Mariia Kostyleva

Sámové jsou původní národ severu Evropy, tradičně obývající oblasti dnešního Ruska, Finska, Norska a Švédska. V minulosti se v ruském i evropském prostředí užívala označení „Laponci“ a „Laponsko“, dnes jsou však považována za zastaralá. V odborném i veřejném diskurzu se proto používá vlastní název – Sámové.

Celkový počet Sámů se odhaduje na zhruba 80 000 osob. V Rusku tvoří jen velmi malou komunitu – jejich počet se dlouhodobě pohybuje kolem 1,5–2 tisíc; podle sčítání lidu z roku 2021 bylo evidováno 1 530 osob. Většina ruských Sámů žije soustředěně na Kolském poloostrově (Murmanská oblast), především v obci Lovozero a v několika okolních vesnicích.

Historicky se, podobně jako mnoho jiných původních národů, potýkali s násilnou asimilací, úbytkem mluvčích a oslabováním jazyků i s omezením přístupu k tradičním způsobům obživy. Ve 20. a 21. století zásadně ovlivnily postavení Sámů v Rusku sovětská národnostní politika a současné procesy globalizace. Přesto členové komunity nadále usilují o uchovávání tradiční kultury, jazyka a etnické identity.

Cílem této práce je popsat historii a kulturu ruských Sámů a sledovat proměny vybraných oblastí kultury (obživa, bydlení, náboženství a tradice, hmotná kultura a řemesla, jazyk) v různých historických obdobích. Na základě odborné literatury, analýzy vybraných pramenů – včetně materiálů ze sámských online komunit – a rozhovorů s respondenty práce rovněž přibližuje současný stav těchto oblastí a pojednává o hlavních problémech. V návaznosti na tento rámec budou v práci zkoumány následující výzkumné otázky:

• Kdo jsou Sámové a jaká je jejich kultura a historie v Rusku?
• Jaká kulturní specifika (např. tradiční způsob obživy, náboženství, bydlení) si sámská menšina v Rusku uchovává, a která jsou ohrožena?
• Jaké překážky a problémy komplikují uchování a rozvoj sámské kultury a jazyka v současném Rusku?
• Jaký je současný stav sámských jazyků v Rusku a jaká je jejich role při formování identity menšiny?
• Jak dnešní turismus na Kolském poloostrově ovlivňuje podobu, prezentaci a předávání sámské kultury – a jaké z toho plynou přínosy a rizika pro místní komunity?

Dějiny a identita

Hansen ve studii „O sámské historiografii“⁶⁴⁾ vysvětluje, že minulost Sámů je nutné číst relačně: vyprávění o Kolském poloostrově se dlouho psala „zvenčí“, s nerovným přístupem k pramenům a podle cizích hodnoticích měřítek; bez kritického odstupu se tyto staré asymetrie snadno přenášejí dál. Na tento rámec navazuje Bodrová článkem „Problémy popisu kultury kolských Sámů v etnografických pramenech druhé poloviny 19. – počátku 20. století“⁶⁵⁾, kde ukazuje, že rané popisy vytvořily „učebnicový“ obraz Sámů a přenesly schemata do pozdější recepce. Empirický obraz moderních proměn pak podává Allemann monografií „Sámové na Kolském poloostrově: o životě etnické menšiny v Sovětském svazu“⁶⁶⁾: biografické výpovědi mapují dopady centralizace sídel, poválečných přesunů a školní/administrativní disciplíny na přerušení mezigeneračního přenosu. Jinými slovy: relační čtení se v ruském kontextu doplňuje o zkušenost státní integrace a sekularizace, která měnila lokální komunity typu siida i praktiky předávání.

Kulturní specifika a jejich ohrožení

Bodrová v článku „Problémy studia folkloru kolských Sámů“⁶⁷⁾ koriguje tezi o „neexistenci“ sámské poezie: problém neleží v repertoáru, ale ve způsobech sběru a editace, které části materiálu vtiskly literární či školní podobu. Pro současnost z toho plyne obraz bohatého, avšak nerovnoměrně přenášeného fondu s rozdíly mezi žánry i regiony. Na propojení tradice a vzdělávání navazuje text „Studium sámského folkloru jako způsob přiblížení žáků Murmanské oblasti k regionálním kulturním tradicím“⁶⁸⁾: cílená školní práce s lokálním folklorem zvyšuje porozumění i motivaci žáků a v praxi supluje oslabující rodinné kanály. Náboženskou rovinu zarámuje Allemann monografií „Sámové na Kolském poloostrově: o životě etnické menšiny v Sovětském svazu“⁶⁹⁾: na biografiích je patrná „dvojí víra“ a pozdější sekularizační tlak; předkřesťanské motivy dnes přežívají spíše implicitně (v hodnotách, postojích) než ve stabilních veřejných rituálech.

Překážky uchování kultury a jazyka

Scheller v práci „Revitalizace jazyka kolsko-sámského: příležitosti a výzvy“⁷⁰⁾ ukazuje dvojí typ brzd: institucionální (nedostatek učitelů, zastaralé metody, úzké domény užití) a vnitrokomunitní (purismus, „projektové elity“). Klíčové je vytvořit každodenní prostředí, kde se jazyk vyplatí používat – škola, komunita, místní média; samotné materiály nestačí. Stejný problém z etnosociolingvistické perspektivy rozvíjí Kostina ve své práci „Etnokulturní aspekty fungování saamského jazyka na Kolském poloostrově“⁷¹⁾: tam, kde chybějí statusové a institucionální opory, jazyk oslabuje napříč skupinami i doménami. Lokální sondu přidává Bakula ve studii „Revitalizace saamského jazyka: jazykové prostředí obce Lovozero“: přirozené komunikační prostředí je nedostačující a jeho rozšíření je základní podmínkou úspěchu. Uvedené studie se shodují, že obnova je možná jen tam, kde existují reálné domény a lokálně ukotvené instituce.

Současný stav jazyků a jejich role v identitě

Scheller v „Revitalizace jazyka kolsko-sámského: příležitosti a výzvy“⁷²⁾ konstatuje, že relativně nejlepší vyhlídky má kildinština – ovšem jen při zajištění stabilních domén; ostatní východosámské variety jsou kriticky ohrožené. Lokální praxi dokládá Bakula ve „Revitalizace saamského jazyka: jazykové prostředí obce Lovozero“⁷³⁾: bez živého prostředí nepřinášejí ani kvalitní materiály trvalý efekt; v lovozerském prostoru už přirozená „jazyková lázeň“ de facto nefunguje. Kostina v „Etnokulturní aspekty fungování saamského jazyka na Kolském poloostrově“⁷⁴⁾ dodává rozhodující kritérium: jazyk musí fungovat napříč sociálními skupinami a situacemi. Výsledkem je identita, která se dnes opírá spíše o kulturní znaky (paměť, symboly, materiální kultura) než o každodenní užívání jazyka.

Turismus

Bočarnikovová v článku „Turismus jako nový typ tradičního přírodního hospodaření jako adaptační strategie Sámů Kolského poloostrova“⁷⁵⁾ ukazuje, že cestovní ruch může fungovat jako adaptační strategie, pokud stojí na místních zdrojích (sobí chovy, řemesla, znalost krajiny) a je řízen komunitou – nejde o protiklad tradice, ale o její rozšířenou praxi. Obraz doplňuje studie „Ekologický etnoturismus v Murmanské oblasti: hodnocení perspektiv rozvoje“⁷⁶⁾: podle dotazování členů sámské komunity je poptávka vysoká, ale rozvoj blokují bariéry přístupu k půdě a vodám, nejasné či slabé záruky práv a obtížné získávání pozemků do bezúplatného užívání. Jinými slovy: bez vyjasněných právních a zdrojových podmínek se zájem obtížně převádí do udržitelné praxe. Specifický rozměr popisují autoři ve sborníku „Trudy KSC RAN“⁷⁷⁾, kde sledují posun k zážitkovému ztvárnění kultury v rámci budování regionální značky: návštěvníkům se nabízí „vyzkoušet si“ sámské prvky (hry, kostýmy, „šamanský tanec“, suvenýry), což nese riziko „vitrínové“ prezentace a redukce významů. Digitální rovinu zachycuje studie Razumové a Sulejmanové „Sámská síťová společenství v ‚etnickém internetu‘ Ruska“⁷⁸⁾: digitální platformy slouží jako infrastruktura identity a komunikační kanál, ale zároveň otevírají prostor komercionalizaci symbolů; praktickým závěrem je nutnost kontroly obsahu samotnými Sámy a jasných pravidel pro práci s citlivými prvky (posvátná místa, rituální motivy).

V práci byly použity kvalitativní metody, protože umožňují hlouběji porozumět zkušenostem a postojům příslušníků malých komunit. Hlavním nástrojem byl polostrukturovaný rozhovor. Tento formát předpokládá předem připravené otázky, zároveň však ponechává prostor pro upřesnění a volné odpovědi respondentů.

Vyhledávání respondentů. Účastníci výzkumu byli osloveni prostřednictvím sociálních sítí (VKontakte, Telegram). Následně byla využita metoda „sněhové koule“, kdy jsou noví respondenti doporučováni již dříve dotazovanými. Tato strategie se ukázala jako účinná s ohledem na malý počet kolských Sámů a omezené osobní kontakty.

Výběr. Výzkumu se zúčastnili tři lidé, kteří se identifikují jako kolští Sámové. Přestože je rozsah výběru malý, odpovídá cílům kvalitativního šetření, v němž se důraz neklade na kvantitu.

Forma rozhovorů. Většina respondentů odpovídala v písemné komunikaci; místy byla využita i hlasová zpráva. Tento způsob byl pro respondenty pohodlný a umožnil jim formulovat promyšlenější odpovědi. V řadě případů byli osloveni znovu: v průběhu analýzy se objevovaly doplňující otázky a rozhovor přecházel v diskusi.

Anonymita. Vzhledem k tomu, že kolští Sámové tvoří velmi malou skupinu, byla pro ochranu osobních údajů zvolena částečně anonymní prezentace. V „pasu respondenta“ se uváděl pouze gender, věk, přibližné místo narození a bydliště a oblast činnosti. Toto řešení bylo zvoleno také na základě výslovné prosby jedné respondentky o zachování anonymity.

Analýza dat. Odpovědi byly systematizovány podle klíčových tematických okruhů (např. jazyk, tradiční oděv, kulturní akce). Tento postup umožnil postihnout opakující se motivy i rozdíly v pozicích respondentů a vzájemně je porovnat.

Zvolená metodologie tedy reflektuje specifika malého etnika: malý počet informantů, potřebu důvěry a důraz na anonymitu. Umožnila získat data, která zachycují osobní zkušenost respondentů a jejich pohled na uchovávání kultury a identity.

Mezi nejstarší písemné zmínky, které se pravděpodobně vztahují k předkům Sámů, patří zprávy antických autorů: řecký geograf Pytheás už ve 4. století př. n. l. zmiňuje lidi nazývané „Finové“ a římský historik Tacitus v traktátu Germania (98 n. l.) popsal způsob života kmene Fennů; podle badatelů mohou tyto popisy odpovídat raným formám sámského obyvatelstva.

Předkové dnešních Sámů osídlili severní Evropu po ústupu pevninského ledovce. Na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. n. l. pronikly do Skandinávie a na Kolský poloostrov ugrofinské kmeny, což významně ovlivnilo formování sámského etnika. Pod tlakem jiných národů (Finů a Karelů) se předkové Sámů postupně přesouvali na sever. V průběhu 1. tisíciletí n. l. se Sámové usadili až na pobřeží Severního ledového oceánu a osídlili oblasti svého dnešního pobytu.⁷⁹⁾

Ve středověku se Sámové ocitli v zorném poli několika sousedních států. Od 12. století navazovali kontakty s Rusy: novgorodští osadníci (Pomorové) se usazovali na pobřeží Kolského poloostrova. Skandinávské a ruské středověké prameny zmiňují Sámy pod jmény „lop’“ nebo „lopari“. Od poloviny 14. století se značná část vnitrozemí Laponska stala společným daňovým územím Novgorodského knížectví a Švédska – Sámové tehdy platili daně oběma státům. Tento dvojí režim přetrval až do konce 16. století.

Od konce 16. do začátku 17. století podnikly vlády Ruska, Švédska a Dánsko-Norska kroky k rozdělení sámských území. Snažily se upevnit svou svrchovanost na severu: důsledněji vybíraly daně, zřizovaly na sámských územích místní správní a soudní struktury, zajišťovaly obranu, stavěly kostely a vedly křesťanskou misijní činnost. Tyto snahy vedly k ozbrojeným konfliktům mezi mocnostmi. Pro většinu sámských území vyústily v mírové smlouvy o hranicích. V roce 1751 byla vytyčena hranice, která rozdělila hlavní oblasti osídlení Sámů mezi Švédsko (jehož součástí bylo Finsko) a Dánsko-Norsko. Později byla vymezena i východní část sámských území: v roce 1826 byla stanovena hranice mezi Ruskou říší a Norskem, která rozdělila oblasti východních Sámů. Tato rozdělení podkopala tradiční autonomii Sámů – od té doby podléhali moci vnějších státních a církevních institucí.⁸⁰⁾

Ruský stát cíleně podporoval osídlení Kolského poloostrova a snažil se omezit politický a náboženský vliv Švédska a Finska. Klíčovou roli v této kolonizaci sehráli ruští osadníci – Pomorové, kteří osidlovali pobřeží Bílého moře. Už v 16. století se na Kolském poloostrově objevili pravoslavní misionáři. Roku 1550 byl založen Pečengský klášter, jenž sehrál významnou roli při konverzi Sámů k pravoslaví. V důsledku toho většina Sámů na Kolském poloostrově přijala pravoslavnou víru (a ještě dlouho si zachovávala prvky tradičního šamanismu v podobě dvojí víry). Pravoslavné kláštery se staly největšími vlastníky půdy v kraji, avšak roku 1766 císařská vláda sekularizovala značnou část církevního majetku a stát se stal hlavním vlastníkem půdy a Sámům i Pomorům povolil její užívání. Proto se na Kolském poloostrově nevytvořilo velkostatkářské vlastnictví půdy a neexistovalo zde nevolnictví; zrušení nevolnictví v 19. století tak místní obyvatelstvo prakticky neovlivnilo. Na počátku 20. století byli zdejší Sámové už z velké části rusifikováni: téměř všichni mluvili rusky (často jazyky mísili) a udržovali úzké kontakty s ruským obyvatelstvem.

