mv_ziskavani_informaci.doc

Vnímání je psychický proces, který zachycuje to, co zrovna v daném okamžiku působí na naše smyslové orgány. Naše poznávání začíná zpravidla vnímáním. Nejprve je nutno odlišit podstatnou informaci od nahodilých podmětů a poté se informace zpracovává a to umožňuje odpovědět na otázku, co je vlastně vnímaným předmětem. Vnímání je výrazně ovlivněno zkušeností lidí a nejrůznějšími psychickými procesy, stavy a vlastnostmi, které mohou vnímání zdokonalit,ale také vést ke klamům.

Druhy vnímání se rozlišují především podle jednotlivých smyslových orgánů:

• zrakové vnímání – umožňuje poznávat předměty i na značnou vzdálenost, s velkou přesností. Při mnoha činnostech (např. psaní) závisí kontrola a regulace pohybů z velké části právě na zraku.
• čichové a chuťové vnímání – mají význam v odlišování potravy od látek nevhodných nebo životu nebezpečných.
• sluchové vnímání – poskytuje nám informace také o předmětech značně vzdálených a má také výstražnou funkci. Velký význam má sluch pro vnímání řeči (poruchy sluchu ztěžují osvojení řeči).
• pohybový analyzátor – umožňuje vnímat polohu těla a kontrolovat pohyby.
• vnímání doteku – (kožní analyzátor) vnímáme například bolest, chlad nebo teplo. Tyto kožní smysly slouží k ochraně před nebezpečím.
• hmat – vnímání, které slučuje informace kožního a pohybového analyzátoru při ohmatávání předmětů.

Mezi důležité pojmy patří distální stimul, proximální stimul, smyslová modalita, vjem, počitek. Tyto pojmy vysvětluje následující příklad. Např. zvonění telefonu je distálním stimulem. Zvuk stimulující sluchové receptory osoby se nazývá proximální stimul, v okamžiku, kdy si mozek vyloží zvuk jako zvonění telefonu, jde o tzv. vjem. Různé druhy vjemů, jako je pocit tepla, zvuku a chuti se nazývají smyslové modality „. Ve vnímání se rozlišují dva druhy zážitků:

• vjem – zobrazuje obraz podnětu jako celku, tedy výsledek vnímání
• počitek – obraz některého jednotlivého znaku vnímaného předmětu, jsou součástí vjemů 

Vnímání je složitý proces, který probíhá v několika fázích:

• zachycení podnětu našimi smysly
• smyslová analýza = identifikace podnětu
• korová analýza = identifikované podněty se uspořádají, vymezí se detaily…, v centrech v šedé kůře mozkové
• korová syntéza = podněty se v našem vědomí sestaví do určitého obrazce – jsme schopni vytvořit si obraz

nakonec si vytvoříme pojem (základní forma myšlení, má obsah – výčet základních znaků pojmu a rozsah – výčet předmětů a jevů, které pojem zahrnuje)  

Vnímání má šest základních vlastností, které ovlivňují úroveň vnímání a dělají z něj individuální záležitost:

1. výběrovost vnímání – schopnost vybrat z mnoha podnětů, které na nás působí, ty, které jsou pro nás důležité.

2. zaměřenost vnímání – schopnost odlišit vybrané podněty od pozadí

3. apercepce – spojení procesů vnímání se zkušeností

4. pregnantnost – schopnost utvořit neúplný vjem ( pregnantní = přesný)

5. konstantnost vnímání – schopnost zachytit podnět jako identický vjem i v jiné poloze ( půdorys, nárys, bokorys)

6. transpozice – schopnost vnímat vjem, který se jeví v jiné podobě, ale zachovává si strukturu ( např. auto po havárii) pozorování = plánované a cílevědomé vnímání

Vnímání (percepce)

tato kapitola obsahuje několik obrázků, a proto je k dispozici pouze ve word dokumentu nahoře

„Informování, či předávání určité znalosti, nebo inteligence.Znalosti získané, nebo řečené na základě nějakého pozorování.“ (Webstrův výkladový slovník, 1913)

Lidské znalosti a vědění by se daly klasifikovat jako řada informací. Během svého života, převážně sbíráme různé informace se kterými později nějak nakládáme

• ineterakce - jeden z nejdůležitějších zdrojů našeho poznání nalézáme v kontaktu s ostatními lidmi
• pouze minimum informací získáme aniž bychom přišli do kontaktu s jinými lidmi

Informace jsou vždy užitečné vs. Některé informace nejsou užitečné.

