======Reemigrace Slováků z Rumunska======
 \\
NOSKOVÁ, Helena((Helena Nosková, vedoucí pracovní skupiny dějin menšin, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i., Vlašská 355/9, 118 00 Praha 1)) a Eva TOŠOVSKÁ. //Kapitoly o proměnách pohraničí se zřetelem na Králicko.// 1. vyd. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2010, 254 s.\\
\\ **Výběr z monografie.**


Návrat měl i svoje specifika, která spočívala v proměnlivých postojích rumunské vlády vůči této reemigraci, v postojích českých a slovenských politiků k těmto reemigrantům, v sociální struktuře krajanů i v rostoucím zájmu aparátu KSČ o reemigraci.

Podle statistik Československého ústavu zahraničního žilo v Rumunsku mezi dvěma válkami asi 50 000 krajanů.((Srv. BROUČEK, S.: //Krajané a domov.// Praha, Československý ústav zahraniční. Ústav pro etnografii a folkloristiku 1985, s. 32–38; AUERHAN, J.: //Čechoslováci v Jugoslávii, v Rumunsku, v Maďarsku a v Bulharsku.// Praha 1921, s. 193–196.))

Zpráva o situaci Čechů a Slováků v Rumunsku a o provedení přesídlovací akce psaná retrospektivně v roce 1949, to je v době, kdy členové přesídlovací komise se již seznámili s místními reáliemi tak řečeno //na vlastní kůži//, uvádí následující dobové poznatky o Slovácích v Rumunsku:

//Rozvrstvujeme-li krajany podle zeměpisného a ne podle administrativního rozdělení LRR, můžeme je rozvrstvit do 3 velkých ucelených skupin. Před reemigraci největší byla oblast Slováků Rudohorských (Pohoří Rez – Rudohoří) v jud. (judetul) Bihor a Salaj. Dnes je to oblast judetul Arad, která jest počtem největší, s největším krajanským střediskem Nadlac. V sousedním Velkém Peregu jest i 263 Čechů. Třetí největší oblast jest oblast Čechů v jižním Banátě (v Podunají). V jud. Timis-Totontal roztroušeny jsou silné menšiny Slováků i Čechů. Celkem většina obcí, v nichž žijí Slováci a Češi, se táhne širokým pruhem podél západní hranice Rumunska od severu k jihu. Ostatní krajané jsou roztroušeni po celém Rumunsku. Ucelené osady jsou ještě v jud. Satu-Mare: Huta Certenza, Boinesti, a Cluj: Masteacan, Negreni, poslední dvě osady jsou ale výběžky. Rudohorské oblasti, které se také někdy nesprávně říká **Oblast Slováků bihorských**. Bihor ale jest //judetul//, t.j. správní a administrativní obvod, v tomto případě s 515 tis.obyvateli a vidíme, že oblast Slováků celou svou jednou třetinou přesahuje do sousedního jud.Salaj, ba až do jud. Cluj. Bihorské pohoří se stejnojmennou horou přes 1 800 m vysokou je na opačné straně od sídel Slováků.//((//NA//, f. MPSP, kr. 263.))

Autor věnoval samostatnou část zprávy historii Slováků v Rudohoří, kterou zpracoval také z dobové odborné literatury.

//Nejpočetnější krajanská skupina rozkládá se severně od údolí řeky Bystrý Kriš v délce asi 50 km pohoří Rez (Rudohoří) osídleném většinou Slováky. Jsou to judetuly Bihor a Salaj s osadou Mesteacan a Negreni zasahující až do jud. Cluj. Pohoří dosahuje výše 550–800 m a do počátku XIX. století bylo pokryté těžko přístupnými pralesy a liduprázdné. Celé toto rozsáhlé území patřilo odedávna 4 maďarským hrabatům: Batthyániy, Bánffy, Baranyi a Kerestimu. Ke konci XVIII. století káceli z dalekého okolí najatí Rumuni lesy a zaváděli výrobu potaše, po čemž byla značná poptávka. Tito pracovníci práci neznali, neosvědčili se a proto Baranyi poslal do chudých krajů Gemerské a Zemplínské župy agenty, aby získali Slováky k stěhování do těchto nezalidněných míst. Tak v roce 1790 začala výpravou 50 slovenských rodin, které Baranyi usadil kolem dnešního Bodoiu (Bodonoše), Borumlacu a Varzaru, kolonizace Rudohoří Slováky.

Asi 5 km na západ od Pestiše v lesnatých kopcích je chátrající zámek //Poiana Florii//. Starousedlíci z blízké Pestiše a Lugasul de Sus vyprávějí, že do tohoto kraje se přistěhovali první Slováci před 130–150 lety z Oravy a Trenčínska. Osada se jmenovala slovensky //Poiana Flora// a Slováci pracovali na panství hraběte Zichyho. Protože tehdejší zákon dával po 30 letech právo získat vlastnictví jimi obdělaných pozemků, hrabě je všechny po 29 letech vyhnal a usedlici se usadili v blízkých osadách Glimei a Budoiu. Slováci ukazují, kde byl hřbitov (místy rozeznat hroby) a 70letý Juraj Frančák pamatuje si na kříž, který na hřbitově před více než 30 lety byl…

Tolik místní tradice. Jisté je, že i další Slováci měli slíbenou půdu, která jim měla zůstat po vykácení lesů zdarma k obdělání, dále dřevo k postavení domků a malý žold. Lesy byly dosti rychle vykáceny a na vymýcených stráních se množily domky kolonistů, stavěné jednotlivě, od sebe několik set metrů i km vzdálené, uprostřed přiděleného pozemku. Styk jednotlivých rodin byl příležitostný, neboť každá rodina si hleděla kácení, aby co nejdříve mohla na vykáceném pozemku hospodařit. Toto osídlení zůstalo charakteristickým v Rudohoří dosud, marně hledáme v některých obcích náves, jedna vesnice přechází svými roztroušenými domky v druhou. Jsou proto také rozsáhlé, nejrozsáhlejší Valea Ungurului měří asi 47 km:...// ((//NA//, f. MPSP, kr. 263.))

Podle citované zprávy skončilo hromadné osídlování ze Slovenska kolem roku 1830 v obcích Stará Huta a Socet. Místní Slováci měli velké populační přírůstky. Rodiny byly mnohodětné, a tak se vesnice začaly přelidňovat. Slováci se postupně stěhovali na další území, kde zakládali další vesnice. Soudili se o půdu se svými magnáty. Po pětatřiceti letech soudní pře vyhráli, a to v roce 1889 proces u silajského soudu. Magnáti jim museli prodat půdu na dvacetileté splátky. Pro rudohorské Slováky bylo toto rozhodnutí velikým zadostiučiněním přesto, že získaná, donedávna lesní půda nebyla úrodná. Její obdělávání bylo náročné, místní přírodní a klimatické podmínky drsné a výnosy plodin malé. Soudním rozhodnutím získali trvale nový domov v rámci tehdejších hranic Rakousko-Uherska.

Zajímavé jsou další postřehy autora zprávy. Všiml si nedostatků ve vzdělávání rudohorských Slováků, v jejich kulturním vývoji, upozornil na //černou// reemigraci. Jmenuje osady, kde děti nechodí do žádné školy a pouze někde dochází do osady jednou týdně farář, aby je vyučoval čtení a psaní. Děti nechodí do žádné školy a i 16–18letá mládež neumí číst ani psát a ve svém životě nebyla ještě ve škole.((//NA//, f. MPSP, kr. 263.)) Podle jeho slov v obcích a osadách neexistují žádné kulturní spolky, nikde není knihovna ani snaha po kulturním vyžití.

Statistiky a zprávy, které zpracovávali členové aparátu KSČ po roce 1945 již pro účely reemigrace, nesahají tak hluboko do historie a uvádějí toto:

//V Rumunsku bylo před zahájením reemigrace přes 60 000 krajanů. Z toho asi 50 000 Slováků a ostatní Češi. Slováci jsou všichni rumunští státní občané, Češi mimo usedlíků ve městech z tohoto stol. rovněž rumunští státní občané.// 

Krajany můžeme rozvrstvit do čtyř velkých, částečné ucelených oblastních skupin. Zdaleka největší byla asi 35 000 osob čítající skupina Slováků rudohorských, nebo také bihorských. Nejvyspěleji skupina Slováků v Pomaruší a v Banátě v počtu 15 000 a asi 2000 Čechů v jižním Banátě a reemigrací již prakticky zlikvidovaná skupina Slováků Bukovinských.((//NA//, f. 23. sig. 371 /2.))

Dále autoři zprávy popisují historii a vývoj Slováku a Čechu v Rumunsku, jejich sociální rozvrstvení i hospodářské poměry, které byly neutěšené, zejména u Slováků v Rudohoří. Shodně s předchozí citovanou zprávou uvádějí, že Slováci žijící v Rudohoří pocházeli ze Zemplína, Oravy a Gemera. Koncem 18. století se osídlovali na výzvy své maďarské vrchnosti v bihorské a salajské župě, zejména v Rudohorském pohoří. Živili se dřevorubectvím a výrobou potaše. V Rudohoří založili své vesnice a osady a hospodařili na málo úrodné horské půdě v nadmořské výšce 600–780 m.

K nejstarším a největším slovenským obcím náležel BodonoŠ, Valea Ungurului. Huta Voivozi, Sinteu, Valea Tamei, Plopis, Borod. K menším, později založeným obcím a osadám náležel Magurič, Zboriště, Jaz, Černá Hora, Sočet. Padurea Negra. Borumlac, Valea Cerulului, Halmesd a další.

V aradské župě žili Slováci roztroušeně v několika obcích a osadách: v Tiparu. Mocrea, Torlitě, Graniceri a několika dalších.

Nejstarší, kulturně vyspělá slovenská menšina žila v Nadlaku. V polovině 18. století ho založili Slováci z Maďarska a postupně se přistěhovali i Slováci ze Slovenska. V nedalekém Peregul Mare žili Češi i Slováci, v Semlacu, Sitinu a Pecice jenom Slováci. Slováci žili také v Banátu v obci Brestovac, Vucova, Buzias, Semlacul Mare a Tes. Dále žili ve městech, zejména v Timisoaře Clopodii.

Nejvíce Čechů žilo v Banátě, kam přišli jako hraničáři kolem roku 1823. Živili se také převážně zemědělstvím, pro které měli příznivější podmínky než Slováci v klimaticky drsném a výše položeném Rudohoří. Jejich doplňkovým zaměstnáním bylo rovněž dřevorubectví a řemesla. K českým obcím náležel Eibenthal. sv. Helena, Garnic, Berzasca, Ravensca a Zlatila, kde Češi pracovali jako horníci. Češi žili rovněž ve větších městech: v Timisoaře, Hunedoaře, Clopodii a především v Bukurešti, kde měli své živnosti a provozovali řemesla a obchod. Méně jich bylo dělníky a ještě méně úředníky. Jejich počet a profesní skladba umožnily vznik československé kolonie v hlavním městě Rumunska.

Slováci a Češi žili také v Bukovině, především v oblasti Satu Mare. V nejchudší krajanské obci Tarna Mare žili hlavně Rusíni.((//NA//, f. ÚPV 1945–1952, kr. 1135, spis 2618/1))

Těžké životní podmínky, neutěšená hospodářská situace, opakovaná neúroda a hladomor v Rumunsku v letech 1944–1947 vyvolaly velkou vlnu návratu krajanů do vlasti.

====ROK 1945====

K prvním a nejdůraznějším žadatelům o reemigraci patřili Slováci z Rudohoří, Nadlaku, Bukoviny i Banátu, kteří se chtěli vrátit na Slovensko, zejména do jeho jižních a jihovýchodních oblastí, které se měly uvolnit transferem Maďarů. Nečekali na uzavření dohody a přicházeli hned v roce 1945 //načerno//. Některé prameny i sami pamětníci uvádějí, že přicházeli ihned na počátku roku po osvobození v květnu a červnu 1945, kdy se živelné usazovali na Slovensku i v českém pohraničí po rovněž živelném odsunu Němců. Všichni hned získali slušný majetek a do Rumunska vzkazovali, aby za nimi přijeli i další. Jakmile byla obnovena železniční doprava, začaly přijíždět celé transporty //černé// reemigrace Slováků z Rumunska. Její první konečnou stanicí se stala Bratislava, kde čekali na rozhodnutí Osídlovacího úřadu a přidělení domku a pozemku k osídlení.

Úřad předsednictva Sboru pověřenců se tzv. černou reemigraci zabýval v listopadu 1945, když konstatoval, že od počátku září přicházejí na Slovensko transporty slovenských reemigrantů z Francie, Rumunska, Jugoslávie, z Polska a Madarska. Shromažďují se v Bratislavě, kde však nemají žádné ubytování. Již třetí měsíc čekají na svůj příděl půdy, který jim v cizině slovenští učitelé slíbili. Podle slibů měli půdu získat ihned. Sbor pověřenců sice rozhodl, aby jim byla ihned vydána půda po Němcích a Maďarech, ale bylo to řešení iluzorní. Půdu po Němcích obsazovali vnitřní kolonizací Slováci z vnitrozemí. Nově zřízený Osídlovací úřad v Bratislavě neměl přehled o dalších volných možnostech umístění. Domky po Němcích s malou výměrou podhorské, většinou neúrodné půdy, se však nacházely ve výše položených podhorských a horských vesnících na severozápadním a středním Slovensku nebo v dalších podhorských regionech, např. na Spiši.((//SNA//, fond Úřadu Sboru povereníkov, Zasadnutia Zboru povereníkov, II–I, 1945–1960, kr. 4.)) Osídlovací úřad nabídl tyto domky slovenským krajanům k osídlení.

Většina //černých// slovenských reemigrantů se v podhorských oblastech usadit nechtěla. Čekali tedy radši dál v Bratislavě a okolí i v dalších oblastech jižního Slovenska jako bezdomovci a námezdní pracovní síly, zda se uvolni půda a usedlost v nížinách s příznivými klimatickými podmínkami. Některé krajany Osídlovací úřad skutečně umístil do podhorských a horských vesnic, často tam ale scházelo základní zařízení k bydlení, např. kamna, sporáky, voda apod. Pro větší skupiny reemigrantů nebyly obytné budovy, dostatek potravin ani krmivo pro dobytek. Vzrůstaly obavy, že podvyživené děti onemocní tuberkulózou. Postupem Času se rumunští Slováci náležitě seznámili se situací na Slovensku a zjistili, že v dohledné době náprava není možná. Proto odcházeli do českého pohraničí. V českém pohraničí mohli získat usedlost i půdu, avšak pouze za předpokladu, že předloží osvědčení: reemigrační průkaz a doklad o československém občanství, tedy doklad, který je oprávní k převzetí nemovitosti. V opačném případě mohli být zařazeni jen do námezdního pracovního poměru např. v pastvinářských družstvech, jako dělníci

 
Ze vzpomínek rodin Valíčkových, Sekáčových, Ocelákových, Moiyčákových, Sojkových, Danielových, Koryťákových, Frančákových, Strapkových, Michalčákových, Pňtačkových, Konevalíkových, Zifčákových, Račákových a dalších jsme sestavili podrobný obraz jejich příchodu do pohraničí, usídlování, hledání vhodných životních podmínek, a také podrobný obraz celého zvykoslovného cyklu kalendářní obřadnosti. Zaznamenali jsme zvyky a obyčeje spojené s rodinou, rodinné obřady. Seznámili jsme se s hodnotovou orientací a s chápáním morálky, původně založené na hluboké víře těchto rudohorských Slováků římskokatolického vyznání.