Na konci 19. století došlo na tradičních územích Sámů k významným změnám. V 80. letech 19. století se na Kolský poloostrov ve velkém přistěhovali chovatelé sobů z řad Ižemců (Komijců) a Něnců, kteří přivedli rozsáhlá stáda sobů. Zpočátku úřady příliv nových přistěhovalců omezovaly s cílem zajistit Sámům „klidný život“ bez konkurence. Kolem roku 1890 se však politika obrátila – „pracovití“ Komijci začali být oficiálně podporováni a kolonizace tundry byla legalizována, neboť provinční úředníci prohlašovali, že „loparská rasa vymírá“. Brzy Ižemci zaujali v regionu sociálně dominantní postavení a Sámy vytlačili v chovu sobů i v hospodářském využívání zdrojů tundry.⁸¹⁾

Tři léta mezi ptáky ruského Laponska. Autor: Pearson, Henry J.

Počátek 20. století přinesl sámskému národu nové zkoušky. Po revoluci v roce 1917 a rozpadu Ruské říše se změnily státní hranice na dalekém severu. Část sámských území na severozápadě Kolského poloostrova (oblasti Songy a Motova) připadla Finsku a Sámové, kteří tam žili, se stali finskými občany.⁸²⁾ V sovětské době se státní politika vůči Sámům výrazně změnila. Ve 20. letech 20. století se uplatňovala politika korenizace: probíhaly pokusy o vytvoření sámského písma a o výuku v rodném jazyce, rozvíjela se národní kultura. Na konci 30. let se však politika změnila směrem k tvrdé asimilaci a centralizaci.⁸³⁾

Ve 30. letech 20. století trpěli Sámové na Kolském poloostrově stalinskými represemi: více než sto osob bylo odsouzeno na základě politických obvinění a popraveno nebo posláno do táborů. Zároveň byla potlačena tradiční duchovní sféra: šamani i pravoslavní kněží byli prohlášeni za „nepřátele lidu“, ničily se sakrální stavby a prosazoval se „bojovný ateismus“ a s ním spjatá ateistická výchova.⁸⁴⁾

Tradiční způsob života Sámů byl v sovětském období výrazně narušen. V letech 1930–1970 probíhala likvidace rozptýlených sídel a jejich slučování do větších osad.⁸⁵⁾ Většina původních sámských osad na Kolském poloostrově byla zrušena. Jejich obyvatelé byli násilně přesídleni zejména do Lovozera, které se stalo centrem sámské komunity v Murmanské oblasti. Vlny těchto přesídlení proběhly ve 30., 50. a 70. letech 20. století a hluboce narušily sámský způsob života. Důsledky se projevily závažnými sociálními problémy: mezi sámským obyvatelstvem vzrostla nezaměstnanost, alkoholismus, kriminalita a přibylo případů sebevražd.⁸⁶⁾

Na konci sovětské éry se počet Sámů v Rusku výrazně snížil. Podle sčítání lidu z roku 2002 žilo v Murmanské oblasti pouze 1 769 Sámů. Koncem 80. let 20. století začalo národní obrození Sámů. V období perestrojky získali Sámové možnost otevřeně deklarovat svá práva: roku 1989 vznikla první sámská organizace – Asociace kolských Sámů –, což znamenalo „probuzení“ národního sebevědomí. V postsovětské době získali Sámové v Rusku oficiální status malopočetného původního národa a dosáhli státní podpory pro zachování své kultury. Zapojili se také do mezinárodního sámského hnutí: ruští Sámové se účastní činnosti Sámské rady (Saami Council), organizace Sámů ze čtyř zemí s poradním statusem při OSN. V současnosti je komunita Sámů na Kolském poloostrově početně malá a žije převážně v několika vesnicích Murmanské oblasti (zejména v Lovozerském okrese). Přesto Sámové aktivně pracují na oživení svého jazyka, tradičních řemesel, chovu sobů a uchování svého kulturního dědictví.⁸⁷⁾

Chovu sobů je ústředním prvkem hospodářského komplexu Sámů na Kolském poloostrově. Na rozdíl od sousedních národů (Něnců, Čukčů) bylo množství domácích sobů u Sámů historicky spíše malé, přesto však sob sehrával klíčovou roli: sloužil jako dopravní prostředek (sobí spřežení), poskytoval maso, kůže pro oděv i obydlí a kosti a parohy pro výrobu předmětů.

Sob je zvíře využitelné bezezbytku.

Tradiční sámské pastevectví se vyznačovalo převážně rozptýlenou („volnou“) pastvou: sobi se volně pohybovali tundrou a pastviště se střídala, aby se předešlo vyčerpání krmné základny. Hlavní složkou potravy byl sobí lišejník (Cladonia spp.), který se po sešlapu a spásání obnovuje velmi pomalu – na jeho znovunárůst obvykle připadá 15 až 30 let. Sámové k tomu přihlíželi a organizovali pastvu v souladu s přírodním rytmem, aby se pastviště nepřetěžovala. Chov sobů byl nejen hospodářským základem, ale také významnou součástí kultury: k sobům se vážou sámské obřady, mýty a totemické obrazy (například postava bílého soba Mjandaše).

Situace se začala měnit od konce 19. století, kdy se na Kolský poloostrov začali stěhovat komijští Ižemci, kteří přinesli odlišný model pastevectví. Jejich praxe, včetně dlouhodobé pastvy na týchž územích, vyvolávala u Sámů nelibost. Podle vzpomínek samotných Sámů Ižemci vypásali stáda až do úplného mizení lišejníku na některých místech, a tím se zmenšovala rozloha území vhodných k pastvě.

Ve 20. století byl tradiční režim sámského pastevectví narušen politikou kolektivizace a scelování sídel:

„Badatelé dějin Kolského severu uvádějí, že ve 30. letech 20. století panovalo přesvědčení, že čím vyšší je usedlost pastevců, tím organizovanější hospodářství dokážou vytvořit. K přechodu Sámů k usedlosti však vedla nejen kolektivizace, ale také intenzivní výstavba dopravních komunikací, osad a měst s přistěhovalým obyvatelstvem na pozemcích bývalých pobočných farností (pogoštů).“ ⁸⁸⁾

Ženy zůstávaly v osadách, děti se učily v internátech a přerušoval se mezigenerační přenos znalostí. Současně se však v rámci sovchozů, s podporou státu, udržovaly sezónní přesuny stád a počet sobů rostl.

Od konce 80. let 20. století, na pozadí celkového hospodářského útlumu, začal stát ustupovat od podpory tradičních odvětví. Po roce 2000 byly jako alternativa zřízeny rodové (sámské) obce, kterým bylo přiznáno právo provozovat tradiční hospodářství. V praxi se však pastevectví v rámci obcí ukázalo jako obtížné: půdu nadále pronajímaly bývalé sovchozy a řadě obcí byly žádosti o pozemky zamítány. Až do poloviny 10. let 21. století navíc podnikatelská činnost obcí nebyla výslovně upravena zvláštním zákonem (v praxi to bývalo vykládáno jako zákaz). K tomu se přidávala administrativní zátěž – vedení obce vyžaduje značné množství dokumentace (účetnictví, výkazy), což je pro kočovníky bez specializovaného vzdělání obtížné. ⁸⁹⁾

Právní režim podnikatelské činnosti sámských obcí byl postupně vyjasněn: po výkladu Ústavního soudu RF (2014) byla v roce 2022 do čl. 5 zákona č. 104-FZ výslovně doplněna možnost, aby obce vykonávaly podnikatelskou a jinou výdělečnou činnost, pokud slouží jejich stanoveným cílům a je uvedena ve stanovách; zisk se přitom mezi členy obce nerozděluje:

„Obec původních malých národů se může věnovat podnikatelské činnosti, pokud taková činnost odpovídá účelům, k jejichž dosažení byla obec založena (tradiční činnosti původních malopočetných národů – Usnesení Ústavního soudu RF ze dne 20. 11. 2014 č. 2737-O). Přitom tradiční využívání přírodních zdrojů představuje materiální základ zachování tradičního způsobu života, a zvláštní status těmto národům poskytuje řadu státních záruk, mezi nimiž jsou i tak významné jako ochrana kolektivních práv k přírodním zdrojům, k tradičnímu způsobu života, kultuře a k prostředí jejich obývání.“⁹⁰⁾

„V souladu se Seznamem tradičních druhů činností pro malopočetné národy mohou Sámové mimo jiné vykonávat kočovné chovatelství (chov sobů) a zpracování produktů živočišné výroby, lov kožešinových zvířat a výrobu kožešinových výrobků, sběr léčivých rostlin a lesních plodů, sběračství (sběr, zpracování a uvádění na trh produktů lesního původu) a lidová řemesla a umělecké výroby (výšivku, pletení z trav a kůže, zpracování kožešin, kostí a dalších materiálů).“⁹¹⁾

Státní podpora. V roce 2023 bylo z federálního a oblastního rozpočtu na tradiční způsoby hospodaření a uchování sámské kultury vyčleněno zhruba 53 mil. rublů, z toho 35,9 mil. rublů přímo na podporu sobařských hospodářství a dalších 4,4 mil. rublů na úhradu nákladů na zpracování sobího masa. Podle RBK regionální opatření zahrnují dotace producentům sobího chovu, granty sámským obcím (na vybavení vč. sněžných skútrů, generátorů a mobilních staveb), podporu identifikace stáda, lázeňské poukazy pro pracovníky tradičních činností a grantové programy v oblasti kultury. ⁹²⁾. V oblasti odbytu došlo k posunu: po roce 2022 se důraz přesunul na vnitřní trh a region pro stabilizaci prodeje zavádí zaručený odběr – pokrmy ze sobího masa byly zařazeny do jídelníčků školních a sociálních zařízení.

K roku 2025 se chov sobů u kolských Sámů udržuje, ale zůstává strukturálně zranitelný. V regionu je přibližně 58 tisíc domácích sobů, přičemž více než 85 % stáda je soustředěno ve dvou hospodářstvích – zemědělské výrobní družstvo „Tundra“ (Lovozero) a zemědělské výrobní družstvo – pokusně-výrobní hospodářství MNS „Oleněvod“ (Krasnoščelje). Současně je registrováno 40 sámských obcí, avšak pouze 9 z nich má pronajaté lesní pozemky pro pastvu (celkem 737,9 tis. ha), což objektivně omezuje autonomní vedení odvětví na úrovni obcí. Pokusy získat půdu narážejí na byrokratické překážky a konkurenci ostatních nájemců. Největší ohlas vyvolal konflikt v roce 2019, kdy byl úsek tradiční migrační trasy sobů o rozloze 73 tisíc hektarů postoupen krajskými orgány do třicetiletého pronájmu soukromému loveckému klubu navzdory protestům místních chovatelů. To vedlo k podáním na OSN a široké veřejné odezvě. ⁹³⁾ V květnu 2020 regionální ministerstvo přírodních zdrojů oznámilo rozhodnutí vypovědět nájemní smlouvu na lovecký úsek č. 7 a odeslalo nájemci příslušný návrh. ⁹⁴⁾

Současně přibyly i nové problémy. Podle analytiky Arctic Institute (2024) vede rozšiřování těžebních (v současnosti tři) a infrastrukturních projektů k fragmentaci pastvišť a ke ztrátě přístupu ke klíčovým migračním trasám stád, přičemž sami chovatelé sobů jsou do rozhodování prakticky nezapojeni a postrádají mechanismy kompenzace. Oživení tohoto odvětví nastalo poměrně nedávno:

„Zde se těží 100 % ruského apatitového, nefelinového, loparitového a baddeleyitového koncentrátu a také významná část niklu (až 45 %), mědi (13 %) a vzácných zemin. […] Do února 2022 se lithium v Rusku netěžilo. Po vypuknutí války však Chile a Argentina zastavily export uhličitanu lithného do Ruska, což vedlo k využívání domácích zásob, jejichž největší ložiska se nacházejí na Kolském poloostrově.“⁹⁵⁾

Vedle toho se objevují obavy z dopadů lithia na zdraví:

„Gorbani a kol. (2024) upozorňují, že lithium představuje přímou hrozbu pro organismy, včetně člověka, neboť se v prostředí hromadí potravním řetězcem. Jeho dlouhodobé důsledky, ač ne vždy patrné při nízkých koncentracích, mohou být destruktivní. Zvyšování hladin lithia v životním prostředí, často spojené s těžbou nerostů, má přímý vliv na znečištění.“⁹⁶⁾

Současně sílí klimatická rizika: v důsledku oteplování jsou zimy mírnější a méně předvídatelné, častěji se objevují oblevy a deště uprostřed zimy. Na pastvištích se tvoří tvrdá krusta a led, sobi se nedokážou dostat k sobímu lišeji pod škraloupem a hladovějí. V posledních letech musí sámské chovy stáda ručně přikrmovat, což vyžaduje prostředky a činí zvířata závislejšími na člověku. ⁹⁷⁾

Hrozbou je i pytláctví: místní obyvatelé upozorňují na častější případy nekontrolovaného lovu sobů, losů a ryb za účelem prodeje, což ohrožuje obnovu zdrojů. Zvyšuje to tlak na stavy sobů, zejména pokud jsou nezákonně odstřelována polodomácí stáda. ⁹⁸⁾

Jedna naše respondentka právě vyjádřila obavy o početnost stád:

„Teď zůstalo sobů opravdu málo, v dokumentech jsou jedny ukazatele, ale ve skutečnosti je to jiné.“

Přetrvává i nedostatek pracovníků. Mládež – navzdory vzdělávacím programům a grantové podpoře – volí cestu tradičního hospodaření jen zřídka. Absolventi nenastupují do stád kvůli finančním problémům hospodářství a nízké atraktivitě odvětví. Zkušení chovatelé připomínají, že v sovětské době si práce cenila mnohem více, a proto byla také lépe placena.⁹⁹⁾

Hlavní zátěží zůstává nejistota kolem půdy a migračních tras, nedostatek pracovních sil a rostoucí environmentální rizika. Bez cílených nástrojů podpory hrozí další zužování prostoru pro tradiční pastevectví.

