Dějiny islámu ve Střední Asii

Z náboženského hlediska je oblast Střední Asie považována za islámský region, nicméně křesťanství má na tomto území taktéž velice dlouhou tradici. První písemné důkazy o přítomnosti křesťanství v regionu sahají až do 2. století n.l. Oblast Střední Asie tedy nelze považovat za nábožensky stejnorodou, protože ačkoliv jsou 2/3 místních obyvatel muslimové, vždy se zde také mísily prvky křesťanství a buddhismu s původním šamanismem a magickými praktikami (Kokaisl a kol., 2006). Tato práce se zabývá dějinami islámu ve Střední Asii od jeho kořenů až po současnost, charakterizuje jeho roli v každodenním životě obyvatel v historické perspektivě. Text pak uzavírá kapitola o možných hrozbách radikalizace místních islámských skupin a jejich příčinách.

Vliv islámu ve Střední Asii se v různých obdobích projevoval rozdílnými způsoby. Ještě předtím, než v první polovině 18. století začali region obsazovat Rusové, mělo praktikování islámu v každodenním životě obyvatel dvě podoby. Na jedné straně stály kočovné kmeny, na jejichž území se uplatňovalo spíše právo zvykové než muslimské. Patří sem zejména národy Turkmenů, Kazachů a Kyrgyzů (dnešních Kazachů). V průběhu 18. století, docházelo pod ruskou nadvládou o snahu islamizovat obyvatelstvo kazašských stepí ze strany kazaňských Tatarů, nicméně islamizace se podařila spíše jen na formální úrovni a tyto národy patří do dnešní doby k těm méně islamizovaným. Na druhé straně hrál islám velkou roli při vzniku prvních politických celků na území Střední Asie, jako byl například Bucharský emirát. Islám se stal jedním z hlavních pilířů soudnictví a právě soudci tvořili v tamní společnosti nejvyšší a nejmocnější společenskou vrstvu. Na území Střední Asie se kromě tohoto „oficiálního“ islámu prosazoval také umírněnější „lidovější“ islám mystického charakteru - súfismus. Přesto mělo ve věcech veřejných rozhodující slovo konzervativní duchovenstvo, které nereagovalo na jakékoliv modernizační proudy zvenčí, a proto místní státy značně zaostávaly v mnoha oblastech, především pak v systému vzdělávání (Horák, 2006).

Carské Rusko v období své místní nadvlády do náboženských záležitostí příliš nezasahovalo. Přesto začalo docházet k prvním nepokojům ze strany místních islámských duchovních, kteří se po náboženské stránce začali cítit ohroženi. Po bolševické revoluci v roce 1917 a nastolení komunistického režimu se vzedmula obrovská protináboženská vlna, která vedla nejenom k oddělení islámu od politiky státu (tzv. sekularizaci) ale také k fyzické likvidaci mnoha duchovních. V období druhé světové války byla Stalinem ze strategických důvodů (udržení klidu v regionu) vytvořena organizace muslimských duchovních s názvem SADUM (Středoasijské duchovní vedení muslimů). Toto sdružení ale fungovalo na jakémsi podivném propojení islámského duchovenstva a socialistických ateistů. Aktivity této organizace se od tradičních islámských tradic, na které bylo místní obyvatelstvo zvyklé, často významně lišily. Vedle toho tak začaly vznikat tajné neoficiální islámské školy. Některé skupiny muslimů se v tomto období odtrhly od svých po generace předávaných náboženských tradic a začaly se mírně radikalizovat. Místní islámští duchovní byli také značně ovlivněni afghánskými náboženskými praktikami a to v důsledku okupace Afghánistánu SSSR. V řadách sovětských vojsk totiž bojovalo mnoho muslimských mužů středoasijské národnosti. Ve stejném období se do Střední Asie začaly dostávat také prvky wahhábismu (fundamentalističtější forma islámu). V jedné části regionu tedy převládali stoupenci tradičního středoasijského islámu – hanafité¹⁾ , jinde pak přísněji a fundamentalističtěji naladění wahhabisté²⁾ (Horák, 2006).

Na konci 80. let se sovětská antináboženská vlna značně uvolnila a začaly vznikat i první islámské politické iniciativy a po dlouhé době také první veřejné projevy nespokojenosti s tehdejší duchovním vedením. V 90. letech také začaly vznikat první muslimské politické strany. V roce 1990 byla založena Islámská strana obrody, jejíž vizí byla institucionalizace islámu v celé Střední Asii. Strana se ale kvůli rozdílným pohledům a požadavkům zastoupených národů brzy rozpadla. Na území jednotlivých národních států pak vznikaly odnože této strany, všechny byly ale zanedlouho zakázány. Celkově v regionu panovala spíše nedůvěra v jakákoliv politická islámská hnutí a jistě za tím stálo dlouholeté sovětské snažení o oddělení politiky a náboženství (Horák, 2006).

Ačkoliv byly v období sovětské okupace velké snahy potlačit projevy islámu a dalších náboženství, nikdy se je z každodenního života lidí odstranit nepodařilo. Poté co se rozpadl Sovětský svaz, byl vize sekulárního státu ve Střední Asii poměrně silná a mnoho „nepřizpůsobivých duchovních“ bylo odstraněno ve vykonstruovaných procesech atd. V návaznosti na to se začaly v regionu formovat radikálnější muslimské skupiny podporované ze zahraničí.