Jako důkaz jejich slovenského původu (v bývalém novoosídleneckém prostředí západočeských, jihočeských i mnoha moravských regionů jsou rudohorští Slováci často ještě dnes považováni za Rumuny) jsme zaznamenávali všechny folklórní projevy rudohorských Slováků – lidové písně, několik pohádek, jedinou historickou pověst (o Jánošíkovi), velké množství vzpomínek a vyprávění ze života.

Podstatná část folkloru se vztahovala ke kalendářnímu zvykosloví a rodinné obřadnosti.

Záznamy a zápisy z prostředí rudohorských Slováků dokládá slovenské nářečí, charakteristické pro původní slovenské vesnice a kopanice v sedmihradském Rudohoří. Ve vybraných lokalitách mluví tímto nářečím starší generace reemigrant tů a malá část starší střední generace. Postupně však zaniká.

====== Z vyprávění slovenských reemigrantů ze Sedmihradského Rudohoří o jejich historii a návratu do Československa ======


===== Ze vzpomínek na rudohorské obce v Sedmihradsku: =====


//Mi zme prišli z Bihora. Valea Ungurului, totak volaľi po rumuňski a po maďařski, že Maďarpotok, ale po našem vždi ľen Gemeľčička. No veľka bola hadam jako odiadťiaľto do Chebu. Ľuďí bolo moc, aj fara, aj kostol, aj pošta, aj škola. Len to bolo fšetko inak jak tuna. To boľi po celem chotáre kuče pohádzane ďaľeko, každá z dřeva a bola blatom obhadzana. Dlažka bola zo země, tvrdej zeme. A ľen maličké okjenka. A okolo bukové lesi. Nič ine.

Každí si hľaďeľ svojho, no šetci si aj pomahali, jak bolo treba. Na jednej straňe chotara boľi samí Rumuňi, na druhej straňe chotara samí Slováci, aľe sa to ňeznalo. Mi zme si žiľi po svojem, veď znajťe, mi zme boľi svoji, to tak bolo, že na jeden sposob, po svojom zme žiľi. A oňi zasek po svojom. No mi zme boľi až gďesi v Kútoch, to tak tam volaľi, že v Kútoch. V obci bol aj richtár, aj pongár, to ten čo poštu nosil, no a buchter, ten v noci strážil.//

(Zapsáno v Horních Lažanech 1978.) 

Na svůj původní domov na Slovensku si reemigranti vzpomínají nejasně:

//Starí oťec moj sa pamätal, že ich doniesli z Horňak rovno až do Rumuňska. Doňiesľi ich na chrbťe v ruksaku, spominaľi Žitni ostrov, že či odťiaľ. Ja už ňevjem, ale tak spominali. No ťie Horňjaki, to že gďesi tam, na Slovensku.//

O zakládání vesnic v sedmihradském Rudohoří dodnes vykládají starší pamětníci to, co slyšeli od svých předků:

//No naši tam ftedi isli len peši. S tim, čo mali na sebe a s deťmi. Len sekeri si brali zo sebou, lebo tam přišli do velkich bukovich lesou. A len potom rubali a čistili zem, lebo keľkoľko očisťja, teľko malo busť ich. Také kuče stavjali po kopcoch, najsamprv len z haluzi a potom aj z dreva. Take maličké okienka mali a udupanu zem mjesto dlažki. Ženi s deťjami robili na poli i doma a chlapi choďili do lesa, pálili tam salajku. No bjeda tam bola. Ludia sa sporili a zem sa ňesporila. Aňi tej im potem nedali, no tak veľka bjeda bola. Ňiššej, dolu na rumuňskej, tam bolo lepšje, aj teplo bolo, aj zem dobra, aj sa fšeckeho uroďilo. Take mi u nas ňeznali. No potem aj od nas ňekeri išli dolu na rumuňske, tak im bilo lepjej. Ale u nas hore bida bila. Chlapi chodili na pracu až na maďarske, aj ďalej. Robili, čo přišlo, aj najvjacej s drevom. A vo vojňe taka bjeda bola, ňijakeho jedla ňebolo. Cuker mi aňi ňeznali. To prišla do nas ta komisija, že abi zme sa vraťili do vlasťi a dala každemu do domu pitlík teho cukru. To mi viděli prvňí raz. A tak nas volali, že bi sme mi přišli do Československa, že vlasť vola. Mi hňed chceli prisc, aj sme sa prihlasili na tu reemigraciu. Cela rodina, aj rodiče, aj mi děti. Len brat najstarši, čo bol tam, aj zvostál. Aj chalupa mu zvostála. No a mi zme šli.//

(Zapsáno v Dolní Lipové 1978.)

K svému slovenskému původu uvádějí:

//V ďediňe zme hovorili len po slovenski, aj doma. Veď ako aj inak. Veď mi zme Slovaci, iba tam čo zme žili. Aj ťi Rumuni znaľi, ze mi Slovaci a ňe Rumuňi. Aľe jak zme sem potem prišli, tak si tu ľudé mysleli, že mi Rumuňi. Aj nas tak volaľi, aj volajú. Aľe mi zme Slováci. Aňi tam v Rumuňsku, mi zme se po rumuňski ňeučili. V škoľe učitel vipraval po maďarski, ňik mu ňerozumel. Ľebo vjeťe, to potem ve vojňe zas patrilo že Maďarsku. Aj farar bol maďarski. Tak sa ďeťi do školi ňeposilaľi, bolo ďaľeko, a aňi zo zakona sa ňemuselo, kdo bidľel ďaľeko. No a doma bolo vždi dosť roboti. Mi museli jak deťi robiť celi deň. Aj pást', aj kolo domu, aj kopať, aj nosiť, furtem furt čosi bilo. Na jar sme choďiľi na poľe, vibirať skali. A potem nosiť hľinu na pole. Do kopce, hore. A potem, jak pršalo, hľina bola zas dolu; a zasej v koši nosiť hore na poľe. Abi bola. Abi sa urodiľo. Ved ja som aňi do školi ňechodila, čitať, aňi pisať ňevjem. Tuto oťec vje čitať, aj po maďarski, aj trocha po rumuňski. Ďeťi sa potem učili v českich školach. Tak oňi znaju.//

(Zapsáno v Okrouhlé 1977.)

K reemigraci se vyslovovali:

//Strašná chudoba bola. To braľi sem ľuďí ako na prácu. Najprv išľi jedňi, potom aj ostatňi, ľen sa tak pobaľovaľi. Richtár doňjesol oznámeňja z Plopiša, vikričaľi to v ňedeľu po kostoľe, aj kdo má dopisi. Potom přišľi aj ňejakí ľuďja z Československa, že bi zme išľi do repubľiki. No ja som sa ňigdi ňevjezla vo vlaku, ale čo s psotou a malími deťmi. Majetek si ňik ňechcel kúpiť, tak že ho tam ňecháme zadarmo. Potom chodili, ňekedi pisaľi, že bi zme sa odťjaľto pohli, potom zas že ňje, že robiť sa tu musí celí čas. Mi chudši, poručeno Bohu, zme šľi, tim bohatšim sa prvej ňechcelo, aľe potom ťjež museľi. V Bihoru zme seďeľi v lágri týždňe tri, kím sa to nazbjeralo. Vlak, ňeviďeľi sťe konca jemu do Alešdu. V dobitčich vagonoch zme šľi do Chebu, hadam aj štrnásť dňi. Ježišmarja, ňeveďeli zme, čo sa s nami buďe ďjať, veď to bola jedna bulačka a seďeľi zme v lagri zas.//

(Zapsáno v Přimdě 1979.)

Další pamětník vzpomíná:

//Choďiľi to ťie transporti v štiridsjatomšjestom, v štiridsjatomosmom. Ten naš prišjel koncom augusta. Ňjektoré boľi aj z Bukovini. Chodiľi delegácie z Prahi choďiľi do Rumunska a lákaľi Slovákov do Čiech. Najprv išľi slobodní, potom tí, čo ňemali pole, potom tí, čo boľi chudobnější, potom aj bohačší.// 

Ze vzpomínek střední generace:

//Přišel jsem v roce 1949 nejdřív do Šlapaného s rodiči. Přišlo nás tam pět rodin Z kraje Bihor. Nás bylo pět sourozenců po první matce a s druhou jsme přišli ještě s jedním dítětem. A s otcem. Otec byl zemědělec, měli jsme menší hospodářství, v zimě byl tesař. Dělal trámky na lodě. Na práci chodil až na Slovensko, v zimě. Měli jsme dvě krávy, dva voly, když se šlo do Československa. tak se to prodalo. Dělali do Československa nábory, nějaký Vocelka z Prahy a Vlasta Krausová, učitelka. Slibovali nám, že tady dostanem dvakrát tolik. Lidi co sem přišli před rokem čtyřidsetsedm obsadili statky a psali, že je dostatek a práce dost. Nejdříve nás vezli nákladním autem do Aradu. Tam se v lágru čekalo na ostatní lidi z okresu, pak z jiných okresů a teprve potom se jelo vlakem do Chebu.//

(Zapsáno v roce 1979.)

O možnostech získání práce v pohraničí hovořili starší reemigranti v roce 1979 takto:

//Přišli potom páni a volali si svojich ludí k sebe. Jedni volali na pastvinárske, druhí volali do fabriki, či majetok že dajú, ale naši se báli, že to neobrobja a že zostanú hladní. Tak si račej ňebrali, ale šli na pastvinárske družstvo do Starého Rybňíka. Každí ďeň tam mali schůzu, že či sa nam kriuda ňeďeje. A len presvjedčali, že ňech si zeme vezmeme, že nam dajú všetko. Ale ňechceli, lebo boli ňegramotní, boli od školi ňegramotní. V Starom Rybňike nas bolo päť rodin. Tak vraveli, že nám dajú zasiať, ale že to potom musíme dať mimo a potom ešťe kontigent, že vedja, že zme hospodári, ale že ňebuďeme brať ňemocenské, aňi pridavki. Potom hovorili, že aby zme ostali na štátnom statke či v lese. Ale že nas zňeužijú, bo ňevjeme čitať a pisať. Tam sme boli seďem rokou, potom zme šli do Jeseňice. Tam zme boli ťjež ňejaki čas, potom zme šli do Sťebňice, a včil zme tu v Lažanoch.//

(Zapsáno 1979, Dolní Lažany.) 

Zajímavou historku o reemigraci vyprávěla jedna ze starších pamětnic v roce 1984: // Keď sme odchádzali z Rumuňska, věštila mi jedna vešťica, stará Cigánka, že pojďem na veľmi, veľmi ďaľekú cestu. Tam že nas čeká veľa trápeňja. Že nas na cesťe stretňe veľké ňeščascje a te mi aj jedno ďjeťa umre. A tež že buďeme zbaveňi svojej vjeri, že ňebuďeme v ňič veriť. A stalo sa. Mi išľi na reemigráciu. Ja ňechcela, oťec chceľi, tak mi šľi. V Košiciach zme tri dňi čakaľi, kím nam vibavja reemigrantky. Muž se šěl podívať do jednej fabriki, ta bola za staňicu. Cestou jedol, pošmikol sa a padol na kolaje. Tri rebra si zlomil, odvjezľi ho do ňemocňice. Tu v Jindrichovicích sa nám ňepáčilo. Potom mi tu umrela tridsaťtriročna dcera na rakovinu, ňechala dve děti. A veriť tu ťjež ňeverime jak tam u nas na rumuňskej. Aňi svojho farara ňemame v obci, a tu ten česki naše obrady ňizna. Tak vidiťe, tak se fšetko viplňilo, ako ta veškiňa povedala. A potom ňiverťe temu.//

//A ja vam ešťe povim, jak vipravjaľi naš praďedko a prababka, jak Slovaci do rumuňskej prišľi. To bolo tak. Jak bol davno ten Janošik, ten slovenski zbojňik, to vi tež znaťe. No tak teho Janošíka chitaľi paňi, bo ho ňenavideľi, bo bohatím bral a ľuďem dával. Tak keť ho chiťeľi, tak s ňim sud zrobiľi a Jánošíka obesiľi. Potom sa chceľi aj na ostatních ľudoch pomsťiť a ti sa radšej zobraľi a uťekaľi dolu, do iného kraja a tak sa dostali až do Huťi. To tak bolo.//

Některá vyprávění připomínají démonizující (strašidelné) pohádky: //Mňe sa tu potem v Jindrichovicjach zjavovala každu noc moja svokra. Přišla k mojej posceli, kolena mala červené jako krv, mesto noh mala černe kopita. Kopita kravské. V posceli ma vzala pod krk a škrcila. Nemohla sem od hrozi spavac. Ňekedi sa tež zjavoval moj švager v noci a ja od strachu až kričala. Keď sa zobudil moj muž tak zmizli. Aj sem sa modlila, aj na omšu davala a ňičeho ňepomohlo. Potem som raz pasla kravu pri prjekope a prisadla si gu mňe babka zo Slovenska. Zo susednej ďeďini. Tak ja jej povedala čo a jak. A babka sa ma spitala, či moja svokra a švager boli luďja nábožní a či ňje. Ja jej povedala, že to boli velkí hrješňici a že za nich každí deň modlim a že ja aj na omšu dala. Babka mi povedala, že jak to boli hrješňici, tak že im modleňi len zle robi a že jak v noci zase pridu, že abi ich prekljala, jak najhoršje vjem, že potem prestanu za mnou chodiť. A tak aj bolo. Keť sa znovu zjavili, ja ich prekljala, hoci mi to bolo velmi ťěžko. A od tej doby ode mňa odstupeli a už sa vjacej ňeobjavili.//

(Zapsáno v Jindřichovicích v roce 1984.)

Velmi rozšířené bylo vyprávění o světlonoze, které také připomíná pohádky o nadpřirozených bytostech:

//Svetlonoha – to bola prauda. To bolo take bjele, to tak svjeťilo, to tak behalo, to tak ljetalo po chotaroch. To aj mňa voďilo. Ta ja šiol raz ešťe jak mladi, to bilo u nas na rumuňskej. To v Termezove bolo, ja šiol nocou domou, tak ma to potkalo. Asi na tri kroke ode mňa stalo. Báť som sa, ňebál, ale vlasi mi len tak stupali na hlavě. Kebi som bol šiol cez jej stopu, že ma buďe voďiť po všelijakich cestách, blatoch, po takich lomoch, čo v lese bivaju. To len v noci choďilo.//

(Zapsáno v Jindřichovicích v roce 1984.)

Nejčastější jsou popisy zvyků a obyčejů kalendářního zvykoslovního cyklu. Patří sem vzpomínky na svátky v Rumunsku, na svátky v prvních letech v pohraničí i v letech následujících až do současnosti.

// Vjanoce sa u nas začínali Vilijou. Držal sa post, to z prikázaňja našho pana farára. Ešťe aj teraz ňekeri tu post držja. Na Viliju sa z každého jedla varil kusok, aj ďesatoraké jedlo muselo busť.//

//No ďevať jedál muselo busť na pevno. To bola kapusňica posna, ryža, zakrucané mäso, to sa jedlo na Boži hod, no pripravilo sa na Viliju, potem te bobalky, aj s makom, aj s cukrom, fazula sa robela na husto, no aj ine volačo, už ňepamatam. Po večeři chodili betlehemci. Boli poobljekani, Anďel mal dlhu, bjelu košeľu, palice mali fšetci s plješkami, aj buchali, aj cengali. Na Viliju chodili djeučata spjevať pod obloky. Na Božje narodzeňja sa chodilo do kostela. Jedla sa kapusňica, zakrucane mäso. Stromek sa robil na Viliju, taki slameni, prepletani, visel tak dolu z povali. Na Šťefana sa ňič ňerobilo. Mlaďatka sa oslavovali, išlo sa do kostela. Rano oťec šibal teľjatko, aj jalovičku. Traja králi choďjevali, vinšovali. Dostavali za odmenu koruni, to bolo aj na kostel. Fašiangi sa držali ponďelok, uterek, streda. Maškari ňechodili. Mladi si urobili muziku, tancovalo sa len na konope. Tak sa vravelo: uSejem, sejem konopice, ňech narastú jak jedlice. Aj sa varili dlhe slíže. Na škaredu stredu už ňesmeli busť muziki, zabavi.//

(Zapsáno v Paliči 1977.)