Popisy rybolovu u kolských Sámů ukazují, že jde o nejstarší větev jejich hospodářství – starší než chov sobů – a o základní prvek sezónního cyklu: na jaře a v létě lov v řekách a u jejich ústí, na podzim přehrazování ramen a vedlejších koryt, v zimě podledový nevod a síťový lov na jezerech. Lovili se také mořští savci.

Tradiční uspořádání vycházelo z polousedlého způsobu života: sámské rodiny se na léto stěhovaly k rybím lovištím a jezerům, kde probíhal intenzivní lov, a na zimu se vracely do hlavních sídel. Užívací práva k vodám byla přidělována rodovým obcím (siidám) a rodinám: historicky existoval systém „toňí“ – vyhrazených míst k lovu ryb, která patřila do rodinného nadělu (kuddas). Takový naděl mohl zahrnovat velké jezero (nebo jeho část) s lovišti, menší jezera, úsek řeky a dokonce i toň na velké lososí řece. Tato území se dědila, což podporovalo relativně stabilní a šetrné užívání zdrojů.

Technické prostředky lovu byly v předindustriálním období jednoduché, ale dobře přizpůsobené místním podmínkám. Sámové stavěli lehké dvouveslové lodě (véns) dlouhé přibližně 6–8 m, s přímou plachtou; na pracovních lodích se někdy montoval vrátek pro vytahování nevodů. Na jezerech a řekách se lovilo sítěmi a nevodem. Otevřená sezóna začínala po tání ledu, na začátku až v polovině června: na tření štiky a okouna se ryby probodávaly oštěpem a na mělčinách se na ně střílelo; do zátok s porosty se stavěly jemnoočké sítě. Poté se hlavním náčiním stala zátahová síť (nevod), s níž se lovilo až do pozdního podzimu; nevodem se chytali síh (Coregonus spp.), štika, okoun, lipan a plotice. Od srpna, s kratším dnem, se plachý síh častěji chytal do postavených sítí; současně Sámové zřizovali síťové zátarasy u říčních ústí a v úžinách mezi jezery, aby zachytili pstruha mořského na jeho podzimním třecím tahu (Salmo trutta). V prvních dnech září, za studené vody, se do sítí dobře chytal siven arktický v době tření (Salvelinus alpinus). V zimě, po nástupu pevného ledu (říjen–listopad), se praktikoval podledový lov nevodem; v některých jezerech zůstávaly sítě nastražené celou zimu a kontrolovaly se jednou za 1–2 týdny (nejčastěji se chytal síh a mník jednovousý (Lota lota)). Koncem zimy (druhá polovina března) Sámové intenzivně lovili mníka na háčky během jeho krátkého tření. Jarní tah lososa atlantského (Salmo salar) začínal od konce května a trval do poloviny července; podzimní tah probíhal od poloviny srpna do října.

Základem letní a podzimní stravy byly sladkovodní ryby – především síh, štika, okoun, mník a další druhy. Ve velkých řekách a v pobřežních zátokách byla nejdůležitější hospodářskou rybou losos atlantský, lovený zejména během tahu na tření pomocí plotových přehrádek a kolových ohrad v řece. Losos měl vysokou tržní cenu, takže značná část úlovku se prodávala ruským a norským obchodníkům; pobřežní Sámové na oplátku nakupovali pro vlastní spotřebu jezerní ryby od svých příbuzných z vnitrozemí.

Žena u výrobních budov rybářského kolchozu. Sámové. 20. léta 20. století. Ze sbírek Ruského etnografického muzea (REM).

Období kolonizace. Zesílila konkurence o klíčová pobřežní a ústní lososí loviště: ruští a norští rybáři aktivně využívali Murmanské pobřeží, zatímco vnitrozemské sámské skupiny si zachovávaly prioritu jezerního a říčního lovu (síh, štika, mník, pstruh obecný/pstruh mořský) a doplňovaly jej sezónní „putinou“ lososa. Technika přitom zůstávala málo kapitálově náročná a převládalo naturální hospodaření, i když tržní orientace lososího lovu rostla.

30.–40. léta 20. Století. Tradiční soustava užívání přírodních zdrojů byla administrativně rozbita: Sámové byli sdruženi do kolchozů (k roku 1940 jich bylo 11), následně vznikly sovchozy; proběhlo scelování sídel a přesuny, především do Lovozeru. Tím se zlomila dřívější komunitní práva k toním a režimy přístupu. ¹⁰⁰⁾

Hydroenergetika jako ekologický zlom. Na Tulomě byly postaveny dvě vodní elektrárny (Nižnětulomská a Verchnětulomská), dále kaskáda Serebrjanských vodních elektráren na řece Voroně a elektrárna na Teriberce. Po jejich zprovoznění byly na řadě řek regionu (Voroně, Niva, Teriberka aj.) populace lososa atlantského minimalizovány či zanikly. Na Tulomě se délka migračních tras prudce zkrátila: „[…] do roku 1962 přibližně 1 400 km, po zregulování se zkrátila na 355 km.“¹⁰¹⁾

1990.–2000. léta: postsovětská transformace, rekreace a pytláctví. Rybolov se diferencuje: část řek (zejména na bělomorském pobřeží – Ponoj, Varzuga, Umba aj.) se rozvíjí jako rekreační a sportovní lososí rybolov (včetně režimu „chyť a pusť“) s přístupem na licence/povolenky. Podle ruských expertů při NASCO připadá na řekách „se silnicemi“ významná část odlovů na nelegální lovy, což ohrožuje reprodukci populací. Pro sámské komunity to znamená dvojí tlak: právní bariéru vstupu do licencovaných forem lovu a konkurenci s „organizovaným“ sektorem při slabé kontrole nelegálních odlovů. ¹⁰²⁾

2010–2025: právní režim, choroby a invazní druhy. Právní změny. Federální zákon č. 475-FZ „O rekreačním rybolovu“ zaručuje volný a bezplatný rybolov na vodách obecného užívání. Specifický „tradiční“ lov (včetně sítí) však byl opakovaně omezován regionálními pravidly, což v roce 2016 vyvolalo protesty Sámů Murmanské oblasti. V roce 2025 byl přijat zákon, který zjednodušuje tradiční rybolov pro KMNS (malopočetné původní národy Severu): od 1. září 2026 se pro osoby zapsané v rejstříku KMNS ruší ohlašovací režim (bez každoročních žádostí) a roční limity i pravidla užívání se budou stanovovat společně regionálními orgány a Federální agenturou pro rybolov (Rosrybolovstvo). To potenciálně snižuje část bariér vstupu do legálního lovu pro sámské rodiny a komunity v Murmanské oblasti. ¹⁰³⁾

Také jsme se zeptali jedné z našich respondentek, jaký největší problém dnes v rybolovu vidí:

„V naší rodině dáváme přednost celoročnímu rybolovu. Kromě toho si v letní sezóně děláme zásoby na zimu: lesní plody, houby. Asi nejvíc se projevují změny klimatu. Dříve bývalo léto chladnější, v posledních letech teploty stoupají a někdy se drží i dlouho nad 20–25 °C.“

Respondentka 1

Skutečně nelze zapomínat na globální oteplování: arktické oblasti jsou jeho vlivu vystaveny silněji.

„Mořské ekosystémy tohoto regionu se oteplují přibližně dvakrát rychleji než světový průměr a očekává se v nich nejvýraznější záměna druhů z hlediska invazních a lokálně vyhynulých taxonů.“¹⁰⁴⁾

Z hlediska biologie rybích zdrojů se v posledních letech zvýraznily dvě hrozby. Zaprvé, ulcerativní dermální nekróza (UDN) u dospělého lososa atlantského v řekách Kola a Tuloma: řada čerstvých pozorování z let 2022–2024 dokumentuje patologické změny kůže. Zadruhé, gorbuša (Oncorhynchus gorbuscha) masově vstupuje do řek povodí Barentsova moře v lichých letech a soutěží s lososem o stanoviště a třecí místa; pozorování norských a ruských skupin (NASCO / Atlantic Salmon Trust (AST)) poukazují při vysokých hustotách gorbuši na behaviorální konflikty a ekologická rizika. ¹⁰⁵⁾

V roce 2024 byl zvláště chráněný areál „Сейдъявврь“ přeměněn na přírodní park se zonací, včetně zón tradičního hospodářského využití. Pro Sámy z Lovozeří to znamená právní uznání přítomnosti a praktik; skutečný přístup ke konkrétním toním však závisí na stanovených režimech a na schvalováních v rámci parku.

Obydlí kolských Sámů odrážela jejich tradiční způsob života, úzce spjatý s přírodními podmínkami severu. Až do konce 19. století u Sámů převládal kočovný a polokočovný režim, určovaný sezónními přesuny mezi tundrou, lesotundrou a pobřežím. Základními typy obydlí byly kuvaksa (přenosné obydlí) a veža (stálé zimní obydlí).

Kuvaksa byla lehká rámová stavba z tyčí, překrytá sobími kůžemi, tkaninou nebo březovou kůrou. Uvnitř bývalo otevřené ohniště a po obvodu nízké lavice či rošty na spaní. Konstrukci bylo možné rychle rozebrat a převézt, což odpovídalo sezónním přesunům za lovem, rybolovem a pastevectvím sobů.

Veža byla bytelnější stavba jehlanovitého tvaru určená pro zimní pobyt. Stěny se pokládaly drnem a kůrou, což zajišťovalo tepelnou izolaci. Veže se stavěly v místech stálých pogostů a mohly se opakovaně používat v průběhu zimních sezón.

Od konce 19. století začal postupný přechod části Sámů k usedlosti. Pogosty – tradiční osady tvořené vežami, hospodářskými stavbami a někdy i kostely – se staly hlavními centry života. S rozvojem kontaktů s ruským obyvatelstvem a misionářskou činností se v sámských osadách objevily nové formy bydlení:

Tupa (pyrt) – roubený domek s nízkými stěnami z klád a plochou střechou krytou drnem. Uvnitř byly lavice, stůl a v rohu kamenná topná stavba (tak’). Tupy byly teplejší a pohodlnější než veže a staly se hlavními zimními obydlími v pogostech.

V pogostech se vedle tup začaly stavět i menší srubové domy ruského typu s kamny a prosklenými okny.

V sovětském období došlo k zásadním změnám. V letech 1930–1960 během kolektivizace a industrializace byla většina pogostů zlikvidována a jejich obyvatele přesídlili do větších osad; hlavním centrem se stalo s. Lovozero. Tradiční kuvaksy a veže vytlačily dřevěné izby a později typové sovětské domy.

Ve druhé polovině 20. století zesílila urbanizace: mnozí Sámové se přestěhovali do měst Murmanské oblasti (Murmansk, Apatity, Kirovsk), usazovali se v činžovních domech a postupně se přizpůsobovali městskému způsobu života. Lovozero si přitom udrželo roli kulturního centra Sámů, kde se rekonstruují tradiční veže a pořádají etnografické akce.

Obydlí i životní styl ruských Sámů tak prošly výraznou proměnou: od kočovných kuvaks a sezónních polozemnic k usedlým pogostům, a posléze ke kolchozním vesnicím a městským bytům. Tyto změny odrážely nejen přetváření hospodářského režimu, ale i důsledky industrializace a státní politiky, která zásadně proměnila tradiční prostorovou organizaci sámského života.

Dnes se tradiční obydlí v původní podobě v každodenním životě nepoužívají. Místní řemeslníci však dále vyrábějí kuvaksy, avšak s využitím moderních materiálů a technologií: lehké hliníkové tyče a syntetické plachty. Tyto konstrukce jsou volně k zakoupení, užívají se jako dočasné přístřešky pro turisty nebo na lovu a představují adaptované varianty, které zachovávají tvar historických staveb. ¹⁰⁶⁾

Fotograf: Vladimír Kuzněcov. Zdroj: saami.su, „Očerki etnografii Saamů – Příloha“ [online]. [cit. 26. 8. 2025]. Dostupné z: https://saami.su/ocherki-etnografii-saamov-chernyakov-z-e/prilozhenie.html

Sámská kuchyně na Kolském poloostrově vyrůstá z polokočovného způsobu života a z ročního cyklu hospodářských činností: v zimě je „masová sezóna“ založená na zvěřině z domácích sobů (vařené vývary, sušení „do zásoby“, stroganina, delikatesy z drobů – jazyk, srdce, mozek, žaludek), zatímco v létě a na podzim stojí jídelníček na jezerních rybách (síh, mník, štika, okoun), které se vaří, opékají na rožni, pečou v těstě a suší. Dělá se také ucha a jednoduché rybí pirohy. Typická je dvojice chutí – maso/ryba s planými lesními plody (moruška, šicha černá, brusinka, borůvka), které se jedí čerstvé, sušené a nakládané, a také se přidávají do polévek a kaší jako přirozené oslazení i koření.