• základního hledisko - všechny informace jsou užitečné
• nepotřebné informace - ty, které nás nijak neobohatí pro náš další vývoj
• různorodost informací - může dojít ke zmatení či zahlcení nepotřebnými informacemi
• filtrování informací - je potřeba dobře vybírat, které informace nám mohou být užitečné, a nebo nás skutečně nějak mohou obohatit; přebírat pouze ty informace, které pro nás mají nějaký význam

Osobní náhled

• profesní (potřebné) – informace, které jsou nám užitečné pro naši profesní kariéru; obětujeme jim nejvíce prostředků
• zájmové – informace, které spadají do oblasti našeho zájmu; volnočasové, obohacují nás, ale nemají nejvyšší prioritu
• nahodilé – informace, které pro nás mají význam na základě nějakého vnějšího vjemu, který nás zasáhne

• vynaložené náklady - energie (čas a prostředky), které musejí být obětovány pro získání dané informace „ne vždy platí čím více, rovná se lépe“
• filtrovat a

Odborník

• expert na dané téma
• autorita (osobnost, ale i zdroj informací - encyklopedie…)
• zdroj, který je uznáván odbornou veřejností
• vyjadřuje se k tématu, který spadá do jeho pole působnosti

Amatér

• osoba, která spadá do kategorie zájmových informátorů
• nevyužívá dané informace pro svůj profesní život, přesto může mít rozsáhlé znalosti

Nejlepším zdrojem informací je vždy nějaký odborník (ověřený platný zdroj). Ale ne vždy je možné a rentabilní, výnosné obětovat prostředky a čas pro získání těchto informací. Oproti tomu je zde řada dostupných informátorů z řad amatérů, kteří mohou mít dostatečné znalosti k uspokojení našich potřeb

Př. neočekávaná situace – pokud jsme svědky autohavárie, bylo by vhodné, abychom měli kurz první pomoci, ale i jako naprostí amatéři můžeme zachránit život zraněnému.

Oblast působnosti

• prostředí, které spadá do profesního zájmu odborníka
• prostředí, ve kterém se odborník pohybuje a které studuje

Odborník může být expertem např. v jednom vybraném prostředí, pokud se vyjadřuje k nějakému jinému tématu, které nespadá do jeho pole působnosti. Vystupuje jako odborník vždycky pouze v tématech, kde je uznáván odbornou veřejností (která spadá do jeho oblasti působnosti). V ostatních tématech figuruje jako amatér.

Vnější projevy

• vystupování (mluvený i neverbální projev, užívání technického slovníku)
• charisma
• oblečení
• akademický titul

Výše zmíněné body nám pomáhají hodnotit věrohodnost našeho zdroje jako někoho, kdo nám může poskytnout relevantní informace.

Kdo není expert

• charismatický vůdce skupiny (přirozený respekt či barvité vystupování nestačí)
• osoba, která neumí předávat informace (znalost technického slovníku nerovná se, že se jedná o věrohodný zdroj)
• osoba, která se vyjadřuje na základě minimálních znalostí k tématu, které nespadá do pole jejího působnosti

Experti mluví srozumitelně, znalost technických opisů dokáží nahradit českými slovy. Expert nemůže být stanoven podle toho, zda je váženou postavou ve společnosti. I odborník je jen člověk a tedy je omylný. Může to být způsobeno nedostatkem informací, špatnými informacemi, atd.

