Úvod
V úvodu bych se rád pozastavil nad filozofií, jakou takovou. Co to vlastně je a čím se zabývá. To hlavně z toho důvodu, že esej o antických filozofech, je vlastně esej o „otcích“ filozofie, kteří stojí za jejím vznikem.
Už v samotném překladu slova filozofie, zjistíme, že se jedná o vědu úzce spjatou s rozumem. Doslovným překladem slova filozofie z řečtiny je totiž „Láska k moudrosti“ (filein=milovat + sofia=moudrost). První, kdo toto slovo použil, byl Pythagoras, který o sobě tvrdil, že je milovníkem moudrosti, tedy filozof.
Co to tedy ta filozofie je? Definic bychom mohli najít mnoho. Samotná definice filozofie je filozofickým problémem, podle mnohých nelze jednoznačně označit za vědu, oproti ostatním vědám nemá jasně vymezený předmět. Nejběžnější definice je nejspíše ta, která filozofii definuje jako soustavné, racionální a kritické zkoumání bytí, skutečnosti, světa a člověka, případně i toho, co je přesahuje (metafyzika). Jejím cílem je řešení filozofických problému a kladení otázek týkajících se základu, smyslu porozumění a vysvětlení světa jako celku a místa člověka v něm. Původně byla považována za souhrn veškerého poznání (jakožto věda), později ale se oddělily jednotlivé disciplíny.
Vznik
Za vznik filozofie považujeme cestu od mýtu k logu. Do vzniku filozofie žili lidé podle mýtu. Mýtus je příběh se symbolickým a náboženským významem, který poskytuje odpovědi na otázky, které si lidi kladou. Na počátku všeho byl chaos, z něhož má nastat řád. Počátkem řádu bylo zrození Země „Gaia“ (v řecké mytologii Bohyně Země nebo Země sama). Ze Země pochází Úranos (nebe) a Tartaros (podsvětí). Lidé se neptali, co je nad Úranosem a pod Tartarosem – není to součástí mýtu. Jednoduše nekladli otázky, na které neměli odpovědi v mýtu, proto se jim jevilo vše jako jasné a jednoznačné. Většina lidí žila podle mýtu a neviděli v tom žádný problém. Našli se přesto tací jedinci, kteří problém viděli. Začali si totiž klást otázky, na které jim mýtus nedokázal odpovědět (například východ slunce). Tyto jedince považujeme za první filozofy.
Antičtí filozofové Antická filozofie se dělí na 3 období: 1) Předsokratské 2) Klasická/Vrcholná filozofie 3) Období helénismu
Předsokratská filozofie (7/6.– 5. století př.n.l.) V tomto období dochází k vytváření prvních filozofických pojmů. Vznikaly první filozofické školy. Filozofické myšlenky z tohoto období byly z většiny spekulativní, nebyly vědecky podloženy. Odpovědi se hledali především v přírodě. Hlavním cílem bylo odhalit podstatu světa.
Milétská škola
Byla první filozofickou školou, jejímž zakladatelem byl Thales z Milétu. Pro školu je velmi důležité studium přírody a fyzikálního vesmíru. Svět a příroda pro ně byli to samé. Vnímali svět jako celek, jehož jednota je dána počátkem. Milétští filozofové jsou typičtí pojmem arché. Za arché (arché, nebo taky pralátka) považovali něco, z čeho vše vzniká a zase se do ní vrací. Thales například za pralátku považoval vodu. Anaximandros věřil, že pralátkou je apeiron. Apeiron je něco, co nemá hranic, je nezměrný, nemá hranice. Anaximandors ho považoval za absolutní počátek, princip všeho jsoucna. Apeiron je našim smyslům nepřistupný. Dle něj dokážeme vnímat až tvary a objekty vznikající z apeironu. Rád bych ještě zmínil úspěchy samotného Thalese, který ovlivnil řadu věd (například astronomii, fyziku, meteorologii atd.). Určil rovnodennosti a slunovraty, nebo také přišel na to, že Měsíc ve skutečnosti nesvítí, pouze odráží sluneční paprsky.
