Úvod

Ve starověkém Řecku se aktivně rozvíjela různá odvětví vědeckého a filozofického myšlení. Nejvíc je to vidět na příkladu města Athény, odkud pocházelo mnoho slavných vědců a filozofů starověkého světa.
Aktivní rozvoj věd ve starověkém Řecku začal kolem VI věků před naším letopočtem. Do ty doby existovaly vědecké poznatky v určitých oblastech vědeckého poznání. Ve většině případů však nebyly strukturovány do jednotlivých kategorií vědeckého poznání.
V této době začíná oddělení mytologického poznání starověkých lidí od vědeckého, díky čemuž se věda vyvinula. Svět byl stále méně vnímán jako vlastnictví bohů, kterým se člověk nemůže postavit, a stále více se posiloval názor, že člověk je sám pánem svého osudu a díky rozvoji věd jej může výrazně zlepšit .
Kultura starověkého Řecka může být považována za spojnici mezi kulturou a vědou dřívějších národů (starověcí Egypťané, Sumerové, Babyloňané, Asyřané atd.) a pozdějších (Řím, středověká Evropa atd.). Starověcí Řekové si proto hodně půjčili z vědy starších národů, rozvinuli tyto znalosti a vytvořili nové a předali je dalším potomkům lidské civilizace.
Starověcí řečtí vědci významně přispěli k rozvoji věd, jako je matematika( aritmetika, algebra, geometrie), astronomie, geografie, historie, inženýrství, medicína, filozofie atd.
Mnoho vědců starověkého Řecka se nezabývalo jedním směrem vědy ,ale občas hned několika. To bylo způsobeno skutečností, že ve starověkém Řecku většina věd neměla obrovský vědecký materiál a byly mezi sebou úzce propojeny, což umožnilo stejnému vědci být specialistou hned v několika oblastech. Zvláště často je to vidět při studiu filozofie-mnoho matematiků, astronomů a učenců jiných věd, o kterých se bude mluvit níže, byli zároveň filozofové a často i autoři vlastních filozofických konceptů, z nichž mnohé jsou populární dodnes.

Nejznámější filozofe

Nejznámější filozofií klasického období, obvykle počítáme třemi filozofy-  Sokrates (469-399 př.n.l.), Platón a Aristoteles (384-322 př.n.l.). Díky nim se Athény staly centrem řeckého filozofického myšlení.
Sokrates věřil, že pravdu lze nalézt pomocí směrovacích otázek a hlavní cíl své filozofie viděl v poznávání sebe a ostatních. Patří mu slavná věta "vím, že nic nevím". Zlo podle něj vzniká, pokud člověk neví, co je dobro a jak ho činit.
Sokratovy myšlenky rozvíjel Platón. Stal se zakladatelem "platónské dialektiky", která byla založena na "teorii myšlenky". Podle Platónova učení existují dva světy-svět myšlenek a svět věcí, přičemž věci vycházejí z myšlenek, které jsou zdrojem všeho a  existují mimo čas a prostor. Platón věří, že láska je důležitou silou toho či onoho činu – tlačí člověka k páchání dobrých skutků a její opak, nenávist, k páchání špatných věcí. Platón věří tomu, že každý člověk je na svém místě a musí dělat, to, co má. Aristoteles, Platónův žák a učitel Alexandra Velikého, na rozdíl od svého učitele, věří, že myšlenky jsou neoddělitelné od věcí, existují pouze společně a v žádném případě. Duše se rodí čistá a postupně se naplňuje znalostmi, které získává ze zkušeností.
Jedním z nejvýraznějších filozofů ze starověku je Diogenes (asi 412-323 př.n. l.), známý především svým dialogem s Alexandrem Makedonským. Velký dobyvatel se zeptal, co by mohl dát Diogenovi, a ten odpověděl: "odstup, ty mi blokuješ slunce." Dalším známým případem tohoto filozofa je když odpoledne zapálil Lucernu a začal chodit po ulicích a "hledat člověka".
Diogenes prosazoval asketismus, maximální zdržení se všech hmotných statků a nezávislost na nich. Cílem života bylo dosáhnout vnitřní svobody jednotlivce, která by byla nezávislá na vnějších okolnostech.
Starověká řecká filozofie je základem většiny filozofických proudů pozdějších epoch až do dvacátého století a moderny. Dokonce i samotný termín "filozofie" pochází ze starověku.
Taky jde  říct ze zakladatelem a "otcem filozofie" je Thales z Miletska, který žil kolem 637-547 př.n. l. stal se zakladatelem vědecké a filozofické školy ve městě Milete. S činností této školy začala historie mnoha věd ve starověkém Řecku (např. fyziky, meteorologie atd.)
Předpokládá se, že jako první přišel s matematickými důkazy použitými při studiu geometrie. Existuje verze, že toto poznání si vypůjčil od Babyloňanů nebo starověkých Egypťanů.