Expert není hlásič dogmat – musí se stále dané problematice věnovat a získávat nové poznatky

Veškeré námi přijaté informace bychom měli umět filtrovat a kriticky vyhodnotit

1. Přijmout autoritu

• expert se vyjádří k tématu, proto je jeho tvrzení X pravdivé

2. Kriticky zhodnotit

• expert se pohybuje na poli S
• tvrzení X náleží do poli S

3. Expertovo tvrzení je pravdivé

• křížová kontrola
• expert se vyjádří k tématu, ověřím si jeho tvrzení u jiných zdrojů.
• vyšší autorita, či shoda u více autorit
• nákladná metoda

Expert 1. Cena informace (je pro nás problém skutečně podstatný?) (Amatér vs. Odborník)

2. Je v této oblasti dostatek odborníků, pro získání hlubší znalosti (mimozemšťané vs. Starověký Egypt - v odvětví, kde se nevyskytují odborníci nemůžeme získat relevantní informace)

3. Je zdrojem našich informací skutečně odborník na příslušné téma

4. Nedochází k nepřesnému citování?

5. Existuje silná opozice?

6. Je tvrzení přelomové, překvapující? (pakliže se 90% odborné veřejnosti shoduje a náš zdroj zastává zbylých 10% jeho hodnota je nízká)

7. Existuje důvod pro neobjektivitu či omyl? (obchodníci)

Informace 1. Posoudit předanou informaci

2. Kontrola zmíněných zdrojů

3. Vyhledání jiných zdrojů na dané téma (jiná perspektiva)

4. Může být v zájmu někoho nás zmást? (obchod)

5. Může být zdroj chybný? (informátor není odborníkem na dané téma)

Důležité je umět pracovat kriticky se zdroji. Fakt, že nalezneme 10 zdrojů potvrzujících naše stanovisko neznamená (zpravidla naopak), že neexistuje dalších 10 zdrojů, které naše stanovisko vyvrací.

desinterpretace

• nepřesné pochopení, chybné citování

Je vždy důležité zachovávat předávané informace ve správném znění

rozkol

• neexistuje shoda mezi experty = více proudů

(monetarismus vs. keynesiánství, teismus vs. ateismus)

halo-efekt

• zkreslené zhodnocení podle povrchní, ale nápadné doměnky
• pokud měl pravdu tehdy, bude ji mít i nyní

bandwagon

• zařazení se do stejného zástupu lidí (nechat se ovlivnit většinou)

neupřesněná (populární) tvrzení a tradice

• situace, kde se odkazujeme na většinu (oni říkají, říká se…) či na tradiční vyložení (vždy to tak je…)

- čistá, aktivní, důležitá role v našem myšlení (důležitá část našeho stadia kritického myšlení)

Studie paměti bývá odůvodněna 3 způsoby:

1. často zakládáme předpoklady našeho uvažování na tom, co si myslíme, že si pamatujeme, tyto předpoklady se nám zdají být bezpečné

2. paměť zahrnuje závěr (výsledek) – ovlivněna očekáváním, štítkem věcí, tužbami, vlastním zájmem, ovšem právě tyto věci vedou k chybnému zdůvodnění

3. paměť je citlivá na různé druhy chyb – potřebujeme kritické zdůvodnění klamů k posouzení tvrzení o tom, co si pamatujeme.

Lidská paměť je velmi působivá, ale někdy může vést i k chybám. Někdy si nemůžeme vzpomenout na detaily u předmětů, které denně používáme. Potom si vzpomeneme na detaily, které jsme viděli krátce.

Paměť je aktivní. Informace jsou uloženy v mozku a následuje jejich rekonstrukce. Paměť není jedna, jedná se o jednotný proces nebo systém. V současné době se paměť rozděluje na working memory (pracovní paměť, drží malé množství informací po krátkou dobu) a long-term memory (dlouhodobá paměť). Obě se skládají ještě z dalších subsystémů.

Ukážeme si jednoduché dělení:

1. Kódování – nastane, když něco vnímáme

2. Ukládání (skladování)

• Zpracování – přidání informace do paměti
• Revize – „přepisování“ paměti

3. Vyhledávání

• Vzpomenutí
• Poznání

Kde se mohou věci pokazit

Výstup paměti se někdy dramaticky liší od vstupu. Chyby se mohou vplížit do všech tří fáze procesu. Chyby lze snadno přehlédnout, protože koneckonců se nám naše vzpomínky obvykle zdají velmi přesné pro nás. Kromě toho není moc často možné, porovnávat paměť se skutečnou realitou.

