Sefardé, nebo také sefardští Židé (hebrejsky Sfaradim, Sfaradi), jsou potomci Židů, kteří žili do roku 1492 na Pyrenejském poloostrově. „Sefard“ pochází z židovského označení pro Španšlsko. (Sepharad) 1)Po vyhnání z tohoto území se usadili v oblasti Středomoří, Balkánu, Orientu, ale i v některých evropských zemích, například v Nizozemí. Dnes tvoří zhruba deset procent světové židovské populace a jejich největší komunita se nachází v Izraeli. Významná skupina sefardských Židů žije také ve Francii, především jako potomci emigrantů z bývalého francouzského Alžírska. Další sefardská centra se nacházejí v Severní a Jižní Americe, přičemž menší zbytky populace stále přežívají v původních sefardských regionech.2)
Hlavním zdrojem pro dějiny a historický kontext se pro nás staly texty z muzea Sefardů v Toledu a několik tištěných publikací. Celou první kapitolu jsme složily z přeložených popisných tabulí umístěných po celém muzeu, které stručně shrnují významné události pro Židy ve Španělsku od 13. století až do jejich vyhnání ze Španělska roku 1492.
Židé hráli klíčovou roli v křesťanských královstvích Evropy, a to především v období od 13. do 15. století. Kvůli vojenským výpadům a postupujícímu znovudobývání evropských teritorií muslimských Almorávidů a Almohadů na přelomu 11. a 12. století bylo mnoho Židů nuceno opustit své domovy a přesunout se do západní Evropy. Útočiště a nový život hledali právě v křesťanských oblastech, ve kterých se stali majetkem panovníků, kteří jim poskytovali zvláštní právní postavení a ochranu. Brzy se stali nepostradatelnou částí administrativ vladařů pro svou odbornost ve vědách, jazycích i financích a častokrát zastávali významné pozice poradců, pokladníků státní pokladny či tlumočníků.
Ve 13. století, kdy téměř celý Iberský poloostrov s výjimkou Granady připadl křesťanským panovníkům, zažívaly židovské komunity výrazný rozvoj. Toledo se stalo centrem židovského intelektuálního a kulturního života, kde působili významní rabíni, učenci a finančníci, jako Ben-Sosan a Ben-Sadoc. Na celém poloostrově existovalo více než 300 židovských ghett. Významné komunity se nacházely například v Burgosu, Cuence, Leónu a Valencii.
Židovská menšina zastávala nepostradatelné role ve španělské společnosti a objevovali se na pozicích zásadních pro fungování státu. Židovská společnost se dělila na několik vrstev. Nejvyšší vrstvu tvořili vzdělaní jedinci, kteří působili jako diplomaté, úředníci a finančníci díky své odbornosti a znalosti jazyků. Druhou skupinu představovali obchodníci a podnikatelé, kteří provozovali prosperující obchody nebo poskytovali půjčky. Třetí skupina zahrnovala řemeslníky, například ševce, kloboučníky, zlatníky či výrobce knih a oděvů.
Mnozí Židé dosáhli výjimečných úspěchů v oborech, jako je astronomie, medicína a chirurgie, a stali se královskými lékaři. Tito odborníci léčili nejen běžné nemoci, ale i zranění z rytířských bitev. Židovské komunity si cenily vzdělanosti a podporovaly rabíny, kteří se věnovali studiu Tóry.
Navzdory tomu čelili Židé diskriminačním opatřením, například povinnosti nosit červený znak jako rozlišovací symbol. Jejich oblečení a domácnosti však byly podobné těm křesťanským, a jejich vybavení odráželo jejich ekonomické možnosti. Židé zůstávali důležitou součástí společnosti na Iberském poloostrově, avšak postupem času se situace zhoršovala. Zpočátku relativně harmonické soužití s křesťany narušovaly rostoucí protižidovské nálady spojené s nestabilní ekonomickou situací v zemi. V roce 1391 podnítilo kázání arciděkana Ferranda Martíneze útoky na židovské čtvrti a ničení ghett. O několik desetiletí později vedla kázání svatého Vincenta Ferrera k masovým konverzím a úpadku židovských komunit.
