Hieronyma (Jeronýma) jejich revizí. Po počátečním pokusu vzít si za podklad Septuagintu v Origenově úpravě rozhodl se posléze Hieronymus pro nový překlad přímo z hebrejštiny. Tak se zrodila kolem r. 400 latinská Vulgáta. která časem zatlačila Vetus latinu a byla nakonec v 16. století na tridentském koncilu prohlášena za závaznou pro církev římsko-katolickou. Doba humanismu svým voláním po návratu k pramenům dala reformaci mocný podnět k novým překladům bible z původních jazyků. V minulých letech pořídila římsko-katolická církev revizi Vulgáty podle původních textů jako nový oficiální latinský překlad zvaný Neovulgata (1979).
Spolu se Septuagintou přijala mladá církev i spisy, které do palestinského kánonu nebyly přijaty. Po staletí se o ně vedl zápas. Východní církve, ačkoli se přidržují pro Starý zákon verze septuagintní, sice přijímají tyto nekanonické spisy, ale nikdy k nim nezaujaly výslovný postoj. Překladatel Vulgáty Hieronymus se pod vlivem palestinského prostředí, v němž žil a překládal, spíše klonil k židovskému stanovisku. Jen zběžně a ne příliš úzkostlivě přeložil Tóbijáše a Júdit, přijal Přídavky k Esteře a Danielovi ke svému překladu obou knih z hebrejštiny, ale pro ostatní převzal latinské znění z Vetus latiny. Reformace tyto knihy od počátku oddělila od kanonických neboli ,od Boha vydaných' jako ,lidské' či apokryfní. Přesto byly i v reformačních překladech připojovány za kanonické knihy starozákonní až do r. 1827, kdy Biblická společnost přijala zásadní usnesení vydávat bible bez apokryfů. Už r. 1648 jim odmítla Westminsterská Konfese přiznat inspirovanost a upřela jim i jakoukoli závaznost pro církev. V Lutherově překladu z r. 1534 se sice také zdůrazňuje, že to nejsou knihy stejné hodnoty s kanonickými, ale připouští se, že je "užitečné a dobré je číst'. Církev římsko-katolická je r. 1546 na tridentském koncilu prohlásila za deuterokanonické, a tudíž za nedílnou součást kánonu. Stanovila i jejich závazný počet. O kanonických knihách Starého zákona je mezi církvemi naprostá shoda.