Kódujeme informace, když něco vnímáme. Pokud něco špatně vnímáme, naše paměť bude pravděpodobně překroucena. Chyby u vstupu vedou k chybám u výstupu. Nepřesnosti a předpojatosti mohou být kódovány na začátku paměťového procesu. Příklad: Diváci při fotbalové hře Princeton – Dartmouth vnímali věci předpojatým způsobem a měli nepřesné vzpomínky na tuto hru.

Vztah mezi vnímáním a pamětí je a two-way street (obousměrná ulice). Vnímání je vstup pro paměť. Zároveň paměť poskytuje základ pro naše vnímání souboru.

Vzpomínky jsou aktivní a po čase jsou podvědomě vypracovány a revidovány. Je někdy obtížné určit, zda dojde k revizím během skladování či při vyhledávání.

Úsilí o vysvětlení a porozumění je tak silné, že někdy vidíme důvody tam, kde neexistují. Konstruujeme vysvětlení, i když nemáme dostatek důkazů k jejich oprávnění. To může vést k vyplnění prázdných míst v našich vzpomínkách. Pro lepší pochopení si to ukážeme na příkladech.

Mravenci

Subjekty v pokusu slyšely příběh, co obsahoval věty: „Mravenci jedli želé.“ a „Mravenci byli v kuchyni.“ Později byli požádáni, aby rozpoznali věty, které slyšeli. Většina si zapamatovala větu „Mravenci jedli želé v kuchyni.“ Ovšem tato věta není pravdivá.

Co se stalo? Automaticky se vyplnila mezera, založená na tom, co znali. Ukládali organizovanou a smysluplnou verzi příběhu. Vyplňování v dírách je typ induktivního úsudku. Jedná se o způsob aktualizovat informace uložené v našich hlavách. V tomto případě si odvodili, že mravenci jedli v kuchyni želé. Oni si skutečně mysleli, že si pamatovali tuto větu.

Diktátor

Lidé slyšeli fiktivní příběh o diktátorovi. V jedné verzi byl nazýván Gerald Martin, v druhé verzi Adolph Hitler. V příběhu se vůbec nezmiňovali Židé. Mnoho studentů, kteří slyšeli verzi s A. Hitlerem, mysleli, že obsahuje větu. „On nenáviděl Židy.“ Co se stalo? Studenti naplnili příběh do detailů na základě toho, co znali o Hitlerovi. Na základě obecných znalostí vyvodili nevědomky tento závěr.

Tyto příklady naznačují morální zásady. Paměť není pasivní, zahrnuje aktivní rekonstrukci věcí ve snaze zlepšit smysl toho, co říkáme. Tato rekonstrukce je ovlivněna naším očekáváním a také tím, co víme.

Existují dvě formy vyhledávání informací:

• vzpomenutí (recall) – aktivně si vzpomenout na jméno, fakt, např. telefonní tlačítka
• poznání (recognition) – rozpoznáme, když to obdržíme, poznat správný obraz např. poznat správnou minci

Získávání je přirozené slovo pro vyvození informací z paměti. Přesnější slovo je reconstruction (rekonstrukce, obnova). Získávání je společný účinek z toho, co je ve skutečnosti uloženo v mozku a našimi současnými závěry. Způsob rekonstrukce věcí v paměti je ovlivněn kontextem a dalšími rysy jako současné názory a postoje, emoce a nálada, očekávání, motivace, způsoby položení otázky.

Kontext

Snadněji si zapamatujeme něco, pokud s tím existuje souvislost. Pokud si nemůžeme vzpomenout na jméno, lépe si můžeme vzpomenout při pohledu na fotografii či vybavení si určité vzpomínky. Studenti mají lepší výsledky, pokud se učí ve stejné místnosti a v téže místnosti jsou i testováni. Vůně částečně také evokuje vzpomínky, které jsou s danou vůní spojené a je obtížné je získávat jiným způsobem. Je snadnější si vzpomenout na něco, pokud jsme ve stejném rozpoložení při získání informace a při vzpomenutí si.