Naši respondenti se podělili o své gastronomické zvyklosti:

„Soba jíme vařeného a někdy i na ohni. Polévky, včetně čistě sámských, které se v jazyce označují jako ‚лӣмм‘ (tekutý vývar bez přísad) a ‚вя̄рр‘ (polévka). Ucha, ale také bez zbytečností, jen ryba a možná brambor a nějaká krupice. Do toho všeho přidáváme lesní plody, morušku, brusinku. Celkově rybu jíme v různých úpravách: vařenou, smaženou, solenou, sušenou atd. Z ryb hlavně: síh, okoun, štika, mník, losos, pstruh mořský.“

Respondentka 1

„Od dětství rádi jíme syrové, zmražené sobí maso, vařené jazyky, sušené srdce a podobně. Ucha s moruškou. Těch jídel je moc, ani si hned nevzpomeneš, protože je to součást každodennosti. […] S manželem často vytahujeme maso z mrazáku jen proto, abychom ho nakrájeli na tenko a se solí ochutnali – no to je dobrota, hned je cítit příval energie.“

Respondentka 2

Současně se rozvíjely i řemeslné dovednosti: Sámové zpracovávali dřevo, březovou kůru a sobí paroh a vyráběli prakticky veškeré domácí potřeby (dřevěné a „borkové“ misky, koše, bedýnky, naběračky, lžíce aj.), stejně jako tradiční oděv a obuv. V dekoru předmětů i oděvu převládaly barvy modrá, červená, žlutá a zelená. Ornament je geometrický: typické jsou trojúhelníky, kosočtverce, klikatky, křížky, čtverce a hvězdy. Tyto prvky se skládají do složitějších kompozic a vytvářejí svébytný „jazyk symbolů“, srozumitelný zasvěceným. Jak už bylo uvedeno, Sámové se prostřednictvím vzoru snažili zachytit obraz světa: takřka každý jev mohl najít zjednodušenou podobu ve výšivce nebo v řezbě.

U Sámů se ruční práce dělí podle materiálu na „měkké“ a „tvrdé“.

Zpracování „tvrdých“ materiálů – dřeva, kosti a parohu – se tradičně považovalo za mužské řemeslo. Sámové odedávna vyráběli ze dřeva a sobího parohu množství předmětů každodenní potřeby a nástrojů: náčiní pro přípravu a uchovávání potravin, součásti postrojů a saní, rukojeti nožů, amulety atd.

Zvláštností sámských výrobků je jejich dekorativnost – mistři se snažili zdobit i ryze užitkové věci. Geometrická řezba nožem do dřeva či kosti se uplatňovala na povrchu naběraček, misek, krabiček, pouzder na nože a dalších předmětů. V pozdější tradici se na pouzdrech a kostěných součástech nožů objevují i stylizované lovecké výjevy a zoomorfní motivy (sob aj.).

Část řezbářské výzdoby u kolských Sámů neměla jen estetickou, ale i symbolickou, „ochrannou“ funkci: u některých předmětů jsou doloženy „šetřící/ochranné“ značky (např. kříž na dně nádoby).

Samotné materiály nesly i prakticko-symbolický význam. Dřevo a březová kůra sloužily k výrobě naběraček a nádob. Paroh a kosti soba – zvířete, které Sámům dává vše potřebné k životu – byly klíčové pro řemenové výztuhy, zapínání tašek, pouzdra na nože a mnoho dalších věcí.

Dnes tradice řezby do dřeva a kosti u kolských Sámů nezanikly a řemeslu se věnují i ženy-řemeslnice. Dovednosti práce se dřevem, kostí a parohem se udržují, významná část tvorby však přešla do sféry suvenýrové a turistické produkce. Vznikají i originální díla spojující staré motivy a moderní formy – například šperky a suvenýry z parohu s tradiční rytou výzdobou provedenou novými technikami. Taková proměna řemesla ukazuje životnost a adaptabilitu sámské tradice. Důležitá je kontinuita: ornamentální motivy řezby 20. století jsou prakticky totožné se vzory na starších výrobcích, takže vizuální jazyk Sámů se předává z generace na generaci. Řezba do kosti a dřeva tak nadále představuje významnou součást sámského kulturního dědictví, která propojuje současnou tvorbu s mnohasetletou tradicí.

Šití oděvů z kožešin a textilií patřilo u kolských Sámů k ústředním ženským řemeslům. V podmínkách dalekého Severu bylo umění ušít teplý a odolný oděv otázkou přežití, proto Sámské ženy odedávna samy zhotovovaly celý rodinný šatník – od spodního prádla až po složité zimní komplety ze sobích kůží. Funkčnost se přitom spojovala s dekorativností: sámský kroj vyniká výraznými detaily, aplikacemi s ornamentem a bohatým zdobením.

Jedním z nejstarších druhů sámského dekorativně-užitého umění byla výšivka cínovou nití. U kolských Sámů tento způsob výzdoby do konce 18. století téměř vymizel, protože jej vytlačila pestřejší korálková výšivka. Zatímco u Sámů ve Skandinávii a ve Finsku se cínová nit udržela až do dneška, v Rusku se přestala používat. V 90. letech 20. století však – s obnovením kulturních kontaktů – některé řemeslnice z Kolského poloostrova převzaly dovednost od norských Sámů a vrátily ji domů. Dnes se cínová nit znovu objevuje u jednotlivých kolských mistryň, převážně jako výzdoba menších doplňků.¹⁰⁷⁾

Podle svědectví samotných Sámů je právě korálková výšivka vnímána jako „výrazný symbol sámské kultury“. Mnohé současné sámské řemeslnice tento obor oživují: vyrábějí národní pásy, taštičky a oděvní prvky, ručně vyšívané tradičními motivy.

„Věnuji se pro Sám y tradičnímu ‘měkkému’ řemeslu – šití. Pomáhá mi to udržovat spojení s kulturou. […] V dnešním světě je to snazší – jsou dostupné potřebné nástroje a materiály. […] Plánuji si sama ušít národní šaty, teď nosím šaty, které ušila mistryně z naší univerzity.„

Respondentka 2

„Celá rodina se věnujeme tradičnímu sámskému rukodělnému umění a znalosti předáváme dětem, a tím se v rodině předává i jazyk […] (o národním kroji) Něco šiju sama, něco objednávám u mistra […] (o obtížích zachování řemesla) někdy děti odjíždějí do jiných měst.“

Respondentka 3

Existují různé iniciativy zaměřené na zachování rukodělných dovedností. Například při Murmanském oblastním vlastivědném muzeu funguje projekt „Škola sámských řemesel“: odborníci muzea spolu se zkušenými sámskými mistry pořádají v Lovozeru lekce pro děti a dospívající, kde je učí tkaní, kožedělným pracím, korálkovým technikám a dalším druhům rukodělné tvorby.

Oděv. Základním prvkem tradičního sámského oděvu byla zimní kožešinová halena „pečok“ – celokroj z jeleních/ sobích kůží s chlupem ven. Pečok měl nízký stojatý límec a u žen sahal pod kolena, u mužů ke kolenům; mužská varianta byla kratší. Oblékal se přes hlavu (byl jen průkrčník), bez předního rozparku – nosil se tedy jako košile, nikoli jako rozepínaný kabátec. Podšívku neměl, proto se pod něj vrstvil další oděv; někdy tímto spodním, tepelným vrstvím byl „tork“ – starší typ oděvu, který se šil chlupem dovnitř.

V létě se místo těžkého pečoku nosila tkaná košile „juppa“. Juppa byla dlouhá tuniková košile přímého, k mírnému A-linii rozšířeného střihu z sukna nebo jiné pevné tkaniny s nízkým stojatým límcem. Pro muže se šila ze šedého hrubšího sukna, pro ženy z jemnějšího bílého. Střihově odpovídala pečoku, jen byla kratší: u mužů do kolen, u žen ke kotníkům. Výstřih, náprsenka, manžety a lemování spodního okraje se povinně obšívaly červeným suknem a zdobily drobnými aplikacemi – našívanými vícebarevnými trojúhelníky, kosočtverci ze sukna a korálky. U ženské juppy byl přední rozparek (na prsou) delší, u mužské kratší; zapínala se na prsou na knoflíky. V teplém období sloužila juppa jako svrchní oděv, v zimě se mohla nosit jako spodní vrstva pod pečok pro zateplení. Postupem času se juppa stávala stále pestřejší a bohatěji zdobenou.

Doplňky. Pás měl v oděvu po celý rok zásadní funkci. Muži nosili široký kožený opasek („nissm“ či „tasma“), na který zavěšovali nůž v kožených pochvách a další praktické potřeby. Ženy se převazovaly úzkými tkanými opasky; zpravidla na nich nenosily zbraň, ale mohly k nim připevňovat malé váčky. Pro sámský oděv je charakteristický i malý váček/taštička „ognevica“ – schránka na potřeby k rozdělávání ohně (ocílka, křesadlo, troud). Nosila se jako pouzdro na opasku; v domácnosti mohla mít také podobu plechové krabičky.

Obuv. Pro dálkové přesuny a zimní podmínky sloužily vysoké kožešinové boty „jary“ – s holení sahající nad koleno. Kůže se braly z nohou mladých sobů a úzké podélné pruhy sešívaly k sobě. Ženské jary bývaly zpravidla zcela bílé, mužské měly smíšené zbarvení. Špičky byly zahnuté vzhůru a k hornímu okraji holení se přišívala zamšová všitá nohavice – „oguzeň“, tj. prodloužení boty ve formě „integrovaných kalhot“. Pro zvýšení tepelného komfortu se do jar vkládalo seno. Obvykle se jary oblékaly přes další sukňové nebo kožešinové kalhoty.

V mírnějších podmínkách – po většinu roku mimo zimu – se nosily nízké měkké kožené boty „kangi“. Měly dopředu zahnuté špičky a krátkou holeni (mírně nad kotník). Ke kangím se oblékaly úzké kožešinové kalhoty s oguzní; jejich zúžené konce (s podsádkou z červeného sukna) se zastrkávaly do bot a ovazovaly pásky, což umožňovalo sušit obuv, aniž bylo třeba svlékat kalhoty. Lehkost a praktičnost kangí se cenila: daly se rychle usušit na cestě a méně odíraly nohy. Pánské a dámské kangi se šily stejné; lišily se spíše výzdobou – dámské se často dělaly z na slunci vybělených kůží a zdobily se korálky a barevným suknem, zejména na nártu a po lemu holeně. Kromě toho existovaly i další prvky tradiční obuvi: v silných mrazech se přes jary oblékaly krátké kožešinové návleky „tobry“ po kolena jako dodatečná izolační vrstva.

Hlavové pokrývky. Tradiční sámské čepice se lišily podle pohlaví, rodinného stavu a roční doby. Zimní čepice (sámsky „kapper“) se šila ze sukna s kožešinovou podšívkou a měla malá kožešinová ouška. Pánská zimní kapper se vyznačovala vysokou, čtyřhrannou korunou a barevným lemem (obvykle červeným nebo modrým), k němuž byly přišity menší zateplené ušní klapky se šňůrkami. Pánské čepice zdobily aplikace z barevného sukna, korálky, někdy i perličky, celkově však působily střídmě. Dámské zimní čepice měly obdobný střih, koruna však bývala vyšší a zaoblená. Lem dámské čepice se často obšíval vydří kožešinou, u pánských to bývala kožešina sobí; dětem se šily kožešinové čepičky s dlouhými „uši“ z mimořádně jemné kožešiny (např. z pižika). Zimní čepice byly podstatně hlubší a teplejší než letní a často se výrazně zdobily barevnými trojúhelníkovými aplikacemi a kožešinovým lemem. Zároveň platilo, že kožešinový lem nosily ženy spíše zřídka – byl typičtější pro pánské pokrývky hlavy.

Nejvýznamnější ženskou pokrývkou hlavy byla „šamšura“ – čepec vdané ženy. Zhotovovala se na pevném korpusu z březové kůry, potaženém červeným suknem, s charakteristickým vysokým čelním štítkem. Šamšura se bohatě zdobila korálky, lesklými knoflíky a tkanicemi; geometrický ornament byl rozvržen na přední koruně, bočních „křídlech“ i v týlové části. Nosit se měla tak, aby zcela zakrývala vlasy, přes ni se uvazoval šátek. Uvádí se i ojedinělý případ zdobení šamšury mincemi.

Mladé neprovdané dívky místo šamšury nosily „perevjazku“ – letní dívčí pokrývku hlavy. Šlo o válcovitý obruč bez vršku: základ z březové kůry či lepenky, potažený červeným suknem. Bohatě se vyšívala korálky a sekanými skleněnými trubičkami, po spodním okraji mohly viset střapce z kousků látky a korálků. Perevjazka těsně obepínala hlavu a ponechávala část vlasů vpředu odhalenou (na rozdíl od šamšury). Tento typ převzali Sámové od Rusů koncem 19. století; ruské slovo „perevjazka“ pak přešlo do sámských dialektů.

Zdroj všech fotografií: Murmanské oblastní vlastivědné muzeum; výjimka – šamšura: Muzeum „Oddělení dějin, kultury a života teržských Pomorů“.

Volkov¹⁰⁸⁾ rozlišuje tři historické etapy sámského oděvu:

• 1 etapa – období etnického vymezování (16.–17. století).

Rozdíly mezi jednotlivými kmeny byly v oděvu minimální, neboť mezi nimi fungovaly směnné vztahy.

• 2 etapa – změny hranic a christianizace.

V důsledku kontaktů s okolními kulturami začaly ženy v létě nosit plátěné sarafány. Do konce 19. století se sarafán ustálil jako sváteční ženský oděv; užívalo se ruské označení „sarafán“ i převzaté komijské „koht“. Podle některých pramenů pronikly pod vlivem sousedů i šamšura a perevjazka.