=====KALENDÁŘNÍ OBYČEJE V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ RUDOHORSKÝCH SLOVÁKŮ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ=====

V minulosti byl kalendářní zvykoslovný cyklus rozsáhlým souborem pravidelných, každoročně se opakujících zvyků, obyčejů a obřadů. Pozůstával z různých praktik obyvatel vesnic i měst spjatých se dny výročních svátků a se dny, jež byly zasvěcené různým světcům.

Jednodušší a na první pohled pochopitelnější byly různé praktické úkony na způsob zaříkávaní, spojené právě s dny, které byly zasvěcené různým světcům. Tyto praktiky lidé začali postupně doprovázet průpovídkami, jež nabývaly veršované podoby, byly dále upravovány a dramatizovány na způsob obřadu či lidového divadla. Část z nich se tradovala jako zpěvný doprovod obřadu. Veršované a zpěvné složky doplnilo pohybové vyjádření. Všechny projevy směřovaly ke konkrétnímu cíli – zajistit prosperitu v příštím roce, v příštím vegetačním období pro zemědělce a pastýře, zajistit dobrý rodinný život zemědělců, řemeslníků, vesnického a městského obyvatelstva.

Východiska pro celou řadu praktik poskytl každodenní život. Úkony související s pranostikami lidé odpozorovali z přírodních cyklů a ověřili je zkušenostmi generací. Nejvíce praktik se zachovalo k zimnímu období, které bylo časem částečného odpočinku a tím také živějšího společenského života. 
Velkou roli v životě rudohorských Slováků sehrála v minulosti víra. Vyznáním byli římští katolíci. Církev, kostel a duchovní byli pro ně synonymem vzdělanosti a duchovní kultury jak v původních domovech, tak i po přesídlení do Rudohoří. I zde měli své farnosti, kostely, zpravidla i slovenské duchovní. Katoličtí duchovní znalí slovenštiny provozovali v obcích církevní školy, kde učili dčti základům gramotnosti a vyučovali biblickou dějepravu. Tito duchovní se také podíleli na udržování lidových tradic, zejména té Části kalendářní obřadnosti, která – byť i vzdálené – souvisela s biblickou dějepravou.

Tak se stalo, že různé formy lidových tradic církev v Rudohoří sama oživila a přizpůsobila potřebám svých věřících. Další lidové tradice ještě více upevnila ve vědomí lidu. dala jim slavnostní charakter, podpořila je svojí vzdělaností, svým vlivem, podnítila skrze ně pocit lidské soudržnosti. Tím dodávala migrantům v novém prostředí pocit znovu získávaného domova. Ne všechny však přijala a mohla přijmout. Některé tradice zůstaly atributem určitého společenství – ať vesnického nebo městského, bez vlivu církve. V novém prostředí, bez podpory církve však postupně upadaly v zapomnění. Rudohorští Slováci je většinou nepřenesli do nového prostředí v českých pohraničních regionech, pokud nezanikly ještě v Bihoru.

Ačkoliv vliv církve po první světové válce zeslábl, v Rudohoří se udržel. Komplikoval ho však rozpad Rakouska-Uherska a skutečnost, že území osídlená slovenskými kolonisty se stala součástí Rumunska. Nastalo postupné oddělování církve od Školství. Československá vláda prosazovala pro své krajany v Rumunsku zakládání Československých menšinových Škol. Tam, kde zůstali slovenšti duchovní. nedošlo k přerušení kontaktů mezi farníky a knězem. Lidové tradice doplňující liturgický rok zůstaly rovněž nepřerušené.  
V letech Slovenské republiky se naopak církevní vliv v slovenských bihorských obcích posílil. Zda upevnil i lidové zvyky, nevíme, protože tato léta patří s ohledem na studium lidové duchovní kultury k nejméně probádaným.

V různých oblastech se jednotlivé praktiky často lišily, např. užíváním některých symbolů, formou projevu, nositeli. Jejich původní základ, doba konání a účel však bývaly totožné. Příslušníci různých regionálních oblastí si tyto odlišnosti uvědomovali, proto některé zvyky považovali za své, jiné za cizí, případně přejaté do vlastního zvykosloví. Přitom jejich přijetí determinovalo i přírodní prostředí, způsob života, konfesní příslušnost, etnická příslušnost a další okolnosti. Jednou takřka nutností, dominující už od počátku středověku a zasahující až do současnosti byla a je potřeba rozčlenit čas, který lidé s ohledem na roční období chápali v opakujícím se kruhovém pohybu. Ozvláštnění těchto časových mezníků se přeneslo z liturgického roku a spojilo se s lidovým obrazným pojetím světa, které má v určitém lidském společenství společné znaky označované jako projevy nebo charakteristiky tradiční kultury daného společenství. Právě v této oblasti, také od středověku, nacházela církev styčné body, které mohla tolerovat jako lidovou součást svěcení částí liturgického roku, který měl na rozdíl od lidového kruhového chápání střídání ročních období lineární charakter.

Slováci v sedmihradském Rudohoří byli v minulosti považováni za kulturně vyspělé etnikum. Pocházeli z několika hornouherských slovenských stolic – Oravské, Trenčianské, Hontianské i ze stolic východního Slovenska. Na rozdíl od domácího obyvatelstva, které bylo pravoslavné, byli římskokatolického vyznání. Od Rumunů a místní maďarské enklávy je dělila jazyková bariéra, která stála v cestě při navazování užších kontaktů, i když postupně Slováci ovládli oba jazyky.

S pocitem etnické odlišnosti, podpořené získaným vědomím vlastní kulturní vyspělosti, usilovali místní Slováci o zachování vlastní hmotné a duchovní kultury, i když jiné geografické a klimatické prostředí a z toho vyplývající odlišný způsob života nutily slovenské kolonisty přebírat v hmotné kultuře i cizí vzory. Některé tyto změny poté ovlivnily průvodní znaky lidové duchovní kultury a projevily se v kalendářním zvykosloví. Ve zvycích, obyčejích a tradicích se také odrazil dlouhodobý pobyt Slováků v rumunském prostředí. Projevil se především u těch, kteří žili v rumunsko-slovenských smíšených vesnicích, méně u těch, kteří žili ve slovenských vesnicích a osadách.

I když Slováci přišli původně z několika slovenských regionů a různé znaky jejich lidové kultury a tradic se částečně lišily, projevili během let spolužití obdivuhodnou schopnost Zachovat si své tradice (ovšem za již zmíněné vydatné podpory duchovních římskokatolické církve), částečně je modifikovat a tak vytvořit vlastní model, typický pro rudohorské Slováky, třebaže v některých případech poznamenaných místními odchylkami.

Po návratu do Československa se vše mělo záhy změnit. Víra a tradice přestaly! být uznávanou hodnotou. Totalitní režim je začal potírat mnoha způsoby: zakazovali hodiny náboženství, omezoval bohoslužby, zakázány byly tradiční obchůzky s betlémem, Tři králové i Mikuláš.

Naše terénní výzkumy u Slováků ze sedmihradského Rudohoří ve vybraných lokalitách západočeského pohraničí na konci sedmdesátých let zachytily jen části, lépe řečeno zlomky původního zvykoslovného cyklu, které se v té doby ještě dodržovaly v několika vesnicích západních Čech, jižních Čech a také na severní Moravě. Ponejvíce se zachovaly zvyky a obyčeje zimního a jarního období, podstatně méně byly známé zvyky letní a podzimní obřadnosti. Žádné z nich nebyly zachyceny v písemné podobě, jejich šíření spočívalo pouze na ústní tradici.

Rudohorští Slováci si však v paměti uchovali přesné popisy zvyků a obyčejů, které se dodržovaly v Rudohoří a dokáží o nich hovořit se zanícením; zůstaly pro ně krásnou vzpomínkou, vlastním duchovním majetkem. Protože jsou vynikající vypravěči, dokázali své vzpomínky přenést na své potomky, i když v třetí generaci vnuků už ztrácejí na přitažlivosti, protože, jak už bylo řečeno, došlo ke změně vnímání a přijímání každodenního běhu života, přírody. Začaly se stírat rozdíly, kterými se skupiny Slováků, slovenských reemigrantů dost lišily od některých skupin českých osídlenců, hlavně těch, kteří přišli z vnitrozemí. Mezi českými reemigračními skupinami byly patrné rovněž podstatné rozdíly – v projevech hmotné a duchovní kultury, v chápání světa, v hodnotové orientaci.

Vzájemný poměr uznávaných hodnot byl často určující pro vztahy mezi českými a slovenskými osídleneckými skupinami i jednotlivci. Působil také na tradování různých lidových zvyků a obyčejů, které buď byly uznány jako reprezentativní a tedy se staly součástí nových tradic v znovu osídlených pohraničních regionech, anebo naopak se staly dokladem nižšího sociálního statusu, a proto poměrně rychle zanikly.

Podle těchto kritérií je možné rozdělit zvyky a obyčeje zaznamenané u Slováků ze sedmihradského Rudohoří rozdělit do čtyř skupin:

I. Do první skupiny patří zvyky a obyčeje, které zanikly v prvních letech po příchodu do pohraničí, o nichž si můžeme udělat představu jen na základě vzpomínek starší a části střední generace. Důvodem jejich zániku, jak bylo zjištěno během terénních výzkumů, bylo přesídlení do pohraničí, omezování církevního vlivu a pěstování lidových tradic spojených s liturgií, včetně spolužití s českým etnikem.

II. Do této skupiny náležejí zvyky a obyčeje rumunských Slováků, které se přizpůsobily novému prostředí, novým životním podmínkám a včlenily se do obřadnosti dodržované ostatními osídlenci, avšak ztratily svůj původní etnický charakter a pečeť příslušnosti k určitému slovenskému regionu.

III. Zvláštní skupinu tvoří zvyky a obyčeje, které jsou v současnosti mezi rumunskými Slováky dále tradované a jsou chápány jako projev vlastní etnické (národní) příslušnosti i jako estetická hodnota jejich lidové duchovní kultury.

IV. Poslední skupinu tvoří zvyky a obyčeje přejaté od českého novoosídleneckého obyvatelstva, včetně skupin českých reemigrantů.
=====ZIMNÍ ZVYKOSLOVNÝ KALENDÁŘNÍ CYKLUS=====

Slováci ze sedmihradského Rudohoří považují za začátek zimního období den sv. Ondřeje, tj. 30. listopad. Od tohoto dne se začínají krátit dny, ubývá světla, začínají dlouhé večery a všechno živé, lidé i dobytek, se stěhuje pod střechu. //To všaďe u nas na Rumuňsku bolo tak, že na Ondreja začínali parački, aj v kuďelnej izbe sa prjadol lan. Aj tu tak najsamprv bolo, len už sme neprjadli, ňebolo čoho, ale parački boli. Najprvej u jedňich, potom u druhich, to tak malo busť. Najsamprvej sa u jedňich popradlo, čo mali ďjeuki, potem u druhich.//

Na to jak přástky probíhaly v Rumunsku, už jen vzpomínají. Byly veselé, scházela se tu děvčata s chlapci, do půlnoci dívky předly a chlapci hráli karty. O půlnoci se práce ukončila a tancovalo se při muzice. //To už jak se kerí muzikanti zešli, tak hráli. Na Barboru, na také husle, potom tu aj na harmonike. A mládež tancovala len chvíľu a potem šli domov.//

Po přesídlení sice již dívky nepředly, ale peří draly dál. Scházely se na //paračkách//, to jest na dračkách, opět v různých rodinách, kde ženy a dívky společně draly peří. V pohraničí bývala muzika a tancovačka až po ukončení draní peří. 
a nikoliv na závěr každého draní. Do tance se hrálo na harmoniku a na housle. Součástí muziky byla někdy i basa. I v pohraničí se na dračky chodilo do jednotlivých rodin. Děvčata drala peří a chlapci nacvičovali betlémskou hru pod dozorem starších chlapců a ženatých mužů. Dozor byl nutný kvůli zachování přesného textu hry. který, jak již bylo uvedeno, neměl písemnou podobu. Betlémská hra se předváděla v českém pohraničí v jednotlivých lokalitách až do druhé poloviny 70. let (poslední zápis je z roku 1979). Postupně se zánikem draček se nácvik betlémské hry posunul až těsně k předvánočnímu období, většinou ke dni sv. Tomáše. Proto se scházeli pouze chlapci a muži, bez žen a dívek.

Na sv. Ondřeje je zvykem, že si děvčata v různých regionech Slovenska předpovídají budoucnost. Vaří halušky nebo pirohy se jmény chlapců, provozují předpovídaní budoucnosti za pomoci hrníčků a různých předmětů, nahlížejí o půlnoci do studánek apod. Tyto ani obdobné zvyky však nebyly zaznamenány u Slovenek pocházejících z rumunského Rudohoří: //u nás to ňebolo zvikem, mi sme to ňerobili nijak, ja sa ňepamätam ani na tu, aňi na Rumuňskej, že bi také bolo. To boli parački, do kudelnej izby sa choďelo, aj sa tančilo, ale ine ňebolo. Mi sme to ňerobili.//

Mezi rudohorskými Slováky bylo a je zajímavé pojetí mikulášských obchůzek. Část pamětníků tvrdí, že obchůzky v rudohorských vesnicích nebyly, protože nebylo co dávat. Část pamětníků hovoří o nadělování do dětských botiček postavených za dveře nebo na okna. Jiní pamětníci tvrdí, že v rudohorských vesnicích se každoročně konaly mikulášské obchůzky, popisují oděv Mikuláše, čertů a anděla, který sej v ničem neliší od oděvu a atributů mikulášského průvodu v českém pohraničí. Mikuláš v rudohorských vesnicích nosil dětem sladkosti a hračky, někdy i oblečení, zatímco do botiček se dávalo jen sušené ovoce, případně cukr. Je zřejmé, že ve větších vesnicích se mikulášské průvody konaly (Valea Ungurului, Borod, Stará Huta, Nová Huta) a církev také dbala na jejich zachování, zatímco ve vzdálenějších osadách a v kopanicích se dětem nadělovalo do botiček.