Současné postoje a názory

Existuje tendence pamatovat si nejbližší názory. Studie z roku 1972 zjišťovala názor na politickou situaci. Po 4 letech se opět tázali na jejich postoje. Mnoho z nich tvrdilo, že se jejich postoj nezměnil. Podle statistiky 96 % tvrdilo, že zastávají konstantní pohled, ovšem pohled lidí se změnil na 91 %.

Lidé si velmi často myslí, že jejich dřívější chování bývá v souladu s jejich současným chováním. Linda Collins a její spolupracovníci provedli výzkum u studentů, kterých se ptali na použití alkoholu a tabáku. Po 2,5 letech provedli výzkum znovu. Jejich dřívější vzpomínky byly podle jejich názorů blízké k současným obrazům. „Proč dnešní teenageři nemůžou být, jako jsme bývali my, když jsme byli mladí.“ Pohled současných rodičů zpět je více současný než minulý.

Nálada a emoce

Poznávání a emoce a myšlení a cítění jsou více propletené než bychom očekávali. Naše nálada a emoce mohou ovlivnit paměť. Lidé v depresi si snáze zapamatují negativní informace.

Způsob položení otázky

Příklad: Polovina lidí je dotazovaná, jak často mají bolesti hlavy. Druhá polovina dostane otázku „Máte příležitostně bolení hlavy, jak často?“ Průměr u první skupiny činí 2,2 bolení hlavy/týden, u druhé skupiny je 0,7 bolení hlavy/týden.

Schémata jsou dobře organizované balíčky obecných znalostí o mnoha věcech (piknik, třída, schůzka, návštěvy restaurace atd). Př. typický piknik (picnic schema) – lidé vybalí jídlo z piknikového koše, vezmou si k tomu kečup, hořčici, jí venku atd. Schéma nám pomáhá automaticky organizovat naše znalosti i v nejmenších detailech.

A jak schéma fungují v paměti? Jestli si člověk pamatuje několik fragmentů (částí), co aktivují schéma, možná má tendenci si zapamatovat i jiné věci, které schéma zahrnují. Mnohá schémata jsou přesná a správná.

Stereotypy

Stereotypy jsou schémata s mentálními obrazy. Obrazy se shlukují do znaků, rysů a charakteristik. Existují různé stereotypy – rasové, etnické, genderové a další. Většina stereotypů jsou nepřesných, které mohou vést k přijetí, zapamatování si a vyvození věcí zkresleným způsobem. Příklad: Lidé z New Yorku jsou ambiciózní, ctižádostiví.

• mnoho příčin, které ovlivňují paměť, mohou vést k: např.: zdrojová amnézie, dezinformační efekt, přesvědčivost a přesnost, falešná paměť (falešné vzpomínky), vytrvalost víry (přetrvávající víra), předsudky (předpojatost) s odstupem času, intertní znalosti, očité svědectví, primární a pozdější vlivy, kolektivní paměť, atd.
• náprava a řešení

• často si pamatujeme něco přesně, ale zapomínáme z jakého zdroje (můžeme si zdroj také dokonce naprosto vymyslet – třeba i nevědomky)
• mýlíme se také o tom, kde jsme se o tom dozvěděli, jak, kdy, od koho
• extrémní případy – nemusíme vědět, zda to co máme v paměti, je skutečně předešlá událost, nebo je to jenom něco, co jsme si vymysleli
• viz. příklad s hypnotizérem: hypnotizér řekl člověku, že až se probere z transu a hypnotizér luskne, tak se bude dotyčný plazit okolo po podlaze → hypnotizér luskl prsty, člověk se plazil po podlaze a někdo z publika se zeptal, proč se tam plazí → dotyčný člověk si vymyslel vysvětlení přímo tam na místě, a to, že hledá pero, které upustil (on sám tomu věřil) → v tomto případě on byl ten jediný, který věřil něčemu, co se nestalo a navíc si to ještě sám vymyslel
• všichni dělají chyby tohoto charakteru – např. plagiátorství (tzv. kryptomnézie) – autor někdy dostane nápad díky tomu, že četl něco od někoho jiného, a potom později ten původní zdroj zapomene a myslí si, že je to jeho vlastní myšlenka a naprosto si ji osvojí → člověk se tedy domnívá, že jeho myšlenky jsou nové a originální, přestože zdroj je v přečteném textu