• 3 etapa – příchod Ižemců (Komi-Ižemců).

Sámové aktivně přebírali části jejich oděvu: malica¹⁰⁹⁾ postupně vytlačila pečok a pimy¹¹⁰⁾ nahradily jary. Také Sámové přešli na běžný městský konfekční oděv evropského typu a oděvy předchozích etap prakticky přestali nosit.

Přesto si tradiční oděv, i když přestal být každodenní nutností, uchoval kulturní význam. V sovětském období se prvky sámského šití a ornamentiky uplatňovaly ve folklorních souborech, muzea shromažďovala kolekce starého oděvu. V rodinách se pečlivě uchovávaly zděděné věci – podle vzpomínek se pečok, opasky či šamšury nevyhazovaly, i když ztratily praktickou funkci, ale chránily se jako památka na předky.

Na konci 80. a v 90. letech 20. století – na vlně kulturního obrození původních národů – získal sámský národní oděv nový dech. V Murmanské oblasti se začaly pořádat sámské svátky a festivaly, vznikaly komunity a řemeslné kroužky. Na takových akcích lidé často oblékají národní oděv, aby zdůraznili svou svébytnost. Od konce 20. století se oděv definitivně proměnil z každodenní potřeby v symbol etnické identity. Dnes Sámové oblékají tradiční oděv především při kulturních událostech, ceremoniích a rodinných slavnostech:

„Ano, mám sámský národní oděv. Můžu si ho vzít na akce, kde je taková forma oděvu přiměřená. Národní oděv je nedílnou součástí kultury; není jen ‚hezkým obalem‘, ale například vyjadřuje i rodinný status nositele.“

Respondentka 1

„Plnohodnotný národní oděv nosím hlavně o svátcích. Nebo si ho oblékám na různé akce.“

Respondentka 2

„Národní svátky, účast na koncertních programech.“

Respondentka 3

Existují i určitá pravidla nošení národního oděvu, nicméně postoje k nim se mohou lišit:

„Pravidla nošení národního oděvu už nejsou tak přísně dodržována, ale některé tradice přetrvávají. Sámové žijí v různých zemích – v Rusku, Finsku, Švédsku, Norsku – a každý region má své zvláštnosti oděvu, podle nichž lze určit původ.“

Respondent 2

„V naší rodině se přísně dodržují tradice šití, výšivky a nošení národního oděvu. Když člověk zná rodové vyšívací znaky, může poznat, z jakého rodu kdo je. […] Jak nám babička odkázala, toho se přísně držíme. Žádné rozpuštěné vlasy u dívek a žen. Vždy pevně převázané, protože je to ochranná součást. Pás v pase musí být vždy; nenasazuje se jen tehdy, když je dívka či žena těhotná. Kangi se musí zavazovat (i to je ochranný prvek). Žádná pletená šamšura, pouze vyšívaná. Je-li žena vdaná, má mít na hlavě šamšuru. Šamšura se musí vždy překrýt šátkem. Znaky spánkové a týlní jsou naše sakrální rodové znaky – nikdo je nemá vidět. Je to naše ochrana.“

Respondentka 3

„Pokud vím, tato tradice (má na mysli rodové znaky) se v naší rodině přerušila už ve druhé polovině 20. století, ale vím, jaké rodové znaky měli moji předkové.“

Respondentka 1

Sámové také nosí jednotlivé části národního oděvu v každodenním životě, nicméně tato praxe je rozšířenější ve Skandinávii.

„V každodenním životě prakticky nenosím přímo národní oděv, jen občas symboliku a některé nástroje podle příležitosti – třeba nůž do lesa. Celkově bych chtěla, aby se národní oděv nosil, třeba v upravené podobě. Vím, že v zahraničí (např. v Norsku) Sámové nosí na denní bázi, když ne celý oděv, tak aspoň jeho část. […] U nás to rozšířené není, jako by pořád přetrvával stín Sovětů, kdy se všechno „národní“ zakazovalo. Pak tu byla i šikana – místní Sámové čelili tlaku, někteří se dokonce národnosti zříkali. A dnes to asi „není zvykem“, možná i proto, aby člověk nevyčníval z davu. […] Ráda nosím jednotlivé národní prvky v běžném životě – například návleky, sámskou taštičku (kisu), šátek.“

Respondentka 2

„Sama nosím národní tašku v každodenním životě, v zimě za mrazů si beru kangi (zimní obuv ze sobí kožešiny) a syn nosil národní čepici.“

Respondentka 3

Tímto se sámský národní oděv v Rusku proměnil – od životně nezbytného oděvu kočovníků k kulturnímu symbolu, o který se ve 21. století pečlivě pečuje. Dnes spojuje lidi s jejich kořeny: starší generace v něm vidí spojení s předky, mladí v něm nacházejí zdroj hrdosti a jedinečnosti. Na slavnostech Kolského severu pestré sámské oděvy dál žijí a připomínají všem bohaté dějiny i tradice starobylého národa.

Před příchodem křesťanství praktikovali kolští Sámové komplex tradičních věr založených na uctívání přírodních sil, duchů předků a totemových zvířat. Odborníci uvádějí, že sámské tradiční náboženství mělo několik vrstev: totemismus (mýtus o původu Sámů z člověka–severního soba jménem Mjandaš), fetišismus (uctívání zvláštních kamenů a stromů) a animismus (kult četných duchů přírody a duší zemřelých).

Sámové znali posvátná místa zvaná „sejdy“. Sejda je sakralizovaný objekt – místo kultu – jehož základem bývá zpravidla přírodní balvan (bez antropomorfních znaků), řidčeji dřevěný předmět (kmen, kořen, pařez). Je chápána jako „místo přebývání“ (případně s ním ztotožňovaný) ducha–ochránce rodiny/rodu a vyžaduje rituální „krmení“ a dodržování tabu. K sejdě patří i přilehlá sakrální zóna (často vymezená ohrazením) s pravidly chování; metonymicky se název „sejda“ může vztahovat i na celé krajinné komplexy (např. Sejd jezero).

Fotograf: Grigorij Il'in

Sámský svět obýval panteon duchů–„hospodářů“, kteří poskytovali ochranu různým oblastem tradiční obživy. U chovatelů sobů se zvláštní úctě těšila Luot-hozika (dosl. „sobí paní“) – duch–ochránkyně domácích stád, představovaná v lidské podobě se „sobí srstí“. Obětovaly se jí kosti poražených sobů, aby střežila stádo. Lovci měli svého ducha–pána lesa (Mec-hozín), kterého si představovali jako huňatého obra schopného člověka zavést do houštin. Pro rybáře existovali duchové vod – například Akkruva, člověk-ryba s trupem ve tvaru rybího ocasu, který odpovídal za úspěch při rybolovu. Vedle „hospodářských“ duchů Sámové věřili, že v lesích, jezerech a tundře přebývá množství živelných duchů, k nimž je třeba chovat úctu. Z toho plynula pravidla chování v přírodě – například zákaz zbytečně hlučet či křičet v tundře, aby se duchové nerušili. Mělo se za to, že jakékoli neuctivé chování – nadměrný hluk, odpadky nebo porušení tabu – může duchy rozhněvat a přivolat neštěstí.

Ústřední postavou duchovního života byl sámský šaman – nojda. Nojdové působili jako prostředníci mezi lidmi a duchy: vstupovali do zvláštního extatického stavu (kamlaní), který býval provázen kakofonií zvuků – zpěvů, výkřiků, bubnu apod. Šamani léčili nemoci, předpovídali budoucnost, „zkrotili počasí“ a uklidňovali bouře, což je proslavilo daleko za hranice Laponska. Podle badatelů se vlastní šamanský kult utvořil o něco později než základní animistické představy a těsně s nimi splynul. Sámský folklor uchoval četné pověsti o mocných čarodějích; uvádí se, že dříve bylo téměř v každé větší sámské komunitě několik (až 5–7) osob obdařených darem. Ne vždy šlo o „profesionální“ šamany – spíše o lidi, kteří vedle běžných činností ovládali magické dovednosti. Žili jako ostatní členové obce: měli rodiny a věnovali se hospodářství.

„Jedním z nejčastěji připomínaných příběhů, které souvisejí s magickými schopnostmi původního obyvatelstva, je povolání čarodějů z Laponska carem Ivanem Hrozným v roce 1584, aby vysvětlili jev komety.“¹¹¹⁾

Pozoruhodné je, že ženské šamanství předcházelo mužskému. Sámové tradičně věřili, že ženy mají „silnější duši“, takže se žena mohla stát nojdou a konat obřady stejně jako muži. V dějinách i v sámských legendách (a ve folkloru sousedních národů) se objevují výrazné postavy „sámských čarodějek“ – v dobových pramenech často označovaných jako „laponské“. To ukazuje, že sámský šamanismus byl relativně otevřený oběma pohlavím, což jej odlišuje od některých sibiřských tradic.

Se sílícími kontakty s Ruským státem v 16. století začala christianizace kolských Sámů. Už v polovině 16. století byly na Kolském poloostrově založeny pravoslavné kláštery – Kandalakšský a Pečengský –, které se staly opěrnými body misijní činnosti.

Ačkoli byli od 17. století úředně vedeni jako křesťané, praxe se blížila spíše náboženskému synkretismu. Svědectví z 18.–19. století ukazují, že pokřtění Sámové se často současně modlili k křesťanskému Bohu i ke „svým“ duchům.

Na konci 19. a na začátku 20. století se vliv Pravoslavné církve na kolské Sám y zesílil zejména prostřednictvím školství. V letech 1880–1890 organizovala Archangelská eparchie pro Sámy školy gramotnosti, překlady náboženské literatury a bohoslužby v sámštině. V roce 1894 vyšlo v sámštině Matoušovo evangelium. Tyto kroky vtahovaly mladší generaci do orbitu pravoslavné kultury.

Na počátku 20. století bylo převládajícím oficiálním vyznáním kolských Sámů pravoslaví, ale u starší generace se nadále udržovaly prvky „pohanských“ představ. Za sovětské vlády to neměl snadné ani jeden proud: vliv křesťanství slábl, zatímco šamanství se přesunulo do roviny folklorních vyprávění, která rodiče předávali dětem.

Mluvit o poválečném období a dnešku je poměrně obtížné. Podle sčítání a dotazníků se značná část Sámů v Murmanské oblasti hlásí k pravoslavnému křesťanství. Reálná míra náboženské praxe je však nízká: pravidelně se účastní obřadů jen nemnozí, převážně starší. Pro mnoho současných Sámů je křesťanská víra spíše prvkem etnické příslušnosti či kulturní tradice zakořeněné po staletí než přísnou náboženskou doktrínou. Současně v povědomí přetrvávají i jednotlivé předkřesťanské představy – v podobě pověr, rodinných obyčejů a úcty k přírodě:

„Zachovávají se, ale není zvykem o tom mluvit na všechny strany. Můžu říct jen o zvláštním vztahu k přírodě. Dokonce i zemi a vodu je třeba ‚kupovat‘, a brát víc, než je třeba, se nesmí. Ale podle mě jsou to poměrně rozšířené věci.“

Respondentka 1

„V přírodě nám od dětství vždy zakazovali dělat hluk, měli jsme se chovat ohleduplně a nebrat nic navíc – od sběru bobulí až po rybolov. Nikdy nevezmeme víc, než je třeba. Ulovili jsme tolik, kolik rodina sní – to si vezmeme. Na prodej jsme ryby u nás v rodině nijak zvlášť nepřipravovali. A když se stalo, že se chytila větší ryba, tak – jak říkali naši předkové – poděl se se starší generací. Dokud žily naše tety, vždycky jsme jim dávali. A že by to bylo proto, abychom něco prodali – to se u nás nikdy nedělalo.“

Respondentka 3

Pokud jde o šamanství, nelze ani potvrdit, ani vyvrátit, zda se dnes praktikuje. Možná existují jednotlivci, kteří se mu věnují, avšak s cizinci o tom jistě nebudou mluvit.

Sámské jazyky rozšířené na Kolském poloostrově v Rusku patří k východní skupině sámštiny (ugrofinská větev uralské jazykové rodiny) a tradičně se dělí na kildinštinu, terskou sámštinu, skoltskou sámštinu a akkalaskou sámštinu. Všechny čtyři sámské jazyky v Rusku jsou dnes vážně ohroženy zánikem v důsledku jazykového posunu jejich mluvčích k ruštině.

Historický kontext sehrál v ústupu sámských jazyků zásadní roli. Po nastolení sovětské moci následovalo krátké období podpory sámské kultury a jazyků. V raných 30. letech byla pro kolské Sám y vytvořena první písma, do sámštiny byly přeloženy některé úřední materiály, vyšly učebnice a slabikáře a ve školách i v kurzech pro dospělé se začalo vyučovat v sámštině. V Leningradě a v Murmansku navíc fungovaly pedagogické kurzy k přípravě učitelů sámského jazyka.

Už koncem 30. let se však politika změnila: na téměř dvě desetiletí nastoupily represe a urychlená rusifikace, které přerušily rozvoj sámské písemné normy i školství. Všechny dříve zřízené sámské školy a kurzy byly zrušeny. Se změnou politiky se rozšířila také praxe internátů, jež děti na celý školní rok oddělovala od rodičů; přes léto byly posílány do táborů na jih. V internátech se vyučovalo výhradně rusky a někde dětem zakazovali mluvit sámsky i mezi sebou. Míra toho se lišila podle konkrétního internátu a učitelů. Takto nastavená politika vedla k tomu, že mezigenerační předávání jazyka se téměř přerušilo.