Prakticky na celém území středoasijských republik panuje dosti střízlivý vztah k islámským politickým hnutím a islámu jako takovému. Nové režimy buď tyto politické snahy rovnou potlačily, nebo o ně není mezi lidmi jednoduše takový zájem. Přesto místní vlády učinily několik vstřícných kroků především v administrativní oblasti fungování republik a uznali například mnoho islámských státků za státní. Také je podporována islámská kultura, umění a vzdělávání. Místní islámské organizace spolupracují s mnoha dalšími po celém světě a také došlo k obnově misionářských aktivit. V každodenním životě pak lidé praktikují především tradiční a umírnění islám. „Největší procento reálně věřících existuje v Tádžikistánu a Uzbekistánu, v oblastech s tradičními centry islámu (v Samarkandu, Buchaře a Fergánské kotlině s usedlým zemědělským obyvatelstvem)“ (Horák, 2000, str. 17)

Radikální islám se zatím ve Střední Asii nikterak významněji neprojevuje. Hlavním důvodem je to, že většina obyvatel vyznává umírněný směr sunnitské ortodoxní školy – hanafismus. Snahy o propagaci a rozšíření radikálních islámských skupin je tedy v regionu jen málo úspěšná. Přesto zde několik takových radikálnějších skupin operuje, nicméně často pod zástěrkou náboženství kryjí pouze svou kriminální činnost a využívají špatné ekonomicko–sociální situace v dané zemi. Místní režimy, které jsou postižy silnou korupcí a mnohdy málo spolupracují s okolním světem, pak těmto organizacím nedokážou efektivně čelit. „Typickým příkladem je Islámská strana Uzbekistánu, spojená s obchodem a převozem narkotik z Afghánistánu do Ruska, jež tak získává prostředky pro svůj hlavní cíl: vyhlášení islámského chalífátu ve Fergánské kotlině. Protože se však jedná hlavně o skupiny nájemných vojáků, potřebuje tato skupina ozbrojený konflikt k ospravedlnění své existence“ (Horák, 2000, str. 17). Tato organizace získává nejvíce přívrženců právě díky špatné hospodářské situaci v celé oblasti Střední Asie a její ozbrojené jednotky se nacházejí v Tádžikistánu, Afghánistánu, Pákistánu a Čečensku. Tyto složky již mají za sebou několik ozbrojených konfliktů a útoků. Přesto, že jsou radikální islámské skupiny v oblasti poměrně slabé, největší nebezpečí tkví v tom, že v budoucnu by mohli právě prostřednictvím islámské ideologie využít nestabilní hospodářské situace a autoritářsky nastavených režimů k islámské extremistické činnosti (HORÁK, 2000).

Přestože je islám nejrozšířenějším náboženstvím v regionu, netvoří tak silnou oporu každodenního života místních obyvatel. Většina středoasijských muslimů vyznává umírněný směr sunitského ortodoxního islámu – hanifismus, který je pro danou oblast považován za tradiční. Víra obyvatel je také ovlivněna mystickými prvky súfismu a místním prastarým šamanismem. Přesto že se v průběhu dějin objevilo mnoho snah o vymícení či potlačení islámské víry v regionu (okupace SSSR), nikdy nebyly úspěšné a i přes jistou náboženskou vlažnost místní obyvatelé doteď udržují mnoho islámských tradic a zvyků. Na politické úrovni nemají islámská politická hnutí významnější podporu ani zastoupení. Radikální islám zatím v oblasti nehraje tak významnou roli, aby například došlo k ohrožení stávajících vládnoucích režimů. Přesto na území Střední Asie takové skupiny operují, nicméně náboženství zde slouží spíše jako zástěrka k maskování kriminální činnosti. Do budoucna je však jistá opatrnost na místě, protože by tyto organizace mohly využít nestabilní ekonomicko-sociální situace v zemích k uskutečňování své extremistické činnosti a šíření radikálních islamistických myšlenek.

HORÁK, Slavomír. Střední Asie mezi východem a západem. Praha: Karolinum, 2006, 260 s., ISBN 80-246-0906-1

HORÁK, Slavomír. Konfliktní zóny ve Střední Asii. Mezinárodní politika [online]. 2000/9. [cit. 2015-4-15]. Dostupné z WWW: http://files.slavomirhorak.webnode.cz

BISMILLAH AR RAHMAN AR RAAHEM. Hanafi school of law [online]. [cit. 2015-4-15]. Dostupné z WWW: http://www.orthodoxislam.org/a-brief-history-of-hanafi-madhab.html

KOKAISL, Petr a kol.; PARGAČ, Jan. Pastevecká společnost v proměnách času: Kyrgyzstán a Kazachstán [online]. Praha: Univerzita Karlova, Filosofická fakulta, 2006, 296 s., [cit. 2015-4-15]. ISBN 80-7308-119-9. Dostupné z WWW: https://books.google.cz

SOULIMANOV, Emil. Meziválečné Čečensko (1996-1999), wahhábismus a příčiny dagestánské invaze. Mezinárodní vztahy [online]. Vol. 41, 2006. [cit. 2015-4-15]. Dostupné z WWW: https://mv.iir.cz/article/view/213



Počet shlédnutí: 82