Pythagoras
Jak už jsem zmiňoval, jako první se nazval filozofem. Zároveň byl i matematikem. Za základ světa považoval číslo. Číslem vyjadřoval rozměry, počet a kvalitu věcí. Čísla převedl do geometrie (1-bod, 2-přímka, 3-trojúhelnik, 4-krychle, součet těchto čísel je 10, proto ji považoval za dokonalé číslo). Čím se ale proslavil nejvíce a čím si ho studenti po celém světě připomínají je jeho věta – c²=a²+b², díky které dokážeme spočítat u jakéhokoliv pravoúhlého trojúhelníku délku jakékoliv strany, pod podmínkou, že známe délky dvou zbylých stran.
Klasické období Sofisté Upozorňují na rozdílné názory. Oproti ostatním filozofům se zaměřují na člověka, čímž položili základy k budoucím humanitním vědním oborům jako je politologie, pedagogika nebo státověda. Sofisté byli též nazýváni jako učitelé moudrosti, jejichž náplní práce bylo školení ve třech dovednostech. Myslet, mluvit a argumentovat. Tyto tři dovednosti totiž považovali za klíčové, za účelem úspěšné politické kariéry. Jejich žáci tedy zejména byli ambiciózní mladíci. Co se dovednosti argumentovat týče, je zajímavé, že jim nešlo o poznání pravdy, pouze aby jim bylo za pravdu dáno. Nejvýznamnějším představitelem je Protagoras z Adbery, který se domníval, že člověk je mírou všech věcí, avšak každý myslí a mluví jinak. Tvrdil, že je tolik pravd, kolik je lidí.
Sokrates
Původně byl sochařem, jenž se aktivně zapojil do politiky obce (Athény). Nenapsal, nebo se nám minimálně nedochovalo žádné jeho dílo. Jeho myšlenky se dochovaly v pracích jeho žáků, hlavně Platona. Těžce se ale udělují zásluhy za jejich myšlenky, jelikož není zcela jasné, co byla původní myšlenka Sokratova a co Platonova. Sokrates se typický díky svému učení skrze dialog, kterýmž svým žákům za pomocí určitých metod pomáhal dospívat k vědění. Typický je i pro svůj výrok - („Vím, že nic nevím“). Měl tím na mysli, že sebe více úsilí nebo času investovaného do poznání, nikdy nepovede k poznání absolutnímu. Člověku totiž každé nové poznání nebo každá nová znalost přináší jen nové a nové otázky, na které nezná odpověď. Podle něj je vzdělávání nekončící proces. Věřil, že v každém z nás je vrozené dobro, že zlo je lidmi konáno pouze z nevědomosti. Jeho pojem daimónoin by se dal přirovnat k nám známému svědomí. Tento damiónion byl jakýsi vnitřní hlas, který člověku radil, jak správně jednat. Ke konci svého života na něj bylo vznešeno několik obvinění. Hlavními důvody bylo, že měl údajně kazit mládež a že nevěřil v bohy uznané státem. Domnívali se, že svým pojmem domiónion a vnitřním hlasem si vytváří vlastní božstvo nebo i víru. Došlo k rozsudku smrti. Sokrates sice měl možnost opustit Athény, ale přesto se nechal připravit o svůj život. Rozhodl se tak z toho důvodu, aby svým následovníkům a žákům ukázal, že na prvním místě stojí zákon, v nějž věřil (i přes to, že s ním nesouhlasil).