Vyvrcholením anti-semitismu byl dekret o vyhnání Židů, který v roce 1492 vydali katoličtí králové Ferdinand II. Aragonský a Isabela Kastilská. Židé museli do 3 měsíců opustit Španělsko nebo konvertovat ke křesťanství jenž se stalo hlavním náboženstvím ve snaze o sjednocení země. Většina z nich odešla do Portugalska, severní Afriky nebo Osmanské říše.
V následujícím textu jsme čerpali z publikace „Spain and the Jews: The Sephardi Experience 1492 and After“ (Španělsko a Židé: Zkušenost Sefardů z roku 1492 a potom 3)Vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492 a nucené hromadné konverze Židů v Portugalsku v roce 1497 znamenaly konec otevřeného židovského života na Pyrenejském poloostrově. Tento vývoj znamenal zánik jedné z nejvýznamnějších středověkých židovských komunit a završil proces vyhánění Židů ze západní Evropy, který začal už v Anglii roku 1290 a pokračoval ve Francii roku 1394. Na konci 15. a na počátku 16. století byla západní Evropa, s výjimkou některých oblastí Německa a Itálie, téměř bez židovského obyvatelstva. Židovská diaspora se přesunula na východ, především do Polska-Litvy a Osmanské říše. Zatímco Aškenázové se usadili převážně v Polsku-Litvě, většina sefardských vyhnanců našla útočiště v Osmanské říši.
Sefardé v Osmanské říši vytvořili svébytnou komunitu, hluboce zakotvenou v osmanském prostředí, přesto však oddělenou díky judaismu a své identitě spojené s judeo-španělským jazykem. Osmanská politika oddělování náboženských skupin a silné vědomí sefardské identity napomohly vytvoření jasně vymezené a odlišné sefardské kultury. Vnější vlivy byly slabé a byly přetvářeny podle tradic sefardské komunity. Tito Židé, tak byli schopni zachovat si své tradice a kulturu v novém prostředí. Zvyklosti a tradiční pokrmy přizpůsobili neznámému mimoevropskému klimatu bez ztráty vlastní identity. Na sefardské kuchařce, k níž se dostaneme na konci textu je pozorovatelný tento dopad na pokrmy a jídla.
Přestože mnoho sefarských Židů zamířilo přes Afriku do Osmanské říše, nemalé množství se přesunulo přes severní hranice s Francií do zbytku Evropy. V Nizozemsku se první přistěhovalci objevili již v 16. století. Tito přistěhovalci byli většinou tzv. “kryptožidé”, kteří oficiálně konvertovali ke křesťanství, ale tajně se drželi své původní víry. Navzdory náboženské netoleranci a hrozbě perzekucí v tehdejších Španělských Nizozemích se sefardští obchodníci zapojili do mezinárodního obchodu a financí.
Sefardská komunita hrála klíčovou roli v rozvoji nizozemského hospodářství a židovské diaspory jako celku. Význam sefardských obchodníků se projevil zejména v oblasti transoceánského obchodu s luxusními komoditami, jako byly diamanty, perly, cukr a produkty z Asie, Afriky a Ameriky. Tato obchodní činnost vytvořila základ pro vznik sefardských komunit v severní Evropě, zejména v Amsterdamu, Hamburku, Francii a Anglii.
Na rozdíl od sefardských emigrantů, kteří zamířili do Osmanské říše, nebyla migrace sefardů do Nizozemí vedena primárně náboženskými motivy. Španělské Nizozemí bylo známo svou náboženskou intolerancí, která postihovala nejen protestanty, ale také Sefardy. Přesto se Antverpy staly centrem sefardské kultury, intelektuální činnosti a obchodní aktivity v severní Evropě, než tuto roli převzal Amsterdam.