• po vystavení dezinformacím si lidé často pamatují věci špatně
• příklad: psycholožka Elizabeth Loftus dělala pokus – ukázala lidem ve skupině simulovanou automobilovou nehodu na křižovatce blízko silniční značky „STOP“ – později, experimentátor (výzkumník) nadnesl jedné skupině při diskuzi ohledně nehody, že signál byl „DEJ PŘEDNOST V JÍZDĚ“ – poté, když byli lidé ve skupině tázáni ohledně značky, mnozí z nich mysleli, že viděli signál „dej přednost v jízdě“ (lidé, kteří neslyšeli toto falešné tvrzení od výzkumníka byli více přesní ohledně dopravní značky)→ subjekty této studie byli obětmi dezinformačního efektu
• když jsme vystaveni jemným dezinformacím, dezinformace často ovlivňuje naší paměť a vzpomínky (naše schopnosti usuzovat kriticky a přesně jsou oslabeny a narušeny, když jsou překrouceny manipulacemi ostatních lidí ať už úmyslně nebo ne)

• vzpomínky na některé vysoce emotivní momenty se zdají zejména živé a nesmazatelné – jsme si velice jisti, že si přesně pamatujeme detaily, které je obklopují, ačkoliv to nemusí být vždy pravda
• příklad: Kosmická loď Challenger v roce 1986 explodovala. Den po této nehodě se psychologové U. Neisser a N. Harsch ptali velké skupiny studentů na otázky kdy, kde a od koho se o tom dozvěděli. O tři roky později, když se jich ptali na ty samé otázky, byly výpovědi studentů odlišné u mnoha z nich, oproti výpovědím původním – mnozí z nich ale upřednostňovali jejich současnou výpověď před tou původní (mysleli si, že je více pravděpodobné, že se spletli ten den bezprostředně po neštěstí, než teď o tři roky později). → nepřesnost paměti

• pamatujeme si něco, co se vlastně nikdy nestalo
• něco jiného je nepamatovat si detaily x to, co se nikdy vlastně nestalo (naštěstí první případ více obvyklý, než ten druhý, ale také se objevuje) – například je pár lidí, kteří si myslí, že si pamatují, že byli uneseni mimozemšťany, jaký měli minulý život, nebo události z jejich dětství, které se nikdy nestaly
• potvrzení jinou osobou je asi jednou z největších a nejsilnějších příčin falešných pamětí (mnoho jiných věcí, dokonce představování si něčeho, nebo vypravování příběhů o něčem může vést k falešným vzpomínkám)
• jedním z hlavních problémů v posuzování (hodnocení) přesnosti paměti je, že falešná paměť je často cítěna jako právě ta přesná paměť

a) Motivované mylné vzpomínky

• naše touhy a motivy také často vedou k mylně pamatujícím si věcem
• většina z nás ráda vidí sebe samotné v dobré světle (proto si pravděpodobně pamatujeme věci ve směru, který bude chránit mínění o sobě samém, hrdost)
• Freud si myslel, že používáme obranné mechanismy na ochranu našeho pohledu na sebe samotné – je to něco, co děláme (obvykle nevědomě), abychom se drželi od rozpoznání našich činů a motivů, které mohou snížit naši sebeúctu, nebo naopak zvýšit obavy
• některé obranné mechanismy zahrnují narušení paměti (nejextrémnější případ je potlačování a zapomínání věcí, které jsou nepříjemné pro pamatování si – to je opak falešné paměti)

