Turci v Řecku

Natálie Minaříková, Thuy Trang Vuová

V září jsme se vydaly na týdenní cestu skrz turecká města a vesnice ležící na řeckém území. Téma Turků v Řecku sahá do daleké historie - už v 15. století se část Řecka ocitla pod osmanskou nadvládou. V průběhu let se formovaly kulturní, politické i sociální vazby mezi těmito dvěma národy. Jako příklad intenzivních vztahů mezi tureckou menšinou a řeckou většinou můžeme uvést oblast západní Thrákie, kam jsme se též vydaly. Naším cílem bylo zjistit, jak se turecká minorita byla schopna zařadit do řecké společnosti a zda i v dnešní době stále pociťuje nějaké rozdíly v sociálních či jiných oblastech. Přiblížíme, jak náboženská a etnická identita Turků ovlivňuje život menšiny v Řecku. Nahlédneme do každodenního života řeckých Turků a blíže se podíváme na příkoří, která jsou s jejich identitou spojena.

„Jak se turecké menšině podařilo zařadit se do řecké společnosti?“

„Jak dlouho žijete v Řecku?“

„Jak jste spokojeni se životními podmínkami v Řecku?“

„Setkáváte se s diskriminací jakožto Turek v Řecku?“

„Pociťujete nějaké problémy života v Řecku jakožto Turek?“

„Proč jste se rozhodli emigrovat z Turecka?“

„Jak vnímáte tureckou menšinu v Řecku?“

„Jak často se s Turky setkáváte?“

„Vnímáte nějakou diskriminaci vůči turecké menšině?“

Jak se turecká komunita podílela na utváření multikulturního prostředí města Soluň a jak se její role proměňovala v průběhu staletí, se zabývá kniha „Salonica, City of Ghosts: Christians, Muslims and Jews“ (Soluň, město duchů: Křesťané, muslimové a Židé 1430-1950) ¹⁾ od Marka Mazowera. Během osmanského období byla Soluň významným multietnickým centrem, kde Turci, křesťané a Židé společně přispívali ke kulturní rozmanitosti. Po dobytí města Osmany v roce 1430 Turci formovali městskou krajinu výstavbou mešit, lázní a škol, přičemž jejich každodenní život se úzce propojoval s dalšími komunitami. Mazower zdůrazňuje význam osmanského millet systému, který poskytoval náboženským komunitám autonomii, a popisuje vliv Turků na správu, obchod a ekonomiku města. V 19. století se však s rostoucím vlivem evropských mocností a národních hnutí napětí stupňovalo. Začlenění Soluně do řeckého státu v roce 1912 a nucená migrace během výměny obyvatel mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923 znamenaly konec osmanské éry a odchod turecké komunity, což zásadně ovlivnilo multikulturní charakter města. Mazowerova kniha poskytuje cenný vhled do historie turecké komunity v Soluni, jejího příspěvku k městské kultuře a dynamiky jejího soužití s dalšími komunitami.

Tématem vlivu nucené výměny obyvatel mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923 se zabývá kniha„Crossing the Aegean: An Appraisal of the 1923 Compulsory Population Exchange Between Greece and Turkey“ (Překračování Egejského moře: Zhodnocení nucené výměny obyvatel mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923). ²⁾, kterou editovala Renée Hirschon. Zkoumá, jak tato událost ovlivnila kulturní, sociální a ekonomickou strukturu obou společností. Kniha se věnuje právním, politickým a osobním aspektům migrace, analyzuje zkušenosti lidí přinucených opustit své domovy a jejich adaptaci na nové prostředí. Zabývá se tématy identity, kulturní asimilace a konfliktů spojených s náboženskými a kulturními rozdíly. Autoři jednotlivých kapitol se soustředí na koncepty „domova“ a „cizoty“, psychologické dopady migrace a roli náboženství při přijetí či odmítnutí migrantů. Kniha poskytuje hluboký pohled na sociální změny, kulturní konflikty a otázky identity, které přetrvávají ve vztazích mezi Řeckem a Tureckem.