V 17. století se Amsterdam stal finančním centrem Evropy a sefardští Židé hráli významnou roli na místní burze, která byla první moderní institucí svého druhu. Mnoho sefardských obchodníků se zapojilo do obchodování s akciemi Východoindické a Západoindické společnosti, což přispělo k jejich ekonomickému vlivu. Do 80. let 17. století tvořili sefardští obchodníci většinu dealerů na burze.
Tato činnost však nebyla bez kontroverzí. V dobách hospodářských krizí, jako byly krachy v letech 1672, 1688 a 1720, byli sefardští Židé často obviňováni z manipulace s trhem a zneužívání informací, což vedlo k vlnám antisemitismu.
V 18. století začal význam sefardské komunity v Nizozemsku upadat. Tento pokles byl spojen s úpadkem nizozemského zámořského obchodu a ztrátou ekonomického významu Amsterdamu. Sefardská komunita byla silně závislá na koloniálním a iberském obchodě, což ji činilo zranitelnou.
Na rozdíl od sefardů se nizozemská aškenázská komunita dokázala ekonomicky rozvíjet i v době celkového hospodářského poklesu. Aškenázové těžili z rozsáhlé maloobchodní a distribuční sítě, která sahala od městských obchodníků až po tisíce pouličních prodejců a podomních obchodníků. Sefardská komunita se však nadále orientovala především na koloniální obchod, což vedlo k jejímu postupnému úpadku.
V této části stručně popíšeme současnou situaci židovské komunity ve Španělsku, její odhadované počty, a především možnost sefardských židů navrátit se do Španělska a získat pas. Zjednodušeným procesem by tak získali občanství, o které přišli v roce 1492.
Před španělskou inkvizicí v 15. století žilo na Pyrenejském poloostrově přibližně 300 tisíc Židů, což tehdy představovalo jednu z největších židovských komunit na světě. V roce 2014 byl jejich počet odhadován na 40 až 50 tisíc. Pro upřesnění musíme uvést, že tento odhad zahrnoval jak členy židovské komunity, tak osoby s židovskými kořeny, které se neidentifikovaly jako Židé, a také ty, kteří byli původně katolíci, ale měli židovský původ. V roce 2014 se očekával nárust těchto čísel, jelikož španělský ministr spravedlnosti Alberto Ruiz-Gallardón představil návrh zákona, který by umožnil potomkům původních sefardských Židů získat španělské občanství zjednodušeným procesem. Každý, kdo by dokázal svůj sefardský původ, by tím získal nárok na španělský pas.
Tato zpráva vyvolala velký zájem mezi sefardskými Židy po celém světě. Během prvního měsíce po oznámení bylo zaznamenáno více než 6 000 dotazů. Jednou z osob, které tato možnost oslovila, byla Doreen Carvajal, reportérka The New York Times, která vyrostla jako katolička, ale později objevila své židovské kořeny. Při pátrání po rodinné historii se jí podařilo vystopovat předky až do 15. století do města Segovia. Přestože shromáždila mnoho důkazů o svém sefardském původu, zjistila, že zatím nesplňuje podmínky pro získání občanství, protože její předci byli „conversos“ – Židé, kteří byli nuceni během inkvizice konvertovat ke křesťanství.
Předpokládalo se však, že nový zákon umožní získání občanství všem potomkům Sefardských Židů bez ohledu na jejich aktuální náboženské vyznání. Historicky bylo během 15. století přibližně 100 000 Židů nuceno opustit Španělsko. Zatímco část z nich odešla do severní Afriky, většina našla útočiště v Osmanské říši, kde hráli významnou roli v hospodářském a kulturním životě.