b) Dětské trauma, syndrom falešných vzpomínek

• syndrom falešných vzpomínek = systém pocitů a myšlenek, založených na nepravdivých vzpomínkách (paměti)
• některé události z dětství (např. sexuální obtěžování) může být tak traumatické, že ho lidé potlačí (vytlačí ze svých vzpomínek) – ty byly tak bolestivé, že oběti jednoduše zapomínají, že se jim někdy staly – ale i tak ty stopy přetrvávají v nějaké formě, která vede dlouhotrvajícím problémům (jako je nízká sebedůvěra, deprese, atd.)
• některé ze vzpomínek mohou být přesně, ale je zde také velké množství ze znovuoživených vzpomínek, které jsou falešné – oběť tedy trpí syndromem falešné paměti (systém pocitů myšlenek, pocitů a emoci, které jsou zkreslené nebo zcela nepravdivé)
• dětské vzpomínky na události, které nastaly před věkem tří let, jsou velmi nespolehlivé (části mozku potřebné pro uložení vzpomínek jednoduše nejsou dostatečně vyvinuté do té doby) - pozdější vzpomínky z dětství jsou často přesné, ale dezinformační efekty zdroje sužují nás všechny – děti se ukázaly jako obzvláště ovlivnitelné
• problém je, že obvykle nemůžeme ověřit dětství osoby, abychom věděli, jestli je paměť přesná nebo ne

• tendence nadále věřit něčemu, dokonce i potom, co máme důkaz, že to tak není
• víme, že naše původní myšlenky jsou zmařeny, ale stejně si to myslím – tahle víra bývá dobře zakořeněná a odolná – jakmile se jednou dostane něco do paměti (ať je to přesné nebo ne), tak to může být složité dostat ven ⇒ vytrvalost víry

• zpětný pohled s odstupem času
• když už známe nějaký fakt (nebo výsledek události), tak máme silný pocit, že jsme to věděli již předtím („Já to všechno věděl.“)
• tento zpětný pohled má tendenci potvrzovat, že máme pravdu („Já jsem věděl, co se stane.“, „Já to říkal.“) častěji, než ji ve skutečnosti opravdu máme

• znalosti, paměť, ke které nemáme přístup, když ji potřebujeme
• máme velké množství znalostí a informací uložených v paměti, ke kterým ale nemáme přístup, když to opravdu potřebujeme – víme to, ale nedokážeme si na to vzpomenout v případech, kdy je to žádoucí – filozof Alfred North Whitehead tento případ nazval bezvládnou pamětí
• hlavní problém je, že znalost, kterou získáváme, zůstává často v paměti bezvládná (inertní, nečinná) – příklad: když máme ve škole hodiny, tak si můžeme zapamatovat to, co potřebujeme na test (to je ale k ničemu, pokud to nejsme schopni aplikovat vně kurzů) - např.: používání cizích slov (u zkoušky vím, v životě nepoužiji, protože si na to nevzpomenu)

• mnoho kriminálních případů by nebylo vyřešeno nebýt očitých svědků – jedna studie ukázala, že lidé jako očití svědci mají velkou důvěru, ale ne vždy jsou přesní, někdy mohou být dokonce zcela mylní
• ačkoliv se pokouší být co nejvíce přesní, upřímní a svědomití, jejich vzpomínky také podléhají mnoha nástrahám (viz. předchozí příklady nástrah paměti) – mnohé studie také ukázaly, že popisy očitých svědků jsou často velice špatné a mnoho nevinných lidí bylo odsouzeno na základě nepřesného očitého svědectví (ačkoliv bylo dobře míněné)
• Proč? Svědkové často vidí pachatele jenom v rychlosti (v případě násilných trestných činů je pravděpodobné, že cítí stres a strach, který zhoršuje jejich schopnosti zapamatovat si detaily)
• dále zde existuje další problém, a to s řadou možných pachatelů na policejní stanici – většina svědků se domnívá, že právě osoba, která je vinna, je v této řadě (ačkoliv být nemusí) – často si tedy vybírají osobu, která vypadá velmi podobně té osobě, kterou skutečně viděli (nepočítají s faktem, že podezřelá osoba v řadě vůbec nestojí)

a) Primární vliv

• prvotní položky nás ovlivňují více než pozdější
• příklad: John je závistivý, tvrdohlavý, kritický, impulzivní, pracovitý, inteligentní. Jaký je John?