Zkušenosti z rodinného prostředí přiblížili i naši respondenti:

„Ano, zakazovali to, ale v rodině jsme mezi sebou stejně mluvili sámsky. Mě už to ale nezasáhlo. Probíhala silná rusifikace, dneska je skoro neuvěřitelné, když Sám umí sámsky.“

Respondentka 2

„Ano, přesně tak to bylo. Moje babička a dědeček neuměli, když šli do školy, rusky. Také byli nuceni žít v internátu, kde vychovatelé zakazovali mluvit sámsky. Slyšela jsem vyprávění, že to místy docházelo až k fyzickým trestům (nejsem si ale jistá, zda to tak opravdu bylo – to už nebylo z vyprávění babičky). Babička s dědečkem chodili do internátu v Lovozeru. Některým sámským dětem se to líbilo, jiným ne. V naší rodině se tomu vždy snažili vyhnout, protože to táhlo do rodiny, a doma se mluvilo jen sámsky. A vůbec – podle vyprávění různých lidí se sámským dětem v internátech nedařilo, protože se objevovala i diskriminace na základě etnicity. Moji prarodiče vzpomínají na dětství v internátu jako na něco děsivého.“

Respondentka 1

Teprve na začátku 80. let 20. století, „na vlně pozdní perestrojky“, věnoval stát znovu pozornost sámským jazykům – byly připraveny nové učební pomůcky a vydány slovníky. Konečný rozpad SSSR otevřel možnosti pro občanské a kulturní aktivity Sámů, ale zároveň přinesl nové socioekonomické obtíže.

Na území Ruska se tradičně rozlišují čtyři sámské jazyky:

Ljuboslov Jezykin, CC BY-SA 4.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0>, čerez Vikisklad. [cit. 26. 8. 2025]. Dostupné z: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sami_dialects_and_settlements_in_Russia_map.svg

• 🟪Skoltská sámština
• 🟧Kildinská sámština
• 🟦Akkalaská sámština
• 🟩Terská sámština

• 〇 Tradiční samské osady
• ⬤ Další osady, kde žijí Sámové
• ⊗ Zaniklé samské osady

Akkalaská sámština (babinština) je prakticky zaniklá: poslední rodilý mluvčí zemřel v roce 2003, ačkoli v 2010. letech bylo zaznamenáno několik starších osob s částečnou znalostí jazyka. „Kompaktnější skupina asi 80 Akkalů žije v osadě Jona v Kovdorském rajónu, která se nachází v uzavřené vojenské zóně nedaleko hranice s Finskem. V Jóně působí aktivní skupina zástupců střední generace akkalaských Sámů, kteří se učí kildinštinu jako ‚přechodový jazyk‘ a doufají, že po jejím dobrém zvládnutí přejdou na akkalaskou sámštinu.“¹¹²⁾

V roce 2010 bylo v obci Jona (Kovdorský rajón) zřízeno akkalaské sámské centrum, které plní funkce jazykového a kulturního střediska. Pořádají se zde kurzy, tematická setkání a akce zaměřené na uchování a obnovu akkalaského jazyka. Ačkoli systematická výuka zatím neprobíhá, činnost centra se opírá o dostupné zdroje: gramatiku jazyka a archivní zvukové nahrávky projevů mluvčích z 60.–80. let 20. století, které slouží jako základ pro budoucí programy revitalizace jazyka.

Skoltská sámština se v Rusku zachovala jen fragmentárně: zůstává nejvýše jeden aktivní mluvčí a asi 20 pasivních znalců. Organizované programy jazykové obnovy dnes mezi ruskými Skolty chybějí. Mladší příslušníci této skupiny nicméně projevují zájem o studium a přiklánějí se k užívání latinky přijaté u Skoltů ve Finsku. Východosaamské muzeum v Neidenu (Norsko) připravuje výukové materiály použitelné v Rusku i Finsku. Dochovaly se také zvukové nahrávky mluvčích a vyhlídky na obnovu se spojují s možnou spoluprací s finskou skolt skou komunitou, kde dosud existují jak aktivní, tak pasivní mluvčí.

Terská sámština je prakticky vymizelá: na počátku 2010. let se uváděli jen dva aktivní mluvčí a asi deset pasivních.

Navzdory tíživé situaci probíhají pokusy o jazykovou revitalizaci, zejména u kildinštiny – největšího a nejživotaschopnějšího z těchto jazyků. Má pravopis na cyrilici a poměrně rozvinuté výukové zázemí. Podle materiálů z roku 2013 ji ovládá asi 700 osob, z toho přibližně 100 aktivních mluvčích. V současnosti většina prací uvádí realističtější odhad kolem 300 mluvčích.

Navzdory složité situaci význam jazyka neupadá:

„Pro mne hraje jazyk klíčovou roli v mnoha oblastech mé činnosti. Dnes, když tradiční způsob života mizí, je jazyk jedním z hlavních znaků etnické příslušnosti. […] Pro mě je především klíčový jazyk. Usiluji také o to, aby ostatní aspekty kultury alespoň ve vlastním vědomí nezanikly. Základ mých hodnot vystihuje „zlaté pravidlo“ etnopedagogiky, které formuloval Volkov¹¹³⁾: bez (historické) paměti není tradic, bez tradic není kultury, bez kultury není výchovy, bez výchovy není duchovnosti, bez duchovnosti není osobnosti, bez osobnosti není národa jako dějinného (historického) subjektu.“

Respondentka 1

Ačkoli má kildinština výrazně lepší postavení než ostatní sámské jazyky, ani ona není bez problémů. Konkrétně jde o pluralitu abeced. První abeceda na cyrilici vyšla v roce 1979. Druhá byla publikována v roce 1982 a doplnila latinské znaky „h“ a „j“. Třetí abeceda (1987) tyto nové latinské znaky nahradila apostrofy. Je však třeba dodat, že třetí varianta z této „soutěže“ v roce 2003 fakticky vypadla, nicméně spor zbývajících dvou pokračuje už čtyři desetiletí. Tento „abecední pluralismus“ vede k rozdílům v učebnicích, slovnících i v uměleckých textech.

Naše respondentky, které kildinštinu aktivně používají, dávají přednost první abecedě autorství A. A. Antonové:

„Abeceda Antonové Alexandry Andrejevny.“

Respondentka 3

„Upřímně řečeno, mám za to, že neshody o variantách abecedy svého času brz­dily rozvoj jazyka. Možná víte, že hlavní problém je odlišné grafické zachycení některých (je jich 2–3) fonémů, řekněme zjednodušeně. Podle mne je ten spor neplodný. Šlo celkem snadno najít kompromis, ale nevím a nechápu, co se pokazilo. Když jsem se zabývala historickou gramatikou sámských jazyků, dospěla jsem k závěru, že latinka by byla mnohem vhodnější pro zápis, protože je více ‚přizpůsobená‘ fonetické stavbě jazyka, ale to by zase vyvolalo nový abecední boom. Osobně dnes používám systém A. A. Antonové.“

Respondentka 1

Zkušenosti našich respondetek s kildinštinou se liší:

„Kildinštinu znám. Pokud bych hodnotila na škále 1 až 3, tak 2. Dokážu vést rozhovor s využitím různých gramatických konstrukcí. Moji starší příbuzní ovládají jazyk na úrovni rodilých mluvčích. […] Doma zní častěji ruština, ale pravidelně se objevuje i sámská řeč.“

Respondentka 1

„Kildinština se dnes v každodenní řeči používá čím dál méně. V naší rodině jsme se ji snažili udržovat, protože moje babička byla mluvčí a učila mne, ale teď si pamatuji už jen jednotlivá slova a obraty. […] V rodině dnes převládá ruština, ale často používáme sámská slova.“

Respondentka 2

„V naší rodině se rodný jazyk vždy podporuje, ovládám ho. […] (v rodině) Mluvíme rusky i sámsky, v rodině máme i lidi jiné národnosti, kteří našemu jazyku nerozumějí.“

Respondentka 3

Za hlavní překážky rozvoje a studia sámského jazyka dnes bývají označovány: nedostatek či zastaralost výukových materiálů, absence plnohodnotné školní výuky, nedostatek pedagogů a současná koexistence dvou abeced. Naše respondentky sdílejí tyto zkušenosti a postřehy:

„Ano, učím se ho. Nejvíc pomáhá mluvní praxe (učebnice jsou dnes zastaralé a podle mne neúčinné z hlediska podání látky i obsahu), ale posun mi přinesl hlavně badatelský přístup k jazyku. Největší obtíží je pro mne absence kvalitních výukových materiálů. […] Zdá se mi, že chybí výuka jazyka už v mateřských školách a školách jako plnohodnotné hodiny, ne jen kroužky.“

Respondentka 1

„Překážkou je asi neochota lidí znát svůj rodný jazyk, ve škole nejsou hodiny, učebnice, neshody ohledně sámské abecedy.“

Respondentka 3

„V Rusku zůstalo velmi málo Sámů a většina mluvčích jazyka už zemřela. Mladí lidé odcházejí do měst a často zapomínají na své kořeny i rodný jazyk […] Na univerzitě v Petrohradě se sámština vyučuje a je to pro její zachování velmi důležité. Těší mne, že existují sámsko-ruské slovníky a pořádají se různé akce a workshopy, které pomáhají udržovat jazyk i kulturu.“

Respondentka 2

Současný stav výuky sámštiny na různých stupních vzdělávání:

• Předškolní vzdělávání. V minulosti existovaly mateřské školy se skupinami s prvky výuky, ale byly uzavřeny kvůli nedostatku pedagogů.

• Škola. Kildinština se na Lovozerské střední škole vyučuje jako kroužek pro děti 1.–4. tříd, 1 hodinu týdně, na základě přání rodičů. Povinná výuka neexistuje. ¹¹⁴⁾

• Střední odborné vzdělávání. V Severním národním kolegiu se jazyk vyučuje 1× týdně po dobu jednoho roku pro studenty tradičních oborů, což však nestačí k plnohodnotnému osvojení. ¹¹⁵⁾

• Kurzy pro dospělé. Probíhají epizodicky díky nadšencům nebo v Národním kulturním centru v Lovozeru, jsou však nepravidelné a bez dlouhodobých programů.

• Vysoké školství. Od roku 2022 funguje na Murmanské arktické státní univerzitě (MAGU) magisterský program „Technologie výuky sámského jazyka“, na němž studují příslušníci sámské komunity (první absolventi byli v roce 2024). Sámština je pravděpodobně vyučována i na dalších univerzitách v rámci lingvistických oborů. ¹¹⁶⁾

Za zmínku stojí také severosámština. Jde o jazyk západní větve, tradičně rozšířený v Norsku, Švédsku a Finsku, který pro kolské Sámy nebyl rodný. Jeho studium na Kolském poloostrově se aktivizovalo od 90. let: v Lovozeru a Murmansku se periodicky konají kurzy s podporou skandinávských sámských organizací a část ruských Sámů studuje na intenzivních programech ve Skandinávii díky stipendijním schématům. Vznikla menší skupina aktivních uživatelů (např. překladatelé, pracovníci Barentsova sekretariátu, Kolského sámského rádia) a podle dostupných odhadů více než sto obyvatel regionu ovládá severosámštinu na různé úrovni. Vysoký prestižní status severosámštiny a s ním spojené vzdělávací a ekonomické příležitosti podporují její studium, zároveň však prohlubují asymetrii vůči kolským sámským jazykům, které trpí nedostatečnou podporou.

Dnes v Rusku existují dvě tradice sámské hudby založené na dvou jazycích: kildinském a notozerském (skoltském). Všem známý joik je vlastní skandinávským Sámům, ale také notozerským Sámům (mluvícím skoltsky), kteří žijí blíže Finsku a mohli převzít pěvecké tradice odtud.

„Podle vyprávění nositelů jazyka, Sámi z Notozera, ještě za dob jejich rodičů zněly nezvyklé písně – joiky. V písni se vyprávělo o tom, co vidí sám zpěvák, ale jaké to byly písně a jak vznikaly, si už nepamatují. Autorka článku se u znalců tradice snažila zjistit původ termínu ‚jojka‘, ale nikdo z nich nedokázal říci nic určitého. S jistotou lze nicméně říci, že název byl převzat od nejbližších finských sousedů, západních Sámů.“¹¹⁷⁾

U ruských Sámů je proto pěvecká tradice nejčastěji zastoupena na nejrozšířenějším kildinském dialektu – lyvvjt/luvvt (podle dialektu).

„Lyvvjt je svou fakturou zásadně monodický¹¹⁸⁾ a zpívá se bez instrumentálního doprovodu. Ruce zpěváka bývají při zpěvu zpravidla zaměstnány nějakou prací. Provedení se mění podle toho, kde lyvvjt zní – na otevřeném prostranství (prostory tundry), nebo v uzavřeném prostoru (věža, kuvaksa – obydlí Sámů).“¹¹⁹⁾

Lyvvjt může mít různé podoby: osobní, žertovnou, kontemplativní. Je to spíše „píseň pro sebe“ – zpráva, rozjímání, dialog. Později se zpěv stal „extrovertnějším“ s doprovodem nástroje, ačkoliv sólové provedení přetrvává dodnes.

V důsledku vývoje se dnes ustálily dva termíny: lyvvjt/luvvt a ilavvl. Lyvvjt/luvvt je starobylá, improvizační píseň bez pevně daných slov; ilavvl je moderní píseň, v níž se objevují rýmované texty v sámském jazyce. Dnes dochází i k mísení sámské písně s jinými žánry. Podle rozhovorů s našimi respondentkami se k žánrovým fúzím přistupuje neutrálně, problémem je spíše jazyk: protože dnes jen málokdo ovládá sámštinu na dostatečné úrovni, dochází k výslovnostním chybám, které mohou rodilým mluvčím vadit.