Mnoho Sefardských Židů si uchovávalo spojení se Španělskem, například prostřednictvím jazyka ladino, který vychází ze staré španělštiny a kombinuje prvky hebrejštiny a dalších jazyků. Přestože vyhnání Židů v roce 1492 mělo devastující dopad na španělskou ekonomiku, iniciativa na jejich návrat by mohla být symbolickým gestem smíření a nápravy historických křivd španělské inkvizice. Motivace španělské vlády byla předmětem spekulací, ale někteří odborníci se domnívali, že zákon měl být součástí snahy zlepšit vztahy s Izraelem nebo přilákat investice do oslabené ekonomiky. 4)5) Zákon o udělení španělského občanství Sefardským Židům nakonec prošel. Španělský parlament ho schválil v roce 2015. Tento zákon umožňoval potomkům Sefardských Židů, kteří byli vyhnáni ze Španělska během inkvizice v roce 1492, získat španělské občanství. Uchazeči nemuseli opustit svou současnou státní příslušnost a mohli si ponechat své dosavadní občanství. Podmínky pro získání občanství zahrnovaly prokázání sefardského původu prostřednictvím dokumentů, jako jsou genealogické záznamy nebo osvědčení vydané oficiálními židovskými organizacemi, a také znalost španělské kultury a jazyka. Zákon měl původně platit pouze tři roky, ale jeho platnost byla prozatím dvakrát prodloužena.
Během této doby podalo žádost o občanství více než 130 tisíc lidí, přičemž nejvíce jich přišlo z Latinské Ameriky, Turecka a Izraele. Tento krok byl obecně vnímán především jako symbolické gesto smíru.
Od roku 2015, kdy Španělsko a Portugalsko schválily zákony umožňující Sefardským Židům získat občanství, bylo přiznáno španělské občanství přibližně 36 tisíci lidí. Celkově Španělsko obdrželo více než 153 tisíc žádostí. Proces byl však náročný a mnoho žádostí zůstalo nevyřízeno nebo bylo zamítnuto. V praxi se však ve finále většina žadatelů rozhodla zůstat v zemi svého pobytu. Celkový nárůst se tedy neprojevil v dramatickém rozmachu židovské komunity ve Španělsku, ale spíše byl využit k získání občanství státu EU několika tisíci lidí. Uchazeči zároveň nemuseli opustit svou současnou státní příslušnost a mohli si ponechat staré i nově nabyté občanství.6) Co se týče současných let, k odhadům pro rok 2023 žilo ve Španělsku přibližně 13 tisíc Židů v rámci ortodoxního židovského společenství. Pokud zahrneme osoby s židovským původem, tedy ty, které mají alespoň jednoho židovského rodiče, tento počet vzroste na přibližně 16 tisíc. „Rozšířená“ židovská populace, která zahrnuje i nežidovské rodinné příslušníky, dosahuje kolem 19 tisíc lidí. Izrael uvádí, že dle “Zákonu o návratu”, který umožňuje získat izraelské občanství těm, kdo mají židovské předky, se odhaduje, že počet osob, které mohou nárokovat izraelské občanství ve Španělsku je v současnosti přibližně 22 000. Z tohoto počtu však ale není možné vyčlenit, kolik z těchto Židů jsou právě Sefardi. Hranice se za dobu soužití různých židovských větví velmi ztenčily, proto neexistuje žádný přesný statistický výčet. Jedná se spíše o vnímání jednotlivce v dané otázce. Zřejmě je mnohem lehčí potkat Žida, který o sobě prohlásí že je Sefard mimo samotné Španělsko.
V této kapitole se zaměříme na významné instituce Sefardských Židů v současném Španělsku, které uchovávají a oživují jejich historické i kulturní dědictví. Mezi ně patří především Muzeum sefardské kultury v Toledu, které je cenným zdrojem informací pro historickou část této práce. Dále se budeme věnovat židovským komunitám, jež hrají klíčovou roli v zachování sefardských tradic, náboženského života a jazyka ladino. V neposlední řadě představíme sefardské komunitní centrum, které poskytuje prostor pro setkávání, vzdělávání a kulturní akce spojené s tímto dědictvím. Zřejmě to je spojené s tím, že rodiny v exilu, které se nacházely pod větším socio-kulturním tlakem, měly větší potřebu uchovat historické dědictví v izolovanějším více střeženém prostředí.