Jak kulturní interakce mezi helénistickou a islámskou kulturou ovlivnily společnost v římském Blízkém východě, se zabývá kniha „From Hellenism to Islam: Cultural and Linguistic Change in the Roman Near East“ (Od helénismu k islámu: Kulturní a jazykové proměny v římském Blízkém východě). ³⁾. Publikace zkoumá přechod mezi dvěma významnými epochami v dějinách Blízkého východu – obdobím helénistického vlivu a nástupem islámu. Autoři analyzují kulturní a jazykové interakce, které formovaly společenské změny v regionu. Kniha se zaměřuje na role náboženství, jazyků a tradic při utváření identity místních komunit. Helénismus je zde představen jako základ řecké kultury, která ovlivňovala administrativní a intelektuální život regionu, zatímco islám přinesl nový systém hodnot a duchovní orientaci. Kniha se věnuje například transformaci architektonických stylů, výměně lingvistických prvků a přizpůsobení řeckých tradic islámským normám. Uvádí příklady, jako je začlenění řeckých prvků do islámské architektury a adoptování některých administrativních postupů z helénistického období. Publikace poskytuje hlubší vhled do historických procesů, které vedly k integraci helénistických a islámských prvků, a ukazuje, jak tato interakce formovala každodenní život a kulturní identitu obyvatel římského Blízkého východu.

Kniha „Reciprocity: Greek and Turkish Minorities Law, Religion and Politics.“ (Reciprocita: Právo, náboženství a politika řeckých a tureckých menšin.)⁴⁾ od Samima Akgönüla se zabývá právním a politickým postavením turecké menšiny v Řecku a řecké menšiny v Turecku s důrazem na koncept reciprocity – vzájemné výměny práv a povinností. Autor analyzuje, jak Lausannská smlouva z roku 1923, která stanovila práva menšin, ovlivňuje jejich vzdělání, náboženskou svobodu, kulturní identitu a politickou participaci. V praxi však menšiny čelí diskriminaci a nerovnoměrnému přístupu, což zhoršuje vztahy mezi oběma státy. Kniha nabízí hluboký pohled na historické, právní a politické aspekty reciprocity a její vliv na současné životní podmínky menšin i mezinárodní vztahy.

Jak se politická a etnická situace v Západní Thrákii proměňovala od konfliktu k lepšímu porozumění, analyzuje práce „From Deterioration to Improvement in Western Thrace, Greece: A Political Systems Analysis of a Triadic Ethnic Conflict“ (Od zhoršení ke zlepšení v Západní Thrákii, Řecko: Analýza politických systémů trojstranného etnického konfliktu). ⁵⁾ Tato studie se zaměřuje na komplexní dynamiku trojstranného etnického konfliktu v Západní Thrákii, kde spolu žijí řecká většina, muslimská menšina a turecká komunita. Yağcıoğlu zkoumá příčiny napětí, která pramení z historických, politických a sociálních faktorů, a hodnotí vliv politických systémů na etnické vztahy. Autor analyzuje, jak regionální politika, legislativa a národnostní strategie přispěly k marginalizaci menšin, ale také jak reformy a mezinárodní tlak vedly ke zlepšení situace v oblasti lidských práv, vzdělávání a politické participace. Yağcıoğlu poukazuje na faktory, které umožnily přechod od konfliktu k zlepšení vztahů mezi etnickými skupinami, včetně zapojení evropských institucí a implementace politiky dialogu. Tato práce poskytuje cenný pohled na vliv politických rozhodnutí na stabilitu v regionu a na možnosti zmírnění etnických konfliktů prostřednictvím systémových změn.