V sedmdesátých, osmdesátých a na počátku devadesátých let zažily mikulášské průvody velkou renesanci. I v menších obcích obcházely a obcházejí dvě tři skupinky, ve větších obcích jich bývá i více; hlavně čerti jsou početní. Mikuláš bývá vysoký, má na sobě dlouhou bílou košili, často šikovně vyrobenou ze dvou prostěradel. Na košili si obléká kožich, který si však nezapíná. Na hlavě má vysokou biskupskou mitru (někdy bílou), vepředu se symbolem kříže. Má dlouhý bílý nebo Žlutý plnovous z koudele, v ruce má biskupskou berlu. V druhé ruce nosí koš s dary. Provázejí ho čerti, někdy jeden, nejčastěji dva, někdy i čtyři. Oblečeni jsou celí v černém, mají většinou černé tepláky nebo šponovky, černé kožíšky obrácené srstí ven. Na nohách mívají obuté černé vysoké holinky, do kterých se zastrkávají tepláky, šponovky nebo kalhoty. Zdobí je dlouhý kravský ocas z hadrů, koudele nebo papíru, černé rohy umístěné nad Čelem, vyrobené z tvrdého papíru, a dlouhý červený jazyk též vyrobený z látky nebo z papíru. Okolo pasu mají uvázané řetězy, kterými při každém kroku chrastí. Někteří mají metlu z proutí zdobenou červeným papírem, jiní 
mají velké jutové pytle na sbírání neposlušných dětí a občas do nich i néjaké dítě na čas zavřou. Anděl je nejváženějším členem průvodu. Oblečen je celý v bílém, má dlouhé zlaté vlasy, postříbřená nebo pozlacená křídla vyrobená z tvrdého papíru. Anděl nosí košík plný darů a dokud čerti poskakují, honí děti a vyplácejí je metlami, nehybně stojí a je vážný nebo se mírně usmívá.

Mikuláš je v lidovém pojetí moudrým patronem. Hovoří k dětem, zkouší je (v minulosti z modlitbiček, v nedávné minulosti musely děti odříkávat básničky, počítat, případně zpívat), chválí, kárá a odměňuje dary z košíku. Za Mikuláše, čerty a anděla se převlékají chlapci ve věku od čtrnácti do víc než dvaceti let, často i starší, případně ženatí otcové rodin. Andělem někdy bývá i dívka.

Mikulášské obchůzky v poválečném období navazovaly na předválečnou spontánní lidovou tradici s citelným podtextem výchovného působení církve. Jako takové byly v Cechách a hlavně v českém pohraničí na počátku sedmdesátých let (a zřejmě již mnohem dříve) striktně zakazovány místními orgány totalitní státní moci. Mikulášské obchůzky se konaly tajně, od domu k domu. V případě odhalení byl Mikuláš vydáván za dědu Mráze (zřejmě od té doby nosí kožich). Mitru na ulici nahrazovala kožešinová čepice nebo kapuce. V té době přestal Mikuláše doprovázet anděl. Jak bylo zjištěno, čerti státní mocí zakázáni nebyli, takže se stávalo, že někdy obcházeli po vesnici či městě jen čerti – nedávali dary, ale honili děti, chycené pak vypláceli metlou.

Koncem sedmdesátých let orgány místní správy zjistily, že zakazování obchůzek naopak posiluje jejich tradování. Navíc tradování neveřejné, utajované, bytové. Proto mikulášské průvody povolily s podmínkou, že je bude organizovat některá ze společenských organizací. A tak na Chebsku a Sokolovsku začal Mikuláše organizovat Svaz žen nebo SSM. Na Tachovsku, kde byly lidové tradice silnější a místní orgány slabší, vykonávali obchůzky i nadále obyvatelé vesnic bez doporučené zastřešující organizace Národní fronty.

V Rudohoří dodržovali Slováci obchůzky s Lucií, ale zřejmě opět ne ve všech vesnicích. O tomto zvyku se zmiňovali pamětníci z Borodu, Bodonoše i z některých dalších menších osad. V prvních letech po přesídlení jej udržovali v některých nově osídlených chebských lokalitách, především tam, kde společně žili slovenští reemigranti ze Sedmihradského rudohoří z uvedených lokalit a Slováci ze severozápadního a východního Slovenska. //Lucki chodjevali aj tuná, jak sme sem přišli, aj ňejaké te roky potem. Lucki, to boli také bjele ženi, do bjeleho sa zabalili, zamúčili, či dajak zabjelili a tak chodili po ďeďiňe. Vošli do domu, to tri boli. Jedna mala v ruke take husace krídlo, a tym všetko ometala. Te dve len tak stali. Ometala a čosi pri tem hovorila, ale že čo, už ňevjem.//

Jiná pamětnice uvedla své postřehy k zániku tohoto zvyku: //Lebo ňeňi dňes už, chdo by chodil, aj sa to pozabudalo, že kerí je to ďeň. Toť aj si spomenuli, ale už bolo potem.//

Slovenští reemigranti na Tachovsku si už na tento zvyk nevzpomínají.

Na Sokolovsku se na den Lucie chodilo strašit se strašidelnou hlavou vyřezanou z dýně, do které se vložila hořící svíčka. Zvyk dodržovali hlavně Slováci z Maďarska, ale znali ho i rudohorští Slováci. 
Známá byla také výroba //Luciinho stolčeka//. Vyráběli ho dospělí muži. Od Lucie do Štědrého dne bylo nutné zhotovit každý den nějakou část stolečku. aby byl dokončen přesně na Štědrý den. Pak si ho měl muž, vzít s sebou na půlnoční mši do kostela, usednout na něj, aby viděl //keré ženi su bosorki//.

Dny od sv. Lucie do sv. Tomáše měly ve společenství rudohorských Slováků také jiný význam. V těchto dnech chodili chlapci po vesnici se železem a navštěvovali domy. ve kterých byla děvčata na vdávání. V takovém domě poseděli a domácí je pohostili kořalkou. Po přesídlení do Cech a na Moravu se sice přestalo chodit se železem, ale tradice se uchovala v tom smyslu, že chlapci na ženění navštěvovali domácnosti děvčat a navazovali kontakt s členy domácností, kde byla jejich předpokládaná nevěsta. Takovéto posezení mohlo být předzvěstí námluv.

Na svatou Lucii nesměla děvčata ani ženy příst a šít. Věřilo se, že kdyby zákaz porušily, přišla by v noci //Lucka// a vypíchala jim oči.

Na den sv. Tomáše, tj. 21. prosince, se konaly obchůzky //s oceľou//. Na tyto obchůzky chodili chlapci ve věku od deseti do čtrnácti let. Obcházeli domy po trojicích i po čtveřicích a přitom odříkávali následující vinš: // Doniesli sme vám ocele.

Aby sa vám hrnce nebili

A taniere neštiepali.

Koľko máte v plote kolov,

Toľko vám do maštale volov.

Koľko máte v dome lyžičiek,

Toľko vám do maštale teličiek.

Koľko máte na polici tanierov,

Toľko vašej dievke frajerov.//

Podobný zvyk se zachoval i v lokalitách osídlených slovenskými reemigranty z Maďarska, jen text vinše obsahoval několik odlišnosti. V tento den nesměly ženy chodit po návštěvách, dokonce neměly vycházet vůbec z domu.

K nejvýznamnějším kalendářním svátkům patřily a patří Vánoce. Slováci z Rumunska dodnes nazývají Štědrý večer //Vileja// nebo také poeticky //Dohviezdný večer//. Po Štědrém dnu následuje Boží narození a svátek sv. Štěpána, které jsou v dnešní době nepoeticky nazvány jako první a druhý svátek vánoční. Tyto názvy dnes už z velké části přijala i střední a mladá generace potomků slovenských reemigrantů z Rumunska. Žijící prakticky od svého narození v českém pohraničí.

K samotnému Štědrému dnu a večeru se vázala celá řada zvyků, které se měly dodržovat, aby byla v následujícím roce zachována prosperita rodiny a jejího hospodářství.

Ženy a děvčata v tento den nepředly, netkaly, nešily. Jejich hlavní povinností bylo připravit dům nu svátky, během nichž mohly vykonávat jen ty nejnutnější práce: udržovat oheň v peci, ohřívat již připravená jídla a dávat je na stůl, zaopatřit dobytek. Jiné práce jako uklízeni, zametání, umývání nádobí, vaření se musely udělat před zasednutím k štědrovečerní večeři a potom až po Štěpánu.

Na Štědrý den ženy a dívky vstávaly brzo ráno. kolem páté hodiny. Opatřily dobytek tak. aby mu během svátků mohly dával jen to nejnutnější, a potom se daly do vaření. V některých rodinách těsně před Štědrým dnem, tzn. na Tomáše, se zabíjelo prase, aby měly (a také ostatní příbuzné a sousední rodiny) na Vánoce v domě čerstvé maso. Hned ráno ženy mlely maso a připravovaly //zakrúcanú kapustu// (zelňačku), která byla jedním z vánočních jídel. Připravovala se na Štědrý den. ale jíst se mohla až po skončení přísného půstu, tzn. po návratu z půlnoční bohoslužby. nazývané //utiereň//. Její příprava byla následující: mleté maso, osolené a okořeněné se zabalilo do zelných listů. Závitky se dusily na tuku, potom se k nim přidala zápražka, červená paprika, domácí rajčatový protlak a kyselá smetana. Totéž jídlo připravovali místní Rumuni (pod názvem sarma). Rusíni (pod názvem golubčiky), Slováci z východního Slovenska a další. K závitkům se podával chléb.

Těsto na chléb se zadělávalo a vypracovávalo den před Štědrým dnem. aby přes noc dobře vykynulo. Pecny chleba se sázely do pece na Štědrý den ráno. Po chlebu se v peci pekly koláče. Těsto na kynuté koláče se většinou vypracovalo brzo ráno a peklo se pak během dne. Obvykle to byly makové koláče //makovníky//, někdy i koláče s ořechovou nádivkou, //orechovníky//. Každoročně se v každé rodině připravovaly //bobarky//, buchtičky z kynutého těsta, které se přes den upekly a těsně před štědrovečerní večeří se polévaly vařícím mlékem a posypaly mákem a cukrem.

Přes den ženy připravovaly také //póstnu kapustnicu// bez masa, ale často s houbami. Vařily se //fazule na husto//, těsně před večeří i rýže, a bylo zvykem vařit i krupicovou kaši, která se před jídlem polévala medem. //Fazule na husto// byla v podstatě fazolová kaše, která se k štědrovečerní večeři vařila v celém slovenskem Sedmihradském rudohoří. Vařívala se i rýže. Fazole a rýže měly rodinám zajistit hojnost v příštím roce.

Během Štědrého dne se dodržoval přísný půst. Nejedly ani děti. Dospělí jim říkali, že když budou ten den jíst, narostou jim do večera po celém těle bodliny.

Před usednutím ke stolu bylo nutné zamést místnost, ve které se vařilo a pak i stolovalo. Zametalo se vždy směrem od vstupních dveří ke sporáku, tedy vždy dovnitř domu. aby se nevymetlo štěstí. Většinou zametaly svobodné dívky, které potom vynášely smetí na dvůr a tam poslouchaly, z které strany zaštěká pes, zařehtá kůň, zabučí vůl. Podle zvuku hádaly, na který konec vesnice se provdají. Platilo to i tehdy, jestliže se z té které strany ozval mužský hlas. Jedna z pamětnic vzpomínala, že takhle jednou zaslechla hlas svého budoucího manžela, který přišel z jiné obce na návštěvu do jejich vesnice právě na Štědrý den a do roka se za něj provdala.

Zároveň se dívky dívaly na večerní oblohu, jestli už vyšla večernice, protože po východu večernice se obvykle zasedalo k štědrovečerní večeři. Mezitím chlapci nanosili na zametenou podlahu v pokoji slámu, //na pamiatku toho, že Ježiško sa narodil na slame//. Sláma zůstala na podlaze po celé vánoční svátky, po jejich skončení se odnášela do maštale kravám. 
Rudohorští Slováci z některých osad v Rudohoří obtáčeli nohy stolu řetězem, o který si všichni členové rodiny museli opřít nohy, aby je po celý rok nebolely.

Stůl byl slavnostně prostřený ubrusem vyšívaným pouze pro tento účel a bylo na něm podáno od každého jídla, které se mělo během svátků jíst. Jídel mělo být sedmero, devatero, dvanáctero, u chudších patero nebo jen troje. Podle počtu chodů se odhadovala hojnost v příštím roce.

Nad stolem visel od stropu dolů ze slámy pletený vánoční stromek ve tvaru betlémské hvězdy. Zdobily ho růže z barevného (červeného, růžového, žlutého, zeleného) krepového papíru. Zřejmě symbolizoval rajský strom. Pod ním se rodina scházela k štědrovečerní večeři, která začínala společnou modlitbou.

Prvním chodem štědrovečerní večeře byl stroužek Česneku a kousek chleba se solí. Česnek měl chránit před nemocemi, nečistými silami a kousek chleba měl zaručit hojnost chleba po celý příští rok. Následoval med nebo oplatky s medem, v pohraničí však pouze med bez tohoto tradičního vánočního pečiva. Otec všem členům rodiny dával do úst lžíci medu a dívkám a dětem dělal medem křížek na čelo, aby byly celý rok milé a sladké jako med. Po medu se nalévala //kapustnice//, po ni se nabírala fazolová kaše. Potom se jedly //bobaľki// s mákem; //pri nich ďjeuki strjehli na otca, kedi si naberje a kerá mu prvú ližicu uchmatla a sama ju zedla, tak ta sa do roka vidala. Počas celej večere ňesmela gazdina vstanúť od stola, bo jak by stala, tak bi sa jej celí rok sljepke, huse poschoďili. To musela tak pripraviť a sa merkovať, abi ňestala.// Po //bobaľkách// se jedla rýže a kaše politá medem, //aby i v budúcom roku bolo všetkého dosť a aby bou život sladký jak ten med//.

Na závěr večeře se byly pojídány makovníky, ořechové záviny, sušené švestky, jablka, ořechy. Ořechy otec posbíral do ruky a házel je do čtyř koutů pokoje se slovy //baba na orechi//. Děti hledaly ořechy, roztloukaly je a jedly. Tomuto zvyku říkali //štědré kúty//.

Po večeři přicházeli do rodiny betlémci předvést svoji pastýřskou hru. Postupovali z jednoho konce vesnice na druhý a ve stejnou dobu, v podstatě v protisměru z druhého konce vesnice, chodily dívky a pod okny zpívaly náboženské písně. V nékterých vesnicích zase dívky obcházely o něco dříve, //když se stmívalo, před východem večernice//, tzn. před štědrovečerní večeří. Takto chodily i v českém pohraničí, hlavně na Tachovsku, ještě v polovině 70. let. Zpívaly //Od Moravy hviezda//, //Narodil sa Kristus pán//, //Vyšla hviezda//, //Išla Maria//, //Se nám stalo, nepridalo//, //Pásli ovce Valaši// a další.

Dívky chodily //po spievankách// po skupinkách (čtyři až osm). Do domu nevstupovaly, domácí vycházeli na práh a obdarovávali je nejčastěji sušeným ovocem, jablíčky. Jedna z vynikajících vypravěček, paní Rosálie Ráčková žijící v Horních Lažanech v chebském okrese, popsala zvyk slovy: // Vjeťe to bolo take pekne, take vjanočne. To už začínal byť večer, stmjevalo sa, ale bolo ešťe trocha vidno a to začali chodit te ďjefčata akože po tich spjevankách. To sa zobrala, jedna, išla ku druhej, tam jej pod okénkům zaspjevala, a tá už vyšla ven a zaspjevala s ňu. A potem šli ke treťej, aj tam pod oknom zaspjevali, aj ta k nim přišla a už boli partija. A potom ke 
štvrtej a zase spjevali A k //dalšej// . A stále se spevem. A to sa raz približovalo, potom zase stracelo, potom zase približovalo, potom to bolo pod okny. To nam zrobelo taku vjanočnú náladu, to ňišt taku ňezrobí jak tu te djefčata. A spjevali oňi také pekne nabožne pjesňe. no počekajce, ja vám zaspjevam, abi sťe znali //

//Aj tu tak chodili. Potem už ňebolo divek, keré bi znali, tak choďili ženi, aj pod okna zaspjevat, aj do domu na posjedke na ten Sťedrí deň. Tu tak zme robili. To jedna ke druhej přišla, aj treťa, aj štvrtá, zme si sedli ku peci, aj zme si zaspjevali tu te nábožne pisňe. Bo te už včil ňik ňezna.//

V jiných rudohorských slovenských vesnicích se dochoval také další obdobný zvyk. Na Štědrý den odpoledne, asi kolem třetí hodiny, ženy končily s přípravami svátku a sešly se z blízkého sousedství u některé z nich, aby si za soumrako, v neosvětlené kuchyni zazpívaly //nábožné kostelně pjesňe// a připravily se tak na velký svátek. K //spjevanji// se scházely ženy na Tachovsko ještě na počátku osmdesátých let. Někdy jich bylo pět. jindy tři a za tichého zpěvu duchovních písní očekávaly příchod děvčat se zpívankami.