Sefardské muzeum (Museo Sefardí) se nachází ve španělském městě Toledo, které bylo ve středověku významným centrem soužití tří kultur – křesťanské, muslimské a židovské. Toto muzeum je klíčovým místem pro poznání židovského kulturního dědictví ve Španělsku a historie Sefardských Židů.
Jedním z nejvýznamnějších prvků muzea je synagoga El Tránsito, jedna z nejlépe dochovaných středověkých synagog ve Španělsku, která byla v roce 1968 prohlášena za národní památku. Interiér synagogy si uchoval původní hebrejskou výzdobu, která zahrnuje biblické verše a citáty, připomínající památku Samuela ha-Leviho, zakladatele synagogy.
Muzeum pořádá různé kulturní akce, například koncerty sefardské hudby nebo vzdělávací programy, jejichž cílem je zachovat povědomí o židovském dědictví Španělska. Jedná se o jedno z mála míst v zemi, které si zachovalo odkaz původní židovské komunity před rokem 1492. Muzeum bylo oficiálně otevřeno v roce 1964. Po vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492 prošla synagoga zásadními změnami. Nejprve byla přeměněna na křesťanský kostel, později sloužila jako vojenský sklad. Až v moderní době byla adaptována na muzeum. Současné muzeum vzniklo jako součást snahy o ochranu a zachování židovského dědictví ve Španělsku a je dnes přidruženo k Ministerstvu kultury Španělska.
Každé větší město ve Španělsku má svou komunitu, kolem které se odehrává společensko-kulturní život místních Židů. Komunita v Madridu, založená v roce 1917, je hlavní židovskou institucí Autonomního společenství Madrid a jedním z klíčových pilířů rozvoje židovského života v moderním Španělsku. Po španělské inkvizici v 15. století následovalo dlouhé historické období, během něhož nebylo Židům dovoleno žít na španělském území. Teprve v polovině 19. století se první židovské rodiny usadily v Madridu, především z oblasti západní Evropy. S vypuknutím první světové války se do Madridu dočasně uchýlilo mnoho židovských uprchlíků. Tato komunita sehrála významnou roli při obnově židovského života ve Španělsku a její historie představuje důležitý aspekt kulturní a náboženské obnovy v zemi.
Do 14. století byla Valencie jedním z hlavních židovských center ve Španělsku. Několik let po španělské inkvizici bylo i tamní ghetto srovnáno se zemí a na jeho místě vyrostla nová městská čtvrť. V současné době poskytuje zdejší židovské komunitní centrum prostor pro scházení, společné oslavy významných svátků a bohoslužby. Stejně jako madridský protějšek se zaměřuje i na vzdělávání a výuku náboženských textů pro lepší porozumění historii a uctění židovského kulturního dědictví.
Nad rámec teoretické přípravy a studování problematiky z dostupných zdrojů má náš výzkum i praktickou část. Během cesty po Španělsku v rámci projektu Pestrá Evropa jsme navštívily již zmíněná centra Sefardských Židů, a to například muzeum v Toledu a komunitní centrum v Madridu. Krom předem připravených informací o historii apod. bychom do práce rády zahrnuly i další detaily, které jsme se dozvěděly během rozhovorů s lidmi, které jsme potkali, jako byli třeba zaměstnanci muzea. Také shrneme naše pocity z cesty, současné situace Sefardů a nastíníme spojení s reálnými událostmi a daty.
Z celé cesty jsme si vedly deník, ve kterém jsou zachyceny detaily nejen z interakcí s lidmi, ale i popis navštívených míst a celkového dojmu z nich a další myšlenky, které nás napadly v daný moment. Do psaní jsme se pustili ihned ten večer nebo ráno v den následující. Úryvky, které odcitujeme v samotném textu, opodstatníme některé závěry, ke kterým jsme v průběhu své cesty došly.