Kapitola „Greek-Turkish Relations“ (Řecko-turecké vztahy)⁶⁾ v knize „The Oxford Handbook of Modern Greek Politics“, editované Kevinem Featherstonem a Dimitri A. Sotiropoulosem, se zabývá vývojem vztahů mezi Řeckem a Tureckem, přičemž se zaměřuje na historické konflikty, současné spory i možnosti spolupráce. Autoři analyzují politické, ekonomické a bezpečnostní aspekty bilaterálních vztahů a zdůrazňují vliv Evropské unie na proces sbližování těchto dvou států. Text se věnuje klíčovým tématům, jako jsou spory o hranice v Egejském moři, otázka Kypru a postavení menšin. Zároveň reflektuje širší geopolitický kontext a roli mezinárodních organizací při řešení těchto problémů. Kapitola rovněž zkoumá, jak se vzájemné vnímání Řeků a Turků formovalo v důsledku historických událostí a jak se vyvíjí v současném globalizovaném světě. Kapitola poskytuje přehled politických a diplomatických faktorů, které ovlivňují jejich postavení. Přináší historický kontext i současnou perspektivu, což umožňuje lépe pochopit vztahy mezi tureckou menšinou a řeckou společností.

Tomás Ó Bradáin v studii „Case Study: The Muslim Minority in Thrace – The Muslim Minority in Greece“ (Případová studie: Muslimská menšina v Thrákii – Muslimská menšina v Řecku)⁷⁾ se zabývá právním a sociálním postavením muslimské menšiny v řecké Thrákii. Publikace analyzuje právní postavení této menšiny v kontextu mezinárodních smluv, zejména Lausannské smlouvy z roku 1923, a zkoumá, jak tyto dohody ovlivňují náboženská a kulturní práva muslimské komunity. Autor se věnuje otázkám náboženské svobody, aplikaci islámského práva v rodinných záležitostech a roli náboženských vůdců (muftí) v rámci této menšiny. Zároveň se věnuje současným výzvám spojeným s integrací a zachováním kulturní identity muslimské populace v Řecku. Studie poskytuje historický a právní kontext, klíčový pro pochopení postavení turecké menšiny v moderním státě. Nabízí analýzu vztahů mezi řeckou vládou a muslimskou komunitou, včetně vlivu mezinárodních dohod a řecké legislativy na život této menšiny. Přináší tak důležitý pohled na dynamiku soužití Turků a Řeků a na vývoj řecko-tureckých vztahů v širším kontextu.

Vývoj vztahů mezi Řeky a Turky po roce 1923 z interdisciplinárního pohledu zkoumá kniha „When Greeks and Turks Meet: Interdisciplinary Perspectives on the Relationship Since 1923“ (Když se Řekové a Turci setkají: Interdisciplinární perspektivy na vztahy od roku 1923)⁸⁾ editovaná Vally Lytrou. Zaměřuje se na historické, sociální, kulturní a politické aspekty těchto vztahů, přičemž analyzuje důsledky výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem, otázky národní identity, postavení menšin a fenomén migrace. Autoři jednotlivých kapitol se věnují každodenním interakcím mezi oběma národy, včetně kulturní výměny, jazykových vlivů a vzájemného vnímání. Důležitou součástí knihy je i analýza historických konfliktů a jejich dopadu na současné politické vztahy mezi oběma státy. Publikace tak propojuje historické události s moderními geopolitickými otázkami, což umožňuje komplexní pohled na řecko-tureckou problematiku. Poskytuje hluboký vhled do vzájemného soužití těchto dvou národů a zkoumá mechanismy kulturní a politické adaptace turecké menšiny v Řecku. Přináší také cenné informace o historických kořenech současného řecko-tureckého napětí a možnostech jeho zmírnění prostřednictvím dialogu a spolupráce.

Studie „The Legal Status of the Muslim Minority in Western Thrace: Efficacy of the Present Regime in the Light of Current International Human Rights Law“ (Právní postavení muslimské menšiny v Západní Thrákii: Účinnost současného režimu ve světle současného mezinárodního práva lidských práv)⁹⁾ se věnuje právnímu postavení muslimské menšiny v Západní Thrákii, přičemž hodnotí, do jaké míry současný režim odpovídá mezinárodním normám ochrany lidských práv. Zaměřuje se zejména na náboženské a právní aspekty, včetně aplikace islámského práva (šaría) v oblasti rodinného a dědického práva, a zkoumá jeho kompatibilitu s evropskými standardy ochrany menšin. Autor analyzuje klíčové napětí mezi kolektivními právy komunity a individuálními právy jejích členů, což představuje zásadní problém v otázce integrace muslimské menšiny do řeckého právního systému. Studie rovněž diskutuje možná řešení a reformy, které by mohly zlepšit postavení muslimské menšiny v souladu se závazky Řecka v oblasti lidských práv. Studie nabízí užitečný rámec pro pochopení situace Turků v Řecku, zejména v souvislosti s právními a institucionálními překážkami, kterým čelí. Přináší cenné poznatky o vývoji menšinové politiky, vztazích mezi státními institucemi a komunitou a širším kontextu řecko-tureckých interakcí v oblasti ochrany menšinových práv.