Historie a medicína  

Ve starověkém Řecku se aktivně rozvíjela věda, jako je historie. Za jednoho z nejstarších a nejznámějších historiků je považován Homér (VIII. století př. n. l.)
Nejznámějším lékařem ve starověkém Řecku je Hippokrates (asi 460-370 př.n. l.). Je považován za" otce medicíny "a lékaři mnoha zemí po dlouhou dobu nesli tzv." Hippokratovu přísahu", která zahrnovala základní profesní a morální postuláty lékařské činnosti. Hippokrates hledal příčiny onemocnění, sledoval stav pacientů a snažil se pro ně vytvořit takový režim, ve kterém by tělo samo zvládlo nemoc. Jednou z největších zásluh Hippokrata je, že oddělil medicínu od náboženství a učinil z ní samostatnou a nezávislou vědu.

Geografie

V oblasti geografie je nejznámější vědec Strabon (64 př.n. l.-23 n. l.). Je autorem "geografie", která se skládala ze 17 knih a je nejcennějším zdrojem pro studium geografie starověkého světa. Tato práce se do naší doby dostala téměř úplně.
Ve starověkém Řecku byly také vytvořeny geografické mapy světa, které ukazují, jak vypadala naše planeta podle starověkých lidí. Podle těchto map je také jasné, kde tyto nebo jiné národy žily, jak je uvedeno ve spisech starověkých autorů. V souvislosti s těmito mapami je možné určit, na kterých územích různé národy starověku sídlily.

Matematika

Archimédes, jeden z největších matematiků a fyziků starověkého Řecka, se narodil kolem roku 287 před naším letopočtem v městě Syrakusy na Sicílii. Jeho genialita se projevila v mnoha oblastech vědy a matematiky.
Archimédes je nejvíce známý pro svou práci v oblasti hydrostatiky a statiky. Právě jemu připisujeme objev zákona vztlaku, který popisuje, že na těleso ponořené ve vodě působí vztlaková síla rovna hmotnosti vytlačené vody. Tento objev byl klíčový pro porozumění principu plovoučnosti a následně vedl k vynálezu Archimédova šroubu, zařízení sloužícího k čerpání vody. Archimédes zemřel kolem roku 212 před naším letopočtem během římského obléhání Syrakusy, ačkoliv existuje několik verzí o jeho smrti. Jeho dílo zanechalo trvalý odkaz na vědecký výzkum a je považován za jednoho z nejvýznamnějších myslitelů starověku.

Závěr

Na závěr chci říct,  ve starověkém Řecku se aktivně rozvíjely různé oblasti vědeckého myšlení a činnosti. Ozvěny starověké řecké vědy lze nalézt v celé pozdější světové historii. Vývoj různých odvětví vědy ve starověkém Řecku měl obrovský vliv na další vývoj světové vědy – i když mnoho znalostí starověkého světa bylo během středověku zapomenuto a následně znovu vykopáno.**