K rozhodnutí vyrazit přímo do Španělska došlo v návaznosti na školní projekt, ve kterém jsme se věnovaly rozhovorům s Židy v Praze. Ukázalo se, že jeden z dotazovaných respondentů je právě Žid sefardského původu. Jeho rodina se ze Španělska přestěhovala do Čech již mnoho generací nazpět. Přesto však do jisté míry zůstali napojeni na své původní tradice. Podařilo se nám od dotazovaného, studenta religionistiky, získat ofocenou rodinnou sefardskou kuchařku, kterou přepisovali a předávali napříč generacemi. Nedávno si ji nechali vytisknout do podoby knihy. Zmínil se také, že jeho sestra žije v současnosti v Barceloně. To nás přivedlo na myšlenku, že bychom se mohly zaměřit na problematiku právě sefardských Židů. Zmíněný informant nám také poradil místa, která máme ve Španělsku navštívit. Zmínil se o Toledu a Gironě. Na základě vlastní předběžné rešerše jsme si poté dohledaly, že se v Toledu nachází sefardské muzeum, které jsme se posléze rozhodly navštívit. Bohužel neměly žádný aktivní email nebo telefonní číslo, na které by bylo možné zavolat a jedinou možností tak bylo, aktivně vyhledat centra při osobní návštěvě. Ani ostatní emaily, které jsme posílaly do židovských komunitních center, nenašly aktivní odezvu.
Spojení s židovskými institucemi ve Španělsku se ukázalo jako složitější proces, než se může na první pohled zdát. Krom nedostatku kontaktů, na které je možné se obrátit, jsme se setkaly s odpovědí, že informace buď neposkytují nebo nám dotazy zodpoví po prokázání příslušnosti k nějaké židovské komunitě pomocí vyplnění dotazníku.
Naší první destinací, spojenou se Sefardy se stalo město, které hojně obývali před svým vyhnáním ze Španělska. Jde o město v Kastilii 70 km jihozápadně od Madridu. Leží na skalním útesu, který lemuje údolí řeky Tanja. Toledo bylo založeno pro množství železné rudy v okolí. Díky prudkému vzestupu bohatství se stalo strategickým městem v soutoku španělských dějin a také kulturním centrem a místem střetu třech náboženství. V současné době se většina sakrálních staveb přeměnila na muzea a město kypí turisty či věřícími, kteří chtějí navštívit místa významná pro jejich vyznání.
Během celé cesty jsme vedli podrobný pozorovatelský deník, proto jsme se rozhodly své zážitky, vjemy a závěry reflektovat skrze něj.
Ukázka z deníku Martiny: Dnes jsme si přijely do Toleda prohlédnout synagogy a muzea. Do města jsme se dopravily pomocí autobusu z Madridu, který byl i navzdory ranním hodinám přervaný. Překvapilo mě, že do Toleda cestuje takový značný počet lidí. Zajímalo mě, kdo všechno do Toleda s námi cestuje, proto jsem si spolujezdce prohlédla. Většinou se jednalo o Španěly. Co mě ale zaujalo, že jsem tu a tam viděla lidi s Davidovou hvězdou na řetízku či jako doplňkem oblečení. Již jsem věděla, že směřujeme spíše za historickou památkou, než do města s aktivní židovskou komunitou. Pochopila jsem tedy, že pro mnohé Židy je zájezd do Toleda brán jako daň úcty svým kořenům.
Podařilo se nám navázat krkolomný dialog s průvodčími v muzeu Sefardů v Toledu. Povedlo se nám od pana průvodce Josého zjistit, že poslední rodiny opustily Toledo před 30-ti lety. On sám prý Žid není a žádní jiní Židé v Toledu nežijí. Doporučil nám se spojit s židovskou komunitou v Madridu. Zjistily jsme také, že mají Sefardi svoje centrum v Madridu a vydávají náboženský časopis každý rok. Jedná se o periodikum, které se vydává jednou ročně a jsou v něm obsaženy komentáře k tóře od významných rabínů.