Situací turecké menšiny v západní Thrákii, která navzdory právní ochraně na národní i mezinárodní úrovni zůstává neuznávaná řeckou vládou, se zabývá publikace „The Turkish Minority in Western Thrace: The Long Struggle for Rights and Recognition“ (Turecká menšina v západní Thrákii: Dlouhý boj za práva a uznání)¹⁰⁾od Evelin Verhás. Autorka analyzuje překážky, kterým tato komunita čelí, včetně omezení při zakládání spolků, praktikování kultury a poskytování vzdělávání v tureckém jazyce, což představuje vážnou hrozbu pro jejich identitu, participaci a sebevyjádření. Studie se zaměřuje na historický vývoj práv turecké menšiny, počínaje Lausannskou smlouvou z roku 1923, která zaručovala ochranu jejich náboženství, jazyka a kultury. Dále se věnuje současným výzvám, jako je státní zásah do jmenování náboženských vůdců a omezení náboženských svobod. Tato publikace poskytuje hluboký vhled do právních a sociálních aspektů postavení turecké menšiny. Nabízí detailní analýzu přetrvávajících překážek v uznání a uplatňování jejich práv, což může obohatit diskusi o menšinových právech a národnostní identitě v Řecku.

Naše metodologie vycházela z kvalitativního terénního výzkumu, který jsme provedli přímo v Řecku. Chodili jsme mezi místní lidi a snažili se s nimi navázat rozhovory. Měli jsme připravené otázky, které jsme rozdělili podle toho, zda mluvíme s Turky nebo Řeky, což nám pomohlo lépe pochopit rozdílné perspektivy obou skupin. Během rozhovorů jsme se snažili udržet otevřený přístup a kromě připravených otázek jsme pokládali i doplňující otázky, které vycházely z toho, co nám respondenti sami řekli. Tím jsme se dostali více do hloubky a mohli se zaměřit na témata, která pro ně byla důležitá. Občas jsme také požádali respondenty, jestli bychom se s nimi mohli vyfotit, což nám pomohlo zachytit atmosféru našich setkání a udělat výzkum osobnější. Tyto fotky nám navíc slouží jako připomínka prostředí a situací, ve kterých rozhovory probíhaly.

Respondenti

Na naší cestě jsme měli možnost si popovídat se spoustou respondentů jak turecké menšiny, tak řecké většiny. Starší generace nám nevyšla příliš vstříc kvůli jazykové bariéře a neschopnosti pracovat s překladačem. Turků (nebo jak je někteří respondenti nazývali “ řeckými muslimy”) jsme bohužel nepotkali mnoho, a když už ano, bavit se s námi nechtěli nebo nemohli.

V tabulce se stručným přehledem je uvedeno pár respondentů, kteří nám odpověděli pestře a zajímavě, nebo nám sdělili nějaké nové informace.

Západní Thrákie (řecky Δυτική Θράκη, turecky Batı Trakya) je region v severovýchodním Řecku, kde žije významná muslimská menšina, především tureckého původu, tudíž se oblast stala výchozím bodem našeho výzkumu o turecké menšině v Řecku.

Historicky byla součástí Osmanské říše, která v 15. století rozšířila moc na Balkán. Do oblasti přesídlilo mnoho Turků, kteří zde zůstali i po rozpadu říše, což vedlo k vytvoření silné muslimské menšiny. V 19. století, během řeckého boje za nezávislost, se Západní Thrákie nestala součástí nově vzniklého řeckého státu. Až do 20. století zůstala pod osmanskou kontrolou, což umožnilo zachování jejího muslimského složení.