I tyto duchovni písně, právě tak jako obchůzky s betlémskou hrou. patřily mezi tradice, na jejichž udržování církev v Rudohoří dbala. Představitelé pastýřů si půjčovali u svého duchovního ministrantské komže, duchovní je přezkoušel text i zpěvy, svěřil jim uzamčenou pokladničku, do které (právě tak jako na Tři krále), vybírali příspěvky na kostel. Když nastal čas půlnoční mše, všichni rudohorští Slováci se odebrali do kostela. Betlémci přerušili obchůzku a šli také do kostela, kde stáli hned pod kazatelnou v první řadě. Druhý den ráno opět přišli do kostela na //Božje narodzeňie//. Po ukončení ranní mše pokračovali v obchůzkové hře. Stávalo se, pokud bylo ve vesnicích hodně domácností, že v obchůzkovém divadle pokračovali až do Nového roku. Předvádění obchůzkové hry trvalo 1–2 hodiny, také podle reakcí domácích, pohoštění apod. Při odchodu pastýři také vybírali peněžní příspěvek na kostel. Domácí jej vkládali do uzamčené pokladničky umístěné ve vyřezávaném kostelíčku, jenž jeden z pastýřů nosil s sebou. Klíče od pokladničky měl duchovní, který pak z příspěvku vyplácel chlapcům odměnu za celou obchůzku.

V průběhu prvních let přišli do některých vesnic v pohraničí osídlených rudohorskými Slováky slovenští duchovní, kteří tyto zvyky znali a pomohli místním Slovákům jejich obchůzky zachovat. K prvnímu tlaku proti této tradici, chápané státní mocí jako zcela náboženské, došlo kolem roku 1954. Mnozí slovenští duchovní byli odvoláni ze svého působiště, došlo ke značnému omezení bohoslužeb, k omezováni hodin náboženství a počtu dětí, které je navštěvovaly. Obchůzky se tak přenesly do lokálních společenství vesnic. Duchovní byli sledováni a nesměli tradici napomáhat, protože umožňovala propojení lidí s kostelem. Zaniklo zpívání duchovních písní v kostele a na hodinách náboženství.

K dalším zákazům obchůzek došlo na počátku šedesátých let a poté k ostřejším zákazům na počátku sedmdesátých let. V té době v některých obcích předváděli betlémci svoji pastýřskou hru ve svazáckých košilích a tmavomodrých kalhotách. 
Jejich jedinými atributy byly okované pastýřské hole, často ukrývané vysoké čepice s barevnými mašlemi, nazývané //čákovy// a nezbytně ukrývaný, ze dřeva vyřezávaný kostelíček s jesličkami a Ježíškem, který nosili s sebou jako symbol Vánoc. Na počátku osmdesátých let zaniklo chození s betlémem v posledních dvou obcích na Tachovsku i v několika obcích na Sokolovsku.

Život v českém pohraničí mnoho změnil. Některá jídla se ze štědrovečerní večeře vytratila a nahradila je jídla české kuchyně, jiná zůstala. Přestal se péct domácí chléb, bobalky se dělají jen v některých rodinách. Mladá generace nechce jíst česnek ani být potírána medem. Připravuje se smažený kapr a bramborový salát, peče se vánoční cukroví. Nenosí se sláma do kuchyně ani do pokoje, neplete se žádný slaměný stromeček; nahradil jej stromeček zelený, jehličnatý, zdobený vánočními ozdobami a kolekcemi.

Zanikly pochůzky betlémců a zpívanky dívek. Na čas je nahradilo //spjevanie// žen, které se snažily zachovat tradici a ještě na počátku osmdesátých let zpívaly v soukromí svých domovů duchovní písně v okruhu svých sousedek a pro členy svých domácností. Po odezpívání svého repertoáru se skupinka tří, pěti, šesti, sedmi žen odebrala do další domácnosti, kde opět zazpívala nejznámější duchovní písně s námětem narození Ježíška.

//Vite, to bilo tak. Jak se smrklo, tak po tej treťej hodiňe, najsamprv přišla jedna suseda ke druhej. To už muselo byť na svatki pochistane. Tak spolu sedli v tej tmavej kuchyni a pocichučky začali spivat Přišla Maria...!, lebo Čo sa stalo ňepřidalo... A domace ich počuvali a to už bolo, jako že přišli vjanoce. Potem šli ku tej druhej, take pospivali, potem ke treťej, čtvrtej, pjatej. Ňjekedy aj ich bilo sedem. Ale skorej tak pjať. No a potem stretli dalšu partiju, kera chodila z druhého konca. A do teho te divčata se spivankami. Ale te spivali len pod okna. Ti ňesmeli do domu. A ženi zase len do domu, bo se ňepatrilo mimo dom.//

V českém pohraničí se nejdéle udrželo zpívání žen, ale stáhlo se do domácností starší generace. Někde přetrvalo až do počátku 90. let.

Boží hod vánoční začínal ranní bohoslužbou v kostele. Poté pokračovaly obchůzky betlémců po domácnostech a začalo koledování dětí. Děti obcházely s několika přáními. Mezi nejčastější patřil vinš:

//Pan Boh daj vam dobři deň,

skoréj vod i jak oheň,// Anebo:

// Vinšujem vam ščasne svjatki,

daj vam boh ščasťja, zdravja, božského požehnaňja,

na statečku rozchovaňja, hojnosti, prajnosťi,

aby sce boli veselí,

tak jak v ňebi aňjeli.

Pan Boh daj dobri deň.// 
Domácí odměňovali děti ořechy, jablíčky, koláči, drobnými mincemi V pohraničí je pak obdarovali hlavně čokoládou, vánočním cukrovím a penězi.

Slavnostní oběd býval obdobou štědrovečerní večeře, ale bez postních omezení. Jedla se zelňačka s masem a klobásami, závitky ze zelných listů plněné mletým masem v rajské omáčce, rýže s masem, koláče, louskaly se ořechy, pilo se víno a alkohol. Později tato jídla nahradila jídla české kuchyně: hovězí polévka s nudlemi, smažená ryba se salátem, svíčková pečeně s knedlíkem, vánoční cukroví.

V domácnosti se muselo po cely den zachovávat ticho a klid, //aby sa ďiťatko ňebudilo//. Po obědě domácí tiše seděli kolem stolu a hráli karty nebo odpočívali, K večeři se dávalo zbylé studené jídlo a opět byl dodržován klid v celé domácnosti. Na Štěpána se chodilo již od rána koledovat. Chodili malí i starší chlapci po domácnostech u odříkávali různá přání, za která dostávali odměnu; koláče, kořalku, drobné peníze. V tento den také hospodáři vypláceli své čeledíny a sjednávala se služba čeledínů a pacholků v příštím roce.

Nebylo zvykem, aby na //Štefana// ženy a dívky vycházely ze svých domácností. Opouštěly je až navečer, kdy se buď v místní hospodě nebo u někoho doma konala //šťefanská zábava//. Většinou však tato zábava bývala mužskou záležitosti a ženy se ji neúčastnily.

Ženy si zákaz vycházení vynahradily hned následující den – na sv. Jana Evangelistu, kdy naopak po skupinkách ve dvou, čtyřech i šesti obcházely odpoledne celou vesnici. Pozorovaly počasí, obhlížely ovocné stromy, protože jejich obchůzka měla zajistit dobrou úrodu ovoce po celý rok. K dalším zvykům tohoto //babského odpoledne// patřilo ochutnávání vína, údajně na paměť toho, že sv. Jan Evangelista byl vínem otráven. Ženy byly při obchůzce zvány do domů a všude dostávaly ochutnat skleničku vína.

Následující den na Mláďátka vyhnala matku děti z postele a švihla je několikrát proutkem, aby jim připomněla Herodesovo vraždění nemluvňat v Betlémě. Pak měly vyběhnout ven a obrat preclíky, které pro ně matka zavěsila na blízký strom. Tímto stromem měla být dle lidové víry jabloň.

K svátečním dnům patřil Silvestr. V domácnostech se připravovala stejná jídla jako na Štědrý den a Boží hod, avšak bez postních omezení. Naopak, masa mělo být co nejvíce. Nesměly chybět zelné závitky v rajské omáčce ani zelňačka s masem, klobásy a vepřová huspenina. Po večeři celá rodina odcházela na večerní bohoslužbu v místním kostele. Poté část rodiny, případně celá rodina šla na místní silvestrovkou zábavu, anebo se vrátila domů. Doma se bavila karetními hrami, vyprávěním, posloucháním rozhlasu a později sledováním televizních silvestrovských programů.

Na Nový rok všichni brzo vstávali. Říkalo se //jak na Nový rok, lak po celý rok//. Celá rodina šla na ranní bohoslužby. Po návratu z kostela očekávali příchod koledníků, kteří chodili přát do nového roku:

//Vinšujem vám na nový rok,

aby vám odpadol z pece bok.

A z komína trúba,

nech ostane vaša mladá hrubá.// 

Často se opakovala i přání odříkávaná na Boží hod. Odpoledne a večer se rodina scházela u společného stolu.

Na Tři krále končily vánoční svátky. Hospodyně brzo ráno uklidily celý důra a upekly //na plechu pletený koláč z kysnutého cesta, sypaný tlčeným hrebíčkom. To muselo busť, aby celý dom pekne voňal.//  Pak čekaly na příchod tří králů – Kašpara, Melichara a Baltazara.

Tříkrálovou obchůzku připravoval místní duchovní a představiteli tří králů byli jeho ministranti, kteří si k tomuto účelu půjčovali ministrantské košile. Sami si zhotovili bílé papírové čepice ve tvaru mitry, označené křížem. Jeden z nich si načernil obličej. Farář dal Kašparovi svěcenu vodou, Melicharovi svěcenou křídu a Baltazarovi kadidlo. Jeden z nich současně nesl uzamčenou pokladničku, do které vybírali příspěvek domácností na údržbu kostela. Obchůzku začínali těmito rýmy:

My traja královia ideme k vám,

zdravie, šťastie vinšujeme vám.

Zdravie, šťastie, dlhé letá,

my přišli sme k vám zďaľeka.

A ty čierny ty tam vzadu,

vystrkuješ na nás bradu.

Zďaleka vedie nás cesta naša...

Po zazpívání úvodních veršů vstupovali do domu, vykrápěli ho svěcenou vodou, kterou také odlévali domácím do připravené svěcené kropenky, vysvěcovali kadidlem a na závěr Melichar napsal na dveře svěcenou křídou K+M+B a letopočet. Tak byl dům vysvěcen na celý nový rok. Domácí přispěli do pokladničky na kostel, pohostili a obdarovali koledníky drobnými penězi. V Rumunsku se obchůzky účastnili také duchovní. V českém pohraničí obcházeli samotní tři králové.

Obchůzky tří králů zaštítěné autoritou místního kněze zanikly počátkem šedesátých let, protože duchovní byli sledováni Státní bezpečností. Tyto lidové tradice stranický aparát sice přímo nezakazoval, ale sledoval je a různým způsobem postihoval. Několik let přetrvávaly jako lidová tradice a pouhá koleda bez svěcení, ale na počátku sedmdesátých let zanikly docela.

Se zánikem všech obchůzek se vytratila lidová poezie //Dohviezdneho večera// a celých Vánoc, zrcadlící sklony k obraznému vnímání světa, tak typická pro duši slovenského člověka.

Zaznamenali jsme celé texty betlémských her, koledy, náboženské písně, které zpívaly dívky a ženy v různých regionech pohraničí – na Chebsku, Tachovsku, Králicku atd.

=====OBYČEJE PŘEDJARNÍHO KALENDÁŘNÍHO ZVYKOSLOVNÉHO CYKLU=====

Pro Slováky z rumunského Rudohoří v Sedmihradsku je přirozeným ukončením zimních obřadů svátek Tří králů, kterým také končí vánoční obřadnost. Další

výroční svátky a v jejich spojitosti tradované zvyky již znamenaly očekávání jara s předzvěstí vzkříšení nového života. Náležejí sem významné obyčeje spjaté s liturgickým rokem a ochranou zdraví – např. doposud tradované Hrom nice, sv. Blažej a období půstu s Popeleční středou. Další původně liturgické svátky více poznamenala lidová víra a vlastní životní potřeby rudohorských Slováků. Takovými svátky byl sv. Pavel, sv. Dorota a sv. Matěj.

Všemi svátky předjarní obřadnosti prolíná masopust – fašiang, jeden z nejstarších tzv. pohanských svátků, jehož původ nalezneme již ve starověkém Sumeru a Babylonu. V těchto starověkých civilizacích se světil jako svátek znovuzrození vegetace. Jeho hlavní aktéři, králové v roli veleknězů a chrámové kněžky, různými rituálními úkony usilovali o zajištění plodnosti země. Jejich praktiky opakoval lid a dochoval je i do novověku, kde je nalezneme také v masopustních obyčejích všech Slovanů. Zajímavé lidové prvky jsou obsaženy i v masopustních kratochvílích rudohorských Slováků, kteří je přenesli do Čech a na Moravu.

====25. leden – den sv. Pavla====

Tento den byl pro rudohorské Slováky významný, protože sv. Pavel byl jejich oblíbený světec a Pavel také často používané křestní jméno.

Ve většině slovenských vesnic v Sedmihradsku byla právě v tento den zabíjena prasata; z praktických důvodů, vždyť maso z předvánočních zabíjaček se již spotřebovalo a podnebí bylo stále velmi chladné jak v Sedmihradsku, tak i po přesídlení na Chebsko, Tachovsko, Sokolovsko, Karlovarsko. Proto byl, kromě zabijaček, tento den považován za střed zimy. Rudohorští Slováci říkali, že v tento den se medvěd obrací na druhý bok, aby ještě setrval v zimním spánku. Každý hospodář věděl, že musí mít polovinu zásob krmiva pro dobytek i polovinu úrody pro rodinu. Na Pavla také někdy připadl masopust, který se pak slavil pavelskou zábavou. I pokud nebyl právě masopust, slavili rudohorští Slováci svátek Pavla dobrým jídlem ze zabijačky. Místním Pavlům přáli vše dobré žertovnými slovy: //nech Pánboh všetkých živí, aj tých Paľov//.  Odměnou byl přípitek a něco dobrého k zakousnutí z čerstvé zabijačky.

====2. únor – Hromnice====

K Hromnicím, dle liturgického kalendáře v den uvedení Páně do chrámu, se i pojila v Sedmihradsku řada zvyků. Všichni Slováci přicházeli do místních kostelů světit hromniční svíčky. V každém domě musela být posvěcená svíce. Ochraňovala celý dům již pouhou přítomností. Chránila před požárem a úderem blR; proto jedna ze svící byla umístěna také na půdu. Ve světnici stála hromniční svíce v rohu světnice, vedle svatých obrázků a modlitebních knížek. Při bouři ji hospodář nebo hospodyně zapálili, aby ochraňovala celý dům a jeho obyvatele včetně hospodářských zvířat. Věřilo se, že má léčivou a očisťující moc. Pokud někdo umíral, zapalovala se u něj hromniční svíčka; podle lidové víry mu měla ulehčit umírání. Zůstávala hořet i u rakve mrtvého, dokud nebyl vynesen z 
domu. Svěcení hromničních svíček dodržovali rudohorští Slováci také v pohraničí a Část z nich si dosud nechává posvětit svíce při bohoslužbách v místních kos telích.

