Jindřišková Johana
Evoluční teorie Charlese Darwina z roku 1859 je bezpochyby jedním z největších milníků vědy, ale moderní biologie ukazuje, že nebyla neomylná. Darwin svou myšlenku postavil na principu přirozeného výběru, tedy na přežití jedinců s výhodnými vlastnostmi. Přestože v jádru trefil správný směr, dopustil se řady tvrzení, která dnes věda považuje za neúplná či překonaná. Darwinismus v jeho původní, čisté podobě je dnes z vědeckého hlediska vnímán spíše jako historický základ, který musel být upřesněn a doplněn, neboť autor postrádal klíčové znalosti o molekulárních mechanismech buňky (Roček, 2007).
Největším Darwinovým handicapem byla naprostá neznalost genetiky. Darwin si představoval dědičnost jako proces, kdy buňky celého těla vysílají neviditelné částice (gemmuly) do pohlavních orgánů, kde se informace od obou rodičů jednoduše „smíchají“ jako barvy v nádobě. Tento model, nazývaný pangeneze, je však v přímém rozporu s existencí genů a DNA.
Jak uvádí Flegr (2005), pokud by se vlastnosti v potomstvu pouze mísily, každá nová výhodná změna by se v dalších generacích nevyhnutelně „rozředila“, až by úplně zanikla. Bez znalosti mendelovské genetiky, která pracuje s diskrétními jednotkami dědičnosti, jež se neředí, by Darwinův mechanismus postupného vývoje v praxi nemohl fungovat. Darwin sice vytvořil koncept přírodního výběru, ale nedokázal vysvětlit, jak se variabilita v populaci udržuje, což dnes vysvětluje právě molekulární genetika.
Další bod, kde se Darwinův pohled zpřesňuje, je jeho pevné přesvědčení, že „příroda nedělá skoky“ (Natura non facit saltum). Darwin viděl evoluci jako nesmírně pomalý, plynulý a neustálý proces, tzv. fyletický gradualismus (Darwin, 1859). Paleontologické nálezy však často vyprávějí jiný příběh. Historie Země je charakteristická dlouhými obdobími stagnace, která jsou střídána náhlými „výbuchy“ vzniku nových druhů.
Darwin tento rozpor omlouval neúplností fosilního záznamu, ale dnešní biologie potvrzuje, že tempo evoluce je mnohem proměnlivější, než si představoval. Moderní pohled (např. teorie přerušovaných rovnováh) ukazuje, že k zásadním změnám dochází často v relativně krátkých geologických úsecích. Je však nutné podotknout, že gradualismus a teorie přerušovaných rovnováh se nemusí vylučovat; moderní syntéza je vnímá jako různé režimy evolučního tempa v závislosti na podmínkách (Roček, 2007).
Darwinův obraz přírody jako dokonale vyladěného stroje, kde má každá drobnost svůj účel pro přežití, je z dnešního pohledu až příliš zjednodušující. Darwin se soustředil na „boj o život“ a snahu vysvětlit každý anatomický detail jako výsledek vylepšování. Úplně přitom opomenul roli náhody.
Současný výzkum ukazuje, že přežití v divočině nemusí vždy znamenat vítězství „nejschopnějšího“. Často jde o prosté štěstí – jedinec se náhodou vyhne katastrofě či predátorovi, aniž by k tomu měl lepší genetickou výbavu. Mnohé genetické změny se navíc v populaci šíří mechanismem tzv. genetického driftu (náhody), nikoliv díky přirozenému výběru (Flegr, 2005). Darwinova představa o všemocné selekci tak byla doplněna o faktor chaosu a shody okolností.
Zatímco Darwinovy pochybnosti o stáří Země nebo chybějících článcích věda vyřešila v jeho prospěch, jeho představy v oblasti dědičnosti a rychlosti evoluce musely být podrobeny radikální revizi. Moderní evoluční syntéza sice na Darwinových základech stále staví, ale musela je propojit s poznatky molekulární biologie, které původní Darwinova tvrzení v mnoha bodech korigují. Darwinova genialita tak nespočívala v tom, že by měl ve všem pravdu, ale v tom, že položil základy, na kterých věda mohla postavit moderní pochopení života – i za cenu nezbytné úpravy jeho vlastních závěrů (Roček, 2007).
DARWIN, Charles (1859/2007). O vzniku druhů. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-1492-4. (Původním názvem: O vzniku druhů přírodním výběrem).
FLEGR, Jaroslav (2005). Evoluční biologie. Praha: Academia. ISBN 80-200-1274-5.
ROČEK, Zbyněk (2007). Historický úvod. [Přednáška k předmětu Bi8150]. Masarykova univerzita, Brno.
Počet shlédnutí: 53