Situace se dramaticky změnila během Balkánských válek (1912-1913), kdy Řecko a Bulharsko bojovaly proti Osmanské říši o kontrolu nad regionem. Po skončení těchto válek se Západní Thrákie nejprve dostala pod bulharskou správu, ale po první světové válce byla její budoucnost znovu přehodnocena.

Po řecko-turecké válce (1919-1922) byla v roce 1923 podepsána Lausánská smlouva, která oficiálně ukončila konflikt mezi Řeckem a Tureckem. Tato smlouva vedla k rozsáhlé výměně obyvatelstva - přibližně 1,5 milionu Řeků muselo opustit Turecko a 500 000 Turků bylo přinuceno přesídlit do Turecka. Jedinou výjimkou byla muslimská menšina v Západní Thrákii.

Historická časová osa

• 15. století - Osmanská říše začala expandovat svá území do oblasti Balkánu, zejména právě Řecka. V roce 1453 začíná pro Řeky bída - Osmané dobyli Konstantinopol, tudíž měli nadvládu nad většinou Řecka. (Dobytí Konstantinopole nepřímo vedlo k objevení Ameriky - Osmané uvalily vysoká cla na zboží dovážené hedvábnou stezkou z východu, proto se lidé rozhodli najít levnější a efektivnější cestu do Asie, ale místo toho dopluli do Ameriky)
• 1821 - Řekové povstali proti osmanské nadvládě. Dočkali se podpory od Francie, Ruska a Velké Británie, a to jak z humanitárních důvodů, tak kvůli strategickým zájmům.
• 1827 - Proběhla rozhodující bitva u Navarina. Řecko se definitivně spojilo s již zmiňovanými státy, které jim poskytovali podporu, a tím společně porazili osmanské loďstvo.
• 1832 - Řecku byla formálně uznána nezávislost.
• 1912-1913 - Řecko se opět účastnilo války proti Osmanské říši. Získalo značné území (například část Makedonie a Thesálie)
• 1919-1922 - Řecko se snažilo rozšířit svá území do Malé Asie, což vyústilo v další konflikt - Řecko-tureckou válku. Po několika letech neustálých bojů Řecko utrpělo porážku. Došlo k masové emigraci Řeků do Turecka.
• 1923 - Turecko, Řecko, Francie, Velká Británie a Itálie podepsali Lausannskou smlouvu o ukončení války. Zhruba 1,5 mil. Řeků a 500 tis. turků se přesouvalo mezi Řeckem a Tureckem.
• 1974 - Další napětí vzniklo Tureckou invazí na Kypr. Řecko chtělo Kypr pod své území, avšak to se Turkům nelíbilo. Došlo k dalšímu masovému vysídlení obyvatel - 200 tis. Řeků a 60 tis. Turků. Status ostrova je dodnes nevyřešený a napětí zcela nepolevilo.
• 80. léta 20. století - Vztahy mezi Turky a Řeky se zlepšovaly. Navázali ekonomickou spolupráci, řešili migrační problémy a práva menšin. Vytvářely se stabilnější a silnější vztahy mezi těmito věčnými protivníky.
• 21. století - Vztahy mezi Turky a Řeky jsou dnes mnohem klidnější a stabilnější. Mají přetrvávající spolupráci v oblastech obchodu a migrace. Ačkoliv se i dnes najde občasné napětí a rivalita, zejména co se týká oblastí v Egejském moři, dá se říci, že vztahy se výrazně změnily k lepšímu.

První velké město, které jsme navštívily, nese název Xanthi. Leží v severovýchodním Řecku a je známe především svou kulturní rozmanitostí a bohatou historií. Na území města žilo i spoustu různých etnik, jako například Turci, Řekové, Bulhaři, Žídé, atd.

Xanthi bylo v průběhu staletí pod nadvládou hned několika říší - Byzantské, Osmanské, Římské a mnoho dalších. Po celém městě můžeme vidět zachovalé historické budovy, kostely a mešity, které znázorňují společné soužití křesťanů a muslimů.