„Myslím, že kombinace různých hudebních žánrů je v pořádku, pokud se přitom zachová tradiční zpěv.“

Respondentka 2

„Vztahuji se k tomu normálně, sama jsem překládala rapové písně pro sámského interpreta. Byl to dobrý pokus. […] Z řad kolských Sámů současné interprety nesleduji – nerozumím, o čem zpívají (když špatně vyslovují sámská slova a nechtějí se naučit, jak to má být, nedokážu to poslouchat, natož když to někdo vystavuje na odiv). […] Řeknu upřímně, stávalo se, že jsem poslouchala. Klukům, kteří se ozvali, jsem pomáhala s překlady písní do sámštiny. Zpívají sámsky – to je skvělé, to podporuji. Ale když vyjdeš na scénu, musíš zpívat tak, aby ti rozuměl rodilý mluvčí, ne ‚nějak to projde‘. Na mě to neplatí.“

Respondentka 3

Mnohé současné autory lze slyšet na stanici NRK Sámi Radio¹²⁰⁾. Naši respondenti ji také využívají. Digitální věk přinesl nové cesty podpory a šíření vlastní kultury – od online komunit po blogování. Zajímalo nás, co naši respondenti sledují a poslouchají:

„Ano, sleduji blogy některých Sámů, kteří žijí v zahraničí. Poslouchám NRK Sámi Radio. Mohu také říct, že poslední dva roky se mi líbí tvorba hudebníka Wimme Saari. Díky tomu se cítím člověkem, který nepatří k vymírajícímu národku, ale k etniku, jehož kultura přece jen nestojí na místě, nýbrž se vyvíjí v souladu s dobou. Třebaže ne rovnoměrně v celém sámském etniku, přesto ano.“

Respondentka 1

„Každý den poslouchám sámské rádio s písněmi v kildinštině a severosámštině. Můj manžel je interpret sámské hudby a společně se snažíme uchovávat rodný jazyk. […] Sleduji sámské pořady, show, seriály a filmy – pomáhá to s učením jazyka. Teď studuji severosámštinu, a proto používám zdroje NRK TV¹²¹⁾, YLE TV¹²²⁾, SVT¹²³⁾.“

Respondentka 2

Naše druhá respondentka vede profil na TikToku, kde příležitostně zveřejňuje videa o sámské kultuře a o svém studiu na univerzitě.¹²⁴⁾

„Občas – je tam té faleše strašně moc.“

Respondentka 3

Na všech významných akcích se vyvěšuje sámská vlajka. Byla schválena 15. srpna 1986 na XIII. Sámské konferenci v Öre (Švédsko).

„Symbolika vlajky odkazuje k bubnu šamana a k básni jiho­sámského básníka Anderse Fjellnera (1795–1876) «Synové slunce», v níž popisuje Sámy jako syny a dcery slunce. Kruhový prvek představuje slunce (červený půlkruh) a měsíc (modrý). Ve vlajce jsou čtyři barvy, které – stejně jako kruh – symbolizují jednotu Sámů ve čtyřech zemích: Norsku, Finsku, Švédsku a Rusku. Barvy opakují tradiční barevnost sámského oděvu. Tradiční výklad barev: červená – oheň, modrá – voda, žlutá – vzduch, zelená – země.“¹²⁵⁾

Zimní cyklus otevírá Mezinárodní den Sámů (самь пеййв), každoročně 6. února. V Murmanské oblasti se slaví široce: v roce 2025 proběhlo v Murmansku a v Lovozeru přes dvě stě tematických akcí. V Murmansku se otevřela výstava „Tam, kde začíná Země“ (pletení, korálková výšivka, řezba do dřeva, práce se sobí kůží, parohem a kostí). V Lovozeru – „kulturním hlavním městě“ kolských Sámů – se konal mítink se vztyčením vlajky, výstava děl malířky Olgy Šaršiny (mytologie a folklor) a večerní program „Sam’ pejjv“. Není to jen svátek, ale i moment komunitní sounáležitosti: minutou ticha se vzpomíná na zesnulé, blahopřeje se jubilantům, novomanželům a rodičům novorozeňat a předávají se veřejná ocenění.

Na březen–duben připadá Prazdniki Severa – nejstarší regionální zimní sportovní festival (tradičně od roku 1934). Jeho etapy se konají v různých obcích regionu a stabilně zahrnují severské a „národní“ disciplíny. V Lovozeru se Prazdniki Severa obvykle spojuje s místním Dnem chovatele sobů, čímž se podtrhuje ústřední role chovu sobů v ekonomice a kultuře. Program kombinuje masové běhy a divácky atraktivní závody sobích spřežení s „klasikou“ národních soutěží – házením arkanu (lasa) na sobí parohy, střelbou z kuše, národním zápasem a skoky přes mininartu. Paralelně funguje „městečko řemesel“ s výrobky ze sobí kůže a dřeva, s korálkovou výšivkou a řezbou do kosti.

Fotograf: Sergej Ušakov. Lovozero.¹²⁶⁾

Léto patří Sámským hrám, obnoveným v 80. letech z iniciativy spisovatelky a etnografky Alexandry Antonovové. Tradičními místy konání jsou Lovozero (obvykle v červnu) a stanice Loparskaja (v září). Kulturní program se tu potkává se sportem: běh s speciální holí v terénu, veslování na pramici, házení arkanu a oštěpu, střelba z kuše. Rozpoznatelnou tečkou je sámský ženský fotbal (často s míčem ze sobí kůže; ženy hrají v sarafanech). Pro návštěvníky se otevírá „městečko řemesel“ – přehlídka uměleckých řemesel s dílnami.

Samostatným letním datem je Mezinárodní den původních obyvatel světa (9. srpna). V Murmanské oblasti se hlavní scénou stal etnografický areál „Severní vesnice“ v obci Tuloma (Koljský rajón). Program spojuje koncerty, jarmarky řemesel a interaktivní stanoviště s národními hrami; výrazným akcentem je kulinářská soutěž „Arktická ucha“. Závěr patří obřadu „Oheň jednoty“, který symbolicky stvrzuje ideu duchovní sounáležitosti národů Severu.

Vedle masových akcí se pravidelně konají také odborná setkání. Na Murmanské arktické státní univerzitě se organizují vědecko-praktické diskuse o sámském jazyce a kultuře (např. 21.–22. září 2021 – výuka kildinského jazyka, „jazyková hnízda“, muzejní praxe). K 6. únoru pořádají obdobné programy často i oblastní vědecká knihovna, muzea a kulturní centra. Na mezinárodní sámské úrovni se jednou za čtyři roky schází Sámská konference; její XX. zasedání proběhlo v roce 2013 v Murmansku.

V rámci téže „mapy svátků“ si lidé vybírají to své:

„Snažím se účastnit vědeckých konferencí podle svých možností. Pokud jde o dvě populární akce – Sámské hry a Prazdniki Severa –, pocitově to na mě působí spíš jako folk-fest.“

Respondentka 1

„Často navštěvuji akce, které Sámy spojují – festivaly, konference, svátky. Obzvlášť mám ráda Sámi Grand Prix – velký hudební festival v Kautokeinu, který sbírá Sámy ze všech koutů.“

Respondentka 2

„Ano, účastním se.“

Respondentka 3

Celkově tyto události současně zvyšují viditelnost sámské kultury a zůstávají předmětem debat o rovnováze mezi „obsahem a show“. Jedna a táž akce je pro některé platformou pro spojování a předávání tradic, pro jiné příliš pestrou podívanou.

V posledních letech roste zájem o kulturu severních národů. Na této vlně se začal rozvíjet i turismus na Kolském poloostrově. Ačkoli přibylo míst, která nabízejí různé lákavé „cesty k Sámům“ pro turisty, naši respondenti jednomyslně doporučují prostě jet do Lovozerа. Důvodem je šíření „fake“ kultury.

Rozšířenost podvržených „sámských“ prvků v turistických programech na Kolském poloostrově se stala vážným problémem. Sámské aktivistky a aktivisté zaznamenávají četné případy, kdy se pod hlavičkou sámské kultury nabízí něco, co je jí cizí – od úplného vymýšlení kostýmů, rituálů a míst (sejdů) až po prosté komolení kultury a podivné „praktiky“. V Murmanské oblasti od roku 2019 běží online kampaň Sámů proti fejkům (#осторожнофуфло, #bewareoffake).

„Průvodci představují můj sámský národ ve zkreslené podobě. Některé skupiny vystupují před nimi (turisty), aniž by Sámy znaly kulturu. Jsem proti tomu, aby se náš kroj oblékal jako nějaký klaunský kostým, jen kvůli fotografii. Vždyť u žádného národa se s národním oděvem takto nezachází. Pro náš národ – pro mě je to národní, skoro posvátné odění, jako druhá kůže. Stává se, že muž si nasadí ženskou čepici, nebo že si žena vezme mužskou čepici k ženským šatům a tak dále. Takových nuancí je velmi mnoho. Zkresluje se i práce s jazykem. Když se slovo vysloví špatně, vyjde zcela jiný význam. Většinou se to podává takto: nikdo tomu nerozumí, ať to tedy zní nějak. To velmi ovlivňuje jazyk a mně jako mluvčí to obzvlášť vadí a „řeže to uši.“

Respondentka 3

Rozvoj turismu vytvořil rostoucí poptávku po sámských řemeslech a suvenýrech. Turistický trh však často diktuje zjednodušování a imitaci namísto podpory autentických řemesel. Suvenýry se mnohdy rodí z fantazie autorů a jen vzdáleně připomínají původní předlohy. Dochází k záměně: místo podpory tradičního řemesla (šití, tkaní, řezba z kosti) se trh zaplavuje stylizovanou produkcí masového charakteru.

Jako nástroj obrany začal fungovat Sámi Duodji. Sámi Duodji je certifikační značka pravých sámských řemesel; působí na území všech zemí, kde Sámové žijí. Kupujícímu sděluje, že výrobek vytvořil sámský řemeslník a že odpovídá tradici v materiálech, tvaru, technice i účelu. Čistě tovární výrobky pod tuto značku neprocházejí.

Kromě prostých padělků se objevují i eticky sporné způsoby využívání sámské symboliky. V honbě za exotikou někteří podnikatelé sahají po sakrálních motivech bez respektu k jejich významu. Například v roce 2019 byly turistům nabízeny inscenace „sámských obřadů“ s pseudošamany. Lidé v šamanských oděvech byli neznámí skutečným sámským komunitám. Na území jednoho z hotelů byly dokonce vztyčeny umělé sejdy (posvátné kameny Sámů) a opatřeny cedulkami o „kosmické síle“ vymyšlené pro komerční účely.

Kromě toho se část turistů chová k přírodě bez respektu a zanechává po sobě nepořádek. To je pro Sámy zcela nepřijatelné: vztah k přírodě je mimořádně citlivý a pečující. Jako hlavní mínus to bez výjimky zmiňovali všichni naši respondenti.

„S turismem jsou vztahy dvojsečné. Na jednu stranu je to v pořádku, jde o další druh výdělku pro místní obyvatele. Ale když to začne škodit přírodě a samotním místním, je to špatně. Tady to víc závisí na přiměřenosti turistů. S pořádnými lidmi, kteří respektují pravidla cizí země, se pracuje příjemně. S těmi, kdo dělají z našich zvyků legraci – ne. Se smyslem pro prodej je to podobné. Lidé mají rozumět tomu, co kupují a k čemu to je, ale tady už je zodpovědnost na tom, kdo prodává.“

Respondentka 1

„Vztahuji se k tomu klidně, je dobře, že se lidé zajímají a něco se dozvídají, jen aby neodhazovali odpadky a nechávali krajinu v původním stavu.“

Respondentka 2

„Do jisté míry to může být pro náš kraj i dobře, že se rozvíjí turismus, ale na druhou stranu, možná jsem i proti. Proč proti? Protože tyhle neschválené skupiny přijíždějí a my pak vidíme, jak naše příroda hyne po zanechání odpadků. Teď je u nás na našem Svatém jezeře velmi mnoho odpadků.“

Respondentka 3

Celkově zůstává turismus pro kolské Sámy ambivalentní. Jedni v něm vidí šanci na zaměstnanost, předávání řemesel a veřejnou viditelnost kultury, druzí upozorňují na profanaci obřadů, převlékání turistů do krojů a zátěž pro posvátná místa i přírodu. Společný jmenovatel je prostý: jakékoliv praxe je třeba připravovat s účastí samotných Sámů, bez inscenací a „převlékání“, s oporu o autentické výrobky a pravidla ohleduplného návštěvnictví.

Zkoumání kultury a současného postavení ruských Sámů ukazuje, že život této malé komunity se dnes pohybuje mezi uchováváním tradic a tlaky moderní společnosti. Historické procesy – od násilné christianizace po sovětskou asimilační politiku – zanechaly hluboké stopy v podobě přerušených rodových linií, oslabené mezigenerační paměti a ztráty přirozeného jazykového prostředí. Přesto se i v takto ztížených podmínkách objevují způsoby, jak tradici udržovat: rodiny šijí národní oděvy, mladší generace se zapojuje do folklorních aktivit, jazyk se vyučuje alespoň v omezené podobě na školách a univerzitách.

Odpovědi na výzkumné otázky ukazují, že Sámové v Rusku svou identitu staví dnes spíše na symbolech kultury a sdílené paměti než na každodenním užívání jazyka. Překážky jsou výrazné: chybí půda pro samostatné hospodaření, oslabený je přenos jazyka a tradic, turismus je nejednoznačný – přináší zájem i práci, ale také riziko zkreslení a „vitrínové“ prezentace. Na druhé straně se potvrzuje, že právě tam, kde se do uchovávání zapojuje samotná komunita, vzniká prostor pro skutečnou kontinuitu: ať už jde o školní práci s folklorem, komunitní akce, nebo obranu proti „fake“ kulturním produktům.