Slováci v Sedmihradsku tento den spojovali s některými pranostikami. Tvrdilo se, že na Hromnice //pije vtáčik vodu z koľaje a deň sa predlžuje o celú hodinu//. Hromnice měly být první předzvěstí předjaří. Říkalo se, že //na Hromnice Cigáň nemá už zimu rád// a všichni čekali oteplení. Přitom v Rudohoří naopak vítali i velkou //fujavicu// (vichřici) jako poslední křečovitý pokus zimy udržet svou nadvládu, znamenající však její konečný ústup a následný příchod slunečních, delších a teplejších dnů. //To už ste tak aj cítili vo vzduchu, to iné povetrie. Aj keď bola chujava, ale už to bolo iné.//

Pokud masopust připadl na Hromnice, děvčata pořádala zábavu k ukončení přástek. Při tanci vysoko vyskakovala, aby konopí a len narostly dlouhé. Z téhož důvodu se dívky chodily klouzat na skluzavku a hospodyně vařily dlouhé bramborové šišky anebo nudle sypané mákem. V Čechách již děvčata nepředla, ale k malé zábavě //na konope// se scházela ještě na počátku šedesátých let.

====3. únor – sv. Blažej====

V tento den se opět chodilo do kostela na mši, kde kněz přikládal věřícím k hrdlu dvě zkřížené zapálené svíce. Společně s motlitbou měly ochránit před bolestí krku po celý rok. Zvyk dodržují věřící i nyní, protože je pevně spjat s liturgickým rokem, osobou kněze i s lidovým léčitelstvím.

====6. únor – sv. Dorota====

Rudohorští Slováci mají dosud v nejasné paměti obchůzkovou hru s Dorotou, na jejíž tradování se v Rudohoří podíleli místní duchovní. Sami rudohorští Slováci již nedovedli přesně určit čas jejího konání. Většinou ji řadili mezi vánoční hry. Ani text, tradovaný v Sedmihradsku, již nelze rekonstruovat. Rumunští Slováci v západních Čechách si pamatují pouze obsah hry a do jisté míry i oblečení postav. Vzpomínají, že hru hráli jen muži a chlapci (ženy nesměly hrát společně s muži, mohly se účastnit jenom ryze ženských obchůzek, jako byly //Lucie// a //chodenie po spievankách//). Hra prý byla předváděna několikrát po přesídlení na Chebsko, Tachovsko, Karlovarsko i Sokolovsko, velmi brzo však zanikla. Měla své pevné místo v liturgickém kalendáři v sedmihradském Rudohoří, ale po přesídlení do Československa je zřejmě zcela ztratila. Podle zlidovělé tradice byla Dorota křesťanka, kterou přemlouvaly na příkaz krále dvě pohanky, aby se zřekla víry. Dorota odmítala a měla být sťata. Když ji vedli na popravu, vysmíval se jí soudce Theofil, jestlipak mu pošle ovoce a květiny z rajské zahrady. Stal se zázrak a objevilo se dítě s košíčkem jablek a květin, který Teofilovi podalo. Dorota sice byla sťata a stala se mučednicí, ale její smrt nebyla marná. Teofil uvěřil zázraku a stal se křesťanem. Dorota byla v lidové hře oděna do bílých dlouhých šatů, na hlavě měla věnec z umělých barevných květin a v ruce nesla proutěný košíček plný jablek. 
====Masopust (//fašiang//)====

Rudohorští Slováci dodržovali původní slovenské masopustní obyčeje přenesené ze svých původních slovenských regionů po celou dobu života v Rumunsku. Dodržovali je i po přesídlení do Cech a na Moravu. Masopust nenáležel do liturgického roku. naopak církev Často zakazovala příliš bujné zábavy a maškarní průvody. Lidé byli proto při pořádání masopustu vždy odkázáni pouze na lidovou tradici. vlastní síly a organizační schopnosti.

Toho si byla vědoma i naše státní moc po druhé světové válce. Komunisté ve státní správě včetně místních výborů masopustní zábavy, na rozdíl od jiných lidových tradic provázaných s liturgii a vírou, nezakazovali a ostatní orgány se jim přizpůsobily. Jak dokazují archivní záznamy, hned od roku 1946 masopust našel podporu u všech politických stran a posléze, od roku 1950, u většiny organizaci Národní fronty.

Masopustní obyčeje se staly lidovými veselicemi, jež měly stmelovat místní obyvatelstvo na bázi konzumování jídel i alkoholu, hrubozrnného žertování, do kterého vnesl element původní lidovosti častý erotický podtext.

I v západních Cechách bylo ještě v osmdesátých a devadesátých letech nejvíce zvyků spjato s masopustním úterkem, který se ovšem přesunul na sobotu. Odpoledne chodil po vesnicích masopustní průvod maškar. Muži a mládenci se přestrojovali za cikánky, báby, svatební průvod a další maškary.

Dříve, tj. v padesátých a šedesátých letech, je právě tak jako v sedmihradském Rudohoří doprovázela lidová hudba. // Hralo sa na husle a na barbore//  (barbora byl smyčcový hudební nastroj ruhohorských Slováků, větší než housle a menší než violoncello, dnes již neužívaný). Masky obcházely domy, tropily Žerty, tančily a rozhazovaly zrní. Věřilo se, že hojnost masopustního zrní zajistí dobrou úrodu. Chlapci vybírali naturálie na večerní tancovačku se slovy:

Fašiangy, Turíce,

Veľká noc ide,

kdo nemá peřiny,

zima mu bude.

Ja nemám periny,

len sa tak trasiem,

dajte mi slaninky,

nech sa vypasiem.

Podle vzpomínek jedné z pamětnic se v některých rudohorských vesnicích masopust slavil takto: //Fašiangy sa svätili v stred týždňa. Chodili maškary, cigánky a v dome rozhadzovali obilie, aby bola úroda. Potom večer bola tancovačka u toho, kto bol bohatší. Pohostenie, aj na muzikantov sa vybralo poobede. Aj hudba bola len naša.  Učiteľ hráli na husle a jeden na barboru. Tancovalo sa moc, že na ľan a na konope.//

V dalších vesnicích //maškary chodili v ten utorok po domoch aj s muzikou a vyberali na večer poživeň. S každým vo dvore potancovali, že na ľan a na konope aj na brambory. Večer bola zábava. To sa napiekli také dlhé šišky. aby boli dlhé klasy. Večer sa pri muzike spievalo: Sejem, sejem konopice, nech narostú jak jedlice//. 
// Včiľ už sa tak nedrží. Ani nie v utorok, ale v sobotu maškary chodia. Majú muziku, hrá sa na harmonike. Vyberajú naturálie na večer, čo býva zábava v hoteli. Každý dačo dá. Fľašku, klobásy, zavárané huby, peniaze. A tam kde ich nepustia, vysadia dvere a odnesú ich preč. Masky bývajú všelijaké: Smrtka, Rumcajs, medveď na reťazi a jeden ho vodí, ženich s nevestou, kovboji, holič, doktor, cigánky, černošky, indiáni. V domoch nič neberu, len to čo im dajú. Holič píše pěnou na dvere otazník a ostatní vytancujú gazdinu.//

Masopustní tradice Slováků ze Sedmihradska se nejdéle dodržovaly na Tachovsku (i v jižních Čechách), zejména v obci Hoštka a v městečku Přimda. Na Sokolovsku pak v městečku Jindřichovice a Oloví.

Rudohorští Slováci se záhy po přesídlení do různých regionů setkali s masopustem dalších poválečných osídlenců, tehdy již místních obyvatel. Slováci na Chebsku přišli mezi osídlence z Táborská. Ti drželi masopust po svém a objížděli s ním i okolní vesnice. Výpravný a na zvyky bohatý jihočeský masopust s maškarním průvodem a muzikou, spojený s různými zvyky způsobil, že se zde rumunští Slováci stali pouhými diváky a přispěvateli na večerní zábavu; do obchůzek nepronikli. Bránil jim v tom i postoj českých osídlenců, kteří považovali dodržování svého masopustu za důkaz vlastní prestiže, jak se vyslovilo několik Jihočechů: //na pořízení dobrý masky musí bejt vkus a ten voni neměli. My jsme masopust tady drželi po staročR, se vším všudy, Slováci to neznaj//. Doménou Jihočechů masopust zůstal až do výměny generací někdy na počátku sedmdesátých let. Poté se dodržovala jen masopustní zábava. Pořádaly ji společenské organizace v obci, a tak i ona nabyla všech normalizačních rysů velké části konzumní společnosti.

Rumunští Slováci v Přimdě a Hoštce na Tachovsku drželi dlouho po přesídlení //fašiangy// podle svého. Přesun //fašiangu// z úterý na sobotu či neděli vedl postupně k zániku masopustního průvodu a posléze i masopustní zábavy v Hoštce. Křížily se zde zájmy církevní a lidové. Mladí začali za zábavou odcházet mimo obec.

V Přimdě se masopustní průvod a zábava udržely díky místním společenským organizacím a výstavbě Horského hotelu, kde se každoročně masopustní zábava pořádala.

Slováci na Tachovsku vzpomínali na obyčej, který náležel do repertoáru rudohorských Slovenek. Vdané ženy o masopustním úterý obcházely vesnici a //holily// všechny místní muže. Chodily v trojici: jedna nesla ve vědru kousky ledu a sněhové koule, druhá třínožku běžně užívanou u dojení krav a třetí tupý nůž. Pokud chytily muže na ulici, posadily ho na třínožku, jedna ho namydlila ledem a další ho holila tupým nožem. Muž měl možnost vykoupit se penězi. Zeny vstupovaly i do domů, kde postupovaly stejně. Utržené peníze věnovaly zčásti na místní večerní zábavu, zčásti na nákup alkoholu pro vlastní potřeby.

V některých vesnicích na Tachovsku (Přimda, Kateřina, Milíře, Diana, Staré Sedliště) žili společně rudohorští Slováci s volyňskými Čechy z východní části sovětské Volyně. Volyňští Češi v prvních letech po osídlení drželi svůj vlastní masopust, odděleně od ostatních osídlenců. I když masopustní zábavu pořádali odděleně ve vlastní stodole, rudohorské Slovenky postupně odhalily některé volyňské zvyky, které se jim natolik zalíbily, že je okamžitě přijaly za svoje.

Náležel mezi ně zvyk //golubki zavjazať//. Spočíval v tom, že podle prastarých tradic (původně starověkých, pocházejících ze Sumeru a Babylonu) si ženy vybíraly na celé masopustní období vlastního partnera, jímž však nebyl manžel. Žena poslala svému vybranému partnerovi láhev kořalky. Pokud souhlasil s výběrem, obdaroval ji šátkem, který nosila po celý masopust. Podle lidové tradice se tak jeden druhému zavázali; společně seděli u zábavy, tančili spolu a celá společnost jim tolerovala těsné fyzické kontakty. Museli je však ukončit s poslední masopustní zábavou. Rudohorští Slováci přijali zvyk do svého repertoáru na počátku padesátých let. V podstatě však pouze přenesli na veřejnost fyzické kontakty běžné mezi muži a ženami v masopustním období. Dali jim ustálenější podobu vazbou na jednoho partnera.

Po poslední masopustní zábavě následovala popeleční středa a po ní čtyřicetidenní předvelikonoční půst. Rudohorští Slováci přijímali od kněze v kostele na čelo znamení popelce, které nesmazávali a nosili jej na znak pokání do druhého dne. I tento obřad se dochoval ve velmi omezené míře a v nedávné minulosti se hovořilo o jeho zániku.

Den sv. Matěje nalezl i u rumunských Slováků vyjádření v lidových pranostikách. //Ak Matej ľady nenájde, sám ich vyková//, //Matej láme ľady a sneh posiela do mora//, apod.

V předjarní kalendářní obřadnosti nebyly na první pohled patrné vlivy z rumunského prostředí, které by reemigranti přenesli do českého pohraničí. Slováci ze slovenských vesnic a osad v Rudohoří znali rumunskou výroční obřadnost, ale do svého zvykoslovného fondu ji nepřejímali.

Obdobně tomu bylo i poté, když přesídlili do Čech. Přejímání zvyků místního českého obyvatelstva v pohraničí se dělo velmi omezeně. Ojedinělost vlastního zvyku či obyčeje vedla spíše k jeho zániku než k převzetí jinou skupinou, což ovlivňovaly ve velké míře i změněné životní podmínky. Léta ukázala, že přebírány byly zvyky, které dokazovaly tzv. zvýšenou životní úroveň spjatou s konzumací a měly zábavný či obdarovávací charakter – obchůzky Mikuláše, vánoční nadílka, masopust. Zanikly ty obřady a obyčeje, které mohly být v určitých letech použity proti jejich nositelům jako doklad //nižší kulturní a civilizační úrovně, navíc zatížené náboženstvím// – Lucie, koledování, chození s betlémem, Tři králové, držení půstu apod. I když většina z nich (chození s betlémem, //spievanky//, hra o Dorotě) náležela do zlatého fondu duchovní kultury slovenského lidu.

Zánik některých zvyků předjarní kalendářní obřadnosti způsobilo přesídlení, změněný způsob života, stálé zaměstnání ve vícesměnných provozech a tím i úbytek sezónního volného času, zaměstnanost mimo vlastní obec spojená s dojížděním do práce často na týden i víc, výměna generací, nedodržování církevních svátků a jejich omezování státní mocí, oslabení vlivu katolické církve a s tím spjaté zanikáni zvyků navazujících na církevní liturgii a mnoho dalších důvodů. 
=====JARNÍ CYKLUS=====

Slováci v sedmihradském Rudohoří považovali za první jarní měsíc březen. O postních nedělích mezi masopustem a Velikonocemi měli záhy po přesídlení již jen mlhavé představy, protože jim scházelo stálé a bezprostřední působení duchovních římskokatokatolické církve. Je pravděpodobné, že v Rudohoří již v minulých generacích opustili vynášení Moreny na Smrtnou neděli. V sedmdesátých letech jej sice znali, ale většinou z kontaktů s místním německým obyvatelstvem, protože ještě na počátku šedesátých let se Smrtka vynášela na Sokolovsku. Tuto tradici udržovala německá a česká děvčata. Obřad vynášení Morany znali také z televizního vysílání, takže o něm dokázali celkem zasvěceně pohovořit. Současně však dodávali, že //u nich na rumunskej sa nedržal, lebo tam nebolo kde//. Část vesnic byla vzdálena od tekoucí vody a malé horské potoky prý nebyly pro tento účel vhodné.

Podstatné však je, že ani tento obřad nenáležel do liturgického roku, a tudíž zřejmě zanikl záhy po přesídlení Slováků z jejich původních slovenských regionů do Sedmihradska (tj. na počátku 19. století), pokud byl vůbec přenesen.

====Květná neděle====

Pro rudohorské Slováky je začátkem Velikonoc Květná neděle, spjatá s církevní obřadností. V Rumunsku i zde světili v tento den v kostele kočičky – //bahniatka//, //vjaburiatka//, //maňušky//. Po návratu z kostela je hospodyně umístila do svátečního rohu jizby mezi obrázky svatých, k hromniční svíčce. //Bahniatka// chránila po celý rok stavení před živelnými pohromami. Za bouře se současně se zapálením hromničky házelo do ohně několik větviček posvěcených kočiček, což mělo ochránit stavení před bleskem.