Xanthi je vnitrozemní město, takže místo pláže se turisti mohou vydat na výlet do okolních rozlehlých lesů. Během našeho pobytu nám však přišlo, že kromě suchých lesů obklopujících město je příroda v oblasti Xanthi poněkud zanedbaná. Místní obyvatelé se sice starají o náboženské budovy a uchovávají centrum města v čistotě, ale na okrajích a v odlehlejších čtvrtích už to tak turisticky lákavé není. Žijí zde chudší obyvatelé a stav obydlí, přírody i celkové životní úrovně je zde při porovnání s centrem města opravdu nízko.

Kromě původních historických budov (postavených zejména v době Osmanské nadvlády) se může Xanthi chlubit krásnými náměstími, které jsou obklopeny jak malými obchůdky, tak architektonickými památkami.

Ve městě Xanthi, ležícím v západní Thrákii, jsme se vydaly za náhodnými respondenty. Bohužel jsme v této oblasti paradoxně narazily pouze na Řeky. Vedly jsme rozhovory převážně se studenty, poté i s barmany a dalšími pracovníky v gastro průmyslu, a nakonec jsme narazili i na učitelku místní základní školy. Odpovědi řeckých respondentů byly často velmi podobné, nikoli však úplně stejné.

Po prohlídce Xánthi jsme se vydali směrem na Komotiní, přičemž jsme cestou navštívili dvě vesnice - Kimmerii a Iasmos.

V menší vesnici Kimmerii, ležící nedaleko Xánthi, jsme měli možnost pozorovat každodenní život místních obyvatel. Během naší návštěvy jsme se snažili vést rozhovory s místními obyvateli. Většina z nich ale byla vůči otázkám rezervována a nechtěla se s námi bavit o své komunitě či identitě. Nejprve jsme se dali do řeči se starší paní, která se s námi zprvu chtěla bavit a působila přátelsky. Ale po požádání o společnou fotku, odešla. Možná byla opatrná, či nám nedůvěřovala.

Poté jsme navštívili místní mešitu s výrazným minaretem. Její okolí bylo čisté a klidné, působilo velmi duchovně.

Ve vesnici jsme se snažily navázat rozhovor s několika místními muži, ti s námi však rozhovor vést nechtěli. Poštěstilo se nám až v kavárně před mešitou. Usadily jsme se na venkovní terase a daly jsme se do řeči s dvěma místními Řeky. Byli přátelští, otevření a velmi ochotní sdílet své názory. Poskytli nám potřebně informace pro výzkum a sami byli zvědaví, jak naše expedice probíhá.

V Iasmosu jsme se zastavily u místní mešity, která byla zasazená mezi obytné domy a působila nenápadně.

Nenávázaly jsme zde žádný kontakt - zastavily jsme se pouze krátce, abychom si mešitu prohlédly a vyfotily. Iasmos sám o sobě na nás působil jako malá, tichá obec. Místních obyvatel tu moc nebylo, a pokud ano, tak neuměli anglicky nebo se s námi nechtěli bavit.

V nedaleké ulici jsme oslovily mladého muže, který mluvil anglicky. Zeptaly jsme se ho, zda je Turek, řekl, že ano a nasměroval nás do fotografického studia, kde pracovali „Řečtí muslimové“. Ve studiu nám s radostí odpověděli na naše otázky a z mladého muže se stal ve studiu překladatel, který nám pomohl vést rozhovor. Všichni respondenti zde byli velmi přátelští a ochotní nám s výzkumem pomoci.

Koncem rozhovoru nám dali vizitku.

Konec výzkumu jsme završily v Komotini, v hlavním městě regionální jednotky Rodopi. V byzantském období bylo město známé jako Komotina nebo Komoutzina. Poloha města přispěla strategicky na starověké římské cestě Via Egnatia, která spojovala Drač (v dnešní Albánii) s Byzantionem (dnešním Istanbulem). Díky tomu se Komotini stalo důležitým bodem na trase obchodníků, vojáků i poutníků.