Výsledkem je obraz kultury, která není statickým reliktem, ale živým systémem – zároveň křehkým i schopným adaptace. To odpovídá širší tezi celé práce: budoucnost kolských Sámů bude záviset na možnosti uchovávat vlastní domény života a na respektu k jejich hlasu při rozhodování o půdě, přírodních zdrojích i způsobech prezentace.

turisticka_brozura_mapa.pdf

• ALLEMANN, Lukas. The Sami of the Kola Peninsula: About the Life of an Ethnic Minority in the Soviet Union. Samisk senters skriftserie, 2013, 19: 1–157. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://septentrio.uit.no/index.php/samskrift/article/view/2546
• BAKULA, Viktorija Borisovna. Nazvanija saamskoj odeždy. Uralo-altajskie issledovanija, 2014, 1 (12): 7–22. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://iling-ran.ru/library/ural-altaic/ua2014_12.pdf
• BAKULA, Viktorija Borisovna. Revitalizacija saamskogo jazyka: jazykovaja sreda sela Lovozero. Vestnik ugroveděnija, 2023, 13(3): 571–579. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/revitalizatsiya-saamskogo-yazyka-yazykovaya-sreda-sela-lovozero
• BAKULA, Viktorija Borisovna; KORENĚVA, Anastasija Vjačeslavovna; JUR'JEVA, Julija Děnisovna. Izučenije saamskogo fol'klora kak sposob priobščenija škol'nikov Murmanskoj oblasti k regional'nym kul'turnym tradicijam. Ježegodnik finno-ugorskich issledovanij, 2024, 18(2): 288–298. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/izuchenie-saamskogo-folklora-kak-sposob-priobscheniya-shkolnikov-murmanskoy-oblasti-k-regionalnym-kulturnym-traditsiyam
• BELJAEVA-SAČUK, V. A.; DANILOVA, Je. N. Saamy. Iskusstvo, promysly i remesla [online]. Intěraktivnyj atlas korennych maločislennych narodov Severa, Sibiri i Dal'něgo Vostoka: jazyki i kul'tury (MAE RAN). [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://atlaskmns.ru/page/ru/people_saamy_decoart.html
• BODROVA, Ol'ga Aleksandrovna. Problemy opisanija kul'tury kol'skich saamov v etnografičeskich istočnikach vtoroj poloviny XIX–načala XX vv. Vestnik Kol'skogo naučnogo centra RAN, 2014, 4: 121–125. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/problemy-opisaniya-kultury-kolskih-saamov-v-etnograficheskih-istochnikah-vtoroy-poloviny-xix-nachala-xx-vv
• BODROVA, O. A. Problemy izučenija fol'klora kol'skich saamov. Trudy Kol'skogo naučnogo centra RAN, 2016, 3(37): 116–122. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/problemy-izucheniya-folklora-kolskih-saamov
• BOČARNIKOVOVÁ, Aleksandra Vladimirovna. Turizm kak novyj vid tradicional'nogo prirodopol'zovanija v kačestve strategii adaptacii saamov Kol'skogo poluostrova. Rossija v global'nom mire, 2016, 9(32): 33–39. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/turizm-kak-novyy-vid-traditsionnogo-prirodopolzovaniya-v-kachestve-strategii-adaptatsii-saamov-kolskogo-poluostrova
• FRIED, Chasidah. The Endangered Saami Languages: From Causation to Restoration [online]. ResearchGate, 2023. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://www.researchgate.net/profile/Chasidah-Fried/publication/383273624_THE_ENDANGERED_SAAMI_LANGUAGES_FROM_CAUSATION_TO_RESTORATION/links/66c60db2920e05672e430faa/THE-ENDANGERED-SAAMI-LANGUAGES-FROM-CAUSATION-TO-RESTORATION.pdf
• GOARCTIC. Lovozero — laplandskaja stolica [online]. 2019. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://goarctic.ru/news/lovozero-laplandskaya-stolitsa/
• GOLONEV, Andrej V.; KUKANOV, Denis A.; PEREVALOVA, Elena V. Arctic. Atlas of Nomadic Technologies. Sankt-Peterburg: MAE RAN, 2018. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://www.researchgate.net/profile/Denis-Kukanov/publication/346097354_Arctic_Atlas_of_Nomadic_Technologies/links/5fc0b1d3299bf104cf8279b6/Arctic-Atlas-of-Nomadic-Technologies.pdf
• GOLOVINA, Julija Igorevna; JARUNIČEVA, Valerija Fjodorovna. Narod, proživajuščij na territorii četyrech arktičeskich gosudarstv — saamy (lopari). Arktika i Sever, 2013, 12: 85–92. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/narod-prozhivayuschiy-na-territorii-chetyreh-arkticheskih-gosudarstv-saamy-lopari
• HANSEN, Lars Ivar. O saamskoj istoriografii. Arktika i Sever, 2017, 27: 117–142. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/o-saamskoy-istoriografii
• KALENT'JEV, Fjodor. Pravitěl'stvo Murmanskoj oblasti rešilo rastorgnut' dogovor arendy učastka v tundre. Korennoj narod saami sčital, čto tam budut otstrelivat' oleněj. 7×7 — Gorizontal'naja Rossija [online]. 2020. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://semnasem.org/articles/2020/05/12/pravitelstvo-murmanskoj-oblasti-reshilo-rastorgnut-dogovor-arendy-uchastka-v-tundre-korennoj-narod-saami-schital-chto-tam-budut-otsrelivat-olenej
• KAZAKOVA, K. S. „Žiteli okrainnoj zemli“: Kol'skie saamy [online]. Rossijskie saami, s. a. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://saami.su/biblioteka/stati/zhiteli-okrainnoj-zemli-kolskie-saamy.html
• KHOMIČ, L. V. Saamy. Glava IV: Kraski Severa [online]. Rossijskie saami. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://saami.su/khomich-l-v-saamy/glava-iv-kraski-severa.html
• KOLA SÁPMI. „Žiteli okrainnoj zemli“: Kol'skie saamy (naučnaja stat'ja) [online]. 28. 04. 2023. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://kolasapmi.com/2023/04/28/2023-35/
• KOLA SÁPMI. 2025-3 [online]. 28. 04. 2025. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://kolasapmi.com/2025/04/28/2025-3/
• KOLA SÁPMI. Saamskoe rukodelie (tag) [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://kolasapmi.com/tag/саамское-рукоделие/
• KHARTANOVIČ, Marija F.; KHARTANOVIČ, Mihail V. Laplandskie (saamskie) kollekcii v Kunstkamere Imperatorskoj Akademii nauk XVIII v. Ežegodnik finno-ugorskich issledovanij, 2022, 16 (3): 511–518. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://journals.udsu.ru/finno-ugric/article/view/7177
• KOLATRAVEL. Goroda Kol'skogo poluostrova: Lovozero [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://kolatravel.ru/lovozero.php
• KONDRASHKINA, Ol'ga. Pismennost' dlja saami: skol'ko alfavitov u korennogo naroda Severa [online]. Argumenty i fakty — Murmansk, 30. 05. 2020. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://murmansk.aif.ru/society/pismennost_dlya_saami_skolko_alfavitov_u_korennogo_naroda_severa
• KONNOV, Arsenii; KHMELNITSKAYA, Yana; DUGINA, Maria; BORZENKO, Tatiana; TYSIACHNIOUK, Maria S. Traditional Livelihood, Unstable Environment: Adaptation of Traditional Fishing and Reindeer Herding to Environmental Change in the Russian Arctic. Sustainability, 2022, 14(19): 12640. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://www.mdpi.com/2071-1050/14/19/12640
• KOSTINA, Galina Vladimirovna. Etnokul'turnye aspekty funkcionirovanija saamskogo jazyka na Kol'skom poluostrove. Trudy Karel'skogo naučnogo centra Rossijskoj akademii nauk, 2012, 4: 153–157. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/etnokulturnye-aspekty-funktsionirovaniya-saamskogo-yazyka-na-kolskem-poluostrove
• KUČINSKIJ, Maksim Gennad'jevič. Saami Murmanskoj oblasti: očerk sovremennogo položenija. Trudy Kol'skogo naučnogo centra RAN, 2011, 6: 114–128. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/saami-murmanskoy-oblasti-ocherk-sovremennogo-polozheniya
• L’VOV, Vladimir Nikolaevič. Russkaja Laplandija i russkie lopari: geografičeskij i etnografičeskij očerk. Moskva: kn. mag. „Trud“, 1903. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://rusneb.ru/catalog/000199_000009_003714195/
• NASLEDIE.DIGITAL. Narody mira: Saamy [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://nasledie.digital/articles/narody-mira-saamy/
• NEMIROVIČ-DANČENKO, Vasilij Ivanovič. Laplandija i laplandcy. Sankt-Peterburg: Tipografija V. A. Tušnova, 1877 (izd. 2). [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://rusneb.ru/catalog/000200_000018_v19_rc_1473454/
• PETRUKHIN, V. Ja. Mify finno-ugrov. Saamskaja mifologija [online]. Rossijskie saami, 2005. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://saami.su/biblioteka/knigi/mify-finno-ugrov-petrukhin-v-ya.html
• PRAVITEL'STVO MURMANSKOJ OBLASTI. Gosudarstvennaja podděržka [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://gov-murman.ru/region/saami/statesupport/
• PRAVITEL'STVO MURMANSKOJ OBLASTI. Obrazovanije [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://gov-murman.ru/region/saami/general_info/education/
• PRAVITEL'STVO MURMANSKOJ OBLASTI. Novosti [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://gov-murman.ru/info/news/458238/
• PRUSOV, S. V.; aj. Analysis of Impact Factors Adversely Affecting Atlantic Salmon Stocks in the Russian Federation [online]. 2025. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://nasco.int/wp-content/uploads/2025/05/CNL2534_Stressors-Analysis_Russia.pdf
• RAZUMOVA, Irina Alekseevna. Saamskie setevye soobščestva v «etničeskom internetě» Rossii. Učenye zapiski Petrozavodskogo gosudarstvennogo universitěta, 2019, 2(179): 114–122. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=750278
• ROSSijSKIE SAAMI. Saamskaja simvolika [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://saami.su/index.php?option=com_content&view=article&id=21
• RUSKÁ FEDERACE. Federální zákon ze dne 25. 12. 2018 č. 475-FZ, O amatérském rybolovu a o změnách některých právních předpisů Ruské federace [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://pravo.gov.ru/proxy/ips/?docbody=&nd=102498179
• RUDAKOVA, S. L.; SAMOKHVALOV, I. V.; MIKRYAKOV, D. V.; IVANITSKAYA, O. A.; SEMENIKHINA, M. E. Ulcerative dermal necrosis of mature Atlantic salmon (UDN) in the Kola and Tuloma rivers (Murmansk region): results and prospects for studying the problem. Trudy VNIRO, 2024, 198(1): 34–46. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/yazvennyy-dermalnyy-nekroz-polovozrelogo-atlanticheskogo-lososya-udn-v-rekah-kola-i-tuloma-murmanskaya-oblast-rezultaty-i
• RJAZAPOVA, Marina. „Polnost'ju narušili samobytnost' saami“. Kak Fond saamskogo nasledija i razvitija v Murmanskoj oblasti borjetsja s poddelkami atributov kul'tury korennogo naroda [online]. 7×7 — Gorizontal'naja Rossija, 11. 03. 2020. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://semnasem.org/articles/2020/03/11/sozdan-fejk-saamskoj-kultury-kak-fond-saamskogo-naslediya-i-razvitiya-v-murmanskoj-oblasti-opredelil-laureatov-antipremii-ostorozhnofuflo
• SHELLER, Elisabeth. Kola Sami language revitalisation: opportunities and challenges. 2013. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://munin.uit.no/handle/10037/5669
• SKVORCOVA, A. S.; GOLOVA, V. D.; MATVEEVÁ, D. S.; VOROTNIKOV, A. M. Ekologičeskij etnoturizm v Murmanskoj oblasti: ocenki perspektiv razvitija. Arktika, 72. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://porarctic.ru/upload/books_files/Этнотуризм_16.pdf
• SULEJMANOVA, Olesja Anatol’jevna. «Nacional’nye vešči» v kul’ture gorodskich saamov Murmanskoj oblasti. V: Věšči. Ekspedicii. Muzei. K 100-letiju so dnja roždenija T. V. Stanjukovič (1916–2011). Sankt-Peterburg: MAE RAN, 2016. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://lib.kunstkamera.ru/files/lib/978-5-88431-374-3/3_02_sulejmanova.pdf
• THE ARCTIC INSTITUTE. Triangle of Extraction: Kola Peninsula [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://www.thearcticinstitute.org/triangle-extraction-kola-peninsula/
• THE MOSCOW TIMES. Indigenous Arctic Population Accuses Russian Authorities of Rights Violations [online]. 2019. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://www.themoscowtimes.com/2019/04/01/indigenous-arctic-population-accuses-russian-authorities-of-rights-violations-a65040
• Trudy Kol'skogo naučnogo centra RAN. Gumanitarnye issledovanija, 7/2019 (vyp. 17). Apatity: KNC RAN, 2019. ISSN 2307-5252. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://rio.ksc.ru/data/documents/40_trudy_7_19.pdf
• UŠAKOV, Sergej. Lovozero: 33-e letnie saamskie igry [online]. 10. 06. 2018. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://lovozerie.ru/foto-video-audio/foto/sobytiya/188-10-06-2018-33-e-letnie-saamskie-igry-v-lovozero.html
• VOROB'JEV, V. V. Antropogennoje vozdejstvije na populjacii atlantičeskogo lososja (Salmo salar L.) v Arktičeskom bassejně Rossijskoj Federacii. Rybnoje chozjajstvo, 2025, 5: 34–46. [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://fisheriesjournal.elpub.ru/jour/article/view/144
• VPOKHOD. Lovozer'e — Lovozerskij rajon Murmanskoj oblasti [online]. [cit. 23. 08. 2025]. Dostupné z: https://www.vpoxod.ru/page/toponym/lovozero_info

—-

Počet shlédnutí: 607