Svazečky posvěcených kočiček zapichoval hospodář do pole – //to ako na ochranu, včiľ sa to už nerobí//. Svěcené kočičky se také polykaly jako lék proti bolení v krku. Kočičky světili rumunští Slováci i po přesídlení do Čech a na Moravu. Nyní tento zvyk dodržuje především starší generace.

====Zelený čtvrtek====

Tento den je významným církevním svátkem, kterým začínají vlastni Velikonoce. //Na Zelený čtvrtok sa zvony zaviažu a nesmie sa zvoniť. Chodilo sa s klapačkami. Chodili chlapci, ministranti od pán farára. Aj v kostole stáli pod oltárom a klapali na klapačkách. Aj kostol sa upratoval. Na jedenie muselo byť niečo zeleného, špenát, alebo šalátová polievka. Tu sa to nedržalo, ani Češi.//

Nyní již ani Slováci z Rumunska nevedou Zelený čtvrtek jako významný den, přesto, že je dnem poslední večeře Páně.

====Velký pátek====

Velký pátek má velmi významné místo v liturgickém roce i v lidové víře. Na Velký pátek se všichni chodili obřadně mýt do potoka. //Chodilo sa hneď na  brieždenie umývať na potok, že aby sme boli celý rok zdrávi. Najsamprv sa odriekala modlitbička a potom sa poumývalo.//  Dnes tento zvyk dodržují někteří reemigranti hlavně na Tachovsku.

Na Velký pátek museli rumunští Slováci vykonávat různé těžké nepříjemné práce //v pamäť Ježiša, ktorý v tento deň veľmo trpel//. Každý si měl tyto práce ještě více znesnadňovat, např. při těžké práci si hospodář dával do bot hřebíky nebo kamínky, aby byl při práci zraňován. Po celý den se zachovával přísný půst. Tento den se značkoval dobytek, aby také trpěl.

====Bílá sobota====

Na Bílou sobotu se uklízelo, připravovalo se sváteční jídlo a barvila se vajíčka přírodními barvami – na zeleno, žluto, na hnědo a na červeno. Děvčata na ně vyškrabovala ornamenty a soutěžila mezi sebou, která je bude mít nejhezčí Přiletěly zvony zpět z Říma a poprvé zvonily v každé k obci k večerní bohoslužbě. Odpoledne tudíž přestali chodit ministranti s řehtačkami. Většinou zapalovali ohně u kostela a spalovali na nich starý olej z věčných lamp, předchozí výzdobu kostela z vánočního a předvelikonočního období, atd. Oheň symbolizoval Kristovo vzkříšení. Kněz od něj zapaloval velikonoční svíci, která pak hořela v kostele. Dívky a hospodyně si od něj zapalovaly své velikonoční svíce, které odnášely do svých domovů jako symbol nového, čistého ohně, nadcházejícího vzkříšení. Na Bílou sobotu večer se chodilo do kostela na mši a k Božímu hrobu. Slováci si vzpomínají, že v tento večer kladli také do oken zapálené svíce. Svíce se dávali do oken také v Čechách a na Moravě, aby osvětlily cestu pro procesí. V rudohorských vesnicích se procesím nechodilo. Při bohoslužbách se v kostele zpívaly pašije.

Ženy a dívky po návratu z bohoslužeb dokončily přípravu velikonočních pokrmů. Vařilo se uzené maso na posvěcení a sbíral se omastek z vychladlé uzené polévky. Tato //mast// se také nechávala posvětit a měla pak léčivé, hojivé účinky. Mazaly se jí rány, také rány dobytka při značkování na Velký pátek, které se pak rychleji hojily. Velikonoční masti se někde říkalo //konkavica//.

====Velikonoční neděle====

Jídlo (chléb, uzené maso, klobásy, kynuté koláče), vajíčka a mast na rány se nesly posvětit o Velikonoční neděli ráno do kostela. Svěcení předcházela mše za vzkříšení Ježíše Krista.

//To muselo byť predom schystane, ráno sa svätilo v kostole, čo už bolo připravené, aj maso údené, klobáska, čo bolo napečené, aj koláče aj vajíčka. Dalo sa to do kosa a oviazalo obrúskom. Koše sa pokládli pred oltář a pan farár posvätil. Každý musel zesť posvätené.//

Rudohorští Slováci považovali Velikonoční neděli za velký svátek i po svém přesídleni do západních Čech. //Všetko sa vyobliekalo do kostola do najlepšieho, do parádneho. Ženy si viazali na hlavu také dlhé biele šatky – cvernovka ich volali. Tak pekne to bolo, viazali sa na té vysoké hrebene a na chomľu. Aj sukně boli parádne, 
růžové, žlté, zelené také jasné. No a biele zástěrky vyškrobené na to. Aj tu keď sa ženy poobliekali, tak až z Plzňa sa chodili dívat', aký pěkný kroj sme mali. No teraz už sa nenosí. Chodí sa v tom, čo sa kúpi v obchodě. No ale to už tak je, že kto príde mezi vrany, musí lietať ako ony.//  Když bylo hezké počasí, kněz světil jídlo i před kostelem.

====Velikonoční pondělí====

Velikonoční pondělí patří //oblievačkám//. // To u nás v Rumunsku chodili hned zrána chlapci po domoch, kde bol i dievčatá a hned ich na potok hádzali, tak ako boli, v šatách. Alebo chodili s kýbľom, niekoľko ich přišlo, celá kuča bola mokrá. Ale tak sa patrilo.//  //Aj tu ešte chodia chlapci, aj starší s kýbľami po domoch. Všade ich musia pustiť, aj do Čechoch. Ženy, čo sú v dome vyoblievajú len tak vodou. Tí fajnovější chodia len s voňavkami, aj malé deti takto chodia.// Polévání mělo dívkám a ženám zajistit dobré zdraví a svěžest po celý rok. Čím více vody, tím větší je i výsledný léčebný efekt a jeho očišťující moc.

Ženy a dívky polévače a koledníky odměňují pohoštěním, hlavně pitím, chlapcům dávají děvčata vajíčka. Malé děti dostávají za koledu drobné peníze, čokoládová vajíčka, barevná vajíčka, bonbóny.

Čeští osídlenci rovněž udržují velikonoční koledu, do českých rodin se chodí po českém zvyku s pomlázkou. Slováci se též účastní šlehání, kromě toho však ještě polévají voňavkou.

Čeští pamětníci měli ještě na sklonku sedmdesátých let v dobré paměti velikonoční polévání rudohorských Slováku z padesátých a šedesátých let.

//Ze začátku jsme nevěděli, co se děje. To bylo vody, přišli a zlili celej barák. Teď už se mírnějí a choděj s voňavkama. Musela se dát kořalka na připití a šli k dalšímu. Kolem poledne byla už celá vesnice opilá a polejvalo se až do večera.//

Velikonoční koledy a říkanky se u rumunských Slováku nepodařilo zaznamenat, upadly již zcela v zapomnění, zatímco mezi českými osídlenci se dětské koledy ještě tradují.

O velikonočním úterý právo polévání přebírají děvčata a ženy. Mohou polévat muže pouze dopoledne a žádnou odměnu nedostávají.

Ačkoli místní Češi slovenské zvyky polévání poněkud odsuzovali vzhledem k popíjení alkoholu, který byl ale běžný i mezi Čechy, současně přiznávali, že právě tento zvyk otevíral všechny domovy a přispěl k vzájemnému poznávání, odstraňování počátečních bariér i pocitů cizoty.

====24. duben – sv. Juraj====

V tento den se v Rudohoří vyháněl dobytek na pastvu. Pastýři odcházeli na několik měsíců, prakticky až do října, mimo vesnici, kde pásli krávy a ovce na vzdálených pastvinách. Hospodyně hladila každé dobytče odcházející z maštale vajíčkem, aby se na podzim vrátilo tak zaoblené jako je vajíčko. Hospodyně pastevcům dávaly s sebou na pastvu vejce a slaninu. Někde je švihaly proutkem, aby byli ostražití a dobře hlídali stádo. Jinde je za stejným účelem polily vědrem vody. //to aby se dobre zobudili a stádo merkovali//. Zvyky přestaly dodržovat ihned po přesídlení do pohraničí, protože krávy neodcházely na sezónní pastvu a později patřily družstvu.

====25. duben – sv. Marek====

Starší generace si vzpomíná, že na den sv. Marka chodili v Rumunsku s procesím do polí a kněz žehnal budoucí úrodě. //Na sv. Marka, to už bolo u nás obilie vysoké, pán farár aj ľudia z dědiny chodili do polí svätiť žito. Aby mu nič nepoškodilo. Tuna to už neznali. My sme spočiatku chodili, pokým sme mali farára od nás. Český to už neznal, tak už sa potom nechodilo.// (Navíc obilí již patřilo JZD, nebo Státním statkům – pozn. H.N.)

Slováci z Rumunska neznali pálení čarodějnic o filipojakubské noci. Setkali se s nim až po příchodu do Čech.

====Máje====

Ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech se v tachovských vesnicích stavěly máje. Stavěli je rumunští Slováci, Češi i volyňští Češi. Chlapci zpravidla stavěli jednu májku pro celou vesnici. Děvčata ji zdobila, vila věnce a vázala fábory. Takto ozdobená máj se vztyčovala první májovou sobotu na volném prostoru ve vesnici, což bylo v Přimdě prostranství u benzínové pumpy: v Hoštce se máj stavěla na návsi za kostelem. Večer se pořádala májová zábava pod máji. Chlapci připravili sud piva. případně i jiné pití, na které mládež mezi sebou vybrala peníze. Hudbu obstarávala transistorová rádia a magnetofony. Zábavy se účastnily i vdaní a ženatí příslušnici mladší generace. V noci se mládež sousedních vesnic pokoušela máj ukrást, a proto se muselo hlídat až do rána. Máj stála do poslední květnové soboty, kdy se slavnostně kácela. Mládež se opět sešla pod máji, zábava bývala stejná jako při jejím stavění, do rána se však musela máj porazit. Bylo ale také běžné, že každý chlapec stavěl své dívce její vlastní májku, většinou břízku, zdobenou barevnými fábory. Ta se kácela také před svatodušními svátky.

I v Sedmihradsku se máje stavěly společné pro celou vesnici a pod nimi bývala první májová tancovačka pod širým nebem.

Rudohorští Slováci na Chebsku máje nestaví. // Veď ani neni komu. Dokial boto mladých, tak sa stavalo. Včil už to niekolko rokov nebolo.//

====Svatodušní svátky – Turíce====

Z posledních zvyků jarního cyklu kalendářní obřadnosti si starší vzpomínají na //Turíce//, nazývané též //zelené sviatky//, či //rusadlá//. Společně s Vánocemi a Velikonocemi tvořily trojici nejvýznamnějších kalendářních svátků, výrazně spjatých s církevní liturgií. Slavily se padesátý den po Velikonocích – prvním svátkem byla neděle, druhým pondělí. Církevní stavby i obytná stavění se zdobily zelenými větvičkami. Muži a mládenci nasekali malé, zelené stromky a větve v lese, přivezli 
je do vesnice, kde z nich stavěli zelené //oltáriky//. Dívky přinášely kvítí a společně se ženami dokončovaly výzdobu //oltárikov//. Kostel zdobily zelenými stromečky, větvemi a květy zvenku i zevnitř. Vstup do kostela vždy lemovalo několik zelených stromečků, zpravidla břízek.

Každá rodina ve vesnici také ozdobila svůj dům zelenými větvemi. Byly zapichovány kolem střechy a před vchod domu, vystýlala se s nimi podlaha. Na větve u střechy a kolem domu děvčata věšela věnečky uvité z kvítí. Kytice květů byly stavěny také na stůl a do parádního kouta světnice, kde byly umístěny obrázky svatých, modlitební knížky a hromniční svíčka. Turíce se slavily ještě dlouho po přesídlení do Cech, zejména na Tachovsku, na Sokolovsku a v jižních Čechách.

====Svatá Trojice====

První neděle po Svatodušních svátcích je zasvěcena svaté Trojici. Slováci jak v Rudohoří, tak v Čechách ponechali k tomuto svátku zelenou a květinovou výzdobu ze svatodušních svátků. Účastnili se bohoslužby v kostele.

====Svátek Božího těla====

Konal se deset dnů po Svatodušních svátcích. V některých rudohorských vesnicích se chodilo s procesím. Se svátkem Božího těla se rudohorští Slováci znovu setkali po příchodu do Čech. Slavení svátku se jim velmi líbilo, zejména průvody dívek, které před procesím vysypávaly cestu kvítím. Slovenské dívky se průvodu Božího těla účastnily hned v prvních letech po příchodu do pohraničí.

====LETNÍ A PODZIMNÍ KALENDÁŘNÍ CYKLUS====

Letní období začínalo v Rudohoří bezprostředně po procesí Božího těla. Jeho začátek byl pohyblivý a závisel na datu Velikonoc a Svatodušních svátků. Někdy byl prvním dnem letního obřadního cyklu Medard, ale za skutečný příchod léta rudohorští Slováci považovali den sv. Jana Křtitele.

Obřadnost k oběma obdobím se zachovala ve velmi skromné míře. Z letního období lze uvést pouze návštěvu poutních míst, která se přesídlením změnila. Starší rudohorští Slováci na Chebsku a Sokolovsku rádi vzpomínají, jak se po příchodu do Čech seznamovali s místními poutními místy a postupně navštěvovali stále vzdáleněji místa. V rozmezí šedesátých až osmdesátých let několikrát navštívili mnohá poutní místa, ale ne vždy prostřednictvím své církve. K pouti na Svatou Horu u Příbrami využívali rumunští Slováci kulturního zájezdu, který pořádala některá organizace okresního města. Datum zájezdu se sice rok od roku měnilo, připadlo však vždy na některý den v letních měsících.

Rumunští Slováci na Tachovsku nenavštěvovali poutní místa hromadně, ačkoliv v Rumunsku byt tento obřad přísně dodržován. Chodili na poutě v blízkém okolí.

====24. červen – sv. Jana Křtitele====

V tento den začínalo pravé léto i podle Slováků žijících v Rudohoří v Sedmihradsku. Podle lidové víry byl tento den spojen s čarodějnicemi a kromě ranní bohoslužby nebyl nijak výrazněji spjat s liturgickým rokem.

Slováci v rudohorských vesnicích nepálili //janské ohne//, zvyk tolik známý v mnoha slovenských regionech. Snažili se ubránit působení čarodějnic jinak. Za svítání přinášeli z lesa zelené, lískové větvičky, které zapichovali na vrata a pod okap. Ve světnici je kladli za svaté obrázky, mezi trámy kolem světnice. Větvičky měly chránit obydlí před nečistými silami. Po příchodu do pohraničí se setkali s pálením svatojánských ohňů a přestali věnčit obydlí lískovými větvičkami. Ty byly ostatně ve většině jimi osídlených lokalit těžko dostupné. Svatojánské ohně podle slovenské tradice, donedávna živé ještě na Kysucích a na Oravě (odkud právě v 18. a 19. století odcházely hlavní proudy slovenských kolonistů do Sedmihradska), neměly chránit jen před nečistými silami. Podle tradice měla svatojánský oheň přeskočit pouze dvojice, které rodiče bránili v sňatku. Přeskočením ohně před zraky celé vesnice se od zákazu osvobodila a mohla pak sňatek uzavřít i proti vůli rodičů. Vesničané takovéto manželství přijali stejně jako manželství uzavřené se souhlasem rodičů. V Sedmihradsku se nesouhlas rodičů se sňatkem řešil podle tamních zvyků spíše únosem nevěsty, a tak zřejmě nebylo třeba zapalovat svatojánské ohně ani za tímto účelem.