Po příjezdu do centra Komotini jsme se vydaly na krátkou procházku městem. Při procházce jsme narazily na budovu, která na první pohled připomínala mešitu - kvůli její věžičce, připomínající minaret, avšak na základě fotografie a lokalizačních údajů jsme zjistily, že se jednalo o menšinovou základní školu Kırmahalle Azınlık İlkokulu, nacházející se ve čtvrti Kirmahalle.

Škola sídlí v historické budově bývalé medresy ( slámské školy) známé jako Karaca Mehmet Medresi, která byla postavena v roce 1894 za podpory tehdejšího mutasarrifa ( správce ) Süleymana Beye a místních dobrodinců.

Je to jedna z několika menšinových škol v Západní Thrákii, které poskytují vzdělávání v tureckém jazyce pro místní muslimskou tureckou menšinu.

Na školním pozemku se nacházel kamenný náhrobek duchovní osobnosti s nápisem v arabštině a turečtině.

Nápis uvádí:

ALLAH CC BÂKÎDİR ES-SEYYİD ES-ŞEHİD ES-ŞEYH EFENDİ HERKADÎ VEFAT TARİHİ 1266 (EL-VUKÛFU CC.) YIL 586 HİCRÎ - 1866 MİLADÎ

Překlad nápisu:

„Bůh je věčný. Pan Seyyid, mučedník a šejch Efendi Herkadî Zemřel v roce 1266 podle islámského kalendáře Rok 586 hidžry – 1866 našeho letopočtu.“

Nápis připomíná významnou duchovní osobnost, která působila v místní komunitě. Titul „Seyyid“ označuje potomka proroka Mohameda, „Šehíd“ mučedníka a „ Šejch“ náboženského vůdce.

Při procházce jsme narazili na starší paní, která se s námi chvíli bavila. I když jsme si moc nerozuměli, byla milá, chvíli šla s námi a pak se vydala zase svojí cestou.

Po rozhovoru se starší paní jsme se přesunuly na místní trh v Komotini, kde jsme se pokusily navázat kontakt s prodejci.

Trh byl živý a rozmanitý, plný stánků s oblečením, domácími potřebami i potravinami, a poskytoval ideální prostor pro pozorování i sběr dat. Zkoušely jsme oslovit několik prodejců s cílem provést krátký rozhovor. Zpočátku byli někteří ochotní odpovídat a zdálo se, že konverzace bude probíhat bez problémů. Jakmile jsme ale položily osobnější otázky jako „Jak se jmenujete?“ nebo „Kolik je vám let?“, většina z nich náhle ukončila rozhovor a odešla. I když se nám nepodařilo udělat delší rozhovor, nakonec se nám jeden prodejce přece jen trochu otevřel a podařilo se nám díky překladači získat alespoň základní informace. Kromě velmi krátkých a obecných rozhovorů jsme aspoň měly možnost zavítat na místní trh a pozorovat interakce mezi Turky a Řeky. Panovala zde poměrně poklidná atmosféra, ačkoliv bylo na trhu spoustu lidí.

Závěr našeho pobytu v Komotini proběhl ve velmi přátelské atmosféře.

Turecká menšina žije v Řecku už dlouho, hlavně v oblasti Západní Thrákie. Přesto je řecký stát oficiálně neuznává jako „Turky“, ale jen jako „muslimy“, což podle některých zdrojů komplikuje, aby se mohli ke své turecké identitě otevřeně hlásit.¹¹⁾

Většina Turků, se kterými jsme mluvili, se v Řecku buď narodila, nebo tu žije od dětství. Imamkasim (47) řekl: „Narodil jsem se tady, nezáleží na tom, zda mě lidé vidí jako Turka nebo Řeka, já mezi tím rozdíl nevidím.“ Jeho bratr Imamustafa (47) k tomu dodal: „Jsem původně Turek, ale dnes už to tak nevnímám. Mám kamarády mezi křesťany, žijeme tu společně.“ Emir (31) odpověděl stručně: „Jsem tu celý život.“ A Mustafa(22) dodal: „Narodil jsem se v Řecku.“

Podobně to vnímali i někteří Řekové. Christos (37) uvedl: „Jsme sousedi, nerozlišuji, kdo je kdo. Vycházíme spolu.“ Dimitris (21) řekl: „Je mi jedno, kdo je Turek a kdo Řek.“ Kritičtější byla učitelka Meni (50+): „To nejsou Turci, to jsou Řekové mluvící turecky.“

Z těchto výpovědí je vidět, že většina lidí rozdíly v identitě moc neřeší, ale někteří – hlavně starší – mají na to pořád trochu jiný názor.