Platón
Byl žákem Sokrata, což ovlivnilo celý jeho filozofický přístup. Platónova filozofie byla především zaměřena na hledání absolutní pravdy a idejí, které jsou skryté za zdánlivým světem smyslového vnímání. Dle něj bylo možné poznat jak svět smyslový, tak i svět idejí. Svět smyslový je ten, ve kterém žijeme, vše co je kolem nás a je podle nás skutečné. Naopak svět idejí stojí „mimo“ náš svět. Svět smyslový má být pouhou napodobeninou toho „skutečného světa“ – světa idejí (viz. Podobenství o jeskyni). Dalším klíčovým prvkem Platónovy filozofie byla jeho představa o ideálním státu, který byl popsán v díle Ústava. Platón věřil, že spravedlivý stát by měl být veden filozofy, neboť jsou schopni rozpoznat ideje spravedlnosti a pravdy. Jeho teorie o ideálním státu obsahovala tři třídy občanů – řemeslníky, strážce a vůdce/filozofy. Každá z těchto tříd měla své povinnosti na základě jejich schopností. V Platónově etice sehrávala vzdělávací role klíčovou roli. Věřil, že výchova a vzdělání jsou nezbytná k formování charakteru a vytváření občanů schopných rozpoznat a usilovat o ideály ctností. Ctnost podle Platóna nebyla pouze otázkou individuálního chování, ale měla také sociální přesah. V ideálním státě by měla každá třída občanů vykonávat svou přidělenou roli s ohledem na celkové dobro společnosti. Po Sokratově smrti odešel z Athén na Sicílii, kde se stal poradcem tyrana. Tyranovi údajně Sokratovo poradenství nevyhovovalo a po odsouzení k smrti, nakonec upadl do otroctví. Následně jej vykoupil Academos, na jehož počest nechal založit školu Academia.
Aristoteles
Byl žákem Platona a zároveň učitelem Alexandra Velikého. V Aristotelově filozofii hraje klíčovou roli jeho empirický přístup k poznání a zdůrazňování konkrétní reality. V Metafyzice se zabýval otázkami bytí, formy a substance. Aristoteles rozlišoval mezi hmotným a formálním principem, přičemž hmotným byla konkrétní podstata věcí a formálním byla jejich specifická podoba nebo struktura. Tímto způsobem se Aristoteles snažil porozumět podstatě všeho existujícího. O Aristolově etice se nejvíce dozvíme z jeho díla Etika Nikomachova. Jeho etika je založena na konceptu ctnosti a klade důraz na dosažení štěstí člověka. Pro Aristotela byla ctnost klíčovým prvkem lidského charakteru a jednání. Ctnost je pro něj stálým a vyváženým charakterovým rysem, který vede ke správnému jednání. Dle Aristotela byla řada ctností, která zahrnovala odvahu, spravedlnost, rozumnost a střídmost. Tyto ctnosti byly vždy kompromis dvou extrémů - například odvaha byla střední cestou mezi zbabělostí a bezhlavou odvahou. Co se politiky týče, tak ve svém díle Politika píše o několika formách vlády a vztahy mezi občany a státem. Preferoval konstitucionální monarchii nebo aristokracii, považoval je za stabilnější formy vlády než demokracii.
Helénistické období Jedná se o období vlády Alexandra Velikého. Filozofie byla zaměřena na jedince, vnitřní svět a na individuum, které si uvědomuje samo sebe. Úkolem helénistické filozofie je učit člověka, jak mravně, hodnotně a smysluplně žít. Filozofie je orientována hlavně na etiku.
Stoicismus Jedná se o filozofický směr, který klade důraz na racionalitu, kontrolu nad emocemi, přijímání osudu a život v souladu s přírodou. Snažili se rozlišovat skutečnosti, na které máme vliv, a na které vliv nemáme. Raději soustředí svou energii na věci, které mohou ovlivnit, a přijmou ty, které nemohou. Stoicismus učí, že bychom měli přijímat a souhlasit s tím, co nám život přináší. I v těžkých situacích bychom měli najít smysl a poučení.
hlava a pata
Počet shlédnutí: 40