Ženy a děvčata chodily v tento den sbírat léčivé rostliny a hledaly květ kapradí, který jim měl přinést bohatství. V pohraničí v tento den sbíraly místní léčivé byliny a hlavně květ lípy, případně bezu, mateřídoušky, jitrocele a //slzičky panny Marie//.

Ačkoliv svátek sv. Jana Křtitele byl prvním pevným dnem letní obřadnosti, podle rudohorských Slováků byla již polovina léta tento den nenávratně pryč. Dny se přestaly prodlužovat a začaly se spíše poznenáhlu krátit.

V letních měsících se v každé rudohorské vesnici pořádaly tancovačky pod širým nebem.

====Dožínky====

Zvláštní lidovou slavností byly dožínky (obžinky). V podstatě také náležejí do kalendářní obřadnosti. Nejsou však spjaty s liturgickým rokem.

Rumunští Slováci znali dožínky z Rudohoří. //U nas v Rumunsku tak bolo, že dožiňki sa držali tím väčším hospodárom. Nosil sa veňjec, hospodarovi sa dačo hovorilo, už ňepametam čo. Chlapi stáli vzadu s kosami a spjevali.//

V prvních letech po přesídlení pořádala každá vesnice na Tachovsku a na Chebsku dožínky po svém. Na organizaci se podílely i politické strany. Účastnili se jich všichni bez ohledu na národnost. Dožínkový věnec se předával zpočátku představenému obce, později předsedovi JZD či státního statku. Teprve po sloučení všech zemědělských závodů v okresech se začaly dožínky pořádat v jednotlivých střediskových obcích. Rumunští Slováci se jich účastnili málo. V cizí obci se necítili vítaní. 

//Tuto najsamprv ťjež tak bolo, že sa dával veňjec, aj v krojoch sa išlo, aj hudba bola priamo v ďeďiňe. Aj zábava bola, aj pohošťeňje. Len včilek už to bývá až v Dolnom Žandove. Tam mi ňechodíme. Len ti mlačší, čo sú zamestnanci, tak idú. Ale čo už na zábavu v cudzom, to už ňeňi ako bývalo. Aj tuto išli od nás z ďeďini a potom nazad sa na auťe vyvrátili aj pozabíjali. Mi včil ňechodime.//

Na Tachovsku se dožínky v šedesátých až osmdesátých letech slavily pouze v okresním městě.

Podzimní obřadnost rumunských Slováků se kromě svátku Všech svatých a Dušiček nezachovala ani ve zlomcích. Nebyla již dodržována ani v Rudohoří – např. zvyky spojené se zakončením pastvy, posvícení apod. byly reemigrantům naprosto neznámé.

====Posvícení====

S posvícením se setkali poprvé až po přesídlení, a to po navázání příbuzenských vztahů s českými osídlenci. Jedna rumunská Slovenka vzpomíná, jak je noví příbuzní manžela její dcery pozvali na Moravu na hody.

//Ja som nikdy takej márnosti nevidela. To boli pečené husy, kačky, sliepky, mäso, no mäsa všelijakého, pojesť sa to nedalo. A všelijakých koláčov a cukrovie, aj torty. No takú márnosť som neznala. Toľko jediva, ani sa to nezjedlo. Ked sme už odchodili, tak nam zo sebou nabalili, že výslužku, aj sme toho domov doniesli. To sa u nas také neznalo, len na Moravě a u Čechov.//

Čeští osídlenci //nedrželi posvícení// v novoosídleneckých vesnicích, nýbrž odjížděli a doposud jezdí do svého původního domova, podobně jako přesídlenci z Moravy. Také Moravané odjížděli na hody do svých bývalých domovů na Moravě.

====1. a 2. listopad – Všech svatých a Dušičky====

Obdobně tomu bylo se svátkem Všech svatých a Dušiček. Naprostá většina všech českých, moravských i slovenských osídlenců jezdila do svého bývalého domova. Rumunští Slováci v Rudohoří se i tomto případě drželi církevní liturgie.

V Rudohoří se v každém kostele konala bohoslužba v den Všech svatých. Odpoledne se na místním hřbitově upravovaly hroby.

Druhý den ráno na Dušičky (Památka zesnulých) sloužil kněz v kostele bohoslužbu za všechny zesnulé. Odpoledne přišel na hřbitov a sloužil mši za zesnulé tam.

V padesátých letech se přestaly sloužit mše na hřbitovech. Pro Slováky, kteří měli své hroby v Rudohoří, ztratil svátek na čas význam. V některých obcích na Sokolovsku kněží po roce 1990 mše na hřbitovech obnovili a lidé se jich zúčastňovali. 
Rudohorští Slováci věřili, že na Dušičky v noci mrtví předkové navštěvují příbytky svých živých příbuzných. V rudohorských vesnicích bylo zvykem postavit již v podvečer do okna rozžehnutou svíci, aby mrtví našli lépe cestu domů. Na stole zůstávalo prostřeno po celou noc, aby se přítomné duše předků mohly najíst a napít. Na stole nesměl chybět chléb, kořalka a voda. Ráno se všichni členové rodiny  snažili uhodnout, zda mrtví předkové navštívili jejich příbytek a pojedli u jejich stolu. Přijetí potravy bylo zárukou, že duše zemřelých předků budou dům ochraňovat po celý příští rok.

Další dny podzimní obřadnosti se dochovaly pouze v pranostikách – den sv. Martina a sv. Kateřiny. //Svätý Martin jazdí na bielom koňovi// a // Katarína na ľade, Vianoce na blate//.

Adventem, spjatým většinou se dnem sv. Ondřeje, začíná zimní obřadnost. 

=====ZÁVĚREM=====

Rudohorští Slováci prošli v důsledku několika migrací složitým kulturním vývojem. Stávalo se, že po přestěhování do Čech a na Moravu je místní české i slovenské obyvatelstvo považovalo spíše za Rumuny než za Slováky. Vedly je k tomu některé vnější projevy hmotné kultury, které nezůstaly bez rumunských vlivů. Byl to zejména oděv, věci každodenní potřeby, některá jídla, znalost rumunského prostředí, která prosakovala do lidové mluvy několika rudohorských slovenských dialektů.

Duchovní kultura lidu však zůstala zachována v takřka nezměněné podobě. Drobné vlivy nalezneme pouze v zimní kalendářní obřadnosti a jen u těch rudohorských Slováků, kteří žili v rumunsko-slovenských vesnicích, kde převažovalo rumunské obyvatelstvo.

Jeden z těchto vlivů souvisí s koledováním první den nového roku s přáním hojné úrody, zdraví atd. Koledování se dodržovalo jak u Slováků, tak i u Rumunů. Dodnes se mezi Slováky na Tachovsku používá název //korynda// převzatý z rumunštiny. Mezi Slováky na Chebsku, kteří žili ve slovenských rudohorských vesnicích a osadách, není tento název běžně používán, ale je známý.

K velmi ojedinělým průvodním znakům doprovázejícím zimní kalendářní obřadnost i po přesídlení do Čech, které dokládalo rumunské působení, patřilo např. vykrápění světnice smrkovou větvičkou smočenou ve svěcené vodě – u Rumunů zvané bazalička. Přání zůstalo slovenské. Je možné, že důsledné lpění na vánoční obřadnosti podpořila v minulosti také skutečnost, že řadu obdobných obyčejů i četné zvyky dodržovalo také rumunské obyvatelstvo – rumunští chlapci chodili s hvězdou, obcházeli obchůzkovou hrou //Traja králi od východu// a oblíbené bylo //chodenie s Herodesom//. Slovenské a rumunské vesnice tak svým způsobem soutěžily, dnešními slovy řečeno, o svébytnější doklad vlastní lidové kultury v cizím prostředí. Proto i tyto lidové tradice dlouhodobě přetrvaly v západních Čechách, právě tak jako v jižních Čechách a na severní Moravě.

K ochranným, takřka magickým obyčejům v zimním období jak mezi Slováky, tak mezi Rumuny patřila víra v ochrannou moc česneku a tudíž zavěšování svazečku česneku nad vstupní dveře domu. Česnek měl zabránit proniknutí nečistých sil do domu po celý rok a věšel jej hospodář před zasednutím k štědrovečerní večeři. V Čechách nebyl obyčej znám a tak ho Slováci postupně přestali dodržovat. Nechtěli se navenek lišit od českých obyvatel. V rodinném kruhu se však udrželo polykání stroužku česneku před štědrovečerní večeří. Česnek nabízí hospodyně všem členům rodiny a ten, kdo jej spolkne, má být po celý rok uchráněn všech nemocí.

Zvyk konat zabíječku na Mláďátka převzali Slováci od Rumunů, kde zabití prasete v tento den bylo obřadem převzatým z dob římských. Tomu nasvědčovaly některé úkony: vyřezání kříže doprostřed čela zvířete, obcházení s kadidlem apod. Zabíjačka zajišťovala dostatek čerstvého masa na novoroční svátky, u Rumunů posunuté díky řeckokatolickému a pravoslavnému liturgickému cyklu. Právě ten den a dny bezprostředně následující připravovali Rumuni //sarmy// z mletého masa, které Slováci později zařadili do svého štědrovečerního, vlastně již božíhodového jídelníčku.

Zabíjačku na Mláďátka však dodržovali jen někteří slovenští reemigranti na Tachovsku a na Chebsku. Většina rudohorských Slováků tento zvyk nepřijala ani za svého života v Rumunsku, kdy Mláďátka světili jako svátek pracovního klidu. Zvyk vždy odsuzovali jako pohanský. Ti, kteří je přijali, naopak dokazují, že zabíjačky v tento den jsou vlastně upomínkou na Herodesovo zabíjení neviňátek, což je zřejmě lidové vysvětlení přejatého obyčeje.

Svátek Tří králů, kropení domácnosti svěcenou vodou a vykuřování kadidlem souvisely u přísně katolických Slováků s osobou kněze a ministrantů. Také u Rumunů pravoslavný pop okázale vysvěcoval celou vesnici. Proto rudohorští Slováci obchůzku dodržovali pouze tam, kde ji konal kněz. Jinde ji nemohli dodržet a tak místo vůně kadidla se hospodyně snažila aspoň pečivem sypaným tlučeným hřebíčkem provonět domácnost. Tak tomu bylo v Rumunsku v zapadlých rudohorských vesnicích a tak tomu bylo také po přesídlení do Československa.

Nejvíc zvyků dodnes zachovávaných v jarní obřadnosti je u rudohorských Slováků spojeno s Velikonocemi, i když i zde došlo k značnému okleštění a zjednodušení. Obřad svěcení kočiček a velikonočních jídel se udržel nejenom po celé období života v Rumunsku, ale i po přesídlení do pohraničí. Od uvedených praktik se začalo upouštět teprve v sedmdesátých letech, kdy byl během tzv. normalizace vliv katolické církve zcela oslaben.

Rovněž //vázání zvonů// a obchůzky ministrantů s klepačkami organizované duchovními se uchovaly v paměti, i když v českém pohraničí se již nepořádaly.

Jedním z obyčejů, na kterém se církev svým vlivem nepodílela a jehož provozování má mezi rumunskými Slováky stále ještě hluboké kořeny, je velikonoční //oblievačka//. Nejen že zatím nezanikla, ale navíc se rozšířila i mezi české osídlence a byla jimi přijata do té míry, že Češi začali také polévat vodou, i když neopomíjejí ani české Šlehání pomlázkou. Dodržování //oblievačky//, právě tak jako obchůzky s vánoční hrou, se neomezovalo a neomezuje na pomyslný okruh příbuzenstva. Zahrnuje veškeré obyvatelstvo vesnic na Chebsku, Tachovsku i jinde. Jeho zábavný charakter podporuje každoroční tradování.

Texty slovenských velikonočních koled a říkadel se již nepodařilo zaznamenal. Údajně již dávno vypadly z paměti a nahradily je koledy a říkadla českých osídlenců, třebaže i frekvence těchto je dnes již značně omezena. Důvodem je zřejmě  
skutečnost, že se jednalo převážně o dětský repertoár. Děti slovenských reemigrantů se rychle přizpůsobovaly Českému okolí, což podporovala i návštěva českých škol, a tak původní slovenské koledy byly velmi brzo nahrazeny českými.

Masopust, stavění májek, májové zábavy a dožínky byly zvyky, kterých se chopily politické strany i další organizace, protože je považovaly za sjednocující. Záhy se těmto vybraným tradicím dostalo nečekané pozornosti i finančních prostředků pro pořádající organizaci. Již starověkými Římany osvědčené heslo //chléb a hry// zaujalo i nové představitele politické moci. Další tradice spojené s liturgií měly být zapomenuty.

Vliv církve na slovenský lid v Rumunsku dokazuje mimo jiné vzpomínka na //Turíce// neboli //zelené sviatky//, či //Rusadlá//. Zde se používá všech názvů známých ve slovenských dialektech.

Naproti tomu řada zvyků spojených např. s různými pracovními úkony (vyhánění dobytka v den sv. Jiří, první jarní orání apod.), obyčeje, od kterých se církev distancovala anebo je považovala za pohanské (vynášení morany), rovněž obyčeje spojené se školní docházkou a kantorskou tradicí (řehořské obchůzky, žákovské divadlo) vymizely již v Rumunsku a dnes již vůbec nejsou mezi přesídlenými rumunskými Slováky známé.

Většina zvyků a obřadů provozovaných v Rudohoří za spoluúčasti duchovního zanikla hned po příchodu do pohraničí – obchůzky ministrantů s klapačkami ve velikonočním týdnu, svěcení obilí v poli na den sv. Marka atd. Další zanikají postupně nejen se slábnutím vlivu katolické církve, ale též se změnou způsobu života střední a mladé generace, získáváním vyššího vzdělám a změnou jejího světonázoru. Tak zaniká svěcení kočiček a velikonočních jídel. Udržují se ty obyčeje, které mají zábavný charakter, ačkoliv i ony prodělávají proměny, které způsobují výše uvedené faktory včetně vylidňování obcí a odchodu mladých do měst. Tak to mu je jak u masopustu, tak u stavění májů i dožínek. V současnosti však znamenají jen taneční zábavu s pohoštěním (párky, guláš, bramborový salát s řízkem, pití), tradiční předávání věnce s proslovy již zcela vymizely.

Značné okleštění letní a podzimní obřadnosti nastalo již v Rudohoří. Zvyky a obyčeje rumunského obyvatelstva, bohatě zastoupené v obou obdobích, nepronikly mezi rudohorské Slováky. Důvod lze spatřovat hlavně v odlišné konfesní příslušnosti – většina rumunské obřadnosti byla spojena s pravoslavným náboženstvím a nemohla proniknout mezi katolické Slováky. Bariéru tvořila i jazyková odlišnost. Kromě toho velká pracovní vytíženost v letním a podzimním období, kopaničářský způsob osídlení, častá nepřítomnost mužů, kteří mimo žně odcházeli za sezónním výdělkem, neumožňovaly časté vzájemné kontakty jako tomu bylo v zimním období. Vzájemná izolovanost v těchto obdobích byla vlastně větší a neprolomily ji ani letní taneční zábavy, které se pořádaly opět odděleně. Rumunská mládež pořádala zábavy v odpoledním čase venku na dvoře, zatímco slovenská mládež pořádala zábavy večer v některém větším domě. Vzájemná návštěvnost se téměř vylučovala.