Většina dotázaných říkala, že soužití Turků a Řeků je v běžném životě úplně normální – ať už ve škole, v práci nebo v sousedství. I když v minulosti mezi oběma národy byly konflikty, dnes je podle nich situace klidná. Dříve ale docházelo i k problémům, třeba v roce 1990 při protestech v Komotini.¹²⁾

Turci popisovali svůj život v Řecku jako poklidný a bez konfliktů. Imamkasim (47) řekl: „Všechno je tu klidné, vycházíme s každým.“ Emir (31) uvedl: „Žiju normálně, nikdy nebyly žádné problémy.“ A Imamustafa (47) dodal: „Máme muslimské i křesťanské přátele, jsme propojení.“ Mustafa (22) to shrnul stručně: „Je to fajn.“

I Řekové říkali, že se s Turky běžně potkávají a nemají s nimi problém.Dimitris (21): „Každý den se setkávám s Turky, jsme spolužáci a kolegové.“ Toulín (27): „Nevnímám je jinak, jsou součástí našeho života.“ George (26): „Mám mezi nimi známé, nevidím v tom problém.“ Merb (23) doplnil: „S některými se bavím, jsou v pohodě.“

V rozhovorech většina lidí uvedla, že se s diskriminací nesetkali. Přesto existují zprávy, že určité problémy tu jsou – třeba když stát nedovoluje používat slovo „turecký“ v názvu některých organizací.¹³⁾

Nikdo z tureckých respondentů neřekl, že by měl s diskriminací osobní zkušenost. Emir (31): „Nikdy jsem diskriminaci nezažil, jsme všichni stejní.“ Imamustafa dodal: „Žijeme jako jedna komunita, diskriminace tu není.“ Imamkasim: „Nikdy jsem neměl problém, každý je tady přátelský.“ A Mustafa (22): „Nemám špatnou zkušenost.“

Většina Řeků vnímá vztahy podobně. Christos (37) řekl: „Nevidím důvod, proč by mě Turci měli rušit.“ George (26): „Nemám nic proti Turkům, ale proti turecké vládě ano.“ Merb (23): „Nevadí mi, znám některé osobně.“ Dimitris (21): „Nevidím problém, jsme spolu každý den.“ Jen učitelka Meni (50+) měla odlišný názor:„Turci sem nepatří. Beru je jen tehdy, když mluví řecky.“

Z výpovědí je jasné, že většina lidí vnímá vztahy spíš pozitivně, ale předsudky u některých stále přetrvávají.

Z rozhovorů vyplývá, že se většina Turků cítí být součástí řecké společnosti – pracují, jejich děti chodí do stejných škol jako řecké. Přesto jsou tu i věci, které jim integraci komplikují. Podle tureckého ministerstva zahraničí Řecko zavírá jejich školy a náboženské vůdce nevolí komunita, ale stát. ¹⁴⁾

Turečtí respondenti se obecně cítí jako součást řecké společnosti. Imamustafa (47): „Naše děti chodí do stejných škol, pracujeme společně. Jsme tady doma.“ Emir (31): „Nejsme cizinci, jsme součást Řecka, i když mluvíme jinak.“Imamkasim (47): „Nemám potřebu se někomu přizpůsobovat, respektujeme se navzájem.“

Řečtí respondenti většinou vnímají situaci podobně. Dimitris (21): „Jsou tady s námi odjakživa.“Toulín (27): „Je to přirozené, nikoho už to nezaráží.“George (26): „Jsou součástí společnosti, nemám výhrady.“

Celkově tedy většina respondentů bere tureckou komunitu jako běžnou součást společnosti, i když některé otázky integrace a rovného přístupu stále zůstávají otevřené.