Přiznáme se, kladli jsem na ně mnohem větší naděje, než jsme měli. Předpokládali jsme, že v takto významné památce budou pracovat Židé, či alespoň lidé s větším hstorickým vzděláním a přehledem, jak je tomu většinou zvykem v Praze. Židovské muzeum v Praze je totiž napojeno na samotnou židovskou obec v Praze. Naše očekávání však bohůžel zůstaly nenaplněny. Později jsem zjistili, že muzeum v Toledu bylo založeno španělským ministerstvem kultury, kvůli čemu nejspíš nemá žádné vazby na samotnou židovskou komunitu. Další zajímavost, kterou nám pracovníci muzea zmínili je, že se ve Španělsku chodí Židé modlit spíše do komunitních center, než do synagogy. Obrátili jsme se tedy na Židovskou komunitu v Madridu.
Ukázka z deníku Denis: S nervozitou jsme zazvonily na zvonek. Otevřel nám milý pán s úsměvem. Popsaly jsme mu, že se chceme zeptat na jejich komunitu. V angličtině, se španělským textem a několika přímo vyslovenými frázemi (spíš slovy). Zavolal nám svého kolegu, který sice uměl anglicky, byl však mnohem striktnější. Vlastně nám jen řekl, že žádné informace neposkytují, a tím to skončilo.
V Madridu jsme se setkaly s odmítnutím a kontaktování dalších komunitních center napříč Španělskem dopadlo podobně. Zároveň, však z většiny míst daly najevo svůj zájem o další kontakt, prokážeme-li příslušnost k židovské obci.
Z osobního kontaktu i ze způsobu komunikace prostřednictvím internetu vyplývá, že sefardská komunita je velmi uzavřenou organizací, jenž je ostražitá k vnějšímu světu. Navenek není možné dohledat mnoho informací o samotné komunitě a průběhu akcí, které jsou zde pořádány. Kromě webových stránek nevystupují na sociálních sítích ani dalších platformách. I kvůli této uzavřenosti je téměř nemožné dopátrat se konkrétního počtu Sefardských Židů ve Španělsku. Dalším důvodem k obezřetnosti jim může být i současná geopolitická situace na Blízkém východě. Izraelsko-palestincký konflikt šíří silné emoce na obou stranách a vyvolává v některých kruzích odpor vůči Izraeli či až antisemitické názory. Za takových vnějších tlaků mohlo dojít k většímu střežení křehké komunity jenž si Židé navrácení po desetiletích do své domoviny snaží vybudovat. Tomu nasvědčuje i fakt, že v posledních měsících došlo k zákazu vstupu do Madridského komunitního centra pro veřejnost. Závěr vyplývá také z recenzí a komentářů na internetu na Google maps. Komentující popisovali, že komunitní centrum bývalo dříve otevřeno k nahlédnutí návštěvníkům mnohem více, sdíleli fotografie pořízené v synagogách a modlitebnách. Oproti tomu v roce 2024 hlásila většina návštěvníků zklamání nad znemožněním vstupu, uzavřeností a snížené ochoty od zaměstnanců objektů.
Jedním z hlavních objevů se nám stala sefardská kuchařka, kterou jsme získaly od rodiny informanta z Prahy. Zmínil se, že jeho oblíbeným receptem je almodrote z lilku. Dva recepty jsme přeložily a zakomponovaly do textu.
V kuchyni se odráží značná část historie sefardských Židů, především ta spojená s každodenní rutinou a životem uvnitř domovů. Pře Krom postupů přípravy je u každého pokrmu i stručně popsán původ jeho vzniku. Tímto způsobem se vrátíme zpět na začátek textu o historii Sefardů ve Španělsku i po něm. Celé vyprávění, které bylo spíše zaměřené na historickou stránku sefardského příběhu, si zpestříme zajímavostmi z jejich domácností. V úvodních kapitolách knihy byly také popsány domy několika Židů, kteří žili ve Španělsku na začátku 15. století. Nejvíce pozornosti bylo samozřejmě věnováno kuchyni a jídelně. V této části byl nejzajímavější podrobný výčet všech předmětů, co domácnost v té době obsahovala. Také zmiňuje, jak byly řešeny problémy problémy v domovech, například nedostatek místa v chudších domácnostech byl vyřešen spojením kuchyně a jídelny čímž vznikla jednotná místnost “saleta”.
Slovo „almodrote“ pochází z latinského výrazu moretum, což byla směs, kterou Římané připravovali z bylinek, mléka, sýra, vína, mouky a dalších ingrediencí. Je velmi pravděpodobné, že díky jeho zlidovění se přidalo písmeno „d“, čímž vznikl výraz modretum. Arabský vliv na Pyrenejském poloostrově vedl k tomu, že se tento název změnil na al-modrote.
Almodrote byla omáčka složená z oleje, česneku, strouhaného sýra, vajec a některých aromatických bylin, které se používaly k ochucení lilků. Byl to jeden z nejcharakterističtějších pokrmů aragonských Židů během středověku. Po předání svého receptu křesťanské společnosti od 16. století přidali konvertovaní Židé varianty obsahující maso, což bylo pro Židy nepřijatelné, protože jejich dietní zákony zakazují kombinovat maso s mléčným výrobkem, jako je sýr.
Ingredience:
Příprava:
Turrón je tradiční sladkost pocházející ze Španělska, často připravovaná během Vánoc, a je tvořena hlavně medem, mandlemi nebo jinými ořechy a vaječnými bílky. Tento recept zachycuje jeho historický předchůdce.
Ingredience:
Příprava:
Poznámka:
Ve středověku neexistoval tvrdý turecký med (turrón) jako dnes. Nejpodobnější tvrdému tureckému medu byl turrado, který díky své zvláštnosti nelze považovat za skutečný turecký med v pravém slova smyslu.
Židovství je nejstarším stále vyznávaným monoteistickým náboženstvím a na jeho texty navazuje islám a křesťanství. Dohromady tyto tři tzv. Abrahámovská náboženství tvoří většinu věřících na světě. Sefardi jsou židé původně pocházející ze Španělska. Během svých dějin zažily časy prosperity a společenské oblíbenosti, následované nevraživostí, které bylo zakončeno násilným vyhnáním ze Španělska během španělské inkvizice v roce 1492. V následujících staletích se rozprostřeli přes severní Afriku, ze které šli stále na východ až do Turecka. V současné době jsou malé skupiny sefarských židů roztroušeny po světě, avšak v posledních letech znovu narůstá jejich počet ve Španělsku. V roce 2014 byl totiž přijat zákon o možnosti navrátit se do své domoviny a získat občanství, prokážou-li historický původ.
Židé, kteří zůstali ve Španělsku a zabránily nutnosti odejít měli možnost vybudovat si ve státě zázemí a komunity, stejně jako ti, kteří přišli z jiných zemí. Museli například konvertovat ke křesťanství nebo po desetiletí tajit svou identitu, ale po uvolnění restrikcí v zemi se znovu začali hlásit k židovství. Židé, jenž se na Pyrenejský poloostrov vracejí až v posledních letech především od roku 2014 si postupně hledají své místo a znovu vytváří prostor. Pro sefardské Židy je specifická právě jejich historie prožitá v jiných zemích a kulturách, která jim odepřela možnost vybudovat si stabilní zázemí postupem času ve Španělsku.
Po útěku ze země byli tito Židé obklopeni novou kulturou evropských i mimoevropských států, podle toho, v jakém se usadili. Jednotlivé kultury se navzájem propojovali a tradice přizpůsobovali podnebí. Například, co se týče pokrmů museli při vaření několik odlišných ingrediencí, protože ty typické nebyly k dostání. V kuchařce pocházející od sefarských Židů pobývajících ve sféře vlivu islámu je popisován arabský vliv na název pokrmů i jejich strukturu.
Počet shlédnutí: 31