Neemotivní 1 2 3 4 5 6 7 8 9 Extrémně emotivní

• první položky ovlivňují naše dojmy a závěry o někom mnohem více, než ty pozdější (to se nazývá primární efekt) – existuje mnoho situací, kdy na tom záleží (např.: pracovní pohovor)
• také první věta, odstavec, stránka papíru působí na první dojem čtenáře (pokud se to nelíbí, bereme to jako celek), také první test, zkouška může ovlivnit profesorovo hodnocení obecně
• to potom může vést k chybným závěrům (pokud jsme si toho vědomi, můžeme se tomu vyhnout)

b) Pozdější vliv

• pozdější efekty nás ovlivní také více, než ty prostřední (ikdyž první věci mají obvykle větší váhu než ty pozdější, věci co jsou na konci nebo blízko konce mají větší váhu než zbytek – věci, které se blíží konci, jsou pro nás čerstvější)
• existence primárního nebo pozdějšího vlivu závisí na prodlevě

• kolektivní paměť = jak si účastníci nějakého kolektivu pamatují nějakou událost
• jednotlivci mají vzpomínky, které jsou uloženy v jejich mozku (společnosti a kultury mají jakousi kolektivní paměť, která je ztělesněna v jejich přesvědčení, příbězích o minulosti, atd.) – sociální vědci zjistili, že se může měnit v průběhu času, tyto vzpomínky jsou pak kolikrát odlišné od těch původních událostí, které k nim vedly – může dojít k překrucování skutečností, které se opravdu staly

• často se říká, že lidé si na věci mohou vzpomenout pod hypnózou, což je do jisté míry pravda, ale: hypnóza neposkytuje vždy pravdu, protože ve skutečnosti jsou lidé v hypnóze zvláště citliví na dezinformační efekty, jsou k nim náchylnější – bylo prokázáno, že hypnóza je často účinná technika pro vštípení falešných vzpomínek (hypnóza může v člověku vyvolat velké množství bizardních a prapodivných věcí, jako je třeba únos od mimozemšťanů)
• aby svědci byli přesnější, je dobré povzbudit v nich oživování vzpomínek ptaním se na svědectví pro vizualizaci kriminální scény, jaké bylo počasí, hodina, den, pamatování si jejich nálady, zvuků, zřejmých věcí, které viděli, atd. a naopak bychom se měli vyvarovat navádějícím otázkám, nebo navrhování odpovědí, které pak mohou vést k nesprávnému zdroji informací a dezinformačnímu efektu – lepší by bylo podpořit svědectví převyprávěním věcí bez přerušování a všímání si každého detailu – měli bychom se ptát pouze na otázky, které doplňují vyprávění – tyto postupy mohou zvýšit spolehlivost výpovědí až o 50 %
• tyto postupy jsou obecné, pomáhají jak terapeutům při zkoumání dětství klienta, tak i v každodenním životě když přemýšlíme, zda vzpomínky někoho jsou přesné a taky pro nás samotné, když se snažíme pamatovat si nějakou událost

Způsoby jak si zlepšit paměť:

• existuje mnoho technik pro zlepšení, např. vysokoškoláci – využívání toho, co jsme se naučili
• být aktivní – je téměř nemožné si pamatovat (někdy dokonce pochopit) něco, pokud jsme pasivní (pokud jen sedíme a posloucháme, zapamatujeme si jen málo z toho, co jsme slyšeli)
• sjednotit materiál s věcmi, které už známe - mnohem více si pamatujeme věci, kterým rozumíme (je dobré začlenit nový materiál s tím, co už známe – spojí se nám hodně věcí, pomůže nám si zapamatovat a používat, musíme dávat věci do vlastních slov, např. z příkladů vlastního života)
• přednášky – zapojovat se, být aktivní, psát si poznámky (snižuje to pasivitu), používání vlastních slov (vyžaduje větší duševní úsilí, ale je to pak snazší a lépe zapamatovatelné), kontrola poznámek po přednášce
• nahrávky nejsou moc dobré, jelikož jsou pasivní (nedáváme vlastní slova, mohou mít 20 – 30 hodin, tudíž šance, že je někdo všechny poslechne, je malá, navíc je člověk přeinformovaný a z 20 hodin si bude pamatovat velice málo, obzvlášť pokud mezi dvěma zkouškami není moc času)
• čtení – pokud je něco nejasného, snažme se na to přijít, zeptat se sebe samotných na hlavní body z přečteného textu a jak by se to dalo použít v praxi (vně třídy)



Počet